Magie - černá, božská a nadpřirozená magie

Černá magie
 23
Magie černá, božská, nadpřirozená, bílá, Démon Belial, černomagický akt a pozice černokněžníka. Jaké jsou historické pohledy na magii. Co je to donucení pekla?
Zobrazen: 19104x   13. 4. 2006, aktualizováno: 24. 4. 2006

MAGIA DIVINA – božská magie

(Lat. božská magie.) Poměrně řídké označení vyššího druhu magie, v podstatě teurgie, jejímž předmětem je styk s vyššími bytostmi, které bývaly nazývány bohy.

MAGIA INNATURALIS – nadpřirozená magie

Ve středověku se magie děli¬la na magii přírodní (magia naturalis) a magii v užším slova smyslu (magia innaturalis — magie nadpřirozená), která se zabývala stykem s nadpřirozenými bytostmi, zatímco první studovala a používala skryté síly přírodních věcí.

MAGIA NIGRA – černá magie

(Lat. černá magie.) Původ tohoto názvu je vykládán ze zkomoleni řeckého terminu „nekromameia" (nekromantie - evokace mrtvých ke zvědným účelům). V katolické církvi bylo toto slovo ztotožňováno s každým nedovoleným čarodějnictvím a změnilo se nakonec v „nigromantii" či „negromantii", černokněžnictví. Jedná se tedy o záměnu dvou slov různého významu, ale zvukově podobných: latinského „niger" (černý) a řeckého „nekros" (mrtvý). Magia nigra je tedy název pro černou magii či černokněžnictví.

Černá magie

Historicky vzato je černá magie zvrhlou magií vůbec a lze mít za to, že tajemství magie byla chráněna právě proto, aby jich nebylo zneužito k nízkým a nebezpečným účelům. Stejně tak lze předpokládat, že praktické pěstování magie bylo patrně především pěstováním magie černé, neboť ta byla svůdná pro určitý typ lidí, kteří v magii spatřovali prostředek k dosaženi toho, co jim život odepřel, na co nestačili svými přirozenými silami, i všeho nedovoleného a současně lákavého. Potvrzují to magické grimoáry, které obsahuji především černomagická témata. Černou magii je možno definovat buď prostředky, kterých používá (astrální larvy, elementálové, démoni), což je užší pojetí, nebo cíli, které sleduje. Za černou magii lze považovat každou magickou praxi, která má za cil působeni zla, a v nejširším smyslu pak každou magii motivovanou sobeckými účely. R. Cavendish (1967) charakterizuje problém poněkud zjednodušené takto: „Za černou magií stoji, jako hnací síla. touha po moci(...) Černá magie má své kořeny v nejtemnějších oblastech lidského vědomi a to tvoři velký díl její přitažlivosti. Je ale víc než jen produktem záliby ve zlu (...), je titánským pokusem člověka povýšil sebe sama a zaujmout místo, které náboženství vyhrazuje bohu." V černé magii se ovšem nepromítá jen touha člověka po získání moci, ale všechny jeho neukojené potřeby. A tak existuje primitivní černá magie grimoárů určených pro venkovské čaroděje (jak způsobit, aby krávy nedojily apod.) a pro nenávistná očarováni vůbec („uhranuli", „uděláni" a další poškozeni či dokonce zničeni druhé osoby) a černá magie ideového typu. která je prostředkem integrace se světem zla vůbec. Existují tří historické prototypy černých mágů: rytíř Gilles de Retz (t 1440), zvrhlý vrah desítek dětí, jejichž krev a muka mu měla magicky opatřit zlato, dr. Johannes Sibelius zvaný Faust (t kolem 1530), který se v touze po věděni a ženě upsal ďáblu, a Aleister Crowley (1875—1947), excentrik posedlý libidem, oddávající se nejzvrhlejším čarodějníckým praktikám.

Pekelný slovník – černá magie

Převažující pojetí černé magie dobře charakterizuje vymezeni, které podal C. de Plancy ve svém Pekelném slovníku (1845, s. 529): „Magie černá neboli ďábelská, vyučovaná ďáblem a praktikovaná pod jeho vlivem, je umění obcovat s démony s důsledkem učinit s nimi pakt a nechat si sloužit od nich tak, aby činili nadpřirozené věci." Zlo Černé magie bylo vždy spojováno s ďáblem, ačkoli v jejím působeni bylo využíváno i skrytých sil přírodních věci (šťáv různých bylin apod.). Praxe černé magie je spojena s fantaziemi plynoucími ze všeho, co v sobě Člověk muset potlačit, co si musel odepřít, co mu nebylo dovoleno nebo dopřáno. To je psychologicky působivá stránka černé magie, která je motivující i pro člověka současnosti, černá magie je v tomto smyslu jednou z aniropologických konstant. K. Seligmann (1948) naznačuje, že k nejčernějšímu čarodějnictví byli zneužíváni i andělé bílé magie, ale to je zcela pochybné, neboť tzv. „andělé" reprezentují sily tvořivé, které nemohou být zneužity k destrukcím a které vstupují do styku jen s morálně vyvinutými jedinci. Nástrojem černé magie byl vždy ďábel, neboť její díla vycházela vždy jen z aktivace vlastních animálních skionú, které participují na égregorech egoistických pudů. Dokazuji to cíle černomagických operací, které vždy vyjadřuji špatné lidské sklony a afekty, jakož i formy těchto operaci, při nichž se nezřídka používalo drastických lidských oběti, zejména nevinných dětí.

Černomagický akt - magie

Typickým černomagickým aktem bylo izv. očarování, jehož cílem bylo obvykle poškozování a ničení druhých lidí a jejich majetku, jejich ovlivňováni a podřizování. Charakteristickým projevem této nenávistné magie je volt (v.j. magický prostředek ničení druhého člověka známý ve všech kulturách. Avšak vedle lidské zloby se v dílech černé magie promítají i ziskuchtivost (hledáni pokladů) a poživačnost, zejména sexuální („sukkubické lásky" sexuální černé magie). Černomagické grimoáry jsou v tomto smyslu vynikajícím dokumentem sociologie, sociální a společenské psychologie své doby, zejména ovšem středověku, doby příkrých sociálních protikladů a tedy i rozjitřeného dychtěni, závisti, zloby a neukojených přání. Proto byla černá magie vždy především doménou lidí pokořených a neukojených a ovšem i zvrhlých, oslovovala především ,,ponížené a uražené", trpící a rozdychtěné. Sabat čarodějů a čarodějnic je projekci monstrózni fantazie vybičované neukojenými pudy.

Démon Belial - magie

Černomagickou vrstvu či temnou stránku lidské osobnosti dobře symbolizuje démon Belial (Das Buch BeSial, Augsburg 1473): tančící Belial je alegorii marnosti trvalého uspokojeni ze života, jehož podstatou je neustálé na¬rušování a obnovováni rovnováhy, tedy věčný pohyb, tanec, který je současně alegorií touhy štvané z místa na místo, od objektu k objektu. Beliaiův tanec a škleb je výrazem tohoto věčného neklidu lidské neukojeno-Stí a ztracené rovnováhy. Peklo, s nimž černá magie pracuje, je v Čaroději samém, je to ona temná stránka jeho osobnosti, která ho spojuje s égregory přírodně animální, biotické podstaty člověka, jeho hadích, ještěřích a hmyzích ,já", které se ve fylogenetických vrstvách jeho psychy splétají v odporné živočišné tvary a jsou personifikovány nestvůrnými podobami ďáblů. Toto peklo Člověka je hmotnou skutečnosti a jeho ďáblové nejsou pouhá slova, nýbrž síly, které ve dvacátém století neztratily nic ze své sveřepé působivosti. Proto i toto století má své sabaty a černoknéžniky. a dokonce, jak potvrzuji svědci, i své pakty s ďáblem, neboť má své nenávistníky, závistivce, zvrhlíky, neduživce, své zdeptané a nenasycené, své hledače pokladů. Proto na sebe ďábel může brát nesčetné podoby. Černým mágům se ďáblové zjevovali nejčastěji v po¬době černých havranů a koček, psů a kozlů i jiných zvířat, mnohdy v kontaminovaných podobách lid¬ských a zvířecích, nebo i ve velmi složitých zjevech — např. jeden z nejvyšších pekelných démonů Astaroth má podobu ošklivého anděla sedícího na draku a držícího v ruce zmiji. Personifikace těchto intrapsychických fenoménů jsou nepochybně jednou z největších záhad okultismu a svědči o tom, že dimenze psychiky a jeji interakce se světem jsou stále ještě známy jen zčásti. Teprve nedávné objevy s fotografováním některých halucinaci v prostoru, kam je jejich subjekt lokalizuje, dokazují, že i tato „fantastická"' stránka magie má své reálné jádro.

Ďábel vs. Černokněžník - magie

Ďábel je tedy Černokněžník sám, jeho praxe je podněcována silami, které ho současně pohlcuji, černou magii je vtahován do astrálních virů příslušných égregorů, které jej stimuluji a současně vysávají. Proto jsou osudy těchto černoknéžníků vždy tragické a drastické. Materiálními prostředky černé magie byla zejména noční a odporná zvířata (netopýr, ropucha), ohyzdné byliny (durman) a ovšem lidská krev a sperma. Případy černé sexuální magie uvádí např. H. Freimark (Okkultismus und Sexualita!, Leipzig 1938, s. 273 n.).

Donucení pekla - magie

Příručkami černé magie byla zejména proslulá Donucení pekla (Hoilenzwang), neprávem připisovaná Faustovi. (Jedno z těchto děl vyšlo např. v Pasové r. 1407, tj. mnoho let před Faustovým narozením.) K dějinám Černé magie patři neuvěřitelné historky, např. satanistické šilenstvi na hřbitově Saint-Médard, černé mše paní de Montespan, procesy s venkovskými čaroději a mnoho dalšich. Literatura: Cavendish R.: The Black ans, London 1967. F. R.: Dossiers secretes de la soreellerie ei de la magie noire. Paris 1971. — Waile E. A.: The book of ceremoniál magie, repr. New York 1969.

Z lexikonu Magie - M. Nakonečný - v případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality