Černá mše

Obloha slz.
 23
Říká se zcela oprávněně, že slova mají podivnou moc a sílu, sílu, kterou bychom v nich nikdy nehledali. Černá Mše. — Ta jsou mlčelivým schematem, v nějž každá doba vepsala své zvrhlosti a výstřednosti...
Zobrazen: 5111x   18. 1. 2008, aktualizováno: 19. 5. 2008

PŮVOD ČERNÉ MŠE - Satanismus

Černá Mše, autentická Černá mše jest v podstatě kultem Satana a proto ti, kdo ji praktikují, musí býti věřícími. Opravdová černá mše se může konati pouze tam, kde je víra v Boha, Peklo a Satana. Satan, jako jedině pravý Bůh, vyžaduje kultu, který nutně musí býti parodií kultu, vzdávaného Bohu křesťanskému. A tak též černá mše jest hlavně charakterisována profanací a zvrácením křesťanských obřadů.

Svatokrádežná ceremonie

sestávající ze sloučení mešní oběti s nejhanebnějšími necudnostmi a někdy i krvavými obětmi, se datuje odedávna. Kdyby bylo třeba určiti blíže dobu, řekl bych se slavným autorem „Dějin Magie“ P. Christianem, že se zrodila ve strachu roku tisícího. „Kol roku tisícího — doby to, do níž kladli falešní proroci konec světa — pustošil Evropu hlad, jemuž není příkladu. Všichni jím byli zasaženi. A když dobytek byl zhltán a zvěře nebylo, jedli lidé kůru stromů a trávu luk. Pak překročila zběsilost hladu normální hranice.

Vyhrabávání mrtvol

Počalo se s vyhrabáváním mrtvol — spása to všech slabých — a končilo se honem na lidi, což bylo zločinem silných. Zabíjelo se, aby se mohlo žíti. Osamocení poutníci byli na cestách přepadáváni a pojídáni, děti byly lákány nabízením ovoce do ústraní a tam zabíjeny. To trvalo tři roky, tři roky dlouhé jako tři staletí, praví kroniky těch dob. Pak připojil ještě mor své hrůzy k hladu. Říkalo se, že Anděl Zhoubce Apokalypsy vrhl na lidi otrávené šípy projížděje zemi na svém bílém koni. Zlo vybuchovalo jako blesk. Hrůza tohoto divadla se stala tak obrovskou, že v polích, kol měst a vůbec všude poděšení živoucí pospíchali zahrabati mrtvoly i s umírajícími, aniž by je rozlišovali. Proroci, kteří věštili ve jménu Apokalypsy konec světa, přispívali ještě k všeobecnému strachu. Působili v znervosnělých a seslabených mozcích chorobnou citlivost, jež byla zvláštním stavem psychického znerovnovážení. V nocích nebylo spánku.

Nákaza měst Satanem

Celá města byla nakažena fantastickými halucinacemi, jistým to druhem podivné nákazy. A tehdy, v onom deliriu děsu, počali lidé zoufati. Umdleni marným voláním Boha, počali se obraceti k Satanu, hotovi rozděliti oltáře mezi Boha dobra a Boha zla, jen málo chybělo, aby Satan zcela Boha nahradil. Ztrativše důvěru v církev a účinnost jejích ritů, organisovali mnozí Sabat, církev to Satanovu, kde mu byl vzdáván kult, celebrována mše pro jeho čest, mše, jež byla skvoucím a slavným řetězem rouhání vytých v tvář nebes, jež opustila zemi. To byla mše Pekla: hle, zrození Černé Mše.

Zneužití křesťanské oběti

Michelet prohlašuje, že černá mše oslavovala s počátku pouze vykoupení Evy a rehabilitaci Ženy, zatracené křesťanstvím. Podle mého mínění je to však velkým omylem. Černá mše je pouze obětí, vzdávanou Satanu systematickým výsměchem a svatokrádežným zneužitím oběti křesťanské. Pravda, Žena byla velekněžkou. Podle ducha esoterismu černé mše, která jest opakem křesťanských služeb Božích, je to však zcela logické. Vyloučena z kněžství, vzdálena v liturgii katolické oltáře, nebyla tím předem označena pro oltář liturgie satanické? Myslím, že černá mše ve svých počátcích byla úplně prosta všech mrzkých chlípností, v něž se zvrhla později. Podrobné popisy černé mše máme však bohužel až z dob velmi pozdních (za Jiřího IV.).

Čarodějnická literatura

se počíná ostatně až v XV. století činností mnichů inkvisitorů. První pojednání o čarodějnictví vyšlo asi roku 1440. Jest jím „Formicarius“ německého benediktina Nidera. Spisy Spiny, Jacquera, Castra, Sprengera a de Lancrea byly pouze kopiemi Nidera a později i kompilátoři byli kompilováni. Od Niderova Formicaria k „Disquisitiones magicae“ Del Ria, přes Sprengerovo „Kladivo čarodějnic“, všechna vypravování se pouze opisují a zveličena vždy posledními autory, jsou opakována až do únavnosti. Hle, scenario satanské mše, jak je možno ji vylíčiti bez rozbředlosti demonografů. Nejdříve nebylo použito chrámu vůbec.

Svatyně Satana - satanská mše

Obřad se konal v přírodě, v pustině, často u paty starého dolmenu. Nebylo svatyně vyhražené oficiantům. Všichni přítomní, věřící i celebranti byli seskupeni v jeden celek. Kropenkou byla díra vyhloubená v zemi, nebo ji nahradila skalní dutina, do níž se každý vymočil, což bylo svěcenou vodou. Přítomní namáčeli do ní dva prsty levé ruky a obráceně činili znamení kříže. Prvním oficiantem byla vždy žena, „Královna Sabatu“, jež se objevila korunována vrbinou, magickou rostlinou prvého řádu. Drsným hlasem proslovila Introitus: „Vstupuji na oltář svého Boha, Boha, jenž mstí slabé a ochraňuje je. Pane můj, zachraň mě od zrady a násilí!“ (t. j. od kněze a feudálního pána.) Pak následovalo zřeknutí se Krista a slib oddanosti novému pánu, Tomu, jemuž bylo ukřivděno, psanci, nespravedlivě pronásledovanému nebem. Pak líbali zadek obrovské dřevěné sochy Satana s hnusným phallem(„Mistr Leonard“ byl představován někdy podobou kozla; pověstný „Kozel Sabatu“), kterého kněžka políbila a pak s ním souložila.

Královna Sabatu

ulehla na oltář, kol něhož se zdvihaly mraky dýmu, zahalujíce ji zrakům přítomných a mysterium se dovršovalo. Prvá část byla ukončena hostinou, jež byla jakousi vzpomínkou na antické agapy, po níž následovalo „Kolo Sabatu“. „Gloria“ započalo druhou část oběti. Oltář byl odhalen přítomným a objevila se hostie. Byla to právě Žena sama, Královna Sabatu, jež byla zároveň oltářem i hostií. Byla obrácena tváří k zemi a na jejích bedrech přednášel oficiant satanické credo a obětoval obilí a ptactvo. Obilí předkládal Duchu země, jenž dává žně a pak pouštěl na svobodu pochytané dříve ptáky, kteří měli donésti Bohu svobody vzdechy a přání utlačovaných nevolníků. Pak následovalo Confarreatio. Oficiant pomocí moče uhnětl koláč, jenž byl upečen na těle kněžky. To byla hostie lásky, z níž každý dostal část. Pak byly na tělo kněžky položeny dvě sošky, představující posledně zemřelého a poslední novorozeně obce. Velekněžka se pak zdvihla, vyzývajíc blesk, aby ji udeřil. Byla jí podána oblečená ropucha, kterou rozervala na kusy, křičíc při tom s očima obrácenýma k nebi: „Ach Filipe, právě tak bych to tobě učinila, kdybych tě dostala do rukou.“ Michelet, jenž sděluje toto zlořečení, se domnívá, že se jedná o obřad, jenž měl býti výsměchem Beránku Božímu a znázorňoval snad rozlámání křesťanské hostie, neříká však nic určitého o smyslu slova „Filip“. Píše: „Proč bylo užito jména Filip, nevím. Jest tím temnější, že jmenuje-li jindy Satan Krista, nazývá jej malým Janem nebo Janicotem. Byl snad nazýván Filipem podle jména nenáviděného krále, původce stoleté války anglické, jenž u Kresčaku způsobil naši porážku a byl vinen prvním vpádem k nám? Po dlouhém míru, málokdy přerušeném, jevila se jistě lidu válka tím hroznější. Filip Valois, původce této nekonečné války, byl proklínán a jeho jméno znamenalo asi v tomto lidovém rituálu jakýsi způsob těžkého zlořečení.“Jest tento názor úplně správným? Jest opravdu velmi těžko vysvětliti takové Ite missa est, které bylo ukončením obřadu svatokrádežného a urážejícího Boha. Buď tomu již jakkoliv, Bůh, neodpovídající ničeho na tato vyzvání a nesesílající blesk s výšin nebeských, tento Bůh byl považován za přemoženého.

Satanská mše šlechty

Takové byly počátky Černé Mše. Je třeba bedlivě si povšimnouti, že byla nejprve ritem výlučně lidovým. Až teprve později, a to velmi zvolna, počali se mísiti s davem i příslušníci vysoké společnosti, zahálčiví páni, šlechtici a vznešené dámy, vyhledávající nové sensace a nepoznané dosud hrůzy a zároveň s nevolníky a vyvrheli líbali zadek Kozla. Demonolog de Lancre si toho ostatně dobře povšimnul. Mluvě o Sabatu, píše: „Druhdy se ho zúčastnili pouze otroci, dnes můžeme na něm viděti i šlechtice.“ Myslím, že právě zásahem tohoto elementu se stalo, že svatokrádežný obřad se postupně odchyloval od svého původního směru. Jistě neměli šlechtici, tito privilegovaní svého století, pro něž neplatil ani desátek ani robota, jimž se splnilo každé přání a na něž se rozkoše usmívaly v houfech, pražádného důvodu vzdávati poctu Otci Vzpoury. A co bylo učiněno z dřívější církve zášti? Černá mše se změnila v revoltující saturnalie. Divokost a svatokrádež se stala sprostotou a zločinem. To nebylo již ďábelské tajemství bezpráví, ale ohavná směs satanismu a sadismu, v níž se rozlítili všichni upíři šílených imaginací, touh učenců a mysteriosních orgií. Nepředbíhejme však.

Čarodejnická epidemie

Co však činila moc laická i církevní v době této čarodějnické epidemie? S počátku velmi málo. Stát používal sice zákonů proti čarodějnictví, ale ty nebyly ani trochu hroznými. Čarodějníci byli považováni za šarlatány, využívající přežitků pohanských obyčejů a ti, kdož jim věřili, za hlupce. Kapitulář Karla Velikého praví: „Nechť se nikdo nedotazuje věštců, nevykládá snů, ani se nezabývá auguriemi, nechť se nenajdou nikde ani čarodějníci, ani kouzelníci vyrábějící filtry, vyvolávající bouře neb vázající lidi. Jsou-li někde takoví, nechť se polepší, nebo budou potrestáni.“ Jiný kapitulář z r. 805 předpisuje sice trest, zapovídá však smrt. Církev viděla nebezpečí a spojila s čarodějstvím ideu zločinu. Pařížský koncil v r. 829 řadí též magii a obřady satanské k hlavním hříchům a žádá císaře, aby magikové byli přísně trestáni. „Jakmile budou viníci odhaleni, praví canon, ať jsou to muži neb ženy, musí býti vzati do vyšetřování a potrestáni s největší přísností, tím spíše, že jejich zpupná a nerozvážlivá odvaha nebála se sloužiti ďáblu.“ Podle mého mínění je tento canon velmi důležitým jednak proto, že je prvním voláním po světské spravedlnosti proti čarodějnictví a též proto, že je výchozím bodem hnutí, směřujícího k úplnému potlačení čarodějnictví, hnutí, jež bylo stále zdůrazňováno, až byla ustavena Inkvisice.



Z archívu PannaCz.com - JOANNY BRICAUD - Černá mše - v tisku vydáno v omezeném počtu 200Ks.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality