Mýtus Písně o perle

Dítě v království rodičů

Když jsem byl ještě malé dítě a žil v království svých rodičů a užíval si bohatství a přepychu těch, kdo mě vychovali, rozhodli se rodiče, že mě z naší domoviny na Východě vyšlou na cestu. Nenechali mě však jít nezaopatřeného, ale z bohatství naší pokladnice pro mě přichystali zavazadlo: obsahovalo zlato, stříbro, chalcedony a opály. Nadto mne opásali mečem tak silným, že dokáže přetnout i železo. Zavazadlo naplněné těmito zásobami bylo veliké, ale současně lehké, takže jsem ho unesl zcela sám. Mé přenádherné šaty, jež pro mě dali z lásky zhotovit, mi nyní svlékli, stejně jako purpurový plášť, který mi nechali ušít na míru. A uzavřeli se mnou smlouvu, kterou mi vepsali do srdce, abych na ni nikdy nezapomněl:,,Když dojdeš až dolů do Egypta a přineseš nám odtamtud Jedinou Perlu, která střežena řvoucím hadem spočívá vprostřed moře, pak až se vrátíš, znovu oděješ svůj nádherný šat a královský plášť a společně se svým bratrem, naším místodržitelem, budeš dědicem našeho trůnu.“

Hranice Egypta - královští vyslanci

Opustil jsem Východ a v doprovodu dvou královských vyslanců, kterým bylo nakázáno, aby mi pomáhali, protože jsem byl mladý a na takové nebezpečné výpravě mi bylo potřeba pomocníků, jsem prošel několika zeměmi, které leží mezi Východem a zemi egyptskou. Když jsem dospěl k hranicím Egypta, moji průvodci mne opustili.

Když jsem přijel do Egypta, přibyl jsem do kraje, jenž se rozkládal blízko moře, kde, jak jsem věděl, přebýval onen had. Ubytoval jsem se v jedné hospodě, abych tam vyčkal času, kdy had usne, abych mu mohl jeho perlu vzít. Pro ostatní, kdo v tom hostinci dleli, jsem byl cizincem. Potkal jsem člověka, který byl mého vlastního rodu, spanilý a přátelský, a byl to královský syn. Varoval mne, abych se měl na pozoru před Egypťany, protože jsou nečistí. A tak jsem se přestrojil a vzal na sebe roucho egyptské, aby neodhalili, že jsem cizák, který se chce zmocnit perly, a nemohli proti mně poštvat hada. Nicméně brzy zjistili, že jejich krajan nejsem. Předstírali mi přátelství a přiměli mě napít se nápoje, který pro mě namíchali, a pojíst krmi, kterou mi přichystal.

Zapomění syna - perla rodičů

To, že jsem se nechal lichotkami Egypťanů napálit, mi přivodilo převelikou pohromu. Obestřely mne mrákoty zapomnění i neupamatovával jsem se, že jsem královský syn, a namísto toho sloužil jsem jejich králi. Zapomněl jsem na všechno o perle, pro niž mě rodiče poslali.

Moji rodiče ve svém království poznali, co mě postihlo, a trápili se pro mě. Dali rozhlásit, aby se všichni velmoži našeho království shromáždili ku poradě, kde vymysleli plán, jak zabránit tomu, abych v Egyptě strádal. Napsali mi dopis a všichni velmožové ho podepsali: Od tvého otce, krále králů, a od tvé matky, vládkyně Východu, a od tvého bratra, našeho místodržícího, pozdravení tobě našemu synu v Egyptě. Procitni a vstaň ze svého hlubokého spánku a dbej poselství našeho dopisu. Upomeň se, kdo jsi: potomek královský. A hleď, komu jsi sloužil a temným otroctvím trpěl. Vzpomeň si také na perlu, pro niž jsi putoval so Egypta. Rozvzpomeň se na své nádherné roucho a překrásný plášť, aby zas nadešel čas, kdy bude halit tvá ramena; a až budeš takto přizdoben, budou tvé jméno moci číst v knize života a ty se spolu se svým bratrem, naším místodržícím, staneš dědicem naší říše.

Magické poselství

Tento dopis pro mě byl magickým poselstvím. Můj otec ho proto zapečetil, aby ho ochránil před prašpatnými obyvateli zdejší země a aby bezpečně doputoval až do mého příbytku. Dopis ten vzlétl v podobě orla, krále všeho ptactva, a takto letěl, až přistál u mne, kde jsem uslyšel jeho řeč. Když jsem tomuto poselství naslouchal, procitl jsem ze své dřímoty a vstal, vzal jsem dopis, políbil jej, zlomil jeho pečeť a přečetl si, co v něm stálo. Dopis zněl jako slova vepsaná do mého srdce. Upomněl jsem se na všechno: věděl jsem, že jsem potomek královského rodu a moje duše, zrozená ke svobodě, se zatoužila shledat se svou bytostnou podstatou.

Řvoucí had - cesta na východ

Vzpomněl jsem si také na perlu, pro kterou jsem do Egypta přijel A tak jsem začal zaříkávat řvoucího hada tím, že jsem nad ním vyslovil jméno svého otce, svého bratra i své matky, vládkyně Východu. Pak jsem se zmocnil perly a obrátil se na zpáteční cestu k rodičům. Svlékl jsem ze sebe nečisté roucho obyvatelů této země a nastoupil cestu vstříc světlu naší domoviny na Východě.

Probuzení hlasu

Nechal jsem se vést dopisem, který mě probudil, a stejně jako mě onehdy vytrhl ze sna svým hlasem, nyní mě vedlo jeho světlo, jež přede mnou zářilo. Jeho hlas mi dodával odvahy proti mému strachu a jeho láska pobízela mé kroky vpřed. Tak jsem šel dál a procházel kraji a městy, jež leží mezi zemi egyptskou a mou otčinou, královstvím Východu.

Strážci pokladu

Poté mi strážci pokladu vyslaní mými rodiči, kteří je pro jejich věrnost k tomu pověřili, přinesli mé nádherné roucho, které jsem kdysi svlékl, a taktéž můj královský plášť. Já si ovšem už nepamatoval na jeho velkolepost, protože tomu bylo již dávno, když jsem jej v domě otce svého zanechal. Ale pak zčistajasna, když jsem ho před sebou uviděl, podobalo se to nádherné a přeskvostné roucho čím dál více mému odrazu; zdálo se mi, jako bych to byl já sám, a rozdíl mezi ním a mnou samým mizel, jako bychom byli dva co do počtu, ale jeden co do podstaty. Dokonce i ti dva strážci pokladu, kteří mi roucho přinesli, se jevili jako jedna osoba s otiskem pečeti mého otcovského veličenstva.

Roucho drahokamů

Dál jsem si prohlížel ono velkolepé roucho. Bylo okrášleno zářivými barvamiskvělo se na něm zlato a mnoho rozmanitých drahokamů a jeho spona vyhlížela jako diamant. Přes celé roucho byl vyšit obraz krále králů a viděl jsem mihotat se na něm hnutí posvátného poznání. Taktéž jsem si všiml, že to roucho ke mně hodlá promluvit, a tóny vznešených hymnů se mi rozezněly v uších, když se ke mně snášelo:,,Já jsem ten, který vykonával skutky toho, pro koho jsem byl vychován v domě svého otce, a cítil jsem, jak má postava roste stejně jako jeho dílo.“ A roucho se vznešenými pohyby snášelo přímo na mne a vyklouzlo z rukou toho, kdo je držel, aby na mně mohlo spočinout. A zamiloval jsem si ho tolik, že jsem mu běžel v ústrety, abych ho dostal. Vztahoval jsem po něm ruce a oděl se do jeho nádherných barev, pokryv se zcela tímto královským přeskvostným rouchem.

Brána pozdravení

Oděn do svého roucha jsem vystoupal k bráně pozdravení a klanění. Sklonil jsem hlavu a poklonil se majestátu svého otce, který mi roucho poslal a jehož rozkázaní jsem splnil a který mi také učinil, co slíbil. A v branách jeho vznešenosti jsem potkal velmože našeho království. A moji rodiče jásali, že jsem se jim vrátil, že jsem konečně s nimi v jejich království. A mocnými tóny hudby je všichni jejich služebníci velebili a zvolali, že slíbili, že mám jít ke dvoru krále králů, protože když jsem přinesl perlu, mohu se objevit vedle něj.

Jungova teorie původu pouti lidského Ega

Mnoho prvku tohoto mýtu je v souladu s Jungovou teorii o původu a pouti lidského ega. Na počátku je ego dítětem božského královského páru obývajícího říši identickou s archetypickou psýché a jejím královským Já. Aby si ego uvědomilo sebe sama, musí tuto mocnou matrici prapůvodní duše bezpodmínečně opustit a splnit misi. I když nebeský svět archetypického Já opouštíme, odcházíme ,,zaopatřeny“ kapkou její síly a vzdálenou vzpomínkou na její ušlechtilou povahu.

Básník William Wordsworth ve své ódě Předtuchy nesmrtelnosti o těchto psychologických podtextech pozemské pouti zrozence nebes  uvádí:

Naše zrození není nic než spánek a zapomnění:

Duše, jež spolu s námi povstává, našeho žití hvězda,

měla jinde svůj příbytek,

a přichází zdáli.

Paměti ne zcela zbaveni

a nikoli zcela nazí,

ale brázdíce oblaka slávy pocházíme

od Boha, jenž je naším domovem:…

A v poukaze na ,,cestu do Egypta“ doprovázený ranami osudu básník pokračuje:

Stíny žaláře se začínají stahovat

nad dorůstajícím chlapcem,

ale on vidí světlo a kamkoli se line,

on ho ve své blaženosti vidí;

Mladík, jenž denně dále od Východu

musí se ubírat, je stále knězem přírody,

a čarokrásná vidina

jeho cestu provází;

A nakonec člověk chápe, že vidina se vytrácí,

a bledne ve světle všedních dnů.

Čarokrásné vidiny všedního dne

A právě toto ,,blednutí čarokrásné vidiny ve světle všedního dne“ výstižně popisuje Píseň o perle pomocí metafory, kdy nebeský poutník požije cizokrajný pokrm a nápoj. Duše je svým spolunocležníkům v hostinci cizincem. Přijetí stavu existenciálního odcizení má však i jeden užitečný důsledek v podobě vstřícného souputníka, který svou přítomností a radou protagonistovi příběhu pomáhá sledovat jeho cíl. Gnostikovi tak v jeho trampotách vždy pomáhají společníci, kteří jsou ,,jeho vlastního rodu“, totiž osoby, které stejně jako on ocitají se na výpravě za sebeuvědoměním a jsou si vědomy svého duchovního poslání. Ale svět otřepaných pravd nakonec jedince přemáhá. V tíživém světě plném osobních předsudků zapomínáme na svět  širších významů a vyšších hodnot, který sídlí v niterných zákoutích naší psýché. Ego se odcizuje bytostnímu Já i celé archetypické psýché, a toto odcizení ho uvrhuje do otroctví zaběhané reality vnějšího světa a konečně i do malomyslnosti, jež je bezmála všudypřítomnou pohromou tohoto světa.

Magický kruh individuality

Lidé mají dvě možnosti, jak rozšířit magický kruh své individuality. Jedna vede směrem ven, druhá do nitra. Extraverze duševní energie poutá pozornost osobnosti k vnějšímu světu smyslových vjemů a jeho reaktivními pocity a myšlenkami.  Ale ve stavech hluboké vnitřní vnímavosti a prostupnosti duše dochází k jinému druhu expanze. Najednou už nejsme jen bezmocnými lidičkami uvíznuvšími v šedé mlze personalistických představ a obrazů; nalézáme se ve středu sítě tkané vědomím a zaznamenáváme všemožné významy, kterými vibruje, a rozvíjíme svou schopnost zachytit příčiny těchto vibrací. Takto dochází k obnovení fenoménu zakoušení spojnice mezi egem a nadosobním prapůvodním Já. V tomto mýtu se toto znovuspojení ega  a bytostního Já, osobního a nadosobního, navozuje prostřednictvím dopisu, který je povahy výsostně magické; mluví, léta na křídlech orla a má podobu posla. Není pochyb, že táto část básně skrývá soteriologický podtext: posel, který je současně poselstvím, je odvěký symbol prostředníka spásy – Ježíše, Buddhy nebo jiného mesiášského vyslance světa. Na schopnosti jedince rozlomit pečeť takového dopisu, tedy schopnosti vyslyšet osvobozující volání k vyššímu uvědomění, záleží spása jeho duše.

Píseň o perle - transformace osobnosti

V případech, kdy je duše stejně jako v Písni o perle připravena plně pochopit význam symbolického poselství, dochází k velkému procitnutí a transformaci osobnosti. Tento, co do vnější formy proměnlivý dopis z psychologického hlediska symbolizuje spojení mezi egem a bytostním Já. bez této spojnice chybí životu psychická energie, bez níž nelze splnit úkol, jenž spočívá v úspěšném prožití osobního mýtu psýché. Není možné zmocnit se ,,drahocenné perly“ spočívající v rozbouřeném moři, pakliže nás síla psychospirituálního osvobození nepřiměla k probuzení. V gnostickém symbolizmu je ,,perla“ jednou ze základních metafor pro transcendentně uchopený pojem duše. V našem případě je význam tohoto mytologému definován existenciální zkázou, která perlu postihla.

Ztracená perla

Perla z našeho příběhu je ztracenou perlou, již je nutno nalézt  a zachránit. Tato manifestní forma symbolizuje rozptýlené a ukryté božské jiskry věčně žhnoucího ohně. Drahocenné perly z nebes halí moře materiálního a psychického zapomnění. Střeží je strašliví, ukrutní strážci, kteří je drží v zajetí. Perla je ukryta ve schránce patřící živočichovi; takto jsou rozptýlené jiskérky světla skryty v přírodě a v materiálním vesmíru. Drak-had je forma urobóra, jež kouše do ocasu a jejíž kruhový tvar reprezentuje cykličnost neustálého sebe-obnovování života přírody. Symbol hada  slouží stejnému účelu jako kolo života v buddhismu; jeho úkolem je neúprosně obnovovat schémata fyzické existence, která spoutává částečky transcendentálního života s světa.

Nebeský poutník - manifest kosmu

Nebeský poutník tak odpovídá lidské duši, jež sestupuje na zemi, aby vysvobodila božského ducha zapleteného do struktur a procesů přírody. Duch člověka vystupuje v roli spasitela ducha ztraceného v moři kosmu. Poutník přitom není vlivu mocností manifestního kosmu zcela ušetřen; přemáhají ho a sesílají na něj dřímotu nevědomosti. Osvoboditeli samému je nyní potřeba vysvobození; spasiteli je zoufale potřeba spásy, kteréhožto daru se mu dostává v podobě dopisu shůry. Lidé přitom pomáhají zachránit ducha uvězněného ve hmotě a přírodě, zatímco božští vyslanci světla spěji vysvobodit lidskou duši z nesnází, do nichž se dostala během své vlastní vykupitelské mise.

Gnosticismus a podobné myšlenkové směry již před dávnými lety dospěly k poznání

že větší, transcendentní svět (makrokosmos) má přesnou kopii v nižším světě imanentním (mikrokosmos), který můžeme chápat jako samu lidskou psýché. Ego tak odpovídá intrapsychickému představiteli lidské duše, zatímco bytostní Já je symbolickým paradigmatem transcendentních vykupitelských sil. jak Jung nikdy nepřestával tvrdit, Kristus je v naší civilizaci vrcholným symbolem bytostního Já. A spása že je náboženským termínem pro individuaci. Překrásné roucho individualizovaného Já úzce souvisí s čistě metafyzickým významem téhož oděvu. Jako vždy, ani zde se duchovní a duševní vzájemně nevylučují, ale naopak , každé z nich je jednou stranou téže drahocenné mince celistvosti.

Mýtus jako poznání - nádherné roucho

Symbolický smysl, který z této divukrásné básně vyzařuje, je patrně i nejpádnějším důkazem působivosti mýtu coby nástroje poznání. Přečteme-li si a vstřebáme tuto neobyčejnou mystickou báseň, je téměř nemožné, abychom nepocítili aspoň špetku původního vhledu, a možná dokonce i vytržení, jež kdysi zakoušel její autor. Dnes, stejně jako kdysi, můžeme v tomto díle tak jako na výšivce onoho nádherného roucha spatřit,,mihotavá hnutí posvátného poznání“.

Zpracováno z knihy: Stephan A,Hoeller, Carl Gustav Jung a ztracená evangelia, Záhada svitků od Mrtvého moře a z Nag Hammádí, Eminent 2005

© PannaCz.com Noetika - zpracovala Sára