„Ze všech vášní duše škodí tělu nejvíce smutek.“
Tomáš Akvinský
“Byl ledový prosincový den. Takové to počasí, kdy vám zima takzvaně vleze až pod kabát, byť jste sebevíc oblečení. Procházel jsem se temnými uličkami města, ale paradoxně v nich bylo stále více světla, než ve mně samém. Když jsem třeba na chvilku neviděl pod nohy, věděl jsem, že za rohem mě čeká pouliční lampa, která mi ukáže kudy jít. Jak ale znovu rozžehnout plamínek svíčky v mé duši? Jak najít cestu - tu správnou cestu, jestliže stojím na rozcestí bez ukazatelů?”
která jde ruku v ruce s lítostí, beznadějí, žalem a pocity zoufalství. Je to přesný opak radosti a pociťujeme jej například velice často v případech, kdy přijdeme o někoho nebo něco, co bylo blízko našemu srdci.
Dítě může truchlit po oblíbené hračce, které někde vytratilo, dospělý se trápí, když z jeho života odejde osoba, ke které měl nějakou citovou vazbu. Je bez pochyby, že smutek navazuje na souhrn negativních událostí a převyšuje to dobré, co nás nějakým způsobem těšilo. Smutný člověk se rád izoluje od ostatních a většinou o svých pocitech v začátcích moc nemluví.
Pokud tuto emoci necháme růst, propadáme se stále hlouběji do spárů temnoty, ve které nás mohou začít pronásledovat úzkostné až depresivní stavy. Pokud je smutek dlouhodobý, může začít neblaze působit na zdraví člověka a objevují se mimo psychických i fyzické problémy.
„O radost se člověk dělí, zatímco smutek nosí sám.“
Jan Spálený
Někteří lidé se sice nechají hýčkat láskou svých domácích mazlíčků, ale zde mluvíme spíše o lidském faktoru jako takovém. Lidé, kteří cítí ve svém srdci bolest, jen stěží nalézají slova, která by ji vyjádřila. Někteří se za své pocity dokonce stydí, protože mají pocit, že něco nezvládli, neustáli a pro své okolí se tak stanou slabými. Jenže nechat volný průchod svým emocím je velmi důležitou součástí terapie. Použijeme - li obligátní větu: Chce to čas - čas totiž hojí všechny rány… tak na ní najdeme spoustu pravdy. Bohužel, člověk sužován žalem tohle v prvopočátku slyšet nechce a spíše jej to ještě dráždí. Nechejme mu chvíli. Onu potřebnou chvíli na utříbení svých myšlenek, dopřejme mu čas se sebou samým, aby měl možnost pochopit, že se nemá za co stydět a pokud bolest neotupí, alespoň se s ní naučí žít.
„Jak je smutné utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom hůř.“
Oscar Wilde
jsou věty typu: Seber se, podívej se, vždyť jiní jsou na tom hůř.
No tak, nepoddávej se tomu tolik, nebuď slaboch.
Nebreč, chlapi přece nebrečí.
MUSÍŠ to a MUSÍŠ tamto.
Ne. Smutný člověk nemusí nic, kromě toho SÁM najít klid ve své duši.
Bez zbytečných chytrých řečí ostatních, kteří “si něco podobného přece taky prožili”. Často v takových chvílích zapomínáme, že každá duše je v jiné fázi vývoje a všichni také bolest snášíme jinak. A je jedno, jestli je fyzická nebo psychická.
Každý má tu pomyslnou hranici nastavenou někde jinde a nelze ji srovnávat s žádným jiným člověkem na světě. Proto je tolik důležité přistupovat individuálně ke každé lidské bytosti. Mimo to, v těchto situacích je mnohdy opravdu nejlepší mlčet, naslouchat a dát druhému najevo, že nám může říct úplně cokoli, bez ohledu na to, jak bychom to řešili my. Bez odsuzování a zbytečných rad. Jen být tady, dokud to náš blízký bude potřebovat.
„Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře – v tom je skutečné umění života.“
Arthur Miller
Zpočátku na nás smutný člověk může působit jako robot. Pokud zvládá každodenní činnosti, pak je většinou paralyzován a dělá vše automaticky. Jeho emoce nejsou úplně zřetelné a jasné a my můžeme mít pocit, že se v něm nevyznáme. Smutek má různé fáze a tohle bývá jedna z prvních, kterou u nešťastníka můžeme pozorovat.
V dalších fázích si člověk prochází sebeobviňováním, myšlenkami, jak by to všechno mohlo být “kdyby”, vrací se do minulosti a hledá v ní odpovědi na to, co se teď kolem něj děje. Postupem času si osoba uvědomuje, že musí něco změnit a začít znovu žít, což ale může naopak působit opačným efektem, než jaký by byl žádoucí, a to způsobuje, že se dotyčný začne strachovat, že se všechno obrátí proti němu a stejně už nic nebude jako dřív. Takový člověk se pak motá v kruhu a nenachází z něj cestu ven.
Až časem začne znovu nacházet sebe sama a s jakýmsi nadhledem situaci znovu zhodnotí a konečně se mu podaří od pomyslného dna odrazit. V této fázi opět nachází smysl života, raduje se z maličkostí a tím víc už se nechce chytit do spárů temných myšlenek.
Ony tam možná ještě jsou, ale už si je tolik nepřipouští k tělu. I přes prvotní problémy najde naději a důstojně odkráčí tam, kde jeho duši pohladí sluneční paprsky.
„Když se ti někdy zdá, že je život příliš těžký, zkus trochu napodobit klauna, kterému sice srdce pláče, ale který přece se smíchem hraje na housle pro jedno dítě, aby se vyléčil ze slz svého srdce.“
Phil Bosmans
Někdy je nejlepším způsobem, jak přestát svůj vlastní smutek, být nablízku lidem, kteří také prožívají bolest. Mít možnost pro ně něco udělat a vidět výsledky nás posouvá dál a zase nacházíme tolik potřebný smysl v našem počínání. Navíc se do takových osob vcítíme mnohem snáze, pokud si procházíme podobnými pocity jako oni. Je například spousta psychologů, kteří si zažili spoustu nepříjemných peripetií. Někteří z nich sami trpěli depresemi a proto pro ně nikdy nebude žádný jiný člověk jenom příkladem z učebnice. Ať už se soustředíme na pomoc druhým, nebo nacházíme klid při józe, meditacích, či sportu, je důležité, abychom v tom, co děláme viděli smysl, přínos a tak trochu také jistotu, že se v období, kdy se nám nedaří, máme k čemu vrátit. A to něco nás naplňuje štěstím a radostí.
