Není Život? Není Láska? Není Smrt? Není všechno na Zemi ve
skutečnosti výmyslem fantazie? Je to prosté, neuhodnuté kouzelné
tajemství. O tom je ve skutečnosti kniha Gooberz. O prostém tajemství
veškerých kouzel a zázraků, které jste kdysi sami znali, když jste byly
bohy a bohyněmi s velkou mocí, na což jste již dávno zapomněli.
GOOBERZ
Ve všech dětských srdcích je ukryta moudrost
jako had svinutých tajemství nevysněných a nečekaných těmi, kdo věří,
že studnice dětské mysli je nehluboká
a tak mohou lehkomyslně přehlédnout nějaké starodávné tajemství,
jež na dveře tiše ťuká.
Spící, neviditelné...mimo chápání těch, kteří si nejsou vědomi,
že děti mohou znát věci...Ach! Nevyřčené, když jejich mysl,
touha po penězích žene a míjejí anděly šustící hedvábnými křídly,
kteří tiše šeptají nad těmito tvory uplácanými z hlíny,
teprve nedávno vyhnanými z ráje, než aby mohli slyšet...
tak těm, kdo ještě mají otevřenou duši,
neobtěžkanou ohromnou tíhou životních zkušeností na Zemi.
Teprve později, po mnoha pokusech, trápeních a pokušeních,
jsou dveře k Pravdě zabouchnuty a pevně uzamčeny
dědictvím neměnných názorů, vyrytých už v době,
kdy byly v matčině lůně hosty.
Pak se tyto zářící duše stanou sebevězniteli...
Věčnými otroky zacyklenými v úzké hrobce těla z masa a kostí rozpadlé,
namísto vysněného alabastru...na obyčejný prach
ano...děti všechny...
Znají roztroušené kousky těchto jasných a zářících tajemství,
jejichž kouzlo skrývají dokonce samy před sebou,
pohřbené hluboko v srdcích,
až se pomalu stávají součástí nezřetelných záblesků podvědomí,
nečinně čekajících na své znovuobjevení
tajemství se vynořují...
Z křehkých paprsků skoro zapomenutého východu Slunce,
smotaných v pavučině vzpomínek, na slzy ze Slunce-Seta rozdělení,
jež zanechalo úzkostné dědictví obav a osamění z dálek
mnoha Měsíců přicházejí, neúnavně vyvolané některou ze známých melodií
nebo pobídnuty jediným tónem náhle propuknutého veselí,
zaslechnutého na cestě mezi hvězdami.
Tajemství...
zpívané chorálem Přírody v přehlubokých zelených lesích
nebo v koncertní hale, přinášející deja-vu
vzpomínku na mír přesahující veškeré chápání...
Náhlý záblesk něčí tváře.
Vzpomínka na Pád, kterým zanikla veškerá záře
a který způsobil temnou noc duše...
Nyní bloudí, ztracená bouřemi zmítaná
a již věky si nevědomá svého původního cíle,
po milénia odmítaná, svobodnou vůlí zatracená.
Ano, tajemství...
znovu připomenutá zbloudilým slůvkem nebo jménem...
Možná frází větou náhodně zaslechnutou
a ve víru všech lidských smyslů vzpomenutou,
v bláznivém zmatku,
přinášejícím touhu po splynutí duchovních dvojčat přísně zakázaném,
nepovoleném strnulými náboženskými dogmaty, již dlouho slepými
a nepřipuštěném vzdělaným intelektem ani takzvaným zdravým rozumem ...
Nebo možná podnícená
a zlehka připomenutá nějakou prožitou nostalgickou scénou,
jako negativ převrácenou viděnou v náhlém přívalu vnitřního vidění,
jakoby již nacvičenou.
Minulost je Přítomnost...
Konečně, jak skrytý most cesta k Budoucnosti,
údajně neznámé však známé a stále dobře zapamatované...
Ach! Dobře zapamatované.
Protože moje vlastní záchranná dubnová jarní symfonie,
ve které spočívá tajemství žhavého plamínku věčnosti již dlouho čeká,
dokud ji pod vrstvou prosincového sněhu někdo neodkryje,
nemohu s jistotou tvrdit, že se tak všechno skutečně stalo.
Vím však jistě,
že moje nejhlubší nevyřčené dětské tajemství bylo něžně kolébáno,
blízko vysokého, obyčejného stromu...
Vonělo borovicí zabaleno ve vánoční kolébce,
později pohřbeno pod velikonoční hrobkou z ticha,
pokrytou myrhou obklopenou mlžným závojem přicházejícího poznání
kolem Pravdy ve tvaru Pyramidy, naplněné přílišnou hrdostí a euforií,
než aby mohlo být plně pochopeno v současné bojem zmítané inkarnaci.
Naslouchám však hudbě
a vzpomínám...
Ukázka z knihy Gooberz
Telestézická společnost PannaCz.com
