Syndrom vyhoření aneb když duši obklopí temnota

Syndrom vyhoření aneb když duši obklopí temnota
Co syndrom vyhoření? Jaké jsou reakce duše? Jak reaguje naše psychika na vyhoření? První pomoc a postup. Reakce na stres. Vliv domova, rodiny a dalších vlivů. Esoterický pohed na syndrom vyhoření. Fáze syndromu vyhoření. Příběhy vyhoření.
Zobrazen: 174x   příspěvků: 0   15. 11. 2017

Obklopení temnotou při syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření aneb když duši obklopí temnota. 

Mnoho z nás si tím již prošlo. Smůla se lepí na paty a jak se říká, když se nedaří v jednom, začne se kazit i všechno ostatní. Dostáváme se do začarovaného kruhu životních peripetií, které pomalu sžírají naši duši. Beznaděj a zoufalství se přiživují na každém dalším neúspěchu, a my tak nasedáme na rozjetý vlak, jehož rychlost až neskutečně nabírá na síle.

Jak co nejdříve rozpoznat, že sedíme ve špatném vlaku?

Jak korigovat jeho směr a rychlost, když už nelze zastavit? A jak vstát z popela, když vlak vykolejí a shoří? 

Co je syndrom vyhoření? 

Syndrom vyhoření je psychický stav, který se objevuje především u tzv. “pomáhacích profesí”.

Jde zejména o:

  • policisty,
  • lékaře,
  • psychology,
  • učitele,
  • ale může postihnout i studenty nebo třeba maminky na mateřské dovolené.

Lidé postiženi tímto syndromem spadnou do oceánu naprostého vyčerpání

(psychického i fyzického) a “vyhasnou”. Z počátku se projevuje pouze ve sféře pracovní či studijní, ale v návaznosti na to pronikne i do oblasti rodinných vztahů a může způsobit až těžké deprese a chronickou únavu.

I když se syndrom vyhoření vyskytoval zajisté již dříve, poprvé jej v roce 1974 pojmenoval a zapsal americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger.


Příčiny syndromu vyhoření

Každý z nás má v sobě nastavenou pomyslnou laťku toho, kolik negativních věcí jsme schopni unést. A také všichni bereme za negativní něco jiného. V důsledku je to ale jedno, jelikož pokud špatné necháme, aby nás ovlivnilo, nebo si dlouhou dobu nechceme připouštět, že se něco děje, postupem času nás to stejně doběhne a způsobí škody na našem zdraví psychickém, ale i fyzickém.

Do stavu syndromu vyhoření nás může dostat téměř cokoliv

Většinou se týká lidí, kteří přicházejí do kontaktu s jinými lidmi. Ne nadarmo se říká, že práce s člověkem je ta nejtěžší. Syndrom vyhoření předchází dlouhodobý sled událostí, jehož proces může být až tak zdlouhavý a plíživý, že si jej v jeho průběhu nejsme schopni vůbec všimnout. Většinou se nám v hlavě objevují typické myšlenky sebekritiky, že něco nezvládáme tak, jak bychom měli a tím své emoce a pocity selhání úspěšně prohlubujeme. Jsme tím více ohroženi, pokud jsme ten typ lidí, kteří neumějí druhé požádat o pomoc, máme sklony k perfekcionismu, workoholismu a děláme - li ze sebe “vrbu” druhým.

K syndromu vyhoření může dojít v situacích, kdy vykonáváme práci rutinní, nebo se nacházíme ve špatném kolektivu, ve kterém se o slovo hlásí především přehnaná kritika a vysoké nároky.

Fáze syndromu vyhoření

Nastoupíme do nové práce. Všechno nám připadá bezchybné, kolektiv nás bez problému přijal, vedení vychází vstříc a my každé ráno s nadšením vyskočíme z postele, abychom se s nasazením pustili do úkolů, které nás v zaměstnání čekají. Doma s úsměvem vyprávíme zážitky, které nás v ten den potkaly a mnohdy se na následující pracovní den ještě doma připravujeme. Nechybí nám koníčky a jiné zájmy, naplnění nacházíme právě v oné práci, kterou chceme vykonávat, jak nejlépe to umíme. 

Počáteční nadšení opadá a nastává fáze stagnace.

Na povrch vyplouvají mnohé nedostatky, zjišťujeme, že vše není tak růžové, jak nám to zpočátku připadalo a začínají nám chybět aktivity, kterých jsme se kvůli nové práci byli ochotni vzdát. 

Pokud začneme pochybovat nad smyslem své práce a máme pocit, že nám vše nejde od ruky tak, jak tomu bylo v úplných začátcích, nastává fáze frustrace.

Najednou nám přijde, že se celý svět obrací proti nám

nic nejde tak snadno, jak bychom si přáli, do všeho se musíme nutit, vynakládáme obrovské úsilí na každodenní pracovní činnosti a naše výkonnost začne postupně klesat. 

V tu chvíli přichází fáze apatie, která je jenom dalším článkem chybějícím do úplného syndromu vyhoření. Pracující již nejeví žádné známky radosti z vykonané práce, vykonává jenom to nejnutnější a z prvotního nadšení se stává pouze povinnost.

Fáze vyhoření je tedy posledním stádiem, které pracujícího uvrhuje do naprosté temnoty a je již tak psychicky a fyzicky vyčerpán, že již není s to svou práci vykonávat a mnohokrát zůstane “uzamčen” mezi čtyřmi stěnami svého domova.

Tady se o slovo hlásí i výše zmíněná deprese a únavový syndrom. 

Prevence syndromu vyhoření 

Tou nejlepší prevencí syndromu vyhoření jsou bezpochyby všímaví lidé kolem nás. Ať už to jsou členové rodiny, přátelé, kolegové nebo vedoucí.

Největším problémem tohoto syndromu je totiž jeho zrádnost

v tom, že si jej jsme jen málokdy schopni uvědomit sami. Proto je velice důležité, aby již v raných stádiích byl vedle nás někdo, kdo nám pomůže problém odhalit a předejít tak poslední fázi, která náš život obrátí vzhůru nohama.

Dále se jako prevence uvádí i umění pracovat sám se sebou, neskrývat do pozadí své potřeby být sám, či dělat činnosti, které nás naplňují a baví. Nevzdávat se svých koníčků a najít si i v hektickém světě čas sám pro sebe.

Příznaky syndromu vyhoření

Člověk, kterého se syndrom vyhoření týká je sklíčený, vznětlivý, ovládá ho pocit bezmoci a méněcennosti.

Má nechuť k práci jak v zaměstnání, tak i doma.

Běžné činnosti jej naprosto vyčerpávají. Je podrážděný, na různé podněty reaguje nepřiměřeně.

Je přílišně emotivní, začne zapomínat a neumí se soustředit.

Stahuje se do ústraní, nechce komunikovat s lidmi jak ve sféře pracovní, tak na domácí půdě a kontaktu s lidmi se vyhýbá.

Nastávají potíže se spánkem, přidružují se fyzické neduhy jako je vysoký krevní tlak, třes rukou, pocit “knedlíku v krku”, zrychlený tep, pocity na omdlení, mohou být přítomny i bolesti hlavy, svalů a kloubů, žaludeční nevolnost, průjem, v extrémních případech až totální kolaps organismu.

Když už se dostaneme do spáru syndromu vyhoření

Nejdůležitější ze všeho je odpočinek. Nemusí to být nutně odpočinek ve smyslu sledování televize, čtení knih a válení se v posteli. Většinou se spíše doporučuje odpočinek aktivní, jež odvede naši mysl od nepříznivých vlivů, které nás do této situace dostaly. Úplně nejvhodnější nejsou ani aktivity spojené s vytrvalostí, protože i u běhu na dlouhou trať máme tendence přemýšlet o svých problémech a tím je prohlubovat. Z toho vyplývá, že je fajn zapojit se do aktivit adrenalinovějšího rázu. Například box, intervalové tréninky, jízda na kole ve složitém terénu a podobně.

Velmi důležité je také nestranit se kontaktu s jinými lidmi

a snažit se stýkat například s přáteli, kteří budou pozitivně naladění a odvedou naši pozornost od vnitřních neduhů. V práci se snažme o nastolení pohodové atmosféry, ale hlavně se naučme říkat NE, protože pokud se budeme snažit zvládnout věci, na které nemáme ani časovou ani duševní kapacitu, je to nejsnažší cesta k tomu, aby se náš systém zhroutil.

Nejjednodušší je s bojem proti syndromu vyhoření začít ve fázi stagnace, málokdy je to ale možné, protože jak jsme si již řekli, v dnešním hektickém světě je jen málo těch, kteří by si naše jednání a pocity dokázali vyložit správně a najít v něm počínající problém se syndromem vyhoření. A je ještě méně těch, kteří si tuto skutečnost umí sami připustit. Pokud se jim to podaří, je to většinou z toho důvodu, že si vším už někdy prošli. Jestliže se ale dostaneme až k samotnému vyvrcholení syndromu, je nejjistější svěřit se do péče psychologů, psychoterapeutů, či jinak kvalifikovaných osob.

Je to situace, kterou sami jen stěží zvládneme a potřebujeme něčí pomocnou ruku, nadhled a pozitivní myšlení. Pomoct nám může i zaměstnavatel vytvořením lepšího pracovního prostředí a jakýmsi “dohledem” nad naší pracovní morálkou. Může nám úkoly zadávat postupně a s rozvahou, pokud je to rozumný člověk, a tak nedojde k přetížení, které vede k totálnímu psychickému a fyzickému vyčerpání.

Tři případy lidí, kteří si prošli syndromem vyhoření

Anna 19 let 

- Přišlo to nečekaně

Asi jako u všech, kdo si tímhle problémem prošli. Už odmalička jsem chtěla být policistkou - přesněji dostat se na pozici forenzní psycholožky. K tomu jsem ale potřebovala vystudovat střední policejní školu, na kterou mi rodiče nepodepsali přihlášku. Přece všichni v rodině studovali na gymnáziu, tak já musím taky. Na základní škole jsem byla premiantkou. Jenže na gymplu nastal hned ze začátku problém, a to takový, že nás spojili se třídou, která zde studovala od šesté třídy. Tudíž jsme my nově příchozí byli o dost pozadu. Jelikož jsem ale byla do té doby hodně cílevědomá a měla jsem bojovného ducha, tak jsem se snažila všechno dohnat. Samozřejmě na úkor koníčků a spánku.

První půlrok jsem všechno zvládala, pak ale přicházelo vyčerpání, s ním spojená nesoustředěnost a známky nesplňovaly mé očekávání, tudíž jsem ztratila veškerou motivaci. Druhák a třeťák se nesl v duchu spousty zameškaných a prospaných hodin, najednou jsem školu přestala řešit a vrátila se zpátky ke svým koníčkům - především ke sportu. Jenže jsem si neuvědomila, že jsem na školu úplně zanevřela a mí spolužáci i učitelé mi to dávali “sežrat”. Nakonec jsem se uchýlila k práškům na spaní, které jsem kradla mamce z lékárničky, nemohla jsem vstát z postele, přišla jsem o všechny přátele okolo, přestala jsem komunikovat a stal se ze mě ležák. Pomohl mi tehdy jeden dobrý kamarád, který mě dovezl k psycholožce, se kterou jsme společně našli cestu, jak z toho všeho ven a hlavně mi pomohlo uvědomit si, že školu dělám pro sebe a ne pro učitele, nebo své rodiče. Nakonec jsem maturitu zvládla úplně bez problému a s vyznamenáním jsem školu hrůzy ukončila.

Sice jsem tehdy nenašla sílu, abych pokračovala ve studiu na vysoké škole, ale dala jsem se psychicky do pořádku a to je pro mě dnes daleko důležitější než nějaký titul. A nikde není řečeno, že si školu jednou nedodělám, jenom vím, že už nechci nic lámat přes koleno, protože dostávat se ze syndromu vyhoření je obrovsky složitá a zdlouhavá záležitost.

Vratislav 53 let - když pracujete 16 hodin a nemáte čas na lásku

Jsem učitelem autoškoly již téměř 20 let. Má práce mě vždy naplňovala, protože jsem viděl výsledky, které mé učení přinášelo. Vždycky jsem si také uměl najít čas na sebe a své koníčky, především cyklistiku. Jenže když jsme si s manželkou pořídili chatu, přišla spousta práce na ní a bylo to zrovna v období prázdnin, kdy se do autoškol hrne nejvíce studentů, protože od září už chtějí jezdit. A tak jsem učil i 16 hodin vkuse, nespal jsem a víkendy jsem trávil na chatě.

Samozřejmě nebyl čas se ani najíst, tělo si začalo vytvářet zásoby a já dříve štíhlý muž, jsem se začal pěkně zakulacovat. Přestalo mě všechno těšit, navíc jsem měl v autoškole čím dál více nezodpovědných studentů a frajírků, kteří mě neposlouchali a potom podle toho dopadaly zkoušky. Respektive nedopadaly. Spousta z těch lidí opakovali i 6x a já už jsem začínal být vyčerpaný, protože jsem neviděl výsledky jako dříve.

Začal jsem se doma hádat s manželkou, rozčilovaly mě ty “malichernosti” se kterými mě ona a děti zatěžovali a přestal jsem s nimi radši komunikovat. Skončil jsem tehdy na antidepresivech, které na mě ale měly opačný efekt, než bych si přál, takže to pro mě bylo o to složitější, protože jsem si myslel, že už není cesty ven. Ani nevím, co mě tehdy přimělo se z toho postavit zase zpátky na nohy. Možná to byl příval nových studentů, kteří mě zase začali brát vážně, možná to byla podpora mé ženy, která při mě stála, i když jsem si to v mých očích absolutně nezasloužil. Každopádně jedno vím jistě, a to je, že už stejnou situaci zažít nechci a docela se mi daří vše držet v rozumných mezích tak, abych tomu uměl předejít.

Monika 30 let - spokojená máma, spokojené dítě

Všechno to začalo, když se mi narodil úžasný a naprosto zdravý syn Matyáš. První dva měsíce to bylo dítě za odměnu, jak se říká. Jenže potom nastalo období nespavosti, neustálého řevu a u mě pocit bezmoci, že mu nemám jak pomoci a nevím, co se děje. Byla jsem unavená, manžel mi nijak nepomohl, protože chodil do práce a nechápal mé rozčarování, když přišel domů a já jsem byla bez nálady, protivná a zoufalá. Doma byl samozřejmě nepořádek, oběd nenavařený a tak se manžela zmocnil pocit, že si doma “válím šunky”. Díky tomuhle všemu jsem přestala mít chuť snažit se být dobrou mámou, manželkou a hospodyní. Pomohly mi až meditace, jóga a sezení u léčitele, se kterým jsem všechny tyto problémy sdílela. Opět jsem našla smysl ve všem, co jsem nějakým způsobem musela zvládat doma a i syn se uklidnil.

Ne nadarmo se říká: Spokojená máma, spokojené dítě. S odstupem času vidím, jak moc jsem se uzavřela do sebe, a to je špatně. Pokud si druhým neřekneme o pomoc (v mém případě jsem o pomoc měla žádat v první řadě manžela), pak se vztahy hroutí a tím se rozpadá celý náš systém, ve kterém jsme byli zvyklí žít.


(c) panna.cz CLAIRE

 
diskuzní
fórum
Celkem je vloženo 0 příspěvků.
Nevložen dosud žádný diskusní příspěvek.
 Poslední aktuality