Staré keltské slovo bleidonii označovalo sluneční kalendář a běh času symbolizovalo kolo
Dnes je „Kolo roku“ velmi známá pohanská metafora chápaná jako věčný koloběh života, smrti a znovuzrození, jako základní infrastrukrura, na níž jsou založeny všechny sezónní rituály.
Keltové se domnívali, že toto kolo v Zemi mrtvých otáčí velká bohyně babice.
V Irsku se tato bohyně nazývá Badb, „vzteklá“
Dozírá také nad velkým kotlem cauldronem, do něhož ve smrti vstupuje veškerý život a čeká na znovuzrození. Ve Walesu je to Arianrhod se Stříbrným kolem a v Cornwallu mají Cerridwen. I když během patriarchalizace došlo ke změnám v keltských mýtech, představa kola přetrvala zejména v historii boha Dagdy a jeho kruhové harfy, která způsobovala pohyb času.
Kolo je v keltském pohanství chápáno dvěma způsoby. Ten, který si vyberete k používání jako mentální plán na posvátný rok, je pak váš osobní. Jeden je kruhový, otáčí se ve směru hodinovích ručiček s běžným pořadím ročních období. Druhý má tvar svastiky nebo slunečního kola (originál Bridina kříže) a roční období nenásledují za sebou v obvyklém pořadí.
V keltském pojetí času, keltové věřili v převtělování
ale forma a metoda, v níž převtělování figurovalo, byly značně odlišné od většiny postojů dnešních pohanů k opětnému narození. Pro většinu Keltů šlo o znovuzrození do vlastního klanu, což byl nejmoudřejší způsob, v jakém se reinkarnace mohla vyskytnout. Několik dalších spatřovalo znovuzrození někde v jejich rodné zemi, nikdy mimo ni. Pro druidy to byl okamžitý přechod životní podstaty do jiné blízké formy života. Nejběžnějším z těchto etnicky zaměřených keltských představ se určitě stal návrat člověka do vlastního klanu.
Ve starém irském světě se reinkarnace nazývala slovem aithghen
jehož kořen znamená „opakovat“.
Všechny tyto koncepce opětného narození byly založeny na základní víře, že čas není tak přímočarý, jak se zdá, ale je to spíš jedno velké všudypřítomné nyní, v němž všichni prožíváme mnoho současně existujících životů a ty všechny jsou spojeny se všemi životními formami - člověkem, zvířetem a rostlinou.
Když se člověk pokouší interpretovat keltské koncepce času a reinkarnace a diskutovat o nich, narazí na víc odporu než v jakékoli jiné konfliktní oblasti keltských studií. Důvod je dvojí. Především existuje příliš mnoho citlivých míst, jichž bychom se mohli dotknout, když se pokoušíme objasnit a vysvětlit nejzákladnější lidské myšlení o životě na zemi a životě po smrti. Všichni o tom máme své představy, většinou získané po mnoha náročných hodinách studia a úvah. Jednoduše řečeno nejsme rádi, když se nám někdo do koutku osobní teologie plete. Druhým důvodem je skutečnost, že keltské koncepce času jsou tak složité a esoterické, že není snadné je popsat ani tomu, kdo může souhlasit s vaším vlastním názorem.
V mnoha keltských mýtech existuje jev známý jako proměňování podoby, při kterém se božstvo nebo magií nadaný člověk dočasně proměňují v jiného tvora. V takových transformovaných stavech byli takoví tvorové schopni čarovat, vypořádat se se slibem geise nebo provádět jiné kouzelné kousky, které nedokázali, když byli ve své antropomorfní podobě.
Člověk musí nejprve změnit čas
Máme- li srovnat tyto keltské mýty s jinými kulturami, jejichž víra v proměňování přežila řadu století, jako například v mýtech amerických indiánů, zjišťujeme, že všechny tyto kultury chápou čas jako nepřímočarý jev. Všechny jsou přesvědčeny, že má-li nastat proměna podoby, člověk musí nejprve změnit čas. Dosáhne toho tím, že se dostane do té části mysli, která způsobuje, že vidíme čas přímočaře, a změní ji tak, že se změní nejen čas, ale i prostor. To vyžaduje „ohýbání času“, obrácení do sebe jako v obrovském klubku, v němž se jednotlivé provázky překrývají a křižují, ale z normální, každodenní perspektivy vědomí neviditelné.
Dalším běžným tématem transformace v keltské mytologii je příjímání podoby ptáka v okamžiku fyzické smrti člověka. Pro Kelty byli ptáci symbolem transformace ze stavu života do stavu smrti.
Snad nejznámějším příkladem keltské víry v reinkarnaci jsou „spící božstva“
bohové a hrdinové (a někdy i bohyně a hrdinky), kteří dobře sloužili svému národu a má se za to,že nejsou mrtvi, ale pouze spí, čekají na dobu, kdy bude opět potřeba, aby povstali a vedli svů lid. Když přemýšlíme o takovích mytických postavách, dokonce i lidé, kteří nejsou v mytologii příliš zběhlí, si vzpomenou na krále Artuše z legendárního Camelotu, a i u nás v Čechách například na svatého Václava, Blaničtí rytíři atd..
Je zajímavé a také záhadné, že žádné mýty související s proměňováním podoby nic nenaznačují o „duši“, o níž nás učí náboženství hlavního proudu. Z toho lze vyvodit, že jsme určitým způsobem nesmrtelní. Když neodcházíme do Země mrtvých a nečekáme na znovuzrození, jestliže je to pouhá metafora, která nám má pomoci přijmout časový proces, jevící se naší omezené mysli jako přímočarý, pak musíme pochopit, že existujeme někde jinde. A jsme-li někde jinde, ale nemáme „duše“, které se po opuštění fyzického těla nepohybují kolem, a prožíváme-li všechno najednou – minulost, přítomnost a budoucnost – neplatí snad, že jsme nesmrtelní?
Ve své podrobně rozpracované koncepci času.
Keltové spatřovali tři světy v paralelní a simultánní existenci
- Horní svět
- Pozemský svět
- Jiný svět
Horní svět byl říší bohů
Pozemský se nacházel v pozemské rovině a Jiný svět (zvaný také Dolní svět) byl Zemí mrtvích. Při fyzické smrti mohl člověk vstoupit do kteréhokoli z nich a zanechat „stínové já“ ve dvou ostatních. Představa stínového já jako pozůstatku všech pozemských inkarnací člověka je jedním z důvodů, proč Keltové tak ochotně považovali duchovní spojení za velmi reálnou možnost.
Jedinou ústřední koncepcí ve všech hlavních keltských mýtech je pohyb z temnoty ke světlu a zpět k temnotě. Keltové věřili, že každý „nový“ den, počátek nového čtyřiadvacetihodinového období, začíná při západu slunce, nikoli o půlnoci.
Noc, temnota, přicházely jako první
Proto býval každý svátek zahajován o západu slunce předchozího dne a končil o západu slunce příštího večera. Zdůvodňuje se to učením keltské kosmologie, že noc byla vytvořena před dnem. Proto přichází první a symbolizuje začátek.
Také jiné staré kultury sdílejí tento názor, a Židé ještě dnes chodívají na svůj sabat a slavnostní bohoslužby při západu slunce.
Musíme poznamenat, že kosmologie je slovo označující způsob, jakým se pohlíží na počátek geneze v různých kulturách. V případě Keltů se o jejich přesné kosmologické víře můžeme jen dohadovat, protože se zdá, že je to jedna z velmi mála kultur na světě bez mýtu o stvoření lidstva. Samozřejmě to jednoznačně neznamená, že žádný takoví neměli. Mohl se ztratit společně s dalšími mýty, nebo se tak podstatně lišil od příběhů o stvoření, kterým učili církevní otcové, že s nimi nemohl koexistovat a byl zcela zničen. Možná se už nikdy nedozvíme, jak to doopravdy bylo.
© J.K. PannaCz.com Noetika
-
Použitá a doporučená literatura: Keltské mýty a magie – Edain McCoyová.
