Šaríja - Islámské právo - Šaria

Noční orient.
 23
Vývoj Fiqhu, Hanafijský madhab, Málikovský madhab, Šáfiovský madhab, Hanbalovský madhab. Lidské činy dle náboženského hlediska. Rodinné právo v Islámu. Trestní právo v Islámu...
Zobrazen: 7628x   7. 12. 2007

Právo, zákon v obci muslimů, je chápán jako Bohem seslaný věčný a neproměnný. Dostává se mu stejné vážnosti jako Korán.
  • Duchovní výraz slova Šaríja je přítomnost Boží vůle. Původní význam byl „cesta k napajedlu“, v tomto významu je tohoto pojmu užito na dalších místech v Koránu – např. 45:18 /A potom jsme tě umístili na cestě zákona z rozkazu Našeho vycházející. Následuj ji a nenásleduj sklonů těch, kdož nevědí o ničem!/ a 5:48.

Věda zabývající se interpretací zákona se nazývá „fiqh“ – „poznání“, „uvědomění“. Právníci zaměstnávající se vědou o Islámském právu vymezili čtyři základní zdroje práva jako takového. A jsou to:

a) Korán

b) Sunna (Prorokova tradice)

c) Idžmá (souhlasný názor autorit)

d) Qijás (analogie)

 

Nejstarší tradice rozlišovala Fiqh od vědy. Věda je arabsky označována ilm a vědci co by její představitelé ulamá (pl.).

  • Ilm se omezuje čistě na znalost ryzího znění Koránu a tradici vycházející od Proroků.

Zatímco právníci (fuqahá), nenajdou-li řešení problému v Koránu či tradici, jsou k oprávněni k užití vlastního myšlenkového úsilí (idžtihád) a vlastního názoru. Dle výroku Muhammada, dojde-li ke shodě mezi předními mysliteli Islámské ummy (spojený Idžtihár), je jejich výrok platný a správný. Vědec užívající myšlenkové úsilí a názor (ra’j) volá se Mudžtahid.

Vývoj Fiqhu

Po zformování Islámské říše se na jejím území ještě po dlouhou dobu uplatňovali staré podoby především zvykového práva. Pozvolná změna nastala až ve 2. století hidžry (abbásovský chlifát), snaha o systematizaci šaríji. V Medíně se kladl důraz především na tradici a v živých obchodně-kulturních střediscích se kladl hlavní důraz na uplatňování vlastního úsudku.

Právní věda se soustředila do škol, dle svých ideových kořenů, nejúspěšnější školy sunnitské ortodoxie (madhaby) se dochovaly až po dnešek:

  • a) hanafijská
  • b) málikovská
  • c) šáfijovská
  • d) hanbalovská

Hanafijský madhab

Zastával dlouho dobu pozici ústředního právního systému v Osmanské říši a říši Velkých Mongolů. Dodnes se k němu hlásí velká skupina sunnitů v Sýrii, Iráku, Turecku a Afgánistánu, atd. Jeho zakladatelem je Abú Hanífa (767), který působil v Bagdádu, kde je taktéž pohřben. Kladl velký důraz na vlastní úsudek a zvykové právo, trestní právo je značně tolerantní k jinověrcům a obecně je mírné. Jeho hlavní díla jsou Al-Musnad a Kitáb al-fiqh al-akbar (Velká kniha právní vědy).

Málikovský madhab

Je souhrnem mnoha dílčích tradic. Zakladatelem je Málik Anas (795). Zásadním jeho dílem je Al-Muwatta‘ (Upravená cesta). Ve sporných případech se připouští osobní názor dle zásady istisláhu – tj. přihlédnutí k obecnému zájmu. Převládl v tehdejším muslimském Španělsku a v dnešních dnech je tento madhab uplatňován v subsaharské Africe.

Šáfiovský madhab

Na jeho počátku stojí Muhmmad Idris aš-Šáfií, student Málikův. Ten stejně jako jeho učitel působil v Káhiře, kde je také jeho hrob, který je nyní poutním místem. V jeho dílu je jasně patrná snaha stát uprostřed mezi zastánci lpění na tradici (asháb al-hadíth) a zastánci na vlastní názor (asháb ar-ra´j). Tím, že ve svém díle Risála fí usúl al-fiqh (Traktát o základech fiqhu) vymezil meze aplikování, užití každého z jednotlivých čtyř zdrojů zákona, kodifikoval zásady právní vědy. Omezuje míru analogie ve prospěch idžmy (souhlasný názor autorit).

Hanbalovský madhab

Výrazně fundamentální charakter. Vyznačoval se také nejmenším počtem následovníků. Zakladatelem je Ahmad ibn Hanbal. Zcela odmítá právo na vlastní úsudek a kladen velký důraz na tradici.

 

Vývoj právní vědy došel svého vrcholu v 9.-10. století. V muslimské ummně se poté rozšířil názor, že zakladatelé jednotlivých madhabů byli absolutními mudžtahidy a že se dveře idžtihádu uzavřely. Pouze šíté připouštějí idžtihád i nadále.

Závěrem k tomuto tématu; Právní literatura zaujímá co do množství první místo, zahrnuje v sobě všechny aspekty života muslima.

Právní kvalifikace osob, činů a platnosti úkonů:

Fiqh rozlišuje tři základní kategorie dle způsobilosti:

  • a) svobodné muslimy
  • b) otroky
  • c) jinověrce

 

Plnoprávným je pouze dospělý muslim tj. chlapec či dívka po dosažení puberty (+-15let). Dospělost znamená způsobilost ke všem právním úkonům (dle pohlaví) a povinnost dodržovat všechna nařízení Šaríji.

  • Žena je právně podřízena muži. Ve věcích krevní msty, svědectví, dědidctví je žena považována jen za půl muže.

Otroci jsou rovnoprávní pouze v náboženských věcech – bez práva svědčit a dědit. Za otroka je před zákonem zodpovědný jeho vlastník. Pán je povinen svého otroka živit, šatit atd. Nesmí ho bezdůvodně trestat a připravit o život. Otroctví bylo postupně rušeno a interpretátoři se shodují na tom, že Islámský zákon byl k této skutečnosti již od počátku směřován. Otroctví bylo zrušeno, Tunis 1846, Saudská Arábie 1960.

Jinověrci al-kitáb, jsou rozděleni do dvou skupin:

a) ti jenž žili trvale na území Islámského státu - lid chráněný adh-dhimma

b) cizí státní příslušníci, nutnost ochranného povolení, které je oprávněn vydat každý plnoprávný muslim (oprávnění opravňující cizince vstoupit na islámskou půdu – amán)

Jinověrcům byla přiznána vlastní samospráva a jurisdikce. Řada omezení platí dodnes – nemožnost dědit po muslimovi, sňatek muslimky s jinověrcem (opačně je to povoleno, ale je předpokládáno, že muž svou ženu postupem času obrátí svou ženu na Islám).

Lidské činy dle náboženského hlediska

1) fard, wádžib – činny povinné dle Koránu, povinnosti individuální i kolektivní, modlitba, džihád

2) sunna, mustahabb, mandúb – činy doporučené

3) mubáh – činy indiferentní

4) makrúh – činy zavrženíhodné (nejsou však trestné)

5) harám – činy zakázané; v protikladu stojí halál – vše co je povolené tedy dobré

V oblasti věcného práva je stupnice jiná:

1) sahíh, náfidh – správný platný

2) makrúh – „nefér“ přesto platné (formálně)

3) fásid – „zkažený“ nevyhovující po formální stránce – úkon lze zrušit nebo odvolat

4) bátil – neplatný

Rodinné právo v Islámu

Vychází velkou měrou přímo z Koránu, z čehož vyplývá velká neochota cokoli měnit. Muslimská rodina je patriarchální a patrilineární.

Manželství se uzavírá smlouvou (písemná podoba), mezi ženichem a právním zástupcem manželky (děd, strýc, bratr). Jádrem smlouvy je vymezení svatebního daru (mahr), který dává manžel své nastávající. Svobodný muž se může oženit až se čtyřmi ženami, musí je však být schopen uživit a zabezpečit jim základní životní potřeby. Otrok se může oženit maximálně se dvěma ženami. V Islámu též existuje možnost uzavírání dočasných sňatků – 4:24 /A (jsou vám zakázány také) muhsany mezi ženami kromě těch, jichž zmocnily se vaše pravice – a to je vám předepsáno Bohem! A vedle toho je vám dovoleno, abyste si hledali manželky pomocí jmění svého jako muži spořádaní, nikoliv prostopášní. A za to, co jste užívali s těmito ženami, dejte jim jejich odměnu podle ustanovení. A nebude pro vás hříchem, na čem se vzájemně dohodnete po stanovené době – a Bůh je vševědoucí, moudrý./.

Manželství zaniká za těchto podmínek

  • - úmrtím
  • - rozvodem
  • - vykoupením
  • - prohlášením soudce

Rozvod (taláq)

má nejčastěji podobu zapuzení manželky manželem. Pro zapuzení musí muž třikrát vyslovit větu, v níž ženu zapuzuje. V současnosti je často praktikována podoba rozvodu, kdy muž onu větu vyslovuje vždy na začátku měsíce a jen jestli si to po dobu tří měsíců nerozmyslí, je žena zapuzena. Rozvodem ztrácí manžel právo na dar. Polygamie je praktikována dodnes jen v menší míře, a to především z důvodu bídné finanční situace v arabských zemích. Zakázaná je však v Turecku 1926, Tunisu 1957, Jemenu 1973.

Interrupce

je muslimské společnosti nepřípustná a antikoncepce je ponechána na zvážení jednotlivých manželských párů.

Dědické právo

Vychází ze staroarabských zvyklostí, ale je reformováno tím, že se přiznává dědické právo ženám. Je vlastní složitý systém určování podílů – 9 vrstev příbuzenstva. Z pozůstalosti se nejprve musí odečíst veškeré dluhy. Synův podíl je vždy dvojnásobný oproti podílu dcery. Závětí je zpravidla určen vykonavatel poslední vůle, jenž rozděluje pozůstalost pod dohledem soudce (kádího). Bylo a je tradicí, že v závěti byla odkázána jedna třetina majetku na dobročinné účely. Dobročinné nadace (waqf) – která onen majetek spravovala, aby výnos z majetku, který byl odkázán vydělával peníze na věčný čas (odkazovány byly ponejvíce nemovitosti, jejichž výnos byl určen pro vydržování škol či obecních špitálů).

Trestní právo

Spojuje se v něm právo Boží (haqq Alláh) s právem lidským (haqq ádamí), což z trestního práva činí složitý systém kombinující dva typy trestů:

a) tresty určené Koránem /5:33 a 38/ : /A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni. A těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný /5:33// a /5:42/38/Zloději a zlodějce utněte ruce jejich v odplatu za to, co provedli, a jako varovný příklad od Boha! A Bůh je mocný, moudrý./

b) tresty světské – běžné trestní záležitosti

 

Prohřešky vůči Bohu:

  • - smilstvo (ziná´)
  • - křivé nařčení a cizoložství (qadhf)
  • - opilství, krádež, přepadení, odpadlictví od Islámu (ridda)

 

Možnost u menších prohřešků činit pokání (tawba) – almužna, svatá pouť, propuštění otroka atd.

Tresty

  • cizoložství – ukamenování
  • předmanželský sex – bičování (sto ran), vyhnanství
  • křivé nařčení – 80 ran bičem
  • opilství – 80 ran bičem
  • krádež – utětí pravé ruky v zápěstí
  • loupežné přepadení – smrt ukřižováním
  • odpadlictví od Islámu – smrt u mužů a u žen bití, dokud se nevzdají své snahy opustit Islám

 

Obecně se uplatňoval princip oko za oko, pravidlo zadostiučinění (kaffára). Klasická Šáríja nepovažovala vězení za trest.

Zákazy požívat nečisté věci

Hlavně a především: vepřové maso, zdechliny, krev, alkohol atd. Alkohol byl zakázán postupně, Korán zakazuje explicitně jen víno viz. Korán /2:219/ - „Dotazují se tě na víno a na hru majsir. Rci: „V obou z nich je pro lidi hřích těžký i užitek, avšak jejich hřích je větší než užitek.“ A dotazují se tě na to, co mají rozdávat.“ Tolik k zákazu alkoholu, hazard je pak zakázán na pokladě stejné pasáže, zákaz hry majsir.

Zakázána je dále lichva (ribá) 2:275-6 /.Ti, kdož pohlcují zisk z lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho satan potřísnil svým dotekem. A to proto, že říkali: „Vždyť prodávání je podobné lichvě!“ Bůh však dovolil prodávání a zakázal lichvu. Tomu, komu dostalo se varování od Pána jeho a který přestal s lichvou, bude zachováno to, čeho předtím nabyl, a rozhodnutí o něm bude patřit Bohu. Ti však, kdož vrátí se k lichvě, ti se stanou ohně obyvateli a budou v něm nesmrtelní./

Státní moc

Základem a vzorem státní moci je Muhammadova praxe v Medíně. Po jeho „vládě“ následovala vláda čtyř chalífů – poté je chalifát nahrazen monarchickou světskou mocí, vládou (mulk). Chalifát přetrvává dál, má již však pouze duchovní význam. Chalífat byl definitivně zrušen r. 1924 v Turecku. Celou problematiku zachycuje Abú-l- al-Máwardí (r.1058) v díle „O zásadách vlády“.- Primárním účelem Chalífatu bylo převzetí autority po prorocích, hájení náboženství a vláda světu. Chalifát v sobě ideálně spojuje jak moc správní náboženskou, tak i moc světskou.

Soudní moc je věcí chalífů jenž ji dále svěřují soudcům – soudce je nadále odpovědný pouze Šaríji Soudce je především ochráncem veřejného zájmu, který své naplnění nalézá v Boží vůli.

Použitá literatura:

Kropáček Luboš: Duchovní cesty Islámu, Vyšehrad 1993.

Korán, přeložil Ivan Hrbek, Academia 2000. Práci vypracoval: Jakub Nevrkla.


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality