Život, smrt a nesmrtelnost

A.R.X. - Buddhist wheel of life
Život jako nesmrtelnost. Umění v nesmrtelnosti. Milan Kundera - Nesmrtelnost. Goethe a nesmrtelnost. Nesmrtelnost slavných. Nesmrtelnost očima Rubense. Karel Cubeca – Poselství v dlani.
Zobrazen: 5886x   příspěvků: 0   23. 7. 2014, aktualizováno: 8. 11. 2015

Život jako nesmrtelnost„Život je nejvyšší nesmrtelné stadium existence a smyslem a cílem všech časných projevů života je nesmrtelnost ( NESVOT)“

Člověk se na své cestě životem setkává s pojmy, které ho mohou ovlivnit nebo míjet. Každopádně již jejich existence vyvolává otázku, co že se za nimi vlastně skrývá a zda to má nějaký reálný podklad. Pak už je jen na každém z nás, zda ho tato zvědavost na cestě za poznáním neopustí.

Nesmrtelnost

Mezi tyto pojmy může patřit i nesmrtelnost. Pro běžné lidské uvažování je to pojem většinou abstraktní, silně nestandardní, zejména proto, že kolem sebe vidíme smrt na každém kroku. Ať už je přirozená nebo nepřirozená.

Proč lidský život provází tento faktor stejně neodmyslitelně, jako že je třeba chodit každou noc spát? Nevyhnutelnost smrti je do lidského života vepsána tak silně, že ji bereme jako životní nutnost, zákonitost, tak to musí být a nejde jinak.

Nesmrtelnost se tak dostává do polohy něčeho neskutečného, pohádkového, co se děje pouze v příbězích a románech a ještě navíc se týká bytostí jiného druhu než člověka. Pro člověka je pak vyhrazen krátký časový úsek věčnosti, který může vyplnit něčím pomíjivým, co ho přesáhne o pár let.

Umění v nesmrtelnosti

Naštěstí tu ale existuje umění, které dokáže prodloužit stopu autora o několik řádů let, někdy i stovky či tisíce. Ať už jsou to domy, sochy, obrazy či hudba, písně, divadlo, filmy, vždy se najde dílo, které přesáhne svou dobu a ovlivňuje myšlení či vnímání lidí po řadu dalších generací.

Tento nesporný fakt už se vyjevil tolikrát, že jej nelze zpochybňovat ani ignorovat, ale je lepší jej vzít v úvahu jako stabilní část života a věnovat se mu o to více, že je schopen přenést přes propast času nejen obraz či zkušenost, ale také pocit či odkaz v jakémkoliv smyslu (ať už varování či vyhrožování, nebo souhlas či doporučení).

Odkaz nesmrtelnosti tedy vidíme především v umění, kde dílo existuje ještě dávno potom, co autor opustí fyzický svět a zůstane mezi námi jeho jméno. Ale jak je to s podstatou člověka, s duší a s tím co hýbe fyzickým tělem a vytváří myšlenky či pocity?

Možná nám v bádání za tímto fenoménem pomohou pohledy různých autorů, kteří si tohoto pojmu již také všimli a věnovali mu část svých myšlenek.

Milan Kundera - Nesmrtelnost

Prvním z nich je Milan Kundera a jeho kniha „Nesmrtelnost“, kde autor velice elegantním způsobem vyjadřuje některé úvahy nad touto podobou života.

Hlavní postava románu „Nesmrtelnost“ si všimla půvabu gest, které jakoby nesouvisely s časem a přenášely se v tělech nezávisle na nás. Jako bychom určitou částí své bytosti žili všichni mimo čas a jen ve výjimečných chvílích si uvědomovali svůj věk a tudíž že jsme tak většinu času bezvěcí. Jakoby se čas od času projevila určitá esence, na čase nezávislá a dodávající fyzickému tělu půvab.

Postava jeho románu se zabývá i otázkou víry a podoby Boha, který by snad mohl nesmrtelnost zajistit. Otec fiktivní postavy Agnes na otázku, zda věří v Boha, odpovídá:

„Věřím ve Stvořitelův computer.“ Dítě Agnes si zapamatovalo nejen slovo computer, ale i slovo Stvořitel; otec totiž nikdy neřekl Bůh, ale vždycky Stvořitel, jakoby chtěl omezit význam Boha jen na jeho inženýrský výkon. Stvořitelův computer; ale jak se člověk může dohovořit s computerem? Zeptala se proto otce, jestli se modlí. Řekl: „To je jako by ses modlila k Edisonovi, když ti přestane svítit žárovka.“

Agnes si říká: Stvořitel dal do computeru disketu s podrobným programem a pak šel pryč. Že Bůh stvořil svět a pak ho nechal napospas opuštěným lidem, kteří obracejíce se k němu mluví do prázdna bez ozvěn, ta myšlenka není nová. Ale je něco jiného být opuštěn Bohem našich předků, a je něco jiného, opustil-li nás Bůh – vynálezce kosmického computeru. Na jeho místě je tu program, který se v jeho nepřítomnosti nezadržitelně naplňuje, aniž by na něm kdokoli mohl cokoli změnit. Dát program do computeru; to neznamená, že budoucnost je do podrobností naplánována, že je všechno napsáno „tam nahoře“. V programu například nebylo udáno, že v roce 1815 bude bitva u Waterloo a že ji Francouzi prohrají, nýbrž jen to, že je člověk agresivní svou povahou, že válka je mu souzena a že technický pokrok ji bude činit čím dál strašnější. Všechno ostatní nemá z hlediska Stvořitele žádnou důležitost a je jen hrou variací a permutací obecně určeného programu, který není prorockou anticipací budoucnosti, nýbrž udává pouhé meze možností, uvnitř nichž je ponechána všechna moc náhodě.

Stejně byl projektován i člověk

V computeru nebyla naplánována žádná Agnes a žádný Paul, nýbrž jen prototyp člověka, podle kterého vznikla spousta exemplářů, které jsou odvozeniny původního modelu a nemají žádnou individuální podstatu. Tak jako ji nemá jednotlivý vůz značky Renault. Jeho podstata je uložena mimo něj, v archivu hlavní konstrukční kanceláře. Jednotlivé vozy se odlišují jen výrobním číslem. Výrobní číslo lidského exempláře je tvář, to nahodilé a neopakovatelné seskupení rysů. Nezračí se v ní ani povaha, ani duše, ani to, čemu říkáme „já“. Tvář je jen číslo exempláře.

Vrtalo jí hlavou, jaké bytí naprogramoval computer po smrti.

Jsou dvě možnosti. Jestliže Stvořitelův computer má za jediné pole působnosti naši planetu a jestli závisíme jen a jen na něm, není možno po smrti počítat s ničím než s nějakou permutací toho, co bylo za života; zase se setkáme s podobnými krajinami a bytostmi. Budeme sami, nebo v davu? Ach, samota je tak málo pravděpodobná, bylo jí málo i za života, tak co teprve po smrti! Mrtvých je přeci tolikrát víc než živých!

Je však i druhá možnost: nad computerem naší planety jsou ještě jiné, které jsou mu nadřazeny. Pak by se ovšem bytí po smrti nemuselo nijak podobat pozemskému životu a člověk by mohl umírat s pocitem nejasné, a přece oprávněné naděje.

A tak se dospělá Agnes ani moc nediví, když jednoho dne přijde host z jiné, velice vzdálené planety, která má ve vesmíru důležité postavení. A ví také již předem, na co se host přišel zeptat. Nechce na tu otázku odpovídat před partnerem Paulem, ale jinak to nejde. Otázka totiž zní: „Chcete v příštím životě zůstat spolu, anebo se už nesetkat?“

Agnes věděla, že ta otázka přijde. To byl důvod, proč chtěla být s hostem sama. Věděla, že v Paulově přítomnosti je neschopna říci: „Nechci už být s ním.“ Nemůže to před ním říci a on to nemůže říci před ní. Protože říci nahlas jeden před druhým: „My už nechceme zůstat v příštím životě spolu, my už se nechceme setkat“, je totéž, jako by řekli: „Žádná láska mezi námi neexistovala a neexistuje“. A to je právě nemožné vyslovit nahlas, protože celý jejich společný život (více než dvacet let) je založen na iluzi lásky, iluzi, kterou oba starostlivě pěstují a opatrují.

Přesto v jedné z představ fiktivní postava Agnes sbírá všechnu vnitřní sílu a odpovídá pevným hlasem: „Dáme přednost tomu se už nesetkat.“ A ta slova jsou zaklapnutím dveří za iluzí lásky.

…..

Goethe a nesmrtelnost

V této knize zmiňuje autor také básníka Goethe, který mluví o nesmrtelnosti jinak. Z jeho pohledu jde o pozemskou nesmrtelnost těch, co zůstanou po své smrti v paměti potomků. Každý člověk může dosáhnout větší či menší, kratší či delší nesmrtelnosti a už od mládí se jí obírá v myšlenkách.

Domnívá se však, že máme rozeznávat tak zvanou malou nesmrtelnost, památku člověka v mysli těch, co ho znali a velkou nesmrtelnost, která znamená památku člověka v myslích těch, s nimiž se osobně neznal. Jsou také životní dráhy, které postaví člověka hned od počátku tváří v tvář takové nesmrtelnosti, nejisté sice, ba nepravděpodobné, nicméně nepopiratelně možné: jsou to životní dráhy umělců a státníků.

A tak se někteří jedinci snaží i o „plánovaný vstup do nesmrtelnosti“, aby dle pohledu jiných nebyl směšný. Z toho nejspíš vyplývá, že kontrolují svůj slovník, svá gesta, svůj „dokonalý obraz“, který hodlají poslat do nesmrtelna.

Ovšem autor popisem Goethova života a epizod z jeho života vyjadřuje jednu zajímavou myšlenku. Když člověk „spravuje svou nesmrtelnost“, je zatížen odpovědností, a ta dělá člověka upjatého. Zatímco člověk, který přestane svou nesmrtelnost spravovat a dělat z ní vážnou věc, je schopen i říci o někom, kdo mu neustále leze do soukromí a využívá ho k sobeckým zájmům, že je otravný ovád. A necítí se při tom nepatřičně. Dospěje totiž k nejzaszší hranici, kde ví, že přichází ta pravá svoboda.

A tak nakonec zjišťujeme, že pozemská nesmrtelnost se snad dá předem modelovat, manipulovat, připravovat, ale ona se nikdy neuskuteční tak, jak byla plánována. Nikdy se nedá předem určit smysl celého konání.

V knize je také popsán jeden velmi zajímavý moment. A to sice že je dost možné, že po smrti se spolu kamarádí nesmrtelníci jiní, než za života. Autor uvádí například rozhovor Hemingwaye a Goetheho a dále scénu, ve které se Hemingway ptá Goetheho, proč že tu v té nesmrtelnosti chodí tak nahastrošený a s průhlednou zelenou destičkou na čele přivázanou šňůrkou kolem hlavy.

Goethe se k němu nakloní a tiše říká: „Nahastrošil jsem se takhle hlavně kvůli Bettině. Všude kudy chodí, mluví o své velké lásce ke mně. Tak chci, aby lidé viděli objekt té lásky. Když mne z dálky Bettina zahlédne, utíká pryč. A já vím, že dupe vztekem, že se tu promenuji v téhle podobě: bezzubý, plešatý a s touhle směšnou věcí nad očima.“

Dalo by se tedy podle této představy usuzovat, že i po smrti probíhá komunikace, jen je nejspíš jiná, než tu na Zemi, mění se důležitost některých hodnot.

Nesmrtelnost slavných

A tak ještě jednou nahlédněme prostřednictvím autora do „nesmrtelnosti slavných“ a poslechněme si ještě jeden rozhovor Hemingwaye a Goetheho:

Toulaje se po cestách onoho světa, Hemingway spatřil, jak z dálky proti němu jde mladý muž; byl elegantně oblečený a držel se nápadně zpříma. Tak jak se k němu elegán přibližoval, Hemingway mohl rozeznat na jeho ústech lehký šibalský úsměv. Když byli pár kroků od sebe, mladý muž zpomalil chůzi, jako by chtěl dát Hemingwayovi poslední příležitost ho poznat.

„Johanne!“ vykřikl Hamingway překvapeně.

Goethe se spokojeně usmíval; byl hrdý, že se mu podařil výborný scénický efekt. Nezapomeňme, že byl dlouho ředitelem divadla a měl pro efekty smysl. Vzal pak svého přítele pod paží (je zajímavé, že i když teď byl mladší než Hemingway, choval se k němu se stále stejnou laskavou shovívavostí staršího) a odváděl ho na dlouhou procházku.

„Johanne,“ říkal Hemingway, „vy jste dnes krásný jako Bůh.“ Krása přítelova mu způsobovala upřímnou radost a on se šťastně smál: „Kde jste nechal své papuče? A tu zelenou destičku nad očima?“ A když se přestal smát: „Takhle byste měl přijít k věčnému soudu. Rozdrtit své soudce ne argumenty, ale svou krásou!“

„Vy víte, že jsem u věčného soudu nepromluvil jediné slovo. To bylo z pohrdání. Ale nemohl jsem se ubránit, abych tam nechodil a neposlouchal je. Lituji toho.“

Co chcete? Byl jste odsouzen k nesmrtelnosti za hřích psát knihy. Sám jste mi to vysvětlil.“

Goethe pokrčil rameny a řekl s jistou pýchou: „Naše knihy jsou možná v jistém smyslu nesmrtelné. Snad.“ Po pauze dodal tiše a s velkým důrazem: „Ale my ne.“

„Právě naopak,“ protestoval trpce Hemingway. „Naše knihy se pravděpodobně brzo přestanou číst. Z vašeho Fausta zůstane jen přiblblá opera Gaunodova. A pak snad ten verš o tom, že věčné ženství nás někam táhne…“

„Das Ewigweibliche zieht uns hinan,“ recitoval Goethe.

„Správně. Ale o váš život až do nejmenších podrobností se lidé nikdy nepřestanou starat.“

„Vy jste pořád nepochopil, Erneste, že postavy, o kterých mluví, nejsme my?“

„Nesnažte se tvrdit, Johanne, že nemáte žádný vztah ke Goethovi, o němž všichni mluví a píšou. Připouštím, že obraz, co po vás zůstal, není s vámi zcela totožný. Připouštím, že jste v něm pořádně zkreslen. Ale přesto jste v něm přítomen.“

„Nejsem,“ řekl Goethe velice pevně. „A řeknu vám ještě něco. Ani ve svých knihách nejsem přítomen. Ten kdo není, nemůže být přítomen.“

„To je na mě moc filozofická řeč.“

„Zapomeňte na chvíli, že jste Američan, a namáhejte mozek: ten kdo není, nemůže být přítomen. Je to tak složité? Ve chvíli, kdy jsem umřel, odešel jsem odevšad a naprosto. Odešel jsem i ze svých knih. Ty knihy jsou na světě beze mne. Nikdo mne v nich už nenajde. Protože nelze najít toho, kdo není.“

„Budu s vámi rád souhlasit,“ řekl Hemingway, „ale vysvětlete mi: když obraz, který po vás zůstal, s vámi nemá nic společného, proč jste mu věnoval tolik péče, když jste žil? Proč jste k sobě pozval Eckermanna? Proč jste se dal do psaní Básně a pravdy?“

„Erneste, smiřte se s tím, že jsem byl stejný pošetilec jako vy. Ta starost o vlastní obraz, v tom je osudová nedospělost člověka. Je to tak těžké být lhostejný k vlastnímu obrazu. Taková lhostejnost je nad lidské síly. Člověk k ní dojde až po smrti. A ani to ne hned. Až dlouho po smrti. Vy jste k ní ještě nedošel. Pořád nejste dospělý. A to jste mrtev… jak je to vlastně dlouho?“

„Dvacet sedm let,“ řekl Hemingway.

„To nic není. Budete musit čekat ještě nejmíň dalších dvacet let, než si plně uvědomíte, že člověk je smrtelný, a budete z toho umět odvodit všechny důsledky. Dřív se to nepodaří. Ještě nedlouho před smrtí jsem prohlásil, že v sobě cítím takovou tvořivou sílu, že je nemožné, aby zmizela beze zbytku. A samozřejmě jsem věřil, že budu žít v obraze, který tu po sobě zanechám. Ano, byl jsem jako vy. Ano, i po smrti mi bylo zatěžko smířit se s tím, že nejsem. Víte, to je hrozně zvláštní věc. Být smrtelný je nejzákladnější lidská zkušenost a při tom ji člověk nikdy nebyl s to přijmout, pochopit a chovat se podle toho. Člověk neumí být smrtelný. A když umře, neumí být ani mrtvý.“

„A vy snad umíte být mrtvý, Johanne?“ zeptal se Hemingway, aby zlehčil vážnost chvíle. „Myslíte opravdu, že nejlepší způsob být mrtvý je ztrácet čas povídáním se mnou?“

„Nedělejte ze sebe hlupáka, Erneste,“ řekl Goethe. „Víte dobře, že v této chvíli jsme jen frivolní fantazií romanopisce, který nás nechá říkat, co bychom pravděpodobně nikdy neřekli. Ale abych skončil. Všiml jste si, jakou mám dnes podobu?“

„Cožpak jsem vám to neřekl hned, když jsem vás uviděl? Jste krásný jako Bůh!“

„Takhle jsem vypadal, když mne celé Německo považovalo za nelítostného svůdce,“ řekl Goethe téměř slavnostně. Pak dojat dodal: „Chtěl jsem, abyste si mne právě takového odnesl do svých příštích let.“

Hemingway se díval na Goetha s náhlou něžnou shovívavostí: „A vy, Johanne, kolik vy máte let po smrti?“

„Sto šestapadesát,“ odpověděl Goethe s jakýmsi ostychem.

„A to ještě pořád neumíte být mrtvý?“

Goethe se usmál: „Já vím, Erneste. Jednám trochu v rozporu s tím, co jsem vám před chvílí říkal. Ale dopřál jsem si této dětinské ješitnosti, protože se dnes vidíme naposledy.“ A pak, pomalu jako ten, kdo už víc nepromluví, pronášel tato slova: „Pochopil jsem totiž definitivně, že věčný soud je blbost. Rozhodl jsem se využít konečně toho, že jsem mrtvý, a jít, dá-li se to říci tímto nepřesným slovem, spát. Vychutnat slast totálního nebytí, o němž můj velký nepřítel Novalis říkal, že má modrou barvu.“

…..

Nesmrtelnost očima Rubense

V knize je ještě popsán pohled na nesmrtelnost očima Rubense, ale ten už bychom nechali čtenářům, ať mají z knihy stejný prožitek nebo větší jako my.

Každopádně jedno je jisté, ať se díváme očima kohokoliv, zjistíme, že se do jeho obrazu míchá láska ve všech možných podobách. Ať už čistě fyzická, nebo platonická nebo ta opravdová, která zahrnuje všechny podoby a dokáže se vměstnat mezi dva jedince.

Málokdy si asi uvědomujeme hloubku některých slov či příběhů

V běhu každodenního života je literatura, poezie a jiné přenosy umění odkládána až na chvíle, kdy budeme mít více času. Což ovšem také nemusí být nikdy, protože snad nikdo z nás netuší, kdy přijde jeho odchod z tohoto světa.

A tak se nedejme a vetkněme umění do svých životů nyní, hned, opěvujme ty životní chvíle s láskou a péčí, protože každá z nich má nes mírnou hodnotu.

A podívejme se ještě na jeden pohled na život a jeho nesmrtelnost. Ukázka je z knihy „Poselství v dlani“ od českého autora Karla Cubecy.

Jeho fiktivní postava, chlapec Gal, má řadu unikátních schopností, které s sebou nesou ovšem i některá negativa. A tak se jeho matka obrátí na psychologa, aby mu pomohl.

Ten vzhledem k situaci přistupuje k netradičním, novátorským postupům, už z toho důvodu, že byl za mlada v podobné situaci. Uměl věci, které se nedali přiřadit či popsat žádnou dostupnou technikou či terminologií. A aby mohl žít normálním životem, své schopnosti ukryl hluboko v sobě. A nyní chce vše na povrch.

A tak se i my máme možnost dozvědět řadu zajímavostí. Z psychologické literatury, kterou nastudoval velmi rychle, například Gal cituje, že:

Lidská osobnost je tvořena souborem dispozic, které přímo ovlivňují obsah, formu i průběh psychických procesů odlišujících jednoho člověka od druhého. Díky odlišnosti dispozic se u každého jedince liší i reakce na určitou situaci. Osobnost chápeme jako faktor, který vysvětluje variabilitu mezi podnětem a reakcí.

Ovšem vzorec, který se k této definici předkládá, popisuje jinak:

O = R x S/ soub.V/P (nxc),   přičemž  n se nikdy nesmí rovnat c

O … osobnost; S … podnět; R … reakce

V jiné pasáži se zase dovídáme, že během archeologických vykopávek se v Austrálii našla hrobka z období dávné civilizace, která žila cca před třemi a půl tisíci lety a v jejímž čele stál král Gauloe. A že z tohoto nálezu se dostala na světlo Boží zlatá roura, která byla podrobena průzkumu, a my si můžeme přečíst její popis:

Hleděla jsem do zlatého válce a cítila se jako přikovaná ke kukátku.

Před mým zrakem se odehrávalo neuvěřitelné divadlo a já jsem cítila jakési zvláštní privilegium sledovat zcela originální představení.

Dvěma maličkými otvory po šroubech pronikalo do válce světlo a já jsem díky němu pozorovala uvnitř válce jakousi skleněnou síň plnou třpytu a odrazů, navíc jsem díky zvětšovací aparatuře Ralpha Mosera měla skutečně pocit, jako bych nahlížela klíčovou dírkou do cizí ložnice, do cizího světa.

Na protější stěně, přímo proti mému oku, byla ve skle vyryta podobizna muže. Měl trochu ostré rysy, ale také příjemný úsměv a milé oči. Dlouhé vlasy mu splývaly na ramena a na krku, měl ten náhrdelník! Hned jsem ho poznala.

Byl to náhrdelník, který byl nalezen spolu s ostatními zlatými předměty v podzemí uvnitř bedny plné podivných šperků!

Představte si to! Někdo našel tisíc let staré šperky a já jsem teď uvnitř podivného zlatého válce mohla pozorovat naprosto věrnou podobiznu muže, který ten šperk před třemi a půl tisíci lety s největší pravděpodobností opravdu nosil!

Třicet let, čtyřicet, nedokázala jsem jeho věk odhadnout, ale nebyl už mladíkem a nebyl ani starý, prostě sympatický chlap, pomyslela jsem si tehdy. Odhadla jsem ho přesně na ten věk, který mladí lidé označují za stáří a staří lidé za mládí.

Co to je? Zeptala jsem se v úžasu, když Ralph začal válcem pomalu otáčet.

Jen se dívejte dál, pobídl mne, teprve teď něco uvidíte.

Přímo před mým zrakem najednou skleněná síň s podobiznou muže zmizela a obraz se rozložil do šesti symetrických polí. V každém políčku stála postava s dvěma hlavami, čtyřma rukama a čtyřma nohama. Jak Ralph s válcem otáčel, postavičky se najednou rozdělily, opsaly jakýsi malý oblouček a znovu se k sobě přibližovaly, ale nespojily se znovu v jedno tělo, nýbrž na sebe v pravidelném rytmu narážely, a to způsobem, o němž nemohlo být pochyb. Kopulační pohyby.

Hned jsem si vzpomněl na starý mýtus, okterém mi vyprávěl profesor Jaspers, to byl jeden z jazykovědců, kteří pomáhali rozluštit staré nápisy na zlatých předmětech – lidé vypadali na počátku světa jako válce, čtyři nohy, čtyři paže, dva obličeje, ale stali se nafoukanými, až bohové přestali snášet jejich pýchu, a tak je rozťali přesně uprostřed a rozeseli polovice po celé Zemi a od té doby je každý člověk vlastně jen půlkou člověka, která hledá svoji druhou ztracenou polovici…

Díky otáčení válce se živé představení druhého obrazu ukončilo a naskočil obraz třetí.

Znovu se vytvořil v té skleněné síni.

Na pozadí celé scenérie se zase objevil stejný muž jako ten, který byl už v prvním obraze, teď se ovšem usmíval a měl nataženou dlaň. Na ní leželo malé dítě, jeho ruce a nohy se pohybovaly, hlavička se otáčela tam a zase zpátky, ústa se roztahovala do úsměvu, když měl na dlani dítě, a zase se vracela do vážné podoby, když dítě zmizelo a byl vidět jenom červený trojúhelník. Jak ríkám, chvílemi dítě z obrazu mizelo a dlaň, v jejímž středu se vyjímalo malé trojúhelníkové znaménko, byla prázdná. Ale vždycky po chvíli se v dlani děťátko znovu objevilo a celé  představení se opakovalo.

„Napijte se,“ přerušil jsem její vyprávění, protože se mi zdála unavená, a uvědomil jsem si, že Gauloe mohl ve zlatém válci nám, kteří budeme mít s Galem co do činění, napovědět hrozně moc o tom, co máme dělat, jenom šlo o to, jeho poselství správně chápat. Vždyť to střídání dlaně s dítětem a prázdné dlaně mohlo znamenat jediné: střídání generací – jedné za druhou -, čas, který plyne nepřetržitě, a rodovou linii, která je ve své generační přetržitosti také nepřetržitá, a do toho dlaň se znaménkem.

Naznačoval nám Gauloe, že až se objeví někdo s tímhle znaménkem, spojí se čas a jeho rod po dlouhé době zase v jedno a věci dostanou zpátky svůj přirozený charakter a řád? Že se po dlouhé mezeře zase obnoví jeho rodová kontinuita, a to znovu v normálním přírodním rytmu, na jaký jsme nastaveni a naprogramováni? V jakém je ostatně naprogramován veškerý život do pravidelných a vzájemně propojených algoritmů?

….

Popis záhadného zlatého válce pokračuje ještě na dalších několika stranách, což přenecháme čtenářům, ale dokončíme popis ještě jednou zajímavou pasáží:

Vzala jsem si fotografii do ruky a snažila se na ní něco poznat, ale přišla mi rozmazaná a nejasná.

Ryby? Zkusila jsem hádat.

Ryby, rozesmál se nahlas, vlastně jste blízko. Jsou to takové malé dravé rybky.

Opravdu?

Paní Irvingová, ztišil hlas a přestal se smát, to co vidíte na fotografii, jsou nejchytřejší buňky na světě, říká se jim spermie.

Hleděla jsem střídavě na Ralpha Mosera a na fotografii a nebyla schopna uvěřit tomu, co řekl. Nedávalo to smysl.

Ty ryby, zašeptala jsem bůhví proč zděšeně, jak to myslíte, spermie?

Ralph se najednou vůbec neusmíval a to mi ještě přidalo zmatku v mysli. Tiše povídal:

Přijde mi, že ten zlatý válec je jakousi osobní genetikou databankou nějakého člověka, snad muže, který je vykreslen v kaleidoskopu, ale nikdy jsem nic podobného neviděl ani o ničem podobném zlatému válci neslyšel. Na druhé straně je pravda, že člověk je bytost, která se může zrodit jedině z jiného člověka a to platí přes všechny etické i neetické pokusy s klonováním. Základem je vždy lidská buňka. Třeba se někdo pokusil trochu svého genetického materiálu uchovat v této velice důmyslné schránce, i když nevíme proč, a asi nebude lehké to zjistit. V daleké budoucnosti bude třeba úplně běžné, že si v obchodě koupíte takovýhle malý mrazák, a stejně jako nosíme v kapse osobní doklady, budeme v ní nosit i trochu biologického materiálu, z kterého nás nebude problém reprodukovat. Takovou schránku bych nazval třeba ORS, osobní reprodukční schránka. Zabijete se při autonehodě? Žádný problém, v reprodukčním ústavu vás z vaší schránky sestrojí znovu, k nerozeznání od originálu.

Ty spermie uvnitř jsou živé? Zeptala jsem se.

Kdepak, zakroutil jsem hlavou, i při sebedokonalejším zmrazení dochází časem k nezvratným destruktivním změnám uvnitř buněk, víte, buňka je nesmírně složitý mechanismus, i když tak na první pohled nevypadá…

Jestli je v buňkách tolik změn, neznamená to, že ta věc je opravdu hodně stará?

Při destruktivních změnách nemusí jít jenom o stáří, ale může se jednat například o špatnou manipulaci, někdy stačí málo a buňka se rozsype jako hrad postaevný z písku. Víte vůbec, paní Irvingová, z čeho se taková buňka skládá? Buňka je při své nepatrnosti nesmírně složitý mechanismus, který důsledně, a řekl bych promyšleně, vytváří systém vazeb, který lidé neumí vytvořit uměle, protože jsou netrpěliví a nedůslední. Příroda pracovala neobyčejně dlouho a důsledně, aby výsledek byl alespoň na tom stupni dokonalosti, jaký máme tu čest kolem sebe vidět, cítit a prožívat.

Já nevím z čeho se skládá buňka, promiňte, řekla jsem upřímně, něco málo si pamatuji ze školy, ale ve skutečnosti toho moc není.

Veškerý pokrok, paní Irvingová, poučoval mě, spočívá v tom, že jsme schopni se učit. Všichni máme touhu poznávat. Ale každý z nás má jiný vzorec vědomostí. Vy víte hodně věcí, které nevím já, a já zase vím hodně toho, co nevíte vy. A tak je to s každým člověkem. Proto lidé vymýšlí písmo, knihy, počítače, vymýšlí nástroje k tomu, aby zaznamenali své vědomosti a aby následující generace lidí nemusely začínat s poznáváním úplně od začátku, ale aby si mohly jednoduše osvojit to, co těžce objevovali a zjišťovali lidé, kteří byli jejich předky.

Souhlasím, přikývla jsem, ale to nic nemění na tom, že o buňce nevím skoro nic. Tyhle znalosti ve svém vzorci vědomí prostě nemám.

Buňka, vzdychl Ralph, živá buňka je mimořádně složitá, i když to tak na první pohled nevypadá. Každá buňka je něco jako samostatný vesmír a představte si, že naše tělo je složeno ze sta bilionů takových maličkých vesmírů. A každý ten vesmír, každá buňka, má svůj obal, buněčnou membránu, která jako strážná hranice kontroluje a prověřuje všechno, co vchází do buňky a co z ní vychází ven. Pod membránou jsou ribozomy, které jsou sestaveny z aminokyselin a my jim říkáme bílkoviny, přesněji řečeno, jde o jakési navrstvené membrány uvnitř buňky, ne ovšem ty, které tvoří obal buňky, ale v tomto případě se jedná o vnitřní membránové cesty a sklady, jejichž úkolem je transport a ukládání bílkovin. Pak je zde buněčné jádro, dvojitou membránou obklopené řídící centrum každé buňky. V jádru jsou pak chromozomy, které v sobě mají vepsán nesmírně důležitý kód, vlastně stavební genetický plán, jenž je obsažen v DNA, a ten kód je tak složitý, že by při jeho popisu do psané podoby popsal člověk tisícovku knih. Pak je tady jadérko, ve kterém se sestavují ribozómy…

Počkejte, přerušila jsem ho, chápu, že stavba buňky je komplikovaná a složitá, ale přece při pořádném podchlazení se všechno zakonzervuje, pokud vím, existují spermobanky, z kterých…

Ano, ano, souhlasil Ralph, ale i při jakémkoliv nejhlubším podchlazení prostě dochází k nepatrným změnám všech materiálů organické povahy. Například centrioly, to jsou takové tyčinky nacházející se hned u buněčného jádra, mají nezastupitelnou úlohu při dalším dělení buňky. A pokud třeba při zmražení dojde k poškození centriol, může být po rozmrazení buňka jakoby živá, ale ztratí schopnost reprodukovat se, je to na dlouhé povídání…

Hrozně mne to zajímá, opravdu, jestli neobtěžuji.

No, pokračoval potěšen mým zájmem, ještě lépe než jako vesmír si lze takovou buňku představit jako stát. Každá jedna ze sta bilionů buněk má hranice, na nichž celníci a pohraničníci a policie kontrolují vstupy dovnitř a výstupy ven. Má svoji vládu, která dbá na dodržování zákonů a pravidel a občas vydává podle momentální situace zákony nové. Existuje zde i armáda dobře vyzbrojená biologickými zbraněmi, která chrání buňku proti vetřelcům zvenčí, a v krajní situaci je schopna svádět boj i přímo uvnitř buňky, tedy státu, jak o něm mluvíme. V takovém případě je ovšem zpravidla konec buňky neodvratný.

V buňce jsou i továrny na výrobu energie, jakési elektrárny zásobující celý stát životodárnou energií, kterou umí složité systémy nejen skladovat, ale i přepravovat, a to dokonce velmi důmyslným systémem i za hranice, do prostoru za buněčnou membránou. Pak je tu řada chemických továren, v nichž dochází k výrobě chemických sloučenin, zejména proteinů, bez kterých by další chemická výměna nemohla v takovém rozsahu pokračovat. A teď si, paní Irvingová, představte, že všechno to, co jsem vám jenom stručně a povrchně popsal, probíhá ve státečku o velikosti 0,01 až 0,03 mm, což je tak nejběžnější velikost buňky.

A dále si představte, že vy všechno, o čem vám vyprávím, najednou zmrazíte. Nezmrazíte nějakou jednolitou bezduchou hmotu, zmrazíte nesmírně složitý, křehký a živoucí systém, který je v řízeném pohybu, ne v nějakém chaotickém binci. Jestliže zmrazení proběhne pomalu a pozvolna, nenávratně buňku poškodíte, protože, laicky řečeno, některé systémy zmrznou dříve než jiné a kvůli tomu všechno v buňce popraská a vazby se rozbijí a odumřou. Když ovšem zmrazení provedete co nejrychleji, bleskově, v takovém případě jenom zakonzervujete stávající okamžik v životě buňky. Všechno zůstane v jediném okamžiku stát jako v pohádce O šípkové růžence.

Chcete-li později vdechnout zmrazené buňce znovu život, pak se musí najít princ, který všechno uvede znovu do pohybu. Když princ buňku rozmrazí rychle, i přes určité riziko je dobrá šance, že buňka, ten malinkatý státeček, obnoví svůj život tam, kde byl přerušen. Jsou tu tisíce rizik, ale v zásadě buňka může obnovit své funkce a žít i reprodukovat se dál. Jestli ovšem bude princ váhavý a rozmrazí buňku pomalu, uvede ji do takového zmatku a chaosu, že ji zabije. Při pomalém náběhu vyšší teploty například začne fungovat buněčná membrána, ale pohraničníci, policie a strážní budou ještě spát.

Nebo se rozběhnou fabriky na proteiny, ale vláda buňky nebude schopna efektivně řídit dopravu, skladování, výměnu, do toho všeho se probudí armáda a ve všeobecném zmatku začne páchat ještě větší chaos, no prostě, jestli má zamražená buňka začít znovu řádně fungovat, musí se probudit k životu naráz, jakoby se nic nestalo, jakoby si jen zdřímla. Představte si, že ve velkoměstě naráz zkolabuje doprava. Bezproblémově ji rozjedete znovu jenom tak, že spustíte najednou všechno, co s ní souvisí – rozjedete auta, synchronně zapnete semafory, dopravní policie se pustí do regulace, no prostě nemůžete rozjet auta bez spousty dalších procesů, protože by vznikl totální chaos, který by vedl k dalšímu, ještě většímu kolapsu dopravy. Rozumíte mi?

Přikývla jsem: Vlastně je to docela prosté.

Vůbec to není prosté, zatvářil se starostlivě, kdyby to bylo prosté, uměli bychom buňku vyrobit uměle, synteticky, ale my ji umíme maximálně rozříznout, vzít z ní jádro a dát ho do jiné buňky, a ono se občas, jako při transplantaci orgánů, uchytí, odstraníme-li před tím jádro původní, ale to je zase jiná věc…

….

A tak snad nám k pochopení tohoto příběhu pomůže báseň, která byla na zlatém válci vyryta, a jejímž autorem je nejspíš sám král Gauloe:

Mraky přes den,

mraky v noci

mají v moci

svět.

Dny a léta

uvnitř světa

plynou,

končí zítra,

nebo hned

cesty.

Hřímají z oblaků

zmrtvělé paže,

co vyklidily dvůr.

Na nic už nemyslí,

věčnost a stezky,

co vedou do nebe

ledovou vlažností

spuštěni mimo nás

jak světlo.

Odkud směřuje

a kam vychází

živoucí plamen?

Co bylo ve mně,

je teď v tobě,

v podivném hrobě,

jenž je kolébkou

věků.

Zhouba našich dní,

a přece člověk sní

tu nepatrnou víru,

že navzdory všem pochybám

a na naše znamení

jak potůček, co pramení,

se zrodí zjevení

a v čistotě a prostotě

hrob bude prázdný,

aby dal vzniknout

Stvoření,

jež promění

můj věčný spánek

v nový jas

plný radosti a krás,

a prodlouží tak

chvilku mého žití.

Nechť vše ozáří

život ve tváři,

co věky spal,

aby dal ze mě

lásku tobě.

Co se mě zmocňuje,

když se dívám z mostu?

Ten pocit sotva znám.

Pozor: Zlatá schránka

je jen chrám

mé bytosti v propasti času.

Vyjdi mu naproti,

člověče,

vem si ho v pravou chvíli,

já Gauloe král,

jsem svoje sémě dal

do chrámu věčné existence.

Ať se jako pevné stéblo

v toku světa

vtěsná mezi nové

lidi.

Mé oči dobře vidí asi,

jak mezi dvěma vzdálenými časy

se přítomnost jako hráz,

spojuje skrze nás.

Chtěl bych žasnout

nad tím,

jak odejít a zhasnout.

Zhasnout plamen žití

prost všech starostí

je lehké.

Svěřuji chrámu svoji

náplň bytí.

Ať štěstí plodům svítí

na cestu.

Já ruku tiše zvedám

a dotek budoucnosti

hledám

ve své dlani.

Nechť polibek můj

prozáří jasná přítomnost

a v novém slunci hřeje

žití vzešlé ze mne.

….

Názor na to, zda existuje fenomén nesmrtelnosti, necháme na každém z vás. Je to záležitost dobrovolnosti, stejně jako život.

Každopádně stejně jako si myslíme, že Bůh tento svět neopustil a nepřenechal vše na zavedeném programu, domníváme se, že ponechal člověku nebývale velký prostor na poznávání a životní příběh každého z nás. Variabilita dispozic je v podstatě neomezená a tak jde o úžasnou hru rozmanitých kompozic. Harmonické spojení uniformity a svobody, co si může lidstvo přát lepšího?

Snad jen, aby se nenaplnila ani jedna varianta z úryvku z knihy „Nesmrtelnost“:

„Být v těsném doteku s lidmi, kteří se snaží odstrčit jeden druhého a poslat každý každého na smrt, je mnohem horší než skončit život sám v čisté ryzosti vod.“

Napsala Lioness.artep

Použité fografie - A.R.X.

  • Buddhist wheel of life
  • Landscape in Tibet
  • Mountain valley
  • View of green islands of the coast of St John
  • St John Bay

Použitá literatura:

  • Milan Kundera – Nesmrtelnost
  • Karel Cubeca – Poselství v dlanipiv

(c) A.R.X. - Lioness.artep


 
diskuzní
fórum
Celkem je vloženo 0 příspěvků.
Nevložen dosud žádný diskusní příspěvek.
 Poslední aktuality