Podstata a lidský smysl magie

Oáza klidu.
 234
Mágové, dědici ezoterní vědy a umění, které nejsou z tohoto světa, skryli před profanací své poznání v mystériích a mýtech (v symbolice pohybu a slova) a v posvátné knize Thovtově (symbolika obrazu)...
Zobrazen: 5733x   13. 7. 2008, aktualizováno: 13. 7. 2008

Magie jako symptom primitivních národů

Učeným antropologům z konce devatenáctého století, kteří studovali čarodějnické praktiky primitivních národů, byla magie symptomem afekty zatíženého, inferiorního myšlení, produktem katathymie, ignorující kauzální vztahy mezi jevy tohoto světa. Teprve E. Spranger na konci svého života si položil otázku o smyslu této magie a její zodpovězení předznamenalo konec této antropologické iluze. Podle Sprangera musí čarující primitiv dospět k názoru, že jeho magické praktiky jsou neúčinné, když nepotvrzují jeho očekávání, ale nevzdává se jich.

Účel magie

tedy musí ležet někde jinde než ve vnějším úspěchu – podle E. Sprangera magie působí na duši, nikoli navenek. To byla jen polovina pravdy, ale vyjadřovala neadekvátnost oněch teorií magie, které nebraly v úvahu dva základní aspekty, s nimiž musí počítat každá teorie, která si klade za úkol vyložit podstatu jevů vázaných na mysl a aktivitu člověka, totiž historický vývoj jevu a jeho možné deformace.

Antropologicky viděná magie (čarodějnictví)

je lidsky deformovaná ezoterní věda o umění kněží, kněží – mágů, která byla původně katharsí a noetikou (Spranger E., Magie der Seele, Tübingen 1947.) V tomto smyslu chápe magii také její středověký klasik a syntetik C. Agrippa von Nettesheim (1533) jako “nejdokonalejší a nejvyšší vědu vznešenou a posvátnou filozofii”. Magie byla původně chrámovou vědou a uměním, v prehistorii lidstva již hotovým systémem poznání o inteligibilní podstatě a dynamické jednotě světa a života, odkazem zaniklých kultur.

Magie byla pansofií

usilující o postižení jednoty fenomenálně diferencovaného světa a života v něm, metodou výstupu z apriority. (Agrippa von Nettesheim, De occulta philosophia. Lyon 1533.) Proto také “na počátku vší bílé magické praxe je katharsis” a konečný cíl této praxe je noetický. Podstatou magie je úsilí o komunikaci člověka s transempirickými světy. V tomto smyslu pak magická praxe vychází z metody analogie a její základní tezí je: Vše je živé a vše je ve všem. Slovo magie pochází z řeckého mageia a staroperského magusch, která označovala příslušníky staroperské kněžské kasty, ovládající nadpřirozené síly.

Magiusiah

znamená původně úřad a vědu kněží, kteří byli zároveň lékaři a byli v Babylónii a Persii zváni mágové (magi). Indie, Persie, Chaldea a Egypt jsou země nejstarší magie a Zoroaster, Ostanes, bráhmani, chaldejští mudrci a egyptští kněží jsou tak nejstaršími držiteli jejích tajemství (Ennemoser 1844). V Evropě pak teprve Jakub Böhme a Theophrastus Paracelsus vracejí magii její původní smysl, když ji chápou jako tvořivý akt vůle a imaginace, který vytváří podstaty podle tvaru chtění. Výstižně nazývá Roger Bacon magii praktickou metafyzikou a již dříve novoplatonikové zahrnují do svých filozofických systémů magické prvky, když podtrhují hylozoismus své ontologie a vyzdvihují noetický význam extáze.

Magie vychází z transempirického subjektu

a vztahuje se k transempirickému objektu – její doménou je Platonův svět idejí, Böhmeova Sophia, kabalistický svět Šechinah, manželské lože božího těla a tři světy kabalistického transcendentna, Aciluth (svět archetypů - upraveno z  Acilah), Beriah (svět čistých forem) a Jecirah (svět předobrazů hmoty), které nejsou fenomenálním světem hmoty, přístupným našim smyslům. Transempirický subjekt vyjadřuje vlastnosti Dacquého magického pračlověka (magischer Vormensch) komunikujícího v extázi s neviditelnými silami kosmu. Výstup apriority, který má sedm stupňů, je prožitkový návrat k Velké zkušenosti zlaté doby, kdy bohové chodili mezi lidi, je to kontemplativně založená citlivost, vznikající odpoutáním se od prostoru a času “skokem” do transcendentna, mytologicky vyjádřený zápasem s drakem, Apopem starých Egypťanů, strážcem prahu. V tomto smyslu je magie jednotou vědy a umění, a jako systém ezoterního poznání zde byla už v prehistorii lidstva. K. Aram (1937) Magie und Zauberei in der alten Welt, s. 6 (rozeznává tři typy konstrukcí obrazu světa a charakterizuje je takto: “Magický obraz světa oživuje celý kosmos, mystický oduševňuje, mechanický jej konstruuje. Magik se odvolává na duchy, mystik na zjevení, racionalista na experimenty.

První vidí všude život, druhý duši, třetí látku

rozdíl těchto tří přístupů a pojetí je nejen v metodě nazírání, ale i ve smyslu a způsobu tázání. Také Aram ostře potírá pojetí magie jako primitivního čarodějnictví, neboť kdyby magie vyjadřovala primitivní myšlení, museli by být Egypťané doby faraónů nejprimitivnějším národem, který v historii známe, neboť byli více magičtí než dnešní černoši a Indiáni. Tomu však odporuje vysoká kultura Egypta té doby. Magie tedy nenáleží primitivům nebo přírodním národům, ale kulturám, které žily v úzkém spojení s přírodou a stýkaly se s tajemnými inteligencemi kosmu prostředky magické kontemplace.

Návrat magie k prafenomenům lidstva

V tomto smyslu je magie návratem k prafenomenům lidstva, cestou k prascénám, v nichž byla vyjádřena jednota všeho bytí a řeč mistrů kabaly je řečí pračlověka Adama Kadmona. Proto je Egypt, střežící jádro ezoterismu, podle Rozanova zemí, která porodila Boha neboli Logos, zemí v níž dozrálo a dochovalo se prehistorické poznání o onticko-etické jednotě světa, poznání o inteligibilní uspořádání kosmu a hierarchii jeho zjevných i skrytých sil – avšak počátek Egypta je konec Atlantidy, jejíž světlo je “na dně závratné egyptské minulosti, věčnosti” (Merežkovskij D. S. 1923; Tajná moudrost východu: Egypt – Osiris). Jádro tohoto ezoterismu je vyjádřeno v prvních větách legendární “Smaragdové desky”, připisované egyptskému bohovi Thovtovi a zní takto: “Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci. – A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za zprostředkování jediného, tak všechny věci se zrodily z této jediné věci přizpůsobením.”

Egyptští velekněží

mágové, dědici ezoterní vědy a umění, které nejsou z tohoto světa, skryli před profanací své poznání v mystériích a mýtech (v symbolice pohybu a slova) a v posvátné knize Thovtově (symbolika obrazu). Zde tedy našlo úkryt ezoterní jádro metody evokace archetypické struktury Velké zkušenosti, sjednocující protiklady nebe a země, ducha a hmoty, života a smrti, tak přesně vyjádřené v symbolu Velkého kruhu, hada stočeného do kruhu a požírajícího svůj vlastní ocas, jehož hieroglyf značí v Egyptě universum a sjednocení všech elementů, jednotu mužského a ženského, jednotu noci a dne, života a smrti, aktivního a pasivního. Tato uroborická jednota (“uroboros” je výraz pro hada stočeného do kruhu) a snaha člověka po ní, tak vášnivě promítnutá ve středověké alchymii, je oním pansofickým: “Omnia ab Uno” a “Omnia ad Unum”, které poznamenává i středověkou magii a její lidský prototyp, doktora Jana Fausta, člověka hledajícího jednotu ve vědě i v životě. V této touze po Velké zkušenosti, kontemplativní a katharktické, je také zakotven onen věčně lidský návrat k magii, tj. k transcendentnu, vyjádřený tak přesvědčivě posledním romantikem C. G. Carusem v r. 1857 (Natur und Seele, Jena 1939): “... neboť i když by mohly být dalekosáhle odhaleny a odkryty všechny vztahy a poměry života přírody, pak nás přivádí každá otázka o našem duchovním bytí, o našem původu a provinění a o nejvyšší příčině toho stále vždy před brány prastarého tajemství, před nímž náš rozum vždy stojí a bude stát věčně...

Kde je smysl s to zřetelně poznávat a rozlišovat - Kawwana

kde vědomí ostře a významně rozvrhuje své požadavky na příčinu a následek, to náleží říši magie, zde mizí vzrušení podivuhodného a závoj tajemství padá” – avšak “vlastním polem všeho magického je nevědomí”. Zde přicházíme k vlastní podstatě magického aktu, jakožto aktu katharse a poznání, jakožto aktu komunikativního, tvořivého vztahu fixovaného v symbolické formě vztahu transempirických dimenzí subjektu a objektu, realizujícího magické Slovo, které oživuje a tvoří. Rezonance archetypu na Slovo, které je tím účinnější, čím více se blíží prařeči, je spojeno s oživením archetypu projekcí zvláštního stavu, který kabalisté nazývali “kawwana” a Paracelsus “nadšení”. Tento stav mohutné koncentrace citu a vůle, který je katarsí a noesí zároveň, je činitelem, který spolu se Slovem sytí a oživuje strukturu transcendentních světů. Výrazem nejúčinnější “kawwana” je pláč zasvěceného kabalisty, nejhroznější odvetou je nejpokornější odpuštění. Kawwana je výstupem z apriority času a prostoru, život ve dvojím světě, v němž se magik nevymyká zcela kauzalitě tohoto světa, ale jeho osud se už nově netvoří. Teoretickou magii je možno nazývat kabalou. Slovo kabala pochází z hebrejského slova “kábbal” (nebo “kébil”), což znamená ústně předávat. Obsahem kabaly je tradice patriarchů, poznání získané malým předoasijským kmenem Hibri z těchže pramenů, z nichž sála magie perských a egyptských kněží, které bylo uvedeno v syntézu knězem Osirisova kultu, Mojžíšem. Proto základním pramenem kabalistické exegese je zvláště Mojžíšova Genesis (“Berešith”). Jádrem kabaly je učení o čistém bytí “En Soph” a božím těle “Avir”. Proslulé kabalistické dílo “Zohar” je kabalistickým komentářem k Mojžíšovým pěti knihám (Pentateuchu).

Absolutno se promítá v deseti sefirotách

které reprezentují ontologické kategorie, uskutečňující se ve světě jako jednota ontického a etického a odrážejí Věčného Adama nebo Pre-Adama (symbol božské podstaty). Kabalistické sefiroty, “tvůrčí praideje”, jsou analogií Platónových idejí, jsou to “logoi”, vyzařující však síly. Podle Papuse (Kabbala, Leipzig 1921) reprezentuje kabala nejdokonalejší syntézu egyptských mystérií. Východiskem kabaly je hebrejská abeceda. Tvary jejich písmen nejsou náhodné, jsou to hieroglyfy, které ve vzájemných vztazích vytvářejí symbol a samy o sobě reprezentují čísla. Každé písmeno je síla spojená s tvořivými silami univerza: “kombinovat hebrejská písmena tedy znamená kombinovat čísla a ideje”. To je i podkladem Tarotu, posvátné knihy Thovtovy, která podává klíč k dvaceti dvěma arkánům světa. Sedmi stupňům výstupu z apriority odpovídá “srozumitelný šepot sedmi božstev Elohim”, sedmiramenný svícen umožňující poznání ve světle všech světel. Klíčem je světlo rozbřesku prvého dne stvoření, v němž byly obsaženy možnosti všech stvoření, ono “Jehi ór” (“Budiž světlo”), které se stalo prapočátkem.

Exegese kabalistického textu

je tedy imaginativně založenou meditací o deseti sefirotech, jejichž korunou je Kether, prvotní příčina, a jejichž strom vyjadřuje mikro a makrokosmos, tj. člověka i svět. Sefiroty láska, krása, rozum a další jsou poznávány touto imaginativní cestou, jíž se kabalista blíží k tomu “co je dáno v jejich esenci. Každá z deseti sefir v sobě obsahuje potence všech ostatních sefir. Toto meditativní poznání je skutečným zážitkem, který nelze fixovat v abstrakcích pojmů. Od Galileovy a Descartesovy doby je v evropském myšlení pojem hodnocen výše než obraz, myšlení více než imaginace a v popředí poznání je logicko-diskursivní složka myšlení, která je základem velkých racionalistických filozofických systémů Leibnize, Kanta a Hegela. Kolem roku 1800 krystalizuje spor pojmového a imaginativního pojetí světa – Newton contra Goethe – a pojmové myšlení se stává pověrou pozitivismu. Teprve Bergson na začátku tohoto století rozbíjí tuto pověru o dosahu diskursivního myšlení a lidské logiky, které se zdají být použitelné jen na nehybný anorganický svět, a proto triumfují jenom v oblasti techniky: “Intelekt se vyznačuje přirozeným nepochopením života” (Bergson: Vývoj tvořivý 1919, s. 228.). Tuto destrukci racionalismu pak dovršuje Jungova analyticko-psychologická škola, potvrzující tak pregnantně Bachofenovu tezi: “Mýtus je exegesí symbolu”. Do této doby pak spadá i vášnivé krédo jednoho z největších moderních básníků W. B. Yeatse (Essaye, Brno 1946, s. 33): “Věřím v praxi a filozofii toho, co všichni souhlasně nazýváme magií, v to, co musím nazývat vyvoláváním duchů, ač nevím čím jsou, věřím v sílu schopnou vytvářet magické iluze, ve vidění pravdy v hlubinách mysli při zavřených očích a věřím ve tři zásady, které nám byly odkázány, jak myslím, z dávných dob a byly základy téměř všech magických praktik.

Vidění pravdy v hlubinách mysli

Tyto zásady jsou:

  1. Že meze našich myslí neustále se mění a že mnohé duše mohou takřka splynout navzájem v sebe a vytvořit a projevit duši jedinou a energii jedinou.
  2. Že meze naší paměti rovněž se mění a že naše paměti jsou částí jedné velké paměti, paměti přírody samé.
  3. Že tato veliká duše a veliká paměť může být vyvolána symboly.”
  4. Podle Paracelsa je mikrokosmos – člověk makrokosmem – světem
  5. univerzum je v nitru člověka (Goethe) a z tohoto nitra se vyvíjí i nástroj poznávání, obraz, spojující smysly a smysl – logos se odráží v mýtu.

Třem úrovním kabalistického makrokosmu náleží tři úrovně člověka

jeho duch světa Beriah, jeho duše světa Jecirah a jeho vitalita světa Asijah. Svět archetypů Aciluth je i v člověku, transcendentno se promítá v transcendentálnu – hlubiny psychického jsou objektivní jako svět sám a odráží v sobě strukturu světa. “Žijeme bezprostředně jen ve světě obrazů” (C. G. Jung, 1912) – idea je fixována v praobraze, v pratvaru, v prazvuku, v prapohybu v prvních znacích probuzeného Absolutna, ve třech matkách, hebrejské abecedě, v písmenech “alef”, “mem” a “šín”. Obraz je podstatou symboliky a symbol vyjadřuje vše, nikoli jen určitou úroveň abstrakce a zobecnění jako pojem, avšak má svou zvláštní logiku, základní požadavek klasické logiky, vyloučení protikladu zde ustupuje do pozadí ve prospěch pochopení smyslu – jednota světa je jednotou protikladů. V symbolu je něco vyjadřováno něčím jiným, symbol není totožností, ale podobností. Magie však přesahuje mytologii v tom smyslu, že symbol jí není jen “imago”, nýbrž i “dynamis” – užití určitých symbolů neznamená jen zobrazení transcendentna, nýbrž i komunikaci s ním. Skryté prameny magického pojetí světa jsou přístupné především v mýtech, velikých filozofických básních. Avšak to, co odlišuje mýtus v původním smyslu od každého básnictví, je “veliký zážitek jednoty dění”: mýtus je tak inherentním zjevením metafyzického, je to “zjevení nevyslovitelně věčného” (E. Dacqué, Urwelt, Sage und Menschheit 1931). Dacqué pak rozlišuje pověst (Sage) a mýtus naproti tomu je takové předávání, “v němž vnější prožívání a reprodukce obrazů jsou protějškem nevyslovitelně vnitřního, ano, snad jen transcendentního dění” – za vnější historií mýtu stojí zvnitřněné metafyzické. Veškeré bytí i anorganické, minerální, je proniknuto životem a vytváří tak jednotu a má metafyzický význam (Dacqué, 1931, s. 233). To je první velký axiom magie, arkanum, jímž se vchází do její svatyně.

Dacqué a před ním Frobenius věří v realitu magických evokací

a ve vnitřní spojení lidské psychiky s duší přírody, které se přitom odehrává. Démonický prvek tohoto dialogu je však nepostižitelný v našem racionálním, zpředmětněném myšlení a je patrný jen ve svých vnějších projevech. Frobenius však vyslovuje přesvědčení, že v budoucnosti bude toto tajemství zpřístupněno. V magii jde vždy o “vidění” skutečnosti ležící hluboko uvnitř věcí, o skutečnost symbolizovanou a tedy skrytou a o vnitřní souvislosti věcí a jevů s touto skutečností. Magii proto rozumí ten, kdo chápe moudrost přírody skrytou ve formách a barvách přírodních věcí – to je ona mana věcí, tajemství zlatého a vonného květu heřmánku, dusného, ponurého durmanu, tajemství květů, listů a kamenů – vše co má formu je zde nositelem síly, mystického významu, vše je živé a vše, co žije, má smysl v transcendentní jednotě světa. Svět magie je svět skrytých významů, sil a bytostí vázaných tajemnými pouty všeho se vším. V magii věří již ten, kdo věří v hlubokou jednotu všeho existujícího, avšak “síly světa forem se netvoří ve svých hrubě vnímatelných účincích (které my dnes nazýváme fyzické nebo empirické), ale projevují se nevypátratelným, tajemným a nedefinovatelným způsobem, který se právě nazývá magický a který představuje poslední a nejtemnější komplikaci nám známých, avšak z části také nám neznámých, takzvaných přírodních zákonů”. (Schertel, Magie: Geschichte, Theorie, Praxis 1923.) Proti absurditě magického světa skřítků, víl a jiných personifikovaných přírodních sil (živlů) namítají hermetikové, že se často podivujeme zjevům popisovaným v knihách o magii, ale neuvědomujeme si, jak úzce závisí náš empirický svět na aparátu našich smyslů, a přece by stačilo malé posunutí a pociťovali bychom světlo jako teplo a teplo bychom vnímali jako světlo. Jen malá změna v našem sluchovém aparátu – a byli bychom obklopeni neuvěřitelným kosmickým hlukem, byli bychom hluší pro to, co dnes nazýváme tóny a zvuky, avšak vnímali bychom tóny a zvuky, které dnes pro nás “neexistují”. Totéž ovšem platí i pro naše myšlení. “Avšak s nástupem sokratické filozofie nastává úpadek vlády magického světového názoru a ztrácí se smysl pro to vidět svět jinak než jen v hrubých obrysech naší empirie” (Endres F. C., Alte Geheimnisse um Leben und Tod, Zürich und Leipzig 1938, str. 28).

Metafyzické uspořádání světa se odráží v kolektivním nevědomí

elementy této dimenze osobnosti, tak temné a nepřístupné každému scientismu praobrazy neboli archetypy, a symbolika, v níž se promítají navenek, je nadindividuální. Prehistorický objekt uspořádání světa a jeho vyjádření v kabale nebo v teoretické magii je tedy ve skutečnosti objevení člověka. Pokrokem filozofické antropologie je objevení člověka ve světě, pokrokem magie je objevení světa v člověku, což odpovídá plně vyznání sv. Augustina: “Bůh je v člověku a člověk v Bohu.” Zprostředkujícím článkem mezi transcedencí člověka a světa je psycha. Ta je i východiskem magické praxe. Nástrojem magicky zprostředkované komunikace s transempirickými silami a světy je zvláštní stav, k němuž směřují přípravy k adaptaci magikovy osobnosti, který je kabalisty zván “kawwana” a který je základem užití magického jazyka. Magický jazyk je tím účinnější, čím více se blíží prařeči, jeho podstatou je zvuk, který rozechvívá esence a vytváří tvar svými vibracemi – vše, co má jméno, je hmotné a stává se tvarem, médiem magické inkantace, proto jsou magická zaklínání vlastně inkantacemi a kabalistické umění Velkého Šému je umění ovládnutí zvuku – magické formule jsou kabalistické ideje oděné šatem zvuku. Magická formule mocí zvuku vytváří bytost, avšak účinek těchto formulí je podmíněn časově a prostorově. Proto jsou nutnou podmínkou znalosti časových a věcných korespondencí, o nichž poučuje astrologie, sestra magie. Aby byla bytost magicky realizována, musí být sycena – prostředky tohoto “nasycení” jsou různé ingredience, jako je krev, vůně, výpary, ale zvláště afekty. Čím vyšší je inteligence a síla, která je předmětem evokace, tím je nutný k její realizaci mocnější dynamický náboj a některé theurgické síly by musely být syceny kultem, který by trval celá desetiletí. Sexuální magie, vycházející z užití a transformace sexuálního zážitku a pohlavního pudu (který je v indické magii symbolizován v pojmu had – “Hadí síla” (zprostředkovává styk s nejnižšími úrovněmi transempirického světa. Ústředním pojmem teoretické a praktické magie je pojem astrálna nebo astrálního světla (kabalistický svět (“Jecirah”), které je obsaženo v tělesnosti světla a je citlivé na pohyb a proměny psychického, avšak nepřístupné konvenčním smyslům.

Astrální pláň je světem

v němž se uskutečňuje život nesčetných bytostí s různou úrovní inteligence a síly. Je to svět naplněný tvary transempirického života, fantastický a bizarní jako svět mořských hlubin, svět, v němž jsou vepsány dějiny lidstva, neboť vedle bytostí zde již stále existujících jsou zde neustále tvořeny bytosti lidských vášní a idejí i kolektivních kultů. Každý pohyb v lidské mysli se odráží v této pláni, zprostředkující mezi empirickým a transempirickým světem, a vytváří zde entitu nadanou více či méně inteligentní existencí. Život těchto bytostí je sycen výrony psychických afinit a je často vázán na místa, kde se odehrálo něco dramatického, kde se lidská psyché vybíjela ve vášních a v askesi. Astrální světlo je výronem těchto transempirických entit a jeho ovládnutí zprostředkovává styk magika s těmito světy – astrální světlo, které “přitahuje a odpuzuje, oživuje a ničí, zhušťuje a odděluje...” je základní magické agens. Klíč k pochopení tohoto činitele podává jeden z největších hermetiků nové doby, proslulý Eliphas Lévi, když hovoří o evokaci fantomů olympských božstev, kterou dal provést veliký ctitel antiky Julian-Apostata (331–363 n.l.). Před Juliánovým zrakem defilovala všechna božstva starého Olympu, avšak “neviděl je již tak, jak je představují antičtí básníci, nýbrž jen jak existovala ve vystřízlivělé imaginaci současného lidstva, staré, vetché, ubohé a zpustlé. Nebyla to již mohutná božstva Homérova, nýbrž byli to groteskní bohové Lucianovi...” (Lévi E., Věda duchů, Praha 1935). Bytosti astrální pláně jsou tedy také tvořeny historií lidských kultů a vášní, obětí i odříkání, historií dynamických proměn individuální i kolektivní lidské mysli. Zvláštní kategorii tvoří síly chápané jako zlo a nazývané starými mágy “démoni” – démonické je osudově nevědomé, je vyjádřením hlubokého spojení nevědomí s tím, co je nazýváno bestiální, démonické reprezentuje zvíře v člověku (Huyghe, L’art et l’ame, Paris, 1960, s. 525). Ale také toto zlo je puzeno k životu a proto potřebuje, aby bylo vyznáváno. Proto se “černá magie”, zaměřená na evokaci démonických bytostí stávala magikovi bludným kruhem a krutým osudem, otroctvím, v němž magik sytil svými vášněmi tyto síly. Historickým příkladem toho je lipský evokatér Schrepfer (1730–1774), zaklínající v touze po bohatství Aciela, astrální formu starého kultu a umírající vlastní rukou na konci svého otroctví. Schrepferův případ je současně příkladem “antropologického obratu” v magii, totiž zvrhnutí noetiky v černomagickou praxi.

Faustovi připisovaná “Magia Innaturalis”

je nejúplnějším rituálem k evokaci démonických sil, které se i jemu staly osudem. Podle Colina de Plancyho (Dictionnaire Infernale, Bruxelles 1844, s. 178) jsou démoni padlí andělé, kteří revoltovali proti Bohu, jsou to andělé temnot, kteří byli anděly světla, reprezentují kategorie zla. Satan, nejvyšší v hierarchii démonů, byl původně první ze serafínů. Rabíni učili, že démoni obývají vzduch, sv. Prosper učil, že obývají místa zahalená mlhou. Faustovým osudem byl Mefisto (Mephistopheles), kterého Colin de Plancy charakterizuje takto (s. 352): “Démon Faustův: pozná se podle chladné zlovolnosti, podle svého hořkého úsměvu, který se rouhá slzám, podle krutého potěšení, které mu způsobuje pohled na bolest. Je to on, který napadá ctnostné posměchem, zahrnuje pohrdáním nadané, jsa hotov nad nádherou rozestřít kal pomluvy. Nebyl neznám Voltairovi, Parrymu a některým dalším. Je po Satanovi nejhroznějším vládcem pekla.” Avšak Mefisto se charakterizuje sám: “... jsem duch, který stále tropí hlouposti a je to tak správné, neboť vše, co existuje, je hodno zničení: bylo by tedy lépe, kdyby nic neexistovalo. Tedy vše co nazýváte hříchem, zkázou, zkrátka to, co se rozumí zlem, hle, toť můj živel”. (Tondrieu a Villeneuve, Dictionaire du Diable et de la démonologie, Verviers, Belgique, 1968, s. 143.) Ano, to je i Mefistofeles Goethův. Goethe byl do hermetismu zasvěcen van Helmontem a ve své proslulé epické básni o Faustovi podal podstatu démonologické magie. Faustův “zlý duch” je Mefisto, ničitel, bořitel všech hodnot, apopo-logeta noci, zosobněná negace (Papus, Le Faust de Goethe, Paris 1921, s. 8), neboť Faustův vývoj je cestou od zklamaného intelektu k exaltovanému prožívání: “Vědění se mi dávno už hnusí. Nechť v jícnu planoucích orgií vášnivé smysly se upijí”, říká Faust “vyhojen už z pudů po poznání”. Původně se oddává magii z touhy po poznání, znechucen knižní moudrostí a teologickou metafyzikou. Avšak není to jen dobrodružství racionálního poznání, nýbrž poznání vůbec, které je činitelem Faustova osudu. Pronikavou charakteristiku Fausta podává sám Mefisto: “Kvas nitra do dálek ho žene, a že je bláznem zpola zná, na nebi žádné hvězdy bezejmenné, na zemi rozkoše, co svět jich má, leč nablízku ni v dálce vytoužené nedojde smíření hrud jeho vzbouřená.” Tedy snaha po poznání všeho, absolutní poznání, které nutně provokuje archetypickou strukturu Faustovy osobnosti, a tím i touhu po přesáhnutí empirie, jíž se tak nabízí vyžití Mefistova kréda, jehož východiskem je úplná negace toho, co bylo dosud poznáno rozumem i smysly. Tedy opět touha po Velké zkušenosti, která je stavem sjednocených protikladů, a proto vždy polarizuje jsoucí Touha po sjednocení protikladů. Faust charakterizuje dichotomii své osobnosti sám těmito slovy: “Dvé duší mně, ach v hrudi přebývá a od sebe se touží odervati: ta jedna, lačná chapadla jež má, drží se, chtíčem rozdychtěna, světa: ta druhá rve z pout hmoty křídla svá, k božským otcům v prostor vzlétá” – a na jiném místě říká Faust: “Toho co nevíme je třeba nám.” Avšak Faust je také absurdní hrdina jako Camusův Sisyfos a balvan, který vleče padá stále zpět, až k úpatí jeho věčné žízně po vědění (Camus A., Le Mythe de Sisyphe, Paris 1942). A jako Sisyfos, také Faust se povznáší nad svůj balvan, neboť jeho vědění je jeho tělem, jeho poznání zahrnuje doteky všech smyslů, a nad to sestupuje jako Sisyfos až k pramenům bolesti a radosti, do samého “doupěte bohů”. Tak jako Sísyfos naslouchá mlčení i hlasům země, a vraceje se zpět ke svému studenému pánovi, který je jeho věcí, utváří svůj osud “přesvědčen o lidském původu všeho lidského... a vědoucí, že jeho moc nemá konce” (Camus). A tak se také Faust jako Sisyfos vrací ke svému balvanu a cítí ho na svých bedrech jako únavu a úzkost toho, kdo vleče své rozjitřené tělo jako osud – Faust je poznání učiněné tělem a vzpínající se ke vzpouře. V jeho bezmocné vzpouře nacházíme i tázání jeho krve a v jeho otázce nasloucháme jejímu příboji.

Faust klade životu otázky celou svou bytostí

táže se všemi smysly, každý nerv jeho těla naslouchá odpovědi, která nepřichází. A tak se vzpíná na úpatí hory a pozdvihuje svůj balvan, aby jím z vrcholku udeřil do tváře bohů. Faust je dvojnásobně absurdní hrdina, absurdní ve svém tázání i ve své vzpouře. Není jen Sisyfem, synem Hermovým, který přelstívá bohy a uniká z říše smrti, je i Prométheem, synem Titána, avšak v ohni, který bere bohům, hoří on sám. Není snad, jako Prométheus přikován na vrcholku téže hory a nekřičí snad jako on z jejího vrcholu do prázdna propasti: “Nenávidím vás všechny, bohové!” Také Faust popírá práva bohů a zvedá stále svůj balvan, avšak na rozdíl od Sisyfa, aby jím udeřil do tváře bohů – snad i víc trpí, avšak trpí-li člověk, oč více musí trpět bůh (Kierkegaard). Ve Faustovi se tedy střetává sisyfovská a prométheovská povaha, je osobností vzbouřeného poznání, celou svou duší i tělem je otázkou, na niž nelze najít odpověď v dimenzích tohoto světa. Vraťme se však ještě krátce k problému démonického, který ve Faustově životě vykrystalizoval do nejzářivější podoby svého pratvaru. “Každý člověk má v sobě od přírody základní obraz démonicky přírodního. Démonické může být dvojího druhu: lichotící nebo děsné, půvabné nebo ponuré a černé. V žádném případě není zaměnitelné se zlým v mravním smyslu. Může být veskrze naivní a je takové, pokud není sdruženo s intelektem, pak teprve si zasluhuje být nazýváno zlé nebo bezohledné. Jinak je právě jako dítě kruté a nevinné, nebo půvabné a nevinné. Příroda je veskrze démonická, a protože je taková, vchází do světa půvabné vedle děsného vnitřně spojené. V téže míře, v jaké lidský duch překonává přírodní, naivní démony, ideálně a fyzicky, uskutečňuje se v něm božské. Ďábelské není démonické povahy, která není ani božská, ani ďábelská, nýbrž ďábelské je uskutečnění démonie skrze intelektuální duchovost: božské je ale překonání tohoto, sebe sama již nehledající láskou.” (Dacqué, 1931, s. 261.) Tak je třeba rozumět i smyslu Faustova rituálu z hlediska hermetického – démonického, toť přírodní a tedy i lidské ve svém pratvaru. Démoni nejsou empirické bytosti, jsou imaginativního původu a povstávají z kosmických energií v těle zhuštěných, řečeno jazykem hermetika. Satan a Seraf nejsou protiklady, nýbrž póly vyplývající z dvojitosti všeho energetického. Také mezi magikem a démonem, tj. mezi parakosmickými silami a empirickým tělem, existuje trvalé polární napětí: démoni touží po těle a magik po démonii – obojí nachází naplnění “v communio” oběti. Pravý smysl magické oběti je nabídnutí těla parakosmickým silám – proto je veškerá démonomagie vázaná na tělo a vychází z obrazně – věcného projevu bytí (Schertel E., 1923, s. 74). Předmětem magické evokace mohou být různé kategorie sil, bytující v astrální pláni, které byly starými hermetiky různě klasifikovány. Kabalisté rozeznávali čtyři hlavní kategorie astrálních sil, vyjadřujících transempirické formy bytí čtyř živlů: Sylfy (vzduch), Salamandry (oheň), Undiny či Nymfy (voda) a Gnómy (země).

Vývojově nejnižší jsou pudové koagulace astrálního světla

a astrální tvary lidských vášní (pověstní sukkubové a inkuby středověké magie). Jako užitá věda podává magie návody jak pracovat s fluidy, tj. s astrálním světlem – v tomto smyslu tedy magie začíná tam, kde končí fyzika (Piobb P. V., Formulaire de Haute Magie, Paris 1937, s. 12). Tyto skryté síly, které staří mágové zvali fluida, jsou trojího druhu: magnetická (zemská), vitální (živočišná a zvláště lidská) a esenciální (kosmická). Magická operace pak může vycházet z užití některé kategorie transcendentní síly a může mít modus personální, když jde o operaci bez užití vnějšího rituálu, anebo ceremoniální, když jde o užití rituálu. Důležitou součástí magického rituálu je užití pantaklu, který kresbou vyjadřuje esenci evokované síly a slouží současně jako vysílač, respektive kondenzátor fluida. Kresebné prvky pantaklu mají funkci, kterou připisoval čarám Kandinski, vyjadřující totiž určité vlastnosti. Jsou to prvky posvátných abeced, pratvary jejich písmen. Magické pantakly jsou podivuhodnými výtvarnými projevy, které často obsahují esteticky působivé orfické pojetí kresebné kompozice. Psychologický a sociální význam magie se pokusil formulovat Kefer (Theurgie magické evokace, Praha 1937, s. 5): “Pravý význam magické evokace je ten, že slouží jako předstupeň k evokaci theurgické. Magická evokace pracuje se silami vytvořenými, theurgická evokace je tvoří sama. Každý, kdo se pokouší o úspěch v theurgii, musí ve svém výcviku projít oním stádiem, tak slavně vystiženým rituály starověkými a středověkými.

Magická evokace je výcvik

Účelem evokace theurgické je vytvořit své osobnosti novou skutečnost vnímanou jiným způsobem, než vnímá většina lidí. Magie i theurgie obohacuje život, neboť člověk, noře se do záhad bytí jemnými spoji, vnímá nádheru skutečnosti, okouší slasti života, jež nejsou z tohoto světa, přičemž však zůstává v prostoru a času, na půdě této země. Tajemství theurgie je tajemstvím noetiky. Člověk uznávaje svět takovým, jak se jeví jeho smyslům, žije normálně a průměrně, neboť nečiní nic jiného, než se neustále potvrzuje skutečnost tohoto světa a skutečnost své individuality v něm. Pozorováním svých psychických stavů, jež ho o světě informují, neustále sílí a upevňuje se pouto mezi ním a vnějším světem. Poznáváním vlivů lidského ducha ve světě a vlivu světa na lidskou osobnost se stává člověk vždy více a více otrokem skutečnosti, jež mu je a byla vsugerována dějinami jeho pokolení a kterou si činí ještě opravdovější svým vlastním přičiněním. Toto lidské otroctví je panstvím vědy. Magie dovede kauzalitu dění rozšířit i na oblasti, jež dosud kolektivní poznávání nechápe. Avšak ani magie se nevymyká suverénní platnosti osudové kauzality.” Dějiny magie jsou plny podivuhodných postav a záhadných osudů. Po renesančním rozkvětu evropské magie, kdy je této vědě a umění vyučováno na univerzitách v Toledu, Seville, Salamance a Krakově a kdy se magií zabývají největší duchové středověku jako skvělý lékař Paracelsus (1493–1541), skutečný objevitel Aristotela Albertus Magnus (1193–1280), Bacon z Verulámu (1210–1292), Raymondus Lullus (1235–1335), Arnold z Villanovy (1235–1314), Robert Fludd (1574–1637) a zvláště první velký syntetik hermetického vědění Cornelius Agrippa von Nettesheim (1486–1516) a jeho historický současník Johannes Faust (1490–1539), po tomto rozkvětu dochází k tomu, že magie se stává nikoli už jen vědou o skrytém, ale i vědou skrytou, když je pronásledována a profanována. Začíná být pěstována v exkluzivních tajných společnostech na jedné a venkovskými chudáky na straně druhé. Tajné řády a klášterní knihovny střeží před nepovolanými tajemství magických rukopisů, zvláště tzv. Šalamounových klavikulí, podávajících úplný rituál kabalistické magie, avšak mezi lidem kolují opisy a zkomolené verze tohoto jedinečného pramene, zvané grimoáry nebo magické žaltáře, podávající předpisy často k děsným a zvrhlým praktikám. Nejhorší projekci lidské patologie představuje v tomto smyslu Grimoár papeže Honoria. To je doba magie černé, obracející se k slepým silám nejnižší úrovně astrálu a vyjadřující nejtemnější stránky lidských žádostí.

Doba extatických orgasmů černých mší

a šílenství nočních sabbatů, doba čarodějů mumlajících ve sklepích rozvalin, koutech opuštěných hřbitovů, na půlnočních křižovatkách a v zatuchlých končinách lesů a skal svá děsivá zaklínání – je to doba netopýří a dětské krve, příšerných ingrediencí a zločinných praktik šílenců toužících po bohatství, moci a lásce, pomník lidské zvrhlosti. Tento etický dualismus historického vývoje magie se stává jejím typickým znakem: “Vskutku veškerá kabala a magie dělí se na kult obětovaného kozla a kult vyhnaného kozla. Jest tedy magie svatostánku a magie pouště, bílá a černá církev, kněžství obecného shromáždění a sanhedrin sabbatu” (Lévi E., Dogma a rituál vysoké magie, Přerov 1913, s. 94, II. d.). Magie nového věku přináší rokokového dobrodruha a galantního hraběte Saint-Germain (+ 1795), záhadnou postavu Alexandra Cagliostra(1743–1795), nešťastného Johanna Georga Schrepfera (1730–1774). Avšak magie nového věku je obdobím rozkvětu theurgie a tajných řádů, střežících tajemství alexandrijského umění a vědy vysoké magie theurgické. To, čím je středověku Cornelius Agrippa, to je novověku Jacques Martinés de Pasqually (1715–1774), Swedenborgův žák, který vytváří základy moderního hermetismu, sepsané jeho žáky St. Martinem a abbé Fourniérem a uvedené do filozofie von Baaderem. “Neznámý filozof” Louis Claude de Saint-Martin (1743–1803) uniká jako jediný z Pasquallových žáků popravišti Velké francouzské revoluce a pokládá základní kámen francouzského martinismu, z něhož vyšli největší hermetikové moderní doby. Ani devatenácté století, přinášející revoluční objevy v přírodních vědách a pokusy o velké etické systémy, pokoušející se odstranit ze života člověka tajemství a víru i mravní úpadek a sociální bídu, neodstraňuje rozpory uvnitř historického vývoje magie.

Vedle postav Eliphase Léviho (1810–1875)

romantického básníka a vyobcovaného kněze, tvůrce moderního hermetického dogmatu a rituálu smiřujícího magii s individuálně pojatým katolicismem, jeho duchovního žáka Papuse, významného fyziologa, vlastním jménem Gérard Encausse (1865–1916), autora četných publikací a úvodu do studia teoretického i praktického hermetismu a Stanislase de Guaity (1861–1897), předčasně zemřelého básníka-mystika, autora nedokončeného jazykově skvělého eseje, trilogie o podstatě zla, v níž je na rozboru praktik magie černé podáno ezoterní jádro okultního zla – tedy vedle těchto postav, v jejichž díle vykrystalizoval klasický hermetismus (ezoterní filozofie Hermova, egyptského Thovta) do podoby syntetického filozofického systému a okultní praxe, objevují se v současnosti i postavy Pascala Bewerlyho Randolpha (+ 1870), autora naturalistické sexuální magie, sahající svými kořeny až ke gnosticismu, postava moderního satanisty Aleistra Crowleyho (+ 1947), autora barbarských a sexuálně zvrhlých rituálů. Ani dvacáté století nezůstalo ušetřeno infekce okultního satanismu a ještě i dnes se na tajných místech rozsvěcejí černé svíce a.nahá ženská těla se kladou na oltář černých mší. Avšak současně trvají i ezoterní lóže a řády střežící filozofický odkaz dávno zapomenutých kultur. Všem, kdož přistupují k magii s jinými než ryze noetickými cíli, jsou určena Papusova slova, umístěná na začátek jeho úvodu do magické praxe: “Zpátky lidé profánní a profanující! Ať jsi kdokoli, ty, jenž chceš vésti svá bádání až k praxi, uvažuj dobře a obáváš-li se předsudku, posměšku anebo šílenství, uvrhni do ohně tyto počerněné stránky! Vzpomeň si, že – pán svých pohnutí a znalý tajů hvězd – nesmíš nikdy dovolit víru ženství, aby ovládla tvou bytost.

Jak se stát sluhou osudu

Přistupuješ-li k magii v naději, že zničíš své soky, jsi pouhým otrokem a jen páni mají právo vniknouti do mystického chrámu. Přistupuješ-li k magii v naději, že ukojíš své chtíče dosažením bohatství, jsi pouhým sluhou osudu, jehož ovládají přeludy hmoty a nedojdeš nikdy míru, jenž plyne z pohrdání tím, co jest nízkého. Otrok či sluha, vrať se ke svým láskám aneb ke svým pozlaceným okovům, ale neotvírej dále souhrn vědy jiného věku, zůstane navždy skrytou tvým nízkým chtíčům. Pokrč rameny aneb vysměj se nahlas, nazvi žáky Hermovy šarlatány a halucinovanými, ale nesnaž se dále provádět tyto bizarní obřady: jsouť smrtonosny duchům chabým a podobny jemným jedům, léčí jen ty, kdož jich dovedou pochopiti a s nimi zacházeti.” Nechceme nyní, když jsme s pokusili slovy Hermovými a jeho žáků vysvětlit to, čím magie v historii lidské kultury byla a čím nikoliv, podávat kritický rozbor její teorie a rozbíjet iluzi o světě transcendentních útvarů a sil. Ten zůstane přitažlivý pro faustovský typ člověka západní kultury, který je ovládán “ideálem prostorové nekonečnosti” a má “vášnivý sklon k neohraničitelnému a věčnému”, člověku, který je naplněn bolestným chtěním přesáhnout svět konvenční empirie. V tomto smyslu pak není magie jen iluzí, nýbrž i vůlí, která “z ničeho tvoří něco” (Jakub Böhme). Toto něco nemusí být jen lyrickou iluzí, nýbrž existenciální strukturou, v níž je vztah člověka k světu obohacen extatickým povědomím tajemství, které rozechvívá noční prazáklad lidského bytí a vrhá člověka do nových dimenzí imaginace a chtění. “Lidský život je požehnán i proklet obrazy: jen v obrazech je s to pochopit sám sebe, nezachytitelné jsou obrazy, jsou v nás od počátku stáda, jsou starší a mocnější než naše myšlení, jsou v bezčasovosti, uzavírají v sobě minulost a budoucnost, jsou dvojakou snovou vzpomínkou a jsou silnější než my... Ó hluboko, přehluboko v nás, mimo dosah tělesného rozpadu, nedotčeného slábnutím smyslů, chráněno před jakoukoli změnou, chráněno v nepředstavitelně dalekých oblastech našeho bytí, našeho srdce, naší duše dlí poznání, nepostižitelné, nedovolatelné, neobjevitelné, nepoznatelné samo v sobě a hledá protipoznání v cizí duši, v cizím srdci, v cizí hlubině neviditelna, hledá vlastní zrcadlový obraz v cizím protipoznání, snaží se ho tam vyvolat, aby se mu zjevila navěky utkvěl, věkuvěčný most, věkuvěčně napjatý řetěz, věkuvěčné setkání, věčně setrvávající v proměnách, neboť jen v setkání tkví plný smysl slova, naplnění smyslu světa, poznání poznané v ozvěně” (Broch H., Smrt Vergilova, Praha 1937, s. 66 a s. 334). Proto magie zůstane velkým dobrodružstvím vzrušivého věčného setkávání člověka s tajemstvím. “Opomineme-li zřetel k sociologickým, respektive společenskohistorickým kořenům magie, reprezentuje tato v historii západní kultury složitou fikci vyvěrající ze samé přirozenosti člověka. Magie, vedle toho že je neuvěřitelnou fikcí, reprezentuje i “lidský neklid srdce”, dionýskou stránku člověka, dynamické prolnutí intelektu a smyslů. Současně je vzpourou vůle proti technické bezmocnosti a noetické omezenosti pračlověka, je sestrou poesie a “extatickou vzpomínkou” (Papus, Základové praktické magie, Praha 1947, 2. vyd., s. 7 ad.).



Člověk ve světě magie - Milan Nakonečný

PannaCz.com - esoterické studium.

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality