„Chci se s Vámi podělit o část myšlenek z knihy, která mne velmi oslovila a ačkoliv jsou všechny tyto myšlenky a témata zde popsané dávno známé a jasné, řídí se podle nich jen menšina lidí. Ke své smůle, ale jak víme, jsme svobodné bytosti, a ručíme si za své myšlenky...“ Vašek Profelt
Jak člověk smýšlí ve svém srdci, takový je …
Myšlenka a charakter
Aforismus „Jak člověk smýšlí ve svém srdci, takový jest“ nejen pojímá celé bytí člověka, ale je tak všepronikající, že zasahuje do všech sfér jeho života. Člověk je doslova to, jak smýšlí, jeho charakter je součtem všech jeho myšlenek.
Tak jako rostlina vyrůstá ze semínka a nemůže bez něj být, tak každý lidský čin vyrůstá ze skrytých semínek myšlenky a nemůže bez nich vzniknout. To platí jak pro činy „spontánní“ či „neúmyslné“, tak pro činy záměrně vykonané.
Čin je květem myšlenky a štěstí a utrpení jejím ovocem; takto člověk sklízí sladké i hořké ovoce svého vlastního hospodaření.
„Vznikli jsme myšlenkou v mysli.
Jsme co myšlenka napsala a vystavila.
Když člověk přechovává špatné myšlenky,
přijde k němu utrpení a bude
jej následovati jako vůz stíhá býka.
Když setrvá v čistotě svých myšlenek,
štěstí se jej dozajista bude držeti
jako jeho vlastní stín.“
Člověk roste na základě zákonitostí a není výtvorem náhody
příčina a následek platí stejně absolutně a neochvějně jak ve skryté sféře myšlenek, tak ve světě viditelných a hmotných věcí. Vznešená a zbožná povaha nevznikne díky štěstí a náhodě, ale je přirozeným výsledkem neustálé snahy správně myslet, je výsledkem dlouhodobého spojení se zbožnými myšlenkami. Nečestná a bestiální povaha je díky stejnému procesu výsledkem neustálého uchovávání nečistých myšlenek.
Člověk se sám tvoří a sám sebe ničí
Ve zbrojnici myšlenek vytváří zbraně, jimiž se hubí. Také vytváří nástroje, s nimiž si staví nebeské sídlo štěstí, síly a míru. Správným výběrem a správným využitím myšlenek stoupá k Božské dokonalosti. Zneužitím a nesprávným využitím myšlenek sestupuje pod úroveň zvířete. Mezi těmito dvěma extrémy jsou všechny různé stupně povah a člověk je jejich tv ůrcem a pánem.
Ze všech krásných pravd, které se vztahují k duši a které byly v této době vzkříšeny a přivedeny na světlo, nepřináší žádná větší radost či Božskou naději a jistotu než tato – člověk je pánem myšlenky, tvůrcem charakteru a stvořitelem a strůjcem podmínek, prostředí a osudu.
Člověk, jakožto bytost síly, inteligence a lásky a pán svých vlastních myšlenek, vlastní klíč ke každé situaci a má v sobě onu proměnlivou a oživující sílu, díky které ze sebe může udělat cokoliv, co se mu zlíbí.
Člověk je vždy pánem, i ve svém nejslabším a nejzavrženějším stavu, ale ve své slabosti a degradaci je pošetilým pánem, který špatně spravuje své „hospodářství“. Když začne přemýšlet o svém stavu a začne pilně hledat zákon, na kterém se zakládá jeho bytí, pak se stává moudrým pánem, který usměrňuje své činnosti rozumem a přizpůsobuje své myšlenky tématům, která přinášejí ovoce. Takový člověk je uvědomělým pánem a může se jím stát pouze tehdy, objeví-li v sobě tyto zákony myšlení. Tento objev naprosto závisí na aplikaci, sebeanalýze a zkušenosti.
Jen po dlouhém hledání a dolování je možné nalézt zlato a drahokamy. Podobně může člověk nalézt pravdu spojenou se svým bytím, pokud bude hledat v hlubinách své duše. Člověk může bezpochyby dokázat, že je tvůrcem své povahy, modelářem svého života a strůjcem svého osudu, pokud bude hlídat, ovládat a upravovat své myšlenky a pozorovat jejich účinek na sobě, na druhých lidech a na svém životě a okolnostech, spojujíc příčinu a následek trpělivou praxí a zkoumáním, a pokud využije každé své zkušenosti, i té nejtriviálnější každodenní události, k získání poznání sebe sama, což je porozumění, moudrost a síla.
Ve stejném duchu platí pravidlo: „Kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“, neboť pouze trpělivostí, praxí a nekončící vytrvalostí může člověk vstoupit do bran chrámu poznání.
Bludiště
V tom bludišti našeho já jak Ariadnina nit se skrytě táhne paprsek naděje na návrat. Voní nám domovem a pocitem, že nejsme sami. Jdem po smetišti svých bývalých já vstříc budoucnosti, která je a není, plni vzpomínek znějících hudbou zašlých časů. Dotyky lehké jak melodie světla a pocity závratě a neskutečnosti, která jako poupě se teď rozevírá v květ do mrazivého rána nebytí a bytí.
Být alfou a omegou, nulou i nekonečnem v tomto jednom, jediném, miniaturním bodě znamená být už nad smrtí a strachem, být jedním bodem věčna, věčně živým paprskem onoho slunce, které nikdy nezapadá, nezhasíná, ale jenom „JE“. Každý z nás v té chvíli umírá přibitý na kříži svého já a teprve v ten okamžik absolutní bezmoci si uvědomuje tu jedinou cestu, která mu ještě zbývá. Duchovně létat. Opustit své tělo neschopné pohybu a silou myšlenky spojovat se se vším, i s Bohem samotným...
Jsme na rozhraní. Před oponou i za oponou našeho vnímatelného světa, v tom místě střetu světla a tmy Jistoty, kterou jsme překonali, a tušení, svrbění zázračna, kterého se můžeme dotknout, když ne rukama , tak vlastním srdcem. Můžeme si zahrát i na Stvořitele a z nuly vydolovat všechno, co chcem. Pokorní jak beránci boží snažíme se překročit ten neviditelný práh mezi nadějí a děsem z temnot vesmírného prázdna. Jsme přece vším, a tak si sáhněme! Je možné, že přijdeme o prsty, ale tenhle pokus přec stojí za všechny prachy. Jsme zraněni vlastní odvahou, pošahaní něčím, co už není v nás. Žádná omezení už pro nás neplatí v tomhle koncertu, ve kterém hrajeme vlastní sólo. Jsme jedné krve, Ty i já. Já, nula, Ty, Pane, všechno. Tak pokračujme dál v téhle němé konverzaci.
Vliv myšlenky na okolnosti
Lidskou mysl lze přirovnat k zahradě, která muže být umně obdělávána, či ponechána divokemu růstu; ale ať už je obdělávána nebo zanedbávána, musí a bude přinášet ovoce. Pokud do ní nejsou zasázena žádná užitečná semínka, napadá do ní mnoho neužitečných plevelných semen, která budou produkovat svůj druh.
Tak jako zahradník obdělává svůj pozemek, zbavuje ho plevele a pěstuje květy a ovoce, které si žádá, tak může člověk opatrovat zahradu své mysli tím, že vytrhá všechny špatné, zbytečné a nečisté myšlenky a k dokonalosti vypěstuje květy a ovoce dobrých, užitečných a čistých myšlenek. Když se člověk bude držet tohoto procesu, dříve či později zjistí, že je vrchním zahradníkem své duše a tím, kdo řídí svůj život. Též v sobě odhalí chybné myšlení a se stále rostoucí přesností pochopí, jak síla myšlení a prvky mysli pracují při tvorbě charakteru, okolností a osudu.
Myšlenka a charakter jsou jedno a totéž, a jelikož charakter se může projevit jen díky prostředí a okolnostem, vnější stav lidského života bude vždy harmonicky navazovat na jeho vnitřní stav. To neznamená, že okolnosti, ve kterých se člověk nachází, jsou zobrazením celého jeho charakteru, ale že tyto okolnosti jsou tak těsně spjaty s některými zásadními myšlenkovými prvky v něm, že jsou prozatím nepostradatelné pro jeho vývoj.
Každý člověk je tam, kde je, díky zákonu svého bytí; myšlenky, které zabudoval do svého charakteru, ho tam přivedly a v uspořádání jeho života neexistuje prvek náhody, ale vše je výsledkem zákonu, který nemůže chybovat. Toto platí jak pro ty, kdo jsou „v nesouladu“ se svým okolím, tak pro ty, kdo jsou se svým prostředím spokojeni.
Jako progresivní a vyvíjející se bytost je člověk tam, kde je, aby se mohl učit, že může růst, a když získá duchovní ponaučení, které je obsaženo v každé okolnosti, tato pak odchází a dává prostor dalším okolnostem.
Dokud si člověk myslí, že ho tvoří vnější podmínky, okolnosti ho zasypávají ranami. Ale když si uvědomí, že má tvořivou sílu a že může poroučet skryté půdě a semínkům svého bytí, ze kterých vznikají okolnosti, pak se stává svým pravým pánem.
Každý člověk, který nějakou dobu provozoval sebeovládání a sebeočistu, ví, že okolnosti rostou z myšlenek, neboť si všiml, že změny v jeho okolí jsou v přesném poměru ke změnám jeho duševního stavu. Toto tvrzení je tak pravdivé, že člověk, který se upřímně snaží napravit chyby ve své povaze, dělá rychlý a znatelný pokrok a prochází rychle řadou změn.
Duše k sobě přitahuje to, čím se potají zaobírá, to, co miluje, a také to, čeho se bojí. Dosahuje výše svých vytoužených cílů a padá na úroveň svých nestoudných tužeb; okolnosti jsou způsob, prostřednictvím kterého duše dostane to, co jí náleží.
Každá myšlenka, která je v podobě semínka zaseta nebo zasazena do mysli, a které je dovoleno, aby tam zakořenila, produkuje výsledky, jež dříve či později rozkvetou v čin. Ten plodí své vlastní ovoce příležitostí a okolností. Dobré myšlenky nesou dobré ovoce, špatné myšlenky špatné ovoce.
Vnější svět okolností se ztvárňuje podle vnitřního světa myšlenek a jak příjemné, tak nepříjemné vnější podmínky jsou faktory, které přispívají ke konečnému dobru jedince. Tak jako žnec sklízí to, co zasel, učí se člověk jak z utrpení, tak z blaženosti.
Když člověk následuje své nejniternější tužby, snahy a myšlenky, kterými se nechá ovládat ( tím, že se honí za přeludy nečistých představ, nebo vytrvale kráčí cestou silného a vznešeného úsilí ), dosáhne nakonec jejich uskutečnění a splnění ve vnějších podmínkách svého života.
Zákony růstu a přizpůsobení platí všude. Člověk se nedostane do chudobince nebo žaláře tyranií osudu či okolností, ale cestou nízkých myšlenek a podlých tužeb. Podobně se člověk s čistou myslí nedopustí znenadání zločinu pod tlakem pouhé vnější síly. Zločinnou myšlenku dlouho ve svém srdci tajně pěstoval a hodina příležitosti vyjevila svou nahromaděnou sílu. Okolnosti netvoří člověka; jen mu ukáží, kdo je. Neexistují okolnosti, za kterých by člověk mohl poklesnout do neřesti a utrpení, které s tím souvisí, kromě zvrhlých zálib, nebo stoupat k cnosti a její čisté radosti bez neustálého zvelebování vznešených cílů; a proto je člověk jako pán a vládce myšlenky tvůrcem sebe sama a strůjcem a tvořitelem svého prostředí. Dokonce i při zrodu vzejde duše z prostředí, které je jí vlastní a na každém kroku svého pozemského putování přitahuje ty kombinace okolností, které se objevují a které jsou odrazem její vlastní čistoty i nečistoty, síly i slabosti.
Lidé nepřitahují to, co chtějí, ale to, čím jsou
Jejich rozmary, fantazie a ambice jsou mařeny na každém kroku, ale své nejvnitřnější myšlenky a touhy krmí svou vlastní potravou, čistou či nečistou. Člověk si své okovy nasazuje sám. Myšlenka a čin jsou žalářníky Osudu – vězní, když jsou nečisté. Jsou také anděly Svobody – osvobozují, když jsou ušlechtilé.
Člověk nedostane to, co si přeje a co prosí, ale to, co si oprávněně zaslouží. Jeho přání a modlitby jsou splněny a zodpovězeny, jen když jsou v souladu s jeho myšlenkami a činy.
Ve světle této pravdy – jaký má pak smysl „bojovat proti okolnostem“? Znamená to, že člověk se neustále vzpírá vnějším vlivům, zatímco celou dobu živí a uchovává jejich příčinu ve svém srdci.
Tato příčina může přijmout podobu vědomé neřesti, či nevědomé slabosti, ale ať jde o cokoliv, neústupně brzdí úsilí svého držitele a náprava je tudíž nadmíru nutná.
Lidé se úzkostlivě snaží zlepšit své postředí, ale nejsou ochotni měnit sami sebe, a proto zůstávají svázáni. Člověk, kterého nepodlomí sebekřižování, vždycky uspěje v dosažení cíle, který si stanovil ve svém srdci. Toto platí jak pro věci pozemské, tak nebeské. Dokonce i člověk, jehož jediným cílem je získat bohatství, musí být připraven podstoupit velké osobní oběti, než svého cíle dosáhne; o kolik pak více ten, kdo chce uskutečnit silný a vyvážený život?
Zde je příklad člověka, který je zoufale chudý
Nesmírně dychtí po tom, aby se jeho okolí a pohodlí doma zlepšilo, avšak neustále zanedbává svou práci a myslí si, že má právo podvádět svého zaměstnavatele z důvodu nízkého platu. Takový člověk nerozumí nejjednodušším základům těch zásad, které jsou podstatou pravého blahobytu. Nejenže je naprosto neschopný povstat ze své ubohosti, ale ve skutečnosti k sobě přitahuje stále větší bídu tím, že setrvává v netečných, podvodných a slabošských myšlenkách, na základě kterých jedná.
Zde je příklad bohatého člověka, který je obětí bolestné a neustupující nemoci
jež vzešla z obžerství. Je ochoten dát velké množství peněz, aby se jí zbavil, ale není ochoten vzdát se své touhy po přejídání.Chce uspokojit svou chuť po bohatých a nepřirozených jídlecha přitom si zachovat své zdraví. Takový člověk si zdraví naprosto nezasluhuje, protože se ještě nenaučil základním zásadám zdravého života.
Zde je příklad zaměstnavatele, který si osvojuje nepoctivé způsoby
aby se vyhnul placení stanovené mzdy, a v naději získání větších zisků sníží platy svých zaměstnanců. Takový člověk si blahobyt vůbec nezasluhuje. Když zkrachují jak jeho pověst, tak jeho finance, hází vinu na okolnosti, aniž by věděl, že on je jediným strůjcem svého stavu.
Představil jsem tyto tři případy ke znázornění pravdy, že člověk je ( ačkoli téměř vždy nevědomě ) příčinou svých okolností, a že i když směřuje k dobrému cíli, neustále si maří jeho dosažení udržováním myšlenek a tužeb, které jsou v naprostém nesouladu s tímto záměrem. Takových případů může být mnoho a mohou se obměňovat téměř do nekonečna, ale to není nutné. Ty i Já, co čteme tyto řádky můžeme, pokud se rozhodneme sledovat činnost myšlenek ve své vlastní mysli a ve svém životě a dokud tak neučiníme, pouhá vnější fakta nemohou sloužit jako podklad k usuzování.
Okolnosti jsou nicméně velmi spletité, myšlenka je tak hluboko zakořeněna a podmínky pro štěstí se tak liší od jedince k jedinci, že celkový duševní stav člověka ( přestože je mu samotnému znám ) nemůže nikdo posuzovat pouze z vnějšího pohledu na jeho život. Člověk může být v určitých směrech čestný, a přesto trpět strádáním. Člověk může být v určitých směrech nečestný, a přesto získat bohatství. Avšak často utvářený závěr, že jeden člověk selže díky své podstivosti, a druhý prosperuje díky své nepoctivosti, je výsledkem povrchního úsudku, který předpokládá, že nečestný člověk je skoro úplně zkažený, a že čestný člověk je skoro úplně ctnostný. Ve světle hlubšího poznání a širší zkušenosti je takový úsudek považován za nesprávný. Nečestný člověk může mít některé obdivuhodné ctnosti, které ten druhý nemá; a čestný člověk některé nepřístojné zlozvyky, které nejsou přítomny v tom druhém. Čestný člověk sklízí dobré výsledky svých čestných myšlenek a činů; též na sebe přináší utrpení, které vzniká z jeho zlozvyků. Podobně sklízí nečestný člověk své vlastní štěstí a neštěstí.
Panuje oblíbený názor, že člověk trpí díky své ctnosti, ale dokud člověk ze své duše nevytrhne i s kořenem každou chorobnou, hořkou a nečistou myšlenku, nemuže být v postavení, aby věděl a prohlásil, že jeho utrpení je výsledkem jeho dobrých a ne špatných vlastností. A na cestě, avšak dlouho před dosažením oné svrchované dokonalosti, objeví, že v jeho mysli a v jeho životě funguje velký zákon, který je naprosto spravedlivý, a který proto nemůže obměňovat dobro za zlo a zlo za dobro. S takovým poznáním pak bude vědět, dívaje se zpět na svou minulou nevědomost a slepotu, že jeho život je a vždy byl správně uspořádán, a že všechny jeho minulé zkušenosti, dobré i špatné, byly spravedlivým dílem jeho vyvíjející se, ale ještě nevyvinuté osobnosti.
Z dobrých myšlenek a činů nemohou nikdy vzejít špatné výsledky, ze špatných myšlenek a činů nemohou nikdy vzejít výsledky dobré. Tím se potvrzuje rčení, že z obilí vyroste jen obilí a z kopřivy jen kopřiva. V běžném životě tomuto pravidlu lidé rozumějí a pracují s ním, ale ve vnitřním a morálním životě mu rozumí málokdo ( přestože tam působí stejně jednoduše a neomylně ), a proto s ním nespolupracují.
Utrpení je vždy nějakým způsobem výsledkem špatných myšlenek. Je to znamení toho, že dotyčný není v harmonii se sebou samým, se zákonem svého bytí. Jediným a nejvyšším smyslem utrpení je očistit, spálit vše, co je neprospěšné a nečisté. Utrpení končí pro toho, kdo je čistý. Tak jako nemá smysl pokračovat v tavení zlata poté, co byly odstraněny všechny nečistoty, nemůže dokonale čistá a osvícená bytost trpět.
Okolnosti, ve kterých se člověk setká s utrpením, jsou výsledkem jeho vlastní duševní disharmonie. Okolnosti, ve kterých se setká s blažeností, jsou výsledkem jeho vlastní duševní harmonie. Blaženost, ne hmotné statky, je měřítkem správného smýšlení; ubohost, ne nedostatek hmotného majetku, je měřítkem špatného smýšlení.
Člověk může být zatracený a bohatý
může být blažený a chudý. Blaženost a bohatství jsou spojeny jen tehdy, je-li bohatství použito dobře a moudře. A chudý člověk propadne ubohosti jen tehdy, pohlíží-li na svůj úděl jako na břemeno nespravedlivě udělené.
Chudoba a požitkářství jsou dva extrémy ubohosti. Obé je stejně nepřirozené a výsledkem duševní poruchy. Člověk není ve správném stavu, dokud není šťastnou, zdravou a úspěšnou bytostí; štěstí, zdraví a úspěch jsou výsledkem harmonického souladu vnitřku a vnějšku člověka s jeho okolím.
Člověk se stává člověkem jen tehdy, přestane-li fňukat a zlořečit, a začne-li hledat skrytou spravedlnost, která usměrňuje jeho život. A když přizpůsobí svou mysl tomuto usměrňujícímu faktoru, přestane obviňovat ostatní jako příčinu svého podmínění a začne budovat silné a vznešené myšlenky; přestane se vzpírat okolnostem a začne je používat jako pomůcky pro svůj rychlý vývoj a jako prostředek k objevení skrytých sil a možností v sobě samém.
Pořádek, ne zmatek, je dominující zásadou vesmíru; spravedlnost, ne bezpráví, je duší a podstatou života. Poctivost, ne zkaženost, je modelující a hybnou silou v duchovním řízení tohoto světa. Za tohoto předpokladu člověku nezbývá než se napravit, aby pochopil, že vesmír je spravedlivý. A v průběhu své nápravy pozná, že když přizpůsobuje své myšlenky věcem a ostatním lidem, věci a ostatní lidé se přizpůsobí jemu.
Důkaz této pravdy je ve všech lidech, a proto dovoluje jednoduché zkoumání systematickým sebepozorováním a sebeanalýzou. Nechť člověk radikálně změní své myšlenky a bude udiven rychlou proměnou fyzických podmínek svého života. Lidé se domnívají, že myšlenka může být držena v tajnosti, ale nemůže. Rychle vykrystalizuje v návyk a návyk ztvrdne v okolnost. Bestiální myšlenky vykrystalizují v návyky opilství a smyslnosti, které ztvrdnou v strádání a nemoc. Nečisté myšlenky veškerého druhu vykrystalizují ve vyčerpávající a zmatené návyky, které ztvrdnou v šílenství a nepřízeň. Myšlenky strachu, pochybností a nerozhodnosti vykrystalizují v ubohé, slabošské a nerozhodné návyky, které ztvrdnou v nezdar, bídu a otrockou závislost. Lenivé myšlenky vykrystalizují v chatrné návyky nečistoty a nepoctivosti, které ztvrdnou ve faleš a žebrotu. Nenávistné a odsuzující myšlenky vykrystalizují v návyky obviňování a násilí, které ztvrdnou v bezpráví a pronásledování. Sobecké myšlenky jakéhokoliv druhu vykrystalizují v návyk zahleděnosti do sebe, který ztuhne v strastiplné okolnosti.
Na druhou stranu, krásné myšlenky všeho druhu vykrystalizují v ctnostné a laskavé návyky, které ztvrdnou v srdečné a radostné podmínky. Čisté myšlenky vykrystalizují v střídmost a sebeovládání, které ztvrdnou v klid a mír. Statečné, sebejisté a rozhodné myšlenky vykrystalizují v odvahu, která ztvrdne v úspěch, hojnost a svobodu. Energické myšlenky vykrystalizují v čistotu a pracovitost, které ztvrdnou v příjemné podmínky. Jemné a shovívavé myšlenky vykrystalizují v laskavost, která ztvrdne v bezpečné podmínky. Milující a nesobecké myšlenky ztvrdnou v jistý a trvalý blahobyt a v pravé bohatství.
Setrvání v určitém myšlenkovém chodu, dobrém či špatném, musí ovlivnit povahu a okolnosti. Člověk si nemůže přímo vybírat své okolnosti, ale může si vybírat své myšlenky a tak nepřímo, ale jistě, utvářet své okolí.
Příroda pomáhá každému člověku k uspokojení myšlenek, které sám nejvíce podporuje. Objevují se příležitosti, které velice rychle vyplaví na povrch jak dobré, tak špatné myšlenky.
Nechť člověk upustí od svých hříšných myšlenek a celý svět k němu bude vlídnější a bude připraven mu pomoci. Nechť odstraní své slabé a chorobné myšlenky a příležitosti budou vzkvétat na každém rohu, aby mu pomohly v jeho silných rozhodnutích. Nechť podporuje dobré myšlenky a žádný tvrdý osud ho nestáhne k ubohosti a hanbě. Svět je vaším kaleidoskopem a střídající se kombinace barev, které vám v každém následujícím okamžiku představuje, jsou jedinečně přizpůsobené obrazy vašich neustále se měnících myšlenek.
Budete, čím chcete být.
Nechť neúspěch ukáže svou klamnou tvář
skrz bídná slova „tento svět“,
však duch jím pohrdá a je svobodný,
vládne času, vítězí nad prostorem,
děsí tu proradnou vychloubačnou Náhodu
a poroučí tyranskému Osudu
sundat korunu a zaujmout místo služebníka.
Lidská Vůle, ta neviditelná síla,
odnož nesmrtelné Duše,
dokáže proklestit se ke každému cíli,
i kdyby bránily žulové stěny.
Nebuď netrpělivý, když to není hned,
ale čekej s porozuměním;
až duch povstane a přikáže,
bohové jsou připraveni pomoci.
DÍKŮVZDÁNÍ
S pokorou v srdci děkuji Bohu za to, že smím dělat to, co dělám rád. Tu práci, která je pro mě opojnou radostí, splněním snu, smyslem mé existence, ventilem snižujícím přetlak těch energiií, které mnou protékají. Tím, že dávám ze sebe to nejlepší, získávám mnohem víc. Vibrace Všelásky zúrodňují můj život a vytvářejí z mé existence modlitbu neustávající...Díky za to, že mi dáváš i tuto možnost stálé koexistence s Tvým Jasem..., nejenom ve chvílích usebrání...
Ztrácím strach ze své neexistence, ze svého vyvanutí. Občas mám dojem, že vymizel čas, že žiju v nějaké úplně nové realitě. Nacházím i to, co jsem nehledal, a jako samozřejmost se přede mnou otevírají netušené cesty. Mít znamená nemít nic. A doopravdy nemít znamená mít všechno. A k tomu navíc ještě doopravdy „BÝT“. Začínám kvést, znovu, nečekaně, tam někde uvnitř. Jsem nikde a všude zároveň. Ani se mi nechce vracet zase zpátky do sebe, když „šílenství“ být mimo je tak omamující a sladké a blaženost je projevem mimo čas a smrt.
Skutečnost jako myšlenka dozrávající v tvar, jako sen zhušťující se ve vibraci zvanou hmota. Maximální sebezapomění, neovlivňované ctižádostí ani vůlí, končí sebezničením, přetržením pupeční šňůry se svým já, s připoutaností s osobností nesoucí jméno. Stáváme se tichem ne-já, dítětem naprosté odevzdanosti, vakuem, ničím přitahujícím do sebe Všechno samotného Božství...Neexistuje žádný prostor mezi já a Tebou, Pane, mezi mnou, cílem, a Tebou, střelcem. Stávám se jednotou střelce i terče a Ty, Búh, strefuješ se do mě a já splývám s Tebou, Pane, a už jen „JSEM“.
© PannaCz.com Vašek P.
