Kosmologie - astromagie

Kosmologie...
Astromagie, kosmologie - sestra gnozeologie. Nauka o vztahu makrokosmu a mikrokosmu. Posvátná čtyřka pythagorejců. Trojrozměrný čas – prostor telestézie. Rhodostarotický názor. Působení kosmických sil...
Zobrazen: 7037x   27. 5. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Astrologie vs. astronomie

Rosekruciánská esoterní filosofie, vycházející z téze o makrokosmu a mikrokosmu, traduje jeden z nejstarších vědeckých názorů, který váže kosmos s veškerým pozemským stvořením tak úzce, že bychom mohli mluviti o jejich relativní jednotnosti. Vědný obor, jenž se zabýval těmito vztahy, nazýval se astronomie nebo astrologie. Oba výrazy byly dlouho užívány k označení jedné a téže nauky, až do doby, kdy pod slovem „astrologie“ se počala vyrozumívati věda o vztazích mezi oběma kosmy a „astronomií“ učení o drahách a posicích nebeských těles, jejich hmotném složení, atd.

Matematika, astrologia, chaldeorum ars a umění Chaldejců

Sueton nazývá první ještě matematikou. Svatý Jeroným užívá již slova „astrologia“, Tacitus „chaldeorum ars“, to jest „umění Chaldejců“ a latinský historik Spartien „mathesis“; Ciceronovi astrologie značí astronomii, právě tak jako Senekovi, jenž kromě toho dává astrologii jméno speciální - »sideralis scientia« - to jest »věda hvězdná«. Jelikož pak pro většinu soudobých ignorantů termín astrologie znamená hádání lidské budoucnosti z oběhu a postavení hvězd, užíváme k označení původního významu tohoto slova výrazu »kosmometrie«, nebo lépe »kosmologie« - tedy nauka o makro- a mikrokosmu, ponechávajíce astrologii laickým názorem omezený význam.

Kosmologie – nauka o vztahu makrokosmu a mikrokosmu

A tak kosmologie jest naukou o vzájemném vztahu, vlivech a silách makrokosmu a mikrokosmu. Její působnost dělí se na řadu oborů; na rozdíl od profánní geometrie stává se zčásti kosmometrií, jež činí prostorové vzdálenosti přímo nebo nepřímo závislé i na celé řadě jiných faktorů, než jest působení gravitace, zjišťuje, hodnotí a registruje účinky fysických i metafysických proudů v daných objektech, využívá vhodných kosmických vibrací k záměrnému působení, nebo předvídá na základě znalostí účinku a dráhy kosmických příčin. Pro zvláštní obor kosmologie, vztahující se k individuální horoskopii člověka - zvaný jinak genethlialogie, reservovali jsme si pak název astrologie.

Kosmologie - sestra gnozeologie

Kosmické vztahy obou úrovní určuje hermetismus, jak již bylo řečeno, zákonem analogií; tyto vztahy se projevují jmenovitě v látce, síle a duchu a svým přímým působením modifikují jakost tvořivé síly vůle, mimo vlastní Já tvořícího individua. Jelikož pak oba kosmy jsou jednotné, což značí, že mikrokosmos jest pouhou složkou druhého, složkou, která jako každá organická buňka nese v sobě latentní, ale přesto přesný obraz celku, jehož jest členem, lze z totálního celku usuzovati na jeho částice a naopak. Pojem analogického není však dán v žádném případě rovností ani stejností; právě tak jest chybná domněnka, podle níž fysické planety a souhvězdí jsou vlastními zdroji v symbolice citovaných sil: sféry planetárních analogií převádí rosekruciánský esoterismus dále - na kabalistické Hierarchie, Serafimy, Trůny, atd., prvé třikrát po třech stupních - tedy zmocněnou Plodnost, jež stojí jako vyšší, spirituální příčina za těmito miliony světů a hvězd, z nichž sedm oběžnic nám představuje pouhé hmotné ukazatele kosmického dění na dvanáctidílném ciferníku zodiaku. Již od nejstarších dob snažil se hermetismus posuzovati kosmos a řešiti jeho zákony matematicky; pozdější filosofické systémy, jmenovitě Pythagorův a Platonův, vycházely z téhož základu; »Svět jest formován silou čísel,« píše Pythagoras úvodem ke svému systému metafysické matematiky: Logos, - tvůrčí myšlenku, tvořivou sílu boží označuje jedničkou, hmotu dvojkou; spojení obou dává tři, základní Příčinu vesmírového bytí, symbolem jest dvanáctka, jednička a dvojka v jedné číslici, která hermetickou redukcí stává se opět trojkou a dělením rozpadá se na trojku a čtyřku: potrojná příčina - tři principy, nebo světy spojením se čtyřmi elementy projevují se ve dvanácti koncentrikých sférách.

Posvátná čtyřka pythagorejců

Tím jest logiky nepřímo zdůvodněna posvátná čtyřka pythagorejců: ona jest sloučením předchozích čísel v dokonakou jednotu, jež jest počátkem dalšího stupně evoluční linie; čtyřka jest podle esoterní matematiky jedničkou stupně druhého, neboť její hermetický součet (1+2+3+4) dává desítku a tato zredukována (1+0) stává se opět jedničkou. Tak tato základní jednota se opakuje v aritmetické řadě, počínající číslicemi 1, 4, 7, 10, 13 a dále až do nekonečna: symbolisuje vždy vyšší vývojové etapy. Mythologické vyjádření této téze jest obsaženo již v ónské legendě starého Egypta:
  • jednička - mužský, positivní Usirev
  • dvojka - negativní, ženská Eset
  • trojka, neutrální Hor. Celek jakožto trojjednota
  • rodina jest pak čtyřka, zákon, nebo realisace.

Trojrozměrný čas – prostor telestézie

- minulost, přítomnost a budoucnost, stává se jednorozměrným, uvážíme-li, že přítomnost existuje jen teoreticky, jsouc jakousi obdobou pohybujícího se bodu v pojmu prostoru; cokoliv jest v přítomnosti, vlastně již minulo tím okamžikem, kdy jsme konstatovali jeho jsoucnost a tedy již není - jest minulostí. A minulost i budoucnost jsou jen analogiemi výšky a hloubky v pojmu prostoru: výška i hloubka jsou jedno a totéž. Třírozměrný čas stává se takto jednorozměrným ve vyšší jedničce, která jest opět jedním novým rozměrem vyšší triády. Sloučená trojka dává číslo čtyři; násobením trojky čtyřkou dostáváme dvanáctku a součet 3+4 dává sedmičku. Čísla dvanáct a sedm jsou matematickým základem celých systémů všech esoterních kultur, pokud řeší problém vnitřního vztahu obou kosmů; proto měnění těchto čísel, jmenovitě sedmičky na devět, nebo dokonce deset, může snad býti do jisté míry užitečno genethlialogickým spekulacím, nikdy však skutečné, esoterní kosmologii, nebo astrologii starých filosofů.

Sedmička a dvanáctka – legendy Egypta

Mluví o nich již stará historie Ramova a legendy Egypta; proto Chaldejci uctívali sedm bohů a dvanáct božských mistrů, jejichž domy tito bohové procházejí. Proto Isidina, Mithrova a Attisova mysteria oplývají astralogemy sedmičky a dvanáctky, proto mluví Bible o dvanácti apoštolech, dvanácti kmenech židovských atd....

Periodicita a rytmus – universální zákon

Jiný podstatný zákon jemuž jsou podřízeny oba kosmy, jest zákon periodicity a rytmu. Stoupání a klesání, klad a zápor, chvění, jež jest podkladem zvukového, světelného a jiného vlnění vše dáno jest tímto zákonem. Toto periodické stoupání a klesání jmenuje stará indická filosofie pralaya a manvatara: vdechnutí a výdech Bramův, zápor a klad; rytmus jest universálním zákonem, podkladem kosmického souručenství; v makrokosmu se projevuje periodicitou pohybu planet a jest dán jejich eliptickou, kruhovou, nebo parabolickou drahou; na naší zemi střídáním dne a noci, ročních období, vlněním atd.... Jeho universálnost musí se však jeviti i analogicky ve sféře mikrokosmické: v životě, v umění i v esoterismu slučuje se pojem síly, krásy a vědění:
  • síla života spočívá v nepřetržitém opakování
  • krása umění jest závislá na rytmu
všechna síla geniů, všechny litanie mystických světců, rituály mágů a všechny jiné cesty cílící k Absolutnu sledují zákon rytmu, vlnění a opakování podle universálního vzoru, aby se cestou analogie a indukce mohly zapojiti do příčinného proudu, vycházejícího z kosmických hlubin a spojujícího všechno bytí s jeho prazřídlem.

Genetická interpretace

těchto periodických vlivů vychází z precese rovnodennostních bodů a jest závislá na čísle 72, což značí počet roků, potřebných k tomu, aby se jarní bod posunul o jeden stupeň směrem záporným. Těchto 72 let bývá pak nazýváno kosmickým dnem, 2.160 let, to jest doba potřebná k přesunutí jarního bodu o 30°, tedy o jedno zvířetníkové znamení jest tak zvaný kosmický měsíc a dvanáct těchto měsíců, tady 25.920 let tvoří tak zvaný kosmický rok. Jsou-li precesní přechody z jednoho znamení do druhého mezníky postupu lidské kultury, analogie hraničních bodů ročních období v kosmickém roku značí kulturní přelomy, pády a počátek nových.

Analogické účinky společné exaktní vědě

Zákon rytmu a periodicity, jemuž podléhá makrokosmos, přivádí kosmologickou filosofii k závěru, jejž snad se jednou podaří ověřiti i exaktní vědě: Periodické opakování stejných konstelací makrokosmických příčin dává nutný předpoklad k vyvolání analogických účinků v mikrokosmu: Lidská kultura se periodicky vyvíjí a zaniká; na naší zemi existovala již celá řada velikých kultur a každá z nich, dosáhnuvši svého kulminačního bodu, byla zničena, aby ustoupila pozvolnému vývoji nové; kulturní a vědecká vyspělost starověku, jejž tuší exaktní historie, děkuje své výši jen opakování nauk dávno zapomenutých; a přiznejme si bez rozpaků, že totéž činí i naše moderní věda po zdánlivě mlčenlivé periodě středověku - s tím rozdílem, že se nestará o morální důsledky své popularisační devisy.

Rhodostarotický názor

Definovali jsme si kosmologii jakožto vědu, zabývající se vztahem a analogiemi makrokosmu a mikrokosmu; řekli jsme, že síly, projevující se v kosmu velkém jsou, podle rhodostaurotického názoru, při nejmenším druhotným projevem vyšších příčin a citovali jsme čtyři základní téze, které dávají raison ďętre této vědě:
  1. jednotnost obou kosmů
  2. periodicita dění
  3. příčinná indukce v mikrokosmu
  4. base čísel 7 a 12
Stanovení a registrování vlivů, jimiž se kosmologie zabývá, děje se pomocí tak zvaného horoskopu, který jest vlastně schematickým nákresem nebeské báně a z něhož možno kalkulovati magnetický stav makrokosmu pro daný okamžik. Praktické poznatky z kosmologie plynoucí mohou býti užity v hermetismu buď nepřímo, nebo i přímo: Do první kategorie patří astrodiagnostika; jež zjišťuje experimentálně v určitém předmětu nebo bytosti t. zv. astrální signaturu, to jest druhovou nebo individuální stálou reakci toho kterého druhu nebo individua na jednotlivé makrokosmické influence. Obměnou tohoto oboru jest i genethlialogie čili astrologie v pravém slova smyslu, to jest individuální horoskopie se vztahem na člověka. Vedle kosmologického hodnocení jedinců jest neméně důležité i přesné určení poměru kosmických sil nebo vibrací pro danou dobu; na něm závisí mnohdy úspěch celé hermetické práce. Znalost účinku a dráhy kosmických příčin může vésti do jisté míry i k předvídání budoucích dějů nebo sloužiti ke korekci či rekonstrukci historických fakt.

Astromagie

Aktivní užití kosmologických sil nazýváme astromagií; v zásadě každý aktivní hermetický úkon, ať už magický či mystický, má počítati s makrokosmickými vibracemi i ve všech jejich zjevných projevech, jako jest světlo, zvuk atd. Astromagie spočívá v harmonickém sladění mentálních potencí operatérových s předem zjištěnými kosmickými vibracemi. Ony jej podporují v dekretování nebo přitahování žádoucích vlivů a bez předběžné znalosti - byť i podvědomé - těchto vibrací, předbíhaly by velikášské sny lidské daleko možnost realisace: kdo však pochopí sílu, sugestivnost a železnou logiku, kterou se váže hermetismus s kosmologií v jeden nedělitelný celek, nebude moci přehlédnouti tyto sny, jež zdají se jednou groteskními, jindy zas závratnými ve své velikosti: „Člověk, jenž zná svůj vztah k nebesům - píše Georges Warton, současník a spolubratr Fluddův, - a umí přizpůsobiti svoji víru kosmickému chvění, pozná vše stvořené ve své pravé podstatě; může se znovu zroditi, kdy jen se mu zachce, byť by byl sto let stár, a voliti dobu, kdy hvězdy nejpříznivěji svítí na východě jeho Nového Rána...“

Harmonie sfér

Problém astromagie jest problém harmonie sfér: každá kosmická síla má svůj ekvivalent ve zvuku, barvě - jedním slovem ve vlnění; souhlasí-li tento ekvivalent s akordem příslušné oktávy, byť by byl sebe jemnější, může uvolniti lavinu potencí, před jejichž silou jest člověk zrnkem prachu v zuřivém uraganu; a to jest tajemství slova, jež tvoří, Slova, jež bylo na počátku a které dovedlo oplodniti zdánlivou prázdnotu miliony kosmů.

Kosmologie, jakožto součást věd hermetických

dává adeptovi sytetický názor na hermetické dění, a tak ho přivádí k využití příčinných proudů makrokosmu. Podkladem k celému grandiosnímu systému kosmologické filosofie byly zčásti práce Platonovy, Pythagorovy a celé školy alexandrijské, které již samy o sobě představují určitý ucelený systém tohoto druhu - a astrologické spekulace židovské kabaly. Takto vytvořené učení, které se snažilo vysvětliti tajemství světa, počínaje Prapůvodem, drahami nebeských těles a teorií o vitálním fluidě, obsaženém i v nejnepatrnějším stvoření konče, aplikovali pak adepti hermetismu, jako Pico z Mirandoly, Postel, Agrippa, Khunrath, Paracelsus, van Helmont, Andreae, Maier, Fludd, Warton a jiní, přes odpor církve na teologii křesťanskou a z obavy před persekucemi, učinili jej tajným. Proto zveřejňování této filosofie dělo se vždy ve formě symbolů, nebo alegorických líčení, jež odhalovaly svoje pravdy jen intelektuálně vyspělým čtenářům. Přes svou tajemnost a skrytost, jest však vždy a v zásadě neskonale jednodušší, jasnější, logičtější a odvážnější, než všechny mlhavé teorie církevních otců nebo scholastiků středověku; váže se přímo na symboly, neplýtvá zbytečnými slovy a frázemi.

Robert Fludd

jehož díla jsme již několikráte citovali, jest jedním z nejtypičtějších představitelů tohoto směru. Otázku koexistence principu dobra a zla, kterou ani kabala, ani křesťanství nebo vedlo dobře rozřešiti, zodpovídá tento oxfordský doktor geniálně jednoduchou grafickou alegorií. Oba mají podíl na věčném bytí a stvoření, principem dobra jest Bůh, a mimo něho jest pouhé nebytí, představované propastí - peklem. Z oblaku, symbolisujícího Otce, první božskou bytost, skrytou esnci, vychází kruhovitý světelný paprsek, protínající propast. Světlo jest representováno slovem Fiat - představou tvůrčí vůle. Ve středu takto vyznačeného kruhu nechází se pak určitá část temnoty, obklopená září. Pohybem světla v této kruhové dráze jest dána skutečnost kosmu, jenž obsahuje porušení představy absolutní čistoty Věčné Příčiny, slučuje tato teorie oba principy mnohem lépe a jednodušeji, než složité, a mnohdy i fantastické pokusy křesťanské teologie, nebo komplikovaný rabínský systém „omezování“.

Působení kosmických sil

Stejně jednoduše určuje rhodostaurotismus i působení kosmických sil a jejich hodnotu. Užívá dvojího řazení: podle vývoje a podle vzdálenosti planet. Stupnice vývojová jest analogická s onou staré alchymie: mars, venuše, saturn, jupiter, merkur, luna, slunce. Kladná, pudová, mužská síla projevuje se se svým protikladem v čase. Saturn pak promítá jupitera, který jest jím zplozenou příčinou prvé potence. Na znamení superiority nad časem jest symbol jupiterův obráceným znakem saturna; duch ovládá řád. Jupiter dává pak život hermafroditickému merkurovi a zrcadlí počáteční pudové síly na druhém kraji stupnice: Tak venuše stává se Majou nebo Marií - exaltovaným mateřstvím - lunou, a mars králem, dárcem života, sluncem, vrcholem naší kosmické soustavy. Binární hodnota sil kosmologických prvků určuje se elementárním kvadrátem: čtyři živly, které jsou samozřejmě pouhým analogickým označením čtveřice základních sil, dávají ve spojení vždy po dvou dvanáct základních stupňů, které mohou představovati všechny podstatné fáze životních projevů na podkladě citovaného kvaternárního systému. Rozděleny podle zodiakální stupnice, dávají čtyři skupiny po třech znameních, jež odpovídají čtyřem ročním obdobím, jarem počínaje. Všechny znaky v této dvanáctičlenné skupině jsou navzájem vázány tak, že každý z nich má jeden společný element s předchozím; tak ku příkladu blíženci a býk, rak a blíženci vodou, váhy a panna vzduch, atd.

Zjevnost, skrytost a latentnost

Prvý z elementů z každého znamení jest zjevný, druhý skrytý, nebo latentní; latentními prvky jsou pak všechny zodiakální dílce spojeny. Skupina první, analogie jara, má společným prvkem vodu, druhá vzduch, třetí zemi a čtvrtá oheň; takto jest symbolisován přírodní rytmus - vdech, I. a III., a výdech II. a IV., pozemské přírody. Ještě markantněji jeví se tyto rozdíly na přechodech jednotlivých období: blíženci - jaro - vzduch a voda, involutivní akce přírody: země přijímá ze vzduchu sraženou vodu. Rak: voda - vzduch - akce evolutivní: páry se zvíhají: vzrůst flory. Panna: země - vzduch: volatisace pevného, zemského: země vydává plody, atd. Skupiny znaků, ovládané jednotlivými planetárními silami, určují i jejich podvojnou povahu. Kromě slunce, jehož kvalitu vyjadřuje znak lva, ohněm a vzduchem, tedy suché teplo, a měsíce, jehož domem jest rak a silou voda - vzduch, existuje ještě pět duálních potencí, representovaných zbylými planetárními analogiemi. »Hudební struna - píše Pythagoras úvodem ke svému systému harmonie sfér - dává tytéž tóny jako jiná dvojnásobné délky, je-li napětí čtyřikrát silnější. Tíže planety jedné jest pak čtyřnásobná tíhy druhé planety, je-li její vzdálenost od společného centra dvojnásobná. Všeobecně řečeno, aby struna hudební se stala souzvučnou s jinou, kratší, téže jakosti, jest nutno zvětšiti její napětí v témže poměru, oč jest větší čtverec její délky - a aby tíže jedné planety vyrovnaly se tíži jiné, slunci bližší, nutno ji zvětšiti v takovém poměru, o kolik větší jest čtverec její vzdálenosti od slunce...« Takto dochází Pythagoras k poučce o harmonickém a stejnoměrném působení kosmických sil a určuje jejich analogie hudebními prvky: slunce A, měsíc D, merkur C, venuše H, mars G, jupiter F, saturn E.

Živelný kvadrát

jenž představuje metafysickou hodnotu kosmické síly v rovných poměrech jejích prvků, může býti užit i k definici této síly,aplikované na jednotlivé oběžnice. Hodnota těchto potencí jest pak vyjádřena dvěma modifikacemi, to jest denní nebo noční, mužské či ženské, esoterně vyjádřeno materielní a spirituální: Merkur, podle jím ovládaných domů blíženců a panny, představuje takto jednak vzduch absorbující vodu, jednak zemi absorbující vzduch; venuše zemi a vodu, a vzduch a zemi, mars oheň a vodu a vodu a zemi, jupiter oheň a zemi a vodu a oheň, saturn vzduch a oheň a oheň a zemi.

Zlatý řetěz

V citovaném elementárním zhodnocení kosmických sil viděli ne zcela neprávem mnozí moderní hermetikové základ k abecedě rhodostaurotického idiomu, kterým jest prý možno proniknouti až do krajních příčinných sfér obou kosmů. Fluddovo schema mikrokosmických analogií, jež nová doba počíná tušiti v teorii o zlatém řezu, podle které setkáváme se v celé přírodě s určitými stejnými délkovými poměry, lze těmito prostředky propracovati do nejmenších podrobností. Tak můžeme dospěti k sedmistupňovému dělení mikrokosmické osy, která druhotným dělením na 7x7 pododdílů dává sedm oktáv, jejichž znalost má - jak bude později dokázáno - nedocenitelný význam pro praktický hermetismus. binární dělení planetární oktávy podle elementárního kvadrátu odpovídá pak v mikrokosmu i analogiím sedmi indických tatev - a dává jediný možný klíč k jejich syntéze a sladění s t. zv. „planetárními hodinami“ západního hermetismu - vezmeme-li ovšem v úvahu jejich sekundární vibrace.

Kniha stvoření

Z těchto primitivních, ale velmi málo známých základů, které byly původně tézemi Pythagorovy školy a jež rosekruciánský syntetismus amalgamoval tradiční moudrostí starověkých templů, možno pak vyvoditi a poznati i v nejskrytější podstatě jeden z největších hermetických zákonů - zákon rytmu, kterým jest puzen celý vesmír od nebytí k životu, jehož znalost jest podmínkou každého záměrného vývoje člověka a který jest první větou v legendární knize tohoto bratrstva, knize, která jest prý psána řečí, jež vyjadřuje skrytou povahu všeho stvoření.


Hermetická iniciace Universalismu Pierre de Lasenic

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality