Psychologie a alchymie - C. G. Jung

Alchemy
„Umění“ je skryto v lidském duchu, tedy v nevědomí. Alchymisté znali skutečnost, že jejich Dílo souvisí s lidskou duší a jejími funkcemi. Všechno nevědomé, jakmile bylo aktivováno, se projektovalo do hmoty...
Zobrazen: 6276x   13. 3. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Vzpomínky na lepší časy - I. část

Praktická alchymie pozvolna zanikala v průběhu 18. století. Její metoda vysvětlování „obscurum per obscurius, ignotum per ignotius“

(nesrozumitelné pomocí ještě nesrozumitelnějšího, neznámé pomocí ještě méně známého) se těžko snášela s duchem osvícenectví a zvláště s vědeckou povahou nového oboru - chemie, která se na konci tohoto století začala vyvíjet.

 

O století dříve, v době Jakoba Böhma, četní alchymisté opustili retorty a tavící tyglíky a z praktické alchymie přešli výhradně k hermetické filosofii. Tehdy se odloučil alchymista (později pouze chemik) od hermetika.

Chemie se stala čistě ekzaktní přírodní vědou.

 

Ony lepší časy však byly ty, kdy duch alchymisty ještě skutečně zápasil s problémy hmoty. Bádající vědomí tehdy stálo před temným prostorem neznáma a věřilo, že v něm zahlédlo postavy a zákony, jež neměly původ ve hmotě, ale v duši.

Všechno neznámé a prázdné vyplňuje psychologická projekce

Je to, jako by se v temnotě zrcadlilo duševní pozadí pozorovatele. To, co ve hmotě vidí nebo se domnívá, že rozpoznává, jsou především jeho vlastní nevědomé danosti, jež do ní projektuje; to znamená, že mu z hmoty vycházejí vstříc jí zdánlivě příslušící vlastnosti a významové možnosti, jejichž psychické povahy si není úplně vědom. To platí hlavně pro klasickou alchymii, ve které jsou mystická filosofie a přírodovědná empirie tak říkajíc nerozlišené.

 

 

Proces rozštěpení, nastupující na konci 16. století, který oddělil fyzické od mystického, nyní přinesl podstatně fantastičtější druh literatury, jehož autoři si byli duševní povahy „alchymických“ procesů proměny do jisté míry vědomi.

 

 

O tomto aspektu alchymie a zvláště o jeho psychologickém významu podává hojné informace Herbert Silberer ve své knize "Probleme der Mystik und ihrer Symbolik". Příslušnou symboliku líčí názorně Bernoulliho pojednání "Seelische Entwicklung im Spiegel der Alchemie". Obsáhlý výklad hermetické filosofie se nachází v Evolově díle "La Tradizione ermetica". Zpracování těchto textů z hlediska dějin idejí zatím chybí, ačkoli za významné přípravné práce v tomto směru vděčíme Reitzensteinovi.

 

FÁZE ALCHYMICKÉHO PROCESU

Jak známo, alchymie líčí chemický proces proměny, k jehož provedení poskytuje nesčetné návody. Ačkoli se sotva najdou dva autoři se stejnými názory na přesnější průběh procesu a následnost jeho fází, přece se většina z nich shoduje v hlavních bodech, a sice od nejstarších dob, tedy od začátku křesťanského letopočtu.

 

Rozlišují se čtyři fáze, jež jsou charakterizovány již u Herakleita zmíněnými prvotními malířskými barvami:

 

  • černání
  • zbělení
  • žloutnutí
  • červenání

 

Toto čtyřdílné členění procesu se označovalo jako čtvrcení filosofie. Později, to znamená asi na přelomu 15. až 16. století, byl počet barev redukován na tři, přičemž žloutnutí, „citrinitás“, je postupně vynechávána, respektive je uváděna jen zřídka. Místo toho po černání, případně černi (nigredo), výjimečně nastupuje „viriditas“ (zeleň), aniž by ale dosáhla principiálního významu. Zatímco původní tetrametrie byla přesnou obdobou kvaternity elementů, teď se často zdůrazňuje, že jsou čtyři elementy (země, voda, vzduch, oheň) a čtyři vlastnosti (teplá - studená - vlhká - suchá) a naproti tomu jen tři barvy: černá, bílá a červená. Protože proces nikdy nevedl k žádnému cíli a ani ve svých jednotlivých částech nikdy nebyl typicky proveden, nelze ani změnu členění fází vysvětlit z vnějších příčin, ale spíše to má něco společného se symbolickým významem čtveřice a trojice, tedy s vnitřními, psychickými příčinami.

ČERNÁNÍ

Čerň „nigredo“, je počátečním stavem, který je buď od počátku přítomný jako vlastnost „prvotní látky“ (prima materia), chaosu nebo „nerozlišené, chaotické hmoty“ (massa confusa), nebo jej navodí rozdělení (solutio [rozpouštění], divisio [oddělování] či putrefactio [shnití]) elementů. Jestliže se stav rozdělení předpokládá, jak se to příležitostně objevuje, pak se provádí sjednocení protikladů připodobněné ke spojení mužského a ženského elementu (coniugium [sňatek], matrimonium [manželství], coniunctio [sjednocení], coitus [spojení]).

 

Pak nastává smrt produktu spojení (mortificatio [umrtvení], calcinatio [zpopelnění], putrefactio [shnití]) s odpovídajícím černáním. Z „nigreda“ vede omytí (ablutio, baptisma) buď přímo ke zbělení, nebo se ve smrti uniknuvší duše (anima) opět sjednotí s mrtvým tělem, což vede k jeho oživení, nebo je množství barev (omnes colores, cauda pavonis [paví chvost]) přechodem k jedné, bílé barvě, která všechny barvy obsahuje. Tím je dosaženo prvního hlavního cíle procesu, jímž je:

ZBĚLENÍ

„albedo“ (zbělení), „tinctura alba“ (bílá tinktura), „terra alba foliata“ (bílá listnatá země), „lapis albus“ (bílý kámen) atd., jejž mnozí vychvalují tak vysoko, jako už by bylo dosaženo cíle vůbec. Je to stříbrný nebo měsíční stav, který však má být stupňován až ke stavu slunečnímu. „Zbělení“ (albedo) je do jisté míry svítáním; ale teprve

ČERVENÁNÍ

„rubedo“ (červenání, rudnutí) je východem slunce. Přechod k „rubedu“ tvoří žloutnutím (citrinitas), které je později vynecháváno. Pak vzniká „rubedo“ přímo z „albeda“ stupňováním ohně na nejvyšší stupeň.

 

Bílý a červený prvek jsou královna a král, kteří rovněž v této fázi mohou slavit svou „chemickou svatbu“ (nuptiae chymicae).

 

PŘEDSTAVY CÍLE A JEHO SYMBOLY

Uspořádání fází u jednotlivých autorů podstatně závisí na představě cíle: buď jde o červenou tinkturu (aqua permanens [věčná, trvalá voda]), nebo o kámen filosofů či mudrců (lapis philosophorum), který jako hermafrodit obsahuje obojí, nebo o panaceu - všelék (aurum potabile [pitné zlato] elixír vitae [elixír života]), filosofické zlato, zlaté sklo (vitrum aureum), kujné sklo (vitrum malleabile).

 

Představy cíle jsou stejně tak nejasné a pestré jako jednotlivé procesy. Například „kámen filosofů“ je často „prvotní látka“ nebo prostředek k výrobě zlata nebo vůbec mystická bytost, která bývá příležitostně označována jako „zemský Bůh“ (Deus terrestris), „spasitel“ (salvator) nebo „syn kosmu, makrokosmu“ (filius macrocosmi), postava, již lze srovnat s gnostickým Anthrópem, božským prvotním Člověkem, Pračlověkem.

 

Vedle pojmu „materia prima“ hrají významnou úlohu ideje vody (aqua permanens) nebo ohně (ignis noster [náš oheň]). Ačkoli jsou tyto dva elementy protikladné a dokonce vytvářejí typickou dvojici protikladů, jsou podle svědectví autorů přesto jedním a tím samým. Stejně jako „materia prima“ má i voda tisíc jmen; ano, je to prvotní látka Kamene.

 

... filosofická voda je sám Kámen, respektive „prima materia“; zároveň je však i jejich rozpouštědlem, jak se ukazuje v bezprostředně následujícím návodu:

 

„Rozetři Kámen na velmi jemný prach a (ten) vlož do nejčistšího, nebeského (coelestino) octa. Rázem se rozpustí a vznikne filosofická voda.“

 

Stejnou úlohu jako má voda, lze doložit i v případě ohně. Dalším pojmem nemenšího významu je hermetická nádoba (vas Hermetis), v podstatě rétora nebo tavící pec jako schránka substancí, jež mají být proměněny. Ačkoli jde o nástroj, přece má zvláštní vztahy jak k „prvotní látce“ (prima materia), tak ke kameni (lapis). Není tedy pouhým zařízením. Nádoba je pro alchymistu něčím naprosto zázračným: je to „vas mirabile“ (podivuhodná nádoba).

 

Marie prorokyně říká, že celé tajemství spočívá ve vědění o hermetické nádobě. „Unum est vas“ (jediná je nádoba), zdůrazňuje se opakovaně. Musí být naprosto kulatá, aby napodobovala sférický vesmír, neboť vlivy hvězd v ní mají přispět ke zdaru operace. Je to jakási „matrix“, respektive „uterus“ (děloha), ze které se narodí „filius philosophorum“ (syn filosofů), zázračný Kámen.

Co se týče průběhu celého procesu, jsou autoři vágní a protiřečí si. Mnozí se spokojí s několika stručnými náznaky, jiní sestavují podrobný seznam rozličných operací.

 

Josephus Quercetanus, alchymista, lékař a diplomat, vytvořil roku 1576 pořadí dvanácti operací, jež vypadá následovně:

 

  1. Calcinatio
  2. Solutio
  3. Elementorum separatio
  4. Coniunctio
  5. Putrefactio
  6. Coagulatio
  7. Cibatio
  8. Sublimatio
  9. Fermentatio
  10. Exaltatio
  11. Augmentatio
  12. Proiectio

 

Jak ukazuje literatura, každý z těchto pojmů je mnohoznačný. Tento dojem v dostatečné míře získáme, už když si pročteme příslušná vysvětlení v Rulandově slovníku. Sáhneme-li po textech a stech a stech postupů a návodů, které nám zanechal středověk a antika, najdeme mezi nimi jen poměrně málo takových, jež by obsahovaly nějaký rozpoznatelný chemický smysl.

 

Co tedy podněcovalo dávné alchymisty k tomu, aby neochvějně dále laborovali nebo - jak oni říkali - „operovali“ a dále psali traktáty o „božském“ umění, když celé jejich počínání vypadá z pohledu moderního člověka dojemně beznadějné?

 

Zadostiučinění z konání, z dobrodružství, z hledání (quaerere) a nacházení (invenire) nemůžeme podceňovat. Trvá, dokud se metodika zdá být smysluplná. V té době ale nebylo nic, co by mohlo alchymistu přesvědčit o nesmyslnosti jeho chemického počínání, a navíc se mohl ohlížet na dlouhou tradici, jež obsahovala nemálo svědectví o těch, kteří dospěli k zázračnému výsledku.

 

PROJEKCE PSYCHICKÝCH OBSAHŮ

V alchymickém díle (opus) jde z velké části nejen o samotné chemické experimenty, ale také o něco jako psychické procesy, jež jsou vyjádřeny pseudochemickým jazykem. Co to jsou chemické procesy, to staří alchymisté do jisté míry věděli; museli proto též vědět, že to, co dělali, přinejmenším nebyla žádná obyčejná chemie.

 

Alchymistům byla skutečná povaha hmoty neznámá. Znali ji jen v náznacích. Tím, že se ji pokoušeli prozkoumat, projektovali nevědomí do temnoty hmoty, aby ji prosvětlili. Aby vysvětlili tajemství hmoty, projektovali jiné tajemství: své neznámé duševní pozadí do toho, co mělo být objasněno. Projekce není, přísně vzato, nikdy prováděna - stane se, je nalezena. V temnotě něčeho vnějšího nacházím, aniž bych je jako takové rozpoznával, své vlastní nitro nebo duševno.

Bylo by tedy pochybené odvozovat formuli „tam ethice quam physice“ z nauky o obdobách jako „prius“. Tato nauka by naopak byla spíše racionalizací prožitku projekce. Alchymista neprovozuje své Umění proto, že z teoretických důvodů věří v nějakou obdobu, spíše má teorii obdob, neboť prožívá přítomnost ideje ve fysis. Skutečný kořen alchymie je třeba hledat ne tak ve filosofických názorech, jako v zážitcích projekce u jednotlivých výzkumníků. Tím vyjadřuji názor, že laborant měl během provádění chemického experimentu určité psychické prožitky, jež se mu ale jevily jako zvláštní chování chemického procesu. Protože šlo o projekce, neuvědomoval si přirozeně, že ten prožitek neměl s hmotou jako takovou (tj. jak ji známe dnes) nic společného. Prožíval svou projekci, jako vlastnost hmoty. To, co ve skutečnosti prožíval, bylo jeho nevědomí.

 

Opakoval tak historii poznávání přírody vůbec. Jak je známo, věda začala u hvězd, ve kterých lidstvo odhalilo své dominanty nevědomí, takzvané „bohy“; stejně tak je tomu se zvláštními psychologickými kvalitami zvěrokruhu - je to úplná projektovaná charakterologie. Astrologie je podobným prvotním prožitkem jako alchymie. Takové projekce se opakují všude tam, kde se člověk pokouší o prozkoumání prázdné temnoty a bezděčně ji zaplňuje živými postavami.

 

Novum lumen:

„Inteligentnímu filosofovi je na cestě přírody (per naturam) Bohem dovoleno, aby nechal vyvstat věci skryté ve stínu a stín z nich sejmul ... Všechny tyto věci se stávají a oči obyčejného člověka je nevidí, ale oči rozumu (intellectus) a obrazivosti je vnímají (percipiunt) pravým, nejpravějším zřením (visu).“

 

DUCHOVNÍ POSTOJ K DÍLU

Dorneus ve své Philosophia meditativa říká: „Z ostatních nikdy neuděláš jedno, jestliže nejprve nebude jedno z tebe samého.“ Ať už alchymista tím „jedním“ myslí cokoli, vztahuje se to na subjekt „Umělce“, jehož jednota je prohlašována za conditio sine qua non dokončení Díla. Asi můžeme stěží zpochybnit to, že jde o psychologickou podmínku Díla a že tato podmínka má zásadní význam.

„Umění“ je skryto v lidském duchu, tedy moderně řečeno v nevědomí. Alchymisté si uvědomovali, že jejich Dílo souvisí s lidskou duší a jejími funkcemi. Především je průběžně kladen důraz na pečlivé studium knih a meditaci nad nimi. Tak říká Richardus Anglicus ve svém díle:

 

Correctorium fatuorum

„A proto si mají všichni, kteří chtějí dosáhnout dobrodiní tohoto Umění, horlivě hledět studia a čerpat pravdu z knih, nikoli ze smyšlených bajek a lživých děl, neboť toto Umění nebude vskutku nalezeno žádným způsobem (ačkoli člověku se přicházejí mnohé klamy), pouze po dokončeném studiu a poznání slov filosofů“

 

Richardus Anglicus zavrhuje veškerou špínu, se kterou alchymisté pracovali, jako jsou vaječné skořápky, vlasy, krev ryšavého člověka, baziliškové, červi, byliny a lidské výkaly (faeces). „Co člověk zasévá, to také sklízí. Když tedy seje neřád, tak i neřád najde.“ „Vraťte se zpátky k cestě pravdy, bratři, kteří si jí nejste vědomi; proto vám radím kvůli vám samým, abyste studovali a laborovali za stálého promýšlení slov filosofů, ze kterých může být pravda vykládána.“

 

Protože existovala nejtěsnější souvislost mezi člověkem a tajemstvím hmoty, stanovil nejen pozdní Dorneus, ale už též Liber quartorum požadavek, aby operátor tak říkajíc stál na výši své úlohy, tedy aby stejný proces, který se očekává od hmoty, naplňoval v sobě, „neboť věci se dokončují prostřednictvím jim podobného“.

Proto by měl operátor při Díle „být přitom“ (oportet operatorem interesse operi). „Je-li badatel vzdálen tomu, aby se podobal (Dílu), pak na výšinu, kterou jsem označil, nevystoupí a (ani) nedospěje na cestu vedoucí k cíli.“

 

Studiem filosofie člověk nabývá dovednosti v dosažení Kamene. A Kámen je zase člověk. Tak Dorneus volá: „Proměňte se z mrtvých kamenů v živoucí filosofické kameny!“ a vyjadřuje tak nejjasněji totožnost toho, co je skryto v člověku, s tím co se skrývá ve hmotě...

Od nejstarších dob alchymie existoval dvojí stav věcí: na jedné straně praktická chemická práce v laboratoři, na straně druhé psychologický proces, který byl zčásti vědomě psychický a zčásti nevědomý, projektovaný, spatřovaný v procesech proměny hmoty. Na začátku Díla není potřeba mnoho prostředků; stačí, když se do něho člověk pustí se „svobodným a prázdným duchem“. Je také třeba sledovat důležitá pravidla: totiž že „duch (mens) se shoduje s Dílem, jež vyniká nade všechna ostatní“. Abychom se naučili „zlatému porozumění“ (aurea apprehensio), musíme dobře otevřít oči ducha a duše a s vnitřním světlem, jež Bůh od počátku v přírodě a v našem srdci zažehl, pozorovat a rozpoznávat.

Klenotnice hermetické moudrosti

je podle Aurory consurgens založena na čtrnácti hlavních ctnostech tvořících fundament:

  1. zdraví
  2. pokoře
  3. svatosti
  4. cudnosti
  5. síle
  6. vítězství
  7. víře
  8. naději
  9. lásce (caritas)
  10. dobrotě (benignitas)
  11. trpělivosti
  12. správné míře
  13. duchovním postoji nebo vhledu
  14. poslušnosti

Obtíž a smutek, jež stojí na začátku Díla, opět mohou spadat v jedno s „černí“, stejně jako „hrozné temnoty ducha“ o kterých mluví Aurora consurgens; a ty jsou zase asi totéž co „afflictio animae“, utrpení duše, na než poukazuje Morienus. Výraz, kterým charakterizuje postoj adepta, „amor perfectissimus“ (nejdokonalejší láska), vyjadřuje jeho mimořádnou oddanost Dílu. Jestliže tato „seria meditatio“ (vážná koncentrace) není pouhým chvastounstvím - pro tuto domněnku ovšem nemáme žádný důvod - musíme si asi představit, že staří adepti pěstovali své Dílo s neobyčejným soustředěním, ba s náboženským zanícením.

Taková zbožná oddanost je přirozeně způsobilá k projekci hodnot a významů do objektu obětavého výzkumu a k jeho vyplnění formami a postavami, jež mají svůj původ v první řadě v nevědomí badatele.

MEDITACE A IMAGINACE

Z roku 1612 pocházející Rulandův Lexicon Alchemiae definuje „meditatio“ následovně: „Slovo "meditatio" se používá, když vedeme vnitřní rozhovor s někým, kdo je ale neviditelný, jakož i vedeme-li po vzývání vnitřní rozhovor s Bohem nebo se sebou nebo se svým dobrým andělem“. Tento „vnitřní rozhovor“ je pro psychology důvěrně známou záležitostí - je to přece podstatná část techniky vypořádání se s nevědomím.

 

Rulandova definice však nade všechnu pochybnost dokazuje, že když alchymisté mluví o „meditari“, nemyslí tím jen přemýšlení, ale spíše vnitřní rozhovor, tedy živý vztah k odpovídajícímu hlasu „druhého“ v nás, totiž nevědomí.

 

Když výše zmíněné hermetické dictum: „A jak všechny věci pocházejí z jednoho meditací jednoho“, používá pojmu meditování, musíme jej asi chápat v tomto alchymickém smyslu tvůrčího rozhovoru, prostřednictvím kterého přecházejí věci z nevědomě potenciálního stavu ve stav manifestní.

 

„Všechno zde studuj / medituj / poť se námahou / pracuj, vař ... tak se ti otevřou spásné vody, jež pramení ze srdce Syna velkého světa“, voda, „kterou nám Syn velkého světa sám dává ze svého těla a srdce v pravou přirozenou vodu života (aqua vitae) nechává téci... “

Právě tak musíme výše uvedenou „meditatio caelestinum bonorum“ (meditace o nebeských dobrech) chápat ve smyslu živého dialektického vztahu k určitým dominantám nevědomí. Rulandův lexikon nám opět pomáhá pochopit, co si alchymie pod pojmem „imaginatio“ představuje. Ruland říká:

 

„Imaginace je hvězda v člověku, nebeské nebo rajské tělo.“

 

Tato definice vrhá zcela zvláštní světlo na fantazijní procesy spojené s Dílem:

nemůžeme o nich vůbec uvažovat jako o bezpodmětných schématech, jako si fantazijní obrazy rádi představujeme, ale jako o něčem skutečném, jako o nějakém jemném „tělu“ (corpus) napůl duchovní povahy. V době kdy ještě neexistovala žádná psychologie empirické duše, musel nutně panovat takový konkretismus; neboť

 

všechno nevědomé, jakmile bylo aktivováno, se projektovalo do hmoty.

 

„Imaginatio“ nebo imaginování je tedy rovněž fyzickou činností, jež se dá zařadit do koloběhu látkových změn, způsobuje je a je jimi zase také ovlivňována. Alchymista se tak nacházel nejen ve vztahu k nevědomí, nýbrž bezprostředně také ke hmotě, o které doufal, že ji imaginací přiměje ke změně. „Imaginatio“ je tedy koncentrovaný extrakt živých tělesných stejně jako duševních sil. Proto je také pochopitelná výzva, aby Umělec byl zdravé tělesné konstituce; vždyť pracuje se svou vlastní kvintesencí a na ní, a proto je svou vlastní nezbytnou experimentální podmínkou.

 

V alchymii existují velmi moderní problémy, jež však leží v jiné oblasti než v oblasti chemie. Pojem „imaginatio“ je asi jeden z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější klíč k pochopení Díla...

 

co duše imaginuje, se děje jen v duchu, ale to, co imaginuje Bůh, se děje ve skutečnosti. „Duše však má absolutní a nezávislou moc (absolutam et separatam potestatem) konat jiné věci, než jaké tělo může pochopit. Ale duše má, když chce, i největší moc nad tělem (potestatem in corpus); vždyť jinak by naše filosofie byla marná ... můžeš pochopit více, vždyť proto jsme ti otevřeli dveře.“

DUŠE A TĚLO

Vzdušný element

 

„Vzduch je čistý nezkažený element, podle svého charakteru ten nejdůstojnější, obzvláště lehký a neviditelný, uvnitř ale těžký, viditelný a pevný. V něm je uzavřen (includus) duch Nejvyššího, který se před stvořením vznášel nad vodami podle svědectví Písma svatého: "A vznášel se na perutích větru." V tomto elementu jsou imaginací ohně integrovány (integrae) všechny věci.“

 

Abychom takovým výpovědím rozuměli, musíme se zbavit moderních představ o složení plynů a výpověď chápat čistě psychologicky. Jde zde o projekci dvojic protikladů jako lehký - těžký, viditelný - neviditelný atd. Identita protikladů je tedy podstatným znakem každé psychické danosti v nevědomém stavu. Duše je jen z části spjatá s tělem, podobně jako Bůh je také jen z části obsažen v těle světa. Když tuto výpověď oprostíme od jejího metafyzického charakteru, pak říká tolik, že duše je jen zčásti identická s naší empirickou vědomou existencí, jinak se ale nachází v projektovaném stavu a v tomto imaginuje nebo symbolicky zobrazuje to větší, co tělo nemůže pojmout, to znamená uskutečnit. Toto „větší“ (maiora) odpovídá „vyššímu“ (altiora) ve světotvorné imaginaci Boha, ale protože to „vyšší“ imaginuje Bůh, stává se to ihned substanciálním a nesetrvává to v stavu potenciální skutečnosti jako obsahy nevědomí. To, že se touto činností duše „mimo tělo“ (extra corpus) míní alchymické dílo je jasné. Duše přesto má největší moc nad tělem, a kdyby tomu tak nebylo, nebylo by Královské Umění nebo filosofie k ničemu. „Můžeš to větší pochopit (concipere)“; proto to tvé tělo může uskutečnit, totiž s pomocí Umění „a podvolujíce se Bohu“ (Deo concedente).

 

„Imaginatio“, jak ji chápali alchymisté, je vskutku klíčem, který otevírá dveře k tajemství Díla. Jde o symbolické zobrazení a uskutečnění „většího“, kde „anima“ v zastoupení Boha tvůrčím způsobem a „mimo přírodu“ (extra naturam) imaginuje.

 

Moderně vyjádřeno je to uskutečnění oněch obsahů nevědomí, jež jsou „extra naturam“, to znamená neexistují v našem empirickém světě, a jsou tedy jakým si a priori archetypické povahy. Místem nebo médiem uskutečnění není hmota ani duch, nýbrž ona střední říše jemné skutečnosti, jež může být dostatečně vyjádřena jedině symbolem. Symbol není abstraktní ani konkrétní, racionální ani iracionální, reálný ani nereálný. Je pokaždé obojí: „není obyčejný“ (non vulgi), je aristokratickou záležitostí „odloučeného“ (cuiuslibet sequestrati).

 

Pokračování příště...

 

 

zdroj: výbor z díla, svazek VI.- T. Janeček, jung.sneznik

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality