Magický idealismus a jazyk magie

Moc...
 23
Birven a perská magie, jazyk magie, magické papyry - Egypt, Novalis a magický idealismus, Schopenhauer a hádanka člověka, magnetismus a magie, tvořivá magie, Magie pralidí dávných dob, mužská a ženská stránka entit - magie... Transcendentální magie
Zobrazen: 2891x   24. 4. 2006

Novalis a magický idealismus

Pojem magického idealismu vytvořil německý romantický básník Novalis (Friedrich von Hardenberg, 1772—1802) ve svém díle Magische Fragmente; v něm svým způsobem vrcholí zájem romantiků o okultismus a magické je zde chápáno jako jednota myšlení a vnějších věcí. Tento magický idealismus, později rozpracovaný dalšími mysliteli, je jakýmsi filosofickým základem magického pojetí světa. Výrazné stopy magického idealismu lze najít též v díle A. Schopenhauera Ober den Willen in der Nátur (1836 — zejména v kapitole Animalischer Magnetismus und Magie, česky O animálním magnetismu a magii, Praha 1919). Pejorativní akcent dává pojmu magického idealismu německý kritik okultismu M. Dessoir (Vom Jenseits der Seele: Die Geheimwissenschaften in kritischer Betrachtung, 6. vyd. Stuttgart 1967), který staví magický idealismus do protikladu k vědeckému pojetí světa. V tomto smyslu by bylo možno chápat magický idealismus jako krajní případ filosofického idealismu (lépe spiritualismu).

Birven a perská magie

Z moderního hermetického hlediska propracoval pojetí magického idealismu významný německý hermetik H. Birven (v časopise Hain der Isis, ročník 193l,č. 1 a násl.). Podstatou magického idealismu je magické pojetí světa. Novalis chápe magické jako absolutní a v souhlase s perskou a chaldejskou magií jako imanenci božského ve všech jeho emanacích, tj. ve všem stvořeném. To mu dovoluje, aby hovořil např. o magické astronomii, gramatice, filosofii, náboženství, chemii atd. — tedy ve smyslu absolutní astronomie, gramatiky atd. Dalším znakem magického je podle Novalise to, že vše je symptomem absolutna a vše spolu tedy skrytým způsobem souvisí jako části a jednotlivé projevy těla. Novalis tu zdůrazňuje základní hermetickou tezi o skrytých analogiích věcí a jevů. S tím dále souvisí učení o signaturách věcí a jejich fyziognomii, což je opět vyjádřením skutečnosti, že vše emanovalo z jediného prazákladu.

Jazyk magie

Svou pozornost pak Novalis věnoval zejména magii jazyka; zde byl silně ovlivněn kabalou. V užším smyslu chápe magii jako „mystickou nauku o jazyce". Blíží se tak odhalení podstaty magického jazyka užívaného v ceremoniální magii. Magický jazyk je tajemným symbolem a současně prostředkem komunikace s transcendentnem, je jím možno působit na jevy a věci, neboť s ním skrytě korespondují. Novalis však nehovoří o posvátných magických jazycích, nýbrž chápe slovo jako podstatu věci, kterou označuje. Odtud pak dospěl k magickému pojetí poezie. Básník a mág mají v tomto smyslu něco společného — později se k této tezi vrátil J. Sar-Péladan na konci minulého století. Ztotožnění magie a poezie, resp. magického jazyka a poezie bylo hlavním Novalisovým cílem; sám sice, jak ukazuje jeho dílo, studoval historické prameny magie, nebyl ovšem hermetikem a jeho pojetí má spíše charakter literárního eseje. Svými názory stál blízko filosofickému transcendentálnímu idealismu Kanta, Fichteho a ovšem Schellinga (T. Hae-ring: Novalis als Philosoph, Stuttgart 1954). Své názory na magický idealismus Novalis výrazně formuloval zejména v díle Logo-logické fragmenty a Das allgemeine Brouillon (in: Novalis Schriften, sv. I.—III., Stuttgart 1960, 1965, 1968, zejména sv. II.).

Schopenhauer a hádanka člověka

A. Schopenhauer napsal na obranu magického idealismu velmi výstižně: „Abychom se mohli všem tajemným sympatiím nebo dokonce magickým účinkům vysmívat, musíli bychom shledávat svět zcela, ano, zcela a docela pochopitelným. To je však možno jen tenkrát, pohlédneme-li do něho zcela povrchním pohledem, jenž nepřipouští potuchy, že jsme ponořeni v moře hádanek a nepochopitelností a nerozumíme a neznáme zcela podrobně ani věci, ani sebe" (cit. d., str. 19). Tento filosof pak chápe magické v protikladu ke kauzálnímu a uznává, že vedle objevovaných kauzálních souvislostí jevů „musí být ještě jiné, samou podstatu všech věcí prostupující, rovněž podzemní spojitost, pomocí níž je možno působit z jednoho bodu zjevu bezprostředně na každý jiný pomocí nexům metaphysicum, že musí být dle toho možné působení na věci zevnitř, místo jako obvykle zvnějšku, působení zjevu na zjev pomocí samé podstaty, která je u všech věcí jedna a táž; že právě tak, jako působíme kauzálně, jako nátura naturata, jsme stejně schopni působit jako nátura naturans, a že můžeme na okamžik uplatnit mikrokosmos jako makrokosmos; že hranice individuace a rozlišování, ať jsou jakkoli pevné, přece mohou příležitostně připustit nějakou komunikaci..." (cit. d\, str. 20 n.).

Magnetismus a magie

Schopenhauer pak spatřoval důkaz tohoto pojetí v animálním magnetismu a domníval se, že „magická síla spočívá ve vůli samé" a že tato za určitých podmínek přestane být pouhým přáním a stane se skutkem, „dostane corpus". Kdybychom ostatně poznali lidskou mysl, nebylo by na zemi nic nemožného, píše Schopenhauer, který tak v pojetí magie navazuje přímo na Paracelsa a J. Bohmeho, již spatřují základní princip magie rovněž ve vůli. Schopenhauer chápe vůli jako kosmický tvůrčí princip a vůli jedince jako individuální participaci na vůli univerzální: člověk chce to, co v něm chce příroda, ale ta jeho chtění propůjčuje často iluzivní povahu; příkladem je láska, jejímž cílem je rozmnožování, ale člověk ji chápe jinak, pokud se ji vůbec snaží pochopit. H. Birven navazuje na dosavadní pojetí magického idealismu jako filosofického základu magie, když píše: „Veškerá magie je původně tvořivou činností vůle. Veškerá tvořivá činnost je uměním, a proto je umění a nikoli vědění podstatou magie." Birven patří k těm, kdož odhalili psychologickou podstatu magie, či lépe řečeno její transpersonálně psychologickou podstatu, a proto odsuzuje dílo H. C. Agrippy z Nettesheimu o magii jako „strnulou formuli" a „mrtvou ceremonii", neboť tento klasik okultní filosofie nepostřehl nevědomé zdroje magie.

Tvořivá magie

Pravá tvořivá pramagie byla uměním a náboženstvím současně a původní, dosud neintelektualizovaný člověk byl přirozeným mágem ve své schopnosti komunikovat s živoucími elementy oné dimenze bytí, která je dnešnímu člověku již zcela cizí. Dnešní intelektualismus je v protikladu ke všemu magickému, zdůrazňuje Birven, který své pojetí magie staví na „psychismu univerza", tj. na předpokladu, že psychické je univerzální dimenzí všeho existujícího a je tak i možným prostředkem navozování akauzálních vztahů a účinků odehrávajících se mezi jevy. Jinak řečeno: existuje univerzální psychické pole, které má funkční vztah ke všemu jsoucímu, zahrnuje materiální věci a jevy stejně jako ideje a individuální psychické stavy. Také toto pojetí předpokládá, že vše existující má společný původ a že v psychismu jsoucna je obsažena možnost oněch paranormálních komunikací a interakcí, které tvoří svět magie.

Magie pralidí dávných dob

Birven prohlašuje magii za starou jako svět; její prafunkcí je „univerzální psychismus", a proto již pralidé dávných dob ji „měli v krvi", neboť to byli, ve srovnání s dnešními intelektualizovanými lidmi, „čistě psychické bytosti", které svým podvědomím byly v nejvnitrnějším vztahu se všemi kosmickými vlivy, a celé univerzum se jim projevovalo jako živoucí duše. Tento pračlověk neuchopoval jen vnější stránku věcí, nýbrž pronikal k jejich psychické podstatě. To, co pak E. Dacqué označuje jako „Natursichtigkeit" (schopnost vnitřního zření přírody), nazývá Birven přímo „Seelensichtigkeit" (schopnost vnitřního zření duše — rozumí tím duši věcí a jevů v panpsychickém slova smyslu). A tak od svého prapočátku není magie ničím jiným než působením duševního na duševní, ducha na duchovní, je komunikací a interakcí „duší".

Magické papyry - Egypt

Studujeme-li magické papyry starých Egypťanů nebo čarodějnické prostředky přírodně žijících národů, všude, kde se dosahuje magických účinků, čaroděj vyvolává „duchy", kteří mají splnit jeho přání. To znamená, že tam, kde se má docílit fyzických účinků, které není možno způsobit fyzicky, obrací se mág na vnitřní duševní podstatu přírodních jevů. Tyto magické rituály pocházejí právě z oné původní schopnosti vnitřního zření duše, z přirozeného metafyzického poznání pračlověka, poznání dnes již ztraceného. Nesčetní „duchové" a démoni čarodějnických knih jsou v dnešním našem pojetí „démonologickou fyzikou"; ve skutečnosti jsou duší různých jevů a věcí. Jinde se uvádí, že např. asyrští démoni různých chorob jsou v podstatě mikroby či viry, které je způsobují. Veškerou původní magii pak Birven v tomto smyslu pokládá za „experimentální vědu podvědomí", je to věda, která zná elementární síly tohoto nevědomí a jejich spojení s duševními silami přírody. Stejné pojetí magie zastával v podstatě i mnichovský paleontolog a filosof E. Dacqué, na rozdíl od Birvena však nezdůrazňuje, že hlavním zdrojem dynamizace těchto psychických sil lidského nevědomí je sexualita. Vedle této okultní psychologie má však magický idealismus i svou okultní ontologii, která vychází z předpokladu, že každá věc není jen tím, čím se jeví, nýbrž obsahuje v sobě ještě svůj protiklad ve stavu latence. Pro každou metamorfózu pak platí zákon, že potlačení protikladu nemůže být nikdy úplné, neboť z protikladů vychází živoucí pohyb, a ve věcech a jevech proto existuje věčné napětí, které jim dává určitý vzorec vibrace, jímž otevírá možnost působení na podstatu těchto věcí a jevů, resp. na přeladění jejich vibračního vzorce. A mluvené slovo, modulovaný zvuk, proniká do struktury těchto vibrací, aby je usměrnilo.

Mužská a ženská stránka entit - magie

Dualismus jsoucna je mužská a ženská stránka jeho entit. od Novalisovy básnické předtuchy se tedy v magickém idealismu, čili v pojetí magického obrazu světa, dospělo až k jakési okultní psychologii a fyzice. Stavba magického dualismu má dva pevné opěrné sloupy: především je to fakt (nikoli už jen postulát) existence akauzálních souvislostí mezi jevy, a za druhé panpsychismus (vše jsoucí má svou „duši", nikoli ovšem duši jako duševní strukturu konvenční empirické psychologie). Synteticky vzato je tedy magický idealismus založen na jednotné skutečnosti, transcendentní podstatě všech věcí a jevů, jejichž bytí je skrytě propojeno prostřednictvím duševního, které je současně vnitřní podstatou jejich života, přičemž veškeré formy jsoucna existují současně jako jednota protikladů, tj. v polaritě mužského a ženského, a jako entity s určitým vzorcem vibrace, který umožňuje zvláštní druhy interakce mezi nimi, mají charakter akauzálních vztahů. Magický idealismus — aniž by používal tohoto pojmu, ale v duchu předcházející tradice — dále rozvinul americký okultista I. Regardie (1969). Také jeho základní tezí je, že prostředkem magie je univerzální psychismus, takže magie je mu vlastně jakousi okultní metapsychologií. Idea panpsychismu je ovšem stará (v. Hylozoismus a hylemorfismus) a byla nejúplněji propracována v díle C. G. Junga, který psychiku chápal jako druh biofyzikálního pole, jako zcela zvláštní svět se specifickými zákony bytí. V klasickém hermetismu je idea panpsychismu obsažena v konceptu astrálního světla jako univerzálního působce a zprostředkovatele (astrál je svět „duše", jeden ze tří světů), je tedy vyjádřena jen jinou terminologií.

Transcendentální magie

Transcendentálně psychologické pojetí magie formuloval také G. Bruno (De magia physica, Sigilli sigillorum a zejména De triplici minimo II., 6): je-li svět duševní podstaty, existuje možnost transcendentálního působení člověka na přírodu; to se uskutečňuje na základě sympatií a antipatií mezi jevy a za účasti „duševní kontrakce" (od¬vrat od světa, jak ho praktikoval Pythagoras, Zoroaster a jiní divotvorci — Ježíš strávil sám 40 dnů v pou), která má několik forem, např. též „sílu víry". Hmota je „matka všech věcí", chovající ve svém lůně formy všech věcí, tedy různé psychické potence — pak ovšem lidsky psychické může působit na psychické všech forem hmoty. Stejné pojetí měl i T. Campanella (De sensu rerum et magia): celý svět je proniknut senzitivní duší. Regardie (1980, s. 36) sice zdůrazňuje, že „magie není psychism", ale znamená to jen, že není vysvětlitelná konvenční psychologií. Magický idealismus se opírá o „duši věcí".

Literatura

Birven H.: Lebenskunst in Yoga und Magie, Zurich 1953. — Dacqué E.: Nátur und Seele: Ein Beitrag zur magischen Weltlehre, 3. vyd. Munchen—Berlin 1928. — Fankhauser A.: Magie: Versuch einer astrologischen Lebens-deutung, Zurich—Leipzig 1938. — Friedlander S.: Katechismus der Magie, repr. Munchen 1978. — Regardie I.: The three of Iife: A study in magie, 6. vyd. New York 1980. — Schertel E.: Magie: Geschichte-Theorie-Praxis, Prien Obb. 1923, Lexikon magie, M. Nakonečný. V případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality