Minulou neděli jsem byla na návštěvě u velmi dobré přítelkyně Michaely. Její rodina bydlí v sousedním městě, ale přesto za hranicemi. Jezdíme k nim všichni moc rádi, protože je u nich nesmírná pohoda, klid a radost ze života. Ona i její muž jsou velmi spokojení lidé, přestože oba chodí do práce, a mají náročná povolání. Mají dvě děti v předpubertálním věku, které mají několik zdravotních problémů, ale nijak to jejich rodinu neoslabuje. Naopak, ze všech je cítit obrovský náboj, obrovská chuť k životu. A tak mi to tentokrát nedalo a zeptala jsem se, čím to je. Chcete –li, poslouchejte se mnou…
Michaela říkala, že to tak u nich nebylo vždycky. V jejich zemi měla rodina obrovské problémy se udržet. Děti byly neklidné, ve škole nejisté, zda jim někdo nebude škodit. Objevovaly se problémy s alkoholem, cigaretami, drogami, násilím. Většina dětí pocházela z rozvedených rodin, které nedokázaly unést obrovský tlak komerčního způsobu života, přestože zjevně bylo všeho dostatek. Rodiče dětí cítily malou podporu společnosti ve výchově budoucí generace. Většina obyvatelstva následně cítila, že nejsou v pohodě, přestože se snaží o pozitivní přístup a jejich zdraví se pomalu zhoršovalo.
Jejich zem byla ve světě na nejvyšší příčce, co se týče odkládání dětí do dětských domovů, měla nejvyšší dětskou kriminalitu, velké procento týraných a zanedbávaných dětí. Společenská odpovědnost za tyto úkazy ale nebyla žádná.
Pak se ale objevilo něco, co nikdo nečekal. Po několika letech vládní nemohoucnosti, kdy se neustále hledal vyhovující způsob, jak se domluvit, jak řešit problémy, když není nadpoloviční většina, nebo je nejistá. Volby vždy dopadly v podstatě vyrovnaně a velice těžko se prosazovaly zájmy jednotlivých stran. Najednou, jakoby někdo pochopil, že to není neschopnost voličů, ale jejich přání, aby se do řešení promítnul jiný hodnotový systém, staletími prověřený, ale stále se vyvíjející. Objevila se nová strana pro rozvoj rodiny a vyhrála ve volbách s 80 % hlasů. Jak se později ukázalo, byla velmi duchovně založená. Vstup do strany měl každý, ale postup do správních orgánů jenom ten, kdo zaručoval v zastupování strany její čistotu a úctyhodnost.
A tato strana zkusila v této krizi následující: dvoukomorový parlamentní systém se upravil dle systému rodiny, tak jak ho každý zná. Základem je dualita, muž a žena. Jedna komora tak byla svými vlastnostmi určena jako pravicová, demokratická, mužská, aktivní zastupující praktickou stránku věci, mužský pohled na svět a byla jí svěřena ministerstva, kde bylo žádoucí svěřit je někomu s tímto charakterem a mít odpovědnost za tyto oblasti. Např. ekonomika, bezpečnost, interakce s prostředím…
Druhá komora pak byla spíše levicová, sociální, ženská, pasivní zastupující citovou stránku věcí, ženský pohled na svět a byla jí svěřena ministerstva, kde bylo žádoucí svěřit je někomu s tímto profilem a mít odpovědnost za tyto oblasti. Např. zdraví, vzdělání, příroda, vztahy… cílem bylo nikoliv soupeřit, ale kompetence rozdělit těm, kteří pro ně mají vhodnější dispozice a následně spolupracovat a vzájemně se podporovat.
Obě komory měly stejnou váhu, stejnou skladbu, aby obě měly stejné platné hlasovací právo tak jako je to v partnerství. Stejně jako v partnerství, měla každá komora přidělené kompetence dle oborů, v kterých je dle zkušeností z minula prověřeno, že je schopnější. Schopnější při tvorbě podmínek pro plnohodnotný život jedince a rodiny dohromady. A stejně jako v partnerství, odpovědnost při schvalování byla stejná pro obě komory. Každá z nich mohla argumentovat proti návrhům protistrany nebo co víc, přidávat návrhy ke zlepšení, protože jak známo, jeden se neobejde bez druhého. Důležité bylo, že obě poloviny byly přítomné již při tvorbě jednotlivých zákonů a pravidel, takže spolupráce byla podmínkou od začátku. Oboustranně výhodná spolupráce, jak se později ukázalo. Na principu rodiny jako by všichni najednou pochopili, o co jim jde. Omezilo se sobecké myšlení na jedince a přešlo v uvažování na jedince a společnost najednou. Chvíli trvalo, než většina pochopila, kdo zastává více mužský nebo ženský přístup, levici nebo pravici. A že cílem je, aby se měli dobře všichni, tedy obě poloviny.
To se ale značně ulehčilo, když se podmínkou pro vstup do poslanecké sněmovny stala vlastní fungující spokojená rodina, nejméně jedno dítě s dosaženým středním vzděláním a bezúhonnost (dluhy, přestupky, apod…) při vícero dětech, byla podmínka, aby všechny již dosáhly středního vzdělání a byly tak schopné se již o sebe postarat více méně samy nebo s pomocí státem zavedených podmínek při vstupu do zaměstnání. Na konec se ještě dospělo ke konsenzu, že bude dítěti 21 let. Tím se rodičům včetně žen, uvolňují ruce od výchovy dětí, jejich zabezpečení a převodu do spletitostí života a zkušení rodiče se tak mohou věnovat s patřičným elánem státní správě bez zanedbávání rodiny.
Do tohoto nejdůležitějšího orgánu řízení státu se tak dostal jedinec, který VÍ, CO JE TO RODINA. Který se pral s každodenními starostmi při výchově dítěte a ví, jak odpovědné to je, vychovat zdravou plnohodnotnou bytost, která bude přínosem pro společnost. Má spoustu životních zkušeností, které může zužitkovat při rozhodování a nestřílí naslepo. Tím, že se zavedla tato podmínka, bylo jasné, že se srovnaly vstupy mužů a žen, za výchovu jsou odpovědni oba, každý dle svých předpokladů biologických. Následně tedy bylo i určeno, že polovinu parlamentu budou tvořit opravdu ženy, že skladba bude odpovídat přirozenému dělení lidstva a jeho potřebám.
Při schvalování jednotlivých zákonů se toto okamžitě projevilo ve vztahu ke školství a vzdělání dětí, kde bylo okamžitě pochopeno, že budoucnost je v rukou našich dětí a je na nás, co do nich vložíme a jaký život jim připravíme. Následovala obrovská školská reforma s přihlédnutím k rozvoji talentů jednotlivých dětí. Škola přestala být pro mnohé z nich ztrátou času a utrpením, učilo se se zájmem a děti sama tvořily. Tento přístup se následně promítl do pracovního procesu, kde už nebyl problém vytvořit pracovní místa na 4 hodiny denně pro rodiče dětí ve věku 4-15 let. Tak aby mohli jít vývojově se společností, vzdělávali se, ale nezanedbávali rodinu.
To co ovšem nikdo nečekal, bylo zdravotnictví. Vlivem spokojenosti obyvatelstva z přirozeného řízení státu jako by to byla rodina, ubylo významně subjektivních potíží, depresí, bolestí neznámého druhu. Snížila se do té doby obrovská spotřeba léků. Navíc se do zdravotnictví vedle klasické medicíny těla zavedl nový obor medicíny duše, který si poradil s tím, s čím si sám neporadil spokojený autoregulační systém člověka. Byl to neuvěřitelný zlom, který všem potvrdil, že jdou správným směrem a přesvědčil nakonec i ty nejzarytější odpůrce.
Finance uvolněné ze sféry zdravotnictví, bylo možné investovat do dětí, tak aby vyrostla zdravá generace a také mezi seniory, kteří již odvedli svůj kus práce pro společnost, a je tedy žádoucí se o ně postarat. Každý pochopil, že jednou půjde o jeho děti, rodiče nebo o něho samotného. Že každý z nás je jednou dítětem, jednou pracujícím dospělým a jednou seniorem a žádná kategorie není méně cenná.
Ptala jsem se, kdo ale rozhoduje, když se komory nedokážou dohodnout. Dozvěděla jsem se, že prezident. Buď rozhodne sám, nebo vypíše referendum. Navíc volba prezidenta přešla do kompetence obyvatelstva a volila se tak osobnost nejúctyhodnější, která měla ale stejné parametry jako poslanec. Volila se osobnost, dle historických zkušeností s patrony národů typu svatého Václava, která vycítila Řád. Nebyla stranická. Volba prezidenta ovšem byla spojena s volbou mezi pravicí a levicí, ale výsledkem výhry ve volbách bylo pouze to, že vítězná strana si může vybrat polovinu ministerstev, na které chce mít následující čtyři roky vliv. Zbylá ministerstva získá opozice.
Ve vládě tak byl „prezident“ a 12 „ministrů“, v parlamentu ale zůstává za každých okolností rovnováha. Stejný počet žen a mužů, stejný počet pravicově a levicově smýšlejících. Cílem je dohoda, komunikace, integrace, nejlepší řešení pro celou RODINU. Při hledání je podporována snaha najít nejlepší řešení ne vyhrát za každou cenu. Však příště může být strana vyhrávající stranou prohrávající a je lidské chovat se k sobě neustále s úctou.
Tolik mne to zaujalo, že jsem se vyptávala dál. Co všechno je ještě v tom novém systému demokracie pro rodinu, pro člověka. Tak jsem se dozvěděla, že mají 12 „ministerstev“. Každá komora jich má na starosti šest, pro zbylých šest je stínová. Tvořit mohou všichni. Jednotlivé ministerstvo (oblast) v komorách zastupuje ministr plus dvanáct poslanců, celkem je tedy v komoře 78 členů, 72 poslanců a šest ministrů. Poslanci jsou ve čtyřech skupinách po třech lidech.
Každá skupina zastupuje jak moc zákonodárnou, výkonnou tak kontrolní. Ty se střídají dle měsíců v roce. Navíc se časem zjistilo, že jednotlivé skupiny odpovídají jednotlivým živlům (oheň, voda, země, vzduch) a lidé jednotlivým měsíčním znamením. Tak se tato „NÁHODA“ dostala do hledí pro vstup do poslanecké sněmovny. Skupiny se sestavovaly za pomoci astrologů.
Měla jsem oči navrch hlavy a vyptávala se dál. Najednou se mi ale kamarádka začala vytrácet, až jsem se probudila. Nechtělo se mi ten sen opustit. Chtěla jsem vědět víc…..všechno….
Zamyšleně jsem vstala, oblékla se a při snídani si pustila rádio. Zaujala mne zpráva, kterou hlasatel četl až na konci. Říkal, že nová strana s programem pro rozvoj rodiny, vyhrála ve volbách a má 80% hlasů voličů. Psal se rok 2010 a byla jsem doma v České republice…….
Dodatek
Jedna rodina provedla zajímavý pokus. Vložili do dvou sklenic rýži a po celý měsíc
říkali každý den jedné sklenici „Děkuji" a druhé „Ty pitomče!". Zkoumali, jak se
rýže během té doby změnila. Dokonce i děti promlouvaly k rýži, když se vrátily ze
školy. Po měsíci začala rýže, které říkali „Děkuji", kvasit a vydávala sladkou vůni
podobně jako slad, zatímco rýže, které říkali „Ty pitomče!", shnila a zčernala.
Experiment, který Emoto popsal v své knize, vyzkoušely stovky lidí v Japonsku.
Všichni potvrzovali stejné výsledky. V jedné rodině zkusili experiment trochu
změnit: podobně jako ostatní říkali první sklenici rýže „Děkuji" a druhé „Ty
pitomče!", ale měli navíc třetí sklenici rýže, kterou jednoduše ignorovali. Co
myslíte, že se stalo? Rýže, kterou ignorovali, shnila ještě dříve než rýže, které
nadávali do pitomců! Zdá se, že být zesměšněn je ve skutečnosti méně škodlivé, než
být ignorován
.
© Lioness.artep
