Tibet
Tibetská kultura ti zachovala svoji nejpůvodnější linii až do dnešních dob a patří proto k nejzajímavějším prastarým kulturám naší země.
-
S hlediska esoterního vývoje této země mohli bychom esoterní dějiny Tibetu děliti na dvě hlavní vývojová období:
1. Esoterismus původní, jenž sahá až do dob ranních počátků civilisovaného lidstva a jest popisován nesčetným množstvím legend, ať již historických v pravém slova smyslu, aneb alegorických. Tento směr esoterního vývoje vrcholí ve společnostech tak zvaných šamanů, kteří v Tibetu byli nazýváni místním jménem ngagspové.
-
2. Esoterismus lamaistický, jenž vzniká v Tibetu v polovině VIII. století; jest možno jej charakterisovati jakožto směs náboženských prvků buddhistických s náboženstvím původním, při čemž však toto poslední převládá, nehledě již na prvky tantrické, velmi dobře známé šamanům starého Tibetu a jimi v celé jejich bohatosti přijaté.
Starý esoterismus tibetský nejenže se rýsuje v tradičních bájích a legendách lidových, ale má i svou dokumentární literaturu a klášterní knihovny přeplněné nepřehledným množstvím spisů, širší a exoterní veřejnosti bohužel zcela nepřístupných. V těchto dokladech nebylo mnohdy badáno celá staletí, ačkoliv jejich zveřejnění a přístupnost měla by nedozírné zásahy do kulturního dějepisu lidstva.
Názor Evropy na Tibet
Evropský esoterní názor považuje Tibet za jedno z nejčilejších redistribučních středisek světových. Důležitost tohoto centra projevovala se vždy na rozhraních velikých světových katastrof, ať již se jednalo o pohromu lemurskou, tichomořskou či potopy rázu starozákonního.
-
Prvky, které jest možno označiti jako „tibetsky původní", to jest z doby před zavedením lamaismu, jsou velmi skromné, nikoli snad vinou nedostatečných pramenů, ale následkem jejich nesnadné přístupnosti. Přesto však několik původních legend vztahujících se na prehistorii, dějiny a esoterní učení starého Tibetu představuje pozoruhodné články v řetězu esoterních kultur, jejich vývoje a dění, posuzujeme-li je synteticky.
Esoterismus starotibetský
Esoterismus starotibetský, stejně jako všechna exoterní, již pokročilejší náboženství, vychází ve své kosmogonii z nejmenovatelného, nedefinovatelného a nepředstavitelného chaosu, totožného s egyptským Nun-em a hebrejským En Sofem. Podle esoterního názoru starotibetského bytovaly v Chaosu ještě dlouho před stvořením viditelného světa vysoké duchovní bytosti zvané Dada Tängri; byly nesmrtelné, ale v onom okamžiku kdy povstal viditelný svět, byly zákonem dění omezeny životem, aniž by však mohly zemříti. Velmi dlouho trpěly tímto stavem, až jednou přece se jim podařilo pozdvihnouti se ze svých trůnů a vznésti se do mimozemských sfér, do dalekých vesmírů, až dostihly říše assurických duchů. Tito duchové nebyli mezi sebou jednotní a příchod Dada Tängriů posílil jednu ze svářících se stran a tak vznikla válka, která trvala několik milionů let.
Božstvo -Tibet
Prvním jmenovaným božstvem starotibetské náboženské víry byl bůh Kenresi, mocný pořadatel (nikoliv stvořitel!) chaosu. Byl to Kenresi, jenž oddělil vzduch, vodu, oheň a zemi od sebe tak, že svět stal se obývatelným projevům života již skutečným a srostitým. Po dlouhých dobách, ve kterých se dál vývoj přírody od kamene k rostlině, a od rostliny přes živočichy vodní a plazy až k čtvernožci, rozhodl se Kenresi, že zemi zalidní.
Prastinmo
Narodil se proto na zemi ze zrna lotosové květiny a žil tak dlouho, až se mu podařilo vzíti na sebe podobu opice. V této podobě přešel Himalaje a v Tibetu spojil se pod jménem Prastrinmo s bohyní Kadromou, taktéž v opici proměněnou. Kadroma a Prastrinmo zalidnili takto celý Tibet a jím i celý ostatní svět. Proto první opičí pár byl uctíván v Tibetu jako prarodič lidského pokolení.
Hledání harmonie
Při citování této legendy nutně se musí objeviti přímo úžasná shoda s názorem moderních materialistů, s tím rozdílem, že názor „primitivního a divošského" starého Tibeťana jest svou kvalitou mnohem hodnotnější, neboť se snaží hledali a nalézati příčinu děje a faktu, zatím co moderní myslitelé spokojují se konstatováním následků, to jest jednotlivých faktů, pro filosofickou mohutnou syntézu celkem málo důležitých, neumějíce opustiti pláň, kde bohatá idea domovem nebývá. Ujařmují sledy veliké genese světů a lidí do omezených schrán svého mozku, aniž by se jim podařilo vytušiti z bytí jednotlivin harmonii světotvárných příčin.
Druhé vtělení Boha - Tibet
Druhé vtělení boha Kenresiho nazývá se ve starotibetských legendách Gnia-thritz-thengo. V tomto případě narodil se bůh ve tvaru dítěte paní Mangiabě, manželce indického panovníka. Tato odložila však dítě a dala je vychovati jistému indickému sedláku. Když člověk-bůh Kenresi dospěl, odebral se do Tibetu, kde pod jménem Gnia-thritz-thengo stal se králem. Vládl 91 let a naučil své poddané zemědělství a vědě. Po jeho smrti nastoupili na jeho trůn jeho synové, jichž bylo 22 a tito vládli úhrnem 1102 let.
Legendární králové
Po této dynastii následuje v Tibetu skupina pěti světovládců téže božské linie. Byli to legendární králové, kteří vládli po několik tisíc let celému viditelnému světu a nekonečně obšťastnili lidstvo, sestavivše zákony, jimiž určeno a rozlišeno bylo pozemské dobro od zla, síla od slabosti a krása od ohyzdnosti. Z těchto pěti vládců pamatuje tradice jména jen posledních čtyř: Korlo Ghinrve, Ghielpo Gna, Zedem, což znamená „nejkrásnější" a Gne Zedem, „druhý nejkrásnější". Gne Zedem narodil se podle báje z levé ruky svého otce Zedema a syn Gne Zedemův, jenž ztratil vládu nad celým světem, povstal z pravé kyčelní kosti svého otce.
Král Strongdsan Gambo - Tibet
Jeden z králů pozdější tibetské dynastie zachoval se taktéž v paměti budoucích nevyhladitelně. Byl to starý, dobrý a proslulý král Strongdsan Gambo, jehož manželky Dara Tekka a Kyllingtu Urultu byly převtělením dobrých geniů. Oběma královnám jest až dodnes vzdávána božská pocta, jmenovitě proto, že pomáhaly prvnímu tibetskému prorokovi, bílému Chutuktovi, v jeho spasitelném a bohulibém díle.
-
Kdybychom se postavili na hledisko moderní vědy, mohla by nám legenda o Dädä Tängrim poukazovati na var plynných živlů a erupce v době ohnivého období naší země, nebo na ohnivou meteorickou katastrofu, o které se zmínili řeckému Solonovi staroegyptští kněží.
-
Kdybychom se pokusili tibetskou báji o zalidnění země vyložiti s hlediska antropologického a antropogonického, přivedla by nás k pozoruhodným vývodům, zcela analogickým teoriím Darwinovým. Mimo to by i pravděpodobně poukázala na existenci někdejší Lemurie.
-
Existuje také jiná starotibeteká pověst, která skutečně mluví o čtvrtém sférickém dílu světa, jenž se skládá z pěti ostrovů, jednoho polokruhovitého, druhého kruhovitého, třetího tvaru pyramidy a dvou nazývaných Lamciodro a Jonden.
Lámové - Tibet
Lamaismus, jenž, jak jsme se již zmínili, jest syntézou náboženství starotibetského, tantrismu, jež se udrželo do dnešních dob v Indii a Nepalu, a buddhismu vlastního, není náboženstvím výlučně tibetským, nýbrž jest rozšířen i v Butanu, části Číny, Japanu a v některých krajích severní Asie. V Tibetu byla zřízena lamaistická mnišská hierarchie v polovině osmého století. Toto zřízení bylo ve století patnáctém reformováno Tsong Kapou, jehož pátý nástupce dosedl na trůn Dalai-lamův.
-
Kdybychom posuzovali prvky náboženství lamaistického, jeho mytologii a esoterismus jako buddhistický novotvar, dopustili bychom se zásadního omylu. Buddhismus sám o sobě změnil původní náboženskou konstrukci šamanistických bonů, čerpající svoje prvky v nedozírné minulosti, jen částečně, a to většinou nikoliv obsahově, nýbrž pouze filosoficky. Skuteční šamanové, které Tibeťané dnes nazývají ngagspy, existují v této zemi dodnes, a to zcela oficielně jakožto prostředníci lidí se světem démonů a zaujímají zvláštní úřady vedle lamů tibetských klášterů.
Uvádíme-li tedy náboženské legendy lamaistické, opakujeme tudíž i staré báje Tibetu a Nepalu, které přiřazujeme do tohoto novějšího náboženství jediné proto, že nelze bezpečně zjistiti, co do nich vložila tradice pozdější.
Lamaismus nemá a nezná nejvyšší bytost, Boha v pravém slova smyslu, od něhož vše pochází a k němuž se vše vrací. Poslední, k čemu člověk podle lamaistických nauk dospívá, jest Nic, které patrně není ničím jiným, než pojem a obdoba Nirvany, převzaté z buddhistické filosofie. Analogicky starotibetskému náboženství uznává lamaismus existenci duchů, zvaných Lahenové, nebeských bytostí, které dlouho před stvořením světa žily ve stavu nevyslovitelně dokonalé blaženosti. Původ jejich ani lamaistická, ani starotibetská genese nevysvětluje. Předpokládá prostě jejich existenci. Jest tedy tato genese na rozdíl od starozákonní, židovské kosmické genese pouze geocentrická, nestarajíc se nijak o vznik planet jiných.
-
Podle legend žili Lahenové bez potřeby jídla a pití. Obývali dvacet mimozemských světů a když povstala později země, mnozí z nich sestoupili do jejích sfér a ozařovali ji leskem své přítomnosti. V těchto oblastech žili po dlouhá století a množili se nejdříve pohledem, pak stiskem ruky a konečně polibkem, až se stali dokonale pozemskými a dali vznik zemskému řádu. Jakmile však okusili ovoce naší planety zčernali, jejich krása zmizela, přestali zářiti, takže nyní slunce a měsíc musily osvětlovati ztemnělou zemi, která se dříve prosvětlovala a zahřívala paprsky, jež vycházely z těchto duchů. Podle této legendy děkovali by lidé za své bytí těmto duchům. Filosofický názor této legendy zdá se vyvěrati z hypotézy, která jest aktuální i v moderní biogonii, že na této zemi vznikl život tím, že přišel z vesmírných dálek a že první lidé byli pleti tmavé.
-
Za nejvyššího z božstev pokládá lamaismus boha nazývaného Dšakšiamuni, jenž jest identický s indickým Buddhou. Dšakšiamuni jest devátým ztělesněním Višnua, ve kterém se projevuje po čtvrté, aby osvobodil lidstvo. Jest nynějším „Vládcem světa" a po něm má než svět dozraje přijíti ještě 996 Buddhů a Dšakšiamuniů. Tibeťané považují ho za tvůrce a zakladatele svého náboženství, jehož prorokem a zvěstovatelem byl světec Dšäšik.
Nejvyšší Bohyně - Lámové - Tibet
Nejvyšší lamaistickou bohyní jest Urghier, bytost, která podle legend vznikla z květiny.
Za druhou osobu božské trojjedinosti uznávají Tibeťané Cio Koncioa. Cio prošel prý tisícem převtělení od nejnižšího zvířete až k člověku. Dosáhl dokonalosti vrcholné v pátém věku tohoto viditelného světa. Matkou jeho posledního vtělení byla Lhamoghiuprul, nejsvětější, nejčistší a nejkrásnější víla nejnižšího nebe, již spojeného se zemí, manželka krále Sazama. Cio Koncio, jenž zvolil tělo této nejčistší ženy ke svému zrození, přisel na svět z jejího pravého boku. Později přijal jméno Xaka. Při jeho zrození země se pětkráte zachvěla, neboť se před ním skláněla a čistý jas obklopil dítě, takže zářilo jako slunce a rozsvětlilo ovzduší země. Lahenové slétali s nebes, aby mu přinesli dary a s oblohy snesl se teplý déšť, aby dítě omyl. To vše se stalo ve městě šeršiasgi, na břehu posvátného Gangu.
-
Již v těle matčině byl poučován Cio o veškeré vědě od inteligencí nebeských, takže ihned po svém zrození znal vše, co se člověk může naučiti a byl schopen poučovati i nejmoudřejší z lidí. Když dospěl vzal si za manželky dvě ženy, Sazomu a Traziemu a odebral se s nimi na poušť. Tam shromáždil kolem sebe žáky a sděloval jim nauky pravého náboženství. Svou moudrostí ovládl tisíce démonů a pekelných knížat, takže se tito dali na cestu víry, vedl lid k věčné blaženosti, takže lamaismus mu vděčí za vznik svého čistého učení.
-
Po 800 letech života odnesli Lahenové Ciu do nebe, současně s jeho manželkami a více než pěti sty otrokyněmi. Jakmile jeho noha opustila naši zemi, otřásl se svět lítostí a hrůzou, skály pukaly a slunce zatmělo svoji tvář na tři dny, zahalivši svět temnou nocí.
Hierarchie bytostí náboženství - Tibet
Další hierarchií vyšších bytostí jsou Burchanové, bozi nebo lépe polobozi lamaistického náboženství. Jest jich celkem 108 a nejsou bytostmi původními, nýbrž stvořenými, bytostmi, které útrapami, čistotou a čtyřicetinásobným dobrovolným převtělováním dosáhly stupně božského. Ovládají nynější svět, obydlený mimo lidí i různými démony a duchy vyšších úrovní, kteří si zde odbývají svoji zkoušku.
Sídlo Bohů - Tibet
Sídlo bohů, jakýsi to lamaistický Olymp, nazývají Tibeťané Hlassa. Tam přebývají nejenom bohové, ale i burchanové a svatí. Nejvyšším místem Hlassy je „Červený vrch", na němž trůní Dšakšiamuni. Jednou částí tohoto Olympu jest však také moře, zvané Otang, v němž jsou trápeni provinilí duchové. Nejznámější a nejpopulárnější Burchanové jsou Ghongor a Dšidšin Dšom baja; první jest prý po Dšakšiamunim nejmocnější duch, ochránce země a posvátných nauk, jakási obdoba Herma. Vzhledem ke své přísnosti a krutosti bývá považován za jednoho z osmi zlých Burchanů. Zobrazován bývá se třema velikýma očima, symbolem to trojnosti a nemilosrdné neústupnosti pravého vědění. Oblečen jest v lidskou kůži, jehož ozdobou jest růženec z lidských lebek, jenž symbolisuje pravděpodobně tajemství smrti, nebo oběť Pravdě. Ve svých šesti rukou nese vražedné nástroje.
Druhý Burchan, Dšidšin Dšomba
jest opakem předchozího. Jest pomocníkem a přítelem Dšakšiamuniho, mladé a krásné postavy a slyne neobyčejnou moudrostí. Bývá považován za učitele astrologických a všech ostatních tajných nauk, avšak poučuje jen ty nejmoudřejší z moudrých, neboť jeho vědění přesahuje znalosti všech ostatních Burchanů a chápavost možných žáků. Esoterně jest tedy Dšidšin Dšombaja druhá, jasná tvář vědění, které buduje a tvoří, opak destruktivního Ghongora. Tento svatý učenec, obdoba Trismegista alchymistů, jest zobrazován ženskou postavou, tedy symbolem jemnosti, receptivnosti, jeho tělo jest barvy světležluté, sluneční a oděn jest modrým oblekem na znamení vesmírnosti vědění, které nezná hranic. V lamaistických klášterech bývá jeho socha stavěna hned vedle idolu Dšakšiamuniho.
Duchové
Zvláštním druhem bytostí lamaistických jsou Gasar-ese-barildakové, duchové, kteří neobývají ani zemi, ani nebe, nýbrž mají svou vlastní říši 80.000 mil vysoko nad nejvyššími vzdušnými pláněmi. Jsou považováni za spojující článek mezi světem hmotným a nebeským, mezi zemí a Dopekhamem, rájem to lamaistů, říší věčné radosti, skládající se ze šesti oblastí nacházejících se nad sluncem, které odpovídají šesti stupňům svatosti obyvatel tohoto Edenu. Nedaleko Dopekhamu nalézá se patrně též říše Lhamain, kterou musejí projíti duše všech zemřelých, aniž by se však na své pouti tam pozdržely, neboť Lhamain jest jen sídlem polobohů.
Věštírna - věštby - Tibet
Většina starých filosofických soustav učí, že cestou ke svobodě jsou dobré skutky a ctnostný život. Lamaismus vtělil tuto pravdu i do své mytologie, která učí, že zlí démoni, jichž jest nespočené množství, jsou odsouzeni, k trvalému pobytu na zemi, Jmenují se Dšal bojdimové a jejich účelem jest zkoušeti lidstvo a zocelovati charakter člověka pozemským utrpením.
Bůh země
Bůh země, jiná to postava tibetského panteomu, Chrmustu Taengri, bývá zobrazován sedící na obrovském tříhlavém slonu, jenž se zove Gasar-sakikžin-koven; tělo zvířete se leskne jako stříbro a odráží měnivý lesk. Tříhlavý slon, obraz tří pohyblivých živlů vzduchu, vody a ohně, jest pozoruhodně řešeným symbolem, doplněným živlem čtvrtým, který jej nese, zemí, vlastním duchem, který se projevuje jsa podporován třemi ostatními.
Buddha - Tibet
Lamaistickým prorokem a spasitelem jest Buddha, zvaný Dšäšik, mongolsky Nidubär Usäkči. Dšäšik jest pokládán za nejsvětějšího propagátora lamaismu a jeho největšího světce. Dšakšiamuni, nejvyšší božstvo, dalo mu vystoupiti z překrásného lotosu a pověřilo ho spásou lidstva. Dšäšik rozhodl se hlásati své poslání lidu v horách, a po vykonání svého úkolu odešel do své pravé domoviny nebes. Odtud pak sestoupil do pekel, navštívil říši netvorů, zvířat, zlých lidí a geniů, Tssuriů a Tagriů, Birid a zrušil tam utrpení a bolesti vyslovením magické formule „Om mani padme hum", čímž peklo přestalo existovati. Potom se objevil znovu na zemi a odebral se do sněžných hor. Dal lidu čarovné formule, činil dobro, bojoval proti zlu, vyučoval pravému náboženství a požehnání následovalo každý jeho krok. Jednou vznesl se i do sídel bohů a vystoupil na „Červený vrch". I tam miliony bytostí trpěly tak, že prorok jat soucitem, zaslzel. Jeho dvě slzy proměnily se v bohyně, které přislíbivše mu svoji oddanost, skryly se v jeho očích, takže jejich síla působila pohledem Dšäkšikovým.
Bílá a zelená Bohyně
Jiná legenda vypráví, že slzy, jež Dšäšik prolil, zachytily dvě bohyně a zrodily v nich své dcery Dulma Garčan a Dulma Nyodšem, to jest bílou a zelenou bohyni. Obě tyto bytosti jsou uctívány dodnes jako nanejvýš dobrodějní duchové a bohyně ochraňující v nebezpečí. První z těchto bohyň, jež bývá také nazývána „matkou bílého", zobrazována jest jakožto bílá, bohatě ozdobená panna, mající na čele třetí oko a další dvě oči na každé ruce a noze. Druhá, matka zeleného, jest zobrazována postavou zelenou, oděnou v červené roucho s modrou šerpou a má pouze dvě oči, jako u normálního Člověka. Pověst praví, že jest nesmrtelná a nestárnoucí až do oné doby, kdy se narodí poslední Burchan Maidari, který pozvedne lidstvo k jeho dřívější velikosti, životnosti a kráse.
Dšakšiamuni
Kouzelnou silou posvátné věty osvobodil Dšäšik i obyvatele sídla bohů od strašlivých útrap a obrátil většinu z nich na víru v nejvyššího boha Dšakšiamuniho. Poněvadž však nebyly všechny bytosti ve své víře neochvějné, odvrátil se Dšäšik od zlého světa, dal své hlavě rozpadnouti se na deset a svému tělu na tisíc kusů a odešel do věčné říše radosti - své domoviny. Veliký, božský Burchan sestavil však znovu prorokovo tělo a utěšil ho v jeho neštěstí, přislíbiv mu, že stane se největší relikvií světa. Tisíc dílů jeho těla má se proměniti v tisíc ruk, z nichž každá bude vyzbrojena jedním okem a které mají představovati tisíc buddhů dokonaného zemského života a vládnouti jako králové obrozené přirozenosti.
Dšäšik
bývá zobrazován jako muž s jedenácti hlavami a osmi rukami, z nichž každá nese jedno oko. Deset hlav spodních představuje rozpadlé kusy a hlava hoření pak symbolisuje hlavu původní, která vládne ostatním.
Svatozář - Tibet
Mimo legendární svatozář, kterou obklopil starý Tibet postavu svého proroka, vytvořil stejně zajímavou a po stránce esoterní velmi původní tradici o analogii země na jiných sférách, navazující velmi důrazně na představy posledních dnů lidstva. Jsou to legendy o Ahartě a Vládci světa.
Aharta
Před více než šedesáti tisíci lety žil na náhorních krajinách tibetských národ velmi civilisovaný, vedený náčelníkem, jenž byl vzorem pravého lidství. Tento vůdce chtěl uchrániti svůj lid od mravní zkázy, do které se počínalo okolní člověčenstvo propadávati a proto opustil tvář země, aby ukryl svůj národ do jejího nitra. Uvnitř země rozkládá se širá krajina vyplňující všechna podzemí světa, nazvaná Aharta. V dutinách jejích jeskyň září modravé světlo, v jehož paprscích daří se všemu rostlinstvu. Tam uvedl svatý muž své poddané, kteří osídlili podzemí naší planety a rozmnožili se tam na mnohamilionový národ. Jejich žití jest dlouhé a bezbolestné, spravují se zákony, které vylučují hřích, zlo a zločin a umožňují vznešenou vědeckou kulturu a vysoké duchovní zasvěcení do skrytých nauk.
Vládce světa
Postupně, jak se nadzemské pevniny nořily do moře, přibývalo Ahartě obyvatelstva přílivem národů, kteří varováni před budoucností svých vlastí je opouštěli, aby si vyhledali útulek a novou vlast v končinách podzemních. Podzemním těmto národům vládnou volení králové, kteří dobrovolně uznávají svrchovanost „Vládce světa", nejvyššího suveréna naší planety, jenž rozumí světovým silám a dovede je přizpůsobovati ve prospěch své i naší země, zná myšlenky všech lidí a řídí jako neviditelná mocnost osudy světa.
Hlavní město Aharty - Tibet
Hlavní město Aharty je obklopeno městy, v nichž sídlí velekněží. V hlavním městě samotném tvoří vyšehrad trůn „Vládce světa" obklopený miliony duchů hrdinů. Další okruh trůnu tvoří sídla mocných kněží, zvaných „Goro", kteří magicky ovládají živly a v jichž rukou jest osud národů. Jejich vyslanci vnikají do našeho světa i do světů mimozemských, pronikají do všech oborů věd a slynou moudrostí, o které si pozemšťan nedovede učiniti představy. „Vládce světa" také navštěvuje povrch země. Podle Ossendowského zúčastnil se posledně mohutných buddhistických náboženských slavností v Siamu; jel na bílém slonu vyzdobeném zlatem a stříbrem a drahými látkami, na hlavě měl tiaru a jeho obličej byl zahalen rouškou třpytící se drahými kameny. Požehnal lidu zlatým jablkem, a ti, na kterých spočinulo jeho oko, byli zbaveni všech svých neduhů.
Zlomky magie
Návštěvy jsou však vzájemné. I Ahartu navštívili někteří pozemšťané, avšak všichni o ní pomlčeli. Jednou dostali se do Aharty nějací Kalmykové a naučili se tam zlomkům ahartské magie; proto jsou Kalmykové dodnes znamenitými čaroději. Totéž se stalo i cikánům; byli ovšem potupně vyhnáni, avšak krátký jejich pobyt postačil, aby si osvojili znalost magických vlastností bylin a nerostů a znalost některých praktik věšteckých. Podle tibetské báje všechna pozemská znalost magie, přišla z Aharty a tvoří jen nepatrný zlomek tamějšího vědění.
Sto mudrců
Pravidelné spojení světa našeho s Ahartou udržuje kolegium jednoho sta čínských mudrců. Jednou za sto let se schází tento sbor na břehu moře a zapisuje do krunýřů želv dějiny země a výsledky badání lidského za posledních sto let, čta zároveň z krunýřů poselství Aharty. Želvy se pak vracejí do podzemní říše.
Starý Tibet
Starý Tibet měl také velmi pozoruhodnou bájeslovnou geografii, skrývající ve svých rysech hluboký esoterní smysl.
Gikten
Tento bájeslovný svět, vysněný geniem tibetského symbolismu, nazvaný Gikten, byl obydlen rostlinami, zvířaty, lidmi a duchy. Byl složen ze čtyř světadílů, z nichž každý obsahoval dva ostrovy; na každém ostrovu bylo osm vrchů a osm jezer. Jižní díl světa měl tvar veliké pyramidy obrácené na svůj vrchol a nazýval se Zambuling. Ostrovy, jej tvořící, byly Nyajap a Nyajapscen. Západní díl světa měl tvar kulovitý a byl utvořen z ostrovů Jonden a Lamcidoro; severní díl světa měl tvar čtyřhranný, jeho jméno bylo Tramignien a východní Lupaling, složený z ostrovů Gu a Lupa, byl polokulatý aneb polokruhovitý. Jedno z osmi moří, která oddělovala zmíněné díly tohoto světa od sebe a obklopovala ústřední pohoří, bylo nazýváno Gna-Seign-Zinki-Rol-Thzo.
Půdorys Edenu
Esoterní význam tohoto bájeslovného zeměpisu pochopíme dokonale, až budeme studovati kabbalistické pantakly tvořící půdorys Edenu, exoterně zemského ráje. Obě tyto koncepce jsou klíčem k pochopení ohnisek a směrů světotvárných sil a tím i k magii, která chce uskutečňovati pomyslné a proměňovati skutečné.
Po stránce náboženské organisace, která nikdy není ničím jiným, než utvářením dosahů toho kterého magického názoru, dělí se Tibet na dvě hlavní sekty, které jest zvykem v Evropě označovati podle barvy jejich obleku.
Tibet - sekta Žluté čepice
První sekta „Žlutých čepic", domorodým názvem Gyllo Opka, tvoří státní náboženství. Stoupenci a lamové této organisace omezují svůj výkon na náboženský rituál a bohoslužby. Jejich poznávací barva, žlutá, odvozuje svůj původ v dobách starého čínského císařství a kdysi byla i odznakem uznání světské vlády čínského císaře.
Tibet - sekta Červené čepice
Druhá sekta, nazvaná sektou „Červených čepic", jest svou činností daleko bližší původnímu starotibetskému kultu a jeho tradicím. Soustřeďuje ve svém rituálu prvky okultní a magické.
Dalaj-lama - Tibet
Nejvyšší hlavou, jakýmsi papežem tibetské hierarchie „Žlutých čepic" jest Dalaj-lama, kteréžto slovo značí „Veliká matka duše". Jeho osobnost představuje inkarnaci aneb převtělení božstva Chomšin Bodhisatva. Podle tibetské víry všichni Dalaj-lamové, kteří existovali a kteří ještě existovati budou, jsou těly osídlenými stále týmž duchem, jenž mění pouze tělo, když toto zestárlo, aneb zchátralo. Po smrti tohoto nejvyššího lamy hledají vždy kněží člověka, do něhož se duše zemřelého vtělila a kterého poznají podle určitých znamení.
Dalaj-lama
požívá nejvyšších poct a sám čínský císař byl povinen před ním pokleknouti, zatím co Dalaj-lama, aniž by se sklonil, vkládal pouze prostřené ruce na jeho hlavu. V jeho residenci mimo kněží a knížat viděl ho jen málokdo. Když ještě existovala stará čínská říše císařská, Dalaj-lamův nuncius byl členem diplomatického sboru u peipinského dvora a těšil se z úcty jako sám Veliký lama.
Protože Dalaj-lama bývá považován za vtěleného boha v lidské podobě, nikoliv za pouhého jeho zástupce, bývala jeho moc kdysi ještě větší než moc římských papežů. Dosazoval nebo sesazoval podle svého svobodného uvážení čínské císaře a jeho jediné slovo mělo větší význam než státní moc a její armády.
Dalaj-lama
obývá střídavě dva kláštery poblíže hlavního města Tibetu Lhassy, jež se nazývají Brepun a Ssera. Jiné z jeho občasných bydlišť je klášter na hoře Puddala nebo Pulolah a chrám velkého lamy v Dešešo, kteréžto jméno značí „chrám se zlatou střechou". Když je Dalaj-lama přítomen, obývá kolem stojící budovy přes 800 mnichů, určených výhradně jeho službě. Vlastní chrám jest vyzdoben sochami žen s děckem; pravděpodobně jest to zmnožená představa matek všech vládnoucích lamů.
Když Dalaj-lama táhne se svým průvodem z Brepunu do Ssery, jede přesně podle sluneční dráhy kolem města, takže tato jeho cesta trvá celý den. Když opouští Sseru, prochází město obklopen tak značným počtem kněží, že jest v jejich zástupu zcela zakryt. Přesto však jsou z jeho cesty odstraněny všechny ženy.
Hlavní město Tibetu - Lhassa
Hlavní město Tibetu Lhassa, jejíž jméno jest analogicky odvozeno od jména tibetského ráje, jest střediskem jakési bohoslovné fakulty, která má dvě koleje pro vyučování tantrismu, magie a skrytých věd.
Taši - lama
Druhou duchovní hlavou almaistů jest Taši-lama, jinak Penčen Rimpoče, jenž jest roven Dalaj-lamovi a s náboženského hlediska dokonce nad ním vyniká, avšak, poněvadž nemá světské moci, jeho politický význam je menší. Sídlí v Tišulumbo, místě vzdáleném deset dní cesty od sídla nejvyššího lamy. Třetí duchovní hlava Tibetu, Taranant-lama, jest nejvyšší z lamů klášterních.
Chrámy Tibet
Z přečetných chrámů ve Lhasse zasluhuje zvláštní zmínky chrám Džo Khang. Byl zbudován, aby uchoval obraz Sindharty Gautamy v podobě mladíka, než se stal Buddhou. Tento obraz byl zhotoven v Indii a do Tibetu se dostal v I. století př. Kristem, kdy jej čínský císař věnoval věnem své dceři, která se provdala za tibetského vládce Srong Tsan Gampu. V tomto chrámu vedle oltáře Džowa (Pána) hoří tisíce lamp a kolem jeho prestolu jsou přečetné místnosti určené sochám bohů.
Bogdo-lama - Červené čepice
Náčelníkem druhé sekty tibetské, sekty „Červených čepic", jest Bogdo-lama, zosobnění věčně trvajícího bytí boha Xaky aneb Foa, jenž se narodil podle legendy asi 1000 let před počátkem našeho letopočtu z panny, hlásal víru zbavenou všech příměsků a po vyplnění svého úkolu za živa vstoupil na nebesa. Avšak jeho duch usídlil se v těle nevinného chlapce a stálým převtělováním od tohoto času tvoří Bogdo-lamu.
Palto - Šandra
Od středu Asie, Kašmíru, jako nejzápadnější až po nejvýchodnější hranici, kterou tvoří Japan, rozkládá se veliká oblast lamaismu, která dříve byla soužena častými válkami stoupenců jednotlivých osob, které se vydávaly za pravé vtělení boha Foa. Z těchto zmatků povstaly úřady předchůdců obou nejvyšších lamů tibetských, ženský lama vládnoucí na ostrově Palto aneb Šandra a japonský Dairi. Vládnou nyní vedle sebe zcela přátelsky, každý je ve své říši uctíván jako zosobněný bůh.
Boglo - lama
Legenda praví o Boglo-lamovi, že půjde přes světová moře do rajské země Sambala, zatím co Dalaj-lama si podrobí všechny země západu. Na konec však převládne moc Bogdo-lamova a on, nemaje protivníka, bude vládnouti všemu lidu. Bogdo-lama, vládnoucí tisíciletí, mění podle víry svých stoupenců svou pozemskou schránu, když byla zestárla tím, že se vtělí do člověka mladšího. Velmi často se Bogdo-lama vtěluje do kojence: v osobách svých lamů obývá četné mužské i ženské kláštery a jeho říše jest dokonalou, spořádanou hierarchií, ve které kněží naslouchají božímu hlasu, žehnají a peklem hrozí národům a vzývají svaté, zcela tak, jak to činí církev katolická.
Nestorianské učení
Badatelé vysvětlují tento fakt vlivem Manesovým a učení nestorianského, které se od roku 250 po celých patnáct set let šířilo v Asii. Esoterní výklad zdá se býti mnohem pravděpodobnější. Ve staré Americe byly rozšířeny kulty podobné katolickému dávno před křesťanstvím, starý Egypt znal oběť chleba, předobraz eucharistie, rovněž dávno před tím, kdy Kristus činil svoje zaslíbení. Tyto skutečnosti, stejně jako náboženské dějiny Tibetu, dokazují velmi přesně pravdu, kterou jsme hájili v první kapitole tohoto díla. Náboženství jest exoterním projevem esoterismu, náboženství jest svrchovaně logické nejen v katedrále svých dogmat, ale i ve sněmovně své organisace. Době a místu činí sice ústupky; tyto jsou však tak nepatrné, že badatel, který není předpojat, musí býti udiven velikou náboženskou syntézou, která jest stejna na veškerém povrchu země. Sv. František nazval japonskou církevní organisaci „opičením ďábla", katoličtí misionáři taktéž soudili v Mexiku; tentýž soud zmocňoval se přesvědčených křesťanů ve všech zemích světa. Neviděli dílo ďáblovo! Zakusili velikolepý projev exoterních dosahů gigantické, logické esoterní syntézy, která dovedla se projeviti květy všech zemí světa, uchovávajíc vždy svoji jednotu a tajemství vnitřního i vnějšího řádu svých zákonů.
Bogdo-lama
na rozdíl od Dalaj-lamy obléká roucha barvy svého boha, která jest červená a podle jeho příkladu činí i jeho stoupenci, kteří následkem toho jsou zváni „sektou červených čepic". Sídlem Bogdo-lamy jest Tiši Lumbo, místo ležící v jižním Tibetu, poblíže místa zvaného hocha. Tam jest obklopen sborem šesti tisíci kněží, kteří se nazývají Gylongové.
-
Druhou, po Bogdo-lamovi nejvyšší skupinou hierarchických hodnostářů sekty červených čepic, jsou tak zvaní Šammarové. Jsou tři: první z nich obývá město Butan v Tassisudoru. Jim podléhají přímo všichni Gellongové, aneb také Gylongové a mniši tohoto řádu. Gellongové jsou pak vyšší, formálně zasvěcení kněží v Tibetu i v zemích mongolských, kteří obdrželi svoji hodnost přímo od svého vysokého lamy. Podle zasvěcení dělí se na tři stupně obdobné zasvěcovacím stupňům našich zednářů. Gellongové bydlí zřídka kdy pospolitě v klášteřích. Jsou obyčejně rozptýleni mezi lidem, aneb žijí jako poustevníci v pouštích a na horách.
Nejproslulejší z nich jsou přiděleni ke dvorům knížat a šlechticů, jiní žijí z obětních darů lidu právě tak, jako indičtí světci.
Stupně Gellongů - Tibet
Prvním stupněm Gellongů jest Manči, žák nebo učedník. Výcvik učně spočívá jmenovitě v systematickém promítání jeho vlastní představitosti mimo sebe sama a ve zdokonalování individuálních tvůrčích schopností. Stupeň druhý, Gaedsul - tovaryš tajných společností našeho západního esoterismu - učí se ztotožňovati své vlastní já s libovolnou věcí, tvorem, pojmem nebo představou. Když byl dosáhl v tomto stupni zralosti, která je vyžadována, přivádí se sám, bez vlastní vůle, k poznání základního aforismu tibetského esoterismu, jenž procítěn, zažit a uskutečněn jest klíčem k stupni k dalšímu, třetímu, stupni mistra, Gellonga. Lama, jenž zasvěcuje, nemá práva odepříti svému žáku zasvěcení do tohoto stupně, jakmile byl dokázal žák prožíti pochopené a samostatně utvořiti toto „mot de pas"; zasvětitel učí ho užívati poznané a procítěné pravdy ve sféře fysické i mentální a tak se žák stává opravdovým magikem, v pravém smyslu tohoto slova.
-
Gellong, zasvěcený do třetího stupně, může podle řádu sekty „Červených čepic" dosáhnouti jakýchkoliv, i těch nejvyšších hodností a důstojenství bez nějakých zvláštních, předchozích příprav nebo speciálního vzdělání. I když však Gellongové dosáhli sebe nezávislejšího sociálního anebo mravního postavení, nikdy nezapomínají přísných zákonů svého řádu a vždy se jimi řídí. Mimo to nepožívají nikdy škodlivých dráždidel ať ve formě jídla, nápojů či kouření a straní se potravin pokládaných ve smyslu nábožensko-obřadném za nečisté. Oblek Gellongů podobá se oděvu mongolských žen. Nosí magické žezlo a kněžskou hůl, které jest užíváno při bohoslužbách. Při slavnostech zdobí se čepicí z liščí kožišiny a opatřené červenou šerpou.
Tibet esoterismus
Exoterní projev tibetského esoterismu, to jest náboženství lamaistického Tibetu, jest směsí starých prvků původního kultu s novějším proudem indického buddhismu, který exoterně převládá. Mimo to lze v obřadech a bájesloví tohoto národa zcela zřetelně stopovati i podřadné prvky původu manichejského, nestorianského, tantrického a jiného.
-
Stejně jako starý Egypt, jenž dovedl odolávati cizím vlivům po celá tisíciletí, neuměl se Tibet sprostiti učení svých otců. Ačkoliv staré tradice podlehly proudu vítězného buddhismu, nezavrhl tibetský lid nikdy bohů svého starověku, i když se buddhističtí misionáři, kteří přišli z Indie, snažili jejich vliv a úctu zničiti se stejnou horlivostí, jak to později činili křesťanští misionáři evropští. Zvítězil-li v Tibetu buddhismus, neznamenalo toto jeho vítězství zánik starých božstev, nýbrž pouze jejich přeměnu. Stala se Cöskyongy, to jest protektory nového náboženství. Bylo jim vyhrazeno čestné místo ve všech chrámech, kde sídlí do dnešního dne.
-
Pravý, ryzí buddhismus nepřipouští obřadů. Avšak obecná víra asijských národů učí, že Zlovolné a Neviditelné ze starých božstev nutno spoutávati magickými zaklínáními a tak si i Tibet zachoval dále náboženský i magický obřad.
-
V Lha-Khangech, „božích domech", jsou soustředěny všechny tyto antropomorfisované výtvory náboženských dějin starotibetských. Jsou pokryty zlatými ozdobami, vykládanými drahými kameny a matné světlo žlutavých plamenů blikajících v máslových lampách vyvolává v duších věřících pocit klidu chápajícího pojem Nirvány.
-
Zákaz obřadů daný povahou buddhismu omezil do jisté míry přirozený sklon tibetského temperamentu k obřadným gestům, zesílil však na druhé straně tendenci pro exoterní symboliku, která se Špatně chápajícímu Evropanu zdá mnohdy až dětsky naivní.
Samyi - buddhistický klášter
Tak v Samyi, prvním buddhistickém klášteře tibetském, v sídle lamů a v největší tibetské věštírně, existuje svatyně zvaná U Khang, čili „Dům dechu života", kamž jest prý odnesen dech každé bytosti, která zemře na zemi. Ve vnitřní místnosti zapečetěné Dalaj-lamou, nalézá se sekací prkno a rituální nůž zvláštního tvaru. Tam rozsekávají prý duchové každou noc neviditelné dechy a každý, kdo v onu dobu náhodou prodlévá v blízkém okolí, může jasně slyšeti údery nože, vzdechy, nářek, výčitky i smích.
Obřad Krále nečistoty
Jiným pozoruhodným zvykem jest obřad „Krále nečistoty" zvaný Lus-hong-kyi-gyalpo", čili obřad „obětního kozla", kterého však v Tibetu zastupuje člověk. Lamové převedou pomocí zvláštního magického rituálu příčiny, které by obyvatele Lhassy aneb i jiného kraje vydaly do rukou zla, personifikovaného zlými duchy, na tohoto člověka, jenž pak sám za ně pyká.
Převedení náboje
Oběť člověka, jenž se stává „Králem nečistoty", jest dobrovolná. Po převedení „náboje" jest vyhnán do písečné pouště. Tito lidé, králové nečistot, svedeni obyčejně ziskuchtivostí k tomuto obřadu, předčasně umírají aneb aspoň záhadně onemocní. Člověk, který se uvolil vzíti na sebe úlohu tvora snímajícího hříchy, vybírá před svým vyhnáním od každého z „očisťovaných" ve formě poplatku pro sebe odškodné.
Obřadní výstroj
Obřadní výstroj „Krále nečistoty" jest kabát z bílé kozí kůže, hlava jeho jest ozdobena yačím ocasem a v ruce drží jiný ocas téhož zvířete. Obličej snímatele hříchu bývá natřen do poloviny bíle, druhá polovina jest černá. Pravděpodobně jest to symbol dvou protikladů života, představa, kterou můžeme stopovati nejenom v esoterismu tibetském, ale i čínském, jak z dalšího bude zřejmo. Když „obětní kozel" byl vyhnán do pouště, konají lamové smírnou oběť spojenou s obřadem přivolávání bohatství a zdaru.
Filozofie - Tibet
Dnešní Tibet po stránce své filosofie neliší se valně od běžných názorů buddhistických.
Nejvyššího Boha neuznává. Předpokládá pouze jediný vrcholný stav, analogický Nirváně, kterým jest rozplynutí se v Ničem a ve Všem, ztráta individuality; tento stav má býti jediným řešením a cílem lidstva, toužícího se zbaviti utrpení. Neboť podle buddhistické nauky vše jest utrpení: zrození jest utrpení, život jest utrpení a utrpením jest i láska, smrt, i posmrtné bloudění v nižších sférách nadsmyslna. Utrpení jest pak plodem Touhy po zrození, která za několik okamžiků rozkoše kupuje si nové životy, naplněných bažením po radostech, jichž vyplnění však nikdy nenadchází.
Tibetský ezoterismus
Podle tibetského esoterismu vznikl život ve své prapodstatě zdvojením aneb rozkladem Ničeho-Nirvány. Po žebříku, který má symbolisovati vývoj - podobně jako jest tomu ve starozákonním vidění Jakubově - stoupalo pak stvoření až ke svému vyvrcholení, jímž jest člověk, bytost, která si dovede a také může si uvědomiti podstatu všeho bytí. Od jeho stupně děje se pak evoluce na pláni mimozemské a člověk, jenž žil podle zákonů svého vnitřního poznání, může na druhém břehu světových existencí vystupovati dále po nesčíslných stupních a nesčíslnými úrovněmi až k vrcholné Nirváně. Člověk nízký, žijící jen podle povelů svých pudů, neodolá v posmrtné říši svodům rozkoše a tak se obyčejně vrací do inkarnačního kola, jsa odsouzen k opětnému zrození. Takový člověk po své smrti kráčí smrtelně unaven cestou, která jest vroubena útulky a jeskyněmi (obrazně řečeno!), jež nejsou než astrálními obrazy oplodňovaných děloh. Vkročí-li do některé z nich nic netušící duše, aby sobě odpočinula před útrapami své cesty, zůstane zakleta v tomto lůně a rodí se znovu, a jest odsouzena k novým pozemským zkouškám.
Osvícení
Vedle těchto nejnižších obrazů lidství uznává lamaismus vyšší, osvícenou kategorii člověka, který se vrací dobrovolně na tuto zemi, aby vedl věřící ke spáse.
Nejnižším typem tohoto druhu jest lama, jenž má celou řadu stupňů, Dalaj-lamou nebo Bogdo-lamou konče. Tito jsou vtěleními „bohů". Tito bohové nejsou ovšem představou podobného druhu, jakou si tvoří západní civilisace slovem „bůh". Tamní „bohové" jsou jakýmisi demiurgy; jsou to bytosti, které se liší od lidí pouze zlepšenými podmínkami života a větší možností působiti. Filosofie tibetská učí, že všechna fysická a do jisté míry i duchovní existence jest pouhým přeludem vůle a představy, která i když je snad neuvědomělá, přece jen jest zplozena touhou ducha po životě a jeho domnělých rozkoších. Jest tedy život pouze „představou zplozenou představou představ". Toto učení nalézá jasnou obdobu v kabbalistické teorii o duchu, který se zahaluje, aby sestoupil do plání naší země.
Poznání Zákona
„Bohy" tibetského chápání se mohou státi i lidé, kteří poznali Zákon, podle Zákona žili a se Zákonem se ztotožnili. Tito nejvyšší „bohové" jsou pak již nejvyšším stupněm a nejkrajnější hranicí mezi „říší přeludů ducha" a vlastní „Nirvanou".
Buddhismus
Buddhismus vlastní neuznává duši za nositelku života a nevěří tedy ve stěhování duší; život se obnovuje znovuzrozením a to, co lidé duší nazývají, jest pouhá postupná řada stavů, jejichž jeden pól prochází hmotou a druhý končí v Nirvaně. Teorii reinkarnační, to jest nauku o stěhování duší, převzal tibetský lamaismus ze staršího indického učení, brahmanismu. Jedna část filosofů opírá svoje vývody o předpokládanou existenci duše aneb ducha, která jim tvoří pevný bod, z něhož se vynořila říše přeludů, do které náleží náš fysický svět v širším slova smyslu, kdežto jiní lamaističtí filosofové překročují ještě i tento „point d'appui" a prohlašují i duši za přelud, který se vynořil z Neznáma. V žádném případě však tato filosofie neopouští své základní orientace. Bloudí v nedozírných výšinách svých teorií, avšak nezapomíná bezprostředních stupňů, stavů a bytí, jimiž nutno projíti na cestě k vrcholu bytování. Zde nacházíme i pravý důvod pro skutečnost, že celé řady bohů, bůžků, fetišů, andělů a démonů, kterými se hemží panteon starotibetského kultu, zachovaly si svoji vážnost až do doby dnešní, která jest v Tibetu stále stejně bohatá na psychické zjevy a fenomeny, které jsou nám, Evropanům, při nejmenším nezvyklé.
Tibet a magie
Tibetská magická prakse jest soustředěna, jak bylo již řečeno, téměř bezvýhradně v řádu „Červených čepic", zatím co sekta „Čepic žlutých" omezuje se na obvyklé ceremonie náboženské. Z řádů „Červených čepic" jsou to hlavně tak zvaní Gellongové, bonové, kteří si podrželi starotibetský rituál, a různí zbožní poustevníci, zvaní Gompčenové.
Ideové ohnisko - Tibet
Ideovým ohniskem esoterismu tibetské magie, jest zásada absolutní moci a tvůrčí schopnosti představy a vůle. Jest tedy tibetská magie ve své nejvlastnější podstatě dokonalou magií mentální. Podle tohoto učení celý fysický svět jest jen plodem, aneb mámivým obrazem těchto duchovních sil.
Tibetští adepti
vycházejí z tohoto předpokladu a cvičí především usměrnění představ do té míry, až se magikovi podaří vymýtiti všechny nežádoucí asociace a mentální reflexe odchylující se od zamyšleného směru a předsevzatého záměru. Jakmile dospěl žák k tomuto stupni, „vžije" si teprve automaticky absolutní víru ve všemohoucnost imaginace a tím se mu mimovolně dostává i schopnosti vykonávati svoji duševní moc i na pláni hmotné.
Cesty adeptátu
Cesty, jimiž lze dosáhnouti adeptátu tibetské magie, jsou podle tamního názoru, dvě. První, pozvolná, je zastávána a učena sektou „Žlutých čepic" a spočívá ve třech základních příkazech: „Tawa", to jest pozorování, „Gompa", to jest uvažování a „Čjepa" čili naplnění, syntéza obou předchozích příkazů.
Cesta druhá, tak zvaná „přímá", jest skutečně odborně magická, neboť vykazuje velmi rychlý spád; náleží do praktik sekty „Červených čepic", potulných Gellongů a osamělých poustevníků.
První etapa stezky - Čed - Tibetská magie
První etapou, kterou musí každý adept tibetské „přímé stezky" projíti, jest zasvěcení zvané „Čed". V zásadě spočívá rituál „Čedu" ve vyvolání aneb evokaci zosobněných představ neblahých vlivů, tedy zvláště samého zla aneb alespoň zloduchů. Těmto představám magickým obřadem realisovaných, exoterně řečeno, těmto démonům nabízí žák, svoje vlastní tělo za potravu. Utrpení, jímž jest tímto obřadem v tomto stupni zkoušen, bývá nesmírné, avšak překoná-li je žák, dospívá k poznání, zvanému „tharpa", jímž počíná chápati neskutečnost a pouhou zdánlivost hmotného světa, který se nabízí lidským smyslům.
Druhá etapa stezky - usměrnění - Tibetská magie
Ve druhé etapě snaží se učitel usměrniti žákovo myšlení, jak bylo již shora naznačeno, tím způsobem, že mu přikáže, aby se ztotožnil s jakoukoliv hmotnou věcí nebo tvorem. Fáze tohoto stupně odpovídají zdánlivě cestě oficielní sekty: Pozorovati, to jest vtisknouti si představu předmětu, jenž slouží za pomůcku k mentálnímu cvičení, do mysli tak dokonale, že nastane u žáka stav, ve kterém se dovede ztotožniti s bytostí mimo sebe a také ovšem ztotožňovati, což jinak řečeno, značí státi se zmíněnou bytostí aneb oživiti bytost či předmět mimo sebe sebou samým.
Třetí etapa stezky - naplnění - Tibetská magie
Stupeň třetí, značící naplnění, přivádí k nezbytným dedukcím, jež nadány silou přesvědčení a poznání jsou schopny v zásadě přeorientovati žákův filosofický i mravní názor a posíliti tak v netušené míře jeho duševní síly.
Etapa třetí není již vlastně stadiem učebním, nýbrž dobou, kdy adept magie buduje si svůj vlastní chrám na pevném základu učebních stupňů předchozích. Odmyslíme-li si vše to, co jest tibetské svým původem a zakořeněním a posoudíme-li poslední slovo oné magie, která je bájeslovným a exoterním náboženským předivem zakryta, jest možno tibetský přínos do magických kultur označiti za dokonale vypracovaný systém magie mentální, která umožňuje člověku, aby pouhou svou myšlenkou změnil svoje bytí darované mu přírodou ve ztělesněný ideál svých nejvyšších snů.
Dr. Jan Kefer - případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.
Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com
