Mozek a telestézie

Krása života
Mozek a jeho využití, zdroj informací, vnitřní telestéziká indikace, kód, základní druhy testování, afinitní, polaritní, procentuální, stupňovité. Kdo je telestét?.............
Zobrazen: 14243x   24. 4. 2006, aktualizováno: 19. 5. 2008

Mozek a jeho využití

Odborníci předpokládají, že užíváme kapacity svého mozku asi na 10 %. Více nejsme schopni, ani při velkém vypětí. Nevylučují, že těch 10 % může být hodně, může to být i méně. Z toho, co se o mozku už dnes ví, vyplývá, že ve způsobu vzdělávání, získávání informací je chyba základního významu. Vzhledem k mozkové kapacitě zdaleka nejsme na hranici svých možností, ale na samém začátku.

Mozek a jeho zdroj informací

Kdybychom našli způsob učení se z mozku, nikoliv opačně jako dosud, abychom my učili mozek, trvalo by studium nejen vysoké školy, ale celé oblasti poznání oboru řádově několik dní. Pětileté studium je z tohoto hlediska neproduktivní ztráta času s pochybnými výsledky navíc. Platné informatické metody ve výuce patří k tomu nejhoršímu, co se dalo vymýšlet. Kdybychom na tom byli už tak dobře, že by se uskutečňovalo získávání informací na podstatně vyšší úrovni, stačilo by se soustředit na požadovanou informaci, zeptat se. Odpověď by se vzápětí zvědomila. Mozek získává informace rychlosti světla. Zdrojem jsou asi morfní atomární a subatomární struktury mimo nás, jakési databanky. Zpětnou vazbou přichází informace ve formě kódovaného impulsu. Trochu časuje třeba k dekódování v organismu, následuje finální produkt, výstup do vědomí.

Vnitřní telestézická indikace

Jsou lidé, kteří to umějí už dnes. Dosáhli telestézické informace bez indikátoru, vnitřní indikací. Když na to přijde, získají informaci z oblastí své specializace uvedeným způsobem, soustředí se na položenou otázku - a vědí, znají odpověď. Jsou jiní, kteří mají z dnešního hlediska zvláštní schopnost vidět nebo cítit. Zpětná vazba se odehrává z kódovaného impulsu do obrazové nebo pocitové interpretace. Vidění je vnitřní. Z programu, který byl do mozku vložen, zakódován, ze vstupních dat mozek odvozuje následné informace, dekóduje je do oblasti vědomi. Představivost, obraznost má novou dimenzi - představa o realitě, která jí odpovídá. Dekódování do pocitů přináší pocit chladu, tepla apod. Citlivá osoba si na základě zkušeností odvodí, co který pocit znamená. Má-li takto vybavený člověk například potřebné vědomosti o lidském organismu, popíše jeho anomálie, vidí je. Nebo je cítí, soustředěn do citlivé ruky. Předpoklady, talent, bezděčné projevy bez zajištění jejich opakovatelnosti, to ovšem nestačí. Hledejme cesty, jak využít obrovských rezerv našeho mozku. Telestézie je jednou z nich. Telestézickou indikací všechno začíná.

Mozek a jeho autonomní teritorium

Jestliže jsme schopni užívat mozku jen na 10 % vědomě, pak máme vlastně dva mozky. Těch 10% tvoří v mozku jakési autonomní teritorium, ostrůvek našich představ o životě a světě. To je ten „první mozek", ten náš. Vzhledem k celkové kapacitě mozku je na úrovni řeznického psa, řečeno obrazně. Historie lidstva je toho nezvratným důkazem. „Druhý mozek" by tedy byl oněch 90 % nevyužité mozkové kapacity, kterou vědomě neovládáme, i když se ví, že funguje ve spánku. Telestézická informatická metoda spočívá v rozluce od stolu a lože s „prvním mozkem" - a vstup člověka do „druhého mozku". Ale jak? Osvojíme si základy telestézické indikace a vstoupíme přes práh do předsíně mozkového gigantu v telestézii. Nejde ovšem o „druhý mozek", ale spíš o „širší mozek". V podstatě jde o celý mozek oproti onomu desetiprocentnímu torzu. Odluka není možná absolutně: propojuje se oněch 10 % s oněmi 90 %. Ale jak? Také o tom se tady píše. A jinde v pojednáních o noetice. Dvěma větami se to vyložit nedá. Ale i dvě věty mohou být vstupní branou jinam... stále vzpomínám na staršího kolegu, který mi věnoval indikátor.

Kód a přepis

Kód je „předpis pro převod jedné soustavy znaků pro sdělování zpráv do jiné takové soustavy". To je celkem každému jasné. V našem případě je to poněkud jinak. Kódováním rozumíme přepis pro převod soustavy našich znaků (stůl, židle atd.) z našeho mozkového teritoria do „druhého mozku" pomocí telestézie. Oněch 90 % našeho mozku má jiný kód. Neví se tam, co je stůl, židle atd. Není známo, pod jakými znaky se tam stůl, židle atd. registrují. A když to nevíme, můžeme „druhému mozku" sdělit naše znaky a poleze náš kód. Když si to „druhý mozek" osvojí, budeme se pak ptát na skutečné hodnoty stolů, židlí, jednotlivostí i celku. A to na hodnoty genetické, současné, minulé i budoucí. Zvolíme k tomu systémová označení. Protože v dalším si zakódujeme také kybernetické modely systémů, naše představy, tvořící „platformu vzájemného porozumění". Samozřejmě mezi našim vědomím a „druhým mozkem". I „druhý mozek" máme ve svém vědomí. „Druhý mozek" nám tedy nebude prozrazovat svůj kód. Obávám se, že by na to naše inteligence nestačila. Bude nám přes naše modely sdělovat informace podle svého kódu. Bude to užitečné, protože náš mozek, ta výseč, které užíváme, má kód na 10 % reality, „druhý mozek" jiný kód, postihující 90 % reality, čili pravdy. Ve skutečnosti je to tak, že kód mozku obsahuje 100 % reality: kdežto náš kód pouze 10 % deformované reality. Telestét by si měl formou vstupních dat vložit do „druhého mozku" všechno, celou trojrozměrnou realitu. Časem dospějeme k vyšší programátorské kvalitě. Budeme kódovat celé skupiny reality; a diferencovat je na podskupiny. Zakódovat si všechno je nemožné. Jakmile však „druhý mozek" pozná náš kód, zbytky z podskupin si dovodí. Nicméně zakódovat si všechno tvoří základní potenci telestéta. Aby do svého mozku - upustíme už od označení „druhý mozek" - dostal celý svět „prvého mozku", těch 10 % deformované reality. „Bílá místa" mohou být pro telestézickou informatiku zrádná. Do kvalitní informatiky by se vloudily nekvalitní informace, šumy, mohlo by to zvrátit celý výsledek testů. Budeme se muset víc učit u kybernetiky. Jakousi náplastí na zjevný nedostatek je kódování alespoň podstatných veličin jednotlivých kategorií naší reality. Budou nezbytné v každé specializaci; nebo téměř každé. Můj zácvik byl „na přeskáčku", metodologicky zcela pochybný. Zpětně obdivuji svou intuici jako cizího člověka, kterého neznám. Z dnešního hlediska považuji za nemožné, aby se někdo dostal s telestézií tam, kam jsem se dostal, kdyby postupoval jako já. Měl jsem tisíckrát jištěno, že si zkazím „mozkový počítač". Bylo to tápání ve tmě; neměl jsem v ničem oporu, směr, poznatky, mantinely; neměl jsem prostě nic. Jen to, co jsem citoval v Odkazu o svém starším kolegovi. Pár slov o telestézickém indikátoru, proutku, drátku.

Testování v telestézii

Testovací metoda je telestézii pouze jediná, telestézická. I když má varianty, například obrazovou, kde je numerické zjištění převedeno na barevné vyjádření. Rozlišuje se „počítačové vidění", vyjádřené spektrem barev, jak je známe. A vidění „naturální", čili skutečné. Počítačově vidíte zdravý mozek jako červený. Jeho skutečná barva není ovšem červená. Vidím-li počítačově krev tyrkysovou, znamená to v přepočtu na stupňovité testování VI. stupeň. Krev systémově neodpovídá normě X. Kolega, který vidí naturálně a zacvičoval se na počítačové vidění, mi pojednou pošeptal, že náš klient je smrtelně nemocen a měli bychom mu okamžitě doporučit hospitalizaci. Když jsem ho požádal, aby si přepnul naturální vidění na počítačové, oddechl si, ledviny viděl červeně. Byly v pořádku. Naturální vidění považoval za počítačové. Při naturálním vidění se pouze „přepíná na jinou frekvenci vidění". Telestét barvu vidí vnitřně, jaká je. Při počítačovém vidění, které je rychlejší a nepoměrně méně namáhavé, telestét barvu nevidí, ale ihned ví, jaká to je barva. Teprve potom se mu vybaví v představě. Odpovídá to celkem našemu členění, že talenty jsou modelově trojího druhu. Jeden cítí, druhý vidí, třetí ví. Málokdy je to tak modelové jednoznačné. Praxe doporučuje volit prioritně to, co je osobně nejbližší. A technicky si osvojit také zbývající dva způsoby, pro kontrolu. Telestézie spoléhá na mozek. Tomu se musí telestét podřídit, a může vedle toho a přitom rozvíjet také své cítění nebo vidění. Vědět, to je základní a nejspolehlivější. Pak člověk nemusí věřit ani důvěřovat, když ví, jak to je. Ani svému vidění nebo cítění. Do toho se mohou plést pocity, tělové pocity, emoce. Mozek, je-li uzpůsoben do počítačové kvality, není emocemi ani v nejmenším ovlivněn. Nemá na to program. Je to někdy až k vzteku, jak dokáže telestéta posadit na zem, když se vznáší v oblacích. Máme-li jen jednu testovací metodu, máme různé způsoby, jak ji aplikovat. Uváděných deset testů uplatňuje způsob:

  • Afinitní
  • Polaritní
  • Procentuální
  • Stupňovitý

Afinita

Afinita je míra totožnosti s něčím. Do jaké míry jsem totožný se svým přítelem? Obvykle se ukáže, že právě naše afinita je základem našeho porozumění. Díváme se na svět téměř stejnýma očima a jsme rádi, že jsme našli spřízněnou duši.

Afinitní testování

Afinitní testování má obrovský rozsah možností. Kdybychom to počítali, jsou to desítky a desítky rozličných testů. Od afinity člověka s člověkem, přes afinitu se zvířaty, rostlinami, drahými kameny, kovy, látkami, barvami, po afinity s událostmi, úrazy, úspěchy a neúspěchy, k testování všech systémů, včetně společenských. A to jak v minulosti, současnosti i budoucnosti. Lidský mozek má tyto dimenze a telestézie umožňuje využít jeho kapacity mnohem více, než na oněch známých 10 %.Před léty jsme se potkali na jakémsi semináři s kolegou telestétem, který se zabýval proutkařením. Svěřil se mi, že se pokouší telestézicky určovat afinity partnerů, a že mu to vychází. Přesto se mu okolí posmívá. Byl rád, přijal můj návrh, že afinitu zařadím do systému, o který se snažím, nepatrně jsem změnil stupnici, aby mi afinita do systému zapadla. Od té doby - a jsou to už léta -nevím, že bych se v afinitním testování zmýlil. Došlo-li k nějakému omylu, pak to byl pouze omyl ve špatně položené otázce. Nebo v jiné obdobné chybě. Prosté způsoby telestézie bývají nejspolehlivější, jsou-li přiměřené věci. Jde-li o rezonanci dvou systému na stejné systémové úrovni, bývá globální způsob testování dobrý. Přináší sice globální, ale důležité informace, každému srozumitelné.

Polaritní testování

Polaritní testování spočívá na proporcionalitě plus a minus. Realita našeho světa se neobejde bez polarity. S výjimkou monopolu, kterým si to teď komplikovat nebudeme. Každá věc, každý jev je matematicky vyjádřitelný polaritně. Obsahuje tedy pravdivou informaci. Minus neznamená jednoznačně „něco zlého". Může jít například o míru obranyschopnosti. Nebo může vyjadřovat konstantně nevylučitelnou míru rizika. A podobně. Setkáte se dále s testy, které mají konstantu -4.

Procentuální testování

Procentuální testování je každému ihned pochopitelné. Na kolik procent je můj odpůrce hlupák? Na 100 %. A je to jasné. Tento způsob by byl sám o sobě sotva přijatelný, i když jde o matematickou strukturu. Byl by sotva přijatelný, kdyby se aplikoval univerzálně. To se ostatně dá říci také o ostatních způsobech. Vzniká-li však mozaika numerických údajů, třeba padesát čísel, získaných čtyřmi testovacími způsoby, navzájem přepočítatelnými, znamená to, že každé číslo je kontrolováno 49 ostatními. Aby mozaika do sebe zapadala. Nesrovnalost se s velkou pravděpodobností musí vyjevit. Každá chyba či nepřesnost.

Stupňovité testování

Stupňovité testování zhušťuje testování procentuální. Oba způsoby se vzájemně kontrolují, více než jiné. Vyjde-li 90 %, musí vyjít také IX. stupeň. Mohlo by se zdát, že to nemá význam. Jednou se mi objevila hodnota 91 % a vedle ní IX/10. Nesrovnalost vedla k objevu přímé a nepřímé partnerské afinity. Původní nápad kolegy proutkaře se dále rozvíjel v systému. Prostě jsem musel přijít na to, proč mi mozek tvrdošíjně signalizuje takový rozpor. 91 % je naprosto žádná afinita, IX/10 je afinita téměř absolutní, jak poznáme v dalším. Mozek měl pravdu. Šlo o přímou a nepřímou afinitu, která je nejnebezpečnější, když je tak rozdílná. Mozek to znal, já ne. Musel mít testovací prostor, aby mi to mohl naznačit. Ten prostor dávají různé testovací způsoby, přepočitatelnost nejen v desítkové soustavě. Stupňovité testování prokázalo svou oprávněnost v mnohých případech. Bližší si povíme při jednotlivých testech.

Telestét

Nesmí se zapomínat, že testy tvoří člověk, telestét. Mýliti se je lidské, praví přísloví. Omyl nelze vyloučit v lidské činnosti nikdy. A pak je tu ještě ta okolnost, že člověk jako systém má skryté rezervy, „zavřené skřínky", otevírající se z různých podnětů v různých situacích lidského života. Pojednou se objeví talent, který se nejen po léta neprojevoval, nebylo po něm ani stopy. I s tím se při testování musí počítat. Telestét má na tuto okolnost druhého vždycky upozornit, neabsolutizovat svá zjištění, nehrát si na děda Vševěda, nezavírat „dvířka naděje". Není v tom soucit nebo nedůvěra ve vlastní schopnosti či opatrnost, ale zkušenost z praxe. Musíme vzít na vědomí a pamatovat si, že o člověku nevíme všechno. Jsou bílá místa na mapě jeho možností. Protože testy tvoří telestét, člověk, dochází k procesu, kde se porovnává norma, zakódovaná vstupními daty do „mozkového počítače", se systémem, který je testován. Ale to není všechno. Je tu ještě druhý a třetí činitel. Zároveň se porovnává - v případě IQ a v jiných testech obdobně - IQ testující osoby s IQ osoby testované. A svou roli sehrává také interakce obou: „vstupem" do testované osoby informaticky, druhá osoba třeba i nevědomě reaguje - až k blokádě informací o sobě. Telestét musí i s těmito faktory počítat. Výsledky testování bývají na první pohled nevěrohodné, mylné, jestliže testující nezná svůj IQ, ale i cokoli jiného, co testuje, nemá zjištěno. A to tak, že se otestuje sám a potom o to požádá kolegy aniž by jim prozradil, k čemu dospěl. Případné rozdíly je třeba vyřešit a pak ve vstupních datech opravit. Testující se musí s výsledkem ztotožnit, vzít jej za svůj i když by to nebylo třeba nijak zvlášť potěšující. Začátečníci, ale i jiní, snadno podléhají „syndromu falešné objektivity", že se totiž staví do role „objektivního pánbička", stojícího nad testovanou osobou už tím, že testovat umí. „Počítač" pak má - při splnění uvedených nároků - k dispozici dvě měřítka. Obecnou normu a odchylku „svého člověka". Teprve za těch okolností jsou úspěchy, výsledky přibližující se skutečnosti, realitě, s vysokou mírou pravděpodobnosti. S tou pravděpodobností je také obtíž. Co je například inteligence, IQ? Nad tou otázkou se ještě vraťme k předešlému. Zopakujme, že prognostik nemá vystupovat jako suverénní autorita. Poskytuje zákazníkovi informace, které získal, dává mu je k úvaze. Mohou nebo nemusejí být přijaty. Vždycky má vzniknout nejen „prostor či dvířka naděje", ale i „prostor pro skepsi". Zjistí-li se například vysoký IQ, je užitečné o tom poněkud pochybovat. Zjistí-li se nízký, platí totéž... I když v tom případě obvykle nedochází k pochybnostem, ale k jistotě, že testování nestojí za nic a telestét také. Průvodním jevem nižší inteligence je vlastní vysoké mínění o ní. K ucelenosti těchto poznatků patří zásada držet se přesně toho, co test zjistil. Nevymýšlet si romány. Málokdy jsem potkal člověka, který by mi správně opakoval, co test zjistil. Zjištěni se stává ve velké většině pro testovaného inspirací pro přehánění, vymýšlení, prostě pouští se fantazie z uzdy. Dochází k posunům, upřednostňuje se a zveličuje to pozitivní, zapomíná se a zapomene na méně lichotivé. Řeknu-li, že v jednom jistém směru má testovaný systémově dobrou obranyschopnost, dovím se příště, že dotyčný má „obranu ze železa". Celou a úplné, totálně. Vyslechl jsem spoustu nesmyslů o tom, co test - třeba před několika dny - zjistil, a co jsem já údajně testovanému řekl. Dokonce mě „přesně" cituje, zapamatoval si to. Spouští se emoční a citový aparát, schopný rozumový obsah informací pozměnit nebo jej dokonce postavit na hlavu. Už jsem uvedl, ze telestézie nemá testy, které by dokázaly komplexně vyhodnotit tak složitý systém, jako je člověk. Každý test je pouze dílčím pohledem do zvolené výseče, na jednu, pokud možno co nejpřesněji stanovenou jednotlivost. Více testů dohromady, „testová mozaika", více výsečí se může komplexnímu hodnocení přibližovat. Ale jen to. A všechno se může měnit. O něčem předpokládáme, že je konstantní, relativně stálé. Například charakter se nemění. Setkal jsem se však s případy „překonání sama sebe", kdy se charakter změnil, a nejednou. Bylo to „hmatatelné" na chování člověka... Považuji za velké plus, že v některých případech na to měla vliv i telestézie. Prostě jsem testovanému pokud možno ohleduplně sdělil, že je podle testu bezcharakterní. Jestli to může potvrdit. Buď si to sám změní, nebo - co se dá dělat - jde jen o to, aby s tím počítal a nežil v iluzi o sobě. Může dopady svého nedostatku zmírnit natolik, že to vyjde nastejno, jako kdyby nebyly. Vyhne se prostě řešení situací, kde by mohl poškodit jiné a nakonec sám sebe. Nenechá se životem „chytit na hruškách". Osobně považuji bezcharakterní projevy za inteligenční anomálii. Inteligentní člověk, třeba i padouch, dobře ví, že bezcharakternost se obvykle nevyplácí. Projevuje se „bumerangový efekt". A tak, i když padouch, chová se charakterně. Pokud to svede. Bezcharakterní lidé totiž často přesvědčují sebe, své okolí o své charakternosti, i když se je na to nikdo neptá, přesvědčují slovy, ale i činy. Dělají to někdy tak usilovně, až ve svou charakternost sami uvěří. A to je zlé. Nemají pak na vybranou. Jednají-li bezcharakterně, vždycky to „morálně" zdůvodní. Jsou už ve spárech ideologie, která je na život a na smrt znepřátelená s filosofií. Většina takto postižených ani nechce být bezcharakterní. Nemá však jinou možnost, než si charakternost vsugerovat. Kdežto nežít v sebeklamu je vždycky šancí ke změně.

Poznámky k zácviku a jeho metodice

Každý člověk má mozek. Aspoň se to tvrdí... Je to vtípek, který si příležitostně nedokážu odpustit. Vyjadřuje však skutečnost, že telestézie je pro každého. Každý člověk se může stát telestétem. Stejně jako se může naučit číst, psát, počítat. Dokonce i kreslit. Jako všude jinde je rozhodující talent a píle. Může-li se každý naučit počítat, neznamená to, že se může každý stát vynikajícím matematikem. Naučí-li se psát a číst, neznamená to, že by se mohl stát vynikajícím spisovatelem. Jestliže se může stát každý člověk telestétem, je to rovněž dáno mírou talentu a jeho přičiněním, jak dobrým telestétem se stane. Telestézický zácvik má v podstatě dvě etapy. První je všeobecná, druhá speciální. Všeobecná zahrnuje zakódování běžných reálií našeho trojrozměrného světa. Druhá jde kvalitativně i kvantitativně do hloubi a šíře vybraného oboru. Nejdříve musí telestét absolvovat onu první, všeobecnou etapu. To je snad jasné. Ale v praxi to nebývá tak jasné. Telestét se od začátku upíná na specializaci. Každá specializace je však vázána na obecnou realitu a v interakci s ní. Upínat se hned na specializaci znamená vkládat do počítače vstupní datum, že ona specializace existuje sama o sobě jako autonomní svět. Autonomní realita. Výsledky takového počítače jsou pak podle toho nesmyslné. Stejně to dopadá, když telestét absolvuje pouze první etapu. A pak ji libovolně aplikuje na cokoliv. Máme spoustu oněch „univerzálních telestétů", kteří „umějí všechno". Jejich počítač dostal vstupní informaci, že existuje pouze obecná realita. To ostatní jsou už jen „detaily" vyplývající z obecnosti. Obdobný horizont získává žák základní školy. Ale jen v nižších třídách. Dítě má často pocit, že dokáže všechno. Naučí-li se pak psát, počítat, namalovat figurku, je jeho vývoj ukončen. Obdobný počítač si vybuduje telestét, který absolvuje pouze první etapu. Svět je pro něho moucha. Všechno je naprosto jednoduché a jasné. Nezřídka se takový telestét, je-li talentovaný, „strefuje do černého". Ale jen globálně. A stává se v poměru jedna ku jedné, že se katastrofálně zmýlí. Jeho počítač je zjednodušený, neschopný řešit složitější problémy, protože pro něho neexistují, nemá na ně vstupní data. Není únosné zacvičovat se do dvou nebo více specializací najednou. Z obecného zácviku vedou cesty všemi směry, to ano. A jít je třeba jen po jedné. Pak případně po druhé, třetí, čtvrté. To jistě možné je. Ale směšovat jedno s druhým, jít pár kroků, pak se vrátit a jít pár kroků jinou cestou, a tak dál, je přijatelné jen v začátcích oboru. Když se neví, jak na to. Stává se pak, že takoví telestéti daleko nedojdou. Každým směrem, po každé cestě pár kroků. A konec. A vědí bozi, jestli se jim posléze všechno nezamíchá do „omáčky" či gordického uzlu. A to je zlá situace, obvykle bez východiska. Chce to kázeň v překonávání svodů a nástrah a protivenství. Začátečník ovládne jeden prvek. Inspiruje ho to k „přeskoku" celé etapy zácviku do další, na kterou ještě nemá. Nebo do úplně jiné specializace. Může v tom být i poznání, že k jiné specializaci má lepší předpoklady. Může to být však blud. Jen přelétavost. Netrpělivost, nedostatek kázně a vytrvalosti, posedlosti nastoupenou cestou je nedostatkem talentu. V každém případě by měl telestét až do konce absolvovat všeobecný zácvik. Aby měl „maturitu". Když budeš mít maturitu, chlapče, dělej si potom co chceš, říkají někteří tatínci. Je hodně lidí, kteří do telestézie pronikli, ale nedošli daleko. Telestézie je pro ně hravé potěšení, neberou se v ní příliš vážně. Obdivují ty, kteří došli dál, příležitostně se od nich učí, korigují své „počítačové" chyby. A jsou také jiní, kteří se za stejných okolností považují za Mistry, vystupují autoritativně, obklopují se „žáky", kterým slibují hory doly a lákají je k sobě. Vysazení jsou na ty, kteří umějí více, pomlouvají je, nenávidí vědu a vědce, filosofii a filosofy. Nejnáruživěji potírají ty, kteří ve svém oboru dosáhli příslušného vzdělání a něco znamenají. Tím málem, co znají z telestézie, práskají kolem sebe jako bičem. Jsou dále lidé, kteří hledají, všechno berou s rezervou, nic neodmítají, snaží se orientovat, chtěli by poznat. Neuzavírají se, jsou talentovaní a schopní. Ti jsou na tom nejhůř. Protože není mnoho spolehlivých zdrojů. Nejsou vlastně téměř žádné. Ani tento zdroj, tyto řádky nejsou zdaleka dokonalé. Jsme na začátku. Budoucnost nás daleko překoná.

Et semel emissum volat irrevocabole verbum. Horatius (ep.I,18,17)

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com


Edice pannacz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality