Látka z níž je utkaná duše

Plazma.
Dualita plazmy uvádí do pohybu proces, jenž ústí do duality duše a hmoty, přičemž stejně jako při dělení buněk jsou touto polaritou ovlivněny všechny další stavy. Veškeré staré kultury vycházejí ze čtyř plazmatických živlových stavů...
Zobrazen: 3958x   2. 3. 2009

Horká fúze

Plazma je jako oheň, tvrdí řecká tradice. Herakleitos hovoří o „éterickém ohni“ jako základu hmotného světa. Ve zlomku B84 říká, že éterický oheň v lidském těle hoří a odpočívá, což poukazuje buď na polaritu jin-jang, nebo na to, že tento „oheň“ se po smrti a během spánku může oddělit od těla. Psyché, zřejmě totožná s éterickým ohněm, se po smrti stává ohněm určité hvězdy, tvrdí Herakleitos. Již víme, že hvězdy symbolizují plazmatickou zónu, respektive zónu smrti, a že oheň určité hvězdy se při porodu proměňuje v psyché.

Anaxagoras

říká, že zemi obklopuje ohnivý éter, kdežto Leukippos a stoikové považovali psyché za ohnivý vánek, který je totožný s nebeským božským ohněm a byl z něj odebrán. Tyto a mnohé další zlomky znovu dokládají jednotu ohně, totiž plazmy, a psýché, jakož i existenci ohnivé dimenze ( „ hvězd“ ), jejíž látku převzala osobní psýché, která byla považována za ohnivě plazmatickou. Po smrti se ocitneme v ohnivém světě – v tom jsou všechny staré tradice za jedno. Příležitostně se také mluví o vodnatém nebo vodnato- ohnivém světě. Egyptské ohnivé jezero je příkladem tohoto dvojího označení. Samozřejmě tím nejsou myšleny oheň a voda v běžném významu, takže se nesmíme divit, že pekelný oheň nehoří a voda není vlhká. Jsou to jen analogie, které přibližují vlastnosti sousední dimenze. Pojem „plazma“ pochází z řečtiny, kde označuje formu nebo výtvor. V dnešní vědě má tento pojem bohaté využití, avšak zcela neoprávněně- jeho řecký význam je chápán čistě materialisticky.

Svět kolem nás se nenalézá v plazmatickém stavu

takže se domníváme, že plazma představuje nějakou výjimku. Avšak to je hluboký omyl! V materiálním vesmíru existuje převážná část hmoty ve formě plazmy. Jenom v naší sluneční soustavě tvoří pevné planety pouhou tisícinu hmoty Slunce, které existuje v plazmatickém stavu. Stálice jako naše Slunce sestávají výhradně z plazmy, poněvadž vyvíjejí nesmírně vysoké teploty. Také mezihvězdný plyn je převážně ionizovaný, tedy plazmatický. Naopak hmota je v plazmatickém světě výjimkou, ostrovem v moři plazmy. Hovoříme samozřejmě o fyzikální, nikoliv o naší plazmě.

Konec protikladu ducha a hmoty

Pokud by se potvrdila hypotéza o plazmě, dala by se také dokázat existence druhého, supertekutého tělesného systému, což by radikálně změnilo náš hmotný život, prakticky každé povolání. Pralátku máme na dosah a pradávný alchymický sen o proměně hmoty se zřejmě brzy naplní. Ovlivňování ze strany našeho plazmatického těla představuje postupný proces, jemuž bude stát v cestě mnoho překážek, které stojí za to překonat. Otázkou samozřejmě je, zda je lidstvo na toto přehodnocení všech hodnot dostatečně zralé.Pravděpodobně dosud nikoli, a to je důvod, proč si plazma ještě musí nějaký čas na objevení počkat. Spíše bude v základních rysech odhalována jednotlivcům, kteří budou ponižováni a vystavováni posměchu. Vše, co má něco společného s plazmou, je tabuizováno. Jako by nám nějaká smrtelná úzkost bránila uvědomit si pralátku. Odhrnul by se totiž neviditelný závěs a my bychom naprosto nechráněni stanuli před svým jemnohmotným zrcadlovým obrazem. Jakožto bytosti se dvěma těly bychom proti své vůli vytvořili duální vědomí, což bude snad možné, až se přeorientujeme na něco většího, než jsou tato obě těla: na naše třetí „ tělo“, čistého ducha.

Plazma není živel

jako voda, oheň, země nebo vzduch, je jejich shrnutím. Plazma je nesmírně rozporuplná přírodní konstanta, je to naše duše, našim smyslům se jeví jako neuchopitelná, naší logice paradoxní a vědcům naprosto chaotická. Zatímco staré tradice tento potrojný vztah ( jednota duše, smrti a pralátky ) důvěrně znaly, novodobým plazmatickým vědcům zcela uniká.

Duch a duše – zmatení pojmů

Veškeré naše západní filozofie, jakkoli důmyslné, jsou zřejmě tak silně přesvědčené o existenci protikladu ducha a hmoty, že se nemohou otevřít trojdimenzionálnímu světu. Ačkoli je tento protiklad natolik absurdní, že by měl každého přimět k vybudování mostu mezi duchem a hmotou, v moderní době se o to nikdo ani nepokusil. Vězíme tedy v tomto rozporu, navzdory obecné obeznámenosti s trojicí ducha, duše a těla. Ač v ní duše představuje spojovací dimenzi, pod tlakem dualismu bývá neustále přiřazována k duchu. Duch a duše jsou proto v naší kultuře ztotožňovány, respektive zaměňovány. Duše je pro nás natolik jemná, že ji považujeme za ducha, a duchu připisujeme vlastnosti duše. Duše není duch, nýbrž cosi jako vzduch a vítr, nesmírně lehká látka- energie, plazma, prvotní hmota. Tato domněnka se s pomocí moderního pojmu energie dá snáze akceptovat. Energie je hmota, hmota je energie. Řečtí filozofové vycházeli z toho, že pralátka je zároveň duší a hmotou. Může se prý zhustit do hmoty nebo duše, existuje ve dvou stupních hustoty. Duše je méně hustá než hmota, a tudíž může hmotu ovlivňovat.

Polarita v plazmě

Dualita plazmy uvádí do pohybu proces, jenž ústí do duality duše a hmoty, přičemž stejně jako při dělení buněk jsou touto polaritou ovlivněny všechny další stavy. Veškeré staré kultury vycházejí ze čtyř plazmatických živlových stavů. Tyto živly jsou opět seřazeny od nejjemnějšího k nejhrubšímu. Nejníže je živel země. Při obrácené evoluci, kterou znaly všechny tradice, musí být nejprve rozpuštěna země, potom přijde na řadu voda, oheň a nakonec vzduch.

Symetrie stínového těla

Při mimotělesné zkušenosti se od našeho hmotného těla oddělí cosi, co bývá popisováno jako stín, dech nebo duše a má nepříjemnou vlastnost, že napodobuje naše tělesné pohyby a tělo vůbec.Toto druhé, polohmotné tělo je očividně náš dvojník, jenž se svou formou podobá tělu hmotnému, a současně je naší duší. Kdo je schopen plazmu vnímat, tomu se jeví skoro jako hmotná, takže ji popisuje jako rozevlátý hedvábný šátek nebo kouř či vodu.Tato nehmotná , a přece nějak hmatatelná nelátka v podstatě odpovídá starodávným duchům či přízrakům.

Stejné ke stejnému

V plazmě se zkracuje nejenom prostor a čas, ale i naše vztahy k jiným bytostem, stavům a věcem jsou tam bezprostřednější. Jako by se vzdálenost, na niž si zde držíme druhé od těla, úplně stáhla do sebe. Stejně jako jsme v pozemském světě přitahováni tím, co nás zaujme, a tíhneme k lidem, kteří jsou nám podobní nebo s námi nějak spjatí, tak je tomu i v plazmě, ale v mnohem větší míře, neboť jsme tam bez tělesného filtru.

Podle stoika Zenona z Kitia

spolu všechny věci účelně a kauzálně souvisejí. V běžném životě je to ovšem sotva patrné, lze rozpoznat pouze několik málo společných rysů různých věcí, vidíme jen několik vláken ve tkanině života. Čistý duchovní stav, jenž:

  • Řekové nazývali Logos
  • Egypťané Atum nebo Path
  • Germáni Ódin

lze charakterizovat slovy „všechno je ve všem“. Nejenom že zde všechno mechanicky či analogicky souvisí se vším, ale je také naprosto identické. Mnohost je odhalena jako pouhé zdání. Podle logiky( Logos !) může existovat pouze Jedno – ať už je to cokoli – které obsahuje všechno.

Všechno ve všem

Toto Jedno, „Všechno ve všem“ ,se objevuje také v podobě tří dimenzí. Jedno je tedy celek a každá jeho část. Náš svět není ničím jiným než ztělesněním principu „všechno je ve všem“. Pohyb plazmy je tedy kolébkou veškerého našeho bytí v prostoru, čase a hmotě. Staré mýty to věděly. Nechávají stvoření vzniknout z prapohybu, který zase povstal z prvotního neklidu ducha, čímž začal sestup a svět poznal vývoj, totiž pohyb. Pohyb se ale může stáhnout, v osobní rovině zklidněním těla, čímž se ponoříme do duševní dimenze.A když se nám podaří zklidnit i duševní pohyb, pohroužíme se do světa ducha. Vedle zklidnění mysli musí existovat ještě zklidnění hmoty, jakož i subatomární a plazmatické úrovně.

Dlouho hledaná pralátka

Plazma není jenom duše a říše mrtvých, nýbrž také dlouho hledaná pralátka. Matoucí ovšem je, že se této pralátce můžeme přiblížit i čistě materialisticky, tak jako fyzikové. Je to něco úplně jiného než perspektiva plazmatických cestujících nebo obětí nehod, které se náhle ocitnou v plazmatickém těle a udiveně zírají do cizího, a přece vlastního světa. Toto dvojí užití plazmy, duševní a hmotné, nás zprvu mate. Je to asi nejhůř pochopitelný aspekt plazmy, že vykazuje dva stupně hustoty, jeden duševní a jeden pralátkový. Psychologové se musí jednoho dne dostat do kontaktu s hmotným aspektem plazmy a fyzikové musí naopak narazit na hranice duševna. Možná se jim to již daří v kvantové fyzice a výzkumu elementárních částic- jenom dosud chybí správná metoda.

Jestliže Vás zaujal tento článek, doporučujeme Vám knihu Holger Kalwelt "Plazma. Pátrání po látce, z níž je utkána duše".

JaLa PannaCz.com www.noetika.cz

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality