Zázrak zvaný láska - pro všechny, kteří nevěří, nebo už zapomněli

láska
Příběh jedné velké lásky Náhodné setkání, kterých v životě zažijete stovky Setkávali jsme se u přepážky na poště Stali se z nás manželé a měli jsme spolu dva syny Vztah provázely hádky a nedorozumění Nakonec jsme spolu všechno zvládli
Zobrazen: 809x   příspěvků: 0   15. 2. 2018

„Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…“ William Shakespeare

Je tomu již několik let, kdy jsem si vyslechla příběh jednoho muže, který v mých očích prožil opravdovou lásku. Takovou tu šílenou lásku, při které vám puká srdce, když jen pomyslíte na to, že byste o partnera někdy mohli přijít. Dýcháte pro něj, stojíte při něm v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví a tím naplníte slib, který se odříkává před uzavřením každého sňatku. V podstatě není důležité, zda si partnera vezmete nebo ne. Jde o ten zázrak, který se ve vás zrodí, když opravdu milujete celým svým srdcem. Toto je příběh muže, který stavěl veškerý svůj úspěch na úsměvu své ženy, jež ho pokaždé absolutně odzbrojil.

Bylo to jedno z těch náhodných setkání

kterých v životě zažijete stovky, ne-li dokonce tisíce. Potkali jsme se jednoho ne moc pěkného březnového rána u přepážky na poště, když jsem byl odesílat pár dopisů z práce. Slečna za přepážkou byla jedna z těch, které bych si asi normálně nevšiml. Ovšem to by se na mě nesměla zadívat nádhernýma zelenýma očima a kouzelně se usmát. Asi to tak dělala na každého klienta, nevím, ale má mužská ješitnost si usmyslela, že to byl dárek jenom pro mě. Od té doby jsem chodil na poštu pokaždé, když jsem měl jenom trošku času. Úplně zbytečně jsem nakupoval obálky a známky, které jsem záhy schovával ve své kanceláři do složky nepotřebného materiálu. To ale ona dáma netušila. Mnohokrát se stalo, že byla pošta prázdná, a tak jsem u přepážky s Magdalénou trávil spoustu krásných chvil.

květiny

Vyprávěl jsem jí vtipné historky

někdy přikrášlené nebo úplně vymyšlené, jen abych zase spatřil a uslyšel její nádherný okouzlující smích. Když mě poslouchala, opřela se lokty o přepážku, svou růžolící tvář schovala do jedné dlaně, druhou rukou si namotávala na prst pramínek zrzavých vlasů a upřeně mě pozorovala. Byla jedna z mála, která dokázala opravdu naslouchat, a přitom se mi dívat do očí a neuhnout pohledem ani na jedinou sekundu. V ten okamžik jsem se v jejím pohledu zcela dobrovolně utápěl a ztrácel slova. Bylo nám spolu kouzelně a oba jsme se těšili na každé další setkání.

Pár měsíců jsme se scházeli pouze u přepážky

ale brzy na to jsem konečně našel odvahu, abych na Magdalénu počkal po směně před poštou.Protože jsem ale nestihl žádné květinářství a chtěl jsem ji něčím překvapit, natrhal jsem na nedaleké louce hrst různých květin. Když vyšla ven, vypadala unaveně, ale v očích jsem zahlédl jiskřičky štěstí, jakmile mě spatřila. S jejím dovolením jsem ji doprovodil domů, přičemž jsme si celou dobu povídali. Přišlo mi za ten čas, že se známe již spoustu let. Zjistili jsme, že máme společné zájmy, názory a náhled na život. Jako bychom byli jedno jen ze dvou částí. Bylo to až neuvěřitelné, protože jsem takové souznění dvou duší nikdy nezažil. Od toho večera jsem Magdu takto doprovázel domů každý večer. Drželi jsme se za ruce, vykládali si, nebo mlčeli, bylo to jedno.

Protože každý okamžik s ní měl smysl

bez ohledu na to, zda byl naplněn slovy nebo tichem. Když mlčela, byla možná ještě krásnější. Vždycky se na mě zadívala tak laskavým pohledem, až se mi podlamovala kolena. Miloval jsem její jemný parfém, který působil dojmem, že právě přišla z kvetoucího sadu ovocných stromů. Byla tak něžná, jak jen žena má právo být a zároveň zocelená těžkými situacemi, jaký jí život za války přinesl. Přímo před jejíma očima jí zastřelili milovaného bratra. Když její matku odvedlo gestapo a ona se po čase vrátila, nikdo ji přes mnohočetná zranění nepoznal. Život jí připravoval samé nepříjemnosti a ona ho přesto, nebo právě proto milovala. Těšila se z každého dne a stejně tak si vážila všech bytostí a přírody okolo sebe. To mě naprosto odzbrojovalo.

štěstí

Jak šel čas, stali se z nás manželé

a měli jsme spolu dva krásné syny. Založil jsem si firmu a manželku v ní zaměstnal jako svou účetní. Ona byla ale mnohem víc. Víte, málo úspěšných mužů si přizná, že za jeho slávou stojí ona něžná nenápadná dáma, která se nepotřebuje na veřejnosti pyšnit úspěchem svého muže. Naopak je jenom jemným hybatelem jeho myšlenek a činů, neumetá cestičku, nýbrž pouze zezadu popostrčí, pokud se muž zastaví a neví, jak dál. Podporuje, stojí při něm i v těžkých chvílích a bezmezně v něj věří. To potřebuje každý muž a pokud to má, stává se úspěšným ve své práci. Pokud je zároveň dost moudrý, bude si všech těchto zdánlivých maličkostí vážit a dá to své jediné dámě patřičně najevo.

Víte, a tak se pozná opravdu úspěšný muž

Vede prosperující firmu na jedné straně a na druhé straně roste úsměv jeho partnerky. Můžu Vám odpřísáhnout, že jsem každým dnem miloval a obdivoval svou ženu víc a víc. A pokud jsem někdy jen trošku zapochyboval o své lásce, podíval jsem se do jejich očí naplněných láskou, sledoval jsem s jakou něhou vychovává naše děti. Po očku jsem ji pozoroval na galavečeru, který byl oslavou mého úspěchu a ona s obrovskou pýchou a hrdostí v srdci tleskala s očima upřenýma na mou osobu na jevišti. Dívala se na mě přesně tak, jako onu první návštěvu na poště.

To víte, že náš vztah provázely hádky a nedorozumění

Taky mi má mužská ješitnost dovolila několikrát prásknout dveřmi a místo toho, abych se svou ženou mluvil, odešel jsem do nedalekého lokálu popíjet whiskey. Ani jsem nepomyslel na to, jak má láska doma pláče a má o mě strach, protože jsem se dlouhé hodiny nevracel. Jednoho večera se po takové eskapádě Magda i s dětmi sbalila a odešla ke své kamarádce. V době, kdy pevnou linku neměly zdaleka všechny domácnosti, to bylo docela nepříjemné. Přišel jsem domů, krb nehořel, postele byly studené, ustlané a hrobové ticho jako by mě chtělo ohlušit. Po dvou dnech pátrání jsem je všechny v pořádku našel, ale v jejích očích jsem najednou viděl vedle lásky také bolest a zklamání.

hádky

Neřekla nic a mně to přesto stačilo k tomu, abych pochopil

Abych pochopil, že se nedorozumění nedají řešit útěkem, ale musí se o nich mluvit. Magda mi nastavila zrcadlo, a já jsem se v něm opravdu viděl. Došlo mi, jak moc člověku ubližují pocity beznaděje a zoufalosti. Svou ženu jsem tehdy odprosil a přísahal jí, že se budu snažit, abych tohle už nikdy neudělal. A pokud bych ty tendence měl, požádal jsem o to, aby mi připomněla tenhle nepříjemný zážitek, abych si vzpomněl na to, co to se mnou udělalo. A ono to fungovalo. Nikdy mě tím nevydírala, jenom dělala to, o co jsem jí poprosil.

A světe div se, zvládli jsme spolu všechno

I v těžších časech si vždycky našla chvilku na to, aby mě pohladila, objala, aby s láskou přichystala mé oblíbené jídlo. Našla si čas na společné zájmy, dávala mi malé dary, i když jsem zrovna neměl co slavit, jen aby mě potěšila. Protože dělat mě šťastným bylo jejím životním posláním. Když jsme oba zestárli, naši synové už měli oba své rodiny, přišlo něco, co přijít jednou muselo, ale já jsem na to nikdy nechtěl ani pomyslet.

Mou královnu zasáhla mozková příhoda

Nejdřív první, pak druhá. I když se hybnost některých částí těla omezila, ještě byla schopná komunikace a relativně se o sebe i sama postarala. Třetí mrtvička ji ale upoutala na lůžko. Navždy. Lékaři mi říkali, že mě sice vnímá, ale už mě nikdy neuvidí. Nikdy ke mně nepromluví, nestiskne mi ruku. Brečel jsem. Opravdu jsem plakal jako malý kluk, když jsem si uvědomil, že už nikdy neuslyším její sladký hlas, že nezahlédnu v jejích očích jiskřičky štěstí, že se její jemné prsty nedotknou mé tváře, aby pod nimi nechala vzkaz, že všechno bude dobré. Chtěli mi ji poslat do léčebny dlouhodobě nemocných, aby tam sama beze mě umírala. Pro mě v nedůstojných podmínkách.

smutek

Má žena, má dáma, má královna

To jsem nemohl dopustit. I když jsem byl už sám velmi starý, rozhodl jsem se, že Magdě vytvořím doma podmínky pro to, aby mohla vedle mě ještě žít, dokud to nevzdá její srdce. Žili jsme takhle spolu krásných pět let. Četl jsem jí její oblíbené knížky, držel za ruku a vyprávěl zážitky, které jsme spolu prožili. Říkal jsem jí i o tom, co jsem si vždycky přál zažít, ale nestihli jsme to. Najednou mi život připadal nesmírně krátký a mrzelo mě, že jsem ten čas nevyužil lépe. Na druhou stranu každý okamžik vedle Magdalény byl kouzelný, a i když jsme často nebyli fyzicky spolu, v srdcích jsme se nikdy neopustili.

růžičky

Nikdy jsem nepřestal obdivovat její krásu

i když tady jenom tak ležela, zrzavé vlasy přelila šeď a její pleť byla vrásčitá, byla pro mě pořád tou nejkrásnější ženou na světě. Uvědomil jsem si, kolik lásky ve svém srdci nosila. Nikdy se na mě nehněvala a stála při mně, i když jsem ji paličatě odháněl, že to všechno zvládnu sám. Byl jsem zlý, nepříčetný, vzteklý a žárlivý, a ona mě přesto pokaždé objala stejně něžnou náručí, když jsem se vrátil domů. Nikdy neodešla bez rozloučení, bez laskavých slov, bez polibku. Ptala se mě, jak se mám a čekala na upřímnou odpověď.

radost

Když jsem si nevěděl rady, udělala všechno proto, abych znovu našel cestu

Víte, samostatně to jsou možná všechno maličkosti, ale jako celek to vytváří tu největší a nejupřímnější společnou lásku, jaká na světě může existovat. Magda mi zemřela v náručí den po Vánocích. Asi ještě v hloubi duše chtěla se mnou tento nádherný den prožít a pak bez výčitek v klidu odejít tam, kde už ji nic nebolí, ani netrápí. A já věřím tomu, že tam na mě bude se stejnou láskou čekat, aby mě mohla zase obejmout.


(c) panna.cz CLAIRE

 
diskuzní
fórum
Celkem je vloženo 0 příspěvků.
Nevložen dosud žádný diskusní příspěvek.
 Poslední aktuality