Jsou
lidé zcela samostatně fungující bytostí s organismem, který je potažen
kůží a zasazenou v lebce obsahující mozek? Nebo obecně existuji
efektivní, byť jemné, vnitřní spojitosti mezi lidmi a světem? V této
studii se má za to, že druhá zmíněná alternativa je pravdivá. Přesto,
že důkazy jemných spojitostí nejsou ve formě nevyvratitelných „pevných
informací", jsou průkazné a významné. Přímo související objevy
vyplynuly na základě výzkumu psychických jevů a praxe psychoterapie.
Možná odůvodnění těchto zjištění nás přivádějí k myšlení Carla Junga a
pracují s nimi největší odborníci přírodních věd. Obor, který se systematicky zabývá přenosem informací (a jejich změnou) je noetika a telestézie.
Psychologické pokusy
Řízené pokusy, týkající se jemných spojitostí mezi předměty
odstraněnými z prostoru a občas též mimo čas se datují do 30. let k
průkopnické práci J, B. Rhineho s kartami a hádáním hracích kostek na
Duke University. Od té doby dosáhly pokusné obrazce vyššího stupně
rozpracovanosti a kontrolní zpětná vazba je při testech větší. K
psychologům se při provádění testů často připojili též fyzici.
Vysvětleni dotýkající se skrytých smyslových podnětů, nedokonalost
přístrojů, podvodů na straně zkoumaných předmětu a chyby vykonavatelů
testů nebo jejich vlastní nedostatečná fundovanost byly vzaty v potaz,
přesto tyto všechny nejsou dostačujícím odůvodněním mnoha statisticky
významných výsledků. Podobným výzkumem se v sedmdesátých letech
zabývali Russell Targ a Harold Puthoff, kteří vykonali jedny z
nejznámějších výzkumů jemných propojení vzdálených subjektů v
souvislosti s přenosem myšlenek a představ.
Telepatický přenos
Zkoumali možnost
telepatického přenosu mezi jednotlivci, z nichž jeden byl v roli
„vysilatele" a druhý „příjemce". Příjemce byl umístěn do zapečetěné,
tmavé místností, zajištěné ochranným elektrickým systémem, zatímco
vysilatel byl v jiné místnosti vystaven pravidelným zábleskům jasného
světla. U obou pokusných osob snímal vlny v mozku elektroencefalogram
(EEG). Jak se předpokládalo, prokázal vysilatel rytmické mozkové
vlnění, které obvykle doprovází vystavení zábleskům jasného světla. Po
krátké době se však začaly objevovat stejné vzorce u příjemce, přestože
světlu nebyl vystaven a nepřijímal signály zachytitelné smysly od
vysilatele. Targ a Puthoff též provedli pokusy pozorování na
vzdálenost. Vysilatel a příjemce v nich byli odděleni vzdáleností,
která jim znemožnila jakýkoli druh smyslové komunikace. Na náhodně
vybraném místě byl vysilatel v roli pozorujícího „majáku" a příjemce se
pokoušel o to, aby odečetl, co „maják" pozoruje. Své dojmy dokumentoval
slovně, někdy též nákresy. Nezávislí posuzovatelé vyhodnotili, že popis
nákresů se průměrně ze 66 % shodoval s vlastnostmi místa, které maják
reálně pozoroval.
Pokusy New York - Mairnondes
Pokusy věnované pozorování na vzdálenost v jiných
laboratořích zahrnovaly vzdálenost od půl míle až po několik tisíc mil.
Bez ohledu na to, kde nebo kým byly provedeny, byla zjištěna 50% obecná
úspěšnost, což je podstatně více, než jepravděpodobnost pouhé náhody. Z
pozorovatelů si nejlépe vedli ti, kteří byli uvolnění, pozorní a ve
stavu meditace. Sdělili, že se u nich dostavil předběžný vjem jemného a
pomíjivého tvaru, který postupně dorostl v soudržný obraz. Obraz
vnímali s překvapením jednak z důvodu jeho ostrosti, též díky tomu, že
se vyskytoval na jiném místě. Obrazy bylo též možné přenášet v době,
kdy příjemce spal.
Několik desetiletí provádět Stanley Krippner a jeho spolupracovníci
pokusy snového přenosu na vzdálenost v laboratořích zaměřených na
výzkum snů v nemocnici Mairnondes v New Yorku. Pokusy byly velmi
prosté, avšak účinné. Dobrovolník strávil noc v laboratoři, kde se
setkal s vysilatelem a týmem vědců vedoucími experiment. Obdržel
všechny instrukce a poté mu byly připojeny k hlavě elektrody
monitorující vlny v mozku a pohyby očí. Do následujícího rána už neměl
možnost jakéhokoli smyslové kontaktu s vysilatelem. Jeden z vedoucích
výzkumu vrhnul kostky a v kombinaci s tabulkou náhodných cifer získal
číslo, které odpovídalo zapečetěné obálce s uměleckým tiskem. Obálka
byla rozlepena, až když vysilatel přišel do místnosti na opačném konci
nemocnice. Celou noc se na obrázek soustředil. Poté, co se vedoucím
pokusu na monitoru objevily křivky dokumentující proběhnutí fáze REM
spánku (fáze snění), byl dobrovolník vzbuzen interním telefonem a
vyzván, aby popsal sen, který se mu zdál těsně před probuzením. Výpověď
byla zaznamenána spolu s rozhovorem, který proběhl následujícího rána a
obsahoval též tvorbu volných asociací. Dobrovolník ani člen týmu vědců
nevěděli, který tisk byl předchozího dne vybrán. Díky informacím
získaným během první noci strávené ve „snové laboratoři" a dále na
základě série na sebe navazujících pokusů z let 1964 -1969 získali
vědci údaje celkem ze 62 nocí. Byl zjištěn vysoký stupeň shody mezi
vzhledem
tisku vybraným pro danou noc a obsahem snu dobrovolníka. Výsledky byly
mnohem příznivější v případě, že v místech, kde pokusy probíhaly,
docházelo k slabým případně žádným elekromagnetickým výbojům a skvrny
na Slunci vykazovaly nízkou aktivitu.
Transpersonální komunikace National Universita v Mexiku
Obzvláště podivuhodným případem transpersonálního kontaktu a komunikace
je práce Jacoba Grinberg-Zylverbauma z National University v Mexiku.
Při více než padesáti pokusech, které proběhly v průběhu pěti let,
umisťoval Grinberg-Zylverbaum vždy dvě pokusné osoby do tzv.
faradayových klecí pečlivě izolovaných vůči zvuku a elektromagnetickému
záření. Požádal pokusné osoby, aby spolu 20 minut meditovaly. Poté
umístil každou pokusnou osobu do odlišné klece a jednu z nich vystavil
stimulům, zatímco druhou ne. Pokusná osoba byla stimulována v náhodných
intervalech tak, že nemohla, stejně tak jako vedoucí pokusu, vědět, kdy
se stimuly dostaví. Pokusná osoba, která nebyla vystavena stimulům,
setrvávala s klidně zavřenýma očima v uvolněném stavu s instrukcí, aby
vnímala přítomnost druhého partnera. Nevěděla o tom, že je vystavována
stimulům. Stimulace, při níž šlo o záblesky světla, zvuky nebo krátké,
intenzivní, avšak ne bolestivé elektrické šoky do ukazováčku čí
prsteníčku pravé ruky, proběhla celkem stokrát. Při vyhodnocování
výsledků EEG obou pokusných osob šlo o porovnání „normálních"
potenciálů vyvolaných u stimulované osoby a „přenesených" potenciálů u
osoby, která byla v klidu. V kontrolních situacích se přenesené
potenciály neprokázaly v případech, když pokusná stimulovaná osoba
chyběla, nebo když přepážka znemožnila stimulované osobě, aby vnímala
podněty (např. záblesky světla) anebo když pokusná dvojice neměla
možnost vzájemné předchozí komunikace. Během pokusu se u pokusné
dvojice po předchozí interakci přenesené potenciály stabilně prokázaly
ve 25% případů. Zvláště názorným příkladem byly výsledky zjištěné u
zamilovaného mladého páru. Vlny EEG byla po celou dobu experimentu
trvale synchronní a stvrzovaly vyjádření páru o zažívaných pocitech
hlubokého sjednocení.
Spojení dvojčat
Během posledních několika let byly provedeny stovky takových pokusů.
Poskytly důležité důkazy o tom, že zachytitelné a pravidelné elektrické
signály se objevují v mozku jednoho člověka, když druhá osoba je
blízkým příbuzným, někým citově spřízněným, meditujícím, někdo, jehož
smysly jsou určitým způsobem stimulovány nebo pokoušející se o záměrnou
komunikaci s druhou osobou. Případy propojení přesahující smyslovou
rovinu mohou nastávat i mimo laboratoř a jsou časté především u
jednovaječných dvojčat, často se stává, že jedno z dvojčat cítí bolest,
kterou prožívá druhé a uvědomuje si traumatické a nepříjemné situace i
na velmi velkou vzdálenost. Kromě případů sdíleného vnímání dvojčat je
třeba jedním dechem zmínit citlivost matek a zamilovaných. Známe
bezpočet případů, kdy matky naprosto přesně věděly, že jejich dítě se
dostalo do krajně nebezpečné situace nebo bylo účastníkem autonehody.
Tato propojení se nevztahují pouze na dvojčata, matky či zamilované -
blízkost, která vzniká v rámci vztahu terapeuta a klienta, je též
plnohodnotným případem.
Poznatky S. Grofa týkající se změněných stavů vědomí
Psychologické pokusy zaměřené na výzkum těch schopností lidské mysli,
které umožňuji překročení individuální smyslové zkušenosti, jsou
doplněny o poznatky moderních psycho-terapeutů. Jasné důkazy nacházíme
v práci Stanislava Grofa. Déle než tři desetiletí trvajícím výzkumem
dospěl ke zjištění, že běžné schéma lidské mysli je doplněno ještě
dalšími prvky. K běžné „biograficko-kolektivní" rovině psychiky
(biografická rovino --obsahy ze současného života jednotlivce,
kolektivní rovina -
- obsahy vytahující se na skupinu, pozn. překl.) přidává ještě
“prenatální" a transpersonální roviny. Transpersonální rovina
může, podle Grofa, zprostředkovat mysli spojení s téměř
kterýmkoli jevem světa.
Altered States of Conscious-ness - ASC
Grofovo úvahy vychází ze zkušeností s nezvyklými stavy, při nichž
dochází ke změně vědomí (Altered States of Consciousness - ASC), které
se pří požití psychedelických drog nebo po provedení holotropního
dýchání objevily u jeho klientů. ASC obsáhnou velkou část lidské
psychiky a bdělého vědomí je pouze špičkou ledovce. Už před více než
sto lety poznamenal William James:
Naše
běžné bdělé vědomí je pouze jedním z víe druhů vědomí. Ze všech stran
jej obklopují potenciální formy zcela odlišného vědomí, mezi nimiž jsou
jen velmi jemné předěly. Můžeme prožít život a vůbec si jich nevšimnout. Ovšem při odpovídajících podnětech vyvstávají a objevují se v plné míře“.
Počátky telestézie
U primitivních a tradičních kultur byl znám způsob, jak tyto podněty
využívat. Některé kmeny, jako např. Křováci Kung z pouště Kalahari, se
do změněných stavů dostávali skupinově všichni ve stejný okamžik. Na
různých místech světa se v dřívějších časech lidé sjednocovali pomocí
zpěvu, dýchání, bubnování, rytmického tance, půstu, doby strávené v
odloučení a omezením smyslových podnětů či dokonce cíleným působením si
fyzické bolesti a změněné stavy vědomí tak vyvolávali. V původních
kulturách Afriky a předkolumbovské Ameriky se těchto stavů využívalo
při šamanských praktikách, léčebných obřadech a posmrtných rituálech. V
Asii se objevovaly v rámci různých systémů jógy a vipassany, dále v zen
buddhismu, tibetské vadžrajáně, taoismu i súfismu. U semitské kultury
byly využívány v kabale, staří Egypťané při chrámových iniciacích v Íse
a Usíře, Řekové při bakchanáliích a obřadech Attise a Adonise, stejně
jako při eleusinských mystériích. Až do úsvitu západní průmyslové
civilizace měly téměř všechny tyto kultury změněné stavy vědomí ve
veliké vážnosti vzhledem k pozoruhodným prožitkům, které jím přinášely,
síle individuálního léčení a možnostem mezilidské komunikace, jež se v
okamžicích změněného vědomí otevírala.
Současná moderní věda už výzkumy změněných stavů vědomí přijímá a
zabývá se jimi celé jedno odvětví - telestézie a noetika. Změněné
stavy upozorňují na vzájemnou provázanost nás lidí a propojenost mezi
námi a okolním světem.
Doteky morfního pole - informační pole
V prožitku duální jednoty zažívá pacient při zkušenosti ASC rozvolnění
a rozpuštění hranic tělesného ega a vjemem spojení a jednoty splývá s
druhým člověkem. Přesto, že jde o splynutí s další osobou, si klient
uchovává vědomí své vlastní identity. Pří dalším stavu, kterým je
ztotožnění se s jinou osobou, klient s druhým člověkem splývá a plné
ztotožnění prožívá do té míry, že ztrácí svou identitu. Toto ztotožnění
je úplné a komplexní, zahrnuje tělesné vzezření, smyslové vnímání,
citové reakce a chování, myšlení, vzpomínky, mimiku, typická gesta a
vystupování, způsob držení těla, pohyb a dokonce zabarvení hlasu. Druhá
osoba může být přítomna, ale nemusí, může jít o někoho, koho si klient
vybavuje z dětství, někoho z linie jeho předků nebo dokonce z minulých
životů.
Při skupinovém ztotožnění a skupinovém vědomí jde ještě o jiné
rozšíření vědomí a zmizení hranic ega. Pacient se neztotožňuje s
konkrétním člověkem, nýbrž získává pocit, že se stává celou skupinou
lidí, která se vyznačuje určitými rasovými, kulturními, národnostními,
myšlenkovými, politickými nebo profesními vlastnostmi.
Hloubka a intenzita těchto stavů může být skutečně neobvyklá, stejné
jako vlastní náplň. Je možné prožít utrpení všech vojáků, kteří kdy
padli na bitevních polích od počátku dějin, touhu revolucionářů všech
dob po tom, aby svrhli tyranskou nadvládu nebo lásku, jemnocit,
oddanost všech matek ve vztahu ke svým dětem. Ztotožnění může být
zaměřeno na společenskou či politickou skupinu, obyvatele určité země
nebo kontinentu, příslušníky rasy nebo náboženství.
Ztotožnění se zvířaty zasahuje až za hranice transpersonální dimenze.
Zahrnuje úplné a reálné ztotožnění s příslušníky
různých živočišných druhů. Tento stav je autentický a velmi působivý,
zahrnuje tělesné vzezření, konkrétní smyslové vjemy, instinktivní pudy,
jedinečnost vnímání okolního prostředí a odpovídající citové reakce.
Povahou i obsahem se liší od běžných lidských prožitků, často přesahuje
meze fantazie a představivosti. Dochází též ke ztotožněním s rostlinami
a botanickými procesy, i když to nebývá tak časté. Jsou známy případy,
kdy klienti hluboce prozívali skutečnost, jak se stávají stromem, volně
rostoucí nebo pěstovanou rostlinou, masožravou květinou, řasou, válečem
koulivým, planktonem na mořském dnu, bakteriální kulturou i jednotlivou
bakterií.
Ve stavech jednoty veškerého života a celého stvoření, které jsou ještě
širší, se vědomí klienta rozšiřovalo do takové míry, že obsáhlo všechny
formy života na této planetě, všechny lidské bytosti, veškerou flóru i
faunu biosféry. Namísto ztotožnění pouze s jedním živoucím organismem
se klient ztotožnil s životem samotným - s vesmírným fenoménem.
Člověk může být vším
Zkušenost ASC může též přesáhnout hranici živé složky a pojme také
makroskopické i mikroskopické jevy neorganického světa. Při prožitcích
neživé hmoty a neorganických procesů se pacienti zmiňují o zkušenostech
ztotožnění se s vodou v řekách a oceánech, s různými formami ohně, se
zemí a horami, se silami, které se uvolňují při přírodních
katastrofách, jako elektromagnetických bouřích, zemětřeseních,
tornádech a při sopečných erupcích. Mohou se ztotožňovat s konkrétními
materiály, např. s diamanty a jinými drahými kameny, čtverečnými
krystaly, jantarem, granitem, železem, ocelí, rtutí, stříbrem a zlatem.
Tyto zkušenosti zahrnují též mikrosvět a mohou obsahovat dynamické
struktury molekul a atomů, Brownův pohyb, vazby v atomech,
elektrommagnetické síly a subatomické částice. Grof závěrem sděluje, že
každý proces ve vesmíru, který můžeme objektivně pozorovat v běžném
stavu vědomí, muže být subjektivně prožíván též ve změněném stavu
vědomí. Vesmírná dimenze změněného stavu vědomí může v sobě pojímat
celou planetu Zemi. V planetárním vědomí se vědomí prožívajícího
rozpíná až k hmotnému, geologickému základu Země zahrnujícímu nerostnou
říši a biosféru se všemi formami života. Země se jako celek jeví jako
jeden komplexní organismus, orientovaný na svůj vlastní vývoj,
integraci a sebeaktualizaci. Součástí prožitků mimozemských stavů, při
nichž se vědomí rozpíná ještě více, jsou též jiné božské formy a
astronomické procesy. Prožívající cestuje na Měsíc, Slunce, jiné
planety, do dalších galaxií, může prožít výbuch supernov, smršťování
hvězd, kvasarů a pulsarů nebo dokonce cestu černou dírou. Prožitek se
může odehrát čisté ve formě přihlížení těmto událostem, nebo se
prožívající těmito událostmi skutečně stává a živě je tělesně prožívá,
jako by byl součástí prožívaného předmětu či události. Při nejširším
prožitku, který je nejméně častý, tj. při ztotožnění se s celým
projeveným vesmírem, prožívající vnímá, že jeho vědomí obsáhne celý
vesmír. Všechny tyto procesy jsou prožívány jako součást organismu a
psychiky všezahrnujícího fyzikálního systému vesmíru.
Jasnovidnost k nám patří
K prožitkům vědomí, které je prostorově rozšířeno, se dále rodí
zkušenosti vyvolávající mimotělové zkušenosti („out of body experience"
- OBE), jasnozřivost, zvýšená ostrost sluchu a telepatie. Tyto projevy
jsou časté u studujících telestézie a projevují se postupně
intenzivněji. Pro naše
účely jsou podstatnější zkušenosti zahrnující časový posun. Zkušenosti
časového posunu sahají od raně embryonálních, zárodečných zkušeností,
při nichž si prožívající vybavuje vzpomínky na nitroděložní období jako
plod, prostřednictvím zkušenostmi s předky, zahrnujících ztotožnění s
biologickými předky, rasové a kolektivní zkušenosti, při níž se ti,
kterých se to týká, neřadí přímo mezi jednotlivé předky, nýbrž jde o
příslušníky jedné rasy nebo dokonce lidstva jako celku (což vynáší do
popředí téma kolektivního nevědomí, o němž bude více pojednáno dále),
až po zkušenosti z minulých inkarnací. Základní vlastností později
jmenovaného je silný pocit rozvzpomenutí se na něco, co již prožívající
zažil. Prožívající si uchovávají uvědomění sebe sama a své osobní
identity, ale prožívají se v jiné formě, na jiném místě, v jiném čase a
v jiném kontextu. Při reinkarnačních prožitcích se narození jedince
jeví jako bod přerodu, při nichž přetrvávající záznam řady životů
vstupuje do biopsychologického života jednotlivce. Vzpomínky z minutých
životů, které vyvstávají na povrch, mají společnou
vlastnost s jinými transpersonálními zkušenostmi v tom, že poskytují
okamžitý a přímý mimosmyslový přístup k informacím o určitém aspektu
světa. V tom případě je veškeré oddělení a ohraničení ve vesmíru
iluzorní a nahodilé. V konečném rozboru existuje již pouze kosmické
vědomí.
JUNGŮV UNUS MUNDUS
Jaké důvody můžeme dát pro různá, avšak znovu se potvrzující zjištění,
k nimž při řízených pokusech dospěli i další
psychoterapeuti u klientů, kteří zažili stav změněného vědomí? Jaká
vlastně je ve skutečnosti podstata kosmického vědomí, respektive jemu
odpovídajícímu faktoru, jenž propojuje naši psychiku a svět? Carla
Junga hluboce zaujaly tyto tzv. esoterické aspekty lidské psychiky, a
proto se pokusil o jejich vysvětlení ve smyslu vyšší a hlubší reality,
která by propojovala lidské mysli vzájemně mezi sebou a též jednotlivou
lidskou mysl s projevenou realitou. K vysvětlujícím zjištěním dospět
tak, že porovnával nevědomé pochody jednotlivců s mýty, legendami a
lidovými příběhy různých kultur z různých období minulosti. Mezi
poznatky jednotlivců a zjištěními týkajícími se více osob, tzv.
kolektivní zjištění, nalezl shodná témata. Na základě toho vymezil
společnou stránku naší psychiky, tzv. kolektivní nevědomí. Jeho obsahy
byly podřízeny dynamickým zákonitostem, které nazval archetypy. Ty jsou
však samy o sobě neschopny projevu, i když svým působením jsou podnětem
projevů viditelných. Archetyp je ve své podstatě psychický faktor,
který patří do neviditelného spektra psychiky. Není sám o sobě zjevný a
zdá se, že není schopen proniknout do roviny vědomí. Zatímco v říši
ducha, na horním konci psychického spektra, je archetyp dynamickým
uspořadavatelem myšlenek a představ, na jeho spodním konci je to
biologická instinktivní část psychiky. Zasahuje do fyziologie organismu
a splývá s jeho stavem na úrovni chemické a fyzikální. Jak poznamenal
Jung – „místo výskytu archetypu odpovídá prostoru, který přesahuje
psychickou sféru, a to je analogické umístění fyziologických instinktů
zakořeněných o organismu“. Svou psychickou podstatou tak vytváří
přemostění ve vztahu k hmotě. Jung formuloval svou koncepci archetypů
ve spolupráci s Wolfgangem Paulim. Nenechávalo ho klidným, že poznatky
o lidské psychice ho přivedly k obdobným zjištěním, která se objevují
v kvantové fyzice - objevit skryté prvky neboli archetypy a výzkum v
rámci kvantové fyziky dospěl k podobným nezjevným mikročásticím
fyzického vesmíru, k entitám, jímž nebylo možné přiřadit jakýkoli
vědecky podložený popis. Jung dospěl k závěru, že přijmeme-li existenci
dvou nebo více světů těchto nezjevných částic, vždy bude existovat též
pravděpodobnost (kterou máme sklon přehlížet), že možná nejde o více
faktorů, nýbrž o faktor jediný. Ten je podkladem skrytých jevů
fyzikálních i psychologických. Může být shodný s faktorem synchronicity
či nahodilosti, který Jung též zkoumal. Ten nekauzálním způsobem
propojuje svět fyziky a psychický. Společný faktor, o němž
předpokládal, že je základem těchto dvou světů, nazval Jung unus
mundus. Východiskem pro tento unus mundus je to, že víceznačnost světa
zkušeností závisí na této podkladové jednotě, a že dva světy nebo více
světů, které jsou ve své podstatě odlišné, mohou existovat paralelně
anebo se vzájemně prolínat,
Charles Card shrnul, že svět myšlenkový a fyzikální, jsou vzájemně se
doplňujícími aspekty jedné a téže transcendentní reality, unus mundus.
Archetypy působí jako základní dynamické vzorce, jejichž různé projevy
charakterizují veškeré procesy jak psychické, tak fyzické. Ve světě
psychickém uspořádávají archetypy představy a myšlenky. Ve světě
fyzickém uspořádávají strukturu hmoty a energie a jejich proměny a jsou
odpovědné za nahodilý řád nebo průběh. Archetypy, které působí v obou
světech současně psychickém i fyzickém, jsou odpovědné za jevy
synchronní. Jung pracuje se spojitostmi, které se podílejí na
synchronních jevech, zapojujících psychiku různých lidí, stejně jako
pracuje s psychikou jednoho člověka a psychickým světem okolo tohoto
člověka a zachází až k realitě, která je podkladem všech těchto realit
a projevuje se ve formě archetypu. Tato základní realita unus mundus
není ve své podstatě ani psychická ani fyzická, stojí nad nimi,
rozkládá se všude kolem i nad rovinou psychickou i fyzickou.
Kvantové vakuum
Kvantové vakuum podle Jungovy koncepce ukazuje cestu k novým objevům -
k hlubší realitě propojující mysl s jinou myslí a mysl s hmotou. Jde o
něco zcela nového v oblasti vědy, jelikož většina výzkumů v současnosti
totiž hledá vysvětlení především ve významu fyzikálních procesů v
mozku. Proto by snaha o vysvětlení psychických jevů neměla zahrnovat
pouze roli mozku jako hlavního faktoru, ale též zjištění z pokusů
psychologů a psychoterapeutů týkajících se jemných spojitostí a spojení
našich mozků se světem jako celkem.
Je pravděpodobné, že svět a mozek, vesmír a vědomí, jsou spolu spjaty
polem, díky němuž je možné uchovávání a přenos informace. Toto pole
nelze předpokládat jen nahodile: věda musí respektovat zákon definovaný
ve 14. století Wiliamem Okenhaimem, z něhož vyplývá, že „
entity se
nemohou množit za hranici přesahující nutnost." Předpokládat vznik
nových entit (mohou to být též různé síly nebo energetická pole) můžeme
jen tehdy, když je takový počin nejprostší, nejúspornější a
nejrozumnější cestou, jak určité poznatky a pozorování odůvodnit. Podle
Davida Bohma by polem, jež by výše zmíněným způsobem dosavadní poznatky
vysvětlovalo, mohlo být ještě ne zcela probádané pole počátku
(zero-point field, ZPF). To se podle předpokladů nachází všude ve
vakuu. V následujících řádcích shrnujeme poznatky o poli vakua, s ním
souvisejících hypotézách a jeho možné roli v rámci jemných spojitostí.
Diracovo moře - telestézické URS
V kvantové fyzice se kvantové vakuum definuje jako systém v nejnižším
energetickém stavu, jehož rovnice určuje mechanismus vinění a zvláštní
relativitu. Přesto se nejedná pouze o stav nějakého systému, nýbrž o
centrum ohromného energetického pole, které není elektromagnetické, ani
gravitační v tradičním slova smyslu, a jehož podstata však není ani
nukleární. Jde o původní zdroj známého gravitačního a nukleárního pole
a jejich sil, o původní zdroj samotné hmoty. Definice kvantového vakua
se zabývá kontinuálním mořem energie se zvláštními substrukturami
tvořícími hmotu. Podle výpočtu Paula Diraca mají všechny částice s
kladným energetickým nábojem svůj záporný energetický protějšek (dnes
známe už také jejich antičástice). Pole počátku kvantového vakua je
právě tímto „Diracovým mořem". Je to moře částic ve stavu záporné
energie, které nemůžeme pozorovat, a ve fyzice se nazývá virtuální.
Nejde o žádnou smyšlenku. Při dostatečné stimulaci záporné energie pole
počátku může dojít k tomu, že určitá jeho část bude „vtlačena" do
skutečnosti, tedy do pozorovatelné pozitivní energie. To je tzv. párové
vznikání. Z vakua vyvěrá částice s kladnou energií (skutečná) a částice
se zápornou energií (virtuální). Proto je Diracovo moře přítomné všude
a pozorovatelný vesmír pluje na jeho hladině.
Einstein, Bohm
Kvantové vakuum má enormní množství nahuštěné energie.
Podle odhadu
Johna Wheelera mu odpovídá hmotné vyjádření 1094 g/cm3, což je více,
než součet celkové hmoty ve vesmíru. Energie jádra atomu (nejmenší
jednotka hmoty dosud poznaného vesmíru s nejvyšším energetickým
nábojem) má v porovnání s hustotou energie v kvantovém vakuu mizivou
výši. Je to ,pouze" 1014g/cm3. Samotné vakuum není hmotné. Energie pole
počátku, která podle D. Bohma přesahují veškerou energii vázanou ve
hmotě 1040krát, je v záporném stavu. Naštěstí. Vesmír by se jinak
okamžitě zhroutil a zmenšil na velikost menší, než je poloměr atomu. To
vyplývá z Einsteinovy rovnice relativity.
Jelikož „skutečný" svět, tedy svět energie vázané v hmotě, má mnohem
nižší energii než vakuum, není viditelný vesmír ve stavu pevné
zhuštěniny plující na hladině vakua, ale připomíná spíše systém bublin,
které v něm visí. Ve smyslu energie tedy hmotný svět není zhuštěninou
kvantového vakua, ale jeho ztenčením. Důležitý popis dějů URS popsal
český ezoterik S. S. Po jeho smrti dále pokračuje ezoterická společnost PannaCz.com
Lambův posun
Svět hmoty a kvantového vakua na sebe vzájemně působí. Energie počátku
vakua působí na elektrony obíhající v atomovém jádru. Projev těchto
energií je patrný, když elektrony přeskočí z jednoho energetického
stavu do jiného. Přitom se uvolní fotony a vyvolají tzv. Lambův posun,
tj. mírnou změnu v energetickém náboji. Energie vakua také vyvíjejí
tlak. Vznikne mezi dvěma plíšky umístěnými blízko sebe poté, co dojde k
vyloučení vln o určité vlnové délce. Tím se ve vakuu sníží ve vztahu k
vnějšímu prostředí hustota energie a plíšky jsou tlačeny směrem dovnitř
a k sobě (tzv. Kazimírův efekt). Může docházet ještě k dalším
interaktivním procesům.
Lajos Jánossy
„důsledky relativity"
Před několika lety vztáhnul fyzik Lajos Jánossy
„důsledky relativity" (např. zpomalen hodin poté, co se jejich rychlost
přiblížila rychlosti světla nebo nárůst hmoty u předmětů při stejné
rychlosti) na interakce probíhající mezi předměty skutečného světa s
energetickým polem vakua. Při rychlosti blížící se rychlosti světla
dochází mezi částicemi hmoty a silovými částicemi (bosony) vakua k
tření. To zpomaluje procesy v hmotě a způsobuje její nárůst. V tomto
pojetí představují energie počátku vakua fyzikální pole, které je v
interakci s předměty pohybujícími se v prostoru a čase. Další fyzik
László Gazdag rozvinul koncepci Jánossyho do plnohodnotné „ teorie post
relativity". Zde mají energie vakua vlastnosti supratekuté kapaliny. Je
známo, že v případě suprachladného hélia mizí veškerý odpor a tření;
prostupuje úzkými otvory a vlásečnicemi bez snížení rychlosti pohybu.
Naopak předměty pohybující se v takové kapalině se s odporem vůbec
nesetkávají. Supravodivé tekutiny zde tedy nejsou „pro" předměty nebo
elektrony, které se v nich pohybují. Nedostávají totiž o jejích
přítomnosti žádné zprávy. To by mohlo vysvětlovat, proč nejsme sami
nebo i s pomocí přístrojů schopni zachytit jejích existenci. V
Gazdagově interpretaci teorie relativity vyjadřují oslavované vzorce
pohyb bosonů supratekutinou pole počátku ve vakuu. Toto proudění
vymezuje geometrickou strukturu Časoprostoru a potažmo dráhy, po níž se
pohybují Fotony a elektrony „skutečného" světa, Když se částice světla
a hmoty pohybují jednotně, je časoprostor euklidovský; v případě
zrychlení jejích pohybu, dostává se pole počátku do interakce s jejich
pohybem. Časoprostor se potom projevuje zakřiveně.
Mozek generátor
Nyní následují další teorie o kvantovém vakuu. Fyzikální předměty
nejsou jedinými příjemci vlnění křivek. Také neurony v mozku vysílají a
přijímají vlnění křivek. Nejen částice se vzájemně „informují" o své
existenci, ale i lidé: náš mozek je též přijímačem vlnění křivek
fungujícím na základě vakua. Nabízí se zde fyzikální vysvětlení nejen
kvantové nevymezenosti místa, ale též telepatie, pozorování na dálku a
další telesomatické efekty, o nichž jsme hovořili dříve. Vladimír
Poponin a jeho kolegové z Insititutu pro biochemickou fyziku na Ruské
akademii věd provedli následující pokus. Do tepelně regulované komory
umístili vzorek molekuly DNA, kterou vystavili laserovému záření.
Ukázalo se, že elektromagnetické pole v okolí komory vykazovalo určité
struktury, jež se vcelku shodovaly s předpokladem. Navíc však zjistili,
že i dlouho poté, co DNA byla odstraněna z laserem ozářené komory, tyto
struktury přetrvaly -
otisk DNA v poli byl stále přítomen,
i když
samotná DNA už nikoli. Z toho vyvodili závěr, že z fyzikálního vakua
vznikla nová struktura pole. Toto pole je totiž krajně citlivé -
dostačujícím podnětem pro jeho vybuzení je téměř nulová hodnota
energie. Podle představ autorů experimentu jsou fantomové efekty
projevem substruktur vakua, které byly do toho okamžiku přehlíženy.
Fyzikální základy vesmíru hrají aktivní rolí při fungování vesmíru se
všemi jeho procesy a v oblasti vědy jde o veliký posun vpřed. Život a
dokonce mysl jsou projevem stálých drobných interakcí shluků vlnění
známých jako „hmota" a fyzikálně existujícího pole počátku vakua.
Uložené vzorce vlnění vytvářejí
informační pole v podobě hologramů. Je přístupné systémům se
stereo-dynamickými vzorci - tyto vzorce jsou známé telestézii. Jsou
stejnorodé ve vztahu k systémům, jež
tyto vzorce vytvořily. Tento proces je možné popsat
jako progresivní a zpětnou přeměnu. Energetické systémy hmoty tedy
od kvant až po složité celky atomové, molekulární, buněčné a
vícebuněčné včetně lidského mozku, dekódují informace, jež ony samy a
jim analogické systémy zakódovaly v poli. Vzhledem k tomu, že vlny
pronikají do mnoha dimenzí, plní počáteční energie pole vakua úkol
vesmírného holografického pole s vlastností uchovávat a předávat
informace. Vzájemně též propojuje systémy, jejích vnitřní součásti
stejně tak jako vnější. Popisem jednotlivých procesů a interakcí
se zabývá přelomový obor 21.století, který zároveň ve
společnosti PannaCz.com navazuje na poznatky tisíce let starých civilizací.
Budoucnost
Nelze nechat bez povšimnutí psychologická zjištění, která byla
výsledkem řízených pokusů, ani neméně překvapivé poznatky
psychoterapeutů. Nejde o žádné výplody tvůrčí,
nezkrocené fantazie. Tato zjištění patří mezi projevy lidského vědomí -
i když jde o entity, jejichž podvědomý svět zachází až daleko za
hranice mozku a organismu.
Jde o poznatky, které sice jsou objektivní, ale jejich přijetí naráží
na slabé místo, jímž je zatím nedostatečné propojení s dosud
přijímanými přístupy myšlení. Dokud neexistuje jasná spojitost mezi
základním paradigma, které dává rámec poznatkům určité související
oblasti, anomálie přetrvává - nadále je paradoxní, nepochopenou
záležitostí, zasunutou knihou na polici institualizované vědy. Objevení
vysvětlujícího pojítka otevírá dveře ke koncepční
analýze. Je třeba dále pečlivě a podrobně pracovat s poznatky o
vztazích mezi dvěma mozky, mezi mozkem a vesmírem (jinými slovy též o
vztahu mezi vědomím a vědomím, vědomím a vesmírem), aby bylo dosaženo
skutečné smysluplnosti, systematičnosti v pozorováních a propojení s
tím, co je již známé. Zmiňované způsoby vědeckých postupů by mohly
velmi prospět. Nejen, že bychom lépe chápali svět jako celek -
propojením poznatků z výzkumu vědomí a znalostí z oblasti fyziky - ale
rozšířily by se též možnosti pochopení lidstva jako takového. Jak již
poznamenala řada výjimečných lidí, mnohé neduhy, které nás pálí,
existuji díky pocitu odloučenosti a slabé schopností vcítění. Vnímáme
druhé osoby a příslušníky jiných říší jako něco odloučeného (slovy W.
Allena: „Příroda a já jsme dva."). Jestliže si muži a ženy vědy
uvědomí, že jsme hlouběji provázáni vzájemně mezi sebou, a také s
okolní přírodou, mohlo by to mít dopad též na média a převládající
názor veřejnosti. T. S. Eliot se ptal; „Co je to za kořeny, jimž
neproudí míza, co je to za větve, které vyrůstají z kamenných sutin?
Člověče, nedokážeš odpovědět, ani se nic nedomníváš. Znáš jen kupu
tlejících představ..." Možná, že by nám výzkum jemných spojitostí
existujících vzájemně mezi námi a též ve vztahu k přírodě, odhalil více
než kupa tlejících představ. Jeho pomocí bychom si mohli uvědomit jemné
spojitostí přítomné ve vesmíru a biosféře a tak též v našem mozku a
vědomí.
Z materiálů
telestézické společnosti PannaCz.com