TAOISMUS, BUDDHISMUS A KONFUCIANISMUS

Brána
 23
Příroda je primární síla a člověku jakožto její součásti může prospívat pouze trvalé respektování přírodních zákonů. Příroda sama o sobě je v dokonalé rovnováze. Veškerý lidský život a tvůrčí činnost by měl vždy důsledně respektovat přírodu
Zobrazen: 19246x   15. 1. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

TAOISMUS

Již dávno před vznikem taoismu byl ve staré Číně běžnou záležitostí šamanský kult. Podle legend šamani ovládali přírodní síly, dokázali putovat pod zemí, skrze hory a navštěvovali hvězdy. Šamani tak vytvářeli dobově přijatelné spirituální pojítko mezi běžnou místní populací a neviditelným světem čar, kouzel a duchů. Zároveň svou činností položili základy seriózních věd jako astronomie či meteorologie. Přispěli rovněž k rozvoji meditačních systémů a cvičení pro proudění životní energie, známé z pozdější doby pod názvem „čchi-kung" („qi gong“). Zrod taoismu však neměl se šamanskou tradicí nic společného.

 

Vytvoření ideového základu taoismu je připisováno čínskému filozofovi jménem Lao-c', který žil za éry císařské dynastie Čou, v době kolem roku 580 př. n. I. jako úředník královské knihovny. Podle staré legendy se po své smrti převtělil v draka. Po letech studií se Lao-c' stal osvíceným a rozhodl se opustit společenství lidí. Na hřbetě buvola putoval dalekými oblastmi západní Číny, až dorazil do vysoko položeného průsmyku, jemuž vládl horský duch Wen-ši. Ten Laa přesvědčil, aby sepsal své nabyté vnitřní poznání do knihy, známé dnes pod názvem Tao-te-ťing. Jde o návod k sebetransformaci a meditacím, jehož podstatou je vnoření se do „tao“ („dao“) - vyššího řádu všech věcí světa, jenž člověku skýtá nejlepší možnou životní cestu ("tao" znamená v překladu "cesta").

 

Společně se svým žákem, filozofem Čuang-c' (Zhuangzi), Lao-c' vytvořil komplexní duchovní systém, založený na uctívání přírody. Objektem taoismu je věčný řád a harmonie přírody, která svou pevností a odolností daleko předčí všechny formy státní správy, vlády či jiné instituce vytvořené člověkem.

 

Zvláště raní stoupenci taoismu v souvislosti s tím zastávali myšlenku tzv. "wu-wej" čili ve volném překladu "nekonání". Podle tohoto přístupu veškerý lidský život a tvůrčí činnost má vždy důsledně respektovat přírodu - nikoliv uměle vytvořené hodnoty lidské společnosti. Příroda je primární síla a člověku jakožto její součásti může prospívat pouze trvalé respektování přírodních zákonů. Příroda sama o sobě je v dokonalé rovnováze.

DEVĚT TAOISTICKÝCH CEST KE ZDRAVÍ

Taoisté vždy kladli velký důraz na tělesné i duševní zdraví, prodlužující život. Jejich kult obsahuje devět hlavních způsobů, jak si lidé mohou zdraví udržet a posílit.

Meditace

I. Meditace - Každodenní meditace napomáhá celkové vyrovnanosti těla, mysli a dechu člověka. Speciální meditace jsou někdy nazývány vnitřní alchymie a jsou považovány za součást osvícení a nesmrtelnosti.(Meditace pro harmonii duše).

Výživa

II. Výživa - Číňané spojují stravu s cílenými dietami založenými na energetických kvalitách (živlovém složení) potravin a individuálních potřebách člověka.

Pohybová umění

III. Pohybová umění - Taoistická pohybová umění zahrnují čchi-kung, tchaj-čchi a bojová umění. Všechna tři jsou určena k tréninku jak fyzického těla, tak energetických těl člověka. První tři cesty ke zdraví, tj. meditace, výživa a pohybová umění, jsou známy též pod souhrnným názvem "tři pilíře zdraví".

Herbální medicína

IV. Herbální medicína - Podle čínské herbální medicíny má každá bylina určitou energetickou kvalitu, jež může být použita k léčení specifických nemocí.

Akupunktura

V. Akupunktura - Akupunktura je stimulace určitých speciálních bodů na lidském těle pomocí jehel. Příbuznou metodou je akupresura, při níž jsou stimulovány stejné body tlakem prstů, působením bylin nebo teplem.

Feng-šuej

VI. Feng-šuej - Podle tradiční čínské víry mají všechny přírodní geografické útvary určitou vlastní energii. Feng-šuej je znalost, jak maximalizovat přirozené pozitivní energie vhodným uspořádáním objektů v prostoru. To následně lidem umožňuje žít v harmonickém souladu s pozemskou přírodou. (Feng-šuej, umění harmonizovat prostorovou energii)

Cesta zdravého sexu

VII. Cesta zdravého sexu (metoda jin-jang) - Kultivovaná sexuální energie může být využita pro prodloužení života a duchovní růst. Metoda jin-jang udržuje zdraví a léčí vzájemnou výměnou mužské a ženské energie, k níž dochází během pohlavního styku.

Věštění

VIII. Věštění - Věštění je intuitivní způsob vidění a interpretace jevů a znamení. V čínském pojetí je mikrokosmos - člověk - věrným zrcadlem makrokosmu, resp. vyššího řádu přírody. Podle vzhledu lidských dlaní, chodidel, ušních boltců, vlasů, tváří apod. lze podle tohoto pojetí usuzovat na různé nemoci, lokalizované v jiné části těla. Na tom je založena např. reflexní terapie.

Masáže

IX. Masáže - Taoistické masáže jsou používány k povzbuzení a udržování potřebného toku energie celým tělem. Kromě různých forem masáží k nim patří také bezdotyková tkáňová masáž (tchuej-na), taoistická akupresura (an-mo) a masáž vnitřních orgánů (čchi-nej-cang).

BUDDHISMUS

Ve starověké Číně hrál důležitou roli také také budhismus. Toto náboženství založil v 6. stolení př.n.l. v severní Indii Siddhárta Gautama, který později vešel do obecného povědomí pod jménem Buddha (Probuzený). K osvícení (nirváně) došel Buddha meditací. Ustavil komunitu mnichů, kteří následovali jeho příkladu a ke stejnému způsobu života podnítili i mnoho dalších lidí.

 

Buddhismus hlásá, že vrcholného štěstí nirvány lze dosáhnout meditací a dodržováním správných morálních a duchovních zásad. Dále říká, že lidé se reinkarnují (rodí znovu v jiném těle) a jejich nový život je šťastný nebo nešťastný v závislosti na jejich činech v předchozích životech (karmě).

Buddhistická víra je soustředěna kolem Čtyř ušlechtilých pravd:

 

1. součástí každého života je strast

2. ve strast vyúsťuje všechna touha po osobním uspokojení, sobecká

žádostivost a pocit vlastní důležitosti.

3. dosažením nirvány utrpení končí

4. do nirvány člověk dojde meditacemi,spravedlivostí a poctivostí.

 

Na rozdíl od Konfucia kázal Buddha úctu, lásku a věčnou spásu nejen pro muže, ale také pro ženy, bohy a zvířata. Buddhistickým mnichům bylo dále zapovězeno ubližovat jakékoliv jiné živé bytosti - odtud plyne pevná vazba buddhismu s vegetariánstvím.

Buddhismus vedl své stoupence ke čtyřem hlavním způsobům vnitřního chování:

 

• láskyplné laskavosti

• soucitu

• k umění vcítit se do pocitů druhého (empatii)

• k neutrálnímu přístupu vůči zlu a neřesti.

 

Buddhismus existuje v několika různých typech. V Číně převládá buddhismus zenový. Název „zen“ pochází z čínského výrazu „čchan'-an-na“, což je zkomolenina buddhistického slova djána (meditace). Podle legendy pronikl buddhismus do Číny někdy kolem roku 600 n. I., kdy tam buddhistické myšlenky přinesl indický mnich Bódhí Dhárma. Skutečně populární se však toto učení stalo teprve o sto let později, když čínský taoista, filozof a teolog Chuej-neng (zemřel roku 713 n. I.) ustanovil Zen jako samostatnou buddhistickou sektu.

BUDDHISTICKÁ CESTA KE ŠTĚSTÍ

Podobně jako taoistická "bible" Tao-te-ťing nebo Konfuciova Kniha analekt, také buddhistický duchovní zdroj Dhámápádá je souborný text mnoha dílčích moudrostí a rad, jež mají stoupencům tohoto učení pomoci v praktikování a upevňování jejich víry. Zde je alespoň několik ukázek:

 

"Vše, čím jsme, je výsledkem toho, nač jsme mysleli. Naše bytí je založeno na našich myšlenkách a jimi je vytvářeno."

 

"Jako vítr nepohne pevnou skálou, ani moudrým člověkem neotřese zloba či chvála druhých."

 

Jedno staré přísloví říká: "Druzí vždy haní toho, kdo jen mlčky sedí; haní však i toho, kdo mluví příliš; zrovna tak ale haní i toho, kdo mluví málo. Není na světě člověk, jenž by nebyl pohaněn."

 

"Všechna zvířata i lidé se bojí trestu, a všichni mají také strach ze smrti. Pamatuj vždy, že patříš mezi ně; nikoho a nic nikdy nezabíjej ani netrestej."

KONFUCIANISMUS

Konfucianismus začal osobou čínského myslitele Čchiou Kchung, zvaného též „král filozofů“ nebo Kchung-fu-c', mezinárodně Konfucius, jak ho nejčastěji známe dnes. Žil na přelomu 6 a 5. století př. n. I. Ve svém ideovém systému zdůrazňoval důležitost tří aspektů:

 

li - správné chování a jednání člověka

žen - ohleduplnost a soucit k druhým

siao - úcta ke starším a předkům

 

Všechny tyto myšlenky zůstaly důležité i v současné Číně. Konfucianismus se vyvíjel v těsném spojení s taoismem. Lao-c', zakladatel taoismu, je často považován za jednoho z prvních Konfuciových rádců. Konfuciánství ve starověké Číně sloužilo jako etický a náboženský základ mnoha státních úřadů a institucí. Některé prvky taoismu - např. čchi-kung, feng-šuej, rostlinolékařství nebo koncepce protikladů jin a jang - poskytly zase řadu nových podnětů víře Konfuciově.

 

Pro většinu Číňanů měl konfucianismus s taoismem vždy více společného než rozdílného. Kromě několika pravověrných stoupenců se drtivá většina čínského obyvatelstva ztotožnila s hlavními prvky obou duchovních směrů a v dnešní Číně je už konfucianismus chápán spíše jako filozofický systém než jako náboženství. Konfuciovo publikum tvořila téměř výhradně společenská elita - aristokraté a panovníci, pro které pracoval.

 

Ve věku 19 let vstoupil do služeb jedné bohaté rodiny jako vrchní správce zahrad a stájí. Ve třiatřiceti odchází do Lu-jangu, hlavního města císařství, aby tam studoval zvyky a tradice říše Čou, která byla tehdy roztříštěna na mnoho samostatných, navzájem válčících států a jejíž metropole zůstala pouze centrem duchovním. Při té příležitosti byl Konfucius také pozván na návštěvu k Lao-c', zakladateli taoismu. O rok později však došlo k tvrdému mocenskému střetu o vedení říše a korunní princ z Lu musel pod tlakem silných rivalů z řad místní šlechty uprchnout do sousedního státu. Na této cestě ho provázel i Konfucius. Do politického života se potom čínský „král filozofů“ vrátil až v 51 letech jako ministr spravedlnosti. Později pak ještě působil ve funkci rádce u královského dvora Lu.



Konfucianismus se jako duchovní směr začal mezi čínskou společenskou elitou šířit zejména v období vlády dynastie Chan (207 př. n. I. až 220 n. I.) a dále expandoval za éry dynastie Sung (960 až 1279 n. I.), kdy se stal oficiálním státním náboženstvím. V té době byla konfuciánská doktrína propracována v ucelený systém, uplatňovaný zvláště v čínské státní správě a školství.

SLAVNÉ KONFUCIOVY VÝROKY

Konfucius proslul svým osobitým způsobem výuky, který byl založen na cíleně uspořádaném řetězci krátkých výroků, úsloví a proklamací. Přestože po definitivním převzetí státní moci komunisty celkový význam konfucianismu v Číně znatelně poklesl, mnohé univerzálně platné myšlenky z Konfuciovy Knihy analekt (Lun-jü; Lun Yu) si miliony příznivců této filozofie i naprostých laiků rády čtou dodnes.

Zde je několik ukázek:

◊ Pokud ti ostatní lidé nerozumí, není to ještě důvodem ke smutku. Horší je, když ty nerozumíš jim.

 

◊ Znáš-Ii něco, snaž se v sobě tuto znalost udržet. Neznáš-li něco, uvědom si to. To je podstata poznání.

 

◊ Vědět, co je správné, a nedělat to, je zbabělost.

 

◊ Převahu není nutno dokazovat svárlivostí. Opravdu silný člověk vždy bojuje jen jako na sportovních závodech, a pokud zvítězí, dokáže uznat také kvality svého soupeře.

 

◊ Člověk, jenž hřeší proti zákonům Nebes, nemá ke komu se modlit.

 

◊ Myslíte, že na světě žije někdo, kdo je schopen užívat sílu své mysli po celý den jen ctnostně? Možná ano, já jsem ale nikoho takového ještě nikdy nepotkal.

 

◊ Být chudý a nestěžovat si, je stejně těžké, jako být bohatý a nepovyšovat se nad chudé.

 

◊ Opravdu dobrý člověk šetří slovy a hýří skutky.

 

◊ Často slyším, že zlo se má oplácet dobrem. Podle mě je však možné dobrem oplácet zase jen dobro. Na zlo platí pouze spravedlnost a právo.

 

◊ Když muž obdivuje krásu ženy, její ctnost ho nezajímá.

 


◊ Nereagovat na chybu, to je samo o sobě chyba.


 

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality