Smutky nemilovaných dětí

dítě a lev
Jaké to je, když klepete na dveře a nikdo vám neotevírá? Jaké to je, když se snažíte udělat druhému radost a setkáte se pouze s negativní odezvou? Proč tohle děláme svým vlastním dětem? Co takové dítě cítí?
Zobrazen: 516x   24. 4. 2020

Jsou příběhy, které se v našich životech odehrávají, ale nemluví se o nich. Žijí v nás a říká se jim tichá muka. Totiž, že mlčíme, ještě neznamená, že neexistují. Jsou to příběhy nemilovaných dcer, nemilovaných synů. Nebo možná milovaných, ale láska se k nim nikdy nedostala tak, jak by bylo potřeba. Ale proč se toto téma ve společnosti stále jeví jako tabu? Proč se tito lidé vyhýbají konverzaci o svém dětství? A měli vůbec nějaké? Podívejme se spolu na to, co je běžné, možná to prožívá váš kolega, soused, váš blízký, nebo dokonce vy sami. Pojďme otevřít téma, o kterém se mnozí bojí mluvit.

otec

Mami, tati, to já klepu na dveře, ale nikdo mi neotevírá. Poslouchejte, prosím!

Asi si dokážete představit ten pocit, kdy klepete na dveře někoho blízkého, třeba někoho, s kým jste byli domluvení na návštěvu a hezké společné odpoledne, ale ten někdo neotevírá. Ne proto, že by nebyl doma, nebo dokonce neslyšel. Ale protože se prostě rozhodl, že vy za těmi dveřmi nejste. Vy jej slyšíte. V bytě zní šoupání papučí a cinkání lžičky o hrníček, když si dotyčný míchá kávu. Kromě toho je tam ale absolutní ticho, takže víte, že vás nemůže přeslechnout.

Úplně nejhorší situace nastává tehdy, když se zpoza dveří ozve věta:

“Teď nemám čas, nemám náladu. Přijď jindy.” Vy stojíte na opačné straně, mezi Vámi jsou jen ty pitomé dveře, jste tak blízko a přece je nemožné, abyste s osobou navázali bližší kontakt. V rukách držíte upečenou bábovku a chlebíčky, se kterými jste si dali takovou práci, abyste druhého potěšili a on vás ignoruje. Co cítíte? Zajisté se ve vás mísí pocity hněvu, smutku, nepochopení, zoufalství a beznaděje. Ptáte se sami sebe, co jste udělali špatně a proč vám ta osoba nemůže věnovat alespoň kousek svého času. Nic víc přece nechcete.

ruce

A teď si představte, že tohle prožívají malé děti.

Děti, které své rodiče bezmezně milují bez ohledu na to, jestli jsou bohatí, či chudí, dokonce je milují i tehdy, když jsou zlí. Zlí na své okolí, zlí na samotné děti. Neustále k nim hoří neutuchající láskou a rodiče nemají čas. Nemají náladu. Ve skutečnosti to tak ale zdaleka není. Ne že by čas nebo náladu neměli, ale oni nemají snahu. Víte, říká se, že si vždycky najdeme čas na ty, na kterých nám záleží. Není to pravda? Proč tedy tak často zapomínáme na ty, ve kterých koluje naše krev? Proč ignorujeme zoufalé klepání našich vlastních potomků?

Je nad slunce jasné, že některé vzorce chování si s sebou neseme již od dob našeho vlastního dětství.

Děti jsou totiž jako houbičky. Nasávají vše, co se kolem nich děje. A nerozlišují, zda je to dobré, nebo špatné. Dokonce určitou dobu považují to, co se děje doma za normální. Takže pokud je děťátko bité, či jinak týrané, nebo se k němu rodiče odvrací a nejeví zájem, i tehdy je přesvědčeno o tom, že je to běžné a že se s ním takto asi má zacházet. Myslí si, že to zažívají úplně všechny děti okolo.

kluk

Postupem času dítě roste a uvědomuje si rozdíly v rodinách.

Už jen proto, že často navštěvuje domácnosti svých kamarádů, a tam vidí lásku, klid a pohodu. Ale místo toho, aby své rodiče na toto zjištění upozornilo, začne se spíše snažit získat si k rodičům stejně vřelý vztah, jaký zažilo v jiných rodinách. Paradoxně ti, co milují více, se také mnohem častěji snaží o to, urovnat a zdokonalit vztah - ať už jde o rodiče a dítě, či třeba partnery. Tomu, kdo opravdu miluje, záleží na tom, aby vztah fungoval a chtějí jej za každou cenu udržet.

V této době se dítě začne snažit dělat svým rodičům radost.

Chce se cítit potřebné, uznávané. Potřebuje vědět, že je také součástí velkého celku, kterému se říká rodina. Zřejmě bude matce a otci kreslit obrázky, chystat snídaně nebo večeře, bude více dbát na úklid nejen svého pokoje, ale i celého bytu. Jak dlouho byste tohle vydrželi Vy? Kdyby se ani tohle nesetkalo s jedinou odezvou? Děťátko běží za rodiči, aby se jim pochlubilo, jak pěkně samo postavilo puzzle. Splnilo tím požadavky svých rodičů: Dej nám chvilku pokoj a běž si s něčím potichu hrát. Očekává pochvalu, pohlazení, možná trošku vděku. Ale dostane se mu jen další strohé odpovědi: “Teď ne. Později. A mlč chvíli, chci klid, potřebuji pracovat.”

divka

Přichystá rodičům snídani do postele.

Vidělo to ve filmu. A tak ráno místo oblíbených pohádek šlo připravovat snídani. Uvaří párky a vajíčka, to docela zvládá. Nakrájí ovoce a zeleninu, přidá pečivo a nějaké uzeniny. Každému z rodičů do skleničky nalije trochu džusu. Přinese je do ložnice na podnose a s radostí v očích budí své rodiče. Z pod peřiny se ozve akorát hlas plný zloby: “Proč nás tak brzy budíš? Nemáš se náhodou dívat na pohádky? Snídaně? Odkdy se proboha jí v posteli? Doufám, že je v kuchyni uklizeno!” Ach… co teď? Co dítě udělalo špatně? Přece mu nešlo o nic jiného, než udělat svým milovaným rodičům krásnější ráno.

Děti takové chování většinou zvládají až do puberty

kde mohou nastat dvě situace. Buď se dítě rodičům vzepře, nebo se stáhne hluboko do sebe. Nepochybně obě varianty si s sebou nesou následky i do dospělosti. Každopádně u té první teenager alespoň částečně pochopí svou hodnotu, a tak je pro něj posléze jednodušší navazovat vztahy. U dospívajících, kteří ale své srdce uzamknou před světem kolem sebe, se ale setkáváme s obrovským problémem navázání a dalšího fungování vztahů.

Často se stává, že takoví lidé se v dospělosti buď vztahům úplně vyhýbají

vybírají si partnery, kteří jsou kopií jejich rodičů a nebo se na druhé nezdravě upínají - snaží se dohnat a získat si tu lásku, kterou v dětství neměly. O svém problému nemluví, jelikož jsou pohlceni pocity hanby. Vyčítají si, že selhali. A upřímně si řekněme, že dnešní společnost je nastavena na rychlé odsouzení druhých. Často se setkáváme s tím, že vina v tomto případě vždy padne na dítě, protože se buď nedostatečně snažilo, nebo svým rodičům v očích společnosti není dost vděčné.

Věty, se kterými se odmítané nebo týrané dítě často setkávalo:

  • Nestěžuj si, jiní jsou na tom daleko hůř než ty!
  • Dávám ti všechno, co můžu a ty si toho nevážíš!
  • Buď vděčný/á za to, že jsi dostala jenom pohlavek. To já bych byl/a seřezaný/á, že bych si týden nesedla!
  • Kdo si myslíš, že jsi? Tohle nemůžeš zvládnout, tohle nedokážeš!
  • Musel/a jsem já, musíš taky ty.
  • Nemám na tebe čas, tvé starosti mě nezajímají. Podívej se, co mám já starostí, oproti těm jsou ty tvé zbytečné.
  • Teď ne. Někdy jindy.
  • Nevěřím ti. Lžeš.
  • Jenom mi ubližuješ, neměl/a ses narodit!

Pocity, se kterými takový člověk bojuje v dětství i v dospělost:

  • pocity méněcennosti, potlačuje své talenty, protože je považuje za zbytečné a myslí si, že se stejně nikdy nedokáže vypracovat
  • porovnávání a soutěžení s ostatními lidmi
  • chybí pocit bezpečí, který urputně hledá
  • nic si nepřeje více, než najít ve světě upřímnou lásku
  • cítí se, že není ve světě potřebný
  • není sám sebou, protože jeho já pořád někdo zpochybňoval
  • vysoce toleruje špatné zacházení s ním samým, ale bojuje proti násilí na druhých
  • neustále se o něco prosí a za všechno se omlouvá
  • často trpí depresemi, sebepožkozováním, které může vést až k sebevraždě
  • příliš se pro druhé obětují, mají totiž pocit, že jejich jediným posláním je přinést oběť tomuto světu
  • neumí říct ne, i když nesouhlasí
  • má pocit, že všechno špatné, co se kolem děje, je jeho vina

Takoví lidé v dospělosti trpí sebedestrukcí.

Viní se za všechno špatné, těžko snesou kritiku (spíše ji v sobě vnitřně převalují, než aby se proti ní ohradili). Každou chybu berou jako osobní selhání. Ve vztazích se chovají jako pejsci na zavolání. Budou se snažit svému protějšku snést modré z nebe, ale neustojí sebemenší nerovnováhu a hádku. Všechno  raději vezmou hned zpět, než aby se snažili najít jiné řešení - kompromis. Budou to oni, kteří se po hádce “připlazí” s omluvou, i když ji třeba nevyprovokovali. Emočně jsou velice vypjatí. Jsou prostě zaměřeni na své špatné já. A doba, kterou trpí, je tím delší, čím víc se tyto bolesti vlekly v dětství.

holka

Pomoct si ale sami neumí.

Potřebují vedle sebe silného partnera, který jim vrátí jejich vlastní hodnotu. Tady ale nastává začarovaný kruh, protože takto pošramocení lidé si většinou vyberou partnera, který jejich slabin bude využívat, bude na ně poukazovat. Ono se totiž slaboduchým jedincům náramně hodí mít vždycky navrch. Mají rádi, když před nimi někdo klečí u nohou a žadoní o jejich přízeň a lásku. A tak spolu zápasí dvě ega. Jedno, které svou silou ničí a využívá ostatní, a druhé, které mu podléhá kvůli své slabosti a nevíře v sebe sama.


(c) panna.cz CLAIRE

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality