Jemná propojení - kvantové vakuum

Jsou lidé zcela samostatně fungující bytostí s organismem, který je potažen kůží a zasazenou v lebce obsahující mozek? Nebo obecně existuji efektivní, byť jemné, vnitřní spojitosti mezi lidmi a světem? V této studii se má za to, že druhá zmíněná alternativa je pravdivá. Přesto, že důkazy jemných spojitostí nejsou ve formě nevyvratitelných „pevných informací", jsou průkazné a významné. Přímo související objevy vyplynuly na základě výzkumu psy­chických jevů a praxe psychoterapie. Možná odůvodnění těchto zjištění nás přivádějí k myšlení Carla Junga a pra­cují s nimi největší odborníci přírodních věd. Obor, který se systematicky zabývá přenosem informací (a jejich změnou) je noetika a telestézie.

Psychologické pokusy

Řízené pokusy, týkající se jemných spojitostí mezi předměty odstraněnými z prostoru a občas též mimo čas se datují do 30. let k průkopnické práci J, B. Rhineho s kartami a hádáním hracích kostek na Duke University. Od té doby dosáhly pokusné obrazce vyššího stupně rozpracovanosti a kontrolní zpětná vazba je při testech větší. K psychologům se při provádění testů často připojili též fyzici. Vysvětleni dotýkající se skrytých smyslových podnětů, nedokonalost přístrojů, podvodů na straně zkoumaných předmětu a chyby vykonavatelů testů nebo jejich vlastní nedostatečná fundovanost byly vzaty v potaz, přesto tyto všechny nejsou dostačujícím odůvodněním mnoha statisticky významných výsledků. Podobným výzkumem se v sedmdesátých letech zabývali Russell Targ a Harold Puthoff, kteří vykonali jedny z nejznámějších výzkumů jemných propojení vzdálených subjektů v souvislosti s přenosem myšlenek a představ.

Telepatický přenos

Zkoumali možnost telepatického přenosu mezi jednotlivci, z nichž jeden byl v roli „vysilatele" a druhý „příjemce". Příjemce byl umístěn do zapečetěné, tmavé místností, zajištěné ochranným elektrickým systémem, zatímco vysilatel byl v jiné místnosti vystaven pravidelným zábleskům jasného světla. U obou pokusných osob snímal vlny v mozku elektroencefalogram (EEG). Jak se předpokládalo, prokázal vysilatel rytmické mozkové vlnění, které obvykle doprovází vystavení zábleskům jasného světla. Po krátké době se však začaly objevovat stejné vzorce u příjemce, přestože světlu nebyl vystaven a nepřijímal signály zachytitelné smysly od vysilatele. Targ a Puthoff též provedli pokusy pozorování na vzdálenost. Vysilatel a příjemce v nich byli odděleni vzdáleností, která jim znemožnila jakýkoli druh smyslové komunikace. Na náhodně vybraném místě byl vysilatel v roli pozorujícího „majáku" a příjemce se pokoušel o to, aby odečetl, co „maják" pozoruje. Své dojmy dokumentoval slovně, někdy též nákresy. Nezávislí posuzovatelé vyhodnotili, že popis nákresů se průměrně ze 66 % shodoval s vlastnostmi místa, které maják reálně pozoroval.

Pokusy New York - Mairnondes

Pokusy věnované pozorování na vzdálenost v jiných laboratořích zahrnovaly vzdálenost od půl míle až po několik tisíc mil. Bez ohledu na to, kde nebo kým byly provedeny, byla zjištěna 50% obecná úspěšnost, což je podstatně více, než jepravděpodobnost pouhé náhody. Z pozorovatelů si nejlépe vedli ti, kteří byli uvolnění, pozorní a ve stavu meditace. Sdělili, že se u nich dostavil předběžný vjem jemného a pomíjivého tvaru, který postupně dorostl v soudržný obraz. Obraz vnímali s překvapením jednak z důvodu jeho ostrosti, též díky tomu, že se vyskytoval na jiném místě. Obrazy bylo též možné přenášet v době, kdy příjemce spal. Několik desetiletí provádět Stanley Krippner a jeho spolupracovníci pokusy snového přenosu na vzdálenost v laboratořích zaměřených na výzkum snů v nemocnici Mairnondes v New Yorku. Pokusy byly velmi prosté, avšak účinné. Dobrovolník strávil noc v laboratoři, kde se setkal s vysilatelem a týmem vědců vedoucími experiment. Obdržel všechny instrukce a poté mu byly připojeny k hlavě elektrody monitorující vlny v mozku a pohyby očí. Do následujícího rána už neměl možnost jakéhokoli smyslové kontaktu s vysilatelem. Jeden z vedoucích výzkumu vrhnul kostky a v kombinaci s tabulkou náhodných cifer získal číslo, které odpovídalo zapečetěné obálce s uměleckým tiskem. Obálka byla rozlepena, až když vysilatel přišel do místnosti na opačném konci nemocnice. Celou noc se na obrázek soustředil. Poté, co se vedoucím pokusu na monitoru objevily křivky dokumentující proběhnutí fáze REM spánku (fáze snění), byl dobrovolník vzbuzen interním telefonem a vyzván, aby popsal sen, který se mu zdál těsně před probuzením. Výpověď byla zaznamenána spolu s rozhovorem, který proběhl následujícího rána a obsahoval též tvorbu volných asociací. Dobrovolník ani člen týmu vědců nevěděli, který tisk byl předchozího dne vybrán. Díky informacím získaným během první noci strávené ve „snové laboratoři" a dále na základě série na sebe navazujících pokusů z let 1964 -1969 získali vědci údaje celkem ze 62 nocí. Byl zjištěn vysoký stupeň shody mezi vzhledem tisku vybraným pro danou noc a obsahem snu dobrovolníka. Výsledky byly mnohem příznivější v případě, že v místech, kde pokusy probíhaly, docházelo k slabým případně žádným elekromagnetickým výbojům a skvrny na Slunci vykazovaly nízkou aktivitu.

Transpersonální komunikace National Universita v Mexiku

Obzvláště podivuhodným případem transpersonálního kontaktu a komunikace je práce Jacoba Grinberg-Zylverbauma z National University v Mexiku. Při více než padesáti pokusech, které proběhly v průběhu pěti let, umisťoval Grinberg-Zylverbaum vždy dvě pokusné osoby do tzv. faradayových klecí pečlivě izolovaných vůči zvuku a elektromagnetickému záření. Požádal pokusné osoby, aby spolu 20 minut meditovaly. Poté umístil každou pokusnou osobu do odlišné klece a jednu z nich vystavil stimulům, zatímco druhou ne. Pokusná osoba byla stimulována v náhodných intervalech tak, že nemohla, stejně tak jako vedoucí pokusu, vědět, kdy se stimuly dostaví. Pokusná osoba, která nebyla vystavena stimulům, setrvávala s klidně zavřenýma očima v uvolněném stavu s instrukcí, aby vnímala přítomnost druhého partnera. Nevěděla o tom, že je vystavována stimulům. Stimulace, při níž šlo o záblesky světla, zvuky nebo krátké, intenzivní, avšak ne bolestivé elektrické šoky do ukazováčku čí prsteníčku pravé ruky, proběhla celkem stokrát. Při vyhodnocování výsledků EEG obou pokusných osob šlo o porovnání „normálních" potenciálů vyvolaných u stimulované osoby a „přenesených" potenciálů u osoby, která byla v klidu. V kontrolních situacích se přenesené potenciály neprokázaly v případech, když pokusná stimulovaná osoba chyběla, nebo když přepážka znemožnila stimulované osobě, aby vnímala podněty (např. záblesky světla) anebo když pokusná dvojice neměla možnost vzájemné předchozí komunikace. Během pokusu se u pokusné dvojice po předchozí interakci přenesené potenciály stabilně prokázaly ve 25% případů. Zvláště názorným příkladem byly výsledky zjištěné u zamilovaného mladého páru. Vlny EEG byla po celou dobu experimentu trvale synchronní a stvrzovaly vyjádření páru o zažívaných pocitech hlubokého sjednocení.

Spojení dvojčat

Během posledních několika let byly provedeny stovky takových pokusů. Poskytly důležité důkazy o tom, že zachytitelné a pravidelné elektrické signály se objevují v mozku jednoho člověka, když druhá osoba je blízkým příbuzným, někým citově spřízněným, meditujícím, někdo, jehož smysly jsou určitým způsobem stimulovány nebo pokoušející se o záměrnou komunikaci s druhou osobou. Případy propojení přesahující smyslovou rovinu mohou nastávat i mimo laboratoř a jsou časté především u jednovaječných dvojčat, často se stává, že jedno z dvojčat cítí bolest, kterou prožívá druhé a uvědomuje si traumatické a nepříjemné situace i na velmi velkou vzdálenost. Kromě případů sdíleného vnímání dvojčat je třeba jedním dechem zmínit citlivost matek a zamilovaných. Známe bezpočet případů, kdy matky naprosto přesně věděly, že jejich dítě se dostalo do krajně nebezpečné situace nebo bylo účastníkem autonehody. Tato propojení se nevztahují pouze na dvojčata, matky či zamilované - blízkost, která vzniká v rámci vztahu terapeuta a klienta, je též plnohodnotným případem.

Poznatky S. Grofa týkající se změněných stavů vědomí

Psychologické pokusy zaměřené na výzkum těch schopností lidské mysli, které umožňuji překročení individuální smyslové zkušenosti, jsou doplněny o poznatky moderních psycho-terapeutů. Jasné důkazy nacházíme v práci Stanislava Grofa. Déle než tři desetiletí trvajícím výzkumem dospěl ke zjištění, že běžné schéma lidské mysli je doplněno ještě dalšími prvky. K běžné „biograficko-kolektivní" rovině psychiky (biografická rovino --obsahy ze současného života jednotlivce, kolektivní rovina - - obsahy vytahující se na skupinu, pozn. překl.) přidává ještě “prenatální" a transpersonální roviny. Transpersonální rovina může, podle Grofa, zprostředkovat mysli spojení s téměř kterýmkoli jevem světa.

Altered States of Conscious-ness - ASC

Grofovo úvahy vychází ze zkušeností s nezvyklými stavy, při nichž dochází ke změně vědomí (Altered States of Consciousness - ASC), které se pří požití psychedelických drog nebo po provedení holotropního dýchání objevily u jeho klientů. ASC obsáhnou velkou část lidské psychiky a bdělého vědomí je pouze špičkou ledovce. Už před více než sto lety poznamenal William James: Naše běžné bdělé vědomí je pouze jedním z víe druhů vědomí. Ze všech stran jej obklopují potenciální formy zcela odlišného vědomí, mezi nimiž jsou jen velmi jemné předěly. Můžeme prožít život a vůbec si jich nevšimnout. Ovšem při odpovídajících podnětech vyvstávají a objevují se v plné míře“.

Počátky telestézie

U primitivních a tradičních kultur byl znám způsob, jak tyto podněty využívat. Některé kmeny, jako např. Křováci Kung z pouště Kalahari, se do změněných stavů dostávali skupinově všichni ve stejný okamžik. Na různých místech světa se v dřívějších časech lidé sjednocovali pomocí zpěvu, dýchání, bubnování, rytmického tance, půstu, doby strávené v odloučení a omezením smyslových podnětů či dokonce cíleným působením si fyzické bolesti a změněné stavy vědomí tak vyvolávali. V původních kulturách Afriky a předkolumbovské Ameriky se těchto stavů využívalo při šamanských praktikách, léčebných obřadech a posmrtných rituálech. V Asii se objevovaly v rámci různých systémů jógy a vipassany, dále v zen buddhismu, tibetské vadžrajáně, taoismu i súfismu. U semitské kultury byly využívány v kabale, staří Egypťané při chrámových iniciacích v Íse a Usíře, Řekové při bakchanáliích a obřadech Attise a Adonise, stejně jako při eleusinských mystériích. Až do úsvitu západní průmyslové civilizace měly téměř všechny tyto kultury změněné stavy vědomí ve veliké vážnosti vzhledem k pozoruhodným prožitkům, které jím přinášely, síle individuálního léčení a možnostem mezilidské komunikace, jež se v okamžicích změněného vědomí otevírala. Současná moderní věda už výzkumy změněných stavů vědomí přijímá a zabývá se jimi celé jedno odvětví - telestézie a noetika. Změněné stavy upozorňují na vzájemnou provázanost nás lidí a propojenost mezi námi a okolním světem.

Doteky morfního pole - informační pole

V prožitku duální jednoty zažívá pacient při zkušenosti ASC rozvolnění a rozpuštění hranic tělesného ega a vjemem spojení a jednoty splývá s druhým člověkem. Přesto, že jde o splynutí s další osobou, si klient uchovává vědomí své vlastní identity. Pří dalším stavu, kterým je ztotožnění se s jinou osobou, klient s druhým člověkem splývá a plné ztotožnění prožívá do té míry, že ztrácí svou identitu. Toto ztotožnění je úplné a komplexní, zahrnuje tělesné vzezření, smyslové vnímání, citové reakce a chování, myšlení, vzpomínky, mimiku, typická gesta a vystupování, způsob držení těla, pohyb a dokonce zabarvení hlasu. Druhá osoba může být přítomna, ale nemusí, může jít o někoho, koho si klient vybavuje z dětství, někoho z linie jeho předků nebo dokonce z minulých životů. Při skupinovém ztotožnění a skupinovém vědomí jde ještě o jiné rozšíření vědomí a zmizení hranic ega. Pacient se neztotožňuje s konkrétním člověkem, nýbrž získává pocit, že se stává celou skupinou lidí, která se vyznačuje určitými rasovými, kulturními, národnostními, myšlenkovými, politickými nebo profesními vlastnostmi. Hloubka a intenzita těchto stavů může být skutečně neobvyklá, stejné jako vlastní náplň. Je možné prožít utrpení všech vojáků, kteří kdy padli na bitevních polích od počátku dějin, touhu revolucionářů všech dob po tom, aby svrhli tyranskou nadvládu nebo lásku, jemnocit, oddanost všech matek ve vztahu ke svým dětem. Ztotožnění může být zaměřeno na společenskou či politickou skupinu, obyvatele určité země nebo kontinentu, příslušníky rasy nebo náboženství. Ztotožnění se zvířaty zasahuje až za hranice transpersonální dimenze. Zahrnuje úplné a reálné ztotožnění s příslušníky různých živočišných druhů. Tento stav je autentický a velmi působivý, zahrnuje tělesné vzezření, konkrétní smyslové vjemy, instinktivní pudy, jedinečnost vnímání okolního prostředí a odpovídající citové reakce. Povahou i obsahem se liší od běžných lidských prožitků, často přesahuje meze fantazie a představivosti. Dochází též ke ztotožněním s rostlinami a botanickými procesy, i když to nebývá tak časté. Jsou známy případy, kdy klienti hluboce prozívali skutečnost, jak se stávají stromem, volně rostoucí nebo pěstovanou rostlinou, masožravou květinou, řasou, válečem koulivým, planktonem na mořském dnu, bakteriální kulturou i jednotlivou bakterií. Ve stavech jednoty veškerého života a celého stvoření, které jsou ještě širší, se vědomí klienta rozšiřovalo do takové míry, že obsáhlo všechny formy života na této planetě, všechny lidské bytosti, veškerou flóru i faunu biosféry. Namísto ztotožnění pouze s jedním živoucím organismem se klient ztotožnil s životem samotným - s vesmírným fenoménem.

Člověk může být vším

Zkušenost ASC může též přesáhnout hranici živé složky a pojme také makroskopické i mikroskopické jevy neorganického světa. Při prožitcích neživé hmoty a neorganických procesů se pacienti zmiňují o zkušenostech ztotožnění se s vodou v řekách a oceánech, s různými formami ohně, se zemí a horami, se silami, které se uvolňují při přírodních katastrofách, jako elektromagnetických bouřích, zemětřeseních, tornádech a při sopečných erupcích. Mohou se ztotožňovat s konkrétními materiály, např. s diamanty a jinými drahými kameny, čtverečnými krystaly, jantarem, granitem, železem, ocelí, rtutí, stříbrem a zlatem. Tyto zkušenosti zahrnují též mikrosvět a mohou obsahovat dynamické struktury molekul a atomů, Brownův pohyb, vazby v atomech, elektrommagnetické síly a subatomické částice. Grof závěrem sděluje, že každý proces ve vesmíru, který můžeme objektivně pozorovat v běžném stavu vědomí, muže být subjektivně prožíván též ve změněném stavu vědomí. Vesmírná dimenze změněného stavu vědomí může v sobě pojímat celou planetu Zemi. V planetárním vědomí se vědomí prožívajícího rozpíná až k hmotnému, geologickému základu Země zahrnujícímu nerostnou říši a biosféru se všemi formami života. Země se jako celek jeví jako jeden komplexní organismus, orientovaný na svůj vlastní vývoj, integraci a sebeaktualizaci. Součástí prožitků mimozemských stavů, při nichž se vědomí rozpíná ještě více, jsou též jiné božské formy a astronomické procesy. Prožívající cestuje na Měsíc, Slunce, jiné planety, do dalších galaxií, může prožít výbuch supernov, smršťování hvězd, kvasarů a pulsarů nebo dokonce cestu černou dírou. Prožitek se může odehrát čisté ve formě přihlížení těmto událostem, nebo se prožívající těmito událostmi skutečně stává a živě je tělesně prožívá, jako by byl součástí prožívaného předmětu či události. Při nejširším prožitku, který je nejméně častý, tj. při ztotožnění se s celým projeveným vesmírem, prožívající vnímá, že jeho vědomí obsáhne celý vesmír. Všechny tyto procesy jsou prožívány jako součást organismu a psychiky všezahrnujícího fyzikálního systému vesmíru.

Jasnovidnost k nám patří

K prožitkům vědomí, které je prostorově rozšířeno, se dále rodí zkušenosti vyvolávající mimotělové zkušenosti („out of body experience" - OBE), jasnozřivost, zvýšená ostrost sluchu a telepatie. Tyto projevy jsou časté u studujících telestézie a projevují se postupně intenzivněji. Pro naše účely jsou podstatnější zkušenosti zahrnující časový posun. Zkušenosti časového posunu sahají od raně embryonálních, zárodečných zkušeností, při nichž si prožívající vybavuje vzpomínky na nitroděložní období jako plod, prostřednictvím zkušenostmi s předky, zahrnujících ztotožnění s biologickými předky, rasové a kolektivní zkušenosti, při níž se ti, kterých se to týká, neřadí přímo mezi jednotlivé předky, nýbrž jde o příslušníky jedné rasy nebo dokonce lidstva jako celku (což vynáší do popředí téma kolektivního nevědomí, o němž bude více pojednáno dále), až po zkušenosti z minulých inkarnací. Základní vlastností později jmenovaného je silný pocit rozvzpomenutí se na něco, co již prožívající zažil. Prožívající si uchovávají uvědomění sebe sama a své osobní identity, ale prožívají se v jiné formě, na jiném místě, v jiném čase a v jiném kontextu. Při reinkarnačních prožitcích se narození jedince jeví jako bod přerodu, při nichž přetrvávající záznam řady životů vstupuje do biopsychologického života jednotlivce. Vzpomínky z minutých životů, které vyvstávají na povrch, mají společnou vlastnost s jinými transpersonálními zkušenostmi v tom, že poskytují okamžitý a přímý mimosmyslový přístup k informacím o určitém aspektu světa. V tom případě je veškeré oddělení a ohraničení ve vesmíru iluzorní a nahodilé. V konečném rozboru existuje již pouze kosmické vědomí.

JUNGŮV UNUS MUNDUS

Jaké důvody můžeme dát pro různá, avšak znovu se potvrzující zjištění, k nimž při řízených pokusech dospěli i další psychoterapeuti u klientů, kteří zažili stav změněného vědomí? Jaká vlastně je ve skutečnosti podstata kosmického vědomí, respektive jemu odpovídajícímu faktoru, jenž propojuje naši psychiku a svět? Carla Junga hluboce zaujaly tyto tzv. esoterické aspekty lidské psychiky, a proto se pokusil o jejich vysvětlení ve smyslu vyšší a hlubší reality, která by propojovala lidské mysli vzájemně mezi sebou a též jednotlivou lidskou mysl s projevenou realitou. K vysvětlujícím zjištěním dospět tak, že porovnával nevědomé pochody jednotlivců s mýty, legendami a lidovými příběhy různých kultur z různých období minulosti. Mezi poznatky jednotlivců a zjištěními týkajícími se více osob, tzv. kolektivní zjištění, nalezl shodná témata. Na základě toho vymezil společnou stránku naší psychiky, tzv. kolektivní nevědomí. Jeho obsahy byly podřízeny dynamickým zákonitostem, které nazval archetypy. Ty jsou však samy o sobě neschopny projevu, i když svým působením jsou podnětem projevů viditelných. Archetyp je ve své podstatě psychický faktor, který patří do neviditelného spektra psychiky. Není sám o sobě zjevný a zdá se, že není schopen proniknout do roviny vědomí. Zatímco v říši ducha, na horním konci psychického spektra, je archetyp dynamickým uspořadavatelem myšlenek a představ, na jeho spodním konci je to biologická instinktivní část psychiky. Zasahuje do fyziologie organismu a splývá s jeho stavem na úrovni chemické a fyzikální. Jak poznamenal Jung – „místo výskytu archetypu odpovídá prostoru, který přesahuje psychickou sféru, a to je analogické umístění fyziologických instinktů zakořeněných o organismu“. Svou psychickou podstatou tak vytváří přemostění ve vztahu k hmotě. Jung formuloval svou koncepci archetypů ve spolupráci s Wolfgangem Paulim. Nenechávalo ho klidným, že poznatky o lidské psychice ho přivedly k obdobným zjištěním, která se objevují v kvantové fyzice - objevit skryté prvky neboli archetypy a výzkum v rámci kvantové fyziky dospěl k podobným nezjevným mikročásticím fyzického vesmíru, k entitám, jímž nebylo možné přiřadit jakýkoli vědecky podložený popis. Jung dospěl k závěru, že přijmeme-li existenci dvou nebo více světů těchto nezjevných částic, vždy bude existovat též pravděpodobnost (kterou máme sklon přehlížet), že možná nejde o více faktorů, nýbrž o faktor jediný. Ten je podkladem skrytých jevů fyzikálních i psychologických. Může být shodný s faktorem synchronicity či nahodilosti, který Jung též zkoumal. Ten nekauzálním způsobem propojuje svět fyziky a psychický. Společný faktor, o němž předpokládal, že je základem těchto dvou světů, nazval Jung unus mundus. Východiskem pro tento unus mundus je to, že víceznačnost světa zkušeností závisí na této podkladové jednotě, a že dva světy nebo více světů, které jsou ve své podstatě odlišné, mohou existovat paralelně anebo se vzájemně prolínat, Charles Card shrnul, že svět myšlenkový a fyzikální, jsou vzájemně se doplňujícími aspekty jedné a téže transcendentní reality, unus mundus. Archetypy působí jako základní dynamické vzorce, jejichž různé projevy charakterizují veškeré procesy jak psychické, tak fyzické. Ve světě psychickém uspořádávají archetypy představy a myšlenky. Ve světě fyzickém uspořádávají strukturu hmoty a energie a jejich proměny a jsou odpovědné za nahodilý řád nebo průběh. Archetypy, které působí v obou světech současně psychickém i fyzickém, jsou odpovědné za jevy synchronní. Jung pracuje se spojitostmi, které se podílejí na synchronních jevech, zapojujících psychiku různých lidí, stejně jako pracuje s psychikou jednoho člověka a psychickým světem okolo tohoto člověka a zachází až k realitě, která je podkladem všech těchto realit a projevuje se ve formě archetypu. Tato základní realita unus mundus není ve své podstatě ani psychická ani fyzická, stojí nad nimi, rozkládá se všude kolem i nad rovinou psychickou i fyzickou.

Kvantové vakuum

Kvantové vakuum podle Jungovy koncepce ukazuje cestu k novým objevům - k hlubší realitě propojující mysl s jinou myslí a mysl s hmotou. Jde o něco zcela nového v oblasti vědy, jelikož většina výzkumů v současnosti totiž hledá vysvětlení především ve významu fyzikálních procesů v mozku. Proto by snaha o vysvětlení psychických jevů neměla zahrnovat pouze roli mozku jako hlavního faktoru, ale též zjištění z pokusů psychologů a psychoterapeutů týkajících se jemných spojitostí a spojení našich mozků se světem jako celkem. Je pravděpodobné, že svět a mozek, vesmír a vědomí, jsou spolu spjaty polem, díky němuž je možné uchovávání a přenos informace. Toto pole nelze předpokládat jen nahodile: věda musí respektovat zákon definovaný ve 14. století Wiliamem Okenhaimem, z něhož vyplývá, že „entity se nemohou množit za hranici přesahující nutnost." Předpokládat vznik nových entit (mohou to být též různé síly nebo energetická pole) můžeme jen tehdy, když je takový počin nejprostší, nejúspornější a nejrozumnější cestou, jak určité poznatky a pozorování odůvodnit. Podle Davida Bohma by polem, jež by výše zmíněným způsobem dosavadní poznatky vysvětlovalo, mohlo být ještě ne zcela probádané pole počátku (zero-point field, ZPF). To se podle předpokladů nachází všude ve vakuu. V následujících řádcích shrnujeme poznatky o poli vakua, s ním souvisejících hypotézách a jeho možné roli v rámci jemných spojitostí.

Diracovo moře - telestézické URS

V kvantové fyzice se kvantové vakuum definuje jako systém v nejnižším energetickém stavu, jehož rovnice určuje mechanismus vinění a zvláštní relativitu. Přesto se nejedná pouze o stav nějakého systému, nýbrž o centrum ohromného energetického pole, které není elektromagnetické, ani gravitační v tradičním slova smyslu, a jehož podstata však není ani nukleární. Jde o původní zdroj známého gravitačního a nukleárního pole a jejich sil, o původní zdroj samotné hmoty. Definice kvantového vakua se zabývá kontinuálním mořem energie se zvláštními substrukturami tvořícími hmotu. Podle výpočtu Paula Diraca mají všechny částice s kladným energetickým nábojem svůj záporný energetický protějšek (dnes známe už také jejich antičástice). Pole počátku kvantového vakua je právě tímto „Diracovým mořem". Je to moře částic ve stavu záporné energie, které nemůžeme pozorovat, a ve fyzice se nazývá virtuální. Nejde o žádnou smyšlenku. Při dostatečné stimulaci záporné energie pole počátku může dojít k tomu, že určitá jeho část bude „vtlačena" do skutečnosti, tedy do pozorovatelné pozitivní energie. To je tzv. párové vznikání. Z vakua vyvěrá částice s kladnou energií (skutečná) a částice se zápornou energií (virtuální). Proto je Diracovo moře přítomné všude a pozorovatelný vesmír pluje na jeho hladině.

Einstein, Bohm

Kvantové vakuum má enormní množství nahuštěné energie. Podle odhadu Johna Wheelera mu odpovídá hmotné vyjádření 1094 g/cm3, což je více, než součet celkové hmoty ve vesmíru. Energie jádra atomu (nejmenší jednotka hmoty dosud poznaného vesmíru s nejvyšším energetickým nábojem) má v porovnání s hustotou energie v kvantovém vakuu mizivou výši. Je to ,pouze" 1014g/cm3. Samotné vakuum není hmotné. Energie pole počátku, která podle D. Bohma přesahují veškerou energii vázanou ve hmotě 1040krát, je v záporném stavu. Naštěstí. Vesmír by se jinak okamžitě zhroutil a zmenšil na velikost menší, než je poloměr atomu. To vyplývá z Einsteinovy rovnice relativity. Jelikož „skutečný" svět, tedy svět energie vázané v hmotě, má mnohem nižší energii než vakuum, není viditelný vesmír ve stavu pevné zhuštěniny plující na hladině vakua, ale připomíná spíše systém bublin, které v něm visí. Ve smyslu energie tedy hmotný svět není zhuštěninou kvantového vakua, ale jeho ztenčením. Důležitý popis dějů URS popsal český ezoterik S. S. Po jeho smrti dále pokračuje ezoterická společnost PannaCz.com

Lambův posun

Svět hmoty a kvantového vakua na sebe vzájemně působí. Energie počátku vakua působí na elektrony obíhající v atomovém jádru. Projev těchto energií je patrný, když elektrony přeskočí z jednoho energetického stavu do jiného. Přitom se uvolní fotony a vyvolají tzv. Lambův posun, tj. mírnou změnu v energetickém náboji. Energie vakua také vyvíjejí tlak. Vznikne mezi dvěma plíšky umístěnými blízko sebe poté, co dojde k vyloučení vln o určité vlnové délce. Tím se ve vakuu sníží ve vztahu k vnějšímu prostředí hustota energie a plíšky jsou tlačeny směrem dovnitř a k sobě (tzv. Kazimírův efekt). Může docházet ještě k dalším interaktivním procesům.

Lajos Jánossy „důsledky relativity"

Před několika lety vztáhnul fyzik Lajos Jánossy „důsledky relativity" (např. zpomalen hodin poté, co se jejich rychlost přiblížila rychlosti světla nebo nárůst hmoty u předmětů při stejné rychlosti) na interakce probíhající mezi předměty skutečného světa s energetickým polem vakua. Při rychlosti blížící se rychlosti světla dochází mezi částicemi hmoty a silovými částicemi (bosony) vakua k tření. To zpomaluje procesy v hmotě a způsobuje její nárůst. V tomto pojetí představují energie počátku vakua fyzikální pole, které je v interakci s předměty pohybujícími se v prostoru a čase. Další fyzik László Gazdag rozvinul koncepci Jánossyho do plnohodnotné „ teorie post relativity". Zde mají energie vakua vlastnosti supratekuté kapaliny. Je známo, že v případě suprachladného hélia mizí veškerý odpor a tření; prostupuje úzkými otvory a vlásečnicemi bez snížení rychlosti pohybu. Naopak předměty pohybující se v takové kapalině se s odporem vůbec nesetkávají. Supravodivé tekutiny zde tedy nejsou „pro" předměty nebo elektrony, které se v nich pohybují. Nedostávají totiž o jejích přítomnosti žádné zprávy. To by mohlo vysvětlovat, proč nejsme sami nebo i s pomocí přístrojů schopni zachytit jejích existenci. V Gazdagově interpretaci teorie relativity vyjadřují oslavované vzorce pohyb bosonů supratekutinou pole počátku ve vakuu. Toto proudění vymezuje geometrickou strukturu Časoprostoru a potažmo dráhy, po níž se pohybují Fotony a elektrony „skutečného" světa, Když se částice světla a hmoty pohybují jednotně, je časoprostor euklidovský; v případě zrychlení jejích pohybu, dostává se pole počátku do interakce s jejich pohybem. Časoprostor se potom projevuje zakřiveně.

Mozek generátor

Nyní následují další teorie o kvantovém vakuu. Fyzikální předměty nejsou jedinými příjemci vlnění křivek. Také neurony v mozku vysílají a přijímají vlnění křivek. Nejen částice se vzájemně „informují" o své existenci, ale i lidé: náš mozek je též přijímačem vlnění křivek fungujícím na základě vakua. Nabízí se zde fyzikální vysvětlení nejen kvantové nevymezenosti místa, ale též telepatie, pozorování na dálku a další telesomatické efekty, o nichž jsme hovořili dříve. Vladimír Poponin a jeho kolegové z Insititutu pro biochemickou fyziku na Ruské akademii věd provedli následující pokus. Do tepelně regulované komory umístili vzorek molekuly DNA, kterou vystavili laserovému záření. Ukázalo se, že elektromagnetické pole v okolí komory vykazovalo určité struktury, jež se vcelku shodovaly s předpokladem. Navíc však zjistili, že i dlouho poté, co DNA byla odstraněna z laserem ozářené komory, tyto struktury přetrvaly - otisk DNA v poli byl stále přítomen, i když samotná DNA už nikoli. Z toho vyvodili závěr, že z fyzikálního vakua vznikla nová struktura pole. Toto pole je totiž krajně citlivé - dostačujícím podnětem pro jeho vybuzení je téměř nulová hodnota energie. Podle představ autorů experimentu jsou fantomové efekty projevem substruktur vakua, které byly do toho okamžiku přehlíženy. Fyzikální základy vesmíru hrají aktivní rolí při fungování vesmíru se všemi jeho procesy a v oblasti vědy jde o veliký posun vpřed. Život a dokonce mysl jsou projevem stálých drobných interakcí shluků vlnění známých jako „hmota" a fyzikálně existujícího pole počátku vakua. Uložené vzorce vlnění vytvářejí informační pole v podobě hologramů. Je přístupné systémům se stereo-dynamickými vzorci - tyto vzorce jsou známé telestézii. Jsou stejnorodé ve vztahu k systémům, jež tyto vzorce vytvořily. Tento proces je možné popsat jako progresivní a zpětnou přeměnu. Energetické systémy hmoty tedy od kvant až po složité celky atomové, molekulární, buněčné a vícebuněčné včetně lidského mozku, dekódují informace, jež ony samy a jim analogické systémy zakódovaly v poli. Vzhledem k tomu, že vlny pronikají do mnoha dimenzí, plní počáteční energie pole vakua úkol vesmírného holografického pole s vlastností uchovávat a předávat informace. Vzájemně též propojuje systémy, jejích vnitřní součásti stejně tak jako vnější. Popisem jednotlivých procesů a interakcí se zabývá přelomový obor 21.století, který zároveň ve společnosti PannaCz.com navazuje na poznatky tisíce let starých civilizací.

Budoucnost

Nelze nechat bez povšimnutí psychologická zjištění, která byla výsledkem řízených pokusů, ani neméně překvapivé poznatky psychoterapeutů. Nejde o žádné výplody tvůrčí, nezkrocené fantazie. Tato zjištění patří mezi projevy lidského vědomí - i když jde o entity, jejichž podvědomý svět zachází až daleko za hranice mozku a organismu. Jde o poznatky, které sice jsou objektivní, ale jejich přijetí naráží na slabé místo, jímž je zatím nedostatečné propojení s dosud přijímanými přístupy myšlení. Dokud neexistuje jasná spojitost mezi základním paradigma, které dává rámec poznatkům určité související oblasti, anomálie přetrvává - nadále je paradoxní, nepochopenou záležitostí, zasunutou knihou na polici institualizované vědy. Objevení vysvětlujícího pojítka otevírá dveře ke koncepční analýze. Je třeba dále pečlivě a podrobně pracovat s poznatky o vztazích mezi dvěma mozky, mezi mozkem a vesmírem (jinými slovy též o vztahu mezi vědomím a vědomím, vědomím a vesmírem), aby bylo dosaženo skutečné smysluplnosti, systematičnosti v pozorováních a propojení s tím, co je již známé. Zmiňované způsoby vědeckých postupů by mohly velmi prospět. Nejen, že bychom lépe chápali svět jako celek - propojením poznatků z výzkumu vědomí a znalostí z oblasti fyziky - ale rozšířily by se též možnosti pochopení lidstva jako takového. Jak již poznamenala řada výjimečných lidí, mnohé neduhy, které nás pálí, existuji díky pocitu odloučenosti a slabé schopností vcítění. Vnímáme druhé osoby a příslušníky jiných říší jako něco odloučeného (slovy W. Allena: „Příroda a já jsme dva."). Jestliže si muži a ženy vědy uvědomí, že jsme hlouběji provázáni vzájemně mezi sebou, a také s okolní přírodou, mohlo by to mít dopad též na média a převládající názor veřejnosti. T. S. Eliot se ptal; „Co je to za kořeny, jimž neproudí míza, co je to za větve, které vyrůstají z kamenných sutin? Člověče, nedokážeš odpovědět, ani se nic nedomníváš. Znáš jen kupu tlejících představ..." Možná, že by nám výzkum jemných spojitostí existujících vzájemně mezi námi a též ve vztahu k přírodě, odhalil více než kupa tlejících představ. Jeho pomocí bychom si mohli uvědomit jemné spojitostí přítomné ve vesmíru a biosféře a tak též v našem mozku a vědomí.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com