Magie v praxi

Magie
 23
Černá a bílá magie, časové podmínky pro magické operace, hlavní metody evokace, místo pro magické operace, magické nástroje, magická kniha, pomocníci při operacích magie...
Zobrazen: 7608x   24. 4. 2006, aktualizováno: 2. 5. 2007

Černá a bílá magie

Podle toho, jaký cíl si magie klade a s jakými silami pracuje, je určen postup operací, které jsou jejím prostředkem. Dělení magie na bílou a černou, podle etické povahy jejího cíle, odpovídá poněkud dělení praktické magie na: invokativní (prosebnou), tj. bílou, která pracuje téměř výhradně s magickými modlitbami, obsaženými např. v tzv. Enchiridionu papeže Lva, a na evokativni (imperativní), kterou je veškerá magie černá a větší část magie bílé. Jde ovšem jen o formální dělení, ale rozdíl se projevuje i v magickém posismu. Zvláštní prostředky praxe má magie zvedná, která pracuje ponejvíce s magickými zrcadly, a tzv. „přírodní magie", pracující s přírodninami, které rozpoznává na základě jejich signatur. Značně" se svými metodami liší také psychurgie od teurgie, která je v podstatě vysokou bílou magií.

Objekty magické práce

Objekty, s nimiž magik pracuje, odpovídají třem světům a jejich vztahy lze jednodušeně vyjádřit takto: psychofyzický - magické síly, svět přírody - rostlin, kovů, kamenů magie přírodních substancí atd. Bytosti, s nimiž pracuje magie, nazývá obecně buď „duchy" nebo „bohy". Bohové, kteří tvoří v podstatě předmět evokace teurgické, kontaktuje magie třemi základními metodami: devotionální (invokativní forma a uctívání), dramatickou (evokativní dramatizace příslušných mystérií, např. velkého boha Pana) a ceremoniální (předepsaným rituálem). Duchové (tj. astrální bytosti různých druhů) jsou vždy evokováni ceremoniálně metodou konjurace (donucování). Společným znakem všech magických metod je, že jsou to postupy obřadné (rituální), tedy určité ceremonie, jejichž jednotlivé kroky jsou předem dány. Smyslem těchto ceremonií je aktivizovat magickou vůli a imaginaci operatéra, provést správný magický úkon ve vhodnou dobu, respektovat zvláštnosti předmětu evokace a stimulovat tak jeho reakci. Obecně řečeno: rituál má funkci dynamogenní: kondenzuje a usměrňuje energii, která je nositelem akce; nebo materializuje vůli operatéra. Příkladem je rituální sexuální akt: zatímco v normálním sexuálním aktu se orgasmus vybíjí ve spontánních pohybech a orgastickém zážitku, v rituálním sexuálním aktu, který respektuje určitý posismus, se vědomí operatéra plní magickou vůlí a imaginací a akt sám tak materializuje magikovu vůli vytvořením silného astrálního víru, který je již usměrněn a nezůstává jen dočasnou larvou. Konečně symboly, kterých rituál používá, jsou jazykem komunikace mezi magikem a bytostmi, které evokuje.

Rituální magie

Základním problémem rituální magie je kondenzace a zaměření energie (W. G. Gray 1971). Následným krokem je komunikace s bytostmi, které byly přinuceny se projevit nebo byly magicky vytvořeny. Nedochází-li k jejich projevu, operátor opakuje svá vzývání — po třetím vzývání obvykle k projevu dochází, jestliže byly splněny všechny dané podmínky; v krajním případě může použít donucování, jedná-li se o nižší bytosti. To se projevuje „bičováním" jejich znaků, pohrůžkou jejich spálení nebo zničení jiným způsobem. Začne-li např. evokatér pálit charakter démona (tj. obraz jeho signatur), který byl evokován, ale odmítá se projevit, je to silný donucovací prostředek k jeho projevu. V nižší magii (psychurgii) platí zásada, že magik musí být vždy pánem situace a pánem těch bytostí, které evokuje. Jeho jednání musí být mírné, ale rozhodné, v případě potřeby neúprosně imperativní. V krajním případě může použít magického meče nebo silného kuřidla.

Časové podmínky pro magické operace

Velmi důležité jsou časové podmínky magických operací. Magicky nejvhodnější doba je v noci mezi 23. a 1. hodinou. Nejsilnější vliv má měsíční úplněk. Volba doby musí také respektovat astrologické korespondence, tj. řídit se planetárními hodinami určenými po vahou operace, která může být např. martická, Venušina apod. Pro evokaci elementálů a nekromancii je nejvhodnější nový měsíc. Magické operace se provádějí buď v místnosti zvané magická oratoř, nebo ve volné přírodě na příhodných místech, jako jsou křižovatky cest, místa, kde se odehrálo něco dramatického, která jsou impregnována astrálem. Předmět každé magické operace má svou planetární charakteristiku, která určuje planetární hodinu, v níž má být operace provedena. Pro černomagické operace se užívá hodin Saturnových a Mariových, pro velké operace hodin Jupiterových a Venušiných. Současně je třeba využít dalších planetárních korespondencí, jako jsou barvy, kovy, rostliny, vůně atd. Každá magická operace má tedy svou základní planetární charakteristiku, která je dána jejím předmětem (cílem). Také v magii existují různé směry a školy, které zdůrazňují ten či onen aspekt magické praxe jako rozhodující. A. Crowley v tomto smyslu např. uvádí následující : „Existuje jediná hlavní definice pro cíl veškerého magického rituálu. Je to sjednocení mikrokosmu s makrokosmem. Nejvyšším a nejdokonalejším rituálem je proto evokace svatého strážného anděla, neboli, v řeči mystiky, sjednocení s bohem." Všechny ostatní magické rituály jsou podle Crowleyho jen „zvláštní případy tohoto obecného principu". Protože pak tento „svatý strážný anděl", evokovaný rituálem Abramelinovy knihy o magii, není ničím jiným než personifikací nejhlubší fylogenetické vrstvy lidského nevědomí, tj. zvířecí podstaty člověka, naznačuje tím Crowley podstatnou skutečnost, že veškerá evokativní magie se děje prostřednictvím stimulace hlubokých vrstev nevědomí. K podobné formulaci dospívá I. Regardie (1979): „To, co magikové nazývají astrálním světlem, je v posledním ohledu identické s kolektivním nevědomím moderní psychologie." Astrální světlo je v tomto smyslu transcendentní podstata života, a protože v magickém obrazu světa je vše živé, je to transcendentní podstata veškerého jsoucna, „duše světa".

Hlavní metody evokace podle Crowley

Crowley nazývá diferencovaný předmět ceremoniální magie „božstvy" a rozlišuje tři hlavní metody evokace:

  • „oddání se" tomuto božstvu, což je v podstatě metoda mystická
  • „přímé ceremoniální vyvolávání božstva", což je v podstatě metoda klasické magie, kterou Crowley nazývá goetií
  • „dramatická metoda", kterou Crowley do magie zavedl a rozpracoval a která spočívá v zavedení estetických prvků (hudby, tance) do dramatizace bytí příslušného božstva, přičemž se operatérova vůle dynamizuje sexuálním aktem.

Crowley sám používal této metody při evokacích antických božstev a píše: magik, který chce evokovat např. Bakcha, musí sestavit ceremonii, v níž převezme roli Bakcha a vyjádří v ní dramaticky bakchickou symboliku. Přitom, jak zdůrazňuje Crowley, „vědomé ego mágovo musí být zničeno, musí vejít v ego boha, jenž je vyvoláván" (jinými slovy, musí dojít k naprosté identifikaci magika s evokovaným božstvem). Kdysi byla diskutována otázka, v čem vlastně spočívá účinnost magických formulí užívaných při evokacích. Tyto formule jsou v jazyce řeckém, latinském, v arabštině a také ovšem v enochiánském jazyce a jsou jazykově často zkomolené staletým opisováním. Spočívá účinnost těchto formulí v jejich obsahu, nebo v jejich zvuku? Spočívá-li v obsahu, pak mohou být jistě přeloženy do mateřštiny evokatéra, avšak formule účinkují, i když evokatér jejich obsahu nerozumí, protože důležitá je dynamizace celého obřadu, jehož jsou součástí. Kromě toho staleté formule mají již samy o sobě silný magický náboj. Další spornou otázkou je výše uvedený magický psychologismus I. Regardieho (Foundations of practical magie, 1979), který sám popírá, že by to byl psychologismus akademického směru, nicméně tvrdí, že magie je ve své podstatě blízká psychoanalýze, když pracuje s psychickými komplexy či archetypy kolektivního nevědomí: evokací se dospívá k „personalizaci komplexů". Regardie rozlišuje vedle evokace a invokace ještě vizi a k magickým praktikám řadí také divinaci. Psychurgická magie (v. Psychurgie) je práce v astrálu, který je nazýván duševním světem; v tomto smyslu je magie psychická.

Celkový přehled podmínek a prostředků magické praxe

osobní způsobilost operatéra, daná jeho horoskopem a magickým výcvikem, jakož i bezprostřední přípravou (adaptací); příprava a provedení vlastní operace, zahrnující správnou volbu místa, času a prostředků, jakož i správný postup s ohledem na předmět a cíl operace.

Místo pro magické operace

magická oratoř, která musí být vybavena oltářem, objekty meditace, pantakly příslušejícími dané operaci, magickými nástroji a musí být umístěna tak, aby práce v ní nebyly nijak rušeny, tj. nejlépe na odlehlém místě; musí být magicky posvěcena, volná příroda (oblíbená byla osamělá místa, zejména křižovatky) nebo lokalita, kterou vyžaduje povaha operace (kde se např. předpokládá přítomnost určitého druhu astrálních bytostí).

Čas pro magické operace

Každá magická operace se provádí ve znamení určité planety a její čas tak určuje příslušná planetární hodina, obecně pak určitá fáze Měsíce.

Vybavení operatéra - magie

Operatér je oděn obvykle do bílé, černé nebo hnědé řízy na nahém těle, je bos nebo obut do sandálů, na prsou má zavěšen pentagram a po ruce má magické nástroje. Barva řízy (kutny) odpovídá druhu operace, nekromantické operace se provádějí vždy v černé kutně. Oblečen musí být vždy naprosto čistě a v novém, jen k danému účelu používaném prádle.

Magické nástroje

Meč s izolovanou rukojetí je obranný nástroj, jehož hrot rozptyluje astrální shluky. Na čepeli je vyryto slovo „Agla". Je zhotovován z kovu. Hůl symbolizuje mágovu vůli a je pokládána za nejdůležitější nástroj. Je fluidickým kondenzátorem a zhotovuje se obvykle ze dřeva lísky. Oba konce hole, na niž je navlečeno sedm kroužků z příslušných planetárních kovů, jsou opatřeny magnetizovanými uzávěry (pasivní a aktivní pól). Hůl je asi 40 cm dlouhá. Lampa (event. svíce, pokud možno z pravého včelího vosku) s vyměnitelnými skly, jejichž barva odpovídá povaze operace. Kadidelnice slouží k pálení kuřidel na dřevěném uhlí nebo suchém lihu a může to být kadidelnice používána při katolických bohoslužbách. Nůž (čepel zasazená do dřevěné rukojeti) slouží k usmrcení obětního zvířete, avšak moderní magik se bez krvavých obětí obejde a nahrazuje je nekrvavými. Kalich (nejlépe z křišťálového skla) je symbolem mágova poznání; používá se také křišťálová koule, která se volně ukládá na dřevěný podstavec. Sigilia, tj. charaktery evokovaných astrálních bytostí, které se kreslí na pergamen ručně zhotoveným červeným a posvěceným inkoustem. Pantakly, magické planetární a univerzální i speciální obrazce, vyhotovované na kovových destičkách příslušných kovů resp. na pergamenu nebo ručním papíru, obsahující již polarizovaná fluida. Magický rituální prsten zhotovovaný z planetárního kovu, odpovídajícího povaze dané operace; musí být rituálně zhotoven a je jakousi syntézou amuletu a talismanu, reprezentuje operatérovo ego. Magický kruh, obvykle narýsovaný na velkém plátně (opět podle povahy operace), které je nutno upevnit v rozích; při menších operacích se nahrazuje kruhem ze svěcené šňůry a může být též rýsován přímo posvěcenou křídou nebo uhlem (v. Magický kruh). Všechny magické nástroje je vhodné zhotovit vlastnoručně a je nutno je posvětit. Dalšími magickými nástroji jsou: magické zrcadlo, psací a rycí náčiní, inkoust, olej, svíce, kuřidla. Jednotlivé živly jsou reprezentovány těmito věcmi: živel ohně lampou a svícemi, živel země lebkou nebo zeminou, živel vzduchu kuřidly a element vody pohárem nebo křišťálovou koulí. Konečně sem patří obětiny, kterými jsou obvykle zvířata (holubice, holub, černá slepice, jehně) nebo mléko a vejce.

Magické úkony

Základními úkony ceremoniální magie jsou: modlitba, svěcení, obětování, znamení, zaklínání (evokace a odesílání duchů), zhotovení a zrušení kruhu, vzývání.

Magická kniha

Tvoří ji listy ručního papíru svázané do desek z pergamenu. Slouží k protokolování magických operací, nese pečetě ducha, který je vyvoláván nejčastěji, a jeho evokační formuli. Musí být přísně střežena a magik ji nesmí za žádných okolností půjčovat jiné osobě, ani ji nechat do knihy nahlížet.

Pomocníci při operacích magie

Magik může operovat sám, nebo mít pomocníky, kteří mu asistují (opatrují oheň apod.). Mluvit smí však vždy jen jedna osoba. Počet všech účastníků operace má být lichý, obvykle se operuje ve trojici. Do kruhu smí být přibráno místo osoby zvíře, nejlépe černá kočka, která je výborným biologickým detektorem astrálního světla (zvíře musí být v kruhu připoutáno). Před magickou operací je nutná důkladná očista těla a předepsaný půst, účastníci nesmí mít krvavé oděrky. Před operací je vhodné napít se teplého odvaru z meduňky. Po přípravě kruhu vstoupí účastníci rituálně do jeho středu a jeden z nich, vlastní evokatér, kruh nahoře uzavře a začíná evokaci vzýváním nebo zaklínáním ducha, který je vyvoláván. Po skončení evokace je duch rituálně odeslán, vnější prostor je vykouřen očistným kuřidlem, účastníci vystoupí z kruhu, zruší jej a prostor opustí. Vykoupají se a pořídí záznam o průběhu operace.

Literatura

Bardon F.: Die Praxis der magischen Evokation, 3. vyd. Freiburg im Br. 1956. — BoucherJ.: Manuel de la magie pratique, repr. Paris 1951. — Butler W. E.: Magie: its rituál, power and purpose, London 1952. — Butler W. E.: The magician, his training and work, London 1959. — Claviculae Salamonis (Klíčky Šalamounovy), Praha 1934. — Gray W. G.: Magical ritual methoda, Toddington 1971. — Papus: Základové praktické magie, sv. I —II., Praha b. 1., Lexikon magie, M. Nakonečný. V případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality