Každý orgán v těle má mimo svého fyziologického poslání také svoji duchovní dimenzi.
Středem lidského života je srdce duchovní. Jeho otiskem ve hmotě je srdce fyzické.
Jako centrum našeho krevního oběhu a jako orgán dodávající tělu nosný rytmus, jimž řídí náš životní rytmus a city v našem tělesném středu. Srdce je i našim energetickým středem. Anahata, energetické centrum nebo srdeční čakra je tím prostředním velkým energetickým cílem našeho těla. A podobně jako se v životě všechno točí kolem lásky, na energetické úrovní se v našem těle všechno točí kolem srdečního centra. Láska na duševní úrovní nás udržuje v proudu a tedy naživu, tak funkčním úkolem srdce je udržovat v proudu naší životní energii, která je symbolizovaná krvi.
Pravým opakem je uzavřenost a stísněnost. Pocitem, který nás pak většinou doprovází je strach. A skutečně všude, kde chybí zdraví a láska, najdeme strach. Své kořeny zde má i nenávist v podobě zavření a stažení se. Otevřený člověk bude mít široké srdce a bude neustále připraven milovat. Oproti tomu uzavřený a stažený člověk má úzkost v srdci a je plný obav, a má spíš tendenci nenávidět.
Dvě vesmírná působení, podobně jako pozitivní a negativní elektřina – do kterých je člověk vetkán a s nimiž souvisí. S lidským srdcem na jedné straně souvisí celý vnitřní organizmus – proměněné živiny působí až nahoru k srdci, když krev proudí srdcem. Na druhé straně je člověk jeho prostřednictvím přímo napojený na rytmus a život vnějšího světa – kyslík ze vzduchu, který přichází do naší krve bezprostředně z vnějšího světa, působí až do srdce, když jim protéká krev.
Když se tyto dva systémy prolnou, systém makrokosmického světa, který do nás působí přijatým kyslíkem neboli vzduchem, a systém mikrokosmického světa našeho vlastního vnitřního organizmu, který nám přeměňuje potraviny v krvi tím, že protéká srdcem, měli by získat harmonické vyrovnání. Kdyby tomu tak bylo, člověk by byl zapojen do obou světů, které by v něm vytvářely vnitřní rovnováhu. Ve vztahu světa k lidské bytosti je však skutečnost jiná.
Nýbrž je to orgán, který působí jako odečítací zařízení pro činnost tkáňové tekutiny. Srdce je uváděno do pohybu krevním oběhem. Krevní oběh není vytvářen činnosti srdce jako pumpy. S tím, co v člověku funguje jakožto oběh, má srdce do činění stejně málo, jako teploměr se vznikem vnějšího tepla a chladu. Srdce není ničím jiným než zařízením pro odečítání lidského oběhu a toho, co do lidského oběhu vplývá ze soustavy látkové výměny krve. To je zlaté pravidlo, které musíme mít na paměti, chceme-li nějakým způsobem porozumět člověku. S vírou v to, že srdce je pumpa, která pohání krev cévami, má dnešní přírodní věda v ruce vlastně opak toho, co je pravdou.
Máme tu co dělat s něčím, co lze nazvat polární metamorfózou, na rozdíl od pouhého přetvoření. Budeme-li studovat hlavu, plíce, játra, budeme mít před sebou různé stupně metamorfozního přetváření. Srdce je ve svém utváření polárním protikladem plic. A všechny orgány, které jsou ve svém vývoji uloženy více dopředu, jsou pak zase postupným přetvořením srdečního útvaru
V Bibli je srdce pokládáno za centrum, úhelný bod člověka i za jeho osu, často tam zastupuje celého člověka. Je místem, jež reprezentuje božskou jednotu v nás a jako symbol jednoty nesnáší v přeneseném slova smyslu žádnou obojakost.
Je výchozí bod naší lásky. Jako střed, jenž platí pro člověka jako celek, a současně jako centrum lásky, je srdce oslavováno jako náš nejvyšší smyslový orgán a domov těch nejhlubších citů, jenž podstatným způsobem přesahuje působnost všech pěti smyslových orgánů těla. Srdce je podle Bible také nejdůležitějším komunikačním orgánem, podle jehož projevů Bůh člověka vždy pozná a dokáže jej podle toho odlišit. Srdce je také dějištěm podstatných rozborů situace a důležitých vývojových kroků.
Je zároveň věčně tryskajícím zdrojem, vyzařováním, ale i dokonalým prázdným a absolutní přitažlivosti. Jakožto střed pohybu a míra všeho rytmu se dává poznat pouze tak, že se zahaluje a ohraničuje, vsazena do drahokamů plného bohatství projeveného života, který je jejím odleskem a přitažlivou sílou.
Člověk který dosáhl tohoto stupně poznání, je vtažen, vržen do ohromného víru slunečního kola, nesen dostředivou silou jeho pohybu sestupuje do nitra země ve svých hlubinách, aby byl později vynesen až do ,,příbytků bohů“.
„Největší chybou při léčení nemoci je oddělovat tělo od ducha, protože od sebe být odděleny nemohou“. Platón 427 – 347 př.n.l.
Duševní afekt – vášeň, bývá příčinou poruch srdečního rytmu. Duše bývá doslova otrávená projevy nízkých vášní, právě tak bývá tělo otrávené jedy hmotnými
provází člověka přetíženého starostmi a prací ve chvatu, případně toho, kdo má různé duševní konflikty, hlavně konflikty mravní. Ty dovedou jednou prudce, jindy vytrvale a houževnaté trýznit lidské nitro, až k chaosu a rozkladu. Vliv těchto konfliktů je tím větší, že jejich přítomnost často uniká pozornosti postiženého tak, že jejich podvratná činnost je omezena na podvědomí.
mohou být projevem opotřebování, ale vybavující podněty jsou psychického charakteru. Často to bývá strach ze smrti, který se dovede skrývat za rozmanité nervové a duševní poruchy.
se pokládají za následek deprese, melancholie, únavy ze života, strachu, úzkosti i sklonu k sebevražednosti. Tyto stavy mají také svou úlohu při vzniků křečových žil na dolních končetinách, hemeroidů, bércových vředů a dalších cévních poruch.
Arytmie můžou být skrytá v naší labilní vegetativní nervové soustavě nebo v nestřídmém užívání slasti života. Objevuje se při zvýšené funkci štítné žlázy, která charakterizuje nadměrně usilujícího jedince, jenž chce od života v daném okamžiku víc, než mu patří, než je pro něj vhodné. Velké úkoly a plány nás zotročují, ovládají a šílené tempo nás většinou vede k chybám a zklamáním. Ohromná propast mezi touhou nezdarem se odrazí rozladěním těla, mimo jiné i nepravidelnou srdeční činnosti.
Čím člověk lépe nachází rovnováhu, čím více dokáže být nad věci, tím klidnější a spokojenější život žije. V rovnováze, ve stavu poznání je pak naplněn pocitem uspokojení z toho, že je. Hladí své srdce a otevírá je duchovnímu poznání. U harmonického člověka je srdce i mozek, rozum i cit v rovnováze, takový člověk našel svůj střed. Proto by taky nikdo neměl dělat nic jen napůl, ale měl by svému konání věnovat srdce, aby získal sám sebe.
Angina pectoris znamená těsnost srdce – úzkoprsost, zúžení citového života a ztvrdnutí, přeceňování svého ega. Vlastní bytí přichází zkrátka. Nutí nás, abychom opět naslouchali svému srdci, aby jsme k němu našli klíč, který spočívá v rozeznání a pochopení vlastní situace. Pouze ten, kdo pochopí a akceptuje, na jakém místě se právě nachází, respektíve do jaké slepé uličky se to nechal zavést, má šanci uvést se znovu do pohybu a dostat se do života.
Než se stanou pacienti s anginou pectoris bezstarostnými a láskyplnými bytostmi, musí se nejprve setkat se svými obavami a svými pocity nenávisti, jež chtějí být poznány a jež se chtějí projevit a nechtějí se nechat zatlačit zpátky do srdce. Než se člověk otevře dalším lidem a pocitům, bude se muset nejprve otevřít těmto vlastním pocitům, což však neznamená nic menšího, než že se je naučí milovat.
Jako infarkt se označuje okamžik , kdy zúžená céva se úplně ucpe a přilehlá srdeční tkáň odumírá, protože není vyživovaná kyslíkem. Srdeční infarktu předcházejí příznaky jako bolesti na hrudníku, bolesti vyzařující do pravého ramene, krku, ale může být „němý“ bez příznaků. Při srdečním infarktu se srdce doslova rozskočí.
Pokud přikládáme nadměrnou váhu věcem, nenechám už své srdce mluvit, izolujeme se od života a život nemůže volně plynout. proto je třeba více naslouchat svému srdci, svým citům.
Zloba v srdci vyvolává zánět v srdci. Když neodpustíme, ucítíme bolest také na svém těle. Každá zloba srdce bolí a nechává na něm šrámy. Čím kdo zachází, tím i schází. Rány na těle se odrážejí na duši a naopak. Narušení životní cesty, nenaplňování životního poslání znamená porušení ochrany člověka a vyvolává zánět perikardu. Přicházíme na tento svět s určitým posláním, s jistou představou něco světu dát. Třeba vytvářet dobrou, oduševněnou atmosféru v rodině, chránit sebe a své blízké od zabřednutí do hmoty, vyvarovat se zběsilé jízdy na kolotoči chtění, nutnosti a netrpělivosti.
Omezují funkčnost a výkonnost srdce. Jejich typickým projevem je dušnost. Získané srdeční vady si vytváříme svými omyly. Na levé straně srdce se projeví vady, které jsme měli ve vztahu k druhým. Na pravé straně se projeví nevyužitá šance, směřující k vlastní osobě, k vlastnímu rozvoji. Vrozené vady jsou dotažením nedořešených situací z minulých životů.
Pokud již srdce není schopno přepravit všechnou krev ze žil do tepen, dochází k zástavě a klinicky se jedná o srdeční nedostatečnosti. Srdce již nevládá svou práci a přímým následkem je nedostatečné zásobování tkání. Co však je po fyzické stránce životu nebezpečné, nabízí na vyšší duševní úrovní jedinečnou šanci: rozšíření a přerůstaní sebe sama nikoliv v konkrétním, ale v přeneseném smyslu, rozšíření a odevzdání se širokému produdu energie života a života samotného. Otevřenost, šířka, a neohraničenost jsou v duševní oblasti všeobecnými lidskými cíli. Selhání srdce je bodem, v němž je dosaženo hranic fyzického těla a v němž se již čeká na duševní vykoupení.
Při všech srdečních poruchách by se člověk měl zeptat sám sebe, zda ještě žije ze srdce, jestli při rozhodování naslouchá také svému srdci, nebo rozhoduje se většinou jenom hlavou. Člověk má totiž dvě centra, mozek a srdce, tedy rozum a cit. Co vyvede srdce z rytmu je vždy emoce. Srdce bije radostí až v krku, zastaví se leknutím.
Porucha totiž v sobě nese vždy výzvu, aby člověk víc naslouchal srdci, citům, intuici a vlastnímu Já. Neměl by na všechno jít jenom rozumem. Žít srdce,m znamená nechat život plynout, nechat mu volný průběh, žít s lehkosti bytí. Ten, kdo jde cestou srdce a žije své pravé Já, nepotřebuje žádné schválení svým činů zvěnčí. Poznal sám sebe, našel se a bere se takový, jaký je. Miluje a žije sám sebe, nežije už rozumem, nýbrž z moudrosti srdce, centra svého bytí.
který je spoutáván v těle svého nositele. Úkolem lidského života je, abychom si vždy víc a hlouběji uvědomovali, že náš život a také naše zdraví je plně závislé na duchovním prvku v nás. Je-li život projevem ducha, bude nutné vzít na vědomí, že i zdraví musí přímo souviset s tím, co vede k životu, co život tvoří a podporuje.
Znamená to, že jednostranná péče výhradně o hmotné statky vede k utlumení duchovního prvku v nás. Láska pouze k tělu život umrtvuje a ničí. Z toho vyplývá, že naší povinnosti je, abychom se starali o zvětšení života – ducha v sobě i ve všech ostatních tvorech.
Nejzákladnější, co potřebujeme a co máme nejvíce vyhledávat, je požadavek soustředit všechny své síly i schopnosti nato, abychom si uvědomili přítomnost i nepatrné částečky Boží podstaty v nás.
Vyjadřuje osobnost člověka, jeho chápání a životní názory. Bez bijícího srdce život neexistuje. Tím, co srdce pohání, je radost, víra v krásu dní a události, které přijdu. Srdce ničí bolest, zejména není-li přijímána s pokorou, bezútěšné životní situace, v nichž jsme ustrnuli, zloba a nechuť žít. Proto bychom měli dávat do srdci lidí to, co jim srdce i celé tělo léčí, a to je láska, štěstí, optimizmus, smích.
Kdo se pro druhé otevírá, ten od druhých dostává. Rozšiřujme lásku, neboť ta zůstává a s hmotným životem nekončí. Budujme chrámy čistoty. Cesta lásky a pomoci druhým je tou nejbezpečnější a nejpříjemnější. Vede do výšin lidských i duchovních.
Při zpracování článku bylo využito také těchto zdrojů:
(c) Přednáškový materiál, předmět Emphatika, A.R.X. zpracovala Sára - zákaz kopírovat.
