Opus - alchymistické dílo a C.G. Jung

Základem alchymie je Dílo (Opus)
 23
PRIMA MATERIA byla pro jednoho alchymistu rtuť, pro jiného bronz, železo, zlato, olovo, sůl, síra, voda, vzduch, oheň, hlína, krev, živá voda, lapis, jed, duch, oblak, nebe, rosa, stín, moře, matka, měsíc, drak, Venuše, chaos, mikrokosmos...
Zobrazen: 5412x   6. 4. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Vzpomínky na lepší časy - II. část

DÍLO A METODA

Základem alchymie je Dílo (opus). To sestává z praktické části, vlastní „operace“ (operatio), kterou si musíme představovat jako experimentování s chemickými tělesy.

 

Do nekonečného chaosu používaných látek a procedur snad ani nelze chtít uvést nějaký řád, tedy alespoň z pohledu moderního člověka. Jen zřídka si můžeme udělat přibližný obraz toho, jak a s jakými látkami se dříve pracovalo a jakých úžasných výsledků bylo dosaženo. Nejhlubší temnota pro nezasvěcené je také v alchymistickém označení látek, jež cosi naznačuje, ale za tajnými názvy jsou skryty nejčastěji používané látky, jako rtuť, sůl a síra. Jejich alchymistický význam patří k jednomu z tajemství Umění.

 

Alchymisté své tajemství uchovávali právě v nejasnosti textů, symbolech, symbolických figurách a názvech prvků. Alchymista si byl vědom toho, že píše nejasně. Přiznává, že záměrně zatajuje, ale nikde neříká, že nic jiného psát nemůže. Ze své nouze dělá ctnost, když tvrdí, že buď musí z těch a oněch důvodů pravdu zatajovat, nebo že ji chce přece ozřejmit, jak jen to je možné, a jen nechce vysloveně říci, co to „prima materia“ nebo lapis je. Tento postup zaručoval ochranu před zneužitím posvátného Umění.

Metoda alchymie

V psychologickém ohledu je metodou neomezené amplifikace. „Amplificatio“ je namístě vždy tam, kde jde o nejasný prožitek, jehož skrovné náznaky je nutno psychologickým kontextem rozmnožit a zvětšit, aby se staly pochopitelnými. Proto v komplexové (analytické) psychologii rovněž používáme „amplificatio“ při výkladu snů; sen je pro pochopení příliš nepatrným náznakem, a proto je nutno jej obohatit asociativním a analogickým materiálem a zesílit až ke srozumitelnosti.

 

Tato „amplifikace“ (amplificatio [rozšíření, rozhojnění, rozmnožení]) tvoří druhou část Díla a alchymisté ji chápou jako „teorii“ (theoria).

 

Titulní list spisu Tripus aureus z roku 1677 ozřejmuje názorně dvojí tvář alchymie. Obraz je rozdělen na dvě části:vpravo je laboratorium, ve kterém jen v krátkých kalhotách oděný muž kutí s ohněm, vlevo je knihovna, v níž spolu konferují opat, mnich a světský člověk. Uprostřed se na peci zvedá trojnožka s baňkou, ve které se objevuje okřídlený drak.

 

Drak symbolizuje prožitek

a vizi laborujícího a „teoretizujícího“ alchymisty. Drak jako takový, je monstrum, to znamená symbol smíšený z chthonického principu hada a vzdušného principu ptáka. Jak Ruland potvrzuje, je variantou Merkuria. Merkurius je ale ve hmotě se zjevující božský, okřídlený Hermés, bůh zjevení, pán myšlení a psýchopompos (průvodce duší) par exellence. Mluví-li alchymista o Merkuriovi, vnějškově míní rtuť, ale vnitřně ve hmotě skrytého nebo uvězněného světotvorného ducha. Drak je asi nejstarší figurální symbol alchymie, který máme dokumentárně doložený. Objevuje se jako požírač svého ocasu (Úroboros) v díle Codex Marcianus, spadající do přelomu 10. a 11. století, s popisem: „Jedno-Vše“ (universum).

Alchymisté neustále opakují, že „opus“ vychází z jedné věci a k jednomu zase přivádí zpátky, je tedy do jisté míry koloběhem tak, jak drak hryzoucí vlastní ocas. Proto se „Dílo“ (opus) často označuje jako „circulare“ = kruhové nebo „rota“ = kruh. Merkurius stojí na začátku i na konci Díla. On je „prima materia“, „caput corvi“, „nigredo“; jako drak polyká sám sebe a jako drak umírá a opět je vzkříšen jako lapis (Kámen). On je hra barev „pavího chvostu“ (cauda pavonis) a rozdělení na čtyři elementy. On je hermafrodit počáteční podstaty, jež se rozestoupí v klasickou dvojici tvořenou bratrem a sestrou a sjednotí se ve spojení (coniunctio), aby se zase objevil v zářivé podobě „nového světla“ (lumen novum), Kamene. Je kov a přece tekutý, hmota, a přece duch, studený, a přece ohnivý, jed, a přece léčivý nápoj, symbol sjednocující protiklady.

DUCH VE HMOTĚ

Alchymisté hledali zázračný Kámen, který obsahuje duchovní (pneumatickou) podstatu, aby z něho získali onu látku, jež proniká do všech těl (poněvadž ona je právě ten „duch", který vnikl do Kamene) a všechny neušlechtilé látky proměňuje přebarvením v ušlechtilé. Tato „duchovní látka" je jako rtuť, jež neviditelně tkví v rudách a nejdříve musí být vypuzena, jestliže ji chceme získat „in substantia". Máme-li však tohoto penetrujícího Merkura, můžeme jej „projektovat" na jiná těla, respektive tělesa a přivádět je z nedokonalého stavu do stavu dokonalého. Nedokonalý stav je jako stav spánku; těla jsou v něm jako „ti spoutaní a spící v Hádu", kteří jsou díky božské tinktuře získané ze zázračného Kamene, jež je plný ducha, jakoby probuzeni ze smrti k novému, krásnějšímu životu. Přitom je naprosto jasné, že tendence směřuje k tomu, aby se tajemství duševní proměny nevidělo jen ve hmotě, ale využilo se ho i jako teoretického vodítka k vyvolání chemických změn.

... o tinktuře nebo o božské vodě se nepodávají jen výpovědi o blahodárném léčivém a zušlechťujícím působení, nýbrž se také zdůrazňuje, že preparát je vražedný jed, jenž těla proniká tak, jako proniká své vlastní (to znamená [pneuma], svůj Kámen).

Novopythagorejské potvrzení

Psychická autonomie pneumatu je novopythagorejsky potvrzena: podle tohoto názoru byla duše hmotou pohlcena s výjimkou rozumu (nús). Ten je ovšem mimo člověka - je to jeho démon. Lépe by jeho autonomii asi formulovat nešlo. Je asi totožný s bohem Anthrópem: objevuje se vedle Démiurga, ale je protivníkem planetárních sfér. Roztrhá kruh sfér a sklání se dolů k zemi a vodě (to znamená, že se hodlá projektovat do elementů). Na zemi padá jeho stín; ve vodě se však odráží jeho obraz. Ten roznítí v elementech lásku, a jemu samému se zrcadlový obraz božské krásy líbí natolik, že v něm chce přebývat. Ale sotva sestoupí, už jej obejme s horoucí láskou fysis, tj. hmota. Z tohoto objetí vznikne sedm prvních hermafroditních bytostí. Těchto sedm bytostí představuje výrazný vztah k planetám a tím ke kovům, jež podle alchymistického pojetí vznikají z hermafrodita Merkuria.

V takových vizionárních zrcadleních (Anthrópos zahlédne svůj obraz) se projevují nevědomé procesy projekce nějakého autonomního obsahu. Tyto mýtické obrazy jsou tedy jako sny, jež nám sdělují jak skutečnost, že nastala projekce, tak i co bylo projektováno. To projektované je podle soudobých svědectví božský démon, bohočlověk, pneuma atd.

 

Pokud je tedy stanovisko komplexové psychologie realistické, tj. zakládá se na předpokladu, že psychické obsahy jsou existence, charakterizují jmenované atributy nevědomou část osobnosti, které se připisuje vyšší uvědomění a převaha nad tím obyčejným lidským. Empiricky takové postavy vyjadřují názory a kvality, které mají vždy převahu, nejsou dosud vědomé a o nichž ani vůbec není rozhodnuto, zda smí být připojeny k vědomí ve vlastním smyslu či nikoli. Problém tohoto přičtení, který asi laikovi připadne jako nemístná spekulace, má velký praktický význam. Nesprávné přičtení může totiž způsobit nebezpečné inflace, jež se laikovi zdají být nevýznamné jenom proto, že neví, jaká duševní i vnější neštěstí inflace způsobuje.

DÍLO SPÁSY

Alchymisté jsou skutečně vysloveně lidé, kteří postupují osaměle a spoléhají na vlastní síly; každý říká to své svým způsobem. Zřídka měli žáky a zdá se, že bezprostřední tradice se uplatňovala jen velmi málo; stejně tak málo jsou doloženy nějaké tajné společnosti a podobné podniky. Každý laboroval pro sebe a trpěl svou osamělostí. Proto se málo přeli. Jejich spisy jsou poměrně nezatížené polemikou a způsob, jakým se vzájemně citují, dovoluje rozpoznat úžasnou principiální shodu, i když nedokážeme pochopit, v čem se to vlastně shodují. Hašteřivost a hnidopišství, jež tak často hyzdí teologii a filosofii, se objevuje zřídka. Důvod spočívá pravděpodobně v okolnosti, že „pravá“ alchymie nabyla nikdy obchodem nebo kariérou, nýbrž opravdovým Dílem, jež člověk konal v tiché, obětavé práci. Máme dojem, jako by se každý jednotlivec pokoušel vyjádřit svou zvláštní zkušenost a přibíral přitom ona „dicta“ mistrů, jež se zdála obsahovat něco podobného. Všichni se od nejstarších dob shodují v tom, že jejich Umění je posvátné a božské a jejich Dílo může být dokončeno jen s pomocí Boží. Tato věda je dána jen nemnohým a neporozumí ji nikdo, komu Bůh nebo nějaký mistr neotevře mysl, aby porozuměl. Získané poznání se také nesmí sdělit nikomu, kdo není takového vědění hoden. Protože jsou všechny podstatné věci vyjádřeny metaforami, sdělení se obrací jen na inteligentní, kteří mají dar rozumu. Hloupí se ale nechají zaslepit návody a tím, že vše vezmou doslova a zbloudí. Jestliže člověk čte knihy, nesmí se spokojit s jednou, ale musí vlastnit mnoho knih, neboť „jedna kniha otevírá druhou“. Také musí číst pečlivě, odstavec po odstavci; jen tak něco odhalí. Termíny jsou, jak se připouští, zcela nespolehlivé. Příležitostně někomu sdělí sen, co je onou hledanou substancí. „Materia lapidis“ může být nalezena z vnuknutí Božího. Pěstování Umění je tvrdou cestou a nejdelší cestou. Umění nemá nepřátel, vyjma ignorantů.

 

Je samozřejmé, že v alchymistické literatuře jsou jako všude dobří a špatní autoři. Existují i dryáčnické, pošetilé a podvodné produkty. Takové méněcenné spisy lze snadno rozpoznat podle jejich hojných návodů, jejich bezstarostného a nevzdělaného zpracování, jejich vtíravého tajnůstkaření, jejich děsivé bezduchosti a podle toho, že bezostyšně trvají na alchymistické výrobě zlata. Dobré knihy se poznají vždy podle píle, pečlivosti a patrného duchovního úsilí autora.

MATERIA PRIMA

OZNAČENÍ MATERIE

Základnou Díla je prima materia, jež je jedním z nejproslulejších tajemství alchymie. To není udivující potud, pokud představuje neznámou látku, která nese projekce autonomního duševního obsahu. Taková látka nemohla být přirozeně uváděna, protože projekce vychází z individua a následkem toho je v každém případě jiná. Proto také není správné tvrdit, že alchymisté neřekli, co prima materia je; naopak dali až příliš mnoho odkazů, a tím si nekonečně protiřečili. Pro jednoho byla prima materia rtuť, pro jiné bronz, železo, zlato, olovo, sůl, síra, moč, voda, vzduch, oheň, hlína, krev, živá voda, lapis, jed, duch, oblak, nebe, rosa, stín, moře, matka, měsíc, drak, Venuše, chaos, mikrokosmos. Rulandův lexikon uvádí ne méně než padesát synonym, která by se dala ještě podstatně rozmnožit.

 

Vedle těchto zčásti chemických, zčásti mytologických označení existují i označení „filosofická“, jež ukazují na hlubší význam. Tak nalézáme v Komariově traktátu označení „Hádés“. U Olimpiodóra obsahuje černá země „Bohem prokletého“ (theokataratos). Consilium coniugii říká, že otec zlata a stříbra, tedy jejich „prima materia“, je „živá bytost (animal) země a moře“ nebo „člověk“, případně „část člověka“, například jeho vlasy, krev, atd. Dorneus nazývá prvotní látku „adamica“ a - s odvoláním na Paracelsa - „limbus microcosmicus“ (mikrokosmický lem). Látka kamene není „nic jiného než ohnivý a dokonalý Merkurius“ a pravý hermafroditní Adam a mikrokosmos (= člověk). Hermés Trismegistos nazval Kámen „sirotkem“. Protože Dorneus je Paracelsův žák, mohlo by se jeho pojetí vztahovat k nauce o Anthrópovi pocházející od jeho mistra. Vztahy mezi člověkem a prvotní látkou zmiňují i jiní autoři, jež ale nechci všechny uvádět. Jako „Jedno-Vše“ (universum) označovaný merkuriální drak řecké alchymie dal podnět k tomu, aby prima materia byla charakterizována jako unum (jedno), unica res (jediná, jedinečná věc), nomas (jednota), a také k výroku Liber Platonis quartorum, že člověk je způsobilý k dokončení Díla, protože má to jednoduché, totiž duši. Mylius líčí prvotní materii jako „prvotní, původní element“ (elementum primordiale). Ona je „čistý subjekt a jednota forem“, do níž by libovolná forma případně byla přijata (in quo retinetur quaelibet forma cum possibilitate).

 

Ve druhé verzi Turby říká Eximindus:

„Oznamuji vám, synové nauky, že počátek všech stvoření je určitá první, vždy existující a nekonečná přirozenost, která všechno vaří a ovládá a jejíž aktivní a pasivní aspekt zvědí a rozpoznají jen ti, kterým je dána obeznámenost s posvátným uměním.“

V IX. rozpravě spisu Turba podává „Eximenus“ nauku o stvoření odpovídající bibli (stvoření „Slovem“), která je v absolutním rozporu s výše uvedenou naukou, podle níž je počátek „věčná a neohraničená příroda“ (natura perpetua et infinita). Rosarium označuje prvotní látku jako „kořen sebe samé (radix ipsius). Spočívá tedy svými kořeny v sobě samé, a proto je autonomní a na ničem nezávislá.

INCREATUM

Jako „kořen sebe sama“ (radix ipsius) je prima materia opravdové „principum“ (počátek) a odtud je to jen krok k Paracelsovu názoru, podle něhož je prima materia to „nestvořené“ (increatum). Ve svém spise Philosophia ad Athenienses Paracelsus říká, že tato jediná a jedinečná (unica) látka je velkým tajemstvím, bez nějaké elementární přirozenosti. Vyplňuje celé „regio aetherea“. Je matkou elementů a všech stvoření. Toto mysterium nelze nijak vyjádřit a ani nebylo stvořeno (nec etiam creatum fuit). Toto nestvořené mysterium bylo Bohem připraveno (praeparatum) tak, že mu (mysteriu) nebude v budoucnu nic podobno a že se ani ani nikdy nevrátí k tomu, čím bylo. Prý se zkazilo, takže je už je nelze obnovit (což by se mohlo vztahovat na prvotní hřích). Autonomie a věčnost prvotní látky ukazuje u Paracelsa na Božství - rovnocenný princip, odpovídající „božské matce“ (dea mater).

 

Pro svou neslýchanost zajímavé (a od díla Aurora consurgens stěží překonané) interpretace spisu Aquarium sapientum vedou Paracelsovy spekulace dál. Tak prý o prvotní látce praví Micheáš 5, 2: „Jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“. (vulgáta říká: „egressus eius ab initio, a diebus aeternitatis“.) Rovněž se praví: „Dříve než se Abraham narodil, já jsem“ (J 8, 58). Z toho plyne, že „Kámen“ nemá žádný počátek, ale od věčnosti má své „primum Ens“ a bez konce bude existovat na věky.

 

Abychom tomu správně rozuměli, museli bychom ovšem dobře otevřít oči duše a ducha a přesně sledovat a rozpoznávat s pomocí vnitřního světla. Toto světlo zažehl Bůh od počátku v přírodě stejně jako v našem srdci. Stejným způsobem, pokračuje autor, jako má Kámen se svou látkou na tisíc jmen, a proto se nazývá „zázračným“, mohla by tatáž jména v nejvyšším stupni vypovídat též o bohu, a autor jich tak skutečně používá. Tímto pro křesťanské uši neslýchaným závěrem se ovšem jen opakuje, co již zřetelně řekl spis Liber Platonis quartorum: „Věc, z níž vznikají věci, je neviditelný a v sobě spočívající Bůh“. „Res“ znamená předmět božského umění. K tomuto závěru ovšem proniklo expressis verbis jen málo filosofů; ale jejich narážky stejně jako zastírání získávají díky tomuto aspektu rozhodně na průhlednosti. Tento závěr byl nevyhnutelný také psychologicky, protože nevědomí pro svou neznámost musí všude koincidovat se sebou samým, neboť kvůli nedostatku rozpoznatelných vlastností nelze nic nevědomého odlišit od něčeho jiného, co je rovněž nevědomé. Přitom zde nejde o nějakou nemístnou logickou spekulaci, nýbrž o velmi reálný a prakticky důležitý fenomén: o jevy identity a identifikace v sociálním životě, jež se zakládají na pospolitosti (nerozlišenosti) nevědomých obsahů. Takové obsahy neodolatelně vzájemně přitahují jimi posedlá individua a shlukují je do menších nebo větších skupin, které mohou snadno lavinovitě růst. Výše uvedené příklady ukazují, že alchymisté postupně do hmoty projektovali dokonce ideu nejvyšší hodnoty, totiž Božství. Tím byla nejvyšší hodnota spojena s hmotou a bylo tak vytvořeno východisko jednak pro vývoj skutečné chemie, jednak filosofického materialismu novějšího data se všemi oněmi psychologickými následky, jež s sebou otočení obrazu světa o sto osmdesát stupňů nezbytně nese. Ačkoli dnes nám je alchymie vzdálená, přece v každém případě nesmíme podceňovat duchovně dějinný význam, který měla pro středověk. Novověk je přece dítě novověku, jež své rodiče nezapře.

VŠUDYPŘÍTOMNOST A DOKONALOST

Prima materia má charakter všudypřítomnosti (ubikvity):lze ji získat stále a všude; to znamená, že k projekci může dojít vždy a všude. Sir George Ripley, anglický alchymista píše: „Filosofové říkají hledajícím, že ptáci a ryby nám lapis přinášejí, každý člověk jej má, lapis je na každém místě, v tobě, ve mě, v každé věci, v čase a prostoru. Nabízí se v laciné podobě (vili figura). Z něho vzniká naše věčná voda (agua pernamens).“

 

„Materia prima“ je podle Ripleye voda; ona je ten hmotný princip všech těl, i Merkurova. Ona je hylé, jež stvořitelským aktem Boha vznikla jako temná koule (sphaercium opus) z chaosu. Chaos je „massa confusa“, z níž pochází Kámen. Hylická voda obsahuje skrytý elementární oheň. V traktátu De sulphure obsahuje zemský element jako vnitřní protiklad „ignis gehennalis“, pekelný oheň. U Hortulanta pochází Kámen z „nerozlišené hmoty“ (massa confusa), jež v sobě obsahuje všechny elementy. Tak jako svět vznikl z „nerozlišeného chaosu“ (chaos confusum), tak z něho vzniká i Kámen.

 

V ideji rotující vodní koule zaznívají novophýtagorejské představy: u Archýta je světová duše kruh nebo koule, u Filoláa svou rotací s sebou veze svět. Původní obraz se nachází asi u Anaxagora, kde nús (duch) způsobuje v chaosu vítr. Důležitá je rovněž kosmogonie Empedoklova, kde sjednocením nestejnorodého (následkem působení přátelství, [filia]) vznikne sfairos (kulovitá bytost). Její označení za nejblaženějšího boha (eudaimopnestatos theos), vrhá zvláštní světlo na dokonalou „kulatou“ povahu Kamene, jenž stejně tak z počáteční koule pochází, jako už jí sám také je; proto se prima materia začasté jmenuje lapis, jenom je tento stav tím skrytým, který musí být Uměním a milostí Boží převeden do stavu druhého, manifestního. Proto se pojem prima materia příležitostně kryje s pojmem počátečního stavu procesu, totiž „černi“ (nigredo). Pak je to černá země, do níž se seje zlato nebo lapis jako pšeničné zrno.

To je černá, magicky plodná země, již vzal Adam s sebou z ráje, zvaná též antimon a označovaná jako „černá, černější než černá“ (nigrum nigrius nigro).

KRÁL A KRÁLOVSKÝ SYN

Jako v hylé leží skryto ohnivé jádro, tak v temné vodní hlubině moře leží královský syn, jakoby bez duše, nicméně ale žije a volá z hlubiny: „Kdo mě vysvobodí z vod a převede do suchého stavu, toho obšťastním ustavičnými (perpetuis) bohatstvími.“ Vztah k „mořskému králi“ (rex marinus) z díla Visio Arislei je průhledný. Arisleus vypravuje o svém dobrodružství u „mořského krále“, v jehož říši se ničemu nedaří a nic se nemnoží. Nejsou tam totiž žádní filosofové. Mísí se pouze stejnorodé; následkem toho nedochází k žádnému plození. Král tedy musí na filosofovu radu spojit své dvě děti, Gabrica s Beyou, jež donosil ve svém mozku. Pokud je král „exanimis“, to znamená odduševnělý, nebo je jeho země neplodná, má to znamenat, že skrytý stav je stavem latence a potenciality. Temnota a mořská hlubina nemají znamenat nic jiného než nevědomý stav nějakého obsahu, který je neviditelně projektován. Pokud takový obsah patří k celosti osobnosti a projekcí je ze souvislosti jen zdánlivě uvolněn, mezi vědomým a projektovaným obsahem stále trvá přitažlivost. Ta se většinou ukazuje ve formě fascinace.

Alchymická alegorie vyjadřuje tuto skutečnost královým voláním o pomoc z hlubin odštěpeného a nevědomého stavu. Vědomí by mělo tomuto volání vyhovět; králi by se měla prokázat služba, „operari regi“, neboť by to nebyla jen moudrost, nýbrž i spása. To však znamená nutnost sestupu do temného světa nevědomí, rituálního obřadu jakéhosi katabasis eis antron (sestupu do jeskyně), dobrodružství plavby po nočním moři, jehož cíl a konec představuje obnovení života, vzkříšení a překonání smrti. Arisleus a jeho společníci se opováží toho podniku, jenž nejprve končí katastrofou, totiž smrtí Gabrica. Tato smrt je trestem za incestní, „coniunctio oppositorum“ (sjednocení protikladů). Pár tvořený bratrem a sestrou je alegorický pro ideu protikladů vůbec. Ty bývají různě obměňovány jako suchý - vlhký, horký - studený, mužský - ženský, slunce - měsíc, zlato - stříbro, Merkur - síra, kulatý - čtyřhranný, voda - oheň, vzdušný - těžký, tělesný - duchovní atd. „Královský syn“ (regius filius) je omlazenou formou královského otce. Ke smrti syna dochází v jedné verzi Vize Arisleovy tak, že při koitu v Beyině těle úplně mizí. V jiném znázornění jej pohltí otec nebo se slunce utopí v Merkuriovi nebo je polkne lev. Gabricus je mužský, duchovní princip světla a Logu, který se jako gnostický nús pohříží do objetí fysis. Úmrtí je tedy vykonaným sestupem ducha do hmoty.

HRDINSKÝ MÝTUS

Účel sestupu se v hrdinském mýtu zcela obecně vyznačuje tím, že v onom nebezpečném okrsku (vodní hlubina, jeskyně, les, ostrov, hrad atd.) lze najít „těžko dosažitelný skvost“ (poklad, panna, nápoj života, překonání smrti atd.) Ona bázeň a odpor, jež každý přirozený člověk vůči příliš hlubokému ponoření do sebe sama pociťuje, jsou v podstatě strachem z cesty do Hádu. Kdybychom pociťovali jen odpor, nebyla by ta záležitost tak zlá. Ve skutečnosti ale vychází z duševního pozadí, právě z onoho temného, neznámého prostoru, jakási fascinující přitažlivost, jež hrozí, že její převaha poroste, čím hlouběji pronikneme. Psychologickým nebezpečím, jež přitom nastává, je disociace osobnosti na její funkční komponenty, jako jsou jednotlivé funkce vědomí, komplexy, dědičné jednotky atd. Rozklad - funkční, někdy též skutečná schizofrenie - je právě to, co se stane Gabricovi (ve variantě díla Rosarium philosophorum): v Beyině lásce je rozložen do atomů, což odpovídá jedné formě „usmrcení“ (mortificatio). Tato událost je opakovaným „sjednocení“ ducha a hmoty (nús a fysis). Dokud se k tomu nepřipojí vědomí, zůstávají protiklady nevědomí latentní. Díky vědomí jsou aktivovány a „regius filius“, duch, Logos nebo nús je pohlcen hmotou (fisis); to znamená, že tělo a jeho orgány dosahují převahy nad vědomím. Hrdinský mýtus zná tento stav pohlcení v břiše velryby či draka: Uvnitř většinou panuje takové horko, že hrdinovi slezou vlasy, to znamená, že se znovu rodí holohlavý jako kojenec. Toto horko je „ignis gehennalis“ (pekelný oheň), peklo, do něhož v rámci svého Díla sestoupil i Kristus, aby přemohl smrt. Jako „spasitel“ sestoupil filosof do pekel. Skrytý oheň je vnitřní protiklad ke studené vlhkosti moře. Ve Visio Arislei je to zjevné inkubační teplo, jež odpovídá stavu autoinkubace v „meditaci“ (meditatio). S podobnou představou, jež se nazývá tapas a je autoinkubací, se setkáváme v indické józe. (Cíl cvičení je tentýž jako ve Vizi Arisleově: proměna a zmrtvýchvstání.)

SKRYTÝ POKLAD

V temnotě „prvotní látky“ předpokládaný „těžko dosažitelný skvost“ alchymisté symbolizovali různě. Tak říká Christophorus Pařížský, že chaos (jako materia prima) je dílem ze všech nejmoudřejší přírody. Náš rozum (intellectus) by měl toto přírodní umělecké dílo, totiž chaos, prostřednictvím „nebeského a žhnoucího ducha“ (spiritu) převést do nebeské přirozenosti kvintesence a oživující (vegetabilis) esence nebes. V tomto chaosu prý in potentia (jako možnost) existuje jmenovaná drahocenná substance v podobě „nerozlišené hmoty“ sjednocených elementů, a proto by se měl lidský rozum pilně zabývat tím (incumbere debet), aby naše nebe převedl do skutečnosti (ad actum). Johannes Grasseus uvádí mínění, podle kterého je materia prima olovo (filosofů), jež se nazývá též olovo vzduchu (čímž naráží právě na vnitřní poklad).

Uvnitř v tomto olovu má být zářící bílá holubice, jež se nazývá „solí kovů“. Je to cudná, bílá a bohatá královna ze Sáby, zahalená bílým závojem, jež se chtěla oddat pouze králi Šalamounovi. Podle názoru Basilia Valentina není země (jako materia prima) žádným mrtvým tělem, nýbrž v ní přebývá duch, který je životem a duší země. Všichni tvorové a též minerály přijímají své síly od ducha země. Duch je život; vyživují jej hvězdy a on poskytuje výživu všemu živému, co skrývá ve svém lůně. Tak jako matka nenarozené dítě, tak zahřívá i země skrze svého shůry přijatého ducha minerály ve svém lůně. Tento neviditelný duch je jako zrcadlový obraz, jehož se nedá dotknout, a tento duch je kořenem v procesu nezbytných nebo v něm vznikajících těl (radix nostrorum corporum). Podobná idea se nachází u Michaele Maiera:

 

Milionkrát opakovanou rotací kolem země spředlo slunce v zemi zlato. Slunce postupně vtisklo zemi svůj obraz. A tím je zlato. Slunce je obrazem Boha, srdce je zobrazením slunce v člověku.

 

Jako zlato v zemi označované rovněž Deus terrenus (zemský [v zemi skrytý] Bůh), a Bůh je rozpoznán ve zlatě. Tento ve zlatě se zjevující obraz Boha je asi „zlatá duše“ (anima aurea), jež vdechnuta obyčejné rtuti proměňuje ji ve zlato.

Ripley je toho názoru, že bychom oheň měli z chaosu extrahovat a zviditelnit. Tento oheň je Duch svatý, jenž sjednocuje Otce a Syna. Často bývá znázorňován jako okřídlený stařec, jako Merkurius v podobě boha zjevení, jenž se kryje s Hermem Trismegistem a tvoří s králem a královským synem alchymistickou trojici. Tento oheň boha stvořil zemi jakožto očistec pekla. V tomto ohni žhne sám Bůh v božské lásce.

 

zdroj: výbor z díla, svazek VI.- T. Janeček, jung.sneznik

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality