Alchymie a alchymisté - pozemský díl

Ilustrační foto
Původ alchymie, učenci - alchymie, základ alchymie Lapis philosophorum - Kámen mudrců, Hrabě Saint - Germain, Astrální alchymie, Duchovní alchymie, okultní filosofie, Ježíš a alchymie...
Zobrazen: 8345x   13. 4. 2006, aktualizováno: 19. 5. 2008

Alchymisté

0 alchymii, mohutné a samostatné vědě hermetické, zmíníme se jen potud, pokud její zákony a these spadají do rámce tohoto díla.

Alchymie je nauka o životě v hmotě a o umění probouzeti život v látkách domněle mrtvých. Alchymické dílo je tedy do jisté míry dílem magickým a alchymisté byli většinou dobrými magiky. Axiomy alchymické, aplikované na hmotu, jsou axiomaty, které magie aplikuje na svět astrální a myšlenkový.

Alchymie stejně jako magie učí jednotě látky, universalitě bytí, ze které trojnosti a čtverností vznikly směsi rozličného stupně dokonalosti, analogii makrokosmu a mikrokosmu, trojjedinosti hmoty, člověka a Boha, nesmrtelnosti všech věcí, byť se jakkoliv měnily svým tvarem a zákonu, že vše je ve všem v jednotě podstaty.

Hermetismus ve svých symbolech odráží se v tradici a bájesloví. Legendy lze aplikovati na astrologii, alchymii, mystiku i magii, neboť jsou plodem starověké vědy, která byla jednotna a promítala se v teorii i v praksi obdobným způsobem.

Původ alchymie

Původ alchymie klademe do prastarého Egypta z důvodů etymologie jejího jména. Tradice hermetické byly však dokonale známy i starým Indům a Číňanům, nemluvě již ani o kultuře řecké, římské a arabské, které lze považovati za synthésy civilisací původnějších. Theosofická škola dokonce učí, že i v Atlantidě byla alchymie praktikována a proto hlavní město této říše bylo zváno „Městem zlatých bran", neboť staří Atlantovci hojně používali synthetického zlata k výzdobě svých staveb.

Učenci - alchymie

Učenci arabští, gnostikové, templáři, rosekruciáni, kabbalisté, uchovali vědu alchymickou, jež byla studována ve škole alexandrijské a později proskribována jako všechna ostatní skrytá umění, středověkem a renesancí až do moderní doby. Vždy však zůstala alchymie uměním určeným pouze několika málo adeptům, kteří svoji Královskou Vědu a své Veliké Dílo žárlivě střežili a dovedli je skrýti přes nespočet svých publikací, spisů a traktátů nejenom době současné, ale i daleké budoucnosti.

Někteří hermetičtí autoři dělí alchymii dle způsobu její aplikace a dle zákona o analogiích na alchymii fysickou, astrální, duchovní a mystickou.

Mimo chápání fysické jest ještě mnoho hledisek jiných. Fysická příroda jest již druhotným - ne-li třetím či čtvrtým - projevem universa, a nemůže tedy oblast alchymie zcela vyčerpati, podobně jako hrubě materiální člověk nevyčerpává pojmu lidství a není celým a skutečným člověkem. Proto kausální poznání světů a sil v nich vládnoucích, jakož i jejich vztahů se světy ostatními musí vésti k zbudování zcela nové vědy, jejíž výsledky budou ještě podivuhodnějšími nežli ony alchymie přirozené, náležející zcela naší fysické úrovni.

Dr. Franz Hartmann píše o tomto předmětu v „Lotosblütten" pod titulem „Das Wesen der Alchemie" takto:

Základ alchymie

Základem alchymie a konečně i hlubšího chápání chemie jest poznání sedmi principů vytvářejících každou formu od atomu až k soustavě světové; oblasti projevů těchto principů jsou tři úrovně přírody: říše hmoty, života a inteligence, symbolisované solí, sírou a rtutí. Nejnižší oblast obsahuje pouze hmotné věci, v nichž uvnitř působí síly mechanické, fysické a chemické. Oblast následující je říší činnosti života s jeho projevy jako jsou cit, sluch, zrak, čich a chuť. Třetí, nejvyšší úroveň je říše inteligence, jež se projevuje myšlenkami, chtěním a vzpomínkami. Všechny tyto úrovně jsou od sebe odděleny jen dle našeho nazírání. Ve skutečnosti představují nerozlučitelný celek, v němž je činný střídavě různý druh pohybu.

Jinými slovy: na svět můžeme nahlížeti jako na výsledek jedné prapodstaty, nacházející se ve stavu rozdílného chvění. Rozdílnost tohoto chvění je pak podkladem všeho tvoření forem a šíření sil, ať již v říši viditelné hmoty, nebo vyšší, nám neviditelné sféře, aneb dokonce, v říši intelektu. Nad vším stojí pak Prapříčina, které děkují všechny věci za svůj vznik. Jest to Moudrost, nepřímá příčina všech projevů, bez které by nebylo fysické příčiny činností, vnitřního života, chtění myšlení a vzpomínek. Tato síla Moudrosti není výsledkem pozemské přírody, nýbrž náleží nedělitelné přirozenosti věčnosti. Mluvíme-li tedy o třech říších přírody, myslíme tím tři říše náležející přírodě pozemské a člověku.

Každá věc sestává takto ze sedmi druhů vibrací, zvaných principy, a podle toho, obsahuje-li vyšší nebo nižší jejich druh, je činna na vyšší nebo nižší úrovni nebo oktávě.

Tuto okolnost lze nejlépe vystihnouti ve schematu, v němž lze sledovati cestu jednoho akordu třemi oktávami stupňů bytí. Síla písmen v následující skizze označuje stupeň projevu činnosti jednoho principu v příslušné úrovni takže ku příkladu je ve druhé úrovni Kama velmi působivá, avšak v první a třetí téměř nečinna. Aby bylo zabráněno mylným výkladům, jsou zachovány v tabulce sankrtské výrazy.

Schéma

Uvedené schéma má přirozeně podati jen přibližnou představu tohoto uspořádání. Nebyla-li by ku příkladu v podstatách minerálních, jedech a podobně obsažena Prana, nemohla by také působiti na životní činnost zvířecího organismu.

 

Úroveň fysická Říše života Říše inteligence
1. STHULA
2. LINGA
3. PRANA
4. Kama
5. Manas
6. Buddhi
7. Atma
Sthula
Linga
PRANA
KAMA
MANAS
Buddhi
Atma
Sthula
Linga
Prana
KAMA
MANAS
BUDDHI
Atma

Stejně je obsažena i Manas v každé věci, byť by i nebyla zřejmá a činná, neboť každá věc je projevem myšlenky spočívající v její podstatě a myšlenky vždy patří k Manasu. Proto také je v nejvyšším principu obsažena Sthula. Neboť to, co nemá Sthuly (podstaty) neexistuje. Není myšlenky bez podstaty, síly bez hmoty a hmoty bez energie i kdyby se tato silou neprojevovala."

Esoterní dělení člověka na fysické a objektivní tělo, subjektivní duši a nesmrtelného ducha, „božskou jiskru", dalo H. P. Blavatská podnět k výroku, že každý vědný obor má tři rozdílná hlediska a může býti posuzován buď ze všech tří anebo z každého zvláště na všech třech úrovních.

Hartmann navazuje na tento výrok a aplikuje jej i na alchymii.

První s hledisek všímá si alchymie na úrovni fysické. Uznáme-li, že všechny hmotné věci jsou složeny z pouhého chvění etheru, pak lze již nalézti prostředky a cesty, jak jeden chemický prvek proměniti v druhý tak, že změníme směr a rychlost (kvantitu a kvalitu) jeho vibrací, což je stejně možné a pochopitelné zvláště dnes, kdy dovedeme měniti teplo ve světlo, elektřinu ve zvuk, chemickou afinitu v elektřinu a tuto v magnetismus.

Alchymie a pozemský díl

Pokud se týká onoho pozemského dílu alchymie, to jest vyšší chemie, není tedy nesmyslem ani pověrou věřiti, že se podaří přeměniti jeden kov ve druhý aneb jednomu tělesu dáti jiný druh životní činnosti, čímž bude jeho povaha změněna. Proč by nebylo možno dáti kovům růsti stejně tak jako krystalům, známe-li zákony, podle nichž se řídí tento vzrůst kovů?

Jestliže všechno, co existuje, povstalo z jediné pralátky, bude úkolem alchymisty převésti danou látku do jejího původního stavu a dáti jim vhodné podmínky, aby se mohly vyvinouti do nových tvarů. Proto čteme v aforismech alchymistů: Kov nemůže býti proměněn v jiný, nebyl-li dříve přiveden do stavu prvotní hmoty. Tato věta platí nejen v alchymii, ale i v mystice a magii a dokazuje analogii hermetismu neobyčejně dokonale.

Jiným formám alchymie je dávána esoteriky přednost, poněvadž alchymie fysická je neobyčejně nesnadna. Alchymické termíny v oblastech duchovních jsou výstižnější než v aplikaci na hmotu, kde otázka základní látky díla je přenechána důvtipu každého jednotlivého badatele a lze ji řešiti jen po dokonalém zvládnutí alchymické teorie. Alchymie vábila mnoho badatelů toužících po rychlém zbohatnutí a u takových stěží lze předpokládati lásku ke studiu, ku které vybízejí hermetičtí autoři. Neschopnost operatéra mění se pak v očích davu v nemožnost alchymie.

Alchymista Denis Zachaire

Alchymista Denis Zachaire, jenž dříve než nalezl pravou cestu dlouho bloudil, popsal velmi zajímavě horečku alchymistického hledání ovládající Evropu v XVI. století, kdy jí propadaly všechny vrstvy lidu. Svůj příchod do Paříže popisuje takto:

„Když jsem byl počal navštěvovati řemeslníky lijce, skláře, výrobce pecí a různé jiné, setkal jsem se s tolika jinými, že neuplynul ještě ani měsíc a poznal jsem více než sto operatérů (alchymistů). Jedni pracovali o tinkturách kovů projekcemi, druzí cementacemi, jiní disolucemi, opět jiní konjunkcemi esencí, jiní dlouhými dekokcemi. Druzí zase snažili se vylučovati merkury z kovů nebo tyto fixovati a tak neuplynulo dne, svátky a neděle nevyjímaje, abychom se neshromažďovali v bytě některého (velmi často i v mém) nebo v Notre Dame la Grande, což je kostel nejvíce navštěvovaný v Paříži a parlamentovali o pracích předešlých dnů. Jedni říkali: „Kdybychom měli prostředků v tom začíti, dokázali bychom dobrou věc". Jiní: „Kdyby byla naše retorta vydržela, dílo by se podařilo". Jiní: „Kdyby byla naše nádoba z mědi, pěkně kulatá a dobře uzavřená, byli bychom fixovali merkura s lunou". A tak nebylo tam ani jednoho, který by nedělal něco dobrého a jenž by se neomlouval, třebaže jsem se pro to neobtěžoval jim nabídnouti peníze, věda již, a znaje velmi dobře velké výlohy, jež jsem si způsobil dříve na úvěr a ujištění druhého."

Na štěstí pro sebe Zachaire brzy opustil tuto špatnou společnost „suflérů" a oddal se výhradně studiu starých alchymistů školy řecké a arabské. Dospěl k poznání a transmutoval poprvé v Toulouse o Velikonocích roku 1550 rtuť ve zlato.

Podobné úspěchy jsou však neobyčejně vzácné. Popletení hledači byli daleko četnější než skuteční adepti. Málo je zpráv tak jímavě prostých a ve své podstatě tak jistých, jako je ona, podávaná osvíceným Mikulášem Flamelem v jeho díle „Livre des Figures";

„Bylo to 17. ledna, jedno pondělí kolem poledne, v mém domě za přítomnosti Perrenelly, roku obnovení lidského pokolení 1382, kdy vykonal jsem projekci na merkura a proměnil jsem ho přibližně půl libry v čisté stříbro, lepší než ono dolované. A potom učinil jsem totéž s kamenem červeným na stejnou jakost merkura, též za přítomnosti Perrenelly ve stejném domě, 25. dubna, kolem 5. hodin z večera a transmutoval jsem pravdivě a přibližně stejně čistého zlata lepšího určitě než zlato obecné, jemnějšího a ohebnějšího. Mohu to říci vpravdě. Dokonal jsem toto třikráte s pomocí Perrenelly, která věci rozuměla stejně dobře jako já".

Lapis philosophorum - Kámen mudrců

Lapis philosophorum, Kámen mudrců, je dle hermetické tradice také neomylným klíčem k prodloužení života. Je známo o Flamelovi, že dotoval charitativní ústavy obrovskými obnosy, načež zmizel a pověst vypráví „... že odjel se svou chotí Perrenellou na jakýsi čarovný ostrov, aby žil neomezený čas dále...". Existuje sice jeho závěť datovaná roku 1402 a smrt jeho je odhadována na rok 1413, za zmínku však stojí zpráva francouzského lékaře Paula Lucase, který cestuje v létech 1699-1705 v Orientě na útraty francouzské koruny, dozvěděl se v tureckém klášteře v Bruse od jednoho z tam žijících mnichů-dervišů, že před třemi lety se tento setkal ve Východní Indii s Mikulášem Flamelem a jeho chotí Perrenellou. Tato zpráva byla považována za bajku, ač její autor Paul Lucas nikdy nezavdal ve svých dílech příčinu k pochybnostem. Není však osamocená; existuje ještě několik zmínek o tomto adeptovi a jedna z nich pochází dokonce z 19. století.

Traumansdorf

Jiným příkladem adepta je Trautmansdorf, narozený roku 1462 a zemřelý roku 1609 ve věku 147 let. Tohoto věku dosáhl prý užitím Kamene. Déle než zmíněný Trautmansdorf žil adept Frederico Gualdo. Zprávy o něm dí, že se objevil kolem roku 1680 v Benátkách jako bohatý muž s neznámým pramenem příjmů. Roku 1682 opustil Benátky, kde se stal příliš populárním pro své adeptství a o sto šest let později vychází jeho spis „Třináct tajemných dopisů o alchymii", kde je otisknut jeho dopis z roku 1722. Roku 1779 v předmluvě k „Hermetickému ABC" (III. díl) je psáno, že podle zpráv „Kompasu Mudrců" Friedericus Gualdus, o jehož životě nebylo od roku 1682, kdy odešel z Německa do Anglie zpráv. V Augsburgu roku 1700 vydaná kniha vztahuje se i na tohoto adepta: „Frid. Gualdi Chymische Medizin, womit er sein Leben auf 400 Jahre gebracht".

Alchymista Artepius

Alchymista Artepius, žijící kolem roku 1150, napsal ve své „Makrobiotice", nejstarší dosud známé: „Tractatus de vita prolonganda", O prodloužení lidského života, že silou své tinktury, které použil jako léku, dosáhl věku 1025 let v době, kdy tento traktár psal. Pro tento výrok bývá tento spis považován za podvržený, neboť tomuto autoru byla vždy a ve všem věnována největší důvěra. Přesto Herman Fictuld píše o tomto problému Artepiova života, že z Boží milosti lze pozemské bytí ve fysickém těle prodloužiti ještě daleko za tento věk. Roger Bacon věřil v tento jeho věk, poněvadž Artepia osobně znal a sám tvrdí, že zná prostředek, jímž lze si zajistiti život po devět set let.

Hrabě Saint - Germain

Hrabě Saint-Germain, žijící na dvoře Ludvíka XV., přiznával si věk dvou až tří tisíců let, tázal-li se kdo na jeho stáří. Tvrdil, že znal Krista i jeho apoštoly. Tento muž těšil se z neobyčejné důvěry mnoha evropských knížat a přes četné snahy jeho nepřátel nepodařilo se nikomu objeviti v něm podvodníka. Podobné svědectví vydával o sobě i proslulý Cagliostro.

Theosofové snaží se sice vysvětliti tato stáří pouhými vzpomínkami předchozích životů, avšak to jest předpoklad, nikoli protidůkaz.

Astrální alchymie

Pokud se týče Alchymie astrální dlužno si uvědomiti, že je nutno k působení z astrální úrovně žíti v této úrovni a získati si potřebných vědomostí a schopností užívati ústrojí astrálního těla. Jinak se člověk v tomto vztahu nachází jako novorozené dítě v úrovni fysické, jež sice má ruce a nohy, ale musí se učiti jich užívati. Jakmile bylo této schopnosti dosaženo, jsou všechny manipulace mnohem snazší než práce fysického těla, neboť umění působiti přímo na „duši těla" a tak měniti jeho formu přináší mnohem rychlejší výsledky v tělech fysických, jež jsou projevy duševní činnosti, než když tuto musíme teprve vnějším působením na hrubou látku ovlivňovati.

Duchovní alchymie

Podobně je tomu u alchymie duchovní. Aby mohla působiti z duchovní úrovně, musí „božská jiskra" v člověku dospěti ke „skrytému ohni", to jest k sebevědomí tvůrčí síly (Krijasakti). Božská jiskra je paprskem Boží vůle, jejíž síla pozdvihnula svět z chaosu. Člověk, v němž tato božská síla došla k plné působivosti, je přirozenosti božské, má božské vlastnosti. Jestliže umí těchto svých sil užíti, je mu pozemská příroda podřízena. Nemá-li nikdo ze součastníků těchto vlastností, neznamená to, že jsou nemožné, nýbrž pouze to, že jsme nedosáhli ještě vrcholku lidské dokonalosti.

Nejlepším důkazem možnosti alchymických změn je fakt, že dosud se dokonávají v přírodě životní pokroky (progrese) tvůrčí silou prostřednictvím kvintesence, to jest duše věcí.

Když se na zemi objevili lidé vyšší inteligence, učili se tuto sílu poznávati tak, že jí byli poslušní, to jest, že se jí dali ovládati. Když jim pak byly její zákony z introspekce známy, napodobili je, naučili se je libovolně navozovati a tak vznikla alchymie hmoty a magie ducha.

Universální vůle

Chtějíce však toto umění provozovati, musili lidé v sobě vyvinouti onu božskou tvůrčí sílu. Indický esoterismus nazývá ji Krijasakti. Nazveme-li k lehčímu pochopení a ve snaze voliti lépe přiléhající slovo kvintesenci všech věcí jako Böhme a Schopenhauer vůlí, poznáme, že celý svět povstal z vůle. Člověk je substancí vůle v lidské podobě, orel je tatáž universální vůle, organisovaná jako orel, diamant je vůle v látce uhlíku a ve vykrystalisovaném tvaru. To, co naznačuje Schopenhauer „představou" a Böhme „věděním", je volní, vnitřní síla tvořiti tvary dle určitých typů a zákonů. V přírodě působí jako síla sebe nevědomá. V oblasti ducha je však vědomá sebe a tvůrčí a proto tuto sílu může vlastniti jen člověk duchovně znovuzrozený. Tím lze vysvětliti, že bytosti, jež tímto procesem znovuzrození neprošla, síla Krijasakti, to jest „vědomá představa", neexistuje, takže ji nemůže ani pochopiti, ani užíti. A právě tato síla je pramenem alchymie a všech oborů magie.

Okultní filosofie

Okultní filosofie učí, že lidé, kteří dospěli k vědomému užívání krijasakti, jsou adepty nebo magiky. Naproti tomu Jogin je člověk, jenž probudil v sobě poznání a dokonce i přímé „soubytí" s Bohem; to však tvoří podstatu mystiky. Z tohoto poznání vzniká osvícení a všechno vyšší vědění a poznávání, jedním slovem Moudrost. Tímto způsobem lze označiti mystiku také jako pramen alchymie a není proto výjimkou, že mezi skutečnými mystiky středověku nacházelo se největší procento alchymistů. Mystikové také praví, že přímou a bezprostřední inspirací Boží může člověk býti zasvěcen do alchymických tajemství. Paracelsus píše:

„Bez osvícení Duchem svatým je nemožno pochopiti skutečný smysl filosofické řeči aneb dokonce skutečnou praksi magických operací naučiti se z jejich spisů".

Jako historický dokument podáváme jednu ze středověkých alchymických modliteb:

„Všemohoucí, věčný Bože, jenž Jsi Otcem nebeského světla, od něhož všechny dobré dary shora přicházejí, prosíme Tvou bezmeznou milost a dobrotu, aby dala nám poznati Tvou věčnou moudrost a Tvoje světlo, které obklopuje Tvůj trůn a kterým bylo všechno stvořeno a dokonáno, které vládne všemu a vše obsahuje. Sešli je ze svých svatých nebes a z trůnu své slávy, aby bylo s námi jsouc mistrem všech tajných a skrytých umění. Dej, ať nás vede ve všech našich pracích, abychom jeho duchem se naučili neomylně chápati prvek nejvznešenějšího umění, to jest vědění jeho zázračného Kamene, které Jsi skryl před světem a které sděluješ jen svým vyvoleným, bez omylu. Dej, abychom takto Nejvyšší Dílo správně začali, v něm náležitě pokračovali a je dokončili tak, aby mohlo býti námi ve věčné radosti užito skrze tento Tvůj nebeský, také věčně trvající Zázračný kámen, Ježíše Krista, který s Tebou, Bože Otče a s Duchem Svatým, jakožto pravý a trojjediný Bůh vládne, chválený ve věčnosti. Amen."

Touto citací docházíme již k oblasti alchymie tak zvaně mystické, jež obrací se k božské jiskře aneb k vlastnímu „kořeni bytí" v člověku samotném, k Atmanu Indů a k „vnitřními Kristu" mystiků. „Mystická alchymie" je známa již od nejstarších dob a počíná v době nejnovější získávati půdy v kruzích esoteriků, kteří se marně namáhali na poli alchymie tak zvaně fysické. Příklady těchto směrů v hermetické literatuře jsou ku příkladu A. Curtisové: „Nová mystika" a H. E. Cadyho „Kristus v nás".

Tak rozpadá se dnes esoterní názor na Krista na tři pojmové sféry: Kristus církevní, Kristus v pojmu theosofickém a kosmickém, Kristus mystický, Kristus v nás.

Podle prvního názoru Kristus je Vykupitelem a Spasitelem světa. Názor druhý chápe Krista jako kosmického ducha, zosobnění lásky, jež musí proniknouti každého člověka, má-li svět dojíti svého poslání ve věčnosti. Třetí pojetí vystihuje Cady takto:

Ježíš a alchymie

„Osoba Ježíšova obsahovala dvě rozličné podstaty: část tělesnou, smrtelnou (Ježíš, syn země), a ústřední, živoucí, skutečnou část ducha, kterým byl Kristus pomazaný. Tak každý z nás má dvě podstaty bytí: díl hmotný, smrtelný, jenž neustále pociťuje odvislost a nedostatečnost ve všech věcech, říkaje „Nemohu", a pak ve středu naší bytosti něco, co v našich nejvznešenějších okamžicích cítí, že je více než vítězem nade všemi věcmi a říká stále: „Já mohu, já chci". To je dítě Kristovo, Pomazaný Kristus v nás, jenž zakládá spojení s naším skutečným Otcem, o němž je psáno: „Nemáte se nikdy na zemi otci jmenovati, neboť jeden je Váš Otec, který je v nebesích".

Mnozí alchymističtí autoři hájí názor, že Kámen mudrců je pouhým filosofickým obrazem Kamene nebeského aneb theologického, který je vlastním Kristem. Tento názor objevuje se poprvé jasně v díle anonymního autora zvaném „Das güldene Flies", jež vyšlo roku 1737 v Norimberce a konečně i známý kabbalista Guaita končí svůj „Klíč k černé magii":

„Neprávem byli alchymisté líčeni jako hříšníci a hrabivci. Žízeň po zlatě a bažení po moci byly toliko vzpruhou u mála takových. A ti přes své vzdělání bídně pobloudili; kdežto opravdové magiky vedla nezištná láska k vědě, tato hvězda na východě do kabbalistického Betlému až k jeslím královského dítěte.

Těch několik adeptů, kteří došli svého cíle, bylo stále vzorem dobročinnosti a ctnosti: žádný z nich nezneužil svých opravdu královských privilegií, která mu udělila věda elixíru. Jedni z nich, jako Raymondus Lullus, dávali almužny králům, zatím co jejich plece halila kutna františkánská, druzí, jako Flamel, žili zcela měšťácky, plýtvajíce dobročinnými skutky a zbožnými nadacemi se štědrostí skutečně královskou, jiní konečně, jako Cosmopolitus a Filalethus, oddali se hermetickému apoštolátu, nedbajíce nebezpečí, zkoušek a často i muk, které jim chystala nenasytná žádostivost mocných a procházeli Evropou, daleci toho, aby shromažďovali poklady nebo zakopávali miliony, praktikovali sotva dvakrát či třikrát v životě operace Velikého Díla.

Poznali totiž, že bohatství není ničím, že v pravdě a v lásce k bližnímu záleží veškeré štěstí mudrcovo. Jedině láska k vědě pro vědu samu a touha po hojném konání dobrodiní mohly je vésti k tomu, že opakovali onen hermetický pokus, aby obnovili zásoby svého transmutačního prášku.

Veliké dílo nesmrtelnosti je na příště vábilo: vnitřní chrysopea se na ně usmívala více než ona vnější a Kámen mudrců, po němž nyní dychtili, byl Kámen jejich mravního a duchovního obrození.


Dr. Jan Kefer - vpřípadě zájmu Vám doporučujeme zakoupit celou publikaci.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality