Slované a čarodějnické praktiky starých Slovanů

Slované a ezoterický kult

Kultura starých Slovanů z doby předkřesťanské jest jedním z nejméně známých a nejméně probádaných esoterismů a kultů. Některé z hlavních důvodů, proč otázka staroslovanského esoterismu a vnitřních prvků staroslovanské kultury doby pohanské jest v tolika bodech nezodpověditelnou je nedostatek písemných dokladů a památek, neucelenost slovanské rasy a její roztříštěnost s hlediska zeměpisného. K tomu přistupuje ještě téměř typický nešvar slovanské vědy, která na minulost svých národů se dívá s určitými předsudky, ne-li pohrdáním, a tak ráda pošilhává po cizích vzorech, jež - nejsou-li horšími - jsou při nejmenším stejné hodnoty jako kultura slovanská, ale v rabských očích slovanského učence objevují se ozářeny jakýmsi duhovým nimbem domnělé a zdánlivé povýšenosti. A tak i vážné vědecké práce slovanských badatelů z důvodů ne zcela logických věnují celé strany zevrubnému vylíčení nedostatků primitivního Slovanstva, nedostatků, které ovšem byly i nedostatky každé jiné kultury na počátku jejího vývoje. A tak se dovídáme, že Slované byli prý národem kočovným, nečistým, zbabělým, a dokonce v díle jednoho z nejpřednějších českých kulturních historiků figuruje ona otřepaná historie o rákosové rource, sloužící za nástroj k dýchání pod vodou ukrytému zbabělému Slovanu, historka, tak často užitá v indiánských povídkách, jako vážný a „vědecký" důkaz o charakteru našich předků. Nejenom však to. Původní, ryze slovanské představy, ať již náboženské či jiné, snaží se tito „skromní" slovanští historikové vysvětliti jako za odjinud přejaté, ne-li za falsa, jak je tomu na příklad v teorii o bohu Trojanovi, který prý vznikl zbožněním římského císaře Trajana, nebo dokonce ve spleti představ, vázaných prý na staré tradice o Midasovi, Daidalovi a Ikarovi! Zdánlivá neucelenost slovanského Olympu vedla mnohé badatele k celé řadě mylných závěrů. Vývoj slovanské theologie, nerovnoměrný k obrovským prostorám, do nichž se Slované rozptýlili, nelze odbýti posudkem, usuzujícím na nejednotnost nebo zmatek. Jest nutno hledati místní synonyma jednotlivých divinit a pojmy v pravdě esoterní a pomocí jich dospěti k základu a ohnisku, ze kterého všechna slovanská theologie a esoterismus vyšly.

Praslovanská jednota

V této praslovanské jednotě dokončil se pravděpodobně vývoj vyššího náboženského stupně tak dalece, že po své diferenciaci čerpaly všechny složky slovanských kultur z tohoto společného esoterního pramene. Místní změny jmen, obřadů nebo představ, nebyly dojista nikdy tak závažné a tak radikální, aby zastínily svůj společný původ.

Představa neosobního Boha

Představa neosobního a ve své podstatě nepředstavitelného Boha, Boha nejvyššího a jediného, jenž přichází do styku s člověkem jen prostřednictvím viditelných svých projevů, z nichž nejposvátnější a nejuctívanější jest oheň, ať již ve tvaru blesku či jiném, ústící v pojem Peruna, neantropomorfisovaného božstva, společného všem Slovanům, zajisté dokazuje neobyčejně vysoký stupeň praslovanského náboženského vývoje.

Perun, Svarog, Mokoš

Vedle božstev širšího, všeslovanského významu, jako jsou Perun, Svarog, Mokoš, možno dále rozeznávati ještě divinity okruhu ruského, balkánského, polabsko-baltického a podobně.

Obecné esoterní učení vyvěrá z jednoho, později trojitého, principu, kterým jest bleskovládný pán ohně, Perun, jak potvrzují již staří historikové jako byli Helmond a Prokopius, jenž praví, mluvě o Slovanech:

„Boha jediného, vládce blesku a pána všeho uznávají a jemu dobytek a vše ostatní obětují."

Dvě rozdílné síly

Druhý, pozemský pól tohoto náboženského systému štěpí se ve dvě rozdílné síly, dobrou a zlou, Bělboga a Černoboga a ztrácí se v množství divinit podřadnějšího a pouze místního významu.

Jak bude později popsáno, byla základním rysem slovanského náboženství úcta k ohni, jako k projevu božskému a oheň byl nezbytným prvkem nejen náboženské oběti a adorace, nýbrž i všech posvátných úkonů. Z tohoto důvodu srovnávají často kulturní historikové slovanský esoterismus s esoterismem parsickým. Nevšímají si však zásadního rozdílu, jenž jest na prvý pohled zřejmý ze zdola uvedené sestavy slovanského pantheonu: zatím co parsický systém staví hned na druhé místo diferenciaci dobra a zla (Ormuzd a Ahriman), náboženství slovanské tímto rozlišením teprve končí, a klade je do styčného bodu Absolutna s konkrétnem a smrtelný zápas obou principů lokalisuje pouze na tuto zemi, zosobňujíc je Bělbogem a Černobogem. A jedině z tohoto důvodu nezná a nemůže znáti slovanské bájesloví spletité a rafinované báje o božských zápasech, jak tomu jest na příklad u Řeků. Výtka primitivnosti, k níž dospěli mnozí moderní badatelé pouhým a pohodlným srovnáním slovanského bájesloví s bájemi národů jiných jest tedy zcela neoprávněná a vzniká jen z politováníhodné neznalosti celého problému.

Základ Slovanského pantheonu

Veškerou soustavu podstatných božstev, tvořících základ slovanského pantheonu lze vyjádřiti jednoduchým schématem, jež zcela odpovídá konstrukci kabbalistického šému a znovu vyvrací pověru o primitivnosti staroslovanského esoterismu. Tento šém vychází z jednoho nejvyššího a původně nepředstavitelného boha Peruna a končí ve styčném bodě světa ideálného se sférou pozemskou dvěma rozličnými principy, personifikovanými Bělbogem a Černobogem. Srovnáme-li slovanský šém s oněmi jiných kultur, kabbalistické nevyjímaje, seznáváme, že slovanské pojetí řady sefir jest nejdokonalejší, neboť esoterně nejlépe vysvětluje problém dobra i zla, bytujícího pouze pro individualitu vnímající v čase a prostoru, a při tom vystihuje čtvernost projevujícího se Boha.

Perun - Slované

Perun, první a celému Slovanstvu společné božstvo, byl zobrazován se stříbrnou hlavou a zlatým vousem, což jest analogie zřejmě odpovídající oběma hlavním nebeským světlům.

Kamenné křesadlo Blesku

Jeho idol měl podobu lidskou. V ruce držel kamenné křesadlo podoby blesku, před ním hořel posvátný oheň živený dubovým dřevem, jenž nesměl nikdy vyhasnouti. Mimo popsanou personifikaci byl ctěn Perun také alegoricky. V pomořské Korenici byl uctíván jakožto Perunič, to jest jako syn Perunův, tedy Perun v širším slova smyslu, jenž v sobě zahrnuje i prolongaci svých vlastností. Jeho obraz byl polycefalický, měl čtyři tváře a pátou na prsou.

Vznik jména Perun

Vznik jména Perun bývá odvozován od kořene per, to jest bíti, a sufixu un, jež značí toho, jenž bije, tedy doslovný význam jest: bůh hromovládný. Běží o slovanskou analogii řeckého Dia a římského Jupitera, jak ostatně dokazuje i polabský název čtvrtku, Jupiterova dne: perundan.

Analogie Svarog nebo Dažbog

Jinou analogií aneb modifikací tohoto božstva byl Svarog nebo Dažbog, jehož představa je přímo doložena jen u západních Slovanů a Rusů. Svarog jest personifikací jedné z kvalit Perunových, totiž mužské divinace zářícího Slunce.

Modifikace Peruna

Dažbog, označovaný za syna Svarogova, jiná modifikace Peruna, symbolisuje pak jednu z vlastností prvého: nejvyšší, nejposvátnější oheň, oheň životodárný, Svarogovo teplo a jas, teplo sluneční, první podmínku pozemského bytí. Kořen jeho jména dag, to jest páliti, zřejmě potvrzuje tuto jeho charakteristiku.

Chors

Obměnou Dažboga jest sluneční bůh Chors, jehož kult objevuje se hlavně v okruhu ruském. Jest pravděpodobně zosobněním slunce vítězného, to jest vycházejícího, Dažboga, jenž přemohl temnoty. Vznik tohoto jména jest pravděpodobně cizí a připomíná perské „khoreš, chereš", to jest slunce. O tomto bohu jest zmínka ve „Slově o pluku Igorově", kde se praví, že kníže Všeslav
„běžel před kuropěním z Kijeva do Tmutorokani a předstihl velikého Chorsa během vlčím,"
což znamená, že došel před slunce východem.

Zatím co uvedené tři divinity personifikující potence vševládnoucího Peruna jsou mužského typu, čtvrtá, téhož rázu, jest božstvem ženským, jakýmsi typem Afrodity nebo Ištovret, Lunární síly, symbolisované v syntetickém idolu Perunově stříbrnými vlasy. Jest to Veles, nebo Volos, v Rusku uctívaná pode jménem Mokoš. Představa Velesy jest rozhodně prastará a Slovanstvu vrozená. Etymologický výklad jména jest velmi nesnadný a nepodařil se dosud uspokojivě. Nejpravděpodobnější ze všech pokusů jest výklad Niederlův, jenž odvozuje jméno Veles od paralely véles (množné číslo ženského rodu) - imagines mortuorum, (obrazy mrtvých), singulár vélé, s kterýmžto slovem lze srovnati výrazy vélnas, vélnias - ďábel. Ruské jméno Mokoš zachovalo se dodnes u severního lidu, ovšem, v dokonale změněné představě.

V předchozích řádcích popsali jsme obraz Peruničův jako bytosti mnohohlavé. Božstvo mělo pět hlav, z nichž jedna, symbolisující patrně Velesu nebo Mokošu, byla umístěna na jeho prsou. Číslo pět odpovídá pak shora popsaným čtyřem divinitám, jimž vládne syntetická jednička - Perun sám.

Do druhé, nižší úrovně slovanského pantheonu náleží trojice Radegast, Svantovít a Triglav.

Radegast

Radegast nebo Radigost, mnohými ztotožňovaný se synem Svarogovým Svarožičem, byl uctíván hlavně v Retře. Jak ukazuje již jeho původ, byl symbolem nižšího typu ohně (slunečního), jakousi analogií římského Marta. Byl také bohem války, jeho idol byl vyzbrojen štítem s obrazem tuří hlavy, přílbice jeho nesla labuť s rozpjatými křídly a jeho ruka byla vyzbrojena kopím. Ze zvířat byl mu zasvěcen kůň, jenž také byl užíván k účelům věštebným. Někteří mají za to, že mu byly přinášeny krvavé oběti.

Svatovít

Arkonský Svantovít, druhý z božstev tohoto pořadí, byl jednou z nejváženějších divinit starých Slovanů. Jeho idol byl postaven ve velikosti nadlidské. Měl dvojí prsa i záda, čtyři obličeje, oholenou hlavu. V pravé ruce třímal bůh kovový roh, jejž kněží k účelům divinačním naplňovali každoročně vínem; levici měl pak opřenou v bok. Oděn byl suknicí sahající až na lýtka. Vedle sochy ležela uzda, sedlo, meč ve stříbrné pochvě a pestrý válečný praporec. Svantovítu byl zasvěcen posvátný bělouš, na kterém, podle tradice, bůh v noci vyjížděl. Tento kůň byl taktéž používán k orakulím.

Obměnami tohoto boha byly ještě jiné dvě divinity: Rugievit a Gerovit. Prvý byl uctíván ve městě Korenici a zobrazován obrovským dubovým idolem se sedmi obličeji, s jedním mečem v ruce a sedmi meči u pasu. Druhý byl ctěn ve Volgastu a Havelbergu. Byl pánem obrovského zlatého štítu, visícího v jeho svatyni a přinášejícího vítězství. Nikdo se nesměl tohoto štítu dotknouti. Obě tyto divinity nejsou však původní vytvořeninou slovanského esoterismu, nýbrž pouhými spojkami anebo kombinacemi ústřední potence Svantovíta s krajními mohutnostmi Radegasta a Triglava, jak jest ostatně zřejmo nejen ze shora uvedeného řazení, ale i jejich číselného hodnocení.

Triglav

Triglav jest třetím božstvem této úrovně. Jeho hlavní chrám stával ve Stětíně. Bůh byl - jak ostatně naznačuje i jeho jméno - zobrazován se třemi hlavami. Jeho úcta byla spojována jako u zpřízněného Svantovíta s kultem posvátného koně, také užívaného k věštectví. Polarisační jeho hodnota odpovídala spíše principu ženskému a kovem mu zasvěceným bylo stříbro, zatím co Radegast zdůrazňoval spíše síly martické.

Třetí úrovní staroslavného esoterismu a božského panteonu byla trojice Prove, Podaga, Siva.

Prove

Prove byl uctíván ve Starogradě v zemi Vagrů jako bůh spravedlnosti a přísný soudce. Jeho jméno pochází etymologicky od kořene prav. Idol jeho nesl na svých prsou hada, symbol chytrosti, a v ruce držel bůh železný štít, který rozžhavený sloužíval ke zkouškám ohně, které byly u starých Slovanů druhem tak zvaných „božích soudů". Původně byl tento bůh zobrazován jako stařec oděný dlouhým řasnatým rouchem, držící v ruce obětní nůž a mající kolem krku obtočené řetězy. Provemu byl zasvěcen posvátný háj, v jehož blízkosti se každého pondělí shromažďoval lid. Vstup do posvátného háje trestal se však smrtí: byl dovolen pouze ženám, které v páteční den přinášívaly bohu oběti. Přinášeny byly oběti krvavé, zvířecí, ba i lidské. Lidskými oběťmi byli zajatci odsouzení k smrti a později i křesťané. Tyto oběti byly spojeny se zvláštním, dnes neznámým a záhadným rituálem, při němž idol mluvil k těm, kteří se napili obětní krve, radil jim a soudil je.

Podaga

Podaga, božstvo ctěné ve Vagrii, byl pravděpodobně bohem lovu, rybářství, hospodářství a počasí. Byl zobrazován jako starý muž s krátkou loveckou kazajkou a hranatým obličejem, který mnozí považovali zcela mylně za lví hlavu.

Siva

Siva, snad Živa, jest jméno slovanské bohyně obdobné antické Venuši. Byla jedním z hlavních božstev polabských se svým vlastním kultem a kněžskou organisací. Tak jako Venuše, i Siva byla bohyní lásky, života a plodnosti vůbec. Její moravské synonymum znělo Krasopaní; v místech nynějšího Brna a Olomouce byly jí zasvěceny krásné svatyně. Pověst vypráví, že v Brně stál její chrám v místech nynějšího dómu. Byl vystavěn z tesaných kvádrů a uvnitř bohatě vyzdoben zlatem a drahými kameny. V chrámu stála socha bohyně ve voze taženém dvěma labutěmi a dvěma holubicemi. V mythologiích jest socha této bohyně popisována takto:

„Byla zcela nahá, neobyčejně krásných tvarů, sladkých očí; ve tvých polootevřených rtech držela růži, její vlas splýval volně po zádech až ke kolenům. Hlavu zdobil myrtový věnec propletený purpurovými růžemi. Z otvoru v levém prsu, kterým bylo viděti až k srdci, zářil ohnivý paprsek. V pravé ruce držela tři zlatá jablka, v levé kouli, na které byla zobrazena tělesa nebeská ..."

Nejmladší ze slovanského panteonu jsou dvě božstva, představovaná přímo na styčné ploše abstraktna s konkrétnem. Jsou to Bělbog a Černobog. Již sama jména naznačují, že jsou to personifikace dvou protichůdných principů, v životě a v přírodě neustále spolu bojujících, principů, kterým se žádné esoterní a náboženské učení nemůže vyhnouti ve svých spekulacích a ve své filosofii.

Bělborg

První z nich, Bělbog, je citován zvláště ve zprávě Helmondově a doložen topograficky i etymologicky. Byl to bílý bůh dobra. Zobrazován byl prý jako starý, bíle oblečený muž, korunovaný květinovým (prý vavřínovým) věncem a se zelenou ratolestí v ruce. Jemu byly přinášeny oběti, aby chránil svůj lid od Černoboga. V Rusku býval zván Bielbog a uctíván nejvíce ve svém chrámě v Kijevě, kde byl považován také za hromovládce.

Černobog

Jméno Černobog, síly předchozí opačné, tvořilo často příjmení mnohých zlých božstev, dále pak nejvyššího ze zlých mocností a zlého principu všeobecně.

Tak asi vyhlížela základní soustava slovanského pantheonu.

Vedle uvedených bohů všeobecného a podstatného významu, zasluhují zmínky některá božstva rázu podřadnějšího, která jsou prodloužením základní linie Bělbog-Černobog, dobra nebo zla, světla či tmy na pozemské sféře, a která končí personifikacemi živlů, přírodními bytostmi, na které je slovanské bájesloví neobyčejně bohaté. Bohové tohoto stupně došli ve slovanském esoterismu pozoruhodného zhodnocení nejenom podle druhu svého působení (Bělbog-Černobog), ale i podle jeho způsobu. Tak vznikly výrazy Zirnitra a Razi, z nichž první značí čaroděje aneb aktivního působce, to jest boha nebo činnou bytost vůbec, kdežto druhý výraz značí rádce, bytost pasivní, zasahující do osudu dění nikoliv přímým činem, nýbrž inspirující jen druhé bytosti a člověka k záměrnému činu.

Toto pozoruhodné podvojné dělení nadpřirozených bytostí do čtvera kategorií, které - pokud je nám známo - není vyjádřeno tak výrazně v žádném náboženském esoterismu jiném, můžeme považovati za původní a ryze slovanské.

K bohům tohoto podřadnějšího stupně, o kterých se blíže rozepisovati není možno, patří na příklad bohyně Raziva, Hela, zlomocný bůh Mita, kobold Gasto, hvězdný bůh neznámého dnes již jména, často však ztotožňovaný s Bělbogem, Jitrobog a mnozí jiní.

Démonologie - Slované

Další kapitolou slovanského esoterismu jest jeho složitá démonologie, zahrnující v sobě nespočetné množství bytostí živelných, osudových a démonických, jimiž bohatá fantasie starých Slovanů dovedla animisovati všechny složky přírody a lidského života a které daly vznik neobyčejně bohatému bájesloví tohoto lidu.

Slovanská démonologie vychází z předpokladu, že celá příroda jest animisována a že „duchové" žijí ve všech přírodních úkazech, ve všech předmětech a že zapříčiňují všechny osudové a životní projevy. Tak vznikly bytosti vládnoucí horám, stromům, řekám, pramenům, bytosti řídící narození, smrt, pohlavní pudy, lásku, hněv, mstu a podobně. Zvláštní kategorii v tomto oboru tvoří duchové domácí, to jest duchové pozůstalí po předcích, kteří se vyznačovali neobyčejně blízkým vztahem ke svým potomkům a k celému jejich rodu.

Výrazy, označující démona, byly podle novodobého badání dva: div, praarijské slovo, příbuzné s indickým deva a iránským dev, značícího zloducha. Z tohoto slova vzniklo později div, diva nebo divý, výrazy, jimiž se tyto démonické bytosti označovaly. Druhý starý výraz tohoto druhu byl běs, jenž však neměl analogický význam se smyslem dnes užívaného slova, nýbrž znamenal démonickou bytost všeobecně, aneb božství vůbec.

Zabíjení žen, sluhů, zvířat na hrobě zemřelého pána jest přímým důkazem víry starých Slovanů v život posmrtný; zprávy o tryznách, ukládání jídel a jiných potřeb k životu do hrobů jen potvrzují tento předpoklad.

Ve slovanských představách měla původně lidská duše podobu neurčitou, cosi jako dech nebo pára, jak ostatně již dokazuje etymologicky kořen slova „duše". Později, kdy se užívání symboliky k vyjádření nebo označení nehmotných představ vžilo, dospěla slovanská démonologie ke stejnému obrazovému prvku jako vzdálená a se Slovanstvem nijak nesouvisející kultura staroegyptská. Duše bývala zobrazována podobou ptačí, a u starých Slovanů nejvíce se připomíná jako symbol tohoto druhu holubice, slavík, krkavec nebo vlaštovka.

S vírou v nesmrtelnou duši a s její představou úzce souvisí i vznik víry v tak zvaný vampyrismus, čili upírství, silně zakořeněné v slovanském bájesloví.

Mimo to měl slovanský esoterismus zcela svůj vlastní názor na posmrtný život. Třebaže pochopení esoterního dualismu je nesporné, chyběla mu představa ráje a pekla. Pro staré Slovany neexistovalo ani peklo, ani nebe, a otázka posmrtné odměny nebo trestu nebyla vázána na prostředí, do něhož se duše po smrti dostala, aneb do oblastí, jimiž procházela.

Duchové domácí nebo rodinní, to jest duchové předků, ochránci rodiny a rodu, z něhož vyšli, byli starými Slovany nazýváni Dědové. Dědové byli v představě tohoto lidu typem ideálních hospodářů. Měli podobu stařečků, kteří brali na sebe mnohdy podoby zvířecí, zvláště hadí. V představě lidu rodinný děd jest první a základní podmínkou zdárného hospodářství a v mnoha místech vžila se představa, že v domě může zkvésti blahobyt teprve tehdy, až zemře hlava rodiny a stane se „dědem".

Jest pochopitelné, že k představám těchto bytostí vázal se celý magický rituál, jenž se v mnoha krajích zachoval až po naše dny. Tento rituál však na rozdíl od mnohých jiných, vztahujících se na duše zemřelých u jiných národů (Tibet), místo, aby duše odpuzoval, je přivolává, snaží se udržeti je v blízkosti operatéra a nakloniti si je.

Jiným typem slovanských démonů jsou rusalky a víly, z nichž první jsou ženské bytosti původu manistického, zvláště pak duše zemřelých dětí a svobodných dívek člověku nepříznivé, které si lid snažil získati a usmiřovati různými oběťmi. Víly bývají považovány za výtvor tradicí jihoslovanských, jichž původ je velmi starý, takže je nelze s jistotou zařaditi do kategorie démonů manistických nebo animisovaných zjevů přírodních. Těmto stále mladým a krásným, z rosy a deště se rodícím, ženským démonům byly zasvěcovány ve slovanském dávnověku i některé rostliny, jako je mateřídouška, třemchava a rosan (dictanus albus). Víly mohou býti dobré i zlé. Bylo jim obětováno pod stromy a u pramenů.

Vedle těchto zjevů rozeznává slovanský folklor ještě celou řadu bytostí vílám velmi příbuzných. Jsou to bosorka, lesní žena, divá žena, večernice, polednice, bobovnice, ujemnice, jezinka, medulina, jedubaba, ježibaba, divý muž, hejkal, hejkadlo, zrut, ozrut, žithola, dzivozonka, bogunka, odmjanka, smjernica, vodník, povodnja devica a tak dále.

Typem bytostí osudových jest pak Režanica a Sudvěj. Démonů tohoto druhu má slovanské bájesloví velmi málo, neboť staří Slované neuznávali slepý osud, jak dosvědčuje i zpráva Prokopiova.

„Osudu neznají a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem. Jenom když se blíží smrt buď nemocí nebo válkou, slibují, uniknou-li, obětovati bohu za své zachránění a když vyváznou, obětují co přislíbili, jsouce přesvědčeni, že za svou záchranu děkují této oběti."

Vedle již zmíněného hada-hospodáře zasvěcovali staří Slované svým bohům i různá zvířata. Niederle ve svých „Slovanských starožitnostech" píše o tomto předmětu následovně:

„O některých zvířatech víme, že byla zasvěcena jednotlivým bohům, na příklad kůň Svantovítovi a Radegastovi, kanec Radegastovi, kohout bohům slunečním Svarogu a Chordu. Také o býku se napovídá, že byl ctěn jako bůh, ale zprávy staré jsou jednak nesprávné, jednak málo spolehlivé. Nespolehlivý jest sám sebou text tak zvané Ebstorfské legendy, která mezi slovanskými bohy připomíná Sventebuecka, ve kterémžto jméně složka bueck by ukazovala na svatého býka, proto, že jej autor legendy ztotožňuje s Jupiterovým Hammonem zobrazeným s rohy (třebas beranními). Ještě méně lze spolehnouti na texty arabské u Rosteha a Kardízího, připomínající ctění býků u Slovanů. Běží v nich o omyl, vzniklý nejspíše přepsáním arabského „thírán" - býk, za arabský „nírán" - oheň, neboť jiné zprávy orientální mluví u Slovanů o ctění ohně. Jinak je ovšem kult býka nebo tura, jakožto symbolu plodivé síly a s ním spojený kult býčího phallu znám v pozdějším folkloru slovanském a sousedním. Z ptáků zvláštní význam měl už v pohanské době kohout a udržel jej v tradici lidové až po dnešní den. Zejména černý kohout a černá slepice mají dosud velikou úlohu při všech důležitějších funkcích životních, jak při porodu, šestinedělí a při svatbách, tak i při pohřbech jako oběť démonům nad jiné patřící a patrně milá. Při porodu a svatbě jest význam slepic zřejmý; je tu patrně dnes symbolem a dříve byla nositelkou plodivé síly, která se měla darováním a požitím ptáka přenésti na manžely. A jaký jest její význam při pohřbívání? Proč je oběť slepice nebo kohouta typickou obětí při stavbách domu, krbu, studně, mostu a podobně?"

Na tuto otázku nezná akademická věda uspokojující odpovědi, ač pro skutečného esoterika jest tato jedním z nejsnadnějších problémů ...

Svatyně - Slované

Zprávy o božištích a svatyních starých Slovanů zachovaly se nám jen velmi kuse, nehledíme-li k podrobnějším popisům chrámů baltických Slovanů. Přesto by však bylo značným omylem pochybovati o existenci těchto budov, neboť v historické literatuře zachovala se nám celá řada narážek a zmínek o chrámech pohanského Slovanstva.

Leganda o svatém Václavu

Tak na příklad Legenda o svatém Václavu mluví o pohanském obětišti, pozdější tradice polská zmiňuje se o chrámech ve Hnězdně a mnoho tradic vypravuje o mohutných pohanských slavnostech na hoře Sobotce ve Slezsku. V Rusku se připomíná Velesova svatyně v Kijevě a zbytkem jedné ze staveb tohoto druhu jest pravděpodobně i kamenný oltář, jenž byl nalezen tamtéž v základech Desjatinné církve.

Pohanské chrámy polabsko-baltických Slovanů jsou dnešní vědě nejlépe známy; vedle posvátných hájů, v nichž byl ctěn Prove, a o nichž je psáno v několika starých dokumentech, zachoval se i dosti podrobný popis Svantovítových chrámů v Arkoně od Saxa Grammatica, jejž zde z části uvádíme v překladu:

„Ve středu města, jenž byl planinou, stával dřevěný, velmi krásný chrám, oblíbený a vážený nejenom pro svou okázalou bohoslužbu, ale i pro idol boha uvnitř stojící. Pečlivě provedené řezby na vnější straně ohrady chrámové budily pozornost, obsahujíce rozmanité malby hrubě a neuměle provedené. Tato ohrada měla toliko jeden vchod. Svatyni vlastní obklopovala pak dvojí přepážka, z nichž vnější, ze stěn zhotovená, nesla červenou střechu, vnitřní pak se skládala pouze ze čtyř sloupů, mezi nimiž místo stěn stkvěly se visuté opony, a nesouvisela - mimo krov a několik trámů - nikterak s (ostěněním) vnějším. Ve svatyni stála modla ohromných rozměrů, přesahující svou velikostí každý rozměr lidského těla a vynikající čtyřmi hlavami a šíjemi, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimo to z předních i ze zadních hlav vždy jedna upírala zraky vpravo, druhá vlevo. Vyholení vousů a přistřižení vlasů bylo takové, že bys myslil, že umělec úmyslně vyznačil účes u Rujánců obvyklý. V pravé ruce držela modla roh vyrobený z různých kovů, jejž kněz obřadů znalý rok co rok vínem naplňoval, aby ze stavu tekutiny hádal na úrodu roku příštího. Levá paže byla opřena v bok v podobě oblouku. Suknice sochy sahala až k holením, jež jsouce vyrobeny z jiného dřeva, byly tak neznatelně vkloubeny v kolena, že bylo možno najíti místo, kde se spolu spojovaly, toliko po bedlivějším ohledání. Nohy spočívaly přímo na zemi, jelikož podstavec byl v zemi ukryt. Opodál leželo udidlo, sedlo sochy a četné odznaky božské. Kromě toho i neobyčejně velký meč s pochvou a rukojetí skvostně tepanou a pozoruhodného stříbrného zevnějšku.

Slavnostní obřad - Slované - posvátný obřad

Kněz modly, který na rozdíl od obvyklého ústroje svých krajanů, budil podiv dlouhými vousy a vlasy, den před posvátným obřadem čistíval velmi pečlivě koštětem svatostánek, do kterého pouze on směl vstoupiti, dávaje bedlivý pozor, aby ve svatyni nedýchal; a tak kolikráte měl dechu nabrati nebo vydechnouti, tolikráte běžel ke vchodu, pravděpodobně, aby lidský dech přítomného boha neovanul a tím neznesvětil.

Druhý den zatím co lid čekal před vchodem, brával soše pohár z ruky a pozorně ohledával, zda snad nalité tekutiny neubylo; soudil z toho o neúrodě roku příštího. Zjistiv to, nakazoval, aby nová sklizeň byla uschována pro dobu budoucí. Jestliže shledal, že z obvyklé náplně ničeho nechybí, prorokoval, že nadejdou leta úrodou požehnaná. Na základě tohoto znamení rozhodoval, aby se se zásobami v příštím roce buď více, či méně šetřilo. Vyliv pak staré víno k nohám sochy v oběť, naplnil prázdný pohár novým a uctiv sochu tím, že na oko jí dal píti, prosil pak v slavnostní modlitbě jednak sobě, jednak vlasti všeho dobrého, spoluobčanům pak rozmnožení majetku a nová vítězství. Po modlitbě přiloživ pohár ke rtům jedním douškem jej vyprázdnil a vínem znovu jej naplniv, vložil jej opět soše do pravé ruky. Také medový koláč okrouhlý, téměř zvýši člověka, byl k oběti přinášen. Kněz stavě jej mezi sebe a lid, ptával se Rujánců, zda ho za ním vidí. Když odpovídali, že ano, vyslovoval přání, aby titíž lidé nemohli ho po roce viděti. Ale tímto projevem nežádal smrti ani sobě, ani svým krajanům, nýbrž bohatší sklizeň pro příště. Na to jménem sochy pozdravoval shromáždění a povzbudiv je k další věrnosti k bohu a k šetření obřadu obětního, sliboval jim jako nejbezpečnější odměnu za toto uctívání vítězství na zemi i na moři.

Po tomto úkonu zbytek dne bujným hodováním vyplňujíce požívali při hostině dokonce obětních jídel, co jen hrdlo žádalo, užívajíce obětí bohu určených, aby sloužily jejich obžerství. Při těchto hodech nedbati střízlivosti, bylo považováno za čin bohulibý, dbáti ji za hřích.

Každý muž nebo žena přispívali dobrovolně každoročně na uctění sochy jedním penízem. Jí též byla věnována třetina nepřátelských výzbrojí a kořistí, jakoby s její pomocí tyto věci byly získány nebo dobyty. Tento bůh měl dále přiděleno tři sta koní a tentýž počet průvodců na nich jezdících. Tito pak odevzdávali celý svůj zisk, ať již získaný krádeží nebo bojem, v ochranu knězi. Z této kořisti vyhotovoval pak kněz různé odznaky a rozmanité chrámové ozdoby, jež ukládal pod závory do truhlic, kdež mimo množství peněz byly uloženy i četné nachové látky stářím přeleželé. Zde bylo viděli dále spousty darů od obcí i osob soukromých, které přinesly sem sliby těch, kdož prosili o nějaké dobrodiní. A tuto sochu obětmi celého Slovanstva uctívanou obmýšleli i sousední králové svými dary z úcty k její modloslužbě.

Vedle jiných i dánský král Sueno poctil tuto modlu, aby jí získal drahocenným pohárem, dávaje přednost náboženství cizímu před vlastním, načež pykal násilnou smrtí. Ještě jiné svatyně na četných místech měl tento bůh, jež spravovány byly kněžími nižší důstojnosti a menší moci. Kromě toho měl i bělouše zvláštního jména, z jehož ocasu žíně vytrhávati bylo hříchem. Pásti jej a jezditi na něm směl pouze kněz, aby božské zvíře neztrácelo na své ceně, kdyby se ho častěji užívalo. Na tomto koni podle víry Rujánců Svantovít válčil proti odpůrcům své bohoslužby. Hlavní doklad toho byl ten, že kůň, ačkoliv jej na noc zavírali ve stáji, byl zrána zhusta vídáván zpocený a blátem postříkaný, jako by byl proběhl při návratu z cesty dalekou výpravu. Také se takto pomocí koně věštilo: Když chtěli vyvolati válku proti některé zemi, rozestavovali kněží před svatyni kopí ve třech řadách; v každé z nich vždy dvě kopí byla zkřížena hroty dolů, načež byla zarážena do země, při čemž jejich řady byly od sebe stejně vzdáleny. K nim v době chystané výpravy po slavné bohoslužbě vyváděli z předsíně koně s ohlávkou a jestliže překročil řady před sebe dříve pravou nebo levou nohou, pokládalo se to za znamení příznivé pro vedení války; jestliže však vykročil levou nohou, třeba jen jednou dříve, od plánu k napadení cizí země bývalo upouštěno. A také předsevzatá plavba nebyla podniknuta dříve, dokud neviděli blahověstné vykročení třikráte za sebou. Ti pak, kteří za rozmanitým obchodem chtěli jíti, podle toho s kterým zvířetem se dříve setkali, soudili, zda přání jejich se vyplní, či nesplní. Bývala-li znamení ta příznivá, s veselou myslí se vydávali na cestu; byla-li nepříznivá, otočili se a šli domů. Také užívání losů nebylo jim neznámo; tak házejíce tři dřívka, na jedné straně bílá, na druhé červená do klína, na místě losů bílými zdar, tmavými nezdar označovali. I ženy vyznaly se v tomto druhu věštění. Sedíce u ohniště, bez rozmýšlení namátkou dělaly v popelu čárky. Napočetly-li číslo sudé, pokládali je za dobrou předzvěsť, při počtu lichém viděli v nich zlé znamení."

Pojednání o slovanském ezoterismu

Pojednání o slovanském esoterismu nebylo by úplné, kdybychom se nezmínili o jeho nejnižším projevu, to jest čarodějství.

Jako téměř u všech kultur, tak i u starých Slovanů, primitivní člověk snažil se spojiti se s předmětem své víry, ať již to jsou démonové nebo jiné nadfysické bytosti, nebo dokonce i božstva v pravém slova smyslu, pomocí kouzel, čarodějství a čar, aby bylo možno využitkovati tyto síly k rozmanitým záměrům.

Čarodějství - Slované

Funkci čaroděje obstarával nejdříve automaticky nejstarší člen rodiny, později stávali se čaroději z povolání mužové, kteří čarodějství teoreticky i prakticky ovládali.

Základem čarodějného umění bylo především tak zvané vidění, buď ve snu nebo ve stavu bdělém. V druhém případě vyvolávání visionářských stavů dělo se buď zavedením orgiastického záchvatu, ať již transem, nebo prudkými pohyby stupňovanými až do extase, nebo požitím opojných a narkotických prostředků. Znalost drog, posistického i slovního rituálu a veškerých prostředků sloužících k vyvolávání divinace slala se vbrzku majetkem a bedlivě střeženým tajemstvím několika jedinců, kteří jí nabyli veliké vážnosti u lidu; kouzelník-šaman jest nejtypičtějším představitelem staroslovanského čarodějství.

Staří Slované v dobách pohanských nazývali tyto čaroděje nejčastěji volchvi množným číslem slova volchv, kteréžto slovo znamená člověka, jenž mluví v extasi. Vedle tohoto slova existovala celá řada odvozenin pro tentýž význam ze slov jakými jsou čára, bájiti, hádati, věděti nebo i vražditi, která se vztahují spíše již na specialisované čaroděje.

Slovanské čarodějnické praktiky

Slovanské čarodějné praktiky bývají novějšími archeology pomíjeny jako všeobecné a nepůvodní. Tak na příklad Brückner píše, že jsou všeobecně evropské a že v nich není ničeho typicky slovanského a k témuž názoru se kloní i Niederle; označuje je za prostředky, které byly po celém známém světě společným majetkem staré magie.

Bylo by snad zbytečno zaujímati stanovisko k těmto a priori odmítavým a skutečně typicky slovanským, to jest svůj vlastní krb zlehčujícím, mentalitám, nehledě ani k nepovolanosti většiny autorů, které ani akademický titul, ani bezesporná vědecká reputace nemůže opravňovati ke kritice magie, kterou ostatně pohodlně zapírají, při čemž ji neznají ani natolik, jako kterýkoliv z primitivních volchů pohanského Slovanstva.

Zmíněné již magické prostředky mohli bychom děliti podle původu na všeobecné, to jest takové, které byly importovány z kultur jiných, samozřejmě že nikoliv jen evropských, nýbrž i z pramenů jiných, a na takové, které ať již obměnou nebo přizpůsobením, či v důsledku rozdílného nazírání slovanského esoterismu na okultní problémy mají ráz čistě původní.

První kategorie, o které se zmiňujeme v ostatních částech tohoto díla, nemusí býti zde citována.

Příklady pro akce kategorie druhé jsou dosti skrovné a jejich význam a způsob provádění jest mnohdy i modernímu esoterikovi neznám. Některé prameny píší o čarodějkách předpovídajících pomocí sítě a vody vítězství, jiné mluví o jakési praktice psaní jmen na jablka, o obřadu, jejž Niederle považuje za původně řecký, ač sám za tímto tvrzením doslovně nestojí a neváhá za ně položiti nesmělý otazník v závorce. Církevní ústav knížete Vladimíra a po něm i Církevní ústav knížete Vsevoloda (Vladimirskij Budanov) zmiňuje se i o praktice „říkání znamení do stěn", o které není v jiných kulturách dosud ničeho známo. Jinak jest pro staroslovanské čarodějství typické hojné užívání česneku, rozestírání a spalování vlasů a určitý druh geomantie, spočívající v kreslení čar do žhavého popele. Vzhledem k tomu, že o způsobu provádění tohoto obřadu píše se pouze v církevních zákazech již v době křesťanské, a že nezachovaly se bohužel žádné zprávy jiné, podle nichž by se dalo usuzovati na bližší podrobnosti, jeho rekonstrukci byť cestou deduktivní se zúmyslně vyhýbáme, abychom neporušovali exaktnost této knihy.

Pozoruhodná a čistě slovanská čarodějnická pověra jest nauka o zlaté trávě, který prý zavedena do žíly v pravém zápěstí činí čaroděje schopna otevírati všechny zámky a nacházeti skryté poklady.

Praktik, jichž původ není doložen, jest vedle toho celá řada. Saxo se zmiňuje o věštbě pomocí bílých a černých dřívek. Severní Rusové zabíjeli v oběť živé kury, když byli dříve hádali pomocí losů nebo kostek, jak s nimi má býti naloženo; jiná divinační technika bylo hádání nad kostmi mrtvých.

Kasta čarodějů žila původně u starých Slovanů v nejužším styku s kastou kněžskou, takže ještě ke konci doby pohanské nelze zjistiti plné rozlišení obou stavů. Třída čarodějů existovala jen v místech kulturních středisek s chrámy a idoly. Vzhledem k tomu, že rozlišení mezi knězem a čarodějem bylo tak nesnadné, zdá se býti potvrzena domněnka, že staroslovanské pohanství bylo náboženstvím, jež aplikovalo své zásady přímo na praksi. Bylo to náboženství tedy po výtce magické. Názor některých badatelů, jakoby kněžská kasta u tohoto lidu neměla vyšších funkcí a že by pracovala „pouze magií a nevedla lid k vyšší víře etické", jak jej cituje Niederle, vznikl jen z naprosté neznalosti otázky, neboť magie sama o sobě obsahuje eticko-filosofické prvky často úrovně mnohem vyšší, než kterékoliv náboženství. Není nutno ani přihlížeti k hluboké esoterní náplni slovanského pantheonu, aby tato otázka byla na prvý pohled jasná, i když snad mnohému ze samozvaných a zaujatých kritiků tak nesnadno pochopitelná.

Uvedený názor některých vědců vyvrací se však konečně historickým faktem, jehož citování nemohl se vyhnouti ani nejzarytější nepřítel rozumného a inteligentního Slovanstva.

Když se roku 789 blížil Karel Veliký s vojskem k hlavnímu veleckému hradu, vyšel mu kníže Dragovít s původem z chrámu vstříc.

To - mimo jiné zprávy - dokazuje, že vedení úřadu kněžského soustřeďovalo se v rukách náčelníků vedoucích rodů, jak ostatně tomu bylo i u jiných národů a není tedy důvodů, proč by právě Slované měli činiti i v tomto zcela přirozeném zřízení výjimku.

Přímých zpráv o kněžském stavu u starých Slovanů zachovalo se velmi málo, ač jeho existence vyplývá samozřejmě z existence božišť a chrámů.

Jako mocná, třebas malá kasta, objevují se kněží u Slovanů polabských. Staré záznamy zvou je prostě sluhy chrámů a božských idolů. Jejich postavení bylo však vysoké a moc veliká.

Jinak o organisaci kněžského zřízení není nám známo skoro nic. Posloupnost úřadu, zda dědictvím, adopcí či volbou, počet kněžských sborů a jejich hodnocení u starých Slovanů jsou dosud otázkami nezodpověděnými. Tolik je známo, že při velkých chrámech, jako byl na příklad chrám stargradský nebo arkonský, byl kněžský sbor velmi početný a jemu v čele stál velekněz moci mnohdy neomezené, přesahující dokonce i knížecí moc. Tento velekněz potvrzoval s konečnou platností rozhodnutí knížecí, svolával s ním sněmy a vyjednával přímo s nepřáteli o podmínkách míru.

V každém případě je zřejmo, že bohatá a učená kasta staroslovanských kněží měla největší možnou moc jak společenskou, tak i politickou. Uplatnění této moci jest již zřejmo ve staroslovanském právu asylu, které zaručoval proti všem a každému nepříteli chrám a jiná posvátná místa.

Vedle chrámových orakulí, spojených s rituálem, ať již typicky slovanským, jako je užívání posvátného koně, nebo přejatým, jako je na příklad ptakopravectví, zachovaly se ještě některé zprávy o rituálních obětech, lidských nevyjímaje. Způsob obětování živých jedinců jest však v tomto případě zcela původní. Oběť byla oprátkou škrcena, nikoliv krvavě zabíjena, nebo za živa půlena, jako u národů jiných.

Souvislost tohoto rituálního zvyku možno spatřovati v pochovávání nebo házení Morany do vody, při čemž loutka nahrazuje někdejší živou oběť předhozenou jako každoroční smírný dar přírodním nebo elementárním bytostem.

Jaký byl esoterismus slovanského náboženství a kultury?

Jak jsme již řekli, svedl nedostatek přímých písemných a jiných dokladů slovanského bájesloví a náboženství mnohé badatele k mylnému přesvědčení a tvrzení, že Slované nedospěli vůbec k vyspělému kultu a k vyššímu náboženskému chápání. Bylo by však hrubým omylem podceňovati souhlasně s těmito badateli starou slovanskou esoterní kulturu jen proto, že nešťastnou shodou okolností nevíme o starých Slovanech tolik, co jest nám známo o starých Řecích, Indii, Gallii a jiných kulturách.

Víra v jednoho Boha nejvyššího, vyspělý filosofický názor na otázku posmrtného života, který by i dnešní doba mohla snadněji přijmouti za svůj, neboť jest logičtější než křesťanská představa o nebi a pekle, jsou dva hlavní 1 celé řady dokladů, že staroslovanský esoterismus a jeho náboženská filosofie byly na výši své doby a nezadají si s názory jiných kultur, ať již sebe vyspělejších.

Přihlížíme-li k dělení esoterních systémů a kultur podle živlů, mohli bychom rituál staroslovanského esoterismu zařaditi do náboženstev odpovídajících kategorii ohnivé. Krajní úcta k ohni a krbu, zachovaná až podnes v mnohých krajinách slovanských, nedá se vysvětlovati uznáním pro jeho praktickou potřebu a nezbytnost. Mnohde ještě dnes shledáváme se se starobylým zvykem primitivního rozněcování ohně, který získaný tímto způsobem, jest považován za nadaný silou nadpřirozenou, za posvátný, svatý a očisťující a nazýván ohněm živým, novým nebo božím. S očisťující silou tohoto živlu, jenž již od prapočátku arijské kultury jest označován svastikou, měl přímý vztah i tradiční staroslovanský zvyk pohřbívati žehem, obětovati ohněm a ohni, jakož i mnoho jiných obřadů přímo dokládajících kult a animisaci tohoto živlu.

Viditelným symbolem universálního ohně a Boha bylo starým Slovanům slunce. Jeho znaky, kolo jednoduché, opaprskované, s křížkem, kolečkem nebo centrálním bodem uvnitř, vyskytující se na většině staroslovanských starožitností, jsou archeologickým dokladem úcty ze které se slunce těšilo. Každý z Kultů ohně rozlišoval vždy posvátný oheň na několik druhů. Jedním z podobných dělení bylo v tomto díle již citované rozlišení ohňů u Peršanů. Jest bezesporné, že analogické dělení znali i staří Slované, i když nemáme o tom bližších a podrobnějších zpráv. Pouhý fakt, že oheň byl považován za syna Svarogova, že Svarožič byl zosobněním ohně, jakožto emanací slunečního žáru, a že v chrámech před idoly udržovány byly posvátné ohně, jejichž znesvěcení trestávalo se smrtí, nepostačí k bližšímu definování povahy ohňů u starých Slovanů.

Kult ohně - Slované

Kult ohně, vlastní nejen starým Slovanům, ale i celé řadě kultur jiných vedl velmi často k domněnce, že staroslovanský pantheon, mythologie a esoterní filosofie jsou pouhými plagiáty esoterismu perského nebo indického.

Pro perský jeho původ mluvila by přímo posvátná úcta k ohni, ač náboženské mythy slovanské tuto teorii nadobro zvracejí prostým faktem, že rozlišení dvou principů Ormuzd a Ahriman u Slovanů Bělbog a Černobog, v prvé kultuře se odehrává přímo na počátku celého řetězu iniciačních legend, kdežto u Slovanů stává se problémem zcela pozemským, končíc příčinnou genesí.

Pokud se pak týče polycefalismu slovanských idolů, jenž prý poukazuje na indický původ, postačí, abychom porovnali jen poněkud přesněji zásadní typy obou kultur, abychom poznali, že obě zdánlivě shodné vlastnosti jsou jak konstruktivně tak i ideově zcela odlišny. Divinity slovanské mají obličeje stavěny v horizontálním prostoru na jedné, společné hlavě. Mnohohlavé indické idoly obracejí zpravidla svoje obličeje před sebe v jednom vertikálním prostoru. Z toho plyne, že slovanský „polycefalismus" vlastně ani jím není, protože nelze při něm mluviti o vícero hlavách, nýbrž pouze o více obličejích, které zpravidla jsouce obráceny k hlavním světovým stranám měly symbolisovati vševědoucnost boha, na rozdíl od vlastností a schopností personifikovaných hlavami božstev staré Indie.

Sedmice prvků astrologických potencí

Sedmice prvků astrologických potencí ač není zplna ve staroslovanském esoterním učením prokazatelna, jest více než pravděpodobna, uvážíme-li, že skrytá náboženská filosofie tohoto lidu objevuje se v dokonale propracovaném systému, svědčícím o vysoké kulturní úrovni daleko přesahující hranice primitivnosti. Potence tohoto druhu dokazatelně zjistitelné jsou Slunce ve třech obdobách, analogických esoternímu dělení egyptskému: Luna, Venuše a Mars.

Staroslovanská esoterní filosofie popírala, jak jsme již řekli, osud a jeho přímé působení na člověka. Vše, co na člověka působilo, ať již ve smyslu dobrém či zlém, bylo přímým důsledkem jeho činů a bylo i relativně odvislé od jeho zbožnosti a víry.

Víra v posmrtný život duší je dokázána nejenom staroslovanskými pohřebními obyčeji, ale i zcela věrohodnou zprávou Kosmovou, jenž praví o starých Češích:

„... item sepulturas, quae fiebant in silvis et in campis atque scenas, quas ex gentili ritu faciebant in biviis et triviis quasi ob animarum pansationem ..." (Výňatek ze zápovědi Břetislava II.)

Duše - Slované

Představa duše byla, jak již shora uvedeno, symbolisována podobou ptačí, jež někdy analogicky se symbolikou staroegyptskou měla dokonce i lidskou hlavu. Jiné, méně užívané, symboly duše jako netopýr, moucha, vosa nebo včela, zřejmě upomínající živočichy schopné létání, jsou rovněž podtržením typické schopnosti lidské duše, která dle víry starých Slovanů byla bytostí ovládající prostor.

Představa nebe a pekla

jako oddělených oblastí, v nichž duše by byly odměňovány nebo trestány za své pozemské činy, jest staroslovanskému esoterismu neznáma. Vnikl-li pojem pekla i do slovanského pohanství, stalo se tak až v době pozdější vlivem křesťanství. Problém odměny a trestu po smrti byl původně řešen stejnou formulí, jež byla aplikována na život pozemský a která překvapuje svou jednoduchostí, pravděpodobností a jasností: Není vysloveně oddělených sfér na onom světě, duše trpí aneb se raduje poměrně ke své čistotě, aneb pyká za svoje poklesky v jednom a témž prostředí. Vzhledem k tomu, že dvojpolový rozklad tvůrčí síly, Bělbog-Černobog, odehrává se podle slovanského esoterního názoru přímo až na točně světa hmotného a nehmotného, duše - nestala-li se přírodní, dobrou či zlou bytostí (víla, vlkodlak, navka atd.), to jest, odpoutala-li se od svého materiálního prostředí po smrti těla, jež obývala, přichází do oblasti neznající těchto rozdílů, do sfér, která jest přímou cestou k nejzazším tvůrčím mohutnostem, kde problém pohlaví, dobra nebo zla, není více záhadou nebo překážkou. Duše zdolává pouze svoji „váhu", eterisujíc se postupným očišťováním od břemena hmoty, jehož „váha" jest odvislá od způsobu jejího předchozího života.

-

Proti poučce o nerozdílnosti základních slovanských božstev mohlo by se snad namítnouti, že pantheon divinit, stojící nad polarisovanými silami zosobněnými Bělbogem a Černobogem, jest v bájeslovném pojetí i různopohlavní. Avšak tato různopohlavnost není míněna s hlediska příslušné sféry, nýbrž s hlediska čistě pozemského projevu nebo chápání.

Slovanští Bohové

Slovanští bohové se nežení, nemilují se vzájemně, ani se nenávidí, nýbrž stojí vedle sebe zdánlivě ztrnule, jako hvězdy na nebi, jako síly anebo bytosti, jejichž zraky jsou obráceny na hmotný svět a jejichž vztah je dán pouze relací.

Slovanský esoterismus

zdánlivě potlačený dříme dodnes v srdcích slovanských národů, kterým na nebi jejich obzorů rýsuje vznešenou syntézu, která nezná osudu, jejž nahrazuje svobodnou duší nemající ve svém rozletu překážek. A víme z magického dogmatu, že ten, kdo v osud nevěří, že nad všemi těmi silami, které zbabělci osudem zovou, vždy a všude vítězí. Odkaz pravěku je příliš mohutný a poněvadž doba Slovanstva dosud nenadešla, musí nastati v budoucnosti, aby náš kmen mohl sděliti svoji svobodu celému lidstvu, nevyrve-li ovšem násilím ze své duše a z kultury jí tvořené tuto vznešenou víru.

Není užitečné a vůbec nemá smyslu odporovati laickým výtkám primitivnosti staroslovanskému esoterismu, stejně tak, jako by bylo zbytečno osvětlovati jeho hluboké pravdy a jeho velikolepou filosofii, jež nese v sobě sémě náboženství, které snad nadejde za nespočet století po nás těm, kteří je budou uměti chápati a kteří budou schopni vyvésti jádro těchto řádek k velikým syntézám.

V tomto skrytém semeni nových myšlenek a nového chápání vidíme důkaz poslání obrozeného Slovanstva, posvěcení jeho síly a jeho osudu, nezoufajíce nad přechodnou porážkou jeho původního esoterismu vlivem cizích kultů. Víme, že semeno má-li vydati plod, musí v zemi zdánlivě zemříti a proto také jsme přesvědčeni, že slovanský esoterismus pod přívalem dějin vyšel z uvědomění našich národů jen proto, aby vydal plod a aby oslavil zázračně vzkříšení slávy. Víme, že staletí klidného spánku jenom posílila ducha božišť našich praotců, aby jejich esoterismus zocelen zkouškami a pokořením povstal ve svou hodinu, třímaje pochodeň Nového Světla.

V případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com