Theurgický výklad Otčenáše

Ilustrační foto
Theurgický výklad Otčenáše. Otčenáš a Evangélium, Smaragdová deska, adaptace k pravdě na Otče náš. Bůh se synthetisuje svým jménem, svým královstvím ve vůli...
Zobrazen: 5132x   24. 4. 2006

Modlitba - Otčenáš

Věc, která je nám úplně běžná. Stále slyšíce o esoterní hloubce, kterou tato modlitba má. Všichni to uznávají, že je to nejkrásnější modlitba a když se ptáte proč, obyčejně žádný neví.

Otčenáš a Evangélium

Proč je ten Otčenáš tak skvělý? Když takový Lévi říkal, že přečetl všechny magické knihy, že ví, co znamenají pyramidy a jejich kolosy, že stopoval Akady (?) do pouště co Simeon Ben Jochaj, že on to všechno ví a když to vše poznal, že nenalezl, co by se mohlo srovnati s nádherou evangelií Ježíše Krista že nepoznal knihy magičtější a krásnější. Tak jako jsme probrali Apokalypsu, tak musíme učiniti i zde a hledati ten theurgický kořen. Že je to skutečně něco úžasného, víme již z bible, kdy učedníci říkají Kristu: „Pane, uč nás modliti!“ Je to modlitba největšího genia, jaký kdy v lidstvu žil, nebo genia od samého Boha, kterou Bůh přímo dal lidem, že si přeje, aby lidé se jí neustále modlili. Musí se to pochopiti. Když studujete Otčenáš, musíte nejdříve studovati modlitbu samu, pak její rozdělení a smysl a pak adaptaci podle analogie.

Smaragdová deska

Adaptace dle analogie – jak známo existuje v magii něco podobného, je to Smaragdová deska. Ta nepředstavuje jenom adaptaci na alchymii, tu můžete aplikovati na všechno. Při každém díle, evokaci, práci, můžete to konati, řešiti a pochopiti dle vědy Smaragdové desky. Apokalypsa neplatí jenom o církvi, dějinách církve, ale platí o andělích, o posmrtném životě generací. Viděli jsme, že zákony, které stopujeme v Hermovi, platí i v tvoření, ve světě. Všeobecně církevně ho můžeme rozděliti na část

exoterní a část esoterní.

zbav nás zlého!“, esoterně: „Neboť Tvé je království a síla v Eonech“ Království je Basilea. Moc, zákon v originále řeckém je „dynamis“, síla v Eonech a překlad exoterní v křesťanství: „Až na věky věkův!“ – je to něco jiného.

Modlitba nám dává klíč v těchto pojmech: Otec, jméno, království, vůle, země, nebe, chléb, odpuštění dluhů.

My se modlíme:

„Odpusť nám naše viny!“

V řečtině:

„Ofej lemata!“ naše dluhy, jakožto my odpouštíme našim dlužníkům.

Pokušení a hřích. Jako všechno, hermeticky, theurgicky musí býti vázáno na:

Tato modlitba na trojici. Vůle boží je synthesa. Všecko to, co je Otec, Abba, (v theurgii řečeno hebrejsky) je jméno nevyslovitelné:

hvhy Jod, He, Vau, He, a království: Malkuth.

V řečtině je toto na koncentraci lepší: „Pater onoma basileja“. To je kabalisticky Ein Sof, absolutno, resp.chceme-li vázati na 4, když požadujeme něco hmotného, je to to první.

Dále máme: nebe a země: prostředník En Sofu, prostředník absolutna. „Nebesa a země zjevují nádheru jeho jména!“ (žalm). Zjevují svět, duši, ducha, lidsky: chléb, odpuštění, vina. Dál svět fysicky = Mája indická, pokušení, hřích. Můžeme postupovati trojností.

Otčenáš

bytuje ve třech světech, poněvadž všechno je ve třech světech: svět božský, lidský a fyzický.

Svět božský: první oslovení: Otče náš! Pater hemon! Otec je chápán bytující ve všech nebesích, to je na všech pláních bytí. Může se zjevovati ve fysičnu, astrálnu, duchovnu. Tedy: „Otče náš!“ a ne: „Otče můj!“ Tím se právě liší theurgický aspekt náboženství od mystika: oni to vše dělají a myslejí jenom na sebe.

Kdežto náboženství je kolektivum, které nám manifestuje jednotu všeho stvořeného, všeho, co bytuje v lidské, zvířecí a rostlinné říši. Tedy všechny pláně bytí, tu manifestujeme universalitu. Otec se projevuje dvěma aspekty: slovem = jméno tvé a nyní: „ Posvěť se jméno tvé!“

Jméno boží zná jenom zasvěcenec

vyhraženo jenom vyvoleným; proto budiž posvěceno, budiž považováno za svaté. Překladem velmi utrpí. V originále je: „Buď jméno tvé svaté!“ Máme tedy to slovo a jméno, 2 aspekty, a „přijď království tvé!“ Zasvěcencům znalost jména, nezasvěcencům království boží. „Přijď Království Tvé“: Bůh Otec, jméno Syn a království Ducha svatého = božská trojice, je to království boží, které na přijíti jako živoucí uskutečnění božstva ve všech inkarnacích, všech vtěleních.

Bůh se synthetisuje svým jménem

svým královstvím ve vůli: „Buď vůle Tvá!“ Ta je ve hmotě a duchovnu, resp.v ideálnu v nebesích, na zemi a ve hmotě, znamená tedy: ve všech hierarchiích. To je božský svět: „Otče náš!“ Nyní svět lidský počíná prosbou: „Chléb náš vezdejší!“ Buď se to považuje jako chléb hmotný, ale je to více, vztahuje se na chléb duchovní. Těch několik proseb je to nejgeniálnější vyslovení problému člověka a Boha. Co předchází této prosbě? Skutečnost! Ve všech bytích naších vniká k nám láska boží a posvěcuje nás svým božstvím. Máme-li růsti ve svém božství, musíme se každým dnem přizpůsobovati těmto blahonosným vlivům. My však téměř vždy tomuto vlivu unikáme; podobá se to, jako když svítí slunce a osvěcuje pláň země a lidé zalézají do jeskyň, aby to slunce neviděli, My nedosahujeme toho božství. Kryjeme se tím hmotným, které nás od božství každým dnem vzdaluje. Proto církev nařizuje svaté přijímání každodenní. My se modlíme, abychom každodenně chodili s Bohem! „A dej nám!“ Jinak nic nemůžeme od Boha obdržeti, než když nám to dobrovolně dá.

Můžeme si to na Bohu vynutiti. Jak? „Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ Útok na Boha: „Dej!“ „Odpusť nám naše viny!“ To je útok na milosrdenství. Bůh mlčí, tak ho donutíme: „tak jako my odpouštíme našim viníkům!“ Tedy když já jednám jako Bůh, Ty by ses, Pane Bože, dal zahanbit?

Kde máte v Indii takové vinkulum jako zde! Poněvadž my odpouštíme našim viníkům, odpouští nám Bůh a dává nám chléb náš vezdejší. To jsem jednou pochopil asi před 15 léty. Od těch dob nepochybuji o křesťanství; to, co Kristus vložil do křesťanství, je něco tak nesmrtelného, že nic to nemůže předstihnouti. Tedy proč? My urážíme Boha. Každá urážka naší božské nesmrtelnosti je dluhem vůči nám samým a ten musíme zaplatiti útrapou příštího života. Indové říkají příštím vtělením, křesťané očistcem nebo peklem. Tedy přítomností tvoříme svoji vlastní budoucnost. To je přítomné. Tak jako my odpouštíme neustále, teď, celá tato pasáž je dána na tento okamžik. Přítomnost je svoboda, svobodně si tvoříme svůj vlastní osud. Žijeme dvojím životem: universálním a individuálním.

Okamžitě si otevíráme nebe

tím, že omezujeme svoje sobectví ve prospěch naší universality. Život sobecký je v nás, život universální je ve všem stvořeném. Proto v každém z nás je život těch druhých! „Kdo ztratí duši pro mne, nalezne ji!“ Kristus. Život duchový je v těch druhých, nikdy ne v sobě. „Láska je slunce!“ Lévi. Když ho rozséváte, ozáříte druhé, když ho v sobě uzavřete, tím se spálíte. Čím víc pracujeme pro druhé, tím se universalizujeme .Čím více pro sebe, tím se stáváme hmotnějšími, zatemňujeme svoji budoucnost. V křesťanství: „Milujte své bližní!“ V okamžiku, když mně někdo něco provede, je vůči mně vázán mravním dluhem. Tím svým činem se dává do mé moci. Stává se vlastně mým otrokem. Tedy já ho mám úplně ve své moci a mohu s tím člověkem jednat jak chci.

Pohněvám-li se nad jeho činem a pomýšlím na pomsta, zesobečťuji se, dobrovolně plodím zlo a zabíjím svoji duchovost. Když ale odpustím, univerzalizuji se, jednám tak jako Bůh a metafyzicky ničím zlo, nejenom to, co by ode mne vyšlo, když bych se mstil, ale i to zlo, které můj nepřítel učinil tím, že mně ublížil. Tvoříme pokrok lidstva, poněvadž všechny duše cílí k universalitě, kde sídlí soulad. Tímto odpouštěním uvádíme 2 duše v soulad, předbíháme vývoj snad o miliony let. Kdybych tak neučinil, ty dvě duše, moje a mého nepřítele, by byly znepřáteleny po staletí, tisíciletí, možná o milion let. Tedy jak to probíráme na tomto aspektu Otčenáše; Nějaká theurgická a magická síla je nám dána. Křesťanství nás povyšuje na tak úžasné niveau, o kterém se nám ani nesnilo. Poznali jsme na základě oněch proseb Otčenáše, které se vztahují k světu lidskému, že ona partie: „chléb náš vezdejší“ je to nejzázračnější, čím se mohla Prozřetelnost projevit. Nejen že projevila zákon své milosti, nýbrž dala člověku do rukou zbraň, aby on ze své vůle sám tvořil svoji nesmrtelnost. „Neuveď nás v pokušení!“

Druhá prosba se vztahuje k světu fyzickému. Zlo, které vychází od nás, tento hřích je klíč k našemu vtělení do hmotného světa. Kabala: „Adam zatoužil spojiti se s hmotou, podlehl, spojil se s hmotou spodního světa.“ Indický esoterismus: „Závojem Máje jsouce přilákáni!“ – tomuto pokušení jsme podlehli, vtělili se do tohoto světa. Je to tak zvaný hřích dědičný – tedy naše vina. Guaita: „To první, co je, co duše slyší vycházeti ze země – je šumění pralesů, vlny more a Nefeš země stále přitahuje blíž a blíž, až potom nakonec se stále více a více zahaluje, až potom propadne té největší přitažlivosti, lásce a stává se člověkem!“ Jak říká kniha Henochova: „Andělé se zamilovali do dcer lidských!“ Když už mluvíme o tom: říká se, že církev sv. se chová k ženě velmi nevlídně. Neznám dokonalejší galantnosti vůči dámám než komentář k papežskému příkazu z 15. století, kde se praví, že ženy, když jdou do kostela, mají nositi závoj. Kdyby ženy ukazovaly krásu příliš zjevně, že by se andělé přítomní při mši do některé ženy zamilovali a opustili Boha. (Při mši svaté se shromažďují andělé.) Hřích – to je lpění na něčem hmotném. Lpí na té rozkoši za každou cenu, chce se zmocniti statků za každou cenu.

Jak praví Böhme

„Dejte tomu člověku celý svět, on bude chtít víc!“ Ten závoj Máje se nikde nezastaví, to je stálé zesobečťování. Nejdřív pokušení! „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého!“ – všeho, které z pokušení vyplývá. Esoterní dodatek: „Neboť ty jsi království, princip, Otec, zákon, moc v principu. Princip ducha v Eonech, tvůrčím principu. To je ve třech světech, ty odpovídají magicky Elohimům.

Vždycky před každou takovou modlitbou: obřadní roucho, celý ten rituál, dál by se to mělo zpívat jako zpívá kněz a přitom neustále koncentrovat svého ducha na tyto body. Předně mysliti na božský svět, mysliti na Boha Otce, vyslovovati: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Mimochodem: proč se modlíme roztržitě? Poněvadž na to nemyslíme. Mně stačí k extasi, když se modlím: „Zdrávas královno!“ Přesně podle Weinfurtra: každý si má vybrat takového Boha, jaký mu odpovídá. U mně je Venuše silná, náboženství Venušino: Zdrávas královno, matko milosrdenství! To je magická modlitba. To je u Otčenáše totéž. U někoho to bude návod k té nejvyšší koncentraci.

  • 1: Prosba: mysli na Boha Otce.
  • 2: Posvěť se Jméno Tvé: mysli na Logos, Boží slovo, Ježíše Krista.
  • 3: Přijď království Tvé: mysli na království Ducha svatého. Tím jsme se zapojili do božského světa. Přechod z božského k světu mravnímu, resp.lidskému:

 

Prosba: „Buď vůle Tvál“ učinili jsme to, co činí Tibeťan, že se klaní k 6. stranám světa. Spojili jsme se s božskou Trojicí, dali se pochodem světa s těma dušema, které do hmoty padají a budou padati. Prosba: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!“ Přitom mysli na neustálý vliv Boha v nás a stvoření naší budoucnosti v naší přítomnosti. Teď se blížíme fyzickému světu. Tady naše modlitba patří k všemu tvorstvu. „Neuveď nás v pokušení a zbav nás zlého!“ Mysli na zničení všeho zla. (Ne jak pohodlně říkají: „Pane Bože, znič zlo!“) Teď naše aliance s Bohem. My si musíme zlo, které jsme natropili, odpykati sami. Tato naše aliance s Bohem je dotvrzena slovem „Amen!“ To je ten pakt člověka s Bohem.

Nyní synthesa všeho

„Neboť…!“ to je již pro theurgy, typická theurgická modlitba, synthesa na esoterní smysl všeho dění, na to vnitřní: myslíme tak slovem: „Neboť ty jsi království!“ na klíč zjevení a nyní zákon a síla v činnosti všech věků. Ne snad až na věky věkův: to poslední se vztahuje na velké dílo. Nyní se dodá „Amen“, pouto magické, které spojuje vůli lidskou s vůlí boží. Otče náš je klíčová modlitba, znamená, že možno ji aplikovati na všechno. Víme, že tam máme Otce, Jméno, Království atd. To jsou klíčová slova, která lze vysvětliti jinak, pomocí magie čísel a theurgického magického pantaklu.

Theurgický klíč

Podobně jako budujeme na určitý theurgický klíč i každou theurgickou evokaci budujeme určitým theurgickým klíčem. Z neznalosti křesťanství používané klíče kabalistické. Správná dnes moderní theurgická evokace je mnohem účinnější, když ji vážeme na křesťanství. Esence křesťanství je Otče náš! Otčenáš tvoři klíč ke všem theurgickým modlitbám, alokucím; můžete při každé práci použíti tohoto klíče a inkantovati Otčenáš, poněvadž slovo to je nejmocnější, co máte. To vám řekl takový Danzel, theoretik magie, který dělal pokusy se slovy, jak slovo správně vyslovené působí na některé lidi. Měl žáky, rozmanité typy a jmenoval určitý lék medicínským názvem. Určití lidé při tom padali do mdlob. On říká, že to slovo je úžasně mocné. Když slyšíte mluviti Musoliniho, jak lidé, Italové na to reaguji. My Čechové jsme nějak chladní. U nás zdá se to býti zatajenější.

Theurgie praví

že jedině to, co jde ze země do duchového světa k andělům, to, co tam projde, jsou soulady artikulované hlásky, to je zpěv, řeč. Proto je nesmírně důležitá při magii a theurgii komposice slovního rituálu. My obyčejně vážeme na kabalistickou sedničku. Probereme, jak se komponuje. Evokace Jupiter, Venuše a pod. Dnes nastupuje cesta křesťanská podle Otčenáše. Inkantace, když toužíme po dokonalosti. Dle klíče Otčenáše takto: „Uskutečňující ideále, jenž jsi v mém vnitřním nebi, kéž Tvoje jméno se projeví mým sebeobětováním. Kéž Tvé působení se uskuteční v pokroku, kéž Tvoje vláda se rozšíří v mém díle, tak jako se rozprostřela v mé duši. Každodenně projev mně svou přítomnost, omluv mé slabosti, tak jako já promíjím poklesky svých bratrů, slabých smrtelníků. Ochraň mě od přeludů zvrácené hmoty, osvoboď mě od zoufalství, neboť Ty jal královstvím, rovnováhou a sílou ve věčnosti mých tužeb!“ Nebo se modlíme, když konané nějakou práci. Přímo se zapojiti do absolutna, pozorovati postup involuční a sám se sebou si vypořádati fyzický svět. To jsou ti tvorové, kteří jsou nižší než já. Církev katolická pokaždé se modlí za zemřelé, kteří se již modliti nemohou. My, když jsme přijali od Boha dary a vyprosili si milosrdenství, musíme pamatovati na ty, kteří se již nemohou modliti. Čím víc myslíte na druhé, tím víc se stáváte duchovnější a ideálnější. Nakonec nezapomenout na tu esoterní synthesu.

Adaptace k pravdě na Otče náš

Živoucí pravdo, (Otče náš, jenž jsi na nebesích), která jsi v mém nesmrtelném duchu, (posvěť se jméno Tvé), kéž Tvůj projev se zjeví, (buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi), kéž Tvůj zákon pronikne hmotu, tak jako pronikl ducha. Každý den dej nám tvůrčí myšlenku, odpusť naší nevědomosti, jako já odpouštím nevědomost svých bratří, ochraň mě před neplodným záporem a vysvoboď mě od smrtící pochybnosti! (Vidíte, co je theurgicky pochybovati: skepse – zlo, zápor.) Neboť ty jsi principem, rovnováhou a zákonem v jednotě mého rozumu. Musíme také na to fyzično pamatovati, na to nižší než jsme my. Pracovati v těch druhých. Mluví se teď o utrpení.

Jsou školy asketické. Utrpení je také cesta theurgická, ale místo Krišnamurtiho dělat na Otčenáš! Člověk než má vyzářiti, potřebuje zhušťovati.

Modlitba asketů

Blahodárné utrpení, které jsi kořenem mého vtělení, posvěť se jméno tvé odvahou zkoušky, nechť tvé vlivy jsou pochopeny, kéž očistný tvůj oheň propálí mé tělo, kéž propálí mou duši. Každodenně přijď zjitřiti mou línou přirozenost, přijď zničiti zločinnou nedbalost a pýchu, tak jako ničíš nedbalost a pýchu mých bratří. Ochraň mne před podlostí, jež by mohla mě vzdáliti od tebe, neboť jedině ty můžeš vysvoboditi od zla, které jsem stvořil, neboť ty jsi očišťovatelem rovnováhou a vykupitelem v ohrožených mých existencích. Teď můžete tyto věci aplikovati na cokoliv. Nyní, kdy opouštíme theurgii egyptskou, indickou a kabalistickou a kdy budujeme theurgii křesťanskou, tak nám velel Kristus. Dej nám tento Otčenáš nejenom, abychom se modlili tato slova, ale abychom je převedli na cokoliv jiného. Na výsost theurgická modlitba zní: „Tvůrčí sílo, bytující v Nepoznatelnu, kéž koruna Tvého slova je posvěcena, kéž krása lesku Tvého království vyšle své paprsky, kéž uskutečnění Tvého zákona kraluje ve světě stvořeném tak jako v Tvém Diademu. Každý den dopřej mému duchu vejíti do jedné z padesáti bran Tvé moudrosti, svým nekonečným milosrdenstvím čel slupkám, jež jsem vytvořil svým imagem, abych poznav některou z 32 cest moudrosti, vysílal zákon ducha svým bratřím. Ochraň ducha mého od pokušení hmoty, osvoboď nás od svodů astrálního světla; neboť jsi principem krásy a základem všech tvůrčích sil.“ To je theurgická modlitba budovaná na desítku dle klíče Otčenáše, na pojmy Otčenáše a je to modlitba velekněžská a královská. Nejúčinnější modlitba, kterou se zapojujete nejenom přes tradici mysterií antických nejvyššími slovy Kristovými, ale i zákony všeho stvořeného.

-

Modlete se ho a budete sami viděti, proč Kristus tuto modlitbu dal a pochopíte, co praví sv. Pavel o Kristu, že není síly v pekle, na zemi i na nebi, která by se netřásla před vyslovením jména. Kristova. Modlitba tato je dělána na desítku jako každá theurgické práce. Používám zde slovo Diadem, nechci dáti hebrejské slovo Kether. Slupky, to jsou larvy, říkáme tak jako říkali kabalisté: cortices – odtělesněné myšlenky našeho hříchu. Abych opsal kabalistické slovo nefeš, používám z psychoanalytiky slovo „imago“ = moje osobnost žádostivá. Proč křesťanství je jediné nejvznešenější? Poněvadž křesťané jsou děti boží, které byly omyty Kristovou krví a zachráněni pro věčný řád. Křesťané mají pamatovati na své fyzično a když od Boha žádají, když ho prosí a když ho také donucují, staví se na jeho místo a jednají jakožto Bůh. Tím veškerá síla je v jejich rukách. Nejmocnější vinkulum, které se kdy mohlo objeviti na zemi. Magie a theurgie je skutečné království a skutečné kněžství.

Dr. Jan Kefer - v případě zájmu Vám doporučujeme zakoupit celou publikaci.


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality