Věda versus filosofie a esoterika

Duše...dle vědy je, ale není...
Věda v protikladu k esoterismu a protichůdné vědecké teorie. Mozek jako nástroj přežití a Homo mágus. Počítač je jen algoritmický stroj rozvíjející člověkem daný program, objevuje jen to, co do něj člověk vložil...
Zobrazen: 2876x   28. 3. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Věda v protikladu k esoterismu

Věda a filosofie jsou často kladeny do protikladu k esoterismu, zejména hermetismu, asi jako věda a víra, věda a náboženství. Odkud pramení toto sebevědomí lidského myšlení? A jaký obsah má zdůrazňování antagonismu mezi vědeckým a nevědeckým?

Věda jako systém poznatků a ověřitelných vědeckých metod

Věda je chápána jako systém poznatků získaných objektivními, tj. ověřitelnými způsoby, vědeckými metodami. Za podstatu vědy se pokládá systém a metoda: podstata vědy je v její metodě (W. Windelband). Avšak systém a metody mají relaci k tomu, co tvoří jejich obsah a předmět — a to jsou fakta, jakési stavební kameny vědy. Výstavba každé vědy pak může být znázorněna tímto schématem:

Obecná teorie úroveň zobecnění
Dílčí teorie
Fakta

Vědecké spory

Každá z věd (přírodních i společenských) má za svůj předmět jen určitý výsek skutečnosti, přičemž některé vědy se z hlediska svého předmětu překrývají. Vědy podávají v podstatě modely (paradigmata) těchto výseků skutečnosti a jejich základ tvoří evidentní pravdy podané formou jednoduchých axiómů (základních výroků či pojmů). Vědecká fakta jsou produkty určitých vědeckých metod, tj. způsobů vědeckého poznávání, ale ve všech vědách existují metodologické spory, tj. spory o poznávací nosnost některých metod (např. spor o experiment v sociální psychologii), protože některé metody jsou nepřiměřené tomu, co zkoumají, a zkoumaný předmět příliš zjednodušují (např. laboratorní zkoumání lidské psychiky). Proto ve vědách existují spory o základní fakta a z těchto sporů se vyvíjejí i nejednotné teorie (nejednotná interpretace fakt, jejich jednostranný výběr atd.). Smyslem všech věd je praxe, způsobilost předvídat vývoj určitých jevů a zasahovat do jejich průběhu tak, aby byly navozeny žádoucí, zamýšlené důsledky. Ale víme, jak jsou v tomto smyslu vědy omezené (např. jak omezená je lékařská praxe).

Vědecké zákony

jsou objevené pravidelnosti, tedy potvrzované zkušenosti, jsou to stavy světového řádu; jejich alternativou je chaos a v chaotickém světě by nebylo možno žít (D. J. Lewis 1963). Nástrojem vědeckého poznávání je především pojmově logické myšlení, a lze se proto ptát, zda zákony myšlení a zákony věd a bytí, které vyjadřují, jsou totéž. Někteří teoretikové věd tvrdí, že zákony věd jsou empiricky omezené konstrukce, které jsou ovšem užitečné, ale jsou do přírodních a společenských dějů jen vkládány, aby umožnily praktickou orientaci a určité účelné zásahy technického, léčebného a jiného druhu. Co je skutečnost o sobě („an sich"), nevíme. Teorii vědy a jejího poznávání zpochybnili v mnohém K. Popper, F. K. Feyerabend a jiní.

Raciomorfní poznávání a protichůdné vědecké teorie

se vyvíjelo v souvislosti s lidskou praktickou činností a věda byla nástrojem praxe vždy v jisté míře nedokonalé. Má-li být praxe kritériem pravdivosti vědy a je-li vždy nedokonalá, je pravdivost každé vědy jen relativní. Lidstvo nemá ale ani jednotné vědecké poznatky, ani jednotný vědecký výklad přírodních a společenských jevů a některé vědy (psychologie, sociologie, historie, ale i biologie) mají i protichůdné teorie. Poznání, které poskytují jednotlivé vědy, je tedy neúplné a v mnoha směrech dokonce i sporné. Ještě problematičtější je z hlediska poznání filosofie.

Věda a filosofie

W. Windelband (1912) prohlásil, že definice filosofie jsou tak rozdílné, že je vůbec není možno převést na jednotný základ. Velmi různě, dokonce protikladně je pojímán předmět filosofie a její metoda. Platón (Faidros — resp. Sokrates) rozlišuje pojmy ,,filosofos" a „sofos": první se vztahuje k vědění, druhý k moudrosti. Moudrost je víc než vědění, je to z poznání vyvozený smysl bytí. Proto se Sokrates a jiní snažili učinit filosofii antropocentrickou. Avšak jak může člověk žijící ve světě určit smysl svého bytí, když neví, co je svět, který je tu sice pro člověka, ale také jaksi sám o sobě. Aristoteles pokládal filosofii za vědu o principech bytí, nebo také za vědu o posledních příčinách bytí. A protože se v jeho době nerozlišovala filosofie a věda, hovořil o první filosofii (proto filosofía) jako o vědě zcela zvláštního druhu a jeho knihy o této „vědě" byly zařazeny za jeho spisy o přírodě a nazvány „metafyzickými" (metafysika). Aristoteles inspiroval myšlenku o rozdílu věd a filosofie, která svým způsobem začíná tam, kde vědy končí. Schematicky je to možné znázornit takto:

Řetěz příčin - ? – filosofie – věda - ?

Věda neví proč

Metody vědy mohou dovést poznání jen ke hranici světa příčin, za níž působí sice další příčiny, ale ty již věda svými metodami nemůže postihnout. Je to hranice odpovědí na otázky „proč": tak se můžeme např. jen po určitou mez ptát, co je příčinou života — a poslední odpovědí věd je plození (biologie); a ptáme-li se, co je život, poslední možnou odpověď nám dává biochemie v řeči určitých chemických vzorců. Ale můžeme se ptát dále, proč je tu plození. Filosofie může učinit krok za hranice vědeckého poznávání, pokud chce být tzv. „vědeckou filosofií", a usilovat ještě o větší úroveň zobecněného poznání. Může však nějaký filosofický systém zobecnit poznatky všech věd? Otazník našeho hořejšího schématu je poslední příčina, k jejíž jednoznačné identifikaci nemůže dospět ani filosofie a která je chápána jako bůh, vynořující se všude jako „deus absconditus" (skrytý bůh, tj. řád). E. Husserl se snažil vytvořit „filosofii jako přísnou vědu" a chápal ji jako „vědu o podstatách"; za její metodu pokládal fenomenologii, kterou logičtí pozitivisté prohlašují za čirý subjektivismus. Ve filosofii byla ostatně řada „koperníkovských převratů":
  • Kant se pokusil vytvořit vědecké základy gnoseologie
  • Hegel a Husserl vědecké základy ontologie

Všechny filosofické systémy jsou zpochybňovány

Všechny filosofické systémy byly a jsou zpochybňovány. Proto se někteří filosofové snažili omezit předmět svého myšlení na lidskou existenci:
  • S. Kierkegaard chápal filosofii jako meditaci o autentickém lidském bytí
  • M. Heidegger naproti tomu uvažoval především o neautentickém lidském bytí
  • K. Jaspers příznačně prohlásil filosofii za „přípravu na smrt"

Teprve filosofie dává smysl vědeckým faktům

V téže době, kdy rozvíjeli své filosofické systémy tito filosofové, jiní, členové tzv. vídeňského kroužku (R. Carnap, M. Schlick a další), usilovali o filosofii jako o nejvyšší úroveň zobecněného, přísné vědeckého poznání, nazývajíce ji „Einheitswissenschaft" a dospěli nakonec k pojetí filosofie jako teorie vědeckého jazyka. Pozitivisté ostře oddělovali vědu od filosofie, ale M. Scheler a jiní chápali filosofii jako předpoklad vědy, protože teprve filosofie dává smysl vědeckým faktům. H. Bergson jednoznačně rozlišil intelekt a intuici, ale jiní filosofové jako základ své metody zdůrazňovali jedno či druhé. Jedni zdůrazňovali psychologický základ gnoseologie a axiologie, druzí hovořili o transcendentální podstatě logiky a hodnot. Věda i filosofie se dostaly do slepé uličky a ocitají se v permanentních krizích.

Mozek jako nástroj přežití

V současné době se prosazuje tzv. radikální konstruktivismus: skutečnost je konstrukce našeho mozku (H. Maturana a F. Varela 1984, 1986) a racionální myšlení je velkou simplifikací skutečnosti, která nám umožňuje žít. Používáme vědomí, ale nemůžeme o něm nic vědecky vypovědět, je to „tajemství mozku" a „náš mozek přece prvotně není nástrojem k porozumění světu, nýbrž nástrojem sloužícím k přežití" (H. von Ditfurth 1976). Mnozí lidé jsou nadšeni nejnovější generací počítačů modelujících lidské myšlení a dokonalejších než nejlepší lidská paměť. Ale počítač je jen algoritmický stroj rozvíjející člověkem daný program, objevuje jen to, co do něj člověk vložil, je to komplexita ze sebe samé se reprodukující. L. Wittgenstein (Tractatus logico-philosophicus, repr. 1960) pojal filosofii v podstatě jako analýzu jazyka, ale na závěr napsal: „Existuje zajisté cosi nevyslovitelného. To se vykazuje, je to mystické“ a „Mystické není to, jaký je svět, nýbrž to, že je“.

Homo mágus

Praktické vědecké a filosofické modely skutečnosti (lépe „skutečnosti") mají své hranice. To neznamená, že za těmito hranicemi již nic není: lidé nazvali tuto dimenzi transcendentnem a byli spalováni touhou poznat ji. A je zřejmé, že existovaly kultury, které k tomuto poznání dospěly, neboť předtím, než se člověk stal „homo faber“ a začal rozvíjet prakticistní raciomorfni myšleni, byl „homo mágus“ a žil v důvěrném kontaktu s touto, dnes již metafyzickou, realitou. Dokazují to stopy těchto kultur v dějinách, a to stopy hmatatelné i duchovní. Věda a filosofie na jedné a esoterismus na druhé straně jsou odlišné jako způsoby poznáváni, jsou to různé cesty, mající odlišný smysl. Smyslem vědy není klást metafyzické otázky, a pokud je klade filosofe, nemůže na ně najít uspokojující odpověď, protože je ve své metodologické podstatě jen rozvíjením raciomorfního poznávání. Esoterismus naproti tomu vyvinul poznávací metody, které umožňují jak průnik k této transcendenci, tak i k její komunikaci. Jsou to metody ve své podstatě eidomorfni, opírající se o poznávací hodnotu obrazů vystupujících jako znaky transcendentna. Zde můžeme podat jen schematické znázornění rozdílu raciomorfniho a eidomorfního (ideografického) poznávání:

Vjem myšlenka představa signum symbol signatura
Pojem Archetyp


Poznávání
Raciomorfní Eidomorfní


  • Pojmy symbolu, signatury a archetypu jsou vysvětleny v příslušných heslech. Signum je znamení transcendentního významu, signál jeho přítomnosti, a projevuje se, mimo jiné, principem synchronicity. Hovoří-li se v hermetismu o Vědě (resp. posvátné Vědě), rozumí se tím poznáni vnitrního smyslu stvoření, jeho vnitřního řádu.

Akademické vědy

jsou jen více či méně uspořádanou sbírkou poznatků bez znalosti vnitřního řádu, který jim dává smysl — protože tento smysl je právě v transcendentnu. Posláním Vědy je Umění života, je to Světlo ozařující Cestu. Neboť i posláním všech esoterismů je v jistém smyslu praxe, a to praxe reintegrační, návrat člověka k jeho původní božské podstatě. Základním důkazem této Vědy jakož i náboženství — o vztahu náboženství k vědě a filosofii jsme zde nehovořili, ale poznamenáváme, že věda a víra se nevylučují, neboť bůh je poznatelný i rozumem, ale věda má jiné poslání než náboženství — je přítomnost řádu ve světě, a to jak v mikrokosmu, tak i v makrokosmu (analogie řádu atomu a řádu kosmu), řádu, který se projevuje účelností jak na úrovni atomu či buňky, tak i na úrovni vesmíru.

„Každý hluboký přírodovědec musí mít blízko k náboženskému cítění, protože si nemůže představit, že on sám poprvé myslel ony podivuhodné a jemné vztahy, které zkoumal. V podivuhodném vesmíru se projevuje bezmezně vševládnoucí Rozum"
(A. Einstein)


  • Vesmír je podivuhodně promyšlený řád, který nemohl vzniknout náhodně mechanickou cestou.


Použitá literatura: De Bivort de la Saudée J., Huttenbugel J.: Gott, Mensch, Milan Nakonečný Lexikon magie, Universum, Koln-Graz, 1963. — Nuys K. van: Science and cosmic purpose, New York 1949.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality