Hlína voní,
tráva ráno slzy roní,
pavouk před úsvitem perlami navléká pavučinu.
V zemi jsem vnořená,
Matkou svou spojená.
Hřeje mě,
živí mě a hýčká,
jak život.
Mám přivřená víčka,
ať vůni tu vychutnám.
A v tomhle opojení
se na svou pouť přichystám.
Nasbírám perly z pavučiny,
duhu z kapek rosy,
do kapsy dám si vůni divočiny
a přírodou zemské Gaie přizdobím své vlasy.
Mé bosé nohy hlíny se dotýkají.
Teď mohu vykročit jemně
a tiše, s klidem zemské Matky,
neboť z hlíny jsem se narodila,
v hlíně jsem se ukotvila
a silou její jsem se naplnila.
S nádechem vykročím,
jejím náručí svůj život zatančím
a až u konce bude má pouť,
nechám se v živou Gaiu rozplynout.
PannaCz.com Listopad 2006,
© Iveta Jerie
