Exorcizmus a posedlost démonem ďáblem

Exorcizmus a posedlost démonem ďáblem
Exorcizmus je vymítání ďábla z osoby, která je ďáblem posedlá, původem z řečtiny – vyhánění. Posedlost je chápána jako vniknutí démona nebo více démonů do těla člověka. Byly vypracovány obsáhlé a podrobné rituální postupy na vypuzení démonů z člověka.
Zobrazen: 5165x   1. 4. 2012

Posedlost člověka ďáblem nebo démony

je jev popisovaný historicky od dávné minulosti. Představa posedlosti byla odjakživa strašidlem lidí. U postižených se projevují jevy sdružené s posedlostí – zmítání, křeče, vykřikování obscénních a rouhavých výroků, proklínání boha, používaní řeči, kterou člověk dříve neznal, vykazování nadměrné lidské síly ale i telekineze a další.

Ve středověku byly pod pojem posedlost zařazovány i jevy jako náměsíčnost, hysterie a různé psychické poruchy. Posednutí zlým duchem jako pojem dodnes najdeme v šamanizmu i v židovství. Za klasické symptomy posedlosti jsou považovány konvulzívní křeče a ďábelská řeč vycházející z úst posedlého, dále určité dominantní chování, např. nadměrná sexualita, nadměrná agresivita a další. Jako časté se popisuje posednutí u spiritistických médií, která se po určité nechráněné praxi vystavují přímým vlivům astrálů. Posedlost bývala často popisována u mladších, sexuálně abstinujících žen (ženské kláštery ve středověku).

V těle posedlého

zejména v žaludku – se můžou nacházet různé věci – tzv. injekta (např. vlasy, chlupy, kusy dřev, železa, a další věci), které postižený buď vydáví nebo bývají nalezeny při pitvě. Např. v r. 1681 lékař E. Selinger  při pitvě asi 50 leté ženy nalezl v její břišní dutině mnoho stočených vlasů, smíšených se zbytky kůže, psí zuby a lebky koček. Byly popsány případy krutého mučení postižených lidí – smýkání, zraňování, srážení k zemi, objevování se krvácejících ran na těle posedlého. Podle církve se posedlým se může stát člověk vinný i nevinný (za vinného je považován hříšník, podle učení církvi hříšný člověk ďábla přitahuje, instituce svaté zpovědi pak hříšníka chrání a vede k přijetí rozhřešení). Za ochranu proti posedlosti je považována svatá zpověď, účast na mši, kříž, upřímná modlitba.

Křesťanství pokládá Satana (padlého anděla, ďábla) za strůjce všeho zla

problém náboženského dualizmu. Satan se vzbouřil proti Bohu, strhl na svou stranu třetinu andělů, byl svržen do pekla a tam se užírá vztekem a kazí Boží dílo a právě to ho činí nejvyšším vládcem zla. Křesťanská církev vysvětluje démony jako mocné (nikoliv všemocné) padlé anděly. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný.

Bůh povýšil anděly do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti

Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě Boha. Tajemství se ale nelíbí rozumu – a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal pokoru – podrobení rozumu před tajemstvím. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část se chtěla opájet vlastní velikostí, tak zhřešila sebeláskou a pýchou. A tak padlý anděl zbaven blaženosti závidí ostatním tvorům to, co sám nemá – naději na blaženost. Proto se – jako ďábel – snaží člověka svádět ke zlu.

Činnost ďábla je však jen z dopuštění božího

C.Agrippa píše: „Démoni nejsou vždy neviditelní, ukazují se někdy a berou na sebe rozmanité postavy, mezi jinými také tvar bledých strašidel… Mnoho vztahů mají k lesům a pro své blízké příslušenství k zemi a vodě mohou zakoušet také pozemské radosti…“. K tomuto druhu démonů patří zejména lamie, inkubové a sukuby (lamie = čarodějnice, která měla pověst požíračky dětí a sukuby; inkubové a sukuby = astrální bytosti vyhledávající noční pohlavní styky se spícími osobami – inkubové s ženami a sukuby s muži). Posedlost inkubem nebo sukubou vede k nadměrné nebo nenormální sexualitě.

Rituální postup exorcizmu je přesně předepsaný katolickou církví (Rituale Romanorum)

Vyhánění démonů z posedlé osoby však není jen specifikem křesťanství. Bylo popsáno již ve starých kulturách – Babylónie, starý Egypt, a další. Exorcizmem se zabýval i Šalamoun a Ježíš – Nový zákon popisuje exorcizmus (Luk. 4, 33-35). Katolicizmus pojímá exorcizmus jako jistý druh duchovní léčby.

Podle Rituale Romanorum (1614 – úprava 1831, papež Lev XIII.) je na začátku vzýván archanděl Michael

pak úvodní exorcizmus – část žalmu 67, za použití svěcené vody se vydávají příkazy, aby zlý duch / duchové postiženého opustili. Sv.Alfons z Ligouri uvádí tuto exorcizační formuli: „Ego ut Dei minister preacipio vobis, spiritus immundi, ut recedatis ab Hac creatura Dei.“ Vše se děje pod znamením kříže, exorcisující kněz má na sobě superpelicí a štólu fialové barvy. Rituál uzavírá modlitba za ochranu boží před veškerou ďábelskou mocí. Vymítací rituál se obvykle provádí na svatém místě – nejčastěji v kostele, nikdy se neprovádí po západu slunce. Na závěr se svěcenou vodou pokropí místo, na kterém se rituál konal.

Před posvěcením vody a soli se koná jejich exorcizmus

aby z nich odešly všechny nečisté síly, pak se teprve voda se solí smísí a používá. Předpis postupu je přesně stanoven kodexem kanonického práva. Kněz musí mít pověření od biskupa – toto pověření se vydává pro určitou oblast a na určité období. Exorcizmem se zabýval např. i papež Jan Pavel II. Exorcizmus se používá nejen na vymítání démonů z lidí, ale i z předmětů a obydlí, kterých se ďábel zmocnil jako prostředků k uplatňování svého vlivu. Někdy stačí k vyhnání démona už samotná přítomnost „silné boží osobnosti“. Ježíš zaklínal ďábly, aby vystoupili z posedlých osob a ukládal i svým učedníkům, aby ďábly z lidí vymítali.

Dnes katolická církev provádí exorcizmus nejvíce v Itálii, Španělsku, Bavorsku a ve Francii a podmínkou je spolehlivé vyloučení, že se nejedná o případ psychické poruchy. Katolická církev zdůrazňuje nutnost odlišit skutečné stavy posedlosti tj. démonomagické stavy od jiných psychopatologických jevů, zejména od hysterie. Podle okultistů můžou být oběti obsazeny i „prostou astrální larvou“ a tedy nejde vždy o posednutí „ďáblem“.

Posedlost předmětů, míst nebo budov vzniká různými způsoby

Podle démonologie lze říci, že některé lokality, ve kterých se v minulosti konaly rituální činnosti spojeny s obětováním předmětů, zvířat nebo lidí, jsou spojeny s výskytem mocných egregorů. Tito pak na případné návštěvníky těchto míst automaticky působí i po staletí (genius loci), více nebo méně úspěšně se zmocňují jejich psychiky, duší event. i těl a může dojít i ke vzniku spontánního posednutí jen při návštěvě takové lokality. Další alternativou vzniku „posedlosti“ určitého místa je, že v minulosti zde byly prováděny rituály spojeny se silnou sexuální sílou, smrtí nebo bolestí, nebo jde o místo, kde došlo k nějaké tragické události spojené s velkou bolestí, mučením či úmrtím lidí. Toto jsou stavy, které se podle tradičního magického názoru výrazně podílejí na tvoření tzv. astrálních larev (bytosti s hltavou, vampyrizující povahou). Tyto larvy můžou po staletí vegetovat na nějakém místě v podobě jakéhosi spánku, přičemž při návštěvě osob s přítomností obdobných kvalit v auře se probudí ke svému pohlcujícímu působení.

Existují i místa, ve kterých byl kdysi dávno v starověkých svatyních vytvářen prostor sloužící jako spojovací „tunel“ do cizích realit. Bytosti, které posednou člověka na takovém místě, pak zpravidla usilují o kontrolu nad ním, osoba se jejich vlivu podvolí – dochází k energetickému vampyrizování, ke změnám osobností těchto lidí. Podle informačního magického modelu může být jakákoliv informace jistým způsobem navázána na prostor a z tohoto prostoru opětovně aktualizována. Nejsilnějším a nejděsivějším způsobem ovlivňují člověka zejména pravěké lokality spojené s výskytem rituálního kanibalizmu.

Exorcizmus je známý i v jiných kulturách

v Islámu, Hinduizmu, Buddhizmu, Taoizmu a dalších. Prorok Mohamed vyháněl zlé bytosti z posedlých lidí pomocí veršů Koránu a modlitbou k Alláhovi. Buddhizmus má rovněž rituály, které chrání před démony a vyhánějí zlé duchy. Podle Hinduizmu vstup dobrého démona do člověka na určitou dobu je považován za svatý jev. Po překročení této doby je ale rovněž povolán exorcista, aby vzniklý stav napravil. Exorcizmy se provádějí z hlediska svých rituálů stejně v Evropě, Thajsku, Tibetu i jinde. Za nejúčinnější prostředky proti zlým duchům jsou považovány kříž, svěcená voda, Ježíšovo jméno a různé posvěcené předměty.

Zdroje:

  • Milan Nekonečný: Lexikon magie. Argo, 2009.
  • Jozef Karika, Jaroslav Polák: Kurz praktické magie. Vodnář 2011.

(c) Zpracovala sas


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality