Hermetická iniciace Martinismu - první stupeň

Hermetická iniciace Martinismu - první stupeň
Pokračování naší cesty tedy nebude ničím jiným než především úsilím o dosažení tohoto stavu, v němž se naše nitro vyprazdňuje a vymaňuje ze svého chaotického stavu, který je udržován neustálým pohybem mysli.
Zobrazen: 6041x   10. 2. 2013

Úspěch cesty, po němž toužíš - je uložen v tobě

Překážky, které ti zatarasí cestu - jsou v tobě. Jako den střída noc, jako je pravda protikladem lží, jako se má černá k bílé, jako nápor zlého proti dobru -  tak bude i tvá cesta zápasem negace s úsilím tvořit. Cesta poznání, zrozením vědomím posvěceného člověka, není cestou pohodlnou ani lehkou. Je ostrým bojem mezi zevním a vnitřním člověkem. A právě na výsledku toho boje závisí celý úspěch či neúspěch tvé iniciace. Vše musíš vykonat sám ze sebe, ve všem budeš osamocen. Musíš projít pouští, v níž ti nikdo nepodá pomocnou ruku, a tvým mistrem bude jen tvé svědomí - tento tichý svědek, kontrolor tvé opravdovosti a hloubky. Bylo-li tvé rozhodnutí opravdové, pak přijdou i zkoušky, Nikdo ti neřekne, že jsi chybil a kde jsi chybil. Podnět k nápravě musí přijít opět z tebe sama. Pak přijdou nové kroky zpět, a neustále znovu, až budeš schopen říci: ,,mé vědomí bdí“. Je to cesta pouze pro někoho. Vše musíš konat v mlčení. Vše musíš prožívat sám, aniž by sis s kýmkoli sděloval dojmy. Je zbytečné vydávat se na tuto cestou, nepocítil-li jsi k tomu vnitřní nutkání a vědomí, že půjdeš celý. Povede tě tedy láska, jejíž hloubku pozná Soudce, kterého neoklameš. Než se vydáš na cestu, vynalož všechno úsilí, abys pochopil esoterní smysl této cesty, totiž abys nebojoval jen se svými vlastnostmi, nýbrž abys vírou ve své nové Já posvětil svůj úmysl dát Bohu z vlastního rozhodnutí a vnitřního přesvědčení vše, co od tebe žádá.

Hledat klíče Jeho tajemství tedy znamená bloudit

Činí tak mnozí, kteří nevědí, že klíčem se musí stát člověk sám, aby se každý zámek, k němuž se přiblíží, zachvěl. To je to první, co je třeba vědět. Sám tedy ze sebe nezískáš nic a tvoje vůle se nezmocní ničeho, nesjednotí-li se s Vůli věčností, z níž vyšla. Božská podstata představuje jednotu, a proto se i člověk se svými vlastnostmi musí od základu své bytosti proměnit, aby byl schopen splynout se svým zárodečným nerozděleným bytím.

Bůh je člověku nejblíže, dá-li mu (nad)vědomí

Ale toto vědomí má širší význam než představy. Nikoli tedy vědomí, jak mu běžně rozumíme - ale poznání sebe sama, jež nám umožňuje číst tajemství věci uvnitř nás. Nebe je stavem duše. A různými stavy duše přicházíme k věcem, k nimž by nás rozum nikdy nepřivedl. Určitá poznání, zjevení jsou zcela mimo dosah schopnosti chápání normálního rozumu, je nutné používání ,,astrálních smyslů”. Jejich probuzení je však konečnou výsadou ,,spravedlivých”, kteří dovedli všechny tyto věci naplnit pomocí jisté Boží vlastnosti, která je pro nás tak důležitá. Je to důslednost.

První zákon

Proto se nejprve musíš stát kouskem čistého kovu, abys mohl být přitažen velikým astrálním magnetem - a teprve potom se sám staneš magnetem. To je první zákon. Podkladem všeho je tedy osobní očista - poznávání sebe sama- tedy zrození nové osobitosti. Je to sublimace, při níž dobrovolně zažehnutý oheň lásky k Bohu- tedy vědomí cíle - stravuje roztříštěnou a rozptýlenou bytost, vraceje ji jednotnější pod vládu pravého vyššího Já. To všechno znamená především odvrácení se od světa a neúnavné zkoumání vlastního vnitřního života. Musíš dosáhnout toho, abys věděl o všech svých vlastnostech. I myšlenky i city mají své zrcadlo a všechna tvá niterná dění odrážejí v zrcadle věčnosti - v astrálním světě, právě tak jako ve tvém osobním astrálu (auře). Pamatuj na to zejména v kritických okamžicích života, kdy se musíš rychle rozhodovat, neboť není vhodnější příležitost k omylu, než právě rychlé rozhodování. Pozoruj pečlivě přání, posudky, stanoviska, názory svých bližních a pravidelně rozpoznáš na prvním místě toho starého hosta - ,,sobectví” - ať stojí v jakémkoliv světle a ať se tváří jakkoli. Naší cestou není dokázat někomu jeho omyl, odhalovat jeho slabosti, ale ovládnout vlastní osobnosti, jež musí zůstat hostem ticha. Nekonečno stojí ve věčném klidu, mimo city a chtění. Bíle a černé, dobré a zlé. To vše má pro nás význam jen potud, pokud to jakkoli posiluje naše osobní já, jež přece nakonec musí zaniknout splynutím s nekonečnem. Pravé sjednocení se s božskou Vůli znamená dosažení jistého stupně nehybnosti, naprosté rovnováhy a jemnosti mysli, jejíž hladinu nic nezčeří.

Bůh může promluvit jen zcela uklidněným nitrem

Pokračování naší cesty tedy nebude ničím jiným než především úsilím o dosažení tohoto stavu, v němž se naše nitro vyprazdňuje a vymaňuje ze svého chaotického stavu, který je udržován neustálým pohybem mysli, tj. rozptylující a rozrušující činností citů, myšlenek, jež neustále proudí naší myslí a tím ji udržují v nepřetržitém pohybu. Proto je důležitá koncentrace či soustředění (jóga) nebo také zastavení celé bytosti na jednom bodě s vyloučením jakéhokoli jiného hnutí mysli. Vhodná příprava je tím, co první otevírá brány neviditelna. Tvoje cesta je totiž cestou vědomé přípravy na plně vědomé tvoření vlastního cíle. Proto je nutno vědět, že čemu se připodobníš tím, budeš přitažen, pohlcen. Proto je místo, kam se zařazuješ zde, zároveň místem, jež si určuješ ve svém horním obraze. Máš možnost vnitřně žít, jak sám chceš. Vše je ve tvých rukou a právě proto hleď, aby již ve tvých prvních krocích nebyla opět osudová sudba polovičatého chápání a polovičaté realizace, nýbrž touha po naplnění slov ,,Jsem, kterýž Jsem”. Toto je cíl, jenž ti Věčný určil - cesta k hodnotám, které jsou ve své podstatě trvalé. Měl bys pochopit, že všechny věci jsou skutečně jenom dočasné - pouze Duch je dokonalou podstatou. Nikde mimo tebe samotného není pro tebe cíle. Jediný smysl a cíl vlastního života je v rozpoznání vlastního životního úkolu, tj. ve vědomí vlastního živého poměru k Bohu. Je zapotřebí vyjasnit si v základech své nazírání na Něho – a to všemi prostředky, které jsou ve tvých silách. Musíš sám nalézt živoucí pouto, jež tě s Ním spojuje. Tímto poutem je Víra. Každé povrchní pochopení věci je zbaveno krásy, jež magnetizuje a znovu přitahuje. Její kouzlo pocítíš jen tehdy, když jsi pochopil pravou podstatu věci. Je obyčejně bohatá sama sebou, tj. poví všechno nikoli jenom něco.

Víra nevyjadřuje jenom stav mysli

Není jenom vztahem lidské mysli k předmětu. Velké mysterium víry spočívá v tvořivé síle. Intuitivní vědění získáš jenom vírou. To proto, že je pojítkem mezi člověkem a Bohem – tedy vlastně již živou skutečnosti. Je to všemohoucnost takzvaného ztotožnění. Pravý pocit hluboké víry se rodí jen z neustálého pocitu přítomnosti Boha v tobě. Srdce, v němž se má usídlit Bůh, musí být zcela čisté. Velikost víry tedy závisí přímo na hloubce poměru člověka k Bohu. Víru se nelze naučit. Pocit přesvědčení – víry v Boha – může vznikat pouze sebepozorováním. Nakolik pochopíš sama sebe i své okolí, natolik bude narůstat Tvůj pocit přesvědčení, že zde na světě nic nemůže žít na svou vlastní pěst, tedy odděleně a nezávisle na zárodečné pralátce, z níž vše vyšlo.

Poutej se – a budeš volný

V této větě je naznačený smysl a splnění cesty. Smysl cesty je odevzdání všech věcí do vlády tvého vyššího Já. Musíš odstranit vše, co zabraňuje tomu, abys slyšel hlas vyššího Já. To je zákon, který je klíčem. Je ale současně tvou první zkouškou lásky ke svému Bohu. Splnění cesty čili boj se svým nižším já – tedy druhý požadavek – je lampou na cestě. Je jenom tvou vnitřní otázkou, řešením vědí v tobě samotném. Nejsou tu takzvané lidské kompromisy. Platná jsou stále jen dvě slůvka: ano – ne. Ta budou stát v pozadí tvých předsevzetí. Ano a ne budou provázet každý čin, každou myšlenku, každý tvůj cit.

Chceš-li odevzdat všechny věci do vlády svého vyššího Já

znamená to, že všechno, co je výplodem nižšího já, se musí odmlčet. Všechny složité projevy osobitosti, jež se projevují ve špatných sklonech, slabostech, zvycích, vášních, vžitých názorech, neřestech a navyklých cestách myšlení – jsou sférou nižšího já. Dokonalá znalost a dokonalé zjišťování těchto – vědomých či nevědomých – projevů jsou nutné. Ostražitým rozborem a dobře připravenou bdělosti mysli a srdce musíš postupně dobývat pozici za pozici, až dosáhneš stavu, v němž ucítíš více ,,dotek věcí“ než jejich jakost. Ony nezakotví. Je dobré naučit se zprvu jaksi ,,sebe sama přistihnout“ při chybách. Není to však věc několika pokusů, nýbrž záležitost neustále trpělivosti. Teprve dlouhým opakováním se rychle naučíš rozpoznávat okamžiky, z nichž každý další krok, je již přehmatem proti zákonu vnitřního ticha.

Rozeznáš-li toto pomezí nebo sklon situace k přestupku, vsuň sem rychle vteřinu vnitřního či slovního odmlčení, zaváhání, odkladu.  První co odhalíš, jsou staré vžité návyky a chyby, ale jejich pouhé potlačení je upadnutím vůle do nového područí.  Zdolávání špatností a odříkání se jich pouze pomocí vůle je neúplné. Nevyplňuje mezery, jež vznikly jejich potlačením.

Mezery musí být zase prozřetelně zaceleny ze zdroje vědomí. Vědomí je povoláno připravit příchod vlastností opačných: ,,ctností“. Jde o doplnění těmi ctnostmi, jež jsou opakem dotyčných nedostatků. Tedy neřest nahrazená ctností je teprve činem. Tyto postupy obecně vyžadují mlčení, jež jim opatří právě možnost patřičného nashromáždění oněch síl, které nutí obrazy stát se skutečnostmi. Každé rozhodnutí, jež učiníš z lásky a naprosté důvěry ve svého Boha – Krista- je již samo sebou předurčeno k jistému uskutečnění. Avšak způsob, kdy a jak se naplní, je řízen Prozřetelnosti, která každému z nás živých volí zvláštní cestu, jež se hodí jen pro něho samotného.

Pokora

Neopouštěj nikdy tento stav, který je přimknutím k Bohu. Veliká pokora před majestátem Božím není jen výrazem zbožnosti. Je to výraz vědění.

Rozhodnutí musí být podmíněno vědomím, sebepoznání uskutečněním a slib závazkem k Bohu.  Nikdo nemůže být doslova zasvěcován. Pravé zasvěcení je takové, kde se každý sám sobě stává zasvětitelem. Pak se jeho vlastní pochopení stává nevyčerpatelným zdrojem všeho dalšího. Vzhůru můžeme jít jen po schodech, jež jsou výstupem nad vlastní já. Učinit se nejprve bezpečnějším před sebou samým, to je to pravé.

Sobectví

Proti bdělosti tichého svědka – našeho svědomí – stojí celý arzenál lstí, obsažený v našem osobním já. Je v neustálém střehu a připraven klamat. Semeništěm a udržovatelem těchto lstí je sobectví. Indové je označují za zdroj všeho utrpení, všech bolestí, jako zárodečný kořen všeho zla. Většina lidí nezná záludné šero, z něhož vychází bezpočet jeho dítek. Sobectví je tím, co tvoří sílu osobnosti, posilujíc ji všemi prostředky. Proto jsou formy sobectví nevypočitatelné. Je to pro nás nejméně žádoucí forma libovůle, která zkresluje čistotu každého našeho dobrého úmyslu.

Odhalené sobectví, je-li v šatu samolibosti, hned změní svou podobu

Je-li nedůtklivostí, obhájí se obyčejně na účet druhého. Je-li ješitností, uraženě se zastře. Je-li ctižádostí, učiní znovu vše pro svou nenásytnost. Je-li pýchou, pak nevystupuje jako výraz hloupostí, ale jako výraz výsostné jistoty. Je-li popudlivostí, odvrátí se dříve, než se jí kdo dotkl. Její kritizování bývá nepřímým poukazem na to, co má kritizující sám lepšího. Je-li tvrdohlavostí, je jako zkažené cukroví, které není k jídlu, ale je třeba, aby zůstalo cukrovím. Je-li zahaleno v plášti předsudků, poznáš jejich neodůvodněnost: asi tak, jak nepovažuješ za majitele domu každého, kdo hledí z okna. Je-li chvástavostí, pak jí nenasytíš, ani od sebe sama neodvedeš. Je-li zatvrzelostí, tu se podobá onomu jablku, které nespadne ze stromu dříve, dokud neshnije. Je-li zahaleno v rouchu závistí, tu z její kyselosti vyrůstají mnohé nové hlavy. Projeví-li se v ukvapených úsudcích nebo sebeoceňování, pak se jeho nestoudnost zahalí v honosnou jistotu. Je-li v plachetce náročnosti, provede svou věc s tváří prosťáčka. Je-li zahaleno v kožichu nevraživosti, pak v něm pro svou věc vydrží i přes parné léto. Projeví-li se pěstí vyhrůžky, tu ji ani tolik nepřekáží absence vlastního rozumu jako neuznalost toho, kdo nechal k výhrůžce dojít. Ústa sobectví nazývají šetrností to, co je lakomstvím, a tatáž sobeckost v plášti svéhlavostí nebo umíněností provádí posměšné posunky nad přáním bližního. V purpuru sebevědomí a sebelásky prožívá tichou slast sebenadmutí,  zevně choulostivého a uvnitř otužilého, kdežto dvojice vtíravosti a pánovitostí vnucuje bez výběru svou odpornou vůni každému. Odmlouvání, neomalenost, nepřejícnost všichni ostatní přisluhovači nižšího já, vzniknuvší z přízně sobectví, pomáhají člověku odvrátit se od Boha. Jsou to rudé květy bolestí, jež je třeba mít na indexu vědomí a svírat jeden po druhém do kleští bdělosti.

Vyrovnávající náhradou ctnosti pak vzniknou tyto dvojice:

samolibost        -              sebepoznání

nedůtklivost     -              trpělivost

ješitnost          -              beznáročnost

ctižádost         -              odpoutanost

pýcha             -              pokora

popudlivost      -              zdrženlivost

ukvapenost      -              rozvaha

náročnost        -              prostota

výhrůžky          -              rozšafnost

nepřejícnost     -              nenáročnost

svéhlavost       -              pokojnost

neomalenost    -              skromnost

kritizování        -              sebeposouzení

tvrdohlavost    -              rozvážnost

předsudky        -              velkodušnost

chvástavost     -              málomluvnost

zatvrzelost       -              odpouštění

závist             -              přejícnost

sebeoceňování  -             sebezapírání

nevraživost      -              laskavost

odmlouvání      -              ukázněnost

lakota             -              štědrost

umíněnost        -              ústupnost

žárlivost          -              sebepozorování

Zbavit se nežádoucích vlastností

znamená předně studovat sebe tak dlouho, až na sobě samém zjistíme jejich stav a jemnou odstíněnost. Tyto vlastnosti tvoří libovůli našich pocitů, tedy to, čemu říkáme mysl bez kontroly. Pak je třeba se rozhodnout a vyzkoušet svou bdělost. Nikoli však v klidu doma. Společnost, situace, lidé – a právě neukáznění lidé jsou našim nejlepším zkušebním kamenem. Tiše pozoruj a každou svou odpověď nejdříve zvaž – a pak teprve řekni, co ti dobrodiní vlastní bdělosti poskytlo.

Ale pozor – zde je třeba vyplnit vnitřní smysl, nikoli vykonat úkol. Potlačil-li jsi v okamžiku podnětu například svou výbušnost, tedy dobře, jazyk mlčel. Ale to nestačí, neboť v nitru ti zůstala hořkost. A nitro musí mlčet též, nemá-li věc být pouhým vnějším projevem. Ten je pokrytecký. Má cenu jen takzvané společenské ukázněnosti. Zde se však jedná o vnitřní vyúčtování s dráždivým podnětem. Nesmíš ho přijmout, prožít a procítit. Pozoruj jej tedy vždy jen jako děj oddělený od tebe – jako záležitost tvého protějšku. Je to jen cizí mínění. Je-li dobré, respektuj je. Jestliže však tě vzrušilo, nedej mu proniknout do své oddělenosti čili izolace. To je stav mysli, který jsi rozhodnutím (rozum) připravil k úkolu, láskou (srdce) posvětil a mlčením (vědomí) oživuješ. Niterné mlčení je velmi jemným uměním. Nitro člověka neznalého těchto věcí je přístupné dojmům, ba dojmy vyžaduje a přitahuje. Čím více takový člověk bez výběru prožívá, tím více se zaplétá do lstí svého víceméně sobeckého já.  Nezřídka to bývají právě citoví lidé, kteří ztrácejí půdu pod nohama

Jakýkoli tvrdošíjný odpor, podrážděné disputace, tvrdošíjné oponování a zarputilé chtění prosadit pravdu stůj co stůj, shánění pádných důkazů, vytrvalé přesvědčování bližního, vypjaté kontroverze a nekonečné polemizování o principu je jen plýtváním energií a rozptylováním, které nemá nic společného magickým výcvikem mysli. Třeba se toho vyvarovat. Je to nový podvod samolibosti. Jindy se třeba i ochotně sám obžaluješ a dokonce zveličíš své nedostatky před bližním, ale zase jen proto, aby i ono spravedlivé sebeposouzení vyneslo ,,lepší kurz“ u lidí, kteří, stojíce nad sebou samými, musí přece stát i nad věcmi. To všechno jsou stavy mysli vlády zbaveného člověka, sobecký strach z odkrytí vlastních slabostí, grimasy sobeckého nitra, jenž má nekonečně mnoho odstínu.

Nesuď proto bližního, nemluv zle o nepřítomných, zřekni se předsudků i reptání proti lidem i věcem. Zřekni se pokorně pohotových omluv a obran sebe sama. Potlač citlivost duše, přející si čest a dobré jméno. Pokud budeš dbát na to, jak si tě lidé vážili, potud zůstaneš jejich otrokem. Zřekni se i neklidu, který ti přináší pomyšlení, že někdo přehlíží tvé schopnosti a dobré vlastnosti. Uč se s moudrým klidem dívat na to, že věci se ti nedaří dle dobré vůle a že je nemůžeš zlepšit svým úsilím. Nelám nad nikým hůl a věz, že každý má svůj vlastní osud, na kterém ty nic nezměníš. Nepokoušej se pochybovat o genialitě osudovosti, ačkoli snad není v dosahu tvých pozorovacích a chápacích schopností, jež jsou ve vleku přítomnosti. Dívej se i na nepřeklenutelné propasti nikoli jako na věci, jež tě bolí, ale jako na věci, jež jsou samy sobě účelem. Pozoruj všechno ostražitě, ale jako od tebe oddělené. Uč se proto vidět – a nevidět, slyšet – a neslyšet, tedy žít ve světě mezi lidmi, a přece nebýt jedním z nich.  Nezískávej sympatie bližních tím, že se jim v řečech přizpůsobíš. Ani se nesnaž, abys druhým vnucoval svou vůli, i třeba s dobrým úmyslem. Je to proti zákonům neviditelna. Bůh nikoho nenutí a nepoužívá žádné násilí v nás, ponechávaje volný průchod našemu vnitřnímu vývoji.

Hněv je další z tvůrců rozvratu

Je to čistý poklesek proti bdělosti mysli, falešný napravovatel veškerého dění kolem nás. Není dráždivého podnětu, který by nemohl být jeho východiskem. Toto zmatení mysli, toto odvracení se od sebe sama, tato nešťastná snaha o rychlé ovládnutí věcí – výbuch bezradností a bezmocí – je vždycky spíše slepou uličkou než východiskem. Každé záměrné vyčkávání je naopak výrazem vědomí a plného ovládnutí věci. Nenapravuj tedy věci, ale napravuj sebe sama. Dovedeš-li rozpoznat, kdy a jak ztrácíš sebevládu, učiň to hned, bez stínu sebelásky a milosrdenství k sobě samotnému. Potom odvahu, kterou míváš k nápravě věcí, přesuň na chtění nevystoupit nikdy ze sebe sama. Budeš-li mít odvahu pozorovat věci jako oddělené od sebe, vytvoříš tím zvláštní stav mysli. Setrváš-li v něm, bude pro tebe každý záchvěv nitra výstražným signálem – a možností zvítězit.

Trpělivost je nejlepší pomocnici úspěchu

Avšak být trpělivým znamená být podrobeným. Řekneš-li někomu, buď trpělivý, pochopí jen málo z toho, co jsi řekl. Trpce se pousměje, neboť sám snad trpělivost ani nezná, a pochopí tvá slova jen jako útěchu.

Za všechna poznání platíme více či méně utrpením. Ale toto esoterní poznání se platí dvojnásob. Zde musíš pochopit nejen cenu bolesti  - ale musíš stát nad ní.

Vše co se stane zvykem, se dokonale vymaní z dohledu sebevlády

Co sám na sobě už nevidíš, to je často až dvojnásob nápadné tvému bližnímu.  I v myšlenkové sféře se tvoří návyky, které vznikají zase jen opětovným vracením se k určité myšlence a občasným setrváváním v ní. Z toho se pak rodí různé fixní ideje, typicky stejně opakované duševní stavy, nálady, sklon ke stereotypnímu zveličování věcí a rozvádění určitých podnětů – všechno v neprospěšném slova smyslu.

Nestrp, aby ses dostával do vleku takzvaného instinktivního odporu a ošklivosti k věcem, prostředí, pracím nebo určitým druhům zvířat či dokonce proti člověku. Nemáš mít žádné nepřátelské myšlenky proti jakémukoli živoucímu tvoru a tvoje mysl se musí naučit se vším se smířit.

Odvaha

Tak jako mívá člověk vrozenou, pudovou odvahu se například obhájit, právě tak je možno tuto odvahu nasměrovat do nitra. Odvážit se mlčet je větším výrazem odhodlanosti než taková obhajoba vykazuje. Odvaha, až na jisté výjimky, potřebuje vždy svého průvodce: rozvahu. Strach, lekavost a nedůvěřivé zachvívaní se bázní, to jsou bojácné oči tmy. Odvaha ale vyžaduje otevřený upřený pohled – důvěru v Boha a svoje místo v Něm. Tento stav mysli tedy zakládej předně na pomyšlení, že nikdy, ani ve chvílích největší opuštěnosti, nejsi sám. Odhodlej se očekávat všechno – kromě zasažení strachem. Bázeň značí ztrátu síly. Neboj se tedy události a lidí, boj se jen vlastní bázně nebo hrůzy. Hermetická cesta přípravy nesmí znát tato dítka temnot. Jestliže ti tedy není ctnost odvahy a statečnosti vrozena, musíš si ji osvojit, neboť je jednou z nepostradatelných. Pamatuj, že jen stejné může působit stejně. Jestliže tedy začneš věřit v sebe a ve svou odvahu, vykonáš svou ,,utkvělou myšlenkou“ více, než bys zprvu myslel. Nemáš mít ani žádné pocity zklamání, neboť ve skutečnosti se klameš ty sám, a nikoliv tě zklamali druzí. Tvoje mysl má být prosta nenávistí, záští a veškeré nelaskavosti. Má se sama naučit své spokojenosti. Vyvaruj se takzvaných vulgarismů a všech slov, která mají v hovorové řeči hanlivý přízvuk. Jsou to lepkavá vlákna, která přitahují do tvé aury prvky, s nimiž se nemůžeš ztotožnit.

Dosáhneš-li určitých hermetických stavů, střež se samolibého uspokojení nebo sebeoceňování. Přijímej tyto věci jen s pokorou a věz, že nic není tvé. Všechny sliby, které jsi učinil, vyplň za všech okolností a do důsledků, pokud chceš sám poznat tajemství vyplnění. Nesniž se k opakování pomluv a klepů, nenech v sobě místo pro lenost, nestálost, rozháranost, lež, nesvědomitost, nevěru, pomstu, chlípné myšlenky a tvrdost srdce.  I tvůj hlas musí ztratit schopnost jakkoli zraňovat, ubližovat, vyhrožovat zneklidňovat. Musí být prost jakéhokoli přízvuku drsnosti, syrovosti, posměchu nebo strohosti. Musí to být hlas vnitřního ticha, jenž zevně zní zpěvem klidu patřícího všemu a všem. Vyhni se všem opožděným a zbytečným projevům.

Mlčení

Ponech svým bližním plnou volnost jejich projevu. Sám mlč, neboť mlčení je studnou Boží síly. Každé mlčení je omlazením všeho, co chce růst. A proto by ani tvoje řeč a vůle nenalezly své místo a své poslání, kdyby nečerpaly z mlčení. Vracej se proto neustále k tomuto tajemnému zdroji, z něhož se zvedá majestát vůle. Ale obojí mlčení, totiž mlčení úst i mlčení nitra, vyžaduje svou stálost, svou vytrvalost.

Právě vytrvalost je soli hermetického vývoje

Tato ctnost vodí úspěch takřka za ruku. Nepronikl bys lesem záhad a nezodpovězených otázek, nesetřásl bys řetězy utrpení, neprošel bys schodištěm zkoušek, jež tě očekávají, a nezhostil by ses ani zdánlivě jednoduchých cviků bez její živé součinnosti. Nevzdávej se vytrvalosti, když se tvoje skleslá mysl bude rozpačitě rozhlížet po pustém poli své ,,bezútěšné práce“.  Buď vytrvalý, i když tě zasáhnou rány osudu, a věz, že k cíli dojde jenom ten, kdo v sobě nosí stále rozžehnuté světlo cíle. Střež se ,,opustit vytrvalost“, to by znamenalo opustit svůj čistý obraz, porušit svůj slib, vzdát se Boha. Neohlížej se nikdy zpět a na každém tvém novém obzoru nechť svítí jiskry vytrvalostí. Kdo má odvahu vytrvat nevidí nic jiného než cíl, ten již nevědomky ve svém vytrvalém ztotožnění se s cílem dosáhl jeho příslibu. Proto čím více a žhavěji a neoblomněji budeš dychtit po vyplnění svých úkolu, o to rychleji a přesněji budeš zasahovat svůj cíl.

Zbožnost

Apoštolova slova: Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží ve vás přebývá?“ je upozornění, že na člověka je třeba pohlížet opravdu jako na chrám Boží. Zbožnost, tj. chození s Bohem, je výrazem schopnosti neustálého spojení ve svatyni vnitřního Já. Je to výraz plného vědomí, a ještě více: projev lásky toužící po plném soužití. Mysl se proto nesmí nikdy nadlouho vrátit k samolibému individualismu. Nelekej se však pomyšlení na jakkoli vlastní osobité pojetí Boha. Pravá zbožnost je tichým vypravěčem duše, který v tobě svým jímavým hlasem udržuje atmosféru chrámu – tvé svatyně. Magnetuje tvou auru nejmocněji ze všeho, vybavuje ji mocí, jež tě právě tak chrání, jako je tvým hlasatelem pro obyvatele neviditelna. Zbožnost je síla podporovaná zdrojem meditace a modlitby. Tiché pohroužení se do nitra – to je místo tvé živoucí modlitby.

Vytrvalost, víra, mlčení, pravá zbožnost, zdrženlivost, nepřístupnost bázni, altruizmus, ostražitost bdělost vědomí, osamocenost, jemnost mysli, ukázněnost slov a hlasu, nestrannost před sebou samým, tedy mírnost a prostota celé bytosti jsou přirozeným věnem těch, kdož mají – jimž bude přidáno. Ti pak také mají právo žádat od přírody všechna její tajemství.

Zdroj: Pierre de Lasenic: Hermetická iniciace Martinismu, Vladimír Kvasnička, Nakladatelství Vodnář

www.noetika.cz


pannacz.com Esoterika - zpracovala Sára

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality