“Nikdy nedovol, aby strach rozhodoval o Tvé budoucnosti.” Jan Tříska
Všichni jsme si zakusili onen nepříjemný pocit, kdy nás něco naprosto ochromilo, svázalo a znemožnilo nám dýchat, vydat hlásku, a dokonce udělat jeden jediný pohyb. Prožívali jsme neskutečně svíravý pocit někde uvnitř hrudi, a srdce jako by chtělo vyskočit z těla. To něco byl strach. Strach, kterému jsme dovolili pohrát si s námi jako s jeho loutkou. A že by to byla scéna hodná Oscara.
Jedno krátké slovo, které dokáže ovlivnit celý náš vnitřní svět. A dokonce i život kolem nás. Průměrný člověk ale o strachu neuvažuje. Vnímá jej jako přirozenou součást reakcí na různé podněty, ale už si nepřipouští, jak moc tento pocit svazuje, jestliže mu to dovolíme. Strach je primitivní, ale zároveň silná lidská emoce. Upozorňuje nás na pocit nebezpečí, což bylo pro člověka důležité již od pradávna pro jeho schopnost přežít. Může být rozdělen do dvou částí, a to: biochemických a emočních. Biochemická odezva je univerzální, kdežto emocionální reakce je vysoce individuální záležitostí.
Tato reakce je považována za evoluční vývoj a byla důležitou součástí reakcí rozhodujících o přežití člověka. Vznikají při ní fyzické reakce, kterými jsou například pocení, třes rukou, zrychlená srdeční frekvence a zvyšuje se zde hladina adrenalinu.
Tato reakce na strach je velmi subjektivní. Někteří lidé vyhledávají adrenalinové situace, dělají extrémní sporty a jiné vzrušující situace a tento typ strachu zvládají s přehledem. Jiní se pocitu strachu a situacím s ním spojeným vyhýbají obloukem. I když je fyzická reakce stejná, rozlišuje se zde individuální vnímání strachu, přičemž u jedněch může být považován za pozitivní, u druhých naopak za negativní.
Představme si následující situaci: Dítě přijde k rostlince kopřivy, my jej varujeme, že kopřiva pálí a že jej to bude bolet, pokud na lístek sáhne. Dítě si nedá říct a samo pozná to, co my jsme již dávno zjistili. Za týden půjde okolo té stejné rostlinky a zastaví se. Možná si úplně nevybavuje její přesnou podobu, a tak se mozek začne ptát.
“Už jsi někdy vidělo podobnou rostlinu?”,
“Co Ti ta rostlina způsobila?”, “Bolelo to?”,
“Pokud to bolelo, je nutné znovu na ni sahat?”
Po vyhodnocení všech aspektů dítě na rostlinku již znovu nesáhne. Podobně to funguje i u nás dospělých, jenom je sled otázek záležitostí více podvědomější a samozřejmě několikanásobně rychlejší. Pokud zůstáváme v rovině, kde nás zajímá přežití (jako například rychlá reakce k odvrácení autonehody), nebo tam, kde jsme postupem času zjistili, že nám něco ubližuje a bolí nás to (příkladem může být rozehřátá trouba - nesaháme do ní bez ochranných pomůcek… nebo i partner, který si na nás “léčí mindráky” a nám postupem času dojde trpělivost).
vede ve většině případů k jeho minimalizaci, jak jsme si mohli odvodit z předchozích řádků. Toto tvoří základy například některých psychoterapií, při kterých se terapeut snaží klienta odprostit od fobií různého typu. Snižuje se totiž jak odezva na strach, tak i výsledné vzrušení, které u některých jedinců vyvolává jakousi touhu po dalších takových prožitcích.
Jedním z aspektů úzkostných poruch může být tendence vyvinout strach ze strachu. Tam, kde většina lidí má sklon zažít strach jen v situaci, která je vnímána jako děsivá, mohou mít ti, kteří trpí úzkostnými poruchami, strach, že zažijí strach. Vnímají své reakce na strach jako negativní a vyhýbají se těmto situacím, aby se vyhnuli následným reakcím. Fobie je zkroucení normální odpovědi na strach. Trpící člověk si uvědomuje, že strach je nepřiměřený, ale nemůže si pomoci. V průběhu času se strach zhoršuje, protože se “jedna obava lepí na druhou”.
Léčba fobie, která je založena na psychologii strachu, se obvykle zaměřuje na takové techniky, jako je systematická desenzibilizace a záplavy. Obě techniky pracují s fyziologickými a psychologickými reakcemi těla, aby snížily strach.
Při systematické desenzibilizaci je klient postupně veden řadou expozičních situací. Například, klient se strachem z hadů může strávit první sezení mluvením o hadech. Pomalu během následujících sezení se bude klient dívat na obrázky hadů, hrát si s hračkami hadů a nakonec manipuluje se živým hadem. To je často doprovázeno učením a aplikací nových technik zvládnutí reakce na strach.
Záplava je typ techniky způsobu pracování s klientem. Při záplavách je klient vystaven obrovskému množství obávaného objektu nebo situace, dokud se míra strachu nezmenší. Je důležité, aby takové konfrontační přístupy probíhaly pouze s vedením vyškoleného odborníka na duševní zdraví.
Jsou to potenciálně traumatické techniky, avšak za určitých okolností mají vynikající míru úspěchu.
V životě čas od času nastávají situace, kdy se se strachem potýkáme a více či méně míra toho, jak jej necháme do života zasahovat, ovlivňuje naši budoucnost.
Většinou to bývá například strach ze smrti, ze ztráty milovaného člověka, osobního selhání nebo nesprávného rozhodnutí. Jsou to negativní myšlenky a ty na naši duši i tělo působí jako jed.
Uvědomme si, že negativní myšlení ještě nikdy nikomu nepomohlo dosáhnout pozitivních výsledků. To, na co myslíme, je tím, co tvoří náš vnitřní svět.
A zeptejme se sami sebe: Chci žít ve světě, kde bolest střídá pláč, přehnaná sebekritika zapříčiňuje neúspěchy v osobním i pracovním životě a kde každé ráno vstávám se strachem, co bude zase špatně, co zlého se mi opět přihodí?
Asi jsme si všichni do jednoho odpověděli záporně. Jistěže nechceme mít ze života temnou kobku vyplněnou smutkem, strachem a nezdarem. Chceme být šťastní. Je to přirozená lidská touha a potřeba.
Ale taky pro to každý z nás musíme něco udělat. Jednou z cest může být právě postupné odbourávání svých fobií, snažit se brát okolnosti z trošku pozitivnějšího hlediska. Ale pozor na přílišný optimismus. Mít takzvaně “hlavu v oblacích” může být paradoxně někdy stejně zlé, jako žít s negativními myšlenkami. Totiž, pád z nadýchaných oblak na tvrdou zem bývá ohromně bolestivý.
