V souzvuku s nekonečnem

V souzvuku s nekonečnem
 2
Vesmíru vládně božský řád. Ve vůli lidské, nad ní i pod ní bez ustání působí božská vůle. Dostat se do souzvuku s ní a tím se všemi vyššími zákonný a silami, znamená dostat se do řetězu tohoto podivuhodného řádu. To je tajemství celého úspěchu.
Zobrazen: 6861x   13. 9. 2011

Existuje zlatá nit, táhnoucí se všemi náboženstvími světa

životy a učením všech proroků, věštců, mudrců a spasitelů ve světových dějinách, životy všech mužů a žen, jejichž význam byl opravdu veliký a trvalý. Všechno, co kdy vykonali nebo čeho dosáhli, bylo učiněno v plné shodě se zákonem. Co zvládl jeden, mohou udělat všichni. Každý si staví vlastní svět. Stavíme z vnitřku a přitahujeme z vnějšku. Myšlenka je síla, kterou stavíme, protože myšlenky jsou síly. Přitom jak se myšlenka zduševňuje, stává se jemnější a mocnější ve svých účincích. Toto zduševnění je ve shodě se zákonem a je v moci všech. Všechno se vytváří ve světě neviditelném dřív, než se projeví ve viditelném, dřív ve světě ideálním, než v reálném, dřív v duchovním než ve hmotném. Říše neviditelného je říší příčiny. Říše viditelného je říší účinku. Povaha účinku je vždy určena a podmíněna povahou jeho příčiny. Vesmíru vládně božský řád. Ve vůli lidské, nad ní i pod ní bez ustání působí božská vůle. Dostat se do souzvuku s ní a tím se všemi vyššími zákonný a silami, dostat se do svazku s nimi a působit ve spojení s nimi, aby ony mohly působit v svazku a ve spojení s námi, znamená dostat se do řetězu tohoto podivuhodného řádu. To je tajemství celého úspěchu.

Nejvyšší fakt všehomíru

Velkým ústředním faktem všehomíru je onen Duch Nekonečného Života a Moci, jenž je za vším, vše oživuje, projevuje se ve všem skrze všechno, onen samobytný princip života, z něhož všechno vzešlo a ustavičně vzchází. Je-li tu život individuální, musí nutně existovat nekonečný zdroj života, ze kterého vzchází. Je-li nějaká vlastnost nebo síla lásky, musí nutně existovat nekonečný zdroj lásky, ze kterého vzchází. Je-li moudrost, musí být za ní všemoudrý zdroj, z něhož prýští. Totéž platí o míru, o moci, o tom, co nazýváme hmotnými věcmi. Za vším je tedy onen Duch Nekonečného Života a Moci, jenž je pramenem všeho. Ta Nekonečná Moc tvoří, působí a vládne prostřednictvím velkých, nezměnitelných zákonů a síl, které pronikají celým vesmírem a obklopují nás ze všech stran. Bůh je tedy ten Nekonečný Duch, který sám sebou naplňuje všechen svět tak, že všechno je od Něho a v Něm, a nic není mimo něho. V něm jsme a žijeme. On je život života našeho, náš život sám. Přijali jsme a bez ustání od Něho přijímáme svůj živo. Jsme účastníky Božího života. Třebaže se od Něho lišíme tím, že jsme duchové individualizovaní, zatímco On je Duch Nekonečný, obsahující nás stejně jako všechno ostatní, přece v podstatě život Boží a život lidský jsou totožné a tedy jsou jedno. Neliší se podstatou jakosti, liší se stupněm.

Nejvyšší fakt lidského života

Velkým ústředním faktem v lidském životě, je živé uvědomění si své jednoty s oním Nekonečným Životem a plné otevření sebe sama onomu božskému přílivu. Právě tou měrou, jak dospíváme k jasnému uvědomění si své jednoty s Životem Nekonečným a otevíráme se tomuto božskému přílivu, uskutečňujeme v sobě vlastnosti a síly Života Nekonečného. Umožňujeme vyšším silám, aby působily, účinkovaly a projevovaly se skrze nás.

Můžeme se uzavírat tomuto božskému přílivu, těmto vyšším silám a mocím nevědomostí, jak mnozí z nás dělají, a tak bránit, nebo dokonce překazit, aby se skrze nás projevovaly. Nebo se můžeme úmyslně zavřít jejich působení a tak se oloupit o síly, jejíchž oprávněnými dědici jsme samou podstatou své bytosti. A naopak můžeme dospět k tak živému vědomí jednoty svého skutečného já s oním Nekonečným Životem a otevřít se tak plně vstupu onoho božského přílivu a tím působení oněch vyšších síl, vnuknutí a moci, že se můžeme skutečně a doopravdy stát tím, co bychom mohli dobře nazvat Bohy- lidmi.

Bůh – člověk

A kdo je Bůh- člověk? Ten, v němž se projevují Boží síly, ač je ještě člověkem. Nikdo nemůže klást meze takovému muži nebo takové ženě, protože jediné meze, které může mít, jsou ty, které si klade sám. Nevědomost je nejmocnější činitel. Klade meze většině lidstva, a tak velká část lidí nepřestává žít svůj malý, trpasličí, zakrněný život jenom proto, že si neuvědomují větší život, jehož jsou dědici. Nedospěli ještě k poznání skutečné totožnosti svého pravého já. Lidé si ještě neuvědomili, že skutečné já je totožné s životem Božím. Z nevědomosti se ještě nikdy neotevřeli božskému přílivu a ještě nikdy se tedy nestali řečištěm, jimž se mohou projevovat nekonečné moci a síly. Jestliže se známe pouze jako lidé, žijeme podle toho a máme pouze lidské síly. Jestliže dospějeme k poznání faktu, že jsme Bohy – lidmi, žijeme zase podle toho a máme síly Bohů – lidí. Tak, jak sebe samé otevíráme onomu božskému přílivu, měníme se z pouhých lidí v Bohy – lidi.

Tak, jako si uvědomujeme svoji jednotu, své spojení s Duchem Nekonečným, jenž je životem všech, a tak, jako se otevíráme tomuto božskému přílivu, vstupujeme do harmonie se vším, co je nejvyšší, nemocnější a nejkrásnější. A tou měrou, jak to děláme, překypujeme tak, že všichni, kdo se s námi stýkají, doznávají účinky tohoto našeho uvědomění. A když si neuvědomíme svoji jednotu s Nekonečným Zdrojem, uzavřeme se, uzamkneme se onomu božského přílivu, dospějme do stavu, kdy se zdá, že v nás není nic dobrého, nic krásného, nic silného, a je-li tomu tak, potom těm, kdo se s námi setkají, nedostane se od nás dobra, ale zla. My máme moc, vnitřní moc otevřít nebo uzavřít se onomu božskému přílivu zcela podle své vůle. To můžeme sílou ducha, působením myšlenky.

Život duševní je přímo od Boha. Ten nás spojuje s Nekonečnem. Potom je život fyzický. Ten nás spojuje se světem hmotným, kolem nás. Život myšlenkový spojuje jeden s druhým. Pohybuje se mezi oběma.

Myšlenky = síla

Cokoli je ve světě hmotném kolem nás, cokoli svět kdy znal, všechno má původ nejprve v myšlence. Z ní dostalo tvar. I svět, ve kterém žijeme, je výsledkem myšlenkových energií Boha, Nekonečného Ducha, jenž je za vším. Všechno existuje ve světě neviditelném dříve, než se projeví nebo uskuteční ve světě viditelném. V tomto smyslu je pravda, že věci neviditelné jsou skutečné, kdežto věci, které vidíme, jsou neskutečné. Věci neviditelné jsou příčinou; věci viditelné jsou účinkem. Věci neviditelné jsou věčné; věci viditelné měnlivé, přechodné.

,,Moc slova“ je doslovný vědecký akt

Působením svých myšlenkových síl máme moc tvůrčí. Mluvené slovo není nic více a nic méně, než vnější výraz působnosti vnitřních síl. Mluvené slovo je tedy v jistém smyslu prostředkem, kterým se myšlenkové síly soustřeďují a vysílají určitým směrem. S myšlenkovými silami odvisí to, co bychom mohli nazvat přitažlivou sílou ducha. Velký zákon zde působící, je totožný s velkým zákonem vesmíru, že stejné přitahuje stejné. Přitahujeme k sobě ustavičně z viditelné a neviditelné oblasti života sily a stavy, které jsou s našimi vlastními myšlenkami spřízněny. Zákon působí bez ustání, ať jsme si toho vědomí, nebo ne. Všichni žijeme v ohromném oceánu myšlenek. I ovzduší kolem nás je stále naplněno myšlenkovými silami, které jsou ustavičně vysílány, nebo soustavně vycházejí jako myšlenkové vlny. Na nás na všechny tyto myšlenkové síly působí více nebo méně, ať o tom víme, nebo ne. A záleží na naši citlivosti, jsme –li více negativní, a proto přístupnější vnějším vlivům, či spíše pozitivní, a proto schopní určovat, které vlivy mají vstoupit do naší myšlenkové říše a tudy do našeho života.

Fyzické tělo je jenom vnějším protějškem a zmaterializovaným výrazem těla duševního. Z této éterizované neboli duševní planety, která je bezprostředním domovem našeho povýšeného lidství, vystupuji a sestupují v nekonečném stupňování sféry ve sférách a nad sférami k nebeským výším zduševněné existence, člověku smyslnému naprosto nepochopitelné.

Život jako vesmírný princip

Život je věčný vesmírný princip, a proto stále trvá, i když se měnila forma působení, kterou se projevuje. To, že individuum opustilo fyzické tělo, není nejmenším důkazem toho, že by život nepostupoval zrovna tak jako dříve. Nezačíná, protože nepřestal, ale v jiné formě pokračuje právě tam, kde tady ustal; protože všechen život je nepřetržitý vývoj krok za krokem. Ve svém duševním životě buď můžeme držet kormidlo a tak přesně určovat, kterým směrem se bereme, kterých bodů se dotkneme, nebo to neděláme a jsme hnáni a vrháni sem a tam každým vánkem. Ovládat své myšlení znamená pro člověka určovat svůj život. Lidé ovládaní temnou náladou přitahují k sobě věci temné. Lidé vždy ustrašení a zoufalí nemají úspěch v ničem a žijí jenom na obtíž někomu jinému. Mysl stále doufající, důvěřující, statečná a pevně upřená k vytčenému cíli a od cíle se neuchylující přitahuje k sobě z elementů věci a síly k tomu příznivě. Jsou-li naše oči otevřené, z pudu sebezáchovy potlačíme všechny zlé myšlenky. Kdo žije nenávistí, nenávistí zemře. To znamenají slova: ,,Všichni, kteří meč berou, mečem zhynou.“ Každá zlá myšlenka je meč tasený na toho, komu myšlenka platí. Je-li meč tasen v odvetu, tím hůře pro oba.  Zákon přitažlivosti působí všeobecně v každém oboru činnosti. Přitahujeme vše, po čem toužíme, cokoli očekáváme.

Vůle lidská a božská

V jistém smyslu jsou dva druhy vůle – lidská a božská. Vůle lidská je vůle toho, co bychom pro pohodlí mohli nazvat nižším já. Je to vůle žijící pouze v říši rozumové a fyzické, vůle smyslná. Je to vůle člověka, který se ještě neprobudil k poznání, že je život, jenž daleko převyšuje rozum a tělesné smysly a jenž, když si ho uvědomíme a žijeme, je neodčiňuje ani nezkracuje, nýbrž naopak přivádí je k nejvyšší dokonalosti a ke schopnosti nejjemnějšího požitku.

Vůle božská je vůle nejvyššího já

vůle člověka, který si uvědomuje svoji jednotu s Božstvím a který důsledkem ho dociluje, že jeho vůle působí v souzvuku, ve spojení s vůli božskou. Lidská vůle má své meze. Božská vůle meze nemá. Je svrchovaná. Všechny věci jsou ti otevřeny a podrobeny, praví zákon, a proto tou měrou, jakou se lidská vůle přeměňuje v božskou, tou měrou, jakou vstupuje do souzvuku s vůli božskou, a tím působí ve spojení s ní, stává se svrchovanou. Velikým tajemstvím života a moci je vstoupit do vědomého spojení s Nekonečným Zdrojem a setrval v něm.

Moc každého života

dokonce život sám je určen tím, s čím se spojuje. Jak poznáváme, že Bůh je imanentní a transcendentní, tak jsme schopni účastnit se Jeho života a moci. Protože tou měrou, jakou poznáváme, že On je nekonečný Duch Života a Moci, jenž dnes, právě v tomto okamžiku působí a projevuje se ve všem a skrze vše, tou měrou, jakou dospíváme k vědomí své jednoty s tímto životem, se účastníme Jeho života a tak v sobě uskutečňujeme jeho vlastnosti. Tak jak se otevíráme vtékajícímu proudu toho imanentního a transcendentního života, stáváme se řečištěm, jimž Nekonečný Rozum a Moc mohou působit. Nástroj, který nás činí schopnými spojit skutečný život duševní s životem fyzickým a tak životu duševnímu umožnit, aby se projevoval a působil skrze fyzický, je rozum. Život myšlenky musí být neustále osvěcován zvnitřku. Toto osvícení se dostavuje právě tím, jak rozumem poznáváme svou jednotu s Božstvím, jehož individuální formou výrazu je každá duše.

Intuice

To nám dává vnitřní vodítko, které nazýváme intuice, která je pro přirozenost a duchovní poznání prakticky tím, čím je smyslový požitek pro přirozenost a poznání smyslové. Jím je člověk uváděn do vědomé jednoty a spojenectví s Bohem a přiváděn k vědomí své vlastní božské přirozenosti a svrchovanosti, jako syn Boží. Duchovní svrchovanost a osvícení takto uskutečněné rozvojem a zdokonalením intuice za božského vnuknutí, dává dokonalé vnitřní vidění a přímé postřehnutí povahy, vlastností a účelu všech věcí, k nimž se upírá pozornost a zájem. Je to duchovní smysl, otevřený ven. Poněvadž je způsobilý postřehnout, uchopit a poznat pravdu z první ruky, nezávislé na vnějších pramenech poznání. Všechna inspirovaná učení a duchovní zjevení se zakládá na poznání této duchovní schopnosti duše a její moci přijmout a osvojit si je.

Jak dospíváme k poznání svého pravého já

k vědomí jednoty svého života s Životem Nekonečným, jak se otevíráme tomuto božskému přílivu, promlouvá k nám jasně hlas intuice, hlas duše, hlas Boží; a tou měrou jakou ho poznáváme, nasloucháme mu a jsme ho poslušni, mluví stále jasněji, až ponenáhlu nadejde čas, kdy je jeho vedení naprosto neomylné.

Tajemství, moc a účinky lásky

Bůh je Duch Života Nekonečného. Jakmile poznáme svou jednotu s nim, budeme tak naplnění láskou, že budeme v každém vidět jen dobro. Uvědomíme-li si plně jednotu všeho života, to, že všichni jsou účastníky toho Nekonečného Zdroje a že tedy tentýž život je životem každého jedince, zmizí předsudky, zanikne nenávist. Láska vzroste a bude vládnout svrchovaně. Kamkoliv se pak obrátíme, kdekoliv se setkáme s bližními, dokážeme v nich poznat Boha. Budeme hledat jen dobro a nalezneme ho. Jakmile si uvědomíme jemné působení myšlenkových síl, snadno poznáme, že když vůči někomu chováme nenávistné myšlenky, účinkují na něho z nás vycházející ďábelské síly a vzniknou v něm tytéž nenávistné myšlenky, které se zase vracejí k vysílateli. Porozumíme-li účinkům vášně, nenávisti nebo hněvu i na tělo hmotné, pochopíme, jak jsou škodlivé a drahé. Podobně je tomu se všemi příbuznými myšlenkami nebo vášněmi, závistí, pomluvou, žárlivosti, pýchou. Nakonec poznáme, že vždy trpíme sami mnohem více než ten, ke komu přechováváme takové city.

Sobectví a nevědomost

A pochopíme-li že sobectví je kořenem všech omylů, hříchů a zločinů a že nevědomost je základem všeho sobectví, budeme shovívavě pohlížet na skutky svých bližních. Jen nevědomec sleduje své vlastní cíle na účet většího celku. Jen nevědomec je tedy sobcem. Člověk opravdu moudrý není nikdy sobecký. Je-li sobectví základem všech omylů, hříchů i zločinů a nevědomost základem všeho sobectví, pak vidíme-li projevy některé z těch vlastností a jsme-li věrní tomu, co je v nás nejvyššího, budeme hledat a budit dobro v každém člověku, s nímž se setkáme. Promluví-li Bůh k Bohu, odpoví Bůh a zjeví se jako Bůh. Promluví-li však ďábel k ďáblu, odpoví ďábel, a ďábla není radno dráždit.

Často je slyšet výrok: ,,Nevidím v tom člověku nic dobrého.“ Nevidíme-li to, nevidíme do podstaty věci; nejsme dost moudří. Je třeba pohlednou hlouběji a najdeme v každé lidské duši samotného Boha. Pamatujme však, že jen Bůh může Boha poznat. Kristus promlouval vždy k tomu, co je v lidech nejvyššího, nejryzejšího a nejlepšího. Znal a poznával Boha v každém, poněvadž jej nalezl nejprve sám v sobě.  Smýšlíme-li o někom zle nebo nesprávně, budíme v něm zlo nebo blud. Čím citlivější je jeho ústrojí, čím méně je individualizován a čím je tedy přístupnější vlivům cizích myšlenkových síl, tím více bude tomuto působení podroben; tímto způsobem můžeme mít spoluvinu právě na těch zlých skutcích, které v myšlenkách přičítáme jiným. Právě tak, smýšlíme-li o někom spravedlivě, dobře a upřímně, budíme v něm spravedlnost, dobrotu a upřímnost. Máme-li v srdci lásku ke každému, s kým se stýkáme, budíme lásku a tytéž zušlechťující a hřející vlivy lásky se k nám stále vracejí z duší, v nichž jsme je vzbudili. Jak milujeme, tak budeme milování.

,,Buď čistý i v tajných myšlenkách,

jsou živou silou; podle jejich drah

se řídí slov i sudby sled;

tak spletitý je Boží svět.“

Není lepší návyk, než udržovat se stále ve stavu mysli, v němž neustále vysíláme svou lásku myšlenkami. Jak vznešeně a radostně by bylo žití ve světě, v němž bychom se setkávali jenom s Bohy. Dospějeme-li k onomu vyššímu poznání, budeme vidět v každé lidské duši jen Boha; a dovedeme-li vidět Jej v každém člověku, s nímž se setkáme, budeme žít v takovém světě a přispějeme k tomu, aby se toto vědomí rozšiřovalo. S oním licoměrným souzením bližních nemáme pak už co dělat, protože je nám dáno pohlédnout za vyvíjející se, měnivé a chybující já a vidět skutečné, nezměnitelné, věčné já, jež se postupně objeví v plné kráse své svatosti. Budeme pak dost velkomyslní, abychom poznali, že odsuzováním jiných odsuzujeme sami sebe.

Pověz mi…

Toto poznání nás naplní takovou láskou, že jí budeme stále překypovat. Všichni, s nimiž se setkáme, budou pociťovat její hřejivou a životodárnou moc. A budou zase vysílat zpět k nám tytéž hřejivé city lásky a tak budeme stále přitahovat k sobě lásku ze všech stran.

Pověz mi o někom, jestli mnoho miluje, a já ti povím, zda viděl Boha.

Pověz mi o někom, jestli mnoho miluje, a já ti povím, zda žije s Bohem.

Pověz mi, jestli mnoho miluje, a povím ti, jak daleko vešel do Království Nebeského – království souladu, ,,neboť plnost zákona je láska.“

A v jistém smyslu je láska všechno. Je klíčem k životu, s její působení hýbe světem. Žij jen v myšlenkách lásky ke všem a získáš tím lásku všech. Žij v myšlenkách zlobných, nebo nenávistných a zloba a nenávist se k tobě vrátí.

,,Zlo otravuje; záští šíp

v hruď střelcovu se vrací zpět.

a dokud nepohasne hněv

ta rána bude krvácet.“

Láska a nenávist

Každá naše myšlenka je síla, která z nás vychází. Každá myšlenka se vrací, obtížena myšlenkami příbuznými. To je nezměnitelný zákon. Každá naše myšlenka má navíc přímý účinek na naše tělo. Láska a spřízněné city jsou normální a přirozený stav, souhlasící s věčným řádem vesmíru, neboť ,,Bůh je láska“. Když chováme v nitru láskyplné myšlenky ke všem, budíme je zase v nich a tyto myšlenky účinkují přímo na našeho ducha a duchem na naše tělo.

Nenávist a příbuzné city jsou stav nepřirozený, nenormální, zvrácený a příčí se tedy věčnému vesmírnému řádu. Je-li totiž láskyplnost zákona, jsou tyto stavy, opaky lásky, přímým porušením zákona. Každé porušení zákona má za následek příslušnost bolest a utrpení toho nebo onoho způsobu. Není tu vyhnutí. Jestliže dovolíme vládnout myšlenkám hněvivým, nenávistným, zlobným, žárlivým, závistným, hanlivým nebo pohrdavým budou stravovat a otravovat naše ústrojí. Oslabí je, a jestliže jim dovolíme delšího trvání, možná je i zahubí, projeví se nemocemi, které plodí. A ke škodlivým vlivům svého ducha přivoláváme stále podobně vlivy jiných duchů. Tyto vlivy se dostaví jako ničivé síly, aby ještě rozmnožily naše síly a přispěly tak k dílu zkázy.

Láska tedy plodí lásku: nenávist plodí nenávist

Láska a dobro posilují a budují tělo, nenávist a zloba je stravují a ničí. Láska je ,,vůně života k životu“, nenávist je ,,vůně smrtelná k smrti“.

Přichází-li nenávist od někoho jiného bez nejmenší příčiny na naší straně, vycházejme ji vstříc od počátku až do konce s láskou. Tím způsobem můžeme tak oslabit její účinky, že nás nebude moci dostihnout a uškodit nám. Láska je kladná a silnější než nenávist. Nenávist lze vždy překonat láskou. Čelíme-li naopak nenávisti nenávistí, jen ji zesilujeme. Přikládáme palivo do již zažehnutého plamene, jimž se plamen živí a rozrůstá, a tak rozmnožujeme a zesilujeme zlo. Nic tím nezískáme, ale můžeme všechno ztratit. Jestliže čelíme nenávisti láskou, dovedeme učinit nenávist neškodnou. Nejenže na nás nebude působit, ale ani nás nedostihne. A ještě více: tímto způsobem dokážeme dříve nebo později v pravém slova smyslu proměnit nepřítele v přítele.

  • Čel nenávisti nenávistí a ponížíš se.
  • Čel nenávisti láskou a povzneseš nejen sebe, ale i toho, kdo tě nenávidí.

Pamatujme si, když pomůžeme jinému, prospějeme tím zároveň sobě; a jestli nemyslíme na sebe, bude naše odměna skoro vždycky větší, než služba, kterou jsme prokázali jinému

Žijme život

Člověk dosáhne pravé dokonalosti, jen když mu v duchu svitne vědomí vlastní dokonalé přirozenosti a tím poznáním vyšších zákonů. A ničím nemůžeme účinněji urychlit to svítání v duchu člověka, než tím, že projevujeme svým životem své vnitřní božství.  Příkladem, a nikoli příkazem.

  • Životem, nikoli kázáním.
  • Skutkem, nikoli vyznáváním
  • Žijme život, a nevykládejme, jak je třeba ho žít.
  • Nic není nakažlivějšího než život.
  • Co sejeme, to budeme žít. Plod je téhož druhu, jako sémě.
  • Nezabíjíme jen tehdy, když někomu ubližujeme přímo tělesně, ale zabíjíme každou nepřátelskou myšlenkou.
  • A nejenže zabíjíme, ale zabíjením jiných vraždíme i sebe.
  • Naplňme svět nenávistí a bude hotovým peklem
  • Naplňme svět láskou a nebe se vší svou krásou a slávou stane se skutkem.
  • Nemilovat znamená nežít, nebo žít mrtev.

Život naplněný láskou ke všem lidem je život plný, bohatý, život rostoucí stále do krásy a moci. Čím větší člověk, tím více obsáhne jeho láska a přátelství. Čím menší člověk, tím omezenější a zakrslejší je jeho duch a tím více se pyšní svou ,,výlučností“. Žít výstředně dovede každý blázen a hlupák. Duchem univerzálním, obsáhlým může být jen člověk veliký. Jen člověk malicherný, osobní, domýšlivý a sobecký žije výstředně. Člověk ducha velikého, královského, nesobeckého nikoli. Malicherní duch se snaží vždy udělat dojem. Duch veliký – nikdy.

Uvědomíme-li si svou jednotu s Životem Nekonečným, dostaneme se rázem do pravého vztahu ke svým bližním. Vstoupím do souladu s velkým zákonem, který praví, že nalezneme svůj život, jestliže jej ztratíme při službě jiným. Dospějme k poznání pravdy, že všechen život je jeden a že jsme tedy částmi velkého celku.

  • Poznáme potom, že cokoli činíme pro jiné, činím zároveň pro sebe.
  • Poznáme také, že když ubližujeme jiným, ubližujeme tím.
  • Poznáme, že člověk, žijící jedině pro sebe, žije život malý, zakrnělý, trpasličí, poněvadž nemá účast v širším životě lidstva.
  • Ale ten, kdo v službě jiným ztrácí svůj život v tom širším životě, rozmnožuje a obohacuje svůj život tisíckrát. Každá radost, každé štěstí, každé dobro, jehož se dostává kterémukoliv členu širšího celku, bude náležet také jemu, protože je účastný na životě všech i každého zvlášť.

Největší služba, kterou můžeme prokázat bližnímu, je, že mu pomůžeme, aby si pomohl sám, jestliže ho přivedeme k poznání sebe sama. Ničím mu neumožníme poznat rychleji a úplně síly, které dřímají v jeho duši, než když ho přivedeme k tomu, aby jasně a živě si uvědomil svou jednotu s Nekonečným Životem a Moci, otevřel jim sebe a aby Nekonečný Život a Moc mohly působit a projevovat se skrze něho.

Moudrost a vnitřní osvícení

Bůh je Duch Nekonečné Moudrosti. Čím víc se mu otevřeme, tím více bude se nám i skrze nás projevovat nejvyšší moudrost. Touto cestou můžeme proniknout až k samotnému srdci vesmíru a objevit taje skryté většině lidí. Abychom dosáhli této nejvyšší moudrosti a poznání, musíme naprosto důvěřovat Bohu, že nás k nim dovede, ale nikoliv prostřednictvím někoho jiného. Jestliže půjdeme přímo k Nekonečnému Zdroji samému, přestaneme být otroky osobností, zřízení a knih. Měli bychom být stále přístupní pravdám, které zprostředkují tito činitelé. Měli bychom je však vždycky považovat jen za zprostředkovatele, nikoli za prameny. Neměli bychom je nikdy uznávat za mistry, nýbrž pouze za učitele.

Není na světě důležitějšího a hlubšího příkazu než,,Buď věrný sobě samému!“ Jinými slovy řečeno, buď věrný své duši, neboť tvou duší mluví k tobě hlas Boží. To je vnitřní vůdce. To je světlo, jež osvětluje každého člověka přicházejícího na svět. Je to svědomí, intuice. Je to hlas vyššího já, hlas duše, hlas Boží. Je naší velkou chybou, že neslyšíme a nejsme poslušní hlasu své duše. Jsme zmítaní sem a tam a nikdy nejsme ničím jistí. Hlas duše, hlas Boží, hovořící skrze naši duši, nás nebude nikdy nabádat k tomu, abychom jiným ubližovali nebo dělali něco, co se neshoduje s nejvyššími příkazy práva, pravdy a spravedlnosti. A jestli máme někdy pokušení ubližovat, není to hlas intuice; ponouká nás k tomu naše nižší já.

Moudro rodí intuice

Všechny věci, které máme znát, se nám zjeví, otevřeme-li se hlasu Ducha Nekonečného. Náš zrak nabude věštecké bystrosti a budeme vidět do samého nitra věci. Nebudou to nové hvězdy, nebudou to nové zákony a síly; ale můžeme se otevřít Duchu Nekonečné Moudrosti, že objevíme a poznáme hvězdy, zákony a síly, které nebyly dříve  známé; a v tomto smyslu budou pro nás nové. Jestliže dospějeme touto cestou k poznání pravdy, nebudeme muset dbát na proměnlivé jevy vnějšího světa. Můžeme se ponořit do mlčenlivého klidu svého nitra. Můžeme otevřít okno, vyhlížet a sbírat jevy vnějšího světa dle libosti. To je pravá moudrost. ,,Být moudrý znamená znát Boha.“ Moudrost vzniká intuicí. Daleko přesahuje vědění, které vzniká názorem a je pouhou součástí hlubší moudrosti.

Kdo chce vstoupit do říše moudrosti, musí nejprve odložit veškerou rozumovou pýchu

. Musí se stát dítětem. Předsudky, předpojatá mínění a smýšlení překážejí pravé moudrosti. Domýšlivé mínění je ve svých důsledcích sebevražedné. Zavírá dveře před pravdou.

Poznávání pravdy se řídí tímto velkým zákonem:

Uzavře-li se člověk pravdě z rozumové pýchy, z předpojatého mínění, z předsudků nebo z jakékoli jiné příčiny, nedostane se mu úplné pravdy z žádného pramene. A naopak, otevře-li se člověk zcela pravdě, nechť si přichází z kteréhokoliv pramene, bude mu pravda prýštit ze všech pramenů, ze všech stran. Stane se člověkem svobodným, neboť pravda osvobozuje. Ten první zůstane otrokem, neboť pravda nebyla k němu zvána. Pravda nevstoupí tam, kde není vítána plná a volná.

A kam je pravdě odepřeno vstoupit, tam nespočine požehnání, které pravda přináší. Tam naopak pošle vyslance, přinášejícího odumíraní, nemoc, smrt – tělesnou, rozumovou i duševní. Člověka, který by chtěl jinému bránit ve svobodném a nespoutaném hledání pravdy, který by chtěl být jinému vykladatelem pravdy a zůstat jim, místo aby mu dopomohl stát se svým vlastním vykladačem pravdy, takového člověka je třeba se chránit jako zloděje a lupiče. Zlo, které páchá, je mnohem větší, protože poškozuje přímo a pozitivně samotný života toho, koho se tak zmocnil.

Pravý učitel

Pravý učitel nechce nikdy být jinému tlumočníkem pravdy. Pravý učitel je ten, kdo se snaží dovést toho, koho učí, k pravému poznání sebe sama, a tedy k poznání svých vlastních síl aby mohl být sám sobě tlumočníkem pravdy.

Blbost

Jestliže se uzavřeme pravdě, budeme žít ve svých domýšlivých předsudcích a naše domýšlivost nadělá z nás blázny a blbce. Blbost je zastavený duševní vývoj. Uzavřeme-li se z jakékoliv příčiny pravdě a tím vývoji, přivodíme si jistý druh blbosti, byť se to tím slovem nenazývalo. A jiný druh zase vzniká, zdržuje-li se vývoj tím, že člověk přijímá všechno jako pravdu, aniž to zkoumá, jen proto, že tomu učí určitá osoba, určitá kniha, určité zřízení. To je tím, že člověk se stále ohlíží kolem sebe, místo aby byl věrný svému vnitřnímu světlu a ošetřoval je tak, aby svítilo stále jasněji.

Měli bychom mít velkou radost z toho, že neomezená pravda Boží je všem přístupná. Všem stejně přístupná, a že u každého může být domovem, kdo po ní vážně  touží a otevře se jí. A pokud jde o moudrost, vedoucí nás v denním životě, nebude pro nás tajná žádná věc, kterou musíme znát, jestliže známe zákon jejího vzniku a jestliže ho dovedeme rozumně využít. Vězme, že všechny věci jsou naše, jestliže víme, jak si je osvojit.

Když přijdou chvíle, kdy nevíme, kudy se brát, kam se obrátit, je chyba v nás. Je-li chyba v nás, záleží na nás napravit tento nepřirozený stav. Do takového stavu bychom se nikdy nedostali, kdybychom bděli a byli si vědomi světla a síl, které jsou v nás. To světlo svítí ustavičně a my máme pečovat jedině o to, aby nic nepřišlo mezi nás a světlo.

Intuitivní postřehnutí pravdy

Intuitivní postřehnutí pravdy je denním chlebem k ukojení našeho denního hladu; přichází jako mana na poušti den za dnem, každý den přináší dost prostředků k ukojení potřeb právě jen toho dne. Takový postřeh je nutné uposlechnout ihned, protože pokud otálíme, zakalí se. Čím více váháme, tím více vpouštíme klamných dojmů, které zahalí intuici příkrovem cizorodé mravní obrazotvornosti, která se rodí z šalebné pozemské vůle. Všeobecný zákon ukládá však podmínku, kterou je nutné splnit. Potlač všechna přání kromě touhy zvědět pravdu; mimo to buď pevně odhodlán, že uposlechneš pravdu, jasně postřehnutou, ihned, jakmile ti bude zjevena. Žádný jiný duševní stav nesmí sdílet půdu s tou vše zabírající láskou k pravdě pro ni samou. Zachovejme se podle tohoto pokynu a nezapomeňme, že očekávání a touha jsou nerozlučné jako ženich a nevěsta. A brzy uvidíme, že naše dosud temná cesta se osvěcuje nebeskou září, neboť s nebem našeho nitra bez ustání spolupůsobí všechna nebesa zevnější. To lze pojmenovat slovy: ,,Uchýlit se v mlčení.“ To znamená postřehnout světlo a dát se vést světlem, které osvětluje každého člověka, přicházejícího na svět. To znamená slyšet a dát se vést hlasem vlastní duše, hlasem svého vyššího já.

Nalezení nejvyššího, nejplnějšího a nejbohatšího života

Chceme-li nalézt nejvyšší, nejplnější a nejbohatší život, jaký může poskytnout nejen tento svět, ale kterýkoliv jiný, upusťme od názoru, že náš život je odloučen od života Božího. Trvejme na myšlence své jednoty s Bohem. Čím více na ní budeme trvat, tím více ji budeme uskutečňovat, a uskutečníme-li ji v životě, uvidíme, že nic dobrého nám nebude odepřeno, neboť v tom je všechno zahrnuto. Pak bude na nás, abychom beze strachu a bez úzkosti prostě konali dnes, co třeba udělat dnes, a totéž byli připraveni činit zítra, až bude zítra, věda, že zítřek přinese to, co je potřebné k ukojení zítřejších duševních i tělesných potřeb. Pamatujme však, že zítřejší potřeby bude nutné ukojit teprve zítra.

Centrum zdroje a inspirace: Ralph Waldo Trine, V souzvuku s nekonečnem, Eko-konzult 2000, 1. vydání

(c) PannaCz.com Noetika - zpracovala Sára


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality