O lidské duši, rozumu, soudnosti a obrazu duše

Rozum je povznesen nad osud a je v moci Prozřetelnosti, proto jej neafikují vlivy nebeských těles ani vlastnosti přírodních věcí. Obraz duše naopak je v moci osudu, stojí ale nad tělem; proto se mění působením přírodních a tělesných věcí.

Zobrazen: 13307x 2. 1. 2011, aktualizováno: 2. 1. 2011

Lidská duše sestává z rozumu, soudnosti a svého obrazu

Rozum osvětluje soudnost, soudnost se přelévá do obrazu duše, a to vše dohromady je duše. Není-li soudnost osvěcována rozumem, nemůže se osvobodit od omylu; rozum však, nemůže soudnosti propůjčovat žádné světlo, není-li on sám osvěcován Bohem samým, prvním světlem. První světlo v Bohu přesahuje jakoukoliv pojmovost, a proto nemůže být nazváno světlem pojmovým; když se však přelije do rozumu, stává se světlem intelektuálním a je možno chápat je v pojmech; vlévaje se prostřednictvím rozumu do soudnosti, stává se racionálním a je možno je nejen chápat v pojmech, nýbrž i myslet. Jakmile se rozšíří prostřednictvím soudnosti do obrazu duše, stává se toto světlo nejen myslitelným, nýbrž i představovatelným, avšak ještě nikoliv tělesně; teprve až se přemění v éterický prostředek duše, stává se tělesným, ale není ještě smysly vnímatelné, dokud nepřejde do těla z živlů složeného, v němž je teprve viditelným oku.

© PannaCz.com

Vezmeme-li v úvahu toto přelévání světla, může náš duch dosáhnout úžasné moci

může se totiž stát, že náš rozum, zaměřený v nejhlubším nitru k Bohu, může být naplněn božskou bytností a ozařovat svým světlem jednotlivé prostředkující články a dále rozlít své hojné a štědré světlo i na hutné, temné, těžké a smrtelné tělo, což pak je činí podobným hvězdám a právě tak zářícím, ba dokonce je toto světlo plnosti a lehkostí svých paprsků pozvedá do výše, jak to činí plamen se snítkem pazdeří, takže je toto tělo náhle jako duch přeneseno do vzdálených krajin, jak čteme v příbězích apoštolů o Filipovi, který po svém obrácení a křtu byl přenesen z Etiopie do Asdonu. Jiní procházeli zavřenými dveřmi a prchali ze žalářů a uvolňovali se z pout.

To méně udiví toho, kdo kdy viděl ony podivuhodné melancholiky, kteří kráčejí ve snách, chodí cestou necestou, stupují na nepřístupná místa a konají nejen to, co bdící, ale dokonce i to, co by bdící nikdy vykonat nemohl. Důvod toho není v ničem jiném než v tom, že mají mocnou a rozhodnou sílu obraznosti, Taková síla však jest v každém člověku a sídlí v lidské duši, protože lidská duše byla stvořena; u různých lidí je však různá, co do síly či slabosti a přibývá nebo ubývá jí podle toho, zda ji cvičíme a užíváme; tím totiž přechází z potencionality v účinnost. Kdo tomu správně rozumí, uvádí svou obrazotvornost do spojitosti s vesmírnou silou.

Jeho myšlení se stane nejsilnějším, až se v něm tato éterická a nebeská síla rozleje; až bude posílen její září, bude rozumět uspořádání pojmů a vědě pravdy; pak vystoupí do popředí to, co myslel ve svém rozumu právě tak, jak to myslel, a dosáhne takové moci, že bude schopen sdílet to s dušemi jiných lidí a učit je svým myšlenkám, svému chtění a svým touhám, a to i na velké vzdálenosti, jako by byl přítomen na místě a oni ho mohli vidět a slyšet. Učinit v čase bez hranic mnohé, jako by k tomu nebylo třeba času žádného.

Toto ovšem není dáno všem, nýbrž jen těm, jejichž představivost a síla myšlení jsou velmi silné. Takový člověk je dík září této vesmírné síly nebo díky duchovní inteligenci a poznání, které ho vedou, schopen pochopit a vyslovit všechno. Je to ta nezbytná síla, již musí následovat a jíž musí naslouchat každý, kdo chce poznat pravdu. A uvážíme-li, že obrazotvornost má takovou moc, že se – neomezena místem a časem - může každému sdělit, a často dokonce tam, kam tíhne její básnění a bažení, s sebou strhnout i těžké tělo, nemusíme pochybovat, že rozum je ještě silnější, může-li se přidržovat své přirozenosti a není-li svázán pouty smyslových vzrušení.

Nadbytek světla nebeských duší

Duše nebeských souhvězdí mají takový nadbytek světla, že se jeho veliké množství přelévá přes hranice jejich tělesa. Mojžíšův obličej zářil tak, že děti Izraele nemohly jeho záři snést. Také o Zarathuštrovi se říkalo, že byl pln světla a že se i s tělem vznášel nad zemí. Po posledním soudu nad světem se budou i naše prosvětlena těla vznášet a budou zářit světlem podobna slunci a měsíci. O tom, že to vše je možné a už se přihodilo, svědčí Maur Avicberon, Arab Avicenna, Hippokrates z Knosu, jakož i celá chaldejská škola.

Rozum je povznesen nad osud a je v moci Prozřetelnosti

proto jej neafikují vlivy nebeských těles ani vlastnosti přírodních věcí. Obraz duše naopak je v moci osudu, stojí ale nad tělem; proto se mění působením přírodních a tělesných věcí. Obrazem duše zde rozumím onu oživují a tělo řídící moc, prapůvod smyslů, pomocí níž duše rozvíjí své síly v těle; vnímá tělesné věci tělem, poskytuje tělu možnost pohybu z místa na místo, vládne tělu a vyživuje je. V tomto obrazu panují dvě hlavní síly, první je obrazotvornost čili fantazie spojená se silou myšlení, druhá hlavní síla se nazývá přírodní cit nebo smysl přírody.

Co do přirozenosti svého těla člověk stojí ještě pod vlivem osudu

duše člověka se prostřednictvím obrazu ještě pohybuje v osudu, ale prostřednictvím rozumu už stojí nad osudem v řádu Prozřetelnosti a soudnost je už svobodná. Prostřednictvím soudnosti se duše povznáší k rozumu, kde se naplňuje božským světlem; současně, ale také sestupuje do obrazu, kde ji afikují vlivy nebeských těles a vlastnosti přírodních věcí a kde se rozptyluje vášněmi. Někdy se celá duše stáhne do soudnosti tím, že buď hluboce přemýšlí o jiných věcech, nebo pozoruje sebe samu. Je totiž možné, že k soudnosti patřící část duše, kterou peripatetikové nazývali možným poznáním, nedostane až tak daleko, že se – aniž hleděla na stínové obrazy – pohybuje ve svobodné duchovní činnost.

Moc soudnosti je tak velká, že kdykoliv se něco udá buď v rozumu, nebo v obrazu, nebo v přírodě, nebo v těle, nemůže to přejít do duše, dokud se toho nechopí soudnost. A právě proto nemůže duše vnějšími smysly ani vidět ani slyšet, ani cokoliv cítit, dokud se toho napřed nechopí soudnost, což se však stane jen tehdy, je-li soudnost svobodná a není-li zaujata něčím jiným; to vidíme jasně u těch, kdo nepostřehnou, koho právě potkali, protože příliš zaujatě myslí na něco jiného. Nemohou tedy na duši působit ani k ní proniknout, ani vnější vlivy ani přirozené sklony a city, ani tělesné potíže, ani vášně vědomí, ani cokoliv jiného smyslového jinak, než prostřednictvím představ vlastních soudností. Jen její činností a nikoliv cizí silou může tedy být duše afikována a znepokojována.

© PannaCz.com

Stupně duší, jejich zánik a nesmrtelnost

Rozum, poněvadž pochází od Boha nebo z duchovního světa, je nesmrtelný a věčný. Nebeský rozmysl, přicházející z nebe, má pro svůj původ trvání velmi dlouhé. Obraz však je podroben zániku a zničení, poněvadž vzniká z hmoty a rodí se z klínu podměsíční přírody. Duše je tedy nesmrtelná svým rozumem, rozmysl trvá velmi dlouho ve svém éterickém podvozku, mizí však, není-li obnovena zahalením do nového těla. Je nesmrtelná jen tehdy, spojí-li se s nesmrtelným rozumem.

Obraz duše aneb duše smyslová a animální

rodící se z klína tělesné hmoty, zaniká buď ihned s rozkladem těla, nebo trvá po nějaký čas poblíž svého rozkládajícího těla jako stín, a bere na nesmrtelnosti podíl jen tehdy, spojí-li se i ona s vyšší mohutností. Taková s rozumem sjednocená duše se nazývá pak duší statickou, duši nepadající. Avšak ne všichni lidé docházejí rozumu, neboť jak praví Hermes, Bůh Otec ho vyhrazuje jako odměnu vítězství duše.

Ti, kdož po něm netoužili, nýbrž raději jako otroci smyslnosti učinili ze sebe nerozumné zvíře, sdílejí jejich zánik s nimi, jak praví Kazatel:,,Povede se člověku jako zvířeti; tak jako ono zmírá, tak zemře i on, neboť oba mají stejný dech a člověk nemá ho více než-li zvíře.“ Dle svědectví Augustinova tvrdí kacířští Arabové, že duše zanikají se svými těly, avšak na konce dnů opět s nimi vstanou. Ty však, které boží milosti získaly rozum, budou nesmrtelné v poměru ke svým dílům, neboť, jak praví Hermes, svým poznáním obsáhly vše, co je na zemi, v moři a v nebi, a mimoto nazírají i dobro nadnebeské.

Duše oněch jimž byl souzen bezvýznamný život

přestože nedosáhly božského ducha, nýbrž jen rozumového jeho obrazu, budou odkázány na jistá skrytá místa, kde, opatřeny smyslovými silami, budou jistým způsobem činny, a pak, dle své schopnosti, touhy, či odporu, buď budou požívati mimořádných radostí, nebo trpěti těžkými mukami. Podle teologů i když všechny duše mají společný původ a počátek, jsou přece jen Tvůrcem odlíšeny od sebe rozmanitými stupni, nikoliv však náhodou, nýbrž dle vnitřní hodnoty kořenící v jejich podstatě, takže každá duše se od druhé liší tím, co jí jest nejvlastnější. Přiměřeně k této nerovnosti duší dostává se každé o Boha darů, tak jako čteme v Evangeliu, že jednomu bylo propůjčeno pět hřiven jinému dvě a třetímu jen jediná, dle jeho vlastní síly. Apoštol praví:

,, Jedni jsou určeni býtí apoštoly, jiní evangelisty, jiní pastýři a učiteli; každý svatý je určen k jistému úřadu, aby zbudováno bylo tělo Kristovo.“

Jak poznamenal Origenes, jsou určité neviditelné síly, jimž vše na zemi je svěřeno. Zatímco jeden dochází nejvyšších stupňů moudrosti a důstojenství, druhý sotva se liší od zvířete, a hlídaje zvířata, stává se zvířetem. Jeden vlastní ctnosti a jmění, jiný nemá ničeho, nebo jen málo, a ještě i to málo, co má, je mu vzato a jinému dáno. Boží spravedlnost ukazuje se v rozdílení darů, jež odpovídají schopnostem každého, a že odměna bude úměrná dílům, takže se odměna má k nim tak, jako dar a zásluha.

Každá ušlechtilá duše je činná čtverým způsobem: božským pro obraz božských vloh, duchovním pro její vztah k inteligenci, rozumovým pro dokonalost vlastní podstaty a za čtvrté animálním nebo přirozeným pro své spojení s tělem a s tímto nižším světem, takže v celém světě není tak znamenitého a podivuhodného díla jako je lidská duše, která vlastní obraz Boha a která dle mluvy mágu stojí a nepadá, a to vlastní silou bez cizí pomoci. Každá magická síla spočívá tedy na stojící a nepadající lidské duši.

Henrich Cornelius Agrippa z Nettesheimu: Okultní filosofie