Svatyně

Mešita Tunis
Chrám v archaickém chápání, hinduistický chrám v Rangúnu, výroční svátky - višnuistické, šivaistické, šaktické, kláštery v buddhismu, pojetí starých izraelských svatyň, obřad v rabínském judaismu, mešity...
Zobrazen: 3392x   15. 3. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Chrám v archaickém chápání

Podle Eliadeho je chrám v archaickém chápání jakýsi „otvor vzhůru", zajišťující spojení se světem bohů. Ale i dnes, dodává Eliade, chrám pro věřícího participuje na nějakém jiném prostoru, než je prostor ulice, v níž stojí; chrámový práh jednak odděluje oba světy, posvátný a profánní, jednak umožňuje přechod z jednoho do druhého. Chrám je obraz světa (imago mundt) a zároveň příbytek bohů; představuje svět a zároveň svět posvěcuje a očišťuje. Bývá stavěn podle vzoru, který je v nebi.9 Tomuto archaickému pojetí se patrně nejvíc blíží pojetí chrámu v hinduismu. Chrámy jsou tu chápány jako pozemské příbytky bohů. Právě proto jsou však vystaveny útokům démonů, kteří proti bohům (dévům) vedou válku. Proto musí být chráněny už u vchodu sochami děs budících ozbrojených strážců, anebo zas objímajících se milenců, kteří vyzařováním sexuální energie mají tvořit jakýsi magický ochranný štít chrámu. Hinduistické chrámy jsou stavěny jako trojrozměrná mandala, symbol makrokosmu.

Hinduistický chrám v Rangúnu

V hlavním hinduistickém chrámu v Rangúnu nás provázel místní kněz, bagun, polonahý mladý muž s pomalovaným čelem - podle svislých proužků s tečkou bylo možné rozeznat, že paří k višnuistům, uctívačům Višnua; uctívač Šivy by měl na čele zas dva nebo tři vodorovné proužky s tečkou či oválem. Ochotně se nás snažil orientovat v záplavě soch bohů uvnitř templu: je tu jak Višnu-Udržovatel, strážce spravedlnosti a řádu, tak božský tanečník Šiva-Milostivý, spojující v sobě prvek destrukce i tvoření. Je tu také syn Šivy a jeho manželky Párvatí Ganéša, se sloní hlavou, odstraňovatel překážek, a hned vedle něho ostře zeleně vybarvený opičí bůh Hanumán, oblíbený ochránce. V několika svých podobách je tu vyobrazen černomodrý Kršna, avatár boha Višnua, věrný spojenec lidí a neúnavný milovník půvabných pastýřek, známý rádce z eposu Bhagavadgíta. Evropany zpravidla nejvíc fascinuje strašná černá bohyně Kálí, s vyplazeným krvavým jazykem, s údy lidských obětí za pasem a zakrváceným popravčím mečem v ruce, - symbolizuje pomíjejícnost všeho, ale zároveň i ženskou kosmickou energii, šakti. Rámakršna, ncohinduistický mystik 19. století, byl od svého mládí zasvěcený službě této bohyni a zdůrazňoval také její „druhou tvář" - podobu milostivé matky, kterou ztotožňoval s absolutnem. Charakteristickým znamením hinduistických chrámů je lingam, falus, vztyčený mužský úd - symbol pí odive a tvořivé síly Sivý. A před chrámem často najdeme zpodobení jízdních zvířat bohů - například býka Nandina, patřícího Šivovi, orla Garudy, na kterém jezdí Višnu, případně hada Šeši, na němž Višnu spí. Chrám je především místem oběti. Věřící do něj vstupuje jen na krátkou chvíli; pak se zdržuje na chrámovém nádvoří, kde je místo pro meditaci, modlitby ěi recitaci posvátných textů. Oběť je v hinduismu nejvyšší formou uctění boha nebo bohyně. Za staletí prošla velkým vývojem od védských zápalných obětí a obětování zvířat po dnešní nezápalnou púdžu. Prakticky jediným pozůstatkem krvavých obětí je dnes obětování kůzlat bohyní Kálí; konají se každodenně v chrámu Kálíghátu v Kalkatě a pak o lednovém výročním svátku (Kálí-púdža) zejména v Bengálsku. Rituály v hinduistických chrámech mají velmi rozmanitou podobu - od vyzvánění (jímž věřící upozorňuje boha na svůj příchod) a předložení obětiny před sochu božstva s doprovodem předepsaných sanskrtských textů po zapalování kadidla a olejových lamp, případně obcházení sochy s úklonami. Existují však i složité rituální úkony, prováděné zejména v jižní Indii. K nim patří například každodenní probouzení a uspávání chrámového božstva hudbou a tancem, recitace posvátných textů či zpěv oslavných hymnů, Vše provádějí výlučně bráhmani; ovšem věřící si už svou pasivní přítomností (a také finančními příspěvky) mohou hromadit zásluhy pro lepší příští zrození. Bráhman některé obětiny - poté, co je předložil božstvu, ukončil oběť - vrátí zas obětujícímu a ten šije odnese domů jako požehnanou potravu (prasád).

Výroční svátky - višnuistické, šivaistické, šaktické

Hlavní a nejpočetnější oběti jsou soustředěny do výročních svátků, jejichž počet je v Indii neobyčejně vysoký. I když jsou v podstatě orientovány na jednotlivé sekty (višnuistické, šivaistické, šaktické), slaví je zpravidla všichni dohromady. K celoindickým patří hlavně časně jarní svátek hólí k uctění Višnuovy inkarnace Kršny - při něm se lidé posypávají navzájem barevnými prášky a polévají zbarvenou vodou -, dále podzimní svátek dívalí k poctě bohyně štěstí. Lakšmí - na její počest se rozsvěcuje množství lamp a lampiček - a také maháši-varátri neboli ,,velká Šivova noc", uctívající boha Šivu zapalováním ohňů, zpěvem a extatickými tanci. Dovedeme si jistě představit, jak pestré panoptikum indických božstev -včetně hojně užívané sexuální symboliky - muselo asi působit na první křesťanské misionáře a dosud působí na některé křesťany ze Západu, kteří neznají celý kulturní kontext indického myšlení. Sexuální symbolika indického náboženství -rozšířená především ve školách tantrismu - není projevem nějaké amorální bezuzdnosti, i když se obřady v chrámech kuitů plodnosti mohly někdy zvrhnout v obyčejné orgie a v tomto smyslu bývaly kritizovány samotnými hinduisty. Je to především oslava tvořivé, plodné božské energie života a zároveň výraz touhy po harmonii, po spojení protikladů, symbolizovaném spojením mužského a ženského principu. O tom, zda pestrost indického „nebe", zobrazená množstvím božských zpodobenin a oltářů v chrámech, je vskutku projevem „polytcismu" a zda toto uctívání božské mnohosti lze opravdu považovat za to, co náboženství abrahamovské tradice nazývají „modlářstvím", si povíme více v příští kapitole.

Kláštery v buddhismu

V buddhismu se z klášterů, které původně sloužily jen jako útulky mnichů, postupně stala významná kultovní centra - mnohdy s nádhernými svatyněmi. Dnes v každém klášteře najdeme jak část, kde jsou cely mnichů (yihára), tak modlitebnu či svatyni (čaitja). Buddha sám žádné obřady nezavedl a mniši také zprvu zřejmě necítili jejich potřebu; laikům se však v buddhismu vždy poskytovala volnost účastnit se jakéhokoliv náboženského kultu. A tak zejména vlivem laiků se začaly stavět chrámy, které se příliš neliší od hinduistických - mívají však větší hlavní loď, kde je vždy na čestném místě Buddhova socha. Někdy - a to je typické pro mahájánu, buddhismus „Velkého vozu" -jejich tam velké množství a bývají tam i sochy dalších světců, bódhisattvů a významných laiků. I když původní buddhismus žádné oběti neznal, v průběhu staletí převzala zejména jeho mahájánová a vadžrajánová větev zvyk klást před Buddhovy sochy a obrazy obětiny (jídlo, květiny) a zapalovat lampy a svíčky. Není však při tom - na rozdíl od hinduismu - zapotřebí žádného prostředníka a věřící sami spojují tyto úkony s modlitbami. Slaví se také různé svátky, spojené například s výročím Buddhova narození, osvícení nebo s jeho odchodem do nirvány. Nejcharakterističtější z buddhistické chrámové architektury jsou stúpy, polokulovité mohyly, původně sloužící k uložení Buddhova popele a ostatků.

Do stup se nevstupuje

obcházejí se dokola (vždy pravým bokem k stavbě) za neustálé recitace modliteb a manter. V Číně se ze stup vyvinuly pagody, štíhlé věže s osmihranným půdorysem a vždy lichým počtem poschodí. Během natáčení jsme navštívili podivuhodné barmské město Pagan, které tvoří les tisíců pagod všech možných velikostí a tvarů. Marco Pólo, který projížděl těmito kraji několik staletí před námi, považoval prý právě toto město za nejkrásnější na světě. Když jsme vystoupili při západu slunce na vrchol nejvyšší přístupné pagody, nebylo těžké si představit, jak toto moře krásy - nyní po staletích loupeživých nájezdů a mnoha ničivých zemětřeseních už často obrácené v trosky - muselo působit v době, kdy mnohé z těchto staveb byly pokryty zlatem a stříbrem; v té chvíli jsme dokázali tvrzení zkušeného středověkého světoběžníka pochopit.

Pojetí starých izraelských svatyň

Ve světě abrahamovských náboženství se archaickému chápání chrámu nejvíce blíží pojetí starých izraelských svatyň, např. svatyně v Bét-elu (Domě Božím), spojená s biblickým vyprávěním o Jákobově snu a o žebříku (či schodišti), spojujícím zemi a nebe (Gn 28) - a později ovšem Šalamounův jeruzalémský chrám (IKr 6). Podle knihy Exodus dal Hospodin Mojžíšovi už na poušti vzor pro stavbu svatyně a veškerého jejího zařízení (Ex 25); také když David dává Šalamounovi plán pro stavbu chrámu, rovněž ho upomíná na jeho nebeský archetyp (IPa 28). V knize Moudrosti je psáno, že chrám měl být budován podle podoby stánku, jejž Bůh připravil od věčnosti. Jeruzalémský chrám byl nejvýznamnějším náboženským centrem Izraele. Zde našla své důstojné místo archa úmluvy, zde se přinášely oběti zvířat a plodů a konaly se třikrát denně (ráno, odpoledne a večer) pravidelné bohoslužby, rozšířené o další přídavky na sabat a další sváteční dny. Chrámový kult měl však i své kritiky: izraelští proroci kladli důraz na víru, která nespočívá ve spoléhání na mechanismus obětí a celého chrámového provozu, nýbrž ve skutcích milosrdenství a v lásce k Bohu, jež se osvědčuje v lásce k lidem a v úsilí prosadit právo a spravedlnost pro chudé a bezmocné. Když byl tzv. První jeruzalémský chrám zničen (v roce 587/6 před Kristem), bylí to především proroci, kdo během babylonského exilu udržovali víru a naději Židů. Tehdy se patrně také objevil zárodek instituce, který se však prokazatelně realizoval až po zničení Druhého jeruzalémského chrámu Římany v roce jo po Kristu - totiž synagoga.

Studium má stejný význam jako přinášení obětí samotných

Zřejmě již v babylonském zajetí, a hlavně v době po něm, během stavby Druhého chrámu izraelské náboženství konstituovalo své texty, přičemž v popředí stál text Tóry. Zničení Druhého chrámu při neúspěšném židovském povstání proti římské okupaci, a zejména vyhnání Židů z Jeruzaléma po povstání Bar Kochby (v letech 132-135 po Kristu) znamenalo osudový obrat v dějinách židovství. Tři ze čtyř největších a nejznámějších proudů judaismu v době Druhého chrámu, aktivní ještě v době Ježíšově, zanikly: s chrámem zanikla kněžská třída saduceů, za války byli vyhubeni nejagilnější nepřátelé Římanů, zéloti - „horlivci" a Římané zničili i komunitu esejců, kteří zřejmě sídlili též v Kumránu. Jediná z těchto skupin přežila -farizejové, „oddělující se" a „vykládající" Zákon. Jejich zásluhou a zásluhou synagog se židovství udrželo jako náboženství dodnes, přes rozptýlení do celého světa (diasporu) a přes mnoho vln drastického pronásledování - až po holocaustve 20. století. Lze říci, že po zničení Chrámu skončilo staré izraelské náboženství a zrodil se judaismus, založený na etice a na modlitbě, na studiu Tóry a na dodržování přikázání. Bylo to v téže době, kdy se začalo nadechovat mladé křesťanství - lze říci, že judaismus diaspory a křesťanství, misionářsky pronikající do různých končin světa, jsou přibližně stejně staré, paralelně se rozvíjející proudy, těžící ze společného dědictví starého Izraele. Chrámová obětní bohoslužba (avodá) byla nyní v judaismu nahrazena „bohoslužbou srdce" (avoda še-be-lev) - modlitbou. Oběti krvavé se změnily na oběti rtů. Ranní, odpolední a večerní modlitby tak nahrazují každodenní ranní, odpolední a večerní oběť v Chrámu. Do liturgie byly zařazeny některé texty, pojednávající o obětech, a to ze dvou důvodů: eschatologického - „abychom nezapomněli, jak oběti přinášet, až bude po příchodu mesiáše obnovena chrámová bohoslužba" -, a také proto, že podle rabínských představ četba těchto pasáží a jejich studium má stejný význam jako přinášení obětí samotných.

Legendární Golem

V rabínském judaismu existuje jediný obřad, který je obětí svého druhu a nahrazuje obětování dvou kozlů v biblické době na Den smíření - omkipur, totiž obřad kaparot (smíření hříchů), který někteří Židé provozují v předvečer Dne smíření. Jde o obětování bílého kohouta za mužské členy rodiny a bílé slepice za její ženské členy. (Takto obětovaná drůbež se pak daruje chudým; řada rabínů však proti tomuto zvyku brojí a doporučuje, aby se chudým dala hodnota této drůbeže v penězích.) Samaritáni dodnes obětují na hoře Gerizim v době svátku Pesach beránky tak, jak je obětovali Izraelci při vyjití z Egypta. U Židů symbolizuje dnes oběť beránka opečené kuřecí křídlo o pesachovém (velikonočním) domácím obřadu, nazývaném seder (pořádek). Slovo synagoga je řeckým synonymem hebrejského výrazu bejt kneset, tj. dům „shromáždění". Synagoga jako instituce je jak školou - místem učení -, tak místem modlitby a také společenských setkání, případně komunální správy židovské obce. K náboženským povinnostem každé židovské obce patří postavit synagogu a přispívat na její chod. Tradice rovněž zavazuje k úctě k budově synagogy - nesmí se tam jíst, spát, tlachat, mluvit o penězích (s výjimkou charitativních akcí a vykupování zajatců), nesmí být používána jen jako průchod pro zkrácení cesty či jen jako úkryt před deštěm; musí být udržována v čistotě. Kdo z Pražanů by si nevzpomněl na podivuhodného synagogálního sluhu rabi Loewa, legendárního Golema?

Obřad v rabínském judaismu

V rabínském judaismu existuje jediný obřad, který je obětí svého druhu a nahrazuje obětování dvou kozlů v biblické době na Den smíření - omkipur, totiž obřad kaparot (smíření hříchů), který někteří Židé provozují v předvečer Dne smíření. Jde o obětování bílého kohouta za mužské členy rodiny a bílé slepice za její ženské členy. (Takto obětovaná drůbež se pak daruje chudým; řada rabínů však proti tomuto zvyku brojí a doporučuje, aby se chudým dala hodnota této drůbeže v penězích.) Samaritáni dodnes obětují na hoře Gerizim v době svátku Pesach beránky tak, jak je obětovali Izraelci při vyjití z Egypta. U Židů symbolizuje dnes oběť beránka opečené kuřecí křídlo o pesachovém (velikonočním) domácím obřadu, nazývaném seder (pořádek). Slovo synagoga je řeckým synonymem hebrejského výrazu bejt kneset, tj. dům „shromáždění". Synagoga jako instituce je jak školou - místem učení -, tak místem modlitby a také společenských setkání, případně komunální správy židovské obce. K náboženským povinnostem každé židovské obce patří postavit synagogu a přispívat na její chod. Tradice rovněž zavazuje k úctě k budově synagogy - nesmí se tam jíst, spát, tlachat, mluvit o penězích (s výjimkou charitativních akcí a vykupování zajatců), nesmí být používána jen jako průchod pro zkrácení cesty či jen jako úkryt před deštěm; musí být udržována v čistotě. Kdo z Pražanů by si nevzpomněl na podivuhodného synagogálního sluhu rabi Loewa, legendárního Golema? Architektura a vybavení synagog se liší podle jednotlivých směrů v židovství a samozřejmě podle materiálních možností jednotlivých obcí. Některé prvky jsou však společné - schrána na svitky Tóry (aron ha-kodeš)-, která je v evropských synagogách na východní zdí (účastníci bohoslužeb jsou tak obráceni směrem k Jeruzalému), a čtecí pult, tzv. bima. Před schránkou Tóry bývá v posledních staletích zavěšeno věčné světlo (podobně jako před svatostánkem v katolických a pravoslavných chrámech).

Tradičně jsou muži a ženy v synagoze odděleni

v konzervativním proudu židovství však už existují synagogy, kde je oddělení pouze na levou a pravou řadu sedadel a v reformním někdy vůbec chybí. Židovství se dnes dělí na tři hlavní proudy - na židovství ortodoxní, dále reformované čili liberální a za třetí -jako jistý kompromis mezi nimi - proud konzervativní. Liberální proud přinesl do synagogální bohoslužby i architektury řadu prvků inspirovaných křesťanstvím - kázání a kazatelnu, talár, varhany a sbor apod.; existují zde i ženy-rabínky, při bohoslužbě se užívá národní jazyk, a dokonce se výjimečně ani nevyžaduje, aby muž nosil pokrývku hlavy (kipu, jarmulku). Ve Spojených státech můžete být svědky toho, že věřící přijíždějí do synagogy o sabatu auty (což ortodoxní tradice o sabatu a svátcích zakazuje) a po bohoslužbě navštěvují restaurace, které nejsou košer - to by v Izraeli na radě míst bylo těžko představitelné.

Židovství se snaží najít místo i pro ty, kteří nesdílejí víru otců

Mluvíme-li o židovství, o tomto specifickém propojení víry a ctnicity, musíme se zmínit i o zcela sekulárních Židech. Židovství se snaží najít místo i pro ty, kteří nesdílejí víru otců (nebo si z ní uchovávají jen určité prvky) a s náboženskými obřady a obyčeji téměř nepřicházejí do styku. Často však i tito „vzdálení synové a dcery" přicházejí alespoň v Den smíření na bohoslužby do synagogy a jsou tam akceptováni. (Je to něco podobného, s čím se setkáváme u témčr-ateistických-křesťanů při vánoční půlnoční mši). Z židovských bohoslužeb, jichž jsem se směl účastnit, vzpomínám především na dvě. Na bohoslužbu v pražské Vysoké synagoze na svátek Purim, oslavující vysvobození Židů z úkladů nepřátel zásluhou moudré a statečné královny Ester. I když během dne se drží půst, tento svátek včetně večerní bohoslužby a následujícího banketu má poněkud karnevalový charakter: někteří věřící přicházejí v maskách a roztodivných kostýmech a při vyslovení jména proradného Hammana - „ať je jeho jméno vymazáno!" - spustí bujarý pokřik, dupou a rachotí řehtačkami; nakonec podle dávné tradice mají vypít tolik vína, aby už nebyli schopni rozeznat zlotřilce Hammana od spravedlivého Mordechaje (svátek připomíná, že ve světě se často mísí zlo s dobrem tak, že jde jen špatně rozeznat). Zejména však vzpomínám na první večer svého posledního pobytu ve Svaté zemi, na bohoslužbu v telavivské synagoze při zahájení sabatu. Nesmírně mne dojalo, kolik přítomných umělo zpaměti hebrejsky přezpívat celou jednu z biblických knih, Píseň písní, jako hymnus k uvítání „Královny sabat". Od té doby zřídka mine páteční večer, abych si nevzpomněl, že se západem slunce a soumrakem nadchází pro naše starší bratry a sestry ve víře sváteční čas, v němž podle tradice člověk dostává ještě druhou, „sabatovou" duši, tu, kterou bude mít jednou v ráji...

Ježíš a jeho první učedníci kázali v synagogách

ale už Nový zákon svědčí o vyhánění křesťanů ze synagog a o rozkolu obou tradic, zpečetěném teologií apoštola Pavla. Synagoga (jako instituce a jako symbol židovského náboženství) je pak v křesťanské rétorice a ikonografii často v polemickém zápalu hanobena (podobně jako jsou zas Ježíš a křesťané pomlouváni v Talmudu); hovoří se o „synagoze Satanově" a na portálech středověkých katedrál je znázorňována (v protikladu k triumfální církvi) jako žena se zavázanýma očima - neboť nerozpoznala Mesiáše. Dnes je vztah církve k židovství už jiný, mnohem vstřícnější a bratrštější -hlavním přelomem byl holocaust za 2. světové války. Mnoho křesťanů si při následném odhalení těchto hrůz uvědomilo, že jakkoliv dřívější antijudaismus (vymezení vůči židovskému náboženství) byl něčím zcela jiným než nacistický antisemitismus (nenávist k židovství jako rase) (vyplývající z novopohanské ideologie krve a půdy, která tyto zaměřuje nejen proti židovství, nýbrž i proti křesťanství a celé evropské humanistické tradici), přesto i křesťanský antijudaismus v lecčems psychologicky připravil půdu pro antisemitismus, nebo alespoň oslabil ostražitost mnoha křesťanů vůči nebezpečí zrůdné rasistické teorie a z ní plynoucí praxe. Křesťanské kostely (výraz označující sakrální budovy je v mnoha jazycích zároveň označením pro církev) jsou ve skutečnosti mnohem bližší synagogám (shromaždišti obce věřících) než „pohanským" svatyním asijských náboženství (pozemským příbytkům božstev). Také křesťanská bohoslužba v mnohém navazuje na chrámovou a synagogální liturgii; zahrnuje četbu a modlitby z hebrejské Bible, křesťany zvané Starý zákon. V prvních staletích, kdy bylo křesťanství v římské říši vystaveno vlnám drastického pronásledování, střídaným obdobími relativního klidu, se křesťanské bohoslužby konaly většinou po domech (ostatně křesťané kteří prožili nedávné časy komunistického pronásledování „tajné církve", a kněží, působící „bez státního souhlasu", si také na domácí liturgii velmi dobře pamatují!). O improvizovaných místech bohoslužby svědčí některé archeologické nálezy v katakombách; dnešní historici však popírají romantickou představu o tom, že první generace křesťanů se prakticky trvale zdržovala v podzemních úkrytech. (Opět jedna žertovná reminiscence z konce sedmdesátých let dvacátého století: Při jedné mši v podzemní kotelně - tehdejším pracovišti filozofa-disidenta, pozdějšího předního českého diplomata -jeden z účastníků sarkasticky poznamenal, že za pár století se bude určitě tvrdit, že představy o bohoslužbách křesťanů ve dvacátém století v podzemních prostorách byly také určité jen legendy; mimochodem sotva to dořekl, vtrhla do kotelny tajná policie a zbytek noci jsme strávili výslechy v policejní centrále.)

Konstantin poskytl křesťanství neočekávaně svobodný prostor

Poté co císař Konstantin poskytl křesťanství neočekávaně svobodný prostor, první velké římské baziliky legalizovaného a vzápětí triumfujícího náboženství evokovaly cosi ze sakrálního ducha jeruzalémského chrámu a svatyň římského pohanství (ostatně mnohdy tyto chrámy vznikly z původně pohanských svatyní - zvláště" výmluvným příkladem je římský Pantheon). Zaseje tu „dům Boží a brána nebeská", obrážející jak teologické a kosmologické představy křesťanů té doby, tak reprezentující nové společenské postavení církve. Zvláštně triumfální a mysteriózní jsou stavby chrámů byzantského období s typickými zlatě zářícími mozaikami v kupoli, z nichž přísně a majestátně shlíží Christos Pantokrator, Kristus Vševládný, Pán nebe i země. Přímými dědici spirituální kultury byzantské říše jsou pravoslavné církve a jejich sakrální stavby. Pro pravoslavné kostely je příznačné oddělení věřících od kléru - oddělení presbytáře (kněžiště) od chrámové lodi ikonostasem, případně (ve staroorientálních církvích) závěsem či hustým závojem. Věřící velkou část bohoslužby (zejména nejdůležitější část eucharistické slavnosti, „božské liturgie") nemohou vidět. Důležitou úlohu v bohoslužbě proto hraje diákon (jáhen), který před ikonostasem přednáší své modlitby (zejména přímluvy -jekténijé) a spojuje tak věřící s knězem. Toto uspořádání chrámu úzce souvisí s celým prožíváním liturgie pravoslavnými laiky (psychologicky radikálně odlišným od stylu účasti protestantů a dnešních katolíků na bohoslužbě): neočekává se od nich ani aktivní spoluúčast, ani intelektuální porozumění celému obřadu, nýbrž mystické ponoření, které nemusí příliš korespondovat s vlastním průběhem liturgie. Pravoslavní věřící prostě přicházejí a odcházejí během obřadu a ani se neočekává, že by byli účastni na celé dlouhé bohoslužbě. Při pravoslavné bohoslužbě se také nepoužívají žádné hudební nástroje, důležitou roli však hraje chór, který (byť by šlo o jediného zpěváka) odpovídá knězi vlastně namísto věřících, jejich jménem. Někteří vykladači k tomu poznamenávají, že zatímco západní křesťanství je christocentrické (zaměřené hlavně na druhou osobu Trojice, na Krista), východní křesťanství a pravoslavná bohoslužba jsou pneurnatocentrické- zdůrazňují mystickou roli Ducha, který „vane, kam chce".

Tajemné atmosféry bohoslužby, umocněné celou atmosférou chrámu

Možná že toto mystické ponoření do tajemné atmosféry bohoslužby, umocněné celou atmosférou chrámu, barevným příšeřím, velkolepou architekturou, majestátní velikostí a nádhernou výzdobou, charakterizovalo i středověkou a barokní katolickou liturgickou zbožnost - v mnohém přetrvávající až k posledním liturgickým úpravám ve 20. století (po Druhém vatikánském koncilu). Přispíval k tomu i laikům většinou nesrozumitelný liturgický jazyk, latina, a vysoce esteticky a citově působící liturgická kultura včetně hudebního doprovodu bohoslužeb. Centrem katolického kostela byl tradičně oltář, místo „nejsvětější oběti", respektive (od středověku) svatostánek uchovávající eucharistii. Ve středověku býval v presbytáři poblíž oltáře, později přímo na oltáři, obráceném k Východu, kam byl vždy kostel orientován. Druhým důležitým místem byla kazatelna, vyvýšená tak, aby bylo kazatele dobře vidět a slyšet. Snad nejvýmluvnějším architektonickým vyjádřením ducha katolické církve (zejména její středověké podoby) jsou gotické katedrály, tj. biskupské chrámy (od slova katedra, biskupský stolec - symbol biskupova učitelského poslání a úřadu). Sloh, pro nějž pozdější staletí (zamilovaná do klasické antiky) vynašla posměšné označení podle barbarských Gótů, ztělesňuje vznešenou harmonickou vizi kosmu, spojující pozemskou a nebeskou hierarchii, jak ji nalézáme v dílech jednoho z nejvlivnějších autorů středověku, tajemného mystika Dionýsa Areopagity. Na vitrážích a freskách katedrál se můžeme setkat se „seriály" ilustrujícími biblické příběhy - nazývané bibliapauperum, Bible chudých - pro ty, kteří nedovedli číst. Při procházení gotickými katedrálami - zejména při pohledu na pitoreskní figury satanášů mezi chrliči, jimiž oplývá zejména vnější ochoz pařížského chrámu Notre Dáme - si vždycky vzpomenu na jednu okrajovou poznámku v díle Dionýsa Areopagity, která mne kdysi fascinovala, že totiž „nepodobná a nenáležitá" zobrazení posvátných věcí chrání před idolatrií, jinými slovy: v chrámě má být vždy nějaký detail, který má rušivý, komický, neslušný či jinak nepatřičný charakter, aby tak byl věřící upozorněn, že ještě není v nebi, a aby byl uchráněn vůči pokušení k modloslužbě.

Vzpomínám

na jednoho francouzského teologa, který mne před lety ve Štrasburku provázel gotickým chrámem, který se stal reformačním kostelem: reformátoři postavili do středu kazatelnu a odstranili barevné vitráže oken: nyní je v centru slovo Písma a kázání (a na čtení musí být vidět). Zachovali však nádherné varhany. „Mystika," řekl můj kolega, „se v reformaci přelila do hudby - zejména do Bachových a Schútzových oratorií." Také úprava liturgie a liturgického prostoru v katolické církvi po Druhém vatikánském koncilu (1963-1965) dala, zdá se, částečně za pravdu některým dávným požadavkům reformátorů: mše se slouží u oltářů připomínajících více stůl (hostinu poslední večeře) než „obětní místo", a to čelem k lidu a v národních jazycích. Místo vyvýšené kazatelny (navozující kromě jiného pocit „vyvýšenosti" kněze nad lidem) se užívá prostý pulpit a presbytář má vyjadřovat spojení obou „prostřených stolů", obou hlavních částí eucharistické slavnosti -„stolu Slova" a „stolu eucharistické hostiny". Eucharistie se za určitých podmínek a vhodných okolností může dnes i v katolické církvi podávat i laikům „pod obojí způsobou", eucharistie chleba i vína. Místo pro uchovávání eucharistie má být v postranní kapli, uzpůsobené k nerušené tiché adoraci. Podobně má být relativně oddělený prostor vyhrazen křtitelnici a obřadu křtu - ostatně baptisteria (křestní kaple) jako dokonce zcela oddělené stavby nacházíme už po boku mnoha románských katedrál. Dramatická exaltovanost a triumfalismu. dýchající z mnoha barokních sakrálních staveb doby katolické reformace Éi z monumentálního zbožného kýče romantismu („L'art de Saint-Sulpice"), jak se zdá, už v dnešní katolické církvi „není na pořadu dne". Teolog Romane Guardini napsal o jednom z prvních moderních kostelů v Německu: „Co se týká nepřítomnosti obrazů v tomto svatém prostoru, je přece obrazem sama jeho vyprázdněnost. (...) správně formované prázdno prostoru a plochy není pouhou negací obraznosti, nýbrž jejím protipólem. Vztahuje se k obraznosti podobně jako mlčení ke slovu. Jakmile se mu člověk otevře, pocítí v něm tajuplnou Přítomnost. Vyjadřuje aspekt posvátna, který tvarem a obrazem nelze zachytit."

Dívá-li se nestranný historik náboženství na vývoj protestantismu

přizná mu jistě mnohé zásluhy na intelektuálním a teologickém poli; avšak těžko se zbaví dojmu, že reformace za chvályhodnou snahu navrátit se k prostotě prvotního křesťanství a vymezit se proti přebujelosti středověké religiozity, zaplatila tragickou daň - v mnoha oblastech náboženské kultury (spirituality, mystiky, liturgie, náboženského umění apod.) znamenala z mého pohledu ochuzení než obohacení křesťanské tradice. „Zjednodušení" někdy bohužel přinášelo také ztrátu krásy, šíře a hloubky; na vnější podobě mnoha protestantských církevních staveb a formě bohoslužeb, postrádajících věky precizovanou liturgickou kulturu s významovým bohatstvím jejích četných symbolů, je to dosti patrné. V naší zemi znemožnila desetiletí komunistické diktatury rozvinout moderní církevní architekturu, a mnohé z kostelů, které narychlo vyrostly po roce 1989, příliš nesvědčí o tom, že by si církev uchovala svůj tradiční smysl pro krásu. Nemohu si pomoci: estetika náboženského prostředí vždy prozrazuje velmi mnoho o duchovní hloubce a opravdovosti; dominance prostřednosti a kýče není jen prohřeškem proti dobrému vkusu, nýbrž též znepokojujícím signálem úpadku v oblasti spirituality. Kde je víra spojena s autentickým duchovním hledáním a s ním spojenými zápasy, má také její umělecký výraz často strhující dynamiku; kde se proměňuje v povrchní ideologii, tam se „umění", které ji má „propagovat", sloužit a ilustrovat, zákonitě propadá do banality a kýče. Už svatý Tomáš Akvinský věděl, že krása je jedna z předních „vlastností" Božích. Možná by o postupu „sekularizace" (nyní mám na mysli negativní aspekt tohoto jevu) více než ubývající počet návštěvníků bohoslužeb něco vypověděla míra mizení krásy z našeho prostředí, z našeho umění - a také z mnoha našich kostelů...

Mešity - Muhammed je posel Alláhův

Kdo navštívil některou z tradičních islámských zemí (anebo nocoval ve starém Jeruzalémě), jistě nezapomene, jak byl za rozbřesku místo „kuropění" buzen hlasitým provoláváním muezzinů. Pětkrát denně zní z minaretů (označení pochází z arabského výrazu pro maják): „Alláh je velký! Vyznávám, že není božstva kromě Alláha! Vyznávám, že Muhammed je posel Alláhův. Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k dobrému činu! Alláh je velký! Není božstva kromě Alláha!" Minaret nás přivede k mešitě - v některých zemích, jako v Maroku nebo v Íránu, vás coby nemuslima dovnitř nevpustí, v jiných zemích lze klidně vejít, pokud si (jako to dělají muslimové a také ve svých chrámech hinduisté a buddhisté) zujete před prahem obuv. Mešita (z arabského slova masdžid) znamená „místo prostrací", tedy hlubokého klanění se Bohu, uctivé modlitby. Nerozumí se tím nutně jen stavba - znamená to prostě zasvěcené místo. Přesto je mešita chápána muslimy mnohem „světštěji" než sakrální ry mnohých náboženství; musí být udržována v čistotě, ale jinak je tam do no mnohé - lidé tam spí a odpočívají v horkém odpoledni, jedí, živě rozprávěj hrají si tam děti. Vždy se tam kromě modliteb konala i různá shromáždění, jednání i soudy, také se tam leckde studuje a vyučuje teologie. Nejsou tam židle ani lavice, muslimové se modlí na kobercích na zemi. S mešitou sousedí vždy místo k rituálnímu omývání.

Rozmanitost islámu

Architektura mešit obráží vnitřní rozmanitost islámu, liší se podle jednotlivých oblastí a epoch muslimských dějin. (Vidíme to i v Evropě: indičtí muslimové přinesli indicko-islámské pojetí mešit do Británie, např. do Birminghamu, v Paříži zase nalezneme alžírské pojetí, tvarově zcela odlišné.) Někdy architektura mešity zobrazuje vizi islámského ráje: klenba znamená oblohu, sloup kmeny bájných stromů a fontány a jezírka hojnost vody: ta vždy patří k představě pouštních národů o rajské krajině. Ve zdi mešity je vždy mihráb, vy klenek (někdy bohatě zdobený) či jiné označení správného směru modlitby - muslim se vždy modlí čeleni k Mekce. Je tam i kazatelna, využívaná zejména při pátečních společných bohoslužbách. Islámské výtvarné umění - podobně jako u Židů -je „handicapováno" přísným zákazem zobrazovat živé bytosti (aby se zabránilo idolatrii, modloslužbě). O to více se rozvinulo ve dvou dovolenych oblastech, v zobrazování rostlinných motivů, a zejména v kaligrafii. V mešitách nejsou obrazy ani sochy - místo nich tam však nalezneme nádherné provedé citáty z Koránu či jména nejvýznamnějších zakladatelských osobností islám prvních chalífů; nenajdeme tam chór ani varhany - místo hudebních nástrojů č chórového zpěvu zní při bohoslužbách jen recitace Koránu.

Závěr

Viděl jsem na mnoha místech naší planety zříceniny chrámů různých náboženství, ano, i celá města mrtvých chrámů. Svatyně rostou a rozpadají se, často však právě z jejich trosek povstávají nové. Mnohá náboženství stavěla své chrámy s oblibou na místech svatyň předchozích náboženství; zřejmé měla smysl p posvátnost místa. Vzpomínám najeden citát z díla francouzského spisovatele a vášnivého letce Antoine de Saint-Exupéry. Jednou v noci letěl nad rozbombardovanou Francií. Všude viděl samé trosky. Vypadaly jako rozptýlené balvany. A nápad! ho: Jednou z těch trosek bude postaven chrám. A k tomu se mi vnucuje zvláštní asociace. Sigmund Freud, jemuž vytýkal že se příliš zabývá „bahnem" pudovosti, ležícím v temných kobkách nevědomí včetně pudu agresivity a destrukce, napsal v jednom dopise: „Což nevíte, že jsem musel hrát ďábla, aby jiní z toho, co jsem vytěžil, mohli postavit nádherné katedrály?" Jak asi budou vypadat chrámy, postavené jednou z toho, co se nám dnes zdá temné či co leží v troskách kolem nás a v nás?



Doporučujeme Vám k přečtení celou knihu Prolínání světů - Tomáš Halík vydanou v roce 2006


Telestézická společnost PannaCz.com 

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality