Magická evokace - magie

Magie strom - PannaCz.com
Při magické evokaci jde o vyvolávání, respektive vytváření určitých transcedentních a transcendentálních síl prostředky ceremoniální (rituální) magie, za určitých vnějších a vnitřních podmínek.
Zobrazen: 11992x   22. 5. 2011, aktualizováno: 22. 5. 2011

Vrcholným dílem praktické magie je obřad

jehož smyslem je vytvoření, dynamizace a usměrnění astrální bytosti, nebo vyvolání a instrumentalizace bytosti v astrálu již existující. První akt by bylo možno nazvat magické tvoření (kreace), druhý magická evokace (vyvolávání), ale tento pojem může vyjádřit i význam prvního, protože společným snovatelem je činnost zaměřená na aktivaci astrální substance. Základním aktem evokativní magie bylo vytvoření,,služebního ducha“, kterého arabští mágové nazývali ,,džinem“, středověcí mágové ,,spiritus familiaris“. Byla to uměle vytvořená astrální bytost vázaná na určitý živý nebo neživý objekt. Ze živých objektů to byli kočky a psy černé barvy, z neživých to byli pověstné láhve opatřené magickými pečetěmi. Obecně lze říci, že předmětem evokace bývají obvykle démonické inteligence. Magik se nemusí evokativní magii zabývat přímo trvale, musí být však schopen, jestliže to nutnost vyžaduje, úspěšně ovládat také tyto techniky.

© PannaCz.com

Předpoklad tvůrčí magické práce

Základním předpokladem tvůrčí magické práce, jako je vytvoření umělé astrální bytosti (elementála), je určitá úroveň výcviku osobního magického já operatéra, k níž náleží zvládnutí živlů, neboť magické tvoření je psychická projekce určité představy, která je současně projekcí jednoho nebo více živlů. Jistým nebezpečím pro operatéra, který vytváří v astrálu umělou bytost, je, že může být za jistých okolností touto bytostí vampyrizován. Proto se musí vyvarovat toho, aby ji nevytvořil podle obrazu některé živé nebo zemřelé osoby a aby ji nevhodným způsobem pojmenoval.

Zákon triády

Podle zákona triády operatér by měl vytvářet bytosti dvě, které by spolu s ním vytvářely vyrovnovážený trigon. Vyrovnovážení se dosahuje astrologickými planetárními korespondencemi, které musí vyjadřovat harmonii mezi operatérovými záměrem, astrologicky definovaným například jako martinický nebo merkuriální úkol, a dobou magického vytváření obou astrálních bytostí: pro merkuriální úkoly musí být bytosti tvořeny v hodinách Merkura jako vzájemně na sobě závislé polarity. V astrologicky vhodnou dobu musí být po splnění úkolu obě bytosti ,,zhasnuty“. Jsou-li určeny k jednorázovému úkolu ,,zhasínají“ po jeho splnění samy. Tyto úkony byly někdy v arabské magii symbolizovány zhasínáním lampy, k níž byli služební duchové poutání.

Psychogoni

Předstupněm tvoření služebních ,,duchů“ bylo vytváření tzv. pychogonů. Astrálních útvarů pasivní povahy, které byly používány k sexuálně magickým praktikám; tomu odpovídaly i fluidální esence, které byly používány k jejich fixaci.

Magické alter-ego

Živly mohou být jako dynamičtí činitelé promítaní do sféry čistě mentální, kde plní funkci utváření magického alter-ega, a do sféry astrální jako druhy elementálů. Mentálně se ve stavu hluboké koncentrace vytváří nejprve představa určitého tvaru, která se ,,vyplňuje“ imaginací příslušného živlu, a posléze se poutá k určitému předmětu, například  figurce, či jinému objektu a fixuje  se zde použitím fluidického kondenzátoru, jimž je objekt impregnován, například trestí z odvaru heřmánku či pelyňku. Vytvořený útvar má být rituálně pojmenován a má mu být uložen, tj. magicky dekretován, daný úkol.

Magická evokace

Při magické evokaci jde o vyvolávání, respektive vytváření určitých transcedentních a transcendentálních síl - ze síl transcendentálního subjektu jsou generovány síly transcendentních, tj. v našem případě operací generovaných astrálních bytostí – prostředky ceremoniální (rituální) magie, za určitých vnějších a vnitřních podmínek.

Rituál - magie

Rituál, tj. přesně vymezen kroky dané operace, hraje v magii podstatnou úlohu několikerého druhu. Především jde o postup opakující se již celá staletí, který jako takový je sám dynamickým činitelem, neboť má již svou astrální reprezentaci. Kromě toho jsou v něm již obsaženy důležité příslušné korespondence vyjádřené barvami, vůněmi a dalšími prvky. Provádění rituálu dynamizuje vlastní imaginaci a vůli operatéra. A konečně rituál obsahuje slovní formule, které mají v astrálu tvořivé účinky. Určité rituály a s nimi spojené slovní formule si může operatér připravit sám, vykonává-li nekromantickou operaci zaměřenou na bytosti, kterou dobře zná, neboť použije v rituálu a formulích tyto znalosti, a tím její astrální fantom ,,přitahuje“ do sféry pozemského světa.

© PannaCz.com

Produkt evokace

Produkt evokace, zjev evokované bytosti, je kritiky magie pokládán za pouhou halucinaci, lidé, kteří se evokacemi zabývali, však zjevy, které vyvolali, pokládají za skutečné v konvenčním slova smyslu tj. za materializované zjevy, které mohou mít různé stupně vnímatelné určitosti, od mlhavých útvarů až po plazmaticky formované bytosti, tj postavy tvořené jakousi mlhovinou namodralé barvy s více či mně výraznými tvary a zjevnými detaily. Někdy používají astrální bytosti ke své materializaci v průběhu evokace kouře z kuřidla, které je při ní používáno. Síla materializace je úměrná energii oběti, která je přinášena. V černomagických operacích je obvykle vázána na krev, v teurgických na vůni květin nebo určitých ingrediencí.

Axiomy magické evokace

Klasická forma magické evokace se opírá o několik důležitých axiomů:

-          Cílem evokace je vytvoření magické bytosti nebo spojení s magickou bytostí již existující, aby bylo dosaženo určitých účinků.

-          Magickou operaci provádí operatér sám, ve spojení s pomocníky tak, aby celkový počet účastníků byl lichý, nebo prostřednictvím média,  které může používat nějaký druh magického zrcadla.

-          Magická operace se provádí ve volné přírodě, na vhodném puštěném místě, kde je pravděpodobné, že její průběh nebude narušován, nebo se provádí ve vhodné místnosti nebo magické oratoři.

-          Magická operace se provádí vždy tak, že její účastnící stojí v ochranném magickém kruhu: v průběhu operace nemá být kruh za žádných okolnosti opuštěn; je-li operace ukončena odesláním evokované bytosti a očistným vykouřením prostoru, kde byla vykonána, je dovoleno opustit kruh až po dvou minutách.

-          Vlastní operaci předchází příprava několikerého druhu: 1. mentální příprava operatéra, případně dalších účastníků; 2. Osobní příprava účastníků prováděná těsně před operací, která spočívá hlavně v osobním očišťování; 3. Příprava vlastní operace (magického kruhu, trojuhelníku zjevů, kuřidel, pantaklů, obětin atd.)

-          Operace se provádí v astrologicky vhodně zvolené době, která koresponduje s povahou operace, a podporuje tak její účinky v astrální sféře.

-          Vlastní operace magické evokace probíhá v následujících sekvencích: zhotovení nebo položení magického kruhu, vstup do kruhu a jeho uzavření, ,,zaklínaní“, fixace zjevu a jeho ovládnutí, uložení úkolu, odeslání zjevu, bezpečnostní vyčištění prostoru kuřidlem, výstup z kruhu a jeho zrušení.

-          Výše uvedené operace (povaha) a některé další úkony mají přísně rituální povahu, takže na jejich provedení nesmí být nic měněno; výjimku tvoří operace nekromantické a některé operace teurgické.

-          Předmětem operace je obvykle vyvolání (,,citace“) astrální bytosti nebo její vytvoření.

Evokaci provádí vždy jen jedna osoba. Je-li jich přítomno více, ostatní pouze asistují. V kruhu může být přítomen pes nebo kočka jako detektory astrální bytosti. Každá evokace musí mít pádný důvod. Eliphas Lévi uvádí, že evokovat ducha je umění vniknout v ideu tohoto ducha. Povzneseme-li se na jeho úroveň, strhneme ducha k sobě a on nám bude sloužit. Neučiníme-li tak, strhne nás on a my budeme otročit jemu. Vyvolávání nechť je vždy odůvodněno a nechť vždy slouží dobrému účelu. Jinak je evokace šílený výkon. Nebezpečný rozumu a zdraví. Chceme-li evokovat z pouhé zvědavosti, abychom něco viděli, předem se připravme na neúspěch a zbytečnou námahu

Vývoj magických technik evokace

Vývoj magických technik evokace postupoval od všeobecně závazných rituálních postupů k individuálně komponovaným dramatizacím. Rituální postupy jsou zesilovány astrálními egregory, vytvořenými staletími opakovanými postupy; individuální dramatizace objektu evokace je zesilována excitačními účinky dramatizace na psychiku účastníků; dramatizace může být spojována s hudbou, tancem, zpěvem a recitaci. Její scénář a verbální obsah si vytváří sám operatér, případně se spolupracovníky na základě studia bytosti, která má být evokováná, a je vhodné, aby celá dramatizace byla pojata esteticky. Rozsah předmětu evokace je široký, ale z názvu předmětu není vždy laikovi zcela jasné, co vyjadřuje.

Podstata magické evokace

Podstatou magické evokace je dramatizace určitého tématu, dynamizující na jedné straně transcendentální magikovo alter-ego a na druhé straně stimulující astrální útvary nebo astrální světlo k formování určitých útvarů, nebo provokující vystoupení útvaru již existujících.

© PannaCz.com

Struktura klasické formy evokačního rituálu

1.      Introdukční adorace – úvodní motlitba, kterou se magik obrací k božskému principu, z nějž čerpá svoji autoritu, aby mohl poroučet duchům, případně se s tímto božským principem identifikuje.

2.      Deklarace – krátké prohlášení, jimž evokatér představí sebe i své společníky.

3.      Adresa – obsahuje jméno volané entity, obvykle s uvedením její,,hodností“, sféry a dalšími potřebnými upřesněními.

4.      Apelace – na konkrétní autority, na které se magik odvolává.

5.      Instrukce – pokyn entitě, co má udělat, tj. jak, kde, jakým způsobem a v jaké podobě se má zjevit.

6.      Konjurace – vlastní zaklínaní

a)      Parciální (partikulární) – většinou stručná, ale v podstatě kompletní výzva entitě, aby se zjevila. Magik zde již operuje plně ve jménu příslušných autorit.

b)      Principiální - hlavní konjurace, představuje jakési,,tělo“ celého zaklínaní. Je zpravidla delší pasáž, jejíž významnou součásti je enumerace Božích jmen, o jejichž autoritu se magik opírá.

c)       Nominální – v závěrečné konjuraci evokatér zaklíná entitu tzv. barbarskými jmény. Toto zaklínání často obsahuje krátká jednoslabičná slova, někdy i pouhé izolované hlásky. Při pronášení této konjurace je třeba silně intonovat.

7.       Rekognice – zjišťování totožnosti ducha, protože někdy se může stát, že se dostaví jiná entita, než která byla volaná. V tomhle případě buď magik s touto entitou komunikuje, pokud o to má zájem, nebo ji propustí.

8.      Recepce – přijetí ducha, které obsahuje pozdrav či přivítání, a často i formuli pro jeho připoutání (vinkulace).

9.      Konverzace – vlastní komunikace s duchem. Magik sdělí entitě své dotazy nebo svá přání, vyslechne její odpovědi a reaguje na její podněty.

10.    Gratulace (gratiam agere) – je to jakési ,,poklepání po rameni“, kdy magik vyjádří entitě svoji spokojenost a poděkuje jí za účast a za prokázané služby.

11.    Valedikce – rozloučení se s duchem a jeho propuštění, často spojené s výzvou, aby se v budoucnu zase dostavil, až bude znovu volán. Je vhodné entitu na odeslání předem upozornit slovy, že bude propuštěna.

12.  Konkluzivní adorace – závěrečná modlitba, která ukončuje evokaci, v níž magik děkuji božskému principu za poskytnutou podporu, díky níž zdárně zakončil svoje dílo.

Tato klasická forma se v praxi téměř nevyskytuje. Ve skutečnosti bývají některé kroky vypuštěny (v moderní magii existuje sklon vypouštět hlavně modlitby, také parciální konjurace může někdy chybět), některé se objevují v jiném pořadí, nebo mohou být i přidány.

Abramelinova kniha o posvátné magii

Velmi specifický, ale snad nejdůležitější předmět magické evokace podává Abramelinova kniha o posvátné magii. Předmět této evokace je označován jako ,,strážný anděl“, což je ve skutečnosti génius evokatéra, který je ovšem uložen v hloubce jeho kolektivního nevědomí a zatěžuje jeho magické alter-ego silami ,,sedmi pekelných knížat“, tj. sedmi fylogeneticky preformovanými sklony, které musí operatér personifikovat a ,,povolat na svět“, aby se s nimi konfrontoval a dosáhl vnitřní harmonii. Proto je to způsob magické činnosti, která, jak se vyjadřuje Crowley, není ani černou ani bílou magii. Pracuje se zde s magickými čtverci v podmínkách podstatně jednodušších, než předepisují rituály středověké klasické magie. Provedení této operace patří však k nejriskantnějším operacím magie, neboť operatér tu uvolňuje animální složky svého alter-ega, které ,,spí“ na dně jeho nevědomí a jsou nyní probuzeny a manifestují se jako nestvůrné útvary, neboť jsou to mocnosti vskutku pekelné, mocnosti pekla, jež je v operatérovi samém.

Magická zrcadla

Velmi důležitou oblasti obřadné praktické magie je práce s magickými zrcadly, která jsou jakýmisi nástroji přímého zření do astrálu. Operatér s nimi může pracovat sám nebo prostřednictvím média; při této práci má být vždy chráněn magickým kruhem, neboť práce s magickými zrcadly není o nic méně riskantní než klasické formy evokace. Magické zrcadlo má zhotovovat sám operatér, který mu také dává v odpovídajících astrologických korespondencí určitý magický náboj a opatřuje ho izolačními, kondenzačními a polarizačními nátěry a posléze je svazuje do dřevěného rámu, ukládá do zvláštní skříňky a opatruje. Rozlišují se zrcadla mužská a ženská, pro individuální a kolektivní nazírání a specializovaná zrcadla pro určité druhy operací

Pravidla pro individuální práci s magickým zrcadlem

1.      Černá zrcadla jsou zrcadla saturnská a hodí se nejlépe pro muže.

2.      Nádoby, číše plněné vodou a zrcadla z kovů odpovídající ženským planetám hodí se pro ženy.

3.      Koule mohou sloužit oběma pohlavím, pokud jejich určení není precizováno užitým materiálem.

4.      Můžeme zírat do zrcadla sami nebo užit i prostředníka; k tomu se hodí nejlépe dítě před pubertou nebo médijní žena. Subjekt posadíme k zrcadlu a požádáme jej, aby do něho zíral. Pak se postavíme za tohoto prostředníka, položíme mu ruku na hlavu nebo pozdvihneme obě ruce až k záhlaví.

5.      Vyjímaje práci s médiem, nesmí zrcadlo užívat nikdo jiný než jeho majitel.

6.      Zapráší-li se povrch zrcadla, je nutno opláchnout ho lihem, kyselinou fluorovou a otřít sametem.

7.      Zrcadlo má být denně magnetizováno nejméně pět minut.

8.      Čím častěji se ho používá, tím je lepší.

9.      Užíváme-li zrcadlo, obraťme proti světlu jeho zadní stranu, nikoli jeho citlivou plochu.

10.  Poloha zrcadla musí být šikmá, tj. vrchol musí být odvrácen od čela pozorovatele.

11.  Zrcadlo budiž skloněno tak, abychom neviděli nic než jednobarevnou jasnou plochu.

12.  První, co se na magnetické ploše tohoto nástroje objeví, jsou mraky; jejich barva značí povahu planetárních vlivů, jež symbolizují.

13.  Po pravici zjevují se symboly, po levici věci skutečné.

14.  Pohyb mraků od strany symbolu (levé) ke straně reality (pravé) je dobrým znamením, opačný pohyb je špatný a je nejlépe ihned práci ukončit.

15.  Denní světlo zrcadlům škodí, měsíční prospívá.

16.  Užíváme-li světlo barevné, nutno dbát vždy na planetární korespondence, tj. alespoň vhodnou barvu pro den a hodinu.

17.  Podobně je tomu i s parfémy

Operatér nahlížením do zrcadla, získává vize pohybujících se obrazů; obrazy pohybující se směrem k němu souvisejí s jeho vlastním astrálem, obrazy pohybující se směrem od něho souvisí s mimoosobním astrálem.

Vzhled a uchovávání zrcadla

Zrcadla mají být oválná nebo kulatá, nikoli hranatá, a před použitím je třeba zrcadlo dynamizovat. Běžně se užívá zrcadlo zhotovené z vyhlazeného asfaltu nebo z grafitového řezu, zasazené do dřeveného rámce. Na zadní stěnu se připojuje magický náboj a stěna se pak uzavírá například lepenkou. Zrcadlo má být uchováváno ve skřínce z olšového dřeva, zabalené do černého sametu; skříňka je uvnitř vyložená zlatou fólii, v rozích skříňky jsou uloženy čtyři koule (měděná, železná, olověná a skleněná naplněná rtutí, které byly magicky posvěceny). Při rituální práci se zrcadly se má používat magický kruh, ale kuřidla se nahrazují odpařováním aromatických lihových výtažků.

© PannaCz.com

Vykuřování

Významnou součástí ritů obřadní magie je vykuřování ( fumigace) magickými kuřidly. Jsou to látky rostlinného, živočišného nebo minerálního původu, jež se – pokud nehoří samy - zahřívají, pálí nebo praží, aby uvolnily prchavé substance nebo kouř. Klasickým nástrojem, používaným k tomu účelu, je kovová kadidelnice se žhavým dřevěným uhlím, která někdy bývá opatřena perforovanou poklici.

Magická kuřidla

V evokační magii se používají kuřidla purifikační, exaltační, materializační a obranná.

Purifikační kuřidla se používají na přípravu místa a operatéra k  magickému aktu a vykuřuje se nimi před zahájením evokace nebo při úvodní modlitbě.

Exaltační kuřidla, k nimž náleží mnoho narkotik a vonných rostlinných esencí, přímo působí na operatérovy smysly a uvádějí jeho psýchu do žádoucího receptivního stavu, používají se v průběhu evokace.

Materializační kuřidla bývají zpravidla pomocnou přísadou k ostatním; jsou složena z kondenzačních esencí a představují látku, ze které evokovaný zjev vytváří svůj podstatný tvar. Vykuřuje se nimi během evokace, buď samostatně, nebo spolu s exaltačním kuřidlem.

Obranná kuřidla slouží k zapuzení evokovaných jevů, když byla evokace skončena.

Nejdůležitější kuřidla

-          purifikační: yzop, tymián, sušené plody jalovce, rozmarýn, sporýš, kozlík, myrha, kadidlo, mastix, benzoe, styrax, bílý santal, bílý jantar, bílá pryskyřice;

-          exaltační: konopí, mák, mochna plazivá, blín, bolehlav, miřík, skořice, vavřín, muškátový oříšek, koriandr, červený santal, třemdava, růžový med a celá řada pryskyřic;

-          materializační: čerstvá krev a pohlavní sekrety některých živočichů, kostní prášek, magnetovec, lilie, heřmánek, mandragora, akácie, šalvěj, bezová dřeň;

-          obranná: asant, květ kopretiny, řepík, pivoňka, durman, pelyněk černobýl, vrba, třezalka, routa, tabák, síra;

Průvodní jevy při evokaci

Poměrně častým jevem při evokaci bývá zvláštní a těžko popsatelný pocit jakéhosi celkového tlaku, který se v průběhu zaklínaní dříve či později dostaví. Podobá se pocitu, který mývají citlivé osoby, ocitnou-li se v silném elektromagnetickém poli. Tento vjem ovšem může být různě modifikován podle ,,vnitřního nastavení“ operatéra. K dalším průvodním jevům patří jevy optické (blesky, jiskry a další světelné efekty), akustické (velmi široká škála jevů od rachotu hromu až po praskání v nábytku), atmosférické (náhle zastavení nebo naopak rozpoutání větru nebo deště, duha apod.) a mnoho dalších (např. neobvyklé chování zvířat). Zdá se, že celá příroda na magikovo konání smysluplně  a inteligentně reaguje. Jednotlivé případy jsou velmi působivé pro toho, kdo je přežívá. I při nezdařené magické operaci lze obvykle některé z těchto jevů pozorovat.

Nejčastější chyby při evokaci

1.      Nedostatečná dlouhodobá příprava tj. cílevědomé, systematické a vytrvalé pěstování potřebných osobních vlastností, bez nichž se z nikoho magik nestane.

2.      Vrozené dispozice samy o sobě nejsou člověku moc platné. Většina lidí totiž skončí s magii dříve, než tyto dispozice stačí rozvinout.

3.      Mládí samo o sobě není pro praktikování magie principiální překážkou, ale má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že mladý člověk nemusí překonávat tak velkou endopsychickou bariéru; nemá ve svém vědomí ještě tak pevně zafixováno, že ,,to nejde“. Nevýhodou je nevyzrálost osobnosti, nedostatek zkušenosti (ne pouze magických ale vůbec životních) a často i nedostatečné nejen hermetické, ale i obecné vzdělání.

4.      Magik by neměl evokovat bytosti, které jsou analogické planetám, jež jsou v jeho nativním horoskopu poškozeny Plutem, protože i kdyby evokace byla správně provedena, pro operatéra by mohla mít fatální následky.

5.      Nedostatek vytrvalosti a trpělivosti. Je třeba počítat s tím, že výsledky se nemusí dostavit hned při prvním pokusu

6.      Směšování různých pracovních modelů ve snaze dosáhnout co nejlepšího výsledků a pak to nestojí za nic. Operatér může používané postupy do jisté míry přizpůsobit svým potřebám, ale musí vědět proč a jak.

7.      Magik se nesmí nechat zaskočit situaci, kdy je zjev vyvolané bytosti neobvyklý nebo neodpovídá jeho očekávání.

8.      Natáčení evokace.

9.      Nerozlišování magika mezi ,,magickým“ a běžným stavem jeho vědomí.

10.    Nerespektování základní kompetence jednotlivých entit.

Zdroje:

  • Milan Nakonečný: Magie v historii, teorii a praxi,

Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář 2009,

  • Josef Veselý: Magie,

Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář 2008,

  • Josef Veselý: Magie pro pokročilé,

Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář 2009

© PannaCz.com Noetika - zpracovala Sára


Edice pannacz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality