Vymítání ďábla - exorcismus

Exorcismus.
Exorcisté (církevní) tvoří dosti uzavřenou skupinu, do níž je obtížné, ne-li nemožné proniknout. V roce 1993 založil italský kněz Gabriele Amorth Mezinárodní asociaci exorcismů. Počet jejich členů je omezený a členství je umožněno jen vyvoleným.
Zobrazen: 21901x   10. 5. 2009

Exorcismus

( z řeckého exorkismós= vyhánění, vymítání ), tajemné slovo, které navozuje nepříjemný pocit v souvislosti s inkvizičními soudy. Mnozí jej považují za dávno překonanou pověru, nemající reálný základ, a sama křesťanská církev je v názoru na vyhánění zlých duchů z lidí, zvířat či věcí nejednotná.

Démoni a evangelia

Přitom Nový zákon považuje existenci démonů za samozřejmost. Synoptická evangelia zcela nezastřeně líčí Ježíšův boj proti ďáblovi, který ho pokoušel na poušti (Mt 4,1-11, Mk 1, 12n, L 4, 1-13), Pavlovy listy obsahují rady ohledně obrany před vlivem zlého a v 1. listu Janově 3, 8 se píše: „Proto se zjevil Syn boží, aby zmařil činy ďáblovy.“ Ježíš Kristus vyháněl zlé duchy z posedlých osob a důsledně při tom rozlišoval mezi exorcismy a uzdraveními z chorob. Svoji mimořádnou moc předal apoštolům, učedníkům a následovníkům. V rané západní církvi představovala služba exorcismy dokonce jedno z nižších svěcení a na konci 3. století byla velmi rozšířena. Apologeti 2. a 3. století Justin Martyr, Irenek z Lyonu, Terullián a Cyprián potvrzují účinnost, s níž křesťané osvobozovali své bližní od zlých mocností.

Aurelius Augustinu - učitel církve

Na konci 4. století však biskup a vlivný učitel církve Aurelius Augustinu v návaznosti na nauku Plótinovu prohlásil, že zlo samo o sobě neexistuje a je jen narušením míry, podoby či řádu- je tedy pouhým nedostatkem dobra, jako je tma jen nepřítomností světla. Svými věroučnými výklady ovlivnil Augustinu celou pozdější církev, která jeho názory převzala. Ne všichni ale zastávali Augustinovo mínění a věřili v hierarchii duchovních bytostí- dobrých i zlých. Toto názorové rozštěpení přetrvává doposud.

Boj s ďáblem - rituál exorcismu

S rozšířením poustevnictví odcházeli první mniši na poušť a osamělá místa, aby tam po vzoru Kristově svedli vítězný boj s ďáblem. Rituál exorcismu nikdy nezanikl a byl praktikován ve všech následujících staletích. Ve středověku se hojně rozšířil názor, že za jakoukoliv abnormalitu v lidském chování může právě posedlost ďáblem, a tak na serióznosti exorcismu zanechaly skvrnu zejména děsivé hony na „čarodějnice“ a také heretiky, kteří byli pro svoji odlišnou věrouku démonizováni a zabíjeni. Novověk byl pak doprovázen naprosto iracionálním nezájmem o fenomén exorcismu, určitý zájem o něj vzbudil teprve film Exorcista od režiséra Williama Friedkina z roku 1973, ačkoli jeho líčení je nevěrohodné a dané téma spíše zdiskreditoval.

Malý a velký exorcismus

Prvokřesťanské formule exorcismu nebyly ještě pevně stanoveny, záleželo velkou měrou na invenci vymítače. Teprve v 10. století nacházíme první pokus o vytvoření exorcistické liturgie. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní- ortodoxní a západní- římskou církví, jež vedlo až k velkému schizmatu v roce 1054. Ve východní církvi, kde exorcismus nebyl nikdy institucionalizován a bylo na něj pohlíženo jako na osobní charisma, se tento rituál běžně provádí v rámci pastorační praxe. V protestantství je dnes zájem o exorcismus jen okrajový. Exorcismus ovšem tvoří součást římskokatolické nauky a liturgie. Za tzv. malý exorcismus se označuje obřad, jímž se katechumen ( člověk připravující se na křest ) zříká ďábla. Pro vykonávání velkého ( slavného ) exorcismu je biskupem pověřen zvláštní kněz, exorcista.

Průběh velkého exorcismu

stanovuje nově revidovaná (1999) část římského rituálu z roku 1614. Rituál může trvat několik minut i dní. Používají se při něm především motlitby, přesně stanovené exorcistní formule a vymítací příkazy ve jménu Ježíše Krista, který svěřil církvi „moc a úkol vymítat zlé duchy“. Dbá na to, aby exorcismus byl vyhrazen pouze pro případy, kdy je dostatečně zjištěna „posedlost ďáblem“, takové případy jsou nejtěžší, ale také nejvzácnější. Ten, kdo je sužován více nebo méně vážnými psychopatologickými jevy, často věří, že je posedlý, ačkoli jde jen o sugesci nebo nemoc a jeho léčba přísluší výhradně medicíně.

Gabriele Amorth - italský kněz a exorcista

Exorcisté v současnosti tvoří dosti uzavřenou skupinu, do níž je obtížné, ne-li nemožné proniknout. V roce 1993 založil italský kněz Gabriele Amorth Mezinárodní asociaci exorcismů. Počet jejich členů je omezený a členství je umožněno jen vyvoleným. Roku 2005 pak byl na Vatikánské univerzitě otevřen nový obor: Exorcismus čili vymítání ďábla.

Duše zemřelých

Zaměřme se na několik zajímavých aspektů spojených s vymítáním ďábla. Novodobí exorcisté s překvapením zjistili, že při rituálu vnímají „ duše zemřelých“, pociťují přítomnost nějaké nehmotné bytosti, která se prohlašuje za zemřelého člověka, hovoří k nim ať už ve zlém, či v dobrém, vypráví podrobnosti z dřívějšího života nebo sděluje svá „stanoviska“. Jedny říkají, že jsou navždy zatraceny a čekají, až budou svrženy do pekla, jiné jsou prý naopak na cestě k Bohu, jakoby ve stavu očišťování.

Fenomén přítomnosti - svázání exorcistů

Ve výkladu tohoto tzv. fenoménu přítomnosti se exorcisté rozcházejí a jsou poněkud bezradní, neboť jsou svázáni usnesením 2. lyonského koncilu(1274) a Florentského koncilu (1439), že po smrti je duším zemřelých ihned stanoven jejich věčný osud buď spásy nebo zatracení, což apriori vylučuje volný a neomezený pohyb duší po smrti. Současně jsou si vědomi, že z některých textů Písma vyplývá, že kromě nebe a pekla musí ještě existovat zvláštní mezistav, kde se člověk, který sice zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé a sobecké, musí očistit, zdokonalit. Tím mezistavem je očistec. Exorcisté proto připouštějí, že mohou přicházet do styku s dušemi z očistce, které se touto cestou domáhají toho, aby jim bylo pomoženo prostřednictvím motlitby nebo bohoslužby. Poté totiž projevy „přítomnosti“ mnohdy zcela vymizí. Záležitost však může být mnohem komplikovanější.

Astrální mrtvoly

Podle antroposofie (duchovního směru založeného na počátku 20. století rakouským filozofem Rudolfem Steinerem) je člověk - zjednodušeně řečeno- čtyřčlennou bytostí, sestávající z:

  • těla fyzického,
  • éterického (vyživujícího),
  • astrálního (nositele chtění a cítění )
  • a duchovního „já“
Článek Astrál a astrální vzorec.

Cesta po smrti

Zatímco po smrti se éterické tělo zhruba do týdne rozplývá (jasnovidci vyprávějí o „ohnivých sloupech“ vycházejících z hrobů) a oddělené lidské „já“ putuje dále duchovními dimenzemi, může astrální mrtvola existovat a volně se pohybovat v pozemských podmínkách ještě až desítky let. Čím více člověk za svého života podléhal pudům, vášním a zlu, čím více byl nepříjemně spjat s pozemskostí, tím pomaleji se astrální mrtvola rozpadá..Antroposofie zdůrazňuje, že se již nejedná o skutečného člověka, ale o dvojníka, disponujícího jistou inteligencí, v němž působí rezidua duševních vlastností a emocí zemřelého. Právě s ním se prostřednictvím zvláště senzitivních osob (médií) často setkávají spiritisté a mylně se domnívají, že komunikují se zemřelým. Rovněž starověcí antičtí autoři (Ovidius, Homér) píší o nekromancii jako o věštění prostřednictvím vyvolávání duchů mrtvých (zmínky o tom lze najít i v Bibli, např. v 5. knize Mojžíšově 18, 11). Jednalo se zřejmě o obdobu spiritismu. V judaismu se astrální mrtvole říká dubbuj.

Zhmotnění - astrální mrtvola

Jsou zaznamenány případy, kdy astrální mrtvola byla údajně schopna se na čas zhmotnit (takové materializační experimenty prováděli v 19. a na začátku 20. století významní badatelé, např. anglický fyzik William Crookes, francouzský nositel Nobelovy ceny za medicínu Charles R. Rochet). Látka, z níž se ony přízraky utvářely, bývala označována jako ektoplazma a denní světlo na ni působilo rozkladně. Vše nasvědčovalo tomu, že zhmotnělá postava čerpala energii z těla médií. Má se tedy za to, že povědomí o astrálních mrtvolách dalo vzniknout legendám o upírech, kteří vycházejí v noci z hrobů a vysávají z těla krev, v přeneseném slova smyslu „životní energii“.

Klinická smrt

Lidé, kteří přežili klinickou smrt, popisují svoje zážitky vystoupení z těla a mimo jiné uvádějí, že se setkali s jinými nefyzickými bytostmi, napadajícími živé. Americký lékař a psychiatr Georgie G. Ritchie (kniha Návrat ze zítřka, 1978) uvádí příhodu, která ospravedlňuje fenomén posedlosti: astrální mrtvola bývalého alkoholika „vklouzla“ do těla opilého muže v bezvědomí, aby alespoň na krátký čas zakusila někdejší rozkoš. Nebezpečí posedlosti prý hrozí zejména v prostředí, kde se kumuluje větší počet lidí a jejich bdělé vědomí je otupováno či manipulováno- tedy tam, kde se astrální mrtvoly zdržují nejčastěji.

Astrální larvy

Někteří esoterici (Stanislav de Husita, Elifas Lévi, u nás František Kabeláč, Jan Kefer, Franz (František) Bardon a další) se kromě toho zmiňují o astrálních larvách, vývojově nejnižších druzích astrálních bytostí, odrazech našich zlozvyků, negativních myšlenek, sklonů, pudů a afektů. Astrální larva je něco jako parazit živící se životní silou dotyčného jedince, kterého nabádá a svádí k uskutečňování dalších špatných skutků (takto posedlý člověk může být narkoman, alkoholik, kuřák, workholik apod.). Vyvolává obsese a kompulze ( nutkavé myšlenky, automatismy, činy), jež dobře zná psychologie a psychiatrie. Astrální larvy, které jsou poutány k již mrtvým osobám, zejména čerstvě pohřbeným, se v hinduistické mytologii nazývají vetala a je jim přisuzováno odpovědnost za démonickou posedlost lidí žijících. Rovněž stará arabská mytologie líčí bytosti zvané ghúlové, obývající hřbitovy a považované za sluhy padlého anděla Iblíse, který svedl Adama k pádu. Astrálních larev se prý lze zbavit různými magickými úkony, k jejich rozkladu je určen magický meč, tzv. arex, většinou trojzubý.

Ženský démon sukuba - Lilith vs. inkuba

Mytologickým ztvárněním astrálních larev je postava sukuba, ženského démona (v mezopotámské mytologii a rabínské démonologii zvaného Lilitu, Lilith - přečtěte si náš článek Lilith - Černá luna), jenž se za účelem odcizení spermatu páří se spícím mužem a získané semeno předává inkubovi, který pak může vejít v koitus se ženou ( výklad sv. Tomáše Akvinského ze 13. století).

Dvojí podoba zla

Zlo se podle již zmíněného Rudolfa Steinera (článek Rudolf Steiner - stupně vývoje světa) manifestuje ve dvojí protichůdné, avšak i ambivalentní podobě. Jedna síla nás vede k materialismu a zahrazuje cestu ke všemu duchovnímu, dává nám „zatvrdnout“. Její personifikací je Ahriman ( Angra Mainyu, doslova „zlý duch“), jak byla tato mocnost nazývána v perském učení proroka Zarathustry v 7. století před Kristem. Ve starověkých mytologiích byl obvykle znázorňován jako drak , chaotická nestvůra. Biblická tradice ho zná coby satana, Leviatana či Behemótha. Ve středověkých alegoriích ho nalezneme v podobě kostlivce.

Ahrimanské síly

pomáhají rozvinout zájem o práci v materiálním světě, abstraktní myšlení a techniku. Toto myšlení je ovšem chladné, mechanické, bez citu- je to myšlení počítačů. Kdybychom Ahrimanovi podlehli, omezil by nás na roboty. Má rovněž tendenci k totalitní nadvládě a ničení všeho živého- pod ahrimanským vlivem byli prý Lenin i Hitler.

Lucifer

Druhá z oněch sil se snaží člověka odvést od reality k fantazírování. Antroposofie pro ni užívá jméno Lucifer, v biblické tradicie to diabolus, ďábel, jinak také pokušitel, Mefistofeles. Lucifer chce odvést člověka z pozemského života do iluzivního duševního přebývání bez možnosti praktického uplatnění a k egoistické nezodpovědnosti za svůj osud. Luciferské síly nás např. inspirují k uměleckým představám, ale také svádějí k úniku do světa drog nebo virtuální reality (například počítačových her- neboť obě síly působí souřadně).

Dualita zla byla známa od starověku

Homér v Odyssei nechá svého hrdinu proplouvat mezi nestvůrou Skyllou a vírem Charybdou. Principy jin a jang v čínské filozofii jsou nebezpečné, pokud jeden z nich převládne, ale řádné, jsou-li jejich síly vyrovnány do harmonické rovnováhy. Aristoteles v Etice Nikomachově definuje ctnost jako střed mezi dvěma omyly, dvěma jednostrannostmi. Rudolf Steiner prohlašuje, že člověk se pohybuje mezi těmito extrémy a jeho pozice je nesnadná. Má však pomocníka: mezi Ahrimanem a Luciferem stojí mrtvýchvstalý Kristus, ukazující nám správnou cestu mezi oběma svody. V možnosti najít tuto cestu spočívá uskutečňování lidské svobody. K tomu sám Ježíš říká : „ Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Janovo evangelium 14, 6 ).

Odtržení lidského rozumu od svědomí

Vyvstává otázka, jak se dá zlo ( vykazující dvojí tvář ) v běžném životě vysledovat. Jistě existují evidentní případy, jako u Hitlera, který svým extatickým projevem dokázal ovládat davy lidí a dovést svět na okraj apokalypsy. Jak ovšem upozorňuje německý psycholog a filozof Viktor Emil von Gebsattel, například v oblasti techniky působí sympatičtí, hodní lidé , jejichž bystrost, bohatství nápadů a pracovní nasazení však slouží výlučně jednomu cíli: vytvořit nejstrašnější prostředky k ničení. Osobně by nebyli schopni nikomu zkřivit vlas a přesto neúnavně vytvářejí nové možnosti destrukce lidstva. Odtržení lidského rozumu od svědomí, jež se stává zřetelnou signaturou postmoderní doby, tak dává příležitost zlým silám, aby snáze pronikly do našeho světa.

Exorcismus - postavit se zlu

Posedlost zlem je tedy těžko rozpoznatelná a spadá nyní do kompetence exorcismu spíše jen marginálně. Zlo dnes působí ve všech sférách lidské činnosti skrytě a rafinovaně (pozornost bychom měli zaměřit především do politiky, sdělovacích prostředků a reklamy, ekonomiky, vojenství a genetiky). Je naším úkolem ho odhalovat, postavit se mu „tváří v tvář“ a vědomě ho překonávat - k čemuž nás ostatně vybízí sám Kristus.


Zpracoval JaLa PannaCz.com zdroj: ThDr. Zdeněk Krušina, Th.D.

Exorcista Pavel Havlát

V případě, že hledáte kvalitního exorcistu (církevního) potom Vám doporučeujeme Pavla Havláta, O.M. z Vranova u Brna.

  • Poznámka: exorcismus patří mezi magické operace. V církevním prostředí mezi vymítání zla patří také zavazování Vás, že se zřeknete veškerého spiritismu, magie, okultismu, new age, ezoteriky a příjmete obraz cirkve. Pro vlastní očištění (mimo harmonizaci dobra a zla) však tento závazek nemá hlubší mimo-církevní význam.

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality