Hřích znamená vzít Nebe útokem

Úryvky z knihy JITRO KOUZELNÍKŮ – Jacques Bergier, Louis Pauwels

…text Artura Machena – Skuteční hříšnici jako skuteční světci jsou asketové. – Skutečné zlo jako skutečné dobro nemá nic společného s obyčejným světem. – Hřích znamená vzít nebe útokem.

Skutečné zlo je stále vzácnější

Světec usiluje znovu nalézt dar, který ztratil; hříšník usiluje o něco, co nikdy neměl. – Materializmus je nepřítel dobra a ještě větší nepřítel zla… Ambrosius říká: „Čarodějnictví a svatost, to jsou jediné skutečnosti. Magie se ospravedlňuje prostřednictvím svých dětí. Ony pojídají půlky chleba a pijí vodu s mnohem větší radostí, než byla radost epikurejců.“ „To mluvíte o světcích?“ „Ano. A také o hříšnících. Myslím, že upadáte do častého omylu těch, kteří omezují duchovní svět na oblasti nejvyššího dobra.

Bytosti vrcholně zvrhlé patří také do duchovního světa

Obyčejný člověk tělesný a smyslný nebude nikdy velkým světcem. Ani velký hříšník. Jsme většinou prostě jen stvoření plná protikladů a celkem opomenutelná. Jdeme svou cestou v každodenním blátě a nechápeme hluboký význam věcí, a proto je v nás dobro a zlo ztotožněno. Je příležitostné a nemá význam.“ „Domníváte se tedy, že velký hříšník je asketa stejně jako velký světec?“ „lidé velcí v dobru jako ve zlu jsou ti, kteří opouštějí nedokonalé kopie a míří k dokonalým originálům. Pokud jde o mně, o ničem nepochybuji: nejvznešenější ze světců nikdy nevykonali ,dobrý čin‘ v běžném slova smyslu. A na druhé straně jsou lidé, kteří sestoupili do hlubin propastí zla a kteří za celý život nespáchali nic, čemu vy říkáte ,špatný‘ čin.“ ... „Vaše paradoxy jsou děsivé. Člověk může být velký hříšník a přitom nespáchat žádné provinění? To přece neříkejte!“ „Naprosto se mýlíte,“ řekl Ambrosius, „nevytvářím nikdy paradoxy a chtěl bych je umět dělat. Řekl jsem prostě jenom, že člověk může být velký znalec burgundských vín a přitom nemusí nikdy ani ochutnat laciné víno u výčepů. To je vše a je to snad spíš truismus než paradox, nemyslíte? (pozn. truismus = něco, co je zřejmé, zjevné, banální) Vaše reakce vychází z toho, že nemáte ani nejmenší představu o tom, co může být hřích. Ó, ovšem, je vztah mezi Hříchem s velkým písmenem a činy pokládanými za provinění: vražda, krádež, cizoložství atd. přesně stejný vztah jako mezi abecedou a nejgeniálnější poezií. Váš omyl je téměř univerzální, navykl jste si jako každý dívat se na věci společenskými brýlemi. My všichni myslíme, že člověk, který ubližuje nám, nebo našim sousedům, je špatný člověk. A on je špatný ze sociálního hlediska.

Ale nemůžeme pochopit, že zlo je ve své podstatě osamělá věc, vášeň duše?

Průměrný vrah není jako vrah naprosto hříšníkem v pravém smyslu slova. Je to prostě nebezpečné zvíře, kterého se musíme zbavit, abychom zachránili svou kůži. Zařadil bych ho spíše mezi dravé šelmy než mezi hříšníky.“ „To všechno mi připadá dosti podivné.“ „Ale není. Vrah nezabíjí z důvodů pozitivních, ale z důvodů negativních. Chybí mu něco, co nevrahové mají. Zlo naopak je naprosto pozitivní. Ale pozitivní ve špatném smyslu. A je vzácné. A je zajisté méně hříšníků než světců. Pokud jde o ty, které vy nazýváte zločinci, jsou to samozřejmě bytosti překážející a společnost má pravdu, že se brání, ale mezi jejich protispolečenskými činy a zlem existuje posvátná přehrada, to mi věřte!“ … „Víte, že mně nesmírně zajímáte?“ řekl. „Domníváte se tedy, že nechápeme pravou povahu zla?“ „Přeceňujeme zlo. Nebo je podceňujeme. Na jedné straně nazýváme hříchem narušování společenských předpisů, sociálních tabu. Je to absurdní přehánění. Na druhé straně přikládáme tak nesmírnou důležitost ,hříchu‘, který spočívá v tom, že vztáhneme ruku na naše majetky nebo naše ženy, že jsme už úplně ztratili ze zřetele všechno, co je hrozné v pravých hříších.“ „Ale co je pak vlastně hřích?“ zeptal se Cotgrave. „Jsem nucen odpovědět na vaši otázku jinými otázkami.

 Co byste pocítil, kdyby k vám vaše kočka nebo váš pes začali mluvit lidským hlasem?

 Kdyby růže ve vaší zahradě začali zpívat? Kdyby kameny na cestě začaly růst před vašima očima? Nuže tyto příklady vám mohou dát neurčitou představu o tom, co je opravdu hřích.“ … „Překvapujete mně,“ řekl Cotgrave. „Nikdy jsem na tohle všechno nemyslel. Je-li tomu tak doopravdy, pak musíme všechno obrátit naruby. Potom by podle vás podstatou hříchu bylo…“ „Chtít vzít nebe útokem,“ řekl Ambrosius. „Hřích sídlí podle mě ve vůli proniknout zakázaným způsobem do jiné a vyšší sféry. Pak pochopíte, proč je tak vzácný. Jen málo lidí touží ve skutečnosti proniknout do jiných oblastí, ať vyšších anebo nižších, způsobem dovoleným nebo zakázaným. Je málo světců. A hříšníci ve smyslu, jakým já tomu rozumím, jsou ještě vzácnější. A geniální lidé (kteří v sobě leckdy spojují obojí) jsou také vzácní… Ale je snad obtížnější stát se velkým hříšníkem než velkým světcem.“ „Protože hřích je hluboce proti přírodě?“ „Právě proto. Svatost vyžaduje stejné nebo téměř stejné úsilí, ale je to úsilí probíhající cestami, jež byly kdysi přirozené.

Jde o to, aby člověk znovu nalezl extázi, kterou poznal člověk před pádem

Ale hřích je pokusem o dosažení extáze a vědění, jež nejsou a nikdy nebyly dány člověku, a kdo se o to pokusí, stává se démonem. Řekl jsem vám, že prostý vrah není nutně hříšník. To je pravda, ale hříšník je někdy vrah. Myslím například na Gillese de Rais. Podívejte se, jestliže dobro a zlo jsou stejnou měrou mimo dosah dnešního člověka, pak je zlo mimo jeho dosah ještě mnohem hlouběji. Světec usiluje znovu nalézt dar, který ztratil; hříšník usiluje o něco, co nikdy neměl. Shrneme-li to, začíná znovu s pádem.“ „Vy jste katolík?“ řekl Cotgrave. „Ano, jsem členem pronásledované anglikánské církve,“ „Co tedy soudíte o textech, kde se nazývá hříchem to, co vy hodnotíte jako bezvýznamné přestupky?“ „Uvědomte si, prosím, že v těchto textech mého náboženství vidíme, jak se objevuje pokaždé slovo ,čaroděj‘, které se mi zdá být slovem klíčovým. Nepatrnější přestupky, kterým se říká hříchy, se tak nazývají jenom potud, pokud mé náboženství pronásleduje za původcem těchto malých přestupků čaroděje. Neboť čarodějové využívají lidských slabostí, jež jsou výsledkem hmotného a společenského života, nástrojů, jak dosáhnout svých nekonečně hanebnějších cílů. A dovolte mi, abych vám řekl toto: Naše vyšší smysly jsou tak otřelé, jsme do té míry prosáklí materialismem, že bychom určitě nepoznali skutečné zlo, kdybychom se s ním náhodou setkali.“ „Ale cožpak bychom nepocítili přesto určitou hrůzu?

Onu hrůzu, které jste se před chvíli dovolával

když jste mě vyzval, abych si představil růže, které by začaly zpívat?“ „Kdybychom byli přírodní bytosti, pak ano. Děti, některé ženy a zvířata pociťují tuto hrůzu. Ale u většiny z nás zvyklosti, civilizace a výchova utlumily a zatemnily přírodu. Někdy můžeme rozpoznat zlo podle jeho nenávisti k dobru, ale to je vše a je to čistě náhodné. Ve skutečnosti chodí Vladaři Pekel nepozorováni mezi námi.“ „Myslíte, že si sami nejsou vědomi zla, které ztělesňují?“ „Myslím. Skutečné zlo v člověku je jako svatost a genialita. Je to vytržení duše, která uniká vědomí. Člověk může být nekonečně, strašlivě špatný a nikdy to ani netušit. Ale opakuji vám, zlo ve skutečném smyslu slova je vzácné. A myslím, že se stává stále vzácnějším.“ „Pokouším se vás sledovat,“ řekl Cotgrave. „Chcete říci, že skutečné zlo je zcela jiné podstaty než to, co obvykle zlem nazýváme?“ „Naprosto. Ubožák rozpálený alkoholem přijde domů a zabije kopanci svou ženu a své děti. Je to vrah. A Gilles de Rais* je také vrah. Ale chápete propast, která je rozděluje? Slovo je náhodou stejné v obou případech, ale smysl je naprosto odlišný.“ „Je jisté, že táž slabá podobnost existuje mezi všemi hříchy ,společenskými‘ a skutečnými hříchy duchovními, ale tady jde o stín a tam o skutečnost. Jste-li trochu teolog, jistě to pochopíte.“

„Přiznám se vám, že jsem nevěnoval mnoho času teologii,“

poznamenal Cotgrave. „Lituji toho, aleabychom se vrátili k našemu námětu, domníváte se, že hřích je nějaká tajná, skrytá věc?“ „Ano. Je to pekelný zázrak, jako svatost je zázrak nadpřirozený. Skutečný hřích se povznáší do takové výše, že nemůžeme naprosto tušit o jeho existenci. Je jako nejnižší nota varhan, tak hluboká, že jí nikdo neslyší. Leckdy dochází k odhalením, k recidivám a ty vedou do blázince nebo k ještě hroznějším řešením. Ale v žádném případě ho nesmíme směšovat se společenskými přehmaty. Vzpomeňte si na Apoštola: mluvil o ,druhé straně‘ a rozlišoval mezi milosrdnými činy a milosrdenstvím jako takovým. Jako můžeme všechno rozdat chudým, a přece nebýt milosrdní, tak se můžeme vystříhat všech hříchů, a přece být zlým tvorem.“ „To je podivná psychologie,“ řekl Cotgrave, „ale přiznávám se, že se mi líbí. Předpokládám, že podle vás by mohl skutečný hříšník velmi dobře platit za neškodnou osobu?“ „Zajisté. Skutečné zlo nemá nic společného se společností. Dobro ostatně také ne. Domníváte se, že byste byl pociťoval ,rozkoš‘ ve společnosti svatého Pavla? Myslíte si, že byste si byl ,dobře rozuměl‘ se sirem Galahadem? S hříšníky je tomu jako se světci. Kdybyste potkal skutečného hříšníka a kdybyste v něm rozpoznal hřích, je jisté, že byste strnul hrůzou.

Ale nebyl by pravděpodobně žádný důvod k tomu, aby se vám tento muž znelíbil

Naopak je velmi dobře možné, že kdyby se vám podařilo zapomenout na jeho hřích, byly by vám styky s ním zcela příjemné! … Ne, nikdo nemůže uhádnout, jak je pravé zlo skutečně děsivé! … kdyby růže a lilie této zahrady začaly náhle v rodícím se jitru zpívat, kdyby nábytek tohoto domu se dal naráz do pohybu v procesích jako v Maupassantově povídce!“ „Těší mě, že jste se vrátil k tomuto přirovnání, protože jsem se vás chtěl zeptat, čemu odpovídají u lidí tyto imaginární smělé kousky věcí, o nichž mluvíte. Ještě jednou, co je to vlastně hřích? Měl bych rád konečně nějaký konkrétní příklad.“

Ambrosius poprvé zaváhal

„Už jsem vám řekl, že skutečné zlo je vzácné. Materializmus naší doby, který učinil mnoho pro potlačení svatosti, učinil snad ještě více pro potlačení zla. Země nám připadá tak pohodlná, že netoužíme ani stoupat, ani sestupovat. Všechno se děje tak, jako by specialistovi pro peklo nezbývalo než se omezit na čistě archeologické práce.“ … *Gilles de Rais – žil v letech 1404–1440 - francouzský vysoký šlechtic, sériový vrah, pedofilní nekrosadista, do historie se zapsal především díky odporným zločinům páchaným na chlapcích – podle literatury usmrtil v letech 1432-1440 přes 140 malých chlapců, byl pro své činy byl i přes svůj šlechtický původ souzen a po několikerém mučení byl 25. října 1440 v Nantes nejprve oběšen a jeho mrtvé tělo poté spáleno na hranici.


© PannaCz.com SaS noetika zpracovala SAS.