Bůh

Bůh jako Univerzum.
Bůh podle Platingy, teologie, noologie, ontologie, kosmologie. Bůh v antice a středověku. Existence Boha dle Akvinského, Platóna, Aristotela. Stránky existence Boží a pět cest příčiny a následků. Arabská teologie, křesťanská teologie.
Zobrazen: 4817x   8. 12. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Bůh podle A. Plantingy

Argumenty pro existenci Boha se objevují nejpozději u Aristotela, který dokazoval existenci nehybného prvního hybatele. Ve středověku byly rozvíjeny argumenty všemi významnými filosofy - arabskými a židovskými stejně jako křesťanskými (Augustin, al-Ghazálí, Anselm, Maimonidés, Akvinský, Duns Scotus). Důkazy přinesli také mnozí moderní myslitelé - Descartes, Leibniz, Kant. Ve 20. st. se staly předmětem velkého studia. Od Kanta jsou tradičně děleny na kosmologické, ontologické a teleologické.

Kosmologické důkazy Boha

sahají k Aristotelovi, ale klasická podoba pochází od Tomáše - argument pro první nezapříčiněnou příčinu, prvního nehybného hybatele a nutné jsoucno. Tomáš dokazuje, že první hybatel je zároveň první příčinou a nutným jsoucnem, v následujících částech Summy theologické (Ia, qq. 3-11) dokazuje, že takové jsoucno musí mít atributy Boha.

Ontologické důkazy Boha

Shrnutí Anselmova argumentu: Bůh je z definice jsoucno, nad které nemůže být myšleno žádné větší (greater). Předpokládejme (spolu s bláznem), že Bůh neexistuje. "Větší" je existovat než neexistovat, proto jestliže by Bůh neexistoval, mohlo by být myšleno jsoucno (jakékoliv, které existuje) větší než Bůh. To je vzhledem k definici Boha nesmyslné, proto předpoklad, že Bůh neexistuje, je nepravdivý. Ve 20. st. se objevila nová (modální) verze argumentu.

Teleologický důkaz Boha

Tomášova pátá cesta je jednou verzí třetího druhu důkazu - teleologického. Moderní filosofie nabídla lépe promyšlené verze. Základní myšlenka je jednoduchá - univerzum a mnohé jeho části vypadají, jako by byly záměrné, konstruované a konstuktérem univerza může být jen Bůh. Evoluční teorie je často brána jako argument proti teleologickým důkazům, protože ukazuje, jak zdánlivý záměr a konstrukce mohla být výsledkem čistě přírodních sil. Obhájci teleologického argumentu zase narážejí např. na nutnost velmi přesného nastavení kosmologických konstant pro možnost života a tvrdí, že to vyžaduje konstruktéra.

Počátky dokazování Boha v antice -Platón - Zákony X

Úvaha o bozích vychází z politického kontextu - pro mravný život je nezbytné, aby občané věřili v existenci bohů a jejich péči o lidi a dohled nad nimi. Ovšem někteří filosofové (Platón má na mysli zvláště Anaxágoru) tvrdí, že nebeská tělesa - tradičně považovaná za bohy - jsou jen kameny a země, a tedy na lidi nedohlížejí. Proto je třeba dokázat, že bohové existují (a o lidi se starají). Důkaz vychází od obecnějšího tvrzení - duše (tj. rozum, záměr, účelnost) je dřívější a přednější než tělo (tj. materie, mechanické působení, náhoda).

  • 1. Na "fyzikální" rovině je rozlišeno 10 druhů pohybů, z nichž nejzákladnější ("metafyzicky") jsou dva - o pohyb, který pohybuje jinými věcmi, ale sám sebou nemůže, o a pohyb, který je zvláštním druhem mezi pohyby a "může hýbati i sám sebou i druhými věcmi v slučování i rozlučování, vzrůstáním i jeho opakem a vzniky a zániky", tj. sebepohyb.
  • 2. Na "biologické" úrovni se dále ukazuje, že sebepohyb je typický projev živého organismu, jehož podstatou je duše, z čehož plyne duše = sebepohyb.
  • 3. Závěr: Mechanické pohyby těles mají původ v sebepohybu duše (která jediná se dokáže pohybovat sama od sebe a následně uvádět do pohybu tělo), proto duše je dřívější a přednější než tělo.
  • 4. Duše tedy je starší než tělo a pohybuje jím a celým kosmem, včetně jednotlivých nebeských těles (sluncem, měsícem, hvězdami ...).

"A tuto duši, která je něco lepšího než samo slunce, ať již pohání slunce jakoby na voze a tak rozvádí vesmíru světlo, nebo zvenčí nebo jakýmkoli způsobem, má každý člověk pokládat za boha." (Nom. 899a) "A všechny hvězdy a měsíc, roky a měsíce a všechna roční období - jaký jiný výklad o nich podáme nežli tentýž, že když se jedna duše nebe více duší ukázalo příčinou toho všeho, a ty jsou dobré veškerou dobrostí, budeme je pokládat za bohy, (…)." (Nom. 899b)

Tím byla prokázána existence bohů jako síly, v níž má svůj počátek dění ve světě a jeho účelné uspořádání (pro Platóna jako antického filosofa zřejmé především z pravidelnosti nebeských pohybů - viz zvláště Timaios) - argumentaci tedy lze považovat za spojení kosmologického a teleologického typu důkazu.

Aristotelés - Metafyzika XII, kap. 6-9

Aristotelés se k problematice vyslovuje v souvislosti s hledáním podstat a rozlišováním jejich typů (tři typy: smyslově vnímatelná - pomíjivá a nepomíjivá - a nehybná a smyslově nevnímatelná). Přitom dokazuje nutnost existence nepomíjivé podstaty.
  • 1. Podstaty (úsiai) jsou základem jsoucna, bez nich by nic nebylo. Pokud by všechny tři podstaty byly pomíjivé, bylo by pomíjivé všechno.
  • 2. Ovšem není možné, aby pohyb a čas pomíjel nebo naopak začínal - pohyb a čas je nepřetržitý a bez začátku => musí existovat něco nepomíjivého jako základ a počáteční zdroj (z hlediska příčiny, nikoli "počáteční" ve smyslu časovém) pohybu.
  • 3. Tento počátek pohybu musí: o mít schopnost působit pohyb (proto jím nemohou být Platónovy ideje); o být čistou skutečností (pokud by byl možností, mohl by i nebýt, a tedy by pohyb nebyl), o a proto bez látky (ta je totiž možností a také všechno látkové pomíjí).
  • 4. Má-li být absolutním počátkem pohybu, musí být sám nehybný (jinak by se musela hledat i příčina jeho pohybu).
Ve II. knize Metafyziky Aristotelés dokazuje, že nemůže jít donekonečna řada příčin (zdrojů pohybu), z nichž každá by byla sama zapříčiněna (sám pohybován). Pak by totiž všechny byly jen středními členy, ale nikoli skutečnou příčinou, skutečným počátkem, jemuž dále nic nepředchází. Musí tedy na základě samotného pojmu příčiny existovat absolutně první, nezapříčiněná příčina.

  • 5. Tedy - počátek pohybu pohybuje, ale není pohybován, je věčný, je podstatou (jsoucností) a skutečnou činností => tak působí předmět žádosti a předmět myšlení , tedy dobro, po kterém jiná jsoucna touží.
  • 6. Jako nutně jsoucí (kvůli nepřetržitosti pohybu) je dobrý (tedy bytí je dobré), a proto je počátkem pohybu dobro.
  • 7. Tento počátek pohybu je nejvyšší dokonalostí, a proto božský. Jeho podstata spočívá v myšlení sebe sama, tedy v myšlení myšlení (noéseós noésis).

Aristotelova argumentace patří ke kosmologickému typu, protože její podstatou je nalezení počátku pohybu ve smyslově vnímatelném světě.

Odlišnosti antických a středověkých důkazů boha

U PLATÓNA ANI ARISTOTELA OVŠEM NEJDE O DŮKAZ BOHA-STVOŘITELE, NÝBRŽ POUZE BOHA PŮVODCE ŘÁDU A SVĚTOVÉHO DĚNÍ.

PLATÓN A ARISTOTELÉS (I STOIKOVÉ VE SVÝCH DŮKAZECH EXISTENCE BOHŮ) MAJÍ TAKÉ ZCELA ROZDÍLNOU MOTIVACI OPROTI DŮKAZŮM STŘEDOVĚKÝM.

Ve středověku jde primárně o racionální či filosofický doklad a potvrzení základního dogmatu víry - existence Boha. V antice důkaz existence bohů je pouze součástí rozsáhlejšího filosofického výkladu - u Platóna jde o politicko-etické souvislosti, u Aristotela důkazem vrcholí výklad fyzikální a metafyzický (u stoiků se jedná o souvislosti fyzikální a především jejich etické důsledky).

Augustin NOOLOGICKÝ DŮKAZ BOHA

(Heinzmann podle De libero arbitrio; viz také Conf. X, 6-18)


Nejde o to, jestli bůh je nebo není. Je. Augustin nechce dokázat Boha čistě racionálně, nýbrž chce dovést prostou víru na vyšší stupeň nahlédnutí víry, intellectus fidei. Jde o to, jak se Bůh ukazuje. Chce ukázat, že fakt jeho existence je zjevný a očividný ve své vnitřní rozumnosti.

  • 1. Vychází se od toho, že člověk je, žije a rozumí. o Přitom žít je víc než být a rozumět je víc než žít.
  • 2. Člověk poznává smysly a rozumem - právě rozum jej pozvedává nad bytí a život. o Dokáže reflektovat i sám sebe. o Lze v lidské přirozenosti najít něco, co je ještě vznešenější než rozum? Pokud ano a pokud rozum tomuto něčemu podléhá a pokud to něco je už nejvyšší, bude to Bůh.
  • 3. Podobně jako smysly vnímají skutečnost společnou všem, tak i rozum poznává věčné a neproměnlivé věci (zatímco jejich poznání samotné je proměnlivé). o "... existuje neměnná pravda, jež obsahuje všechno to, co je neměnně pravdivé, jež nenáleží tobě a ani mně a nikomu dalšímu, nýbrž je coby nádherný zázrak vlastní všem společně jako tajné a všeobecné světlo, které se s veškerou otevřeností nabízí každému, kdo je s to vidět neměnnou pravdu." (II 33) o Ta je vznešenější než lidský rozum, který se řídí podle ní.
  • 4. Rozum tedy nachází v sobě samém něco, co jej přesahuje, něco absolutního, věčného a neměnného. Pokud už není nic vyššího, je to Bůh.
Důkaz tedy vede od evidence vlastní existence a od sebepoznání k absolutní pravdě. Bůh přesahuje lidské myšlení, a proto jím nemůže být plně pochopen.

Anselm z Canterbury (* 1033, † 1109)

Pochází z italského Savojska, narodil se v Aostě jako syn langobardského šlechtice. Máme k dispozici jeho životopis od žáka a přítele, mnicha Eadmera. Odešel z domova do Burgundska a později do Normandie, do benediktinského opatství Le Bec. Tam působil jako převor učený Lanfranc, také Langobard z Pavie. Za jeho převorství se klášter stal jednou z nejslavnějších západních škol. Právníka Lanfranka si posléze zajistil Vilém Dobyvatel tím, že jej zvolil za arcibiskupa v Canterbury. Anselm zatím působil v Le Bec, jehož se stal duchovní hlavou. Za 15 let jeho opatství vstoupilo do kláštera 180 mnichů. V 60 letech se stal Lanfrankovým nástupcem v Canterbury. Byl donucen převzít úřad proti své vůli. Protože si však druzí biskupové přáli, aby to vzal, funkci přijal. Znamenalo to boj s normandskými králi. Po čtyřech letech se vydal do Říma stěžovat si papeži. Králi se postavil a hájil to, co bylo prospěšné církvi. Ve svém úřadě zemřel.

Ve dvou formulacích Anselm vlastním způsobem vyslovuje princip spojení rozumu a víry: fides quaerens intellectum a credo ut intelligam. V první shrnuje Anselm obsah Proslogia, původně to měl být jeho titul - jak uvádí v předmluvě. Druhá formulace uzavírá první kapitolu Proslogia:

"Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout."

Anselmův "ontologický" důkaz Boží existence

Kant jej označí jako "ontologický důkaz Boha" (Kritik der reinen Vernunft), ovšem v souvislosti s Descartem. Anselm argument sepsal v Proslogiu jako převor v Le Bec asi v 45 letech. Chtěl najít argument, který by bylo možno prokázat pouze jím samým a který by stačil k tomu, aby bylo možno s jistotou tvrdit, že Bůh je a že je svrchovaným Dobrem. Když se už vzdával naděje na úspěch svého počínání, jednou v noci, když bděl, se mu jeho cíl odkryl.
  • 1. Rozumíme (intelligimus) pojmu "to, nad co nic většího nelze myslet" - tedy "to, nad co nic většího nelze myslet" existuje v našem rozumu, tj. v naší duši.
  • 2. Ale "to, nad co nic většího nelze myslet" nemůže být pouze v rozumu: o lze totiž myslet "to, nad co nic většího nelze myslet" V ROZUMU + VE SKUTEČNOSTI; o "to, nad co nic většího nelze myslet" V ROZUMU + VE SKUTEČNOSTI je větší než "to, nad co nic většího nelze myslet" POUZE V ROZUMU. o "to, nad co nic většího nelze myslet" POUZE V ROZUMU není "to, nad co nic většího nelze myslet" => pojem je sporný.
  • 3. Tedy "to, nad co nic většího nelze myslet" musí existovat i jako věc (in re).

Proslogion, II. kapitola

"Věříme zajisté, že jsi něco, nad co nic většího nelze myslet. ... Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet (id, quo maius nihil cogitari potest), bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí (in intellectu), lze myslet, že je to také věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama." (Proslogion II)


"To, nad co nic většího nelze myslet, je navíc tak pravdivé, že je zcela nemyslitelné, že by to nebylo. Vždyť lze myslet, že je něco, o čem není možné myslet, že to není. Proto jestliže o tom, nad co nic většího nelze myslet, je možné myslet, že to není, pak to, nad co nic většího nelze myslet, není to, nad co nic většího nelze myslet; což je spor. To, nad co nic většího nelze myslet, je tedy tak pravdivě, že ani není možno myslet, že to není. A to jsi ty, Pane, náš Bože. Jsi tedy tak pravdivě, Pane, můj Bože, že ani není možné myslet, že nejsi, a to právem." (Proslogion III)

  • Vzápětí Anselm ještě dokazuje, že "to, nad co nic většího nelze myslet", je Bůh. Přitom se ukazuje, že "větší" znamená "lepší".

"Kdyby totiž něčí mysl mohla myslet něco lepšího, než jsi ty, vypínalo by se stvoření nad Stvořitele a posuzovalo by Stvořitele, což je velký nesmysl. Ostatně o všem, ať je to cokoliv vyjma tebe samého, je možné myslet, že to není. Ty jediný máš proto bytí svrchovaně pravdivě, a tedy nade vše svrchovanou měrou, neboť nic jiného, co je, není tak pravdivě, a má proto méně bytí."

V této argumentaci se přijímá dogma o stvoření. Pro stvoření je tím nejvyšším jsoucnem Stvořitel. Ztotožnění Boha a nejvyššího myslitelného předmětu ovšem padá v okamžiku, kdy někdo odmítne stvoření. Dalším předpokladem je existence stupňů, hierarchie bytí.

Gaunilonova kritika a další námitky

  • Do diskuse zasáhli Tomáš, Descartes, Leibniz, Kant, Hegel, r. 1931 K. Barth.
  • Hned se objevil polemický spis řádového bratra Gaunilona nazvaný Co by mohl někdo odpovědět na obranu pošetilce. Podle něj by prý bylo možno použít stejnou argumentaci i na nejbohatší a nejznamenitější ostrov (insula praestantior), který "oplývá nepředstavitelnou hojností všeho bohatství a lákadel" a je nazýván "ztraceným", protože je obtížné, ba nemožné jej nalézt, jelikož neexistuje.
Anselm odpověděl dílkem Liber Apologeticus contra Gaunilonem. Tvrdí mj., že "to, co je větší než všechno ostatní" - pojem, který Gaunilo často používá, je zcela odlišné od pojmu "to, nad co nic většího nelze myslet."
  • Rozdíl v těchto dvou argumentech je v tom, že u abstraktního pojmu "to, nad co nic vyššího si nelze myslet" skutečně existence stupňuje "vysokost", protože je to další vlastnost navíc. Ale u nejznamenitějšího ostrova, což je mnohem konkrétnější pojem, není samo sebou nutné, aby musel mít existenci, má-li být lepší než jakýkoliv existující ostrov.
  • "Ostrov, nad který nelze myslet větší" a "to, nad co nic většího nelze myslet" - první pojem je empirickou záležitostí, proto asi ani nelze popsat, co všechno k jeho velikosti (dokonalosti) patří. A vždycky to bude vyžadovat odkaz do empirie. Tedy zřejmě není splněn 1. bod argumentace - pojem "ostrov, nad který nelze myslet větší" nemáme ve svém nahlédnutí, protože jej nemůžeme reálně definovat, a tak mu porozumět. Naopak druhý pojem je záležitostí čistě inteligibilní, jeho dokonalost leží pouze v oblasti myslitelnosti - z něj samotného mu rozumíme, máme jej ve své duši.

Bůh a A. Plantinga

Pojem největšího (maximally great) ostrova stejně jako pojem největšího čísla nemá smysl, nemůže být doložen příkladem. Totiž vlastnosti, které vytvářejí "velikost" ostrova - velikost, počet palem, kvalita kokosů, nemají svá vnitřní maxima, proto ke každému ostrovu, jakoliv veliký a s jakýmkoliv počtem palem, může existovat ještě větší s ještě větším počtem palem. Ale vlastnosti, které vytvářejí velikost z hlediska bytí - např. vědění, moc, dobrost - mají vnitřní maxima: vševědoucnost, všemohoucnost a naprostou dobrost.
  • Tomášova námitka vůči Anselmovu důkazu podobně jako Kantova vůči Descartovu vychází z toho, že neznáme dostatečně Boží bytnost, proto pro nás není samo sebou zřejmé, že existence patří do jeho bytnosti. Běžný stav mysli obyčejného člověka je takový, že Boha bezprostředně nezná.
  • Kant namítá Descartovi, že můžeme mluvit o ideji trojúhelníka, protože trojúhelník známe, ale ne o Bohu, protože toho neznáme. Kantova kritika ontologického důkazu se dále zaměřuje na předpoklad, že existence jako nějaká dokonalost zvyšuje "velikost" dané věci. (Rozdíl mezi Anselmovým a Descartovým důkazem v Rozpravě je ten, že Rozprava je čistou filosofií a že Descartes argumentaci odloučil od Boha víry.)

TOMÁŠ AKVINSKÝ

Za přiměřenější pro lidské poznání považuje vyjít od přirozeného světa = aposteriorní metoda, z účinků viditelných ve světě. Přesto za jediné správné uchopení Boha považoval jeho pojetí jako bytí samotného, které nemůže nebýt. To ovšem nedokážeme nahlédnout. Toto je metafyzická rovina Tomášovy nauky o Bohu. Rovina kosmologická vychází od toho, že Bůh je Stvořitelem světa, tedy svět musí být obrazem svého tvůrce. Pět cest lze proto chápat jako důkazy podporující metafyzické poznání Boha, které je boží bytnosti samotné přiměřenější. Nacházejí se na začátku Summy teologické. Tomáš se ovšem snažil přiblížit lidské přirozenosti, proto vychází od toho, co je nám nejvíce známější (dřívější pro nás, řekl by Aristotelés), aby došel k tomu, co je naší smyslové zkušenosti nejvzdálenější, ale zároveň samo o sobě nejskutečnější (dřívější prostě podle Aristotela).

Proč dokazovat existenci Boha?

Víra sice tvrdí, že Bůh je, tedy se zdá, že nepotřebuje žádných důkazů. Ale víra předpokládá to, co lze poznat přirozeným rozumem, proto nic nebrání, abychom mohli Boha poznat (a dokázat) z jeho účinků - ovšem nikoli v jeho podstatě. Existence Boha je sama o sobě zřejmá (jeho podstatou je být), ale není zřejmá pro nás, protože jeho podstatu neznáme. Proto má smysl jeho existenci dokazovat.

Pět cest

Nejlepší poznání nějaké věci je z její příčiny, ale když to není možné, je nutno se spokojit s poznáním příčiny z jejích následků. Z různých účinků usuzujeme na různé stránky existence Boží.

Z pohybu - různé stránky existence Boží

Odpovídám: Musí se říci, že paterou cestou lze dokázati, že Bůh jest. První pak a zřejmější cesta je, která se béře se strany pohybu. Je totiž jisté a smyslem známé, že v tomto světě něco jest pohybováno. Ale vše, co jest pohybováno, jest pohybováno od jiného. Neboť nic není pohybováno, leč pokud jest v možnosti k tomu, k čemu jest pohybováno, něco pak pohybuje, pokud jest v uskutečnění. Pohybovati totiž není nic jiného nežli přivésti něco od možností do uskutečnění. Avšak od možnosti nemůže nic býti přivedeno do uskutečnění, léč skrze nějaké jsoucno v uskutečnění, jako teplé v uskutečnění, na příklad oheň, činí teplým v uskutečnění dřevo, jež je teplé v možnosti a tak je pohybuje a mění. Není však možné, aby totéž zároveň bylo v uskutečnění a v možnosti vzhledem k témuž, nýbrž jen vzhledem k různým; co totiž je teplé v uskutečnění, nemůže zároveň býti teplé v možnosti, nýbrž je zároveň studené v možnosti. Je tedy nemožné, aby vzhledem k témuž, a týmž způsobem bylo něco pohybujícím a pohybovaným, čili aby samo sebe pohybovalo. Tedy vše, co jest pohybováno, musí býti od jiného pohybováno. Jestliže tedy to, od něhož jest pohybováno, jest pohybováno, musí i ono býti od jiného pohybováno. Tu však nelze postupovati do nekonečna, protože tak by nebylo žádného prvního pohybujícího v důsledku ani žádného jiného pohybujícího, protože druhotná pohybující nepohybují, leč tím, že sama jsou pohybována od prvního pohybujícího, jako hůl nepohybuje, leč tím, že jest pohybována rukou. Tedy jest nutno dojíti k nějakému prvnímu pohybujícímu, které by nebylo od nikoho pohybováno, a jím všichni rozumějí Boha.
  • Pohybuje se všechno, co přechází z možnosti do skutečnosti.
  • Žádná věc nemůže být zároveň v možnosti i v uskutečnění, proto nemůže být zároveň pohybovanou i sebepohybující, tj. nemůže pohybovat sama sebou.
  • Nemůže se však jít do nekonečna, proto tu musí být první pohybující nepohybované.

Z příčinnosti

Druhá cesta je z pojmu příčiny účinné. Shledáváme totiž, že v těchto věcech, smysly poznatelných, jest pořad příčin účinných. Ale shledáváme, že není možné, aby něco bylo příčinou účinnou sebe sama, poněvadž tak by bylo dříve, nežli samo jest, což jest nemožné. Není pak možné, aby se v příčinách účinných postupovalo do nekonečna. Neboť ve všech příčinách účinných, seřaděných, první jest příčinou prostředního a prostřední jest příčinou posledního, ať jest prostředních více nebo jen jedno. Ale není-li příčiny, není účinku. Kdyby tedy nebylo prvního v příčinách účinných, nebude prostředního ani posledního. Avšak kdyby se postupovalo do nekonečna v příčinách účinných, nebude první účinné příčiny, a tak nebude ani posledního účinku, ani prostřední příčiny účinné, což jest zřejmě nesprávné. Tedy je třeba stanoviti nějakou příčinu účinnou první, kteroužto všichni nazývají Bohem. Argumentace je podobná jako u cesty z pohybu. Zdůvodnění, proč nemůže být nekonečná řada hybatelů, z nichž by každý byl hybatelem i pohybovaným, a podobná řada příčin, z nichž by každá byla zároveň účinkem, vychází ze 2. knihy Aristotelovy Metafyziky.

Z nahodilosti a nutnosti - různé stránky existence Boží

Třetí cesta jest vzata z možného a nutného a je taková: Shledáváme totiž ve věcech některá, u nichž jest možno býti a nebýti, neboť se shledává, že některá se rodí a hynou a v důsledku toho mohou býti a nebýti. Ale jest nemožné, aby všechno, co je takové, bylo vždycky, poněvadž co může nebýti, někdy není. Jestliže tedy všechno může nebýti, někdy nebylo skutečně nic. Jestli však toto jest pravda, ani nyní by nic nebylo, poněvadž co není, nezačíná býti leč skrze něco, co jest. Nebylo-li tedy žádného jsoucna, nebylo možné, aby něco začalo býti, což je zřejmě nesprávné. Tedy ne všechna jsoucna jsou možná, nýbrž musí býti ve věcech něco nutného. Ale každé nutné buď má příčinu své nutnosti odjinud, nebo nemá. Není pak možno postupovati do nekonečna v nutných, jež mají příčinu své nutnosti, jako to není možné u příčin účinných, jako bylo dokázáno. Tedy jest nutno stanoviti něco, co je samo sebou nutné, nemajíc odjinud příčiny nutnosti, nýbrž co jest příčinou nutnosti jiným.
  • Vyplývá ze druhé - věci kolem nás jsou nahodilé, protože neustále vznikají a zanikají.
  • Ale příčinou toho, že vůbec jsou (když by mohly nebýt), může být jen něco, co existuje nutně = Bůh.

Ze stupňů dokonalosti - různé stránky existence Boží

Čtvrtá cesta se béře ze stupňů, které se shledávají ve věcech. Shledává se totiž ve věcech něco více a méně dobré a pravdivé a ušlechtilé, a tak o jiných takových. Avšak více a méně se říká o různých podle toho, jak se rozličně blíží něčemu, co jest nejvíce. Jako více teplé jest, co se více blíží nejvíce teplému. Je tedy něco, co jest nejpravdivější a nejlepší a nejušlechtilejší a v důsledku toho nejvíce jsoucno. Neboť co jest nejvíce pravdivo, jest nejvíce jsoucno, jak se praví ve 2. Metaf. Co však se nazývá nejvíce takovým v nějakém rodu, jest příčinou všeho, co jest toho rodu; jako oheň, jenž jest nejvíce teplý, je příčinou všech teplých, jak se praví v téže knize. Tedy jest něco, co je příčinou bytí a dobroty a kterékoli dokonalosti ve všech věcech; a to nazýváme Bohem.
  • Říkáme, že něco je na škálách dobra, pravdivosti, vznešenosti apod. více a méně takové.
  • Pak musí existovat něco absolutně dobrého a pravdivého, něco, co je naprosto dobré či pravdivé.
  • To je také nejvíce jsoucí, a proto i příčinou všeho jsoucího a dobrého.

Z účelnosti přírody - různé stránky existence Boží

Pátá cesta se béře z řízení věcí. Vidíme totiž, že některé věci, které postrádají poznání, totiž přírodní tělesa, jsou činná pro cíl. Což je zřejmé z toho, že vždycky nebo velmi často jsou činná týmže způsobem a dosahují toho, co jest nejlepší. Z toho jest patrné, že ne náhodou, nýbrž z úmyslu docházejí k cíli. Co však nemá poznání, nesměřuje k cíli, leč řízeno někým poznávajícím a rozumějícím, jako šíp lučištníkem. Tedy jest něco rozumějící, jímž všechny přírodní věci jsou řízeny k cíli, a to nazýváme Bohem.
  • Účelné uspořádání přírody nemůže být náhodné.
  • Ale nevědomá příroda sama účelně jednat nemůže
  • to předpokládá záměr nějaké rozumné bytosti = Bůh.
Na těchto cestách dochází Tomáš k poznání existence Boha, nikoli k tomu, jaký skutečně je.

Tři verze kosmologického argumentu - Bůh

A. Plantinga

Kosmologické důkazy Boha vycházejí z nějakého zřejmého, obecného, ale zkušenostního faktu o světě - existence nahodilých jsoucen, pohyb nebo změna věcí. Náznaky jsou v 10. knize Zákonů, více rozpracovány u Aristotela (Met. XII, Phys. VII, VIII). Propracovanou podobu podávají al-Ghazálí a Maimonidés, ale klasikou pro západní myšlení jsou první tři cesty Tomáše Akvinského. Z něj vyšel a silnou verzi důkazu přednesl Duns Scotus, z pozdějších autorů jsou nejvlivnější verze Leibnizova a Clarkova. Nejdůležitější kritika argumentu je u Huma a Kanta.

Důkaz arabské teologie (kalámu) - al-Kindí a al-Ghazálí

  • 1. Všechno, co začíná existovat (tj. co má počátek v čase) má příčinu své existence v něčem jiném.
  • 2. Svět začal existovat.
  • 3. Proto svět měl příčinu své existence a příčinou jeho existence je Bůh.
Druhá premisa byla dokládána argumenty, podle nichž "aktuální nekonečno" není možné: např. není možné, aby existovalo nekonečně mnoho časově následujících jsoucen, z nichž každé existuje alespoň sekundu, nebo - není možné, aby uplynulo nekonečné množství sekund. Tyto argumenty poukazovaly na některé paradoxy nebo zvláštnosti, které aktuální nekonečno obsahuje. Podle stoupenců kalámu žádné aktuální nekonečno není možné. Pak také univerzum neexistuje po nekonečné rozpětí času, ale mělo počátek. Je-li stanoveno, že univerzum má začátek, dalším krokem je ukázat (podle první premisy), že muselo mít příčinu. Závěrečný krok má dokázat, že tato příčina univerza by musela mít určité vlastnosti - vlastnosti Boha.

Tomášovy cesty

Druhý typ kosmologického důkazu představují první tři Tomášovy cesty. Jeho druhá cesta postupuje takto:
  • 1. Mnohé věci v přírodě jsou něčím zapříčiněny.
  • 2. Nic není příčinou sebe samého.
  • 3. Nekonečný regres působících příčin je nemožný.
  • 4. Proto musí existovat první nezapříčiněná příčina - jíž podle Akvinského dáváme jméno Bůh.
V tomto typu jsou dvě zajímavosti.

Problém aktuálního nekonečna

Tomáš nesouhlasí s kalámem v tom, že není možné aktuální nekonečno. Tvrdí, že nelze prokázat, jestli má svět začátek, považuje za možné (i když nepravdivé), že univerzum existuje po nekonečné rozpětí času. Premisa (3) se týká jen určitého typu následnosti, "podstatně uspořádané" následnosti, následnosti příčin, z nichž každá musí působit během celého trvání působení jejího důsledku. Pouze takové následnosti nemohou postupovat do nekonečna. (Hůl pohybující kamenem, ruka pohybující holí … - jde tedy o současně působící příčiny, nikoli o časovou následnost příčin jako např. v generačním řetězci praděd => děd => otec => syn => ...) Výsledek úvahy je, že existuje alespoň jedna věc, která zapříčiňuje existenci jiných věcí, ale jejíž vlastní existence není zapříčiněna ničím jiným.

Problém totožnosti první příčiny a křesťanského Boha

Ale nemůže být více takových věcí a nebude každá z nich Bohem? Tomáš ukazuje, že musí existovat první nehybný hybatel, první nezapříčiněná příčina, nutné jsoucno, ale tím není důkaz dokončen. Teprve v dalších osmi kvestiích dokazuje, že cokoliv, co je první působící příčinou, musí být nehmotné, neměnné, věčné, jednoduché a musí obsahovat všechny dokonalosti, které lze najít ve věcech na něm závislých - což může být jedině Bůh. Proto je nemístné kritizovat Tomáše za to, že příliš rychle ztotožňuje první příčinu nebo nehybného hybatele s Bohem.

Leibniz a Bůh

Třetí typ kosmologického důkazu je spojen s Leibnizem: Musí být dostatečný důvod pro skutečnost jakéhokoliv nahodilého stavu věcí. Proto musí být dostatečný důvod pro existenci jakéhokoliv nahodilého jsoucna - ale také pro celou následnost nahodilých jsoucen. Takovým dostatečným důvodem je aktivita Boha.

Poslední, pátá Tomášova cesta

je však spíše teleologickým typem důkazu: Teleologické argumenty vycházejí ze specifických rysů světa, které nějakým způsobem naznačují, že svět byl utvářen vědomým a rozumným bytím.

Srovnání Anselmova argumentu a Tomášových "cest" z metodického hlediska

Tomáš stojí spíše na straně Aristotelově, podle nějž my známe spíše pravdy o stvořených věcech než o nestvořených, takže to, co je méně známé samo o sobě (tj. logicky nutně) je více známé pro nás. Podle Aristotela totiž člověk dospívá k poznání bytnosti na základě konkrétní zkušenosti prostřednictvím myšlení. Platónské je naopak přesvědčení, že člověk může poznat bytostnou skutečnost bezprostředně tak, že se obrací do sebe sama. Anselmův důkaz vychází z platónské (čili augustinské) pozice. V prvních větách Proslogia píše:

"Vejdi do komůrky své mysli (mens) a nevpouštěj nic než Boha a to, co ti pomáhá jej hledat, zavři dveře a hledej ho."


Anselm
apriorní = nevychází ze smyslové zkušenosti, nýbrž z myšlení (rozumu)
Tomáš
aposteriorní = vychází ze smyslové zkušenosti
ontologický = z existence (jsoucnosti) v myšlení vyvozuje existenci reálnou kosmologický = dochází k počátku a základu uspořádání smyslového světa, tj. kosmu

JAN DUNS SCOTUS

On sám tvrdí, že pouze vylepšuje důkaz Anselmův, tj. důkaz apriorní. Nevyvozoval Boha z povahy jeho stvoření. Jeho úvahy jsou v komentáři k první knize Liber sententiarum Petra Lombardského a v traktátu De primo principii.

  • 1. Existuje první účinná příčina, první účelová příčina a nejvyšší přirozenost.
  • 2. To všechno náleží jedné přirozenosti.
  • 3. Tato první přirozenost je nekonečná, a proto jediná, protože nic ji nemůže omezovat.
Existenci první příčiny dokazuje Scotus tím, že
  • její pojem nemá v sobě rozpor, je tedy možná.
  • Protože dále řada příčin musí mít nějaký počátek, musí první příčina existovat.
Zatímco Anselm tedy vychází z pojmu a představy o Bohu, Scotus staví na bezrozpornosti, která vůbec nezávisí na tom, jestli o ní někdo má představu nebo ne. Proto jeho důkaz nelze řadit mezi důkazy ontologické.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality