Druidové, Gallové a ezoterní Keltové

Ilustrační foto
Druidové, náboženství, kněží, Bardové, věštci Gallové. Jaké byly esoterní prvky druidismu. Keltové byli považováni za válečnický národ. Druidové skryti v bájích a pověstech.
Zobrazen: 11741x   13. 4. 2006, aktualizováno: 19. 5. 2008

Druidové

Z četných národů původu středoasijského, usídlivších se v západní Evropě dávno již před počátkem naší chronologie po stránce esoterní jsou nejzajímavější Keltové. Žili v dnešní Francii, severním Španělsku, severní Italii, v Britanii a Irsku. S jejich zbytky se potkáváme ještě dnes v Bretagni, Walesu, Skotsku a na ostrovech, obklopujících Velkou Britanii. Rozdílnost nářečí tohoto lidu ukazuje i původní rozdílné kmeny.

Keltové byli považováni za národ válečnický, lehkého, mnohdy až povrchního charakteru. Byli svobodomyslní a duchovně velmi dobře propracovaní. Podle zaměstnání rozpadli se svobodní Keltové na dva stavy: válečníky a druidy, to jest kněze. Slovo druid (latinsky druida) souvisí s gallským druid-s, irským drúi (genitiv jednotného čísla drúad), dru-vid a znamená toho, jenž jest „velmi znalý, moudrý". Vzniklo z keltského kořene Fryw, obdobného waleskému derwyd. Starší názory, že slovo druid vzniklo ze starořeckého drys, dub, jsou nesprávné. Druidismem nazývá se pak náboženská soustava starých obyvatel Gallie a britských ostrovů, později znamená slovo druid totéž co latinské magus, to jest magik.

Náboženství - Druidové

Náboženství druidismu jest jedním z nejtajnějších a spočívá zcela na symbolu a významu trojice. Každý pojem byl chápán třemi aspekty a sama nauka byla tradována ve triádách, to jest vždy ve třech větách.

Nad zemí a nebesy vládla trojice bohů: Teutates, Hesus, Taranis. Teutates odpovídá římskému Merkurovi, jest vůdcem a vládcem duší. Exoterně byl chápán jako nejvyšší božstvo.

Člen božské trojice

Hesus, anebo také Esus, druhý člen božské trojice, odpovídal římskému Mariovi. Triada náboženství druidského o něm učila, že jest nutno vzývati ho před bitvou a přislíbiti mu kořist, že přijímal oběti chycených nebo ulovených zvířat a konečně, že mu musila býti obětována válečná kořist. Poslední člen trojice, Taranis (od taran - hrom) odpovídal povahou i atributy římskému Jupiterovi.

Trojici odpovídala i trojí říš kosmická: nadsvětí, svět a podsvětí. Mimo ní byl ctěn bůh Belin (Belen anebo i Abelio), jenž podle Caesara odpovídal Apollonovi a bohyně Belisana, obdoba egyptské Isidy a římské Minervy. Náš svět povstal podle tradic druidických z ničeho, je sice nesmrtelný, ale nynější jeho podstatu zničí časem oheň a voda a převládnou nakonec jako světotvárné živly. Symbolické hadí vejce jejich rituálu bylo obrazem světa. Druidismus vyznačoval se naprostou vírou v nesmrtelnost duše a neohrožeností vůči smrti. Náboženská triada o duši zněla:

  1. Duše lidská je nesmrtelná.
  2. Duše lidská vtěluje se po smrti do jiných těl.
  3. Duše lidská po určitém čase znovu ožije a znovu se zrodí.

Kastě druidů náleželo sdělování nejen náboženské, ale i esoterní, božské pravdy, veřejná výchova, zákonodárství a uzavírání smírných a válečných smluv. Ženské kněžky, druidky, pak obětovaly, věstily a provozovaly většinu náboženských obřadů. Zákony, jimž podléhaly nejsou přesně známy a v mnoha pramenech si dokonce odporují. Podle některých byly druidky zavázány čistotou pro celý život, podle jiných mohly se sice provdati, ale byly povinny zachovávati dlouhodobou pohlavní zdrželivost. U některých keltských kmenů obývaly malé poříční ostrovy, z nichž své manžely čas od času navštěvovaly; tyto návštěvy směly započíti na večer a musily skončiti před východem slunce. Při výročních slavnostech národních, při nichž mnohdy tekla krev, byly nuceny obětovati anebo býti obětovány. Za nejznámější druidky je považováno devatero strašlivých pannen z ostrova Seynu, nedaleko dnešního Sainte Croix. Někteří badatelé se domnívají, že daly Homérovi podnět k báji o Sirénách, kterou vypravuje ve své Odyssei.

Kněží a Druidové

Neexistuje snad žádné zřízení kněžské, jehož původ by byl více zahalen v temnotách, nežli druidismus. Podkladem tohoto náboženství byla víra ve všemohoucnost bohů, stěhování duší a věčnost stvoření a na tyto představy přímo se vázaly filosofie a rituál oběti a náhledy o posmrtném světě, ve kterém obdobně jako ustarých Egypťanů lidská duše se stávala analogií pozemského těla, žijíc jako ono a procházejíc podmínkami obdobnými tomuto životu, které se stávaly buď odměnou anebo trestem za zásluhy nebo hříchy v tomto světě. Vědění druidů neomezovalo se však jen na tyto metafysické pojmy. Byli výtečnými metafysiky, avšak také znamenitými lékaři, astronomy, čaroději a astrology. Svůj rok měřili podle měsíčních cyklů, což přivedlo Římany ke tvrzení, že Gallové měří čas nikoliv podle dní, nýbrž podle nocí. Jejich lékařství spočívalo, jak se zdá, na základech výlučně magických. Universálním činitelem jeho bylo dubové jmelí, jež bylo kněžími a kněžkami řezáno pomocí zlatých srpů při největších náboženských slavnostech. Lidská oběť byla druidy považována za nutný prostředek k pravé oběti a k dokonalému usmíření bohů.

Náboženství a Druidové

Náboženské provozování této oběti, tak vlastní Druidům, má mnoho společného s kultem taurické Diany. Obětovanému člověku byla provrtána bránice a bylo předpovídáno ze chvění těla, barvy a množství krve. Mnohdy byla též oběť přibíjena kříž, nebo zabíjena šípy. Jindy byly zase oběti zavírány do kolosu, upleteného z proutí, a spalovány na hranici. V době, kdy Římané vládli Galií, byla však již lidská oběť - dříve státního významu - jen zřídka kdy slavena. Druidové ji nahradili obětními dary, vrhanými do moře anebo ukládanými v chrámech. Avšak vzpomínka na lidskou oběť v druidismu zachovala se nám nejenom ve zprávách soudobých spisovatelů, ale také v tradici gallských a jim příbuzných národů.

Zasvěcování - Druidové

Zasvěcování do stavu druidského bylo poměrně velmi složité a byly pro ně vybírány pouze děti nejpřednějších rodin. Po nesnadných přijímacích zkouškách byl žák zaveden do nejhlubších lesů, kde byl zasvěcován do vědění druidů mnohdy až dvacet let. Nový zasvěcenec musil bezpodmínečně znáti a zvládnouti celou kněžskou vědu druidů. Vyučováno bylo jen ústně, neboť zasvěcenci věřili, že jen živé slovo dovede vtisknouti do duše věci posvátné, zatím co písmem se paměť oslabuje a člověk se svádí k povrchnosti. Přes to však znali písmo, runy i abecedu řeckou. Učelištěm byly jeskyně v odlehlých lesích. Po vycvičení mohl se nový druid oženiti a žil buď mezi lidem, anebo se oddal životu klášternímu. Musil zachovávati velmi přísný řád, nosil zvláštní šat, dlouhé vousy a krátké vlasy. Odznakem jeho důstojenství byla bílá, magická hůl, nazývaná Slatan drui each, obraz Luny a na prsou zavěšená Pentalfa, to jest pětiúhelník, obrácený hrotem dolů.

Podle moderního názoru dělila se druidská hierarchie ve tři rozdílné třídy: Bardy, Vaty nebo věštce a Druidy v pravém slova smyslu.

Bardové

Bardové byli posvátní pěvci. Jejich úkolem bylo udržovati svatou národní tradici a opěvovati hrdiny. Byli přítomni při všech slavnostech a mysteriích, a provázeli vojsko do boje. Jejich nástrojem byl určitý druh lyry s pěti strunami. Tradičním hrdinou jejich písní byl Hu gadarn (mocný Hy), světec, jenž učil lid a dal mu řád, čině z básnictví ochránce věd a víry. Tacitus vypravuje o nich, že mimo to opěvovali i činy Arminia, dobyvatele Baru. Bardové přežili druidskou kulturu a jejich existenci zaznamenává ještě doba gotická. Karel Veliký kázal hrdinné písně bardů sebrati, avšak papež Sylvestr dal zničiti vše, co mohl dostihnouti. Nejdéle se udrželi ve Skotsku, kde v době pokřesťanění této země stávali se z nich filosofové a kněží.

Věštci - Gallové

Věštci, vatové, druhá třída starých Gallů, byla jakýmsi prostředníkem mezi druidy a lidem. Jejich úkolem bylo připravovati vše k oběti, upravovati obětiště a říditi vnější bohoslužbu.

Druidové vlastní, nejvyšší z kast, uchovávali národu jeho nejvyšší esoterní vědění a vládli lidu. Ze svého středu volili si nejvyššího kněze, druida-velekněze, zvaného Koibhi anebo Koibhi Druid. Panoval doživotně a byl volen aklamací, losem nebo soubojem ve výroční slavnosti, která se konala na posvátném místě považovaném za střed a ohnisko Gallie. Souboj vlastní a boj o trůn nejvyššího druida nebyl však původní, nýbrž datuje se od doby velmi pozdního druidismu, kdy roztříštěný a na sebe nevražící lid ztratil působením cizích vlivů smysl pro posvátnou tradici a nechápal již dobře význam a důležitost vládnoucí kasty.

Gallové a Řím

V době, kdy gallské kmeny byly podrobeny Římem, vládl ještě druidismus, byť hodně oslabený. Nejsilnějšími středisky tohoto kultu byly obě Bretagne a poříčí Seiny a Loiry. Později zachovával se druidský kult jen mezi davem, neboť vyšší třídy obyvatelstva přijaly rychle římské náboženství. Stále však zůstával nebezpečným římskému panství, neboť byl jiskrou staré gallské národní hrdosti a zachoval si v sobě původní sílu, pýchu a fanatismus. Po dlouhá leta udržoval sebevědomí a tradici Gallie a proto již Augustus se snažil omeziti vliv druidismu. Za vlády Tiberia jeden Aduan, Julius Sacrovir, postavil se v čelo gallského povstání, jež bylo však Římany potlačeno a většina druidů ukřižována. Za Klaudia a Nerona pronásledoval Suetonius Paulinus druidy až do jejich nejzazšího sídla, na ostrov Mona, kde již po řadu století bylo nejvyšší a nejskrytější středisko jejich kultur. Když Římané chtěli ostrova dobýti, spatřili na břehu les zbraní statečných bojovníků. V řadách běžely ženy se zapálenými pochodněmi a vlajícími vlasy, nehybní mužové se zdviženými zbraněmi svolávali prokletí na říši římskou. Poděšení Římané zdráhali se nejdříve napadnouti tento strašlivý zástup, ale později druidy přece jen porazili a vše živé i neživé zničili spálením roku 61. po Kristu.

Když zdvihla se vzpoura proti Vespasianovi, vyšli ještě druidští kněží ze svých úkrytů, aby hlásili obnovení gallské říše na troskách Kapitolu. Ale Římané a jejich civilisace zachvátila většinu gallských měst; bylo již pozdě na obnovu starých myšlenek a starých zřízení. Jenom mimo místa, tu a tam na severu, zachovaly se zbytky druidické kultury všem věrným Gallům tak drahé; i když někteří vládcové, chtějíce se učiniti populárními, snažili se vzkřísiti tato stará mysteria, bylo již pozdě. Všeobecný druidský esoterismus nezanikl, nýbrž jen spal pod římským jhem, očekávaje křesťanství, které místně zabarvil svým koloritem, jak ještě dnes je možno vycítiti v některých krajích Bretagne a Skotska.

Síla a zakořenění druidské tradice byla potvrzena ještě roku 658 po Kristu koncilem v Nantes, jenž se ostře postavil proti kacířství tamního lidu, klanějícího se určitým dubům a kamenům, ukrytým v hlubokých lesích, před nimiž slavil zápalné obětiny. Kněžím bylo nařízeno tyto posvátné stromy vykopati a spáliti, posvátné kameny pak shromážditi a skrýti je do země tak, aby jich venkované nemohli znovu nalézti. Tyto rozkazy mohly býti ovšem provedeny jen velmi nedokonale.

V IX. století vydává Karel Veliký proti pověře a druidismu dva zákony, jež měly však také výsledek velmi malý. Přes všechnu svou zbožnost nezapřou dodnes potomci staré kultury druidské svůj původ, jenž se jasně zračí v jejich lidových zvycích a tradici, která dovedla přežíti tolik útisků a pokoření, a která dodnes alespoň ve vzpomínce uchovává hluboké vědění prasvěta.

Jaké byly esoterní prvky druidismu?

Druidismus byl filosofií života a náboženství přírody.

Druidové věřili v sílu živého slova a nikoliv písmen, věřili, že nejvyšší, nepoznatelná bytost skryta je ve všem v přírodě a že se projevuje nejčastěji tam, kde je nejvíce uctívána.

Věřili pevně v nesmrtelnost duše a proto se nebáli smrti. I živí dovedli statečně vstoupiti na hranici mrtvého, neboť byli si jisti, že s mrtvým ožijí v lepších a krásnějších pláních.

Věřili v umění, jež bylo jím jediným nekompromisním nositelem tradice, iniciace a svatých pravd.

Dr. Jan Kefer - v případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality