Aura a život

Aura a život
Aura. Musí to jít ruku v ruce s průběhem žití. Podávám ruku, podávám ji aurou. Otočím hlavu, dívám se aurou. Stojím před sebou. Žádná sugesce, ale představivost, vědomí...
Zobrazen: 18237x   24. 4. 2006, aktualizováno: 19. 5. 2008

Člověk stojí před sebou

Stárnutí

Cesta ke stárnutí vede zdánlivě od mladosti. Končí ve věku, kdy končí s výkonností špičkoví sportovci. Mladost se považuje za měřítko stárnutí; podle toho, jak se člověk liší od své mladosti v dalších letech. Mladost však není cesta ke stárnutí, cesta smrti. Mladost „umírá" velice příjemnou zralostí; ústí do zralosti. Stárnutí však cesta smrti je. Kde je ta cesta? Začíná odmalička. Ta cesta začíná odmalička. Od dítěte stárneme. Ale pozor, bude to v dalším poněkud jinak; nikoliv notoricky známé povídání o entropii.

Energie

Energie je fenomén virtuální, vrtkavý. K její přijatelné stabilizaci je zapotřebí síly, aby síla s vědomím nedovolila energii libovolné interakce. V technické oblasti je to jasné. Energie se nepotuluje po kraji. Je vedena sítí ke spotřebitelům. V duchovních oblastech to tak jasné není. Energie je energie a není nic jiného než je. Síla z obecného povědomí vymizela. Energie se považuje za sílu, která všechno vytváří a zvládne, všeho duševního i hmotného či látkového je původcem. Jenže sílaje jediný činitel, který virtualitu, těkavost, libovolnost interakcí energie dokáže tvarovat v užitečné obsahy.

Člověk a energie

Člověk je obalen energetickým polem jako cibule slupkami. Energetické pole není patrně podstatná slupka. Jednak spolu s látkou a dalšími komponentami vytváří člověka; jednak přesahuje zářením hranice těla. Každý hmotný objekt září. Je to však pole víceméně stabilizované po celou dobu: lidského žití. Pak to ale musí být silové pole, či biopole, pronikající napříč slupkami, zajišťující soudržnost nejen energetického přesahu, ale celé lidské bytosti.

Biopole člověka

Pokud budeme považovat biopole člověka pouze za energetické, bude se vždycky zdát poněkud záhadné; když se měří exaktně. Síla je neměřitelná, ale fyzikálně účinná. Vědomí je neměřitelné, aleje také fyzikálně účinné. Síla je patrně z jiné látky, kterou neznáme; stejně jako vědomí.

Podstata biopole

Kdyby člověk neměl biopole, přestal by být hmotným subjektem. Záření u člověka, jeho pole, považuje telestézie za jeho identitu. Pole by tedy mělo patřit k podstatě tělesného žití, ale i duchovní existence. K zániku člověka jako hmotného subjektu by stačilo, aby se pole stáhlo na hranice těla, nepřesáhlo je. Přestalo by být polem, splynulo by s bioenergetickou implicitou člověka. Ta by však také zanikla. Přesahování hranic těla polem můžeme přirovnat k hlavě vyklánějící se z okna. Stačí, aby se vyklonila hlava a je přítomen celý člověk; vidí, vnímá, slyší, myslí, i když je ostatní tělo mimo okno.

Aura

Hodně se toho napsalo a píše o auře; o biopoli. Energetičnost biopole se prokázat dá, o záření hmotného subjektu není pochyby. Auře se však připisuje mnohem víc. Nemá smysl opakovat, co všechno se auře připisuje. Nemusí to být nutně snůška nesmyslů; také proto, že mnohá tvrzení nelze fyzikálně prokázat. Ve hře je totiž vědomí a síla, životně podstatní činitelé z prozatím neznámé látky. Je více věcí, které jsou neznámé; ale jejich účinnost je nabíledni.

Vlastnosti aury

Někteří lidé dokáži auru vidět a popsat. Popisy jsou různé, ale mají společné znaky. Například hutnost či řídkost, slabá nebo silná barevnost; hustá či řídká mlhovina jako mléčné sklo. Různé intenzity, ale vždycky přítomnost tohoto fenoménu. Kdyby byla aura pouhá energie, vytratila by se libovolnými interakcemi. O odnětí aury se pokouší kde co; také například úder blesku. Ale nedaří se. Úder blesku může zranit i zabít. Ale auru nedokáže odstranit. Pokud zmizí, mizí i člověk tělesnou smrtí. Aura či biopole, jak kdo chce, je autonomní jednotka, která do těla přímo nepatří, ale má své místo v systému lidské bytosti. Takové pole, opuštěné silou a vědomím, vybavené jen tupým silovým projevem, energií, by nemohlo vzdorovat čemu vzdoruje. Z přirovnání aury k vyklánějící se hlavě z okna by mohlo vyplývat, že je v auře přítomen celý člověk. Není to pouze „cibulová, energetická slupka". Jako hutný substrát je aura „hlavní, ze které vystřelují náboje myšlenek na jakoukoliv vzdálenost; a má to látkovou účinnost". Kdežto myšlenka ponořená jen do hlavy a těla žádnou takovou účinnost nemá; neboje účinná jen na subjekt, který se jí implicitně zabývá.

Projev aury

Projev aury je subjekt. Nikoliv obráceně, jak to platí v běžné představě. Aura umožňuje duševní a duchovní interakce, ale i látkové, komunikace. Člověk medituje, soustřeďuje se do sebe, do j ednoho bodů v sobě; kdyby toto zdání byla pravda, byla by taková meditace poslední hodinkou meditujícího člověka. Byly by to nikoliv meditace, ale sebevražda. Není-li člověk pouze tělesná bytost, je-li dokonce z 90 % duchovní a duševní povahy, byla by to jen planá slova, kdybychom tvrdili zároveň, že chodí nohama, bere věci rukama, mluví hlasivkami, myslí mozkem. To by byla ryze tělesná bytost. kterou člověk není. Všechno, co v něm je, ale i není, je vloženo do aury. Chodí aurou, bere věci do rukou aurou, myslí aurou. „Přitlačení na pilu" tělesnosti, těla, oslabení priority jednání aurou, má ihned negativní praktické důsledky. Nastupuje entropie. Věci padají z rukou, automatika chůze je narušena, myšlenka zadrhává. Končetiny, mozek jsou pouze realizační prostředky aury. Člověk vlastně stojí před sebou, před svým tělem, neviditelný. Aspoň to, co je hodné nazývat se člověkem. Co se nazývá tělem, co vidíme a myslíme si, že je to člověk, má pouze nižší problémy a činnosti realizační povahy. I tak zůstává člověk celistvý, aura ovlivňuje vše a vše ovlivňuje auru. Je to podivuhodné spojení; podivuhodný vesmírný experiment.

Aura a smrtelnost

Aura je rozhodující pro smrtelnost či nesmrtelnost člověka. Je v ní obsažena také duše a duch. Člověk stojí před sebou a my se domníváme, že stojí tváří v tvář tomu, před čím stojí. Člověk je vložen do aury, když se narodí. Kdyby nebyl uložen, nenarodil by se. Je to zázrak zrození, který není ničím nadpřirozeným, ale svrchovaně přirozeným.

Jak se umírá

Umírá se snadno a pohodlně od ranného dětství. Entropie je pouze povrchový jev, nikoliv příčina; pouze důsledek příčiny. K umírání stačí „vyčnívat z aury", být v ní méně než celý. Dát přednost tělu, aby před sebe předstoupilo; a entropie je na koni. To, co by jinak nepodléhalo zániku, je vystaveno „obrušování, zbavování se" cibulových vrstev slupky. Každý ústup z aury ven nebo do sebe, každé uvažování tohoto druhu, že nejsem v auře, ale mimo ni - a to i mimoděčně - j e krok na cestě smrti. Je to krok směrem k opotřebování těla, směrem do jednoho bodu v sobě, který je bodem počátku, vzniku; a tedy také zániku. Meditace, obrácená opačným směrem, je smrtící.

Paprsek

Něco jiného je meditace v auře. Pak vzniká životní paprsek, směřující hvězdicovitě ven, do těla i na všechny strany. Otevírá se časoprostor do hyperprostoru, vzniká všesměrná přitažlivost a všesměrná vypudivost. A to je síla. Chybné kroky se kumulují. Až je jich dostatek, člověk je tělesně zohaven, zatlučen z aury do svého těla jako hřebík do rakve. Nynější, soudobý člověk dělá po celé žití svědomitě a usilovně všechno, aby se dostal do rakve jako do svého přirozeného cíle. Každý hrob je důkazem lidské neschopnosti být člověkem.

Voda

Sprchujete se horkou nebo studenou vodou. Je určitý stupeň únosnosti, za kterým už je voda příliš horká nebo studená. Sprchování je intenzivní proces, který podle špatných návyků zatlačuje mimoděčně člověka z aury do těla. Vědomým zásahem, kdy se dostanete zpátky do aury, sprchujete nikoliv pokožku, ale auru, stupeň únosnosti se mění. I když ne v maximech, tak velice poznatelně. Aura prostě na nějakou horkou či studenou vodu nereaguje, nic ji nepálí ani nestudí. Vycvičíte-li si statečnost neustupovat zbaběle do sebe před čímkoliv, můžete jít aurou po žhavém uhlí. Žhavé uhlí na auru nemá.

Úraz a aura

Při vystupování z auta mi zdvořilý známý příliš zbrkle přirazil dveře tak, že mi tam zůstala půlka levého malíčku s nehtem. Prohlížel jsem si krvácející, těžce zhmožděný malík. Zastavilo se krvácení, rána přestala bolet a už nikdy nebolela. Nehet mi neslezl, ačkoliv byl zlámaný. Srostl a uvolňoval cestu novému. Když jsem ostřihl jeho poslední zbytek, byl - a je - můj levý malík vybaven znatelně lepším, mladším a větším nehtem.

Když člověk z jakýchsi neznámých důvodů při bolestivém zranění nevykřikne, zůstane klidný a soustředěný, neznámé důvody se vyjasňují. Myslel jsem si, že poraněný malíček zhypnotizuji. A že se mi to povedlo. Existuje jediné vysvětlení, na které jsem přišel až po letech. Moje reakce na úder byla opačná, než je obvyklé. Vybudila auru, nedala šiji zatlačit do těla. Aura situaci zvládla. Vysvětlení pro to, že mě po prvním okamžiku už nic nebolelo, je také přirozené. Auru nic nebolí. Rázně zařídila okamžitý proces regenerace, která se odehrála ve fantasticky krátkém čase. Prostě dveře na auru neměly.

Průběh stárnutí

je průběh, který člověku diktují špatné návyky. Stáří znamená, že člověk bere žhavou kouli do ruky. Nastává antiregenerační proces popálenin až třetího a posléze čtvrtého stupně. Protože člověk přistoupil na antiregenerační proces. Může se však také rozhodnout, že žhavou kouli nevezme do ruky, ale do aury. Je to opačná orientace, než platí jako běžná přirozenost dosud. Stáří člověka vyděsí a vrhne jeho pozornost často úplně jen na tělo. Každá bolístka je pro něho signál konce. Ovšem konce těla. To ostatní prakticky pustí k vodě. Absence víry a všeho dalšího, „moderního" kolem nás tomu úspěšně nahrává. Člověk už nestojí před sebou, ale vrhl se střemhlav do sebe. Každé vytlačení z aury dovnitř těla nebo ven je kořistí entropie.

Límec

Vyložil jsem známému, že jeho obtíže se zdoláváním schodů do třetího či čtvrtého patra mohou být menší nebo dokonce vůbec žádné - dramatické - když nepůjde nohama a tělem, ale aurou. S chutí se do té myšlenky zakousl. Pak mi hlásil, že ho „někdo" vytáhl za límec po schodech až nahoru. Ani se nenadal a byl tam. Ale v dalších výstupech se potíže víceméně vracely. Nejde jen o jednorázové vědomí aury při stoupání do schodů. Špatné návyky jednání tělem jsou hluboce a geneticky zakořeněné. Je třeba je z gruntu změnit.

Přirozenost a nepřirozenost

Jsou období, hlavně v mládí, kdy vložení se do aury je tak přirozené, mimoděčné, jako se dýchá. Protože to není provázeno poznáním, oč jde, je člověk „jednou nahoře, podruhé dole". V průběhu let se houpačka udržuje „dole" častě]i a častěji. Přidává se k tomu větší či menší míra zděšení, že „už nejsem jako jsem byl". Slyšíme to od lidí i čtyřicetiletých. Je to oprávněné postesknutí? Nejde o maximální kondici, které člověk dosahuje v určitém věkovém rozmezí, poměrně krátkém. Jde o maximální stabilizaci v tom, co člověk je. Dobrý začátek je zvědomovat si svůj „obal" aktuálně, to znamená tak, že se zvědomování odehrává v tom, co člověk právě dělá; v tom, čím to dělá. Hlavou, rukama, všelijak. Hned se vidí, že vybuzená aura pomocí vědomí je ve zvědomělých místech daleko silnější; jinde jako by „spala". Jinde je člověk buď venku z aury, nebo zasunut do sebe, do těla.

Vědomí

Naštěstí je to velice prosté, snadno pochopitelné. Tím hůř se tomu ovšem člověk naučí. Právě věci snadné, prosté, pochopitelné, jsou nejobtížněji osvojitelné. Aura je pohodlně vnímatelná, stačí si ji uvědomit. Je vnímatelné také „vytlačení z aury" nebo zatlačení do těla. Nejistota, deprimovanost i depresivnost, duševní i tělesná nestabilita, potíže. Jen vědět, kde je toho původ. Na osvojení si „zabydlení se v auře a nikdy jinak" může být jen jediný recept, obdobně, jako na autoregulaci. Musí to přejít do krve jako naprostá mimoděčná samozřejmost; člověk musí docílit vědomí, že je to jediný způsob, jiné nezná, zapomněl na ně, nezajímají ho. Patrně ani žádné jiné nejsou.

Pohled aurou

Kdo by to od jistého věku neznal! Puzení, okamžitě do ústraní, vykonat potřebu, neboje zle. Postižený mi hlásil, že při okamžitém zvědomeni si aury v postižené oblasti měl pocit, jako by nějaká síla „zavírala knihu". Puzení bylo zatlačováno až zmizelo... Snad se uvedené příhody, kterých je již mnoho, mohou zdát ne zcela věrohodné. Jsou méně věrohodné, protože se zdaří, nebo méně se zadán, nebo vůbec ne. Není-li dosaženo oné samozřejmosti, o které byla řeč, je důležité vyhrávat, ale i prohrávat. Je to věc dlouhodobá, celoživotní. Nedá se naučit trénováním „půl hodiny denně" a podobnými naivními způsoby. Musí to jít ruku v ruce s průběhem žití. Podávám ruku, podávám ji aurou. Otočím hlavu, dívám se aurou. Stojím před sebou. Žádná sugesce, ale představivost, vědomí.


 

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


Edice pannacz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality