Samotná podoba těla, názvy orgánů a části těla odhalují jejich skrytou funkcí, celé tělo je vlastně zvláštním jazykem a v okamžicích radosti nebo bolesti tímto jazykem hovoří. Pokud jde o utrpení, dokáže nás západní medicína zbavit bolestí, ale nepřihlíží však k poselství, které bolest vyjadřuje, a tak se někdy problém může vracet jiným způsobem, protože nebyl vyřešen. Podstatnou roli zde hraje také nemocný, protože je to právě on, kdo je zodpovědný za svůj příznak
to znamená, že je naprogramováno k přesnému cíli: učinit z nás pravého Člověka. Jestliže je tento program zablokován, vede to ke vzniku nemoci. V současné době lidstvo tyto věci stále nechápe, nachází se dosud v animálním stadiu, což odpovídá chaotickému stavu ,,šestého dne“ Stvoření. Lidstvo nechápe vnitřní svět ovládaný zákony, které nezná, a tedy je porušuje, proto tolik trpí.
Aktualizace tohoto životního programu, který je posláním našeho života, vychází ze základního božského jádra, ,,Syna Člověka“, jehož vnitřní zrání - s pomocí síly Ducha svatého a vlastního ducha je – je bytostným úkolem každého z nás. K tomu jsme vybavení množstvím netušených potencionálních sil, které bychom měli během našeho života poznat; tyto síly se stanou informacemi a umožní růst Stromu poznání, jehož plodem bychom se měli stát. Tímto plodem je JÁ JSEM. Aby k tomu došlo, musíme se zrodit v nových dimenzích našem nitru: nejprve na úrovní urogenitálního plexu, pak na úrovní hrudi a nakonec na úrovní lebky. Mícha, která se zde rozvětvuje a obklopuje jí ,,dura mater“ a ,,pia mater“, nám ukazuje na svoji vrcholní funkcí; jako jakési tajné spojení ohně a vody je předobrazem nepoznatelného božského světa, do něhož však může člověk vstoupit jako host pozvaný k účasti na neproniknutelném tajemství svatební noci.
Tato vzestupná dynamika, která je vlastní každé buňce našeho těla, ovlivňuje podstatu funkce každého orgánu a každé části těla v jeho fyziologických projevech. Pokud jsou tyto zasaženy nemoci, nutí nás to ptát se po hlubší příčině, tedy po skryté funkcí, kterou nemoc vyjadřuje. Z tohoto hlediska se medicína nemůže utíkat jenom ke strategii boje s nepřítelem (mikrobem, virem atd.), který předvádí neuvěřitelnou schopnost převlíkat se do stále nových, nebezpečnějších forem (mutace) a my se pak motáme v bludišti, který nemá východisko, a za to platíme vysokou cenu.
Rozlišit tyto dva pojmy je velmi těžké. Zdají se být dvěma póly téže reality, ale neměly by být zaměňovány. Zatímco křesťanská antropologie vidí v člověku triádu ducha, duše a těla, hebrejský jazyk nemá výraz pro tělo. Židovská mystika nahlíží ,,božské tělo“ jako ,,formu“ Slova utvářejícího náš život.
jehož ontologickým posláním je ,,dělat, činit tak“, aby se tímto mečem nechal ,,udělat“ k ,,podobě“ s obrazem Božím, k němuž byl stvořen. V této božsko-lidské spolupráci, zaměřené na růst Syna Člověka, nemá člověk žádnou možnost zastavení, je tedy utvářen v plném rozsahu bytí, včetně fyzického těla.
nebyl si vědom svého vnitřního bohatství, svého hlubinného bytí a jeho tělo je tělem zvířecím. Člověk nemá hebrejské jméno, jako by tento stav odpovídal jedné etapě jeho vývoje nezbytné pro jeho budoucí růst, avšak etapě na úrovni plodu, a proto bez jména. Člověk je stvořen k tomu, aby vstoupil do plodného dechu sedmého dne, a dostává božský obraz jeho nitru dech Ducha Božího a Člověk se tak stává ,,živou duší“, tedy nikoliv už skupinovou, animální duši šestého dne, ale duší osobní, schopnou odlít se s pomocí síly Svatého Jména od svého adama, přebývající nejen v jeho nitru ale i vně, v každé lidské skupině, k niž náleží,
První ,,já“ je spojeno se zvířecím tělem, druhé ,,já“ s tělem duchovním; v každém člověku představuje ,,Syna Člověka“, jehož posláním je dorůst do své plné velikosti. Když začíná proudit míza Stromu Poznání, Stromu Života, míza nekonečné lásky Boží k Adamovi, dochází k jeho oplodnění a začíná vývoj ,,JÁ JSEM“.
proniká postupně vnitřními ,,zeměmi“, novými poli vědomí, až k dosažení ,,Země zaslíbené“.
Jakožto Boží obraz je Adam Synem i Duchem, kdežto Otcem je pouze Bůh. V tomto smyslu se maso jeví jako božský obraz, podle něhož byl stvořen Adam; je v každé lidské bytosti jedinečné, tvořené Synem a duchem člověka; je jedinečným
projevem jeho Osoby.
Člověk je tedy zakotven ve své Osobě, která sama dýchá s božskou Trojici ,,tam nahoře“ a jeho posláním je zajistit růst Syna moci Eróta. Transformuje tak svou psychicko-animální duši, v duši spirituální a ta potom prozáří maso těla. Tělo člověka je tak obrazem tohoto ,,masa“, podle toho, zda člověk vstoupil do vskutku lidské dimenze, to znamená prošel ,,Branou Lidí“, kdy se stává Člověkem sedmého dne. V této dimenzi pak odpovídá míra produchovnění těla dosažené úrovně vědomí (poznání) v procesu lidského dovršení. Tyto různé etapy poznání dosažené vnitřní práci jsou spojeny s odpovídajícími rovinami Skutečnosti, které utváří hlubinu všech věcí.
Pokud jde o nemoci postihující jedince nebo celou společnost, stále ještě léčíme jen jejich vnější projevy, a nikoliv jejich hlubší příčiny. Nevědomí člověk je kořisti Satana -Nepřítele, kterému dává svou sílu, byť si to neuvědomuje. Když ale Člověk získá Meč Slova Božího, je uchopen v plnosti svého bytí – v Duchu, v duši i v těle – v dechu osvíceného života, v dechu Vzkříšeného.
Mezi červenými a bílými krvinkami možno rozpoznat dialektický vztah jako mezi situacemi šestého a sedmého dne Stvoření, tedy mezi roli prvotního ,,já, ega“ dítěte a dospívajícího, v poměru k druhotnému já, oním ,,jsem, kterým se stávám“ dospělého člověka. První ,,já“ dítěte a adolescenta se utváří v pomalém procesu diferenciace mezi světem rodičů – zvláště matky – a jím. U nich pak nacházíme úplně první projevy funkce Slova, archetypálně a bytostně člověku vlastní. Ve druhé části života, kdy začíná proces oddělení od vnitřní matky, a souznění s božským Obrazem, jehož tajemství v ní přebývá (její pravá totožnost), vstupuje člověk do období vnitřních sňatků a procesu vnitřní vertikalizace; s ní se rozvíjí funkce tvůrčího Slova. V této druhé etapě dorůstá jen velmi málo lidí, hrají důležitou roli právě červené krvinky. Toto velké tajemství stvoření Osoby v její jedinečné a zároveň paradoxně univerzální totožnosti se odehrává až sedmého dne Stvoření.
potom červené krvinky zajišťují příslušnou fyziologickou funkcí a Boží Duch, který je v krvi, se podílí v nezbytné míře na plicním dýchání a na ,,animálním“ životě dotyčného, aniž však do jeho vědomí proniká Přítomnost. Zdá se, že bíle krvinky hrají celou tu dobu hlavní roli při strukturalizaci prvního ,,já“ dítěte či adolescenta, kdežto naopak nestrukturující roli u člověka, který se nadměrně opevňuje ve svém narcistním, individualistickém já a zablokuje se před ,,Branou Lidí“. Avšak ve své strukturující fázi hrají bíle krvinky u dítěte důležitou iniciační roli v procesu diferenciace, kdy se dítě učí rozlišovat ,,já“ od ,,ne-já“, podobně jako bíle krvinky ve své krevní funkcí rozpoznávají ,,cizince“. Bíle krvinky nás učí, že každá „válka“ by měla být duchovní
Boží touha po Člověku a touha Člověka po Bohu představují mízu Stromu Poznání a Stromu Života, které rostou uprostřed ráje, ze kterého tryská pára touhy člověka
souznívajícího se svým božským jádrem. Ale přichází sem i Boží odezva na lásku Člověka a táto bystřina se vlévá do řeky, kterou popisuje Kniha Stvoření. Táto bystřina se dělí na ,,čtyři hlavy“ z nichž každá se stává zdrojem života na určité úrovní země zbudované Člověkem a jemu na míru, neboť Bůh se stává v takové míře, v jaké to Člověk může snést.
Přestože se mícha liší od kostní dřeně, podle tradiční čínské medicíny mají společnou energetickou funkcí. Obě jsou součástí takzvaných ,,úžasných vnitřností“, jejichž matrice je natolik spojená s nepoznatelným božstvím, že se více než jiné orgány dotýkají oblasti posvátné.
a umožňuje nám účast ve vesmírné radosti. Mícha sestupuje od hlavy, kde vytváří zářící korunu, až k samé kostrči. To však jen během prvních 3 měsíců vývoje plodu. V této fázi, kdy se rozšiřuje míšní kanál, vystupuje mícha až ke druhému bedernímu obratli, kde se potom úplně zastaví. Táto řeka života tedy v základech páteře ukládá jakoby do paměti ,,tajemství“, jehož jméno nese sacrum, první křížové obratle, zvané sakrální a také sefira Jesod – základ. Když dospívající ve svém vnitřním růstu dosáhne ,,vodní dělohy“, jejíž bránou je Jesod, musí dokončit výstavbu svého prvního ,,já“ odlišného už od rodičovského já.
Nanejvýš ho mohou uchovávat ve své tajné, diskrétní paměti zapečetěné uvnitř. Vně je táto paměť vepsaná ve svatých knihách, které nabízejí čtyři úrovně čtení a jsou nám tak přístupny podle úrovně výstupu našeho vědomí. Táto paměť se nevnucuje, člověk je svobodný ve své možnosti stát se vůči této paměti citlivý a připravit se na setkání se svojí budoucí totožností, anebo zůstat navždy hluchým a stát se vězněm ve vyhnanství. Zdá se, že ohnivá řeka, která vyzařuje své světlo na úrovní druhého bederního obratle, člověka neopouští ani v jeho vyhnanství, ale on to neví. Neví, že bez její přítomnosti by se nemohl těšit ani z fyziologického života.
Zdá se, že právě z této řeky se člověk napájí ve spánku a každou noc tak přijímá nejen informace potřebné k dýchání, ale také ty, co ho zvou na cestu k naplnění jeho života.
Dochází k tomu zvláště ve fázi paradoxního spánku, kdy třikrát čtyřikrát za noc člověk prožívá spánek takové kvality, kdy je optimálně zajištěná funkce snění a jehož dlouhodobý nedostatek může způsobit smrt.
Sny někdy přicházejí ze zdroje, který se nachází vysoko na horním toku řeky. Jejich jazyk je výzvou denní logice vnějšího člověka, aby zpracoval snové obrazy a objevil jejich symbolickou dimenzi, která ho volá k ,,vertikálnímu“ smyslu života.
Člověk přichází z Jednoty a jeho posláním je Jednoty dosáhnout. Je plně naprogramován k cestě ke svému zdroji. Rodí se potom vrcholem lebky, ze sefiry Keter – koruny. Z ní též vystupuje mícha a předává své světlo nervovému systému a také kůži, jejíž tkáň se mu podobá.
Každý člověk by se měl zamyslet nad svojí životní etikou jako takovou a zvláště nad tím, jak se ji řídil v různých etapách svého života. Historicky čas je mu dán k tomu, aby uskutečnil Velké Dílo svého bytí cestou postupných proměn, a pokud tak neučiní, pak se potencionální energie určené k této transformaci stanou destruktivním násilím, které se obrátí proti němu nebo proti společnosti.
Zdroje:
Při zpracování tohoto článku bylo čerpáno mimo jiné z knihy Annick de Souzenell Symbolizmus lidského těla, nakladatelství Malvern 2010, vydání druhé, rozšířené a upravené.
