RELATIVISMUS, SUBJEKTIVISMUS

Ilustrační foto
 2
Bytost je mírou všech věci jsoucích, že jsou, i nejsou. Jde ovšem také o bytosti vznikající a zanikající. Pracovní hypotézou je představa Bytostního vesmíru. Jde o komponenty různých bytostí, které máme rozeznat a spolupracovat s nimi...
Zobrazen: 5877x   24. 4. 2006, aktualizováno: 19. 5. 2008

K základní, filosofické, světonázorové orientaci patří postoj k relativismu a subjektivismu. Relativismus je gnoseologické stanovisko absolutizující relativnost a proměnlivost obsahu poznání. Relativnost, relativita je něco jiného než relativismus. Relativita, relativnost se obecně přijímá. Co je relativní, není na věky. Co je absolutní, je úplné, dokonalé, věčné. Kdežto relativismus relativitu absolutizuje, popírá absolutno. Vše je relativní. Nic není na věky.

Gnoseologie - gnoseologické - noetické

Vraťme se ještě k termínu „gnoseologie, gnoseologické". Je to totéž co noetické - teorie poznání. Relativismus je skeptická teorie, omezující možnost poznání na vztahy, relace, ve kterých jsou věci k sobě navzájem; samy o sobě však nepoznatelné, Poznatelné jsou pouze relace. Relativismus absolutizuje ontologicky (metafyzicky - metafyzika -ontologie, nauka či věda o jsoucnu; o podstatě jsoucna) proměnlivost věcí a jevů, popírá jejich vlastní relativní stabilitu a kontinuální, nepřetržitý souvislý vývoj. Relativismus neuznává objektivní pravdu, na subjektu nezávislou. Tato teorie je tedy podkladem pro subjektivistický světonázor. A opět: Subjektivistický je něco úplně jiného než subjektivní. Podle subjektivismu, jestliže neexistuje na člověku nezávisle objektivní pravda, závisí poznání a bytí na člověku. Protagoras tvrdil, že člověk je mírou všech věcí jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou. A zdůrazňoval tak relativitu poznání. Potud jsme se opírali o naučné slovníky.

Relativismus vs. aristotelismus

Relativismus je v příkrém rozporu s aristotelismem, s Aristotelem. Podle Aristotela objektivní pravda existuje. Skutečnost je všechno, co existuje nezávisle na nás, kolem nás a my sami do toho patříme. Mimochodem: Tuto definici převzal marxismus za svou s tím rozdílem, že slůvko „skutečnost" nahradil slůvkem „hmota". Přijme-li člověk relativismus a subjektivismus, hrozí mu, přijme-li to důsledně, že se ocitne v neřešitelném rozporu se světem a sám se sebou. Na jedné straně platí, že každý má svou pravdu. To vypadá velice svobodomyslně a demokraticky. Je to však pouze optický klam a demagogická výměna slůvek. Každý má svůj názor - to zní úplně jinak. Má-li každý nejen svůj názor, ale také svou pravdu, má tedy také nárok na svá vlastní pravidla hry, na svůj vlastní Řád, Principy, Systém. Co z toho plyne? Plyne z toho pěstní právo. Vítězí silnější, požírá slabšího i s jeho pravdou. Je to myšleni konfrontační, s použitím násilí, útlaku a likvidace všech, kteří by se svých pravd nehodlali vzdát ve prospěch pravdy nejsilnějšího, diktátora.

Subjektivita a subjektivismus

Představme si mužstvo kopané. Každý hráč má svou pravdu, svá pravidla hry, svůj Řád a principy. Takové mužstvo by se rozpadlo ještě než by vkročilo na hřiště. Jedinou možností by bylo spojit jedince s vlastními pravdami tímto osvědčeným heslem: „Dělejte to každý po svém, jak chcete, ale musíte do jednoho pozabíjet soupeře“. Pak vyhrajeme. Asi už víte, že je to „pravda", kterou vítězí psychopati. A jak je to se subjektivitou a subjektivismem? Subjektivitou rozumíme implicitu subjektu; u člověka jeho nitro jako soubor dispozic pro působení navenek, v explicite. U počítače je subjektivita jeho vložený program, vstup, řízení procesu do výstupu, které pak naplňuje vedení do výstupu přes realizační mechanismus, řekněme tiskárnu, která vytiskne tiskopis. To je objektivní zjištění, na kterém není nic subjektivistického. Kdyby poznání bylo podle subjektivismu závislé na člověku, na nevzdělaném panu Novákovi, který však má svou pravdu, svůj Řád, Principy, a který počítači nerozumí ani neuznává, že existuje, - kdyby totiž objektivní pravda neexistovala, záviselo by poznání a bytí na tomto panu Novákovi, na jeho pravdě. Protože je pan Novák čestný, za pravdu by dal život, charakterní, mohlo by se stát - protože mu pravda zavelí, aby ji hájil jako Mistr Hus - že by se natolik rozlítil, počítač rozdupal a postřílel ty, kteří tomuto počítačovému klamu podlehli. Dělal by to ve svatém nadšení, že se bije za svět, lidstvo a Boha. Tím by byl pan Novák čestným, pravdomluvným hlupákem a vrahem. Pánem, který se nikomu nebojí říci pravdu do očí, padni komu padni; který neskládá ruce v klín, ale za pravdu bojuje do roztrhání těla i ducha, protože - Pravda vítězí. Zapomněl by však říci, že je to pravda jeho, a tedy pravda boží, protože se pasoval na boha. Bez integrace, začlenění se subjektu do Řádu, do společných pravidel, systému, principů, které by platily pro všechny subjekty - to prostě nejde. Život by zahynul a lidé s ním. V integraci je také jediná možná svoboda zvolit si vlastní cestu, svobodně rozhodovat a tvořit - ale v mantinelech Řádu, se kterým se subjekt identifikuje.

Ideologie subjektivismu a relativismu

Pro Evropu a pro celou planetu jsou to křesťanské hodnoty a charta lidských práv a svobod. Není podstatné, pod jakými názvy se tyto hodnoty uznávají a obhajují; ani kdo je obhajuje, jakou má barvu pleti apod. Na druhém břehu stojí Neživot, smrtonosné ideologie, které vyznávají své pravdy kolektivně a jejich myšlení je konfrontační, nikoliv nesené zásadou a principem vzájemné dohody a spolupráce, se společným respektem k životu. Můžeme tedy označit subjektivismus a relativismus nikoliv za filosofické, ale za ideologické orientace. A tedy nepřijatelné; ať by se jednalo o ideologii křesťanskou, islámskou a jakoukoliv. Protože každá ideologie je ve svých důsledcích vražedná, proti životu. Nicméně, ještě se problematikou zabývejme. Je velice sporné vyvozovat ze zdokonalování relativnost všeho, protože poznatek je nahrazen lepším, není to důkaz pro relativismus. Pouze pro objektivní zjištění, že poznání je relativní. Nevylučuje to na druhé straně objektivní jistoty, věčné hodnoty i v časnosti, objektivní pravdu. Objektivní pravdou je, že každý umírá. A platí to, i bez závislostí na člověku, který by si smrt nepřál. Je to právě objektivní pravda, Řád, který umožňuje poznání lepšího; umožňuje rozlišení podle nějakých pevných měřítek. Kdybychom relativizovali, absolutizovali relativitu, mínili bychom, že někdy je dobře člověka zabít, jindy pochválit. Jenže, po zabití by už pochvala nebyla možná. Konec žití. Řád umožňuje rozlišit, jde-li o pravdu jedince nebo skupinky, nebo o přiblížení se pravdě Řádu. To, zeje vývoj kontinuální, nevyvrací poukaz na jeho násilné přerušování subjektivismem, relativismem a jinými ideologiemi. Zde bychom museli uvěřit, že kontinuální je pouze cesta vpřed a vpřed. Voliči v demokratickém státě svrhnou pravicovou vládu, protože jsou toho názoru, že udělala málo. Dají svůj mandát levici, aby poznali, že vládnout se dá ještě hůře. A tak se příště orientují jinak. Tento vývoj je kontinuální, demokracie pokračuje, život pokračuje. Pokus zamezit kontinuálnímu vývoji by byl změnit demokracii na diktaturu. Ale ani to by nebylo popření kontinuálního vývoje, protože diktatury padají a život je přežil a jde dál. Kdyby nebylo absolutního, nebylo by ani relativní. Ztratila by se měřítka a nastal chaos.

O chaosu mluví někteří vědci a myslitelé v souvislosti s mikrosvětem

Je to však záměna pojmů. Exaktnímu vědci se musí jevit tvoření jako chaos, na kterém se nedá stavět. Je to pravda pouze pro jeho obor, exaktní vědu. To, co se jeví jako chaos, může být projev zákona tvoření, jediný, který patrně v mikrosvětě platí. Teprve když se tvoření dostane do stádia stvořování, ocitá se na jistém stupni látkové strukturalizace, mění se zdánlivý chaos v podobu přibližující se řádu. Je-li dílo dotvořeno, panuje v něm Řád, chaos zmizí. Kde by se ten Rád vzal, kdyby platil absolutizovaný relativismus? Spadl by z nebe? Takový relativismus není ničím jiným, než povrchností, vybízející každého, včetně všech hlupáků, aby se stal bohem, se svou pravdou, svým Řádem a principy. A aby to nutil světu. Dílo, které se stane nadčasovým, jako věčná hodnota v časnosti, je systémem na nejvyšším stupni uspořádanosti, dokonalosti, krystalicky přesné a stabilní, pro věčné časy. Je to systém jinak, než exaktně. Omezení poznání na relace, vztahy subjektů k sobě navzájem při nepoznatelností věcí o sobě má něco do sebe. Nepoznatelnost však spočívá pouze v tom, že jde o nepoznatelnost relativní. Každý ví, že sklenice je sklenice. Můžeme se však na ni dívat z různých úhlů pohledu. Všechny tyto úhly mohou být pravdivé, vzniká jednota v různosti. Vezmeme-li třeba atomární a subatomární rovinu sklenice, není poznatelná pro subjekt, který není kvalifikován, aby ji rozeznal a vůbec zjistil, že existuje. Pravda o této sklenici, z různých úhlů pohledu však není závislá na onom již zmíněném panu Novákovi a ostatních bozích nevědomosti, kterými se to jen hemží; kteří ve škole propadali z fyziky a co nevidí a na co si nemohou sáhnout, to pro ně neexistuje. To, co se relativně jeví jako nepoznatelnost „věci o sobě", plyne z ideologické deformace myšlení, které v důsledku toho nerozpozná, že se nejedná o nepoznatelnost, ale o nevědomost. Subjektktivistický světonázor je různými mysliteli odmítán, jinými přijímán. Stal se dokonce základem moderního filozofování. Je zajímavý pro noetiku tím, že může být interpretován buď jako skutečný subjektivismus, vztahovaný k člověku, jako k jediné bytosti. Pak jde o vesmírný rasismus, egocentrismus člověka, který za bytost považuje pouze sebe a sobě podobné bytosti; a ostatní, které kolem sebe nerozeznává, o těch nepřipouští, že by Kdyby se subjektivismus interpretoval jinak, přestal by jím být; ale zůstalo by z něho aspoň něco. Kdybychom u Protagorase nahradili označení „člověk" označením „bytost", bylo by to něco jiného.

Bytost

Bytost je mírou všech věci jsoucích, že jsou, i nejsou. Jde ovšem také o bytosti vznikající a zanikající. Pracovní hypotézou pro telestézii je představa Bytostního vesmíru. Předpokládá se, že ve vesmíru nejsou v pravém slova smyslu žádné síly, žádné energie, žádná prostředí, příroda, zdroje atd. Jde o komponenty různých bytostí, které máme rozeznat a spolupracovat s nimi. Nikoliv je bezohledně těžit; a tedy i poškozovat, ubližovat jím, zabíjet je, konzumovat. Ale i to všechno je možné, v tom smyslu, že jde o produkty těchto bytostí, které nám po dohodě poskytnou ze sebe; a my zase své produkty jim. Musí to však být postaveno na respektování života, a tedy každé bytosti.

PannaCz.com 2005 4/ 4 Relativismus, subjektivismus SKRIPTA ZAK. Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality