Při definování času, tj. vteřiny, minuty, hodiny, dne, měsíce a roku narazíte na termín kalendář
V naší zemi a v současnosti celosvětově je používán gregoriánský kalendář, jeho předchůdcem byl juliánský. Platí od roku 1582 po zavedení papežem Řehořem XIII. Jednotlivé katolické země jej zaváděly postupně v následujících letech. V některých zemích byl přijat až ve 20. století. Kromě tohoto kalendáře ale narazíme ještě na další, které platí v současné době v jiných zemích a to např. židovský kalendář, nebo se používali v dřívějších kulturách – egyptský, čínský, indický, japonský, makedonský, perský.
Kalendářní členění roku se zakládá na počítání astronomických cyklů, které se pravidelně opakují
- zdánlivého denního pohybu Slunce čili rotace Země kolem své osy (dny),
- střídání fází Měsíce (týdny a měsíce)
- a zdánlivého ročního pohybu Slunce čili střídání ročních období při oběhu Země kolem Slunce (roky).
Nejnápadnější z nich je ovšem denní pohyb Slunce
který používají shodně všechny známé kalendáře. Také střídání měsíčních fází lze snadno pozorovat přímo na obloze a přinejmenším novoluní a úplněk určit s přesností lepší než jednoho dne. Zejména pro zemědělský život je však důležitější roční pohyb Slunce, který se stanovuje mnohem obtížněji a jeho perioda není s periodou Měsíce soudělná. Z toho plynou nesnáze s kalendáři i množství různých kompromisních systémů.
Lunární kalendář, patrně nejstarší, založený na pozorování měsíčních fází
Jeho hlavní výhoda spočívá právě v tom, že měsíční fáze je zřetelně vidět. Rozdělením měsíčního cyklu na čtvrti vznikne (přibližně) sedmidenní týden, v němž se jednotlivé dny daly přiřadit hlavním nebeským tělesům a božstvům, jak o tom dodnes svědčí např. anglické názvy. Jiné zdůvodnění pro sedmidenní týden podává Bible (Gn 1). Den v lunárním kalendáři začíná obvykle večer (za soumraku) a protože 12 měsíčních cyklů je jen asi 354 dnů, vkládá se čas od času jeden přestupný měsíc, aby rozdíl mezi kalendářem a roční dobou nebyl příliš nápadný. Krajním příkladem je islámský kalendář, který na sluneční rok úplně resignoval a každých asi 32 let se o rok „předběhne“, ovšem stopy lunárního kalendáře se zachovaly i jinde.
Solární kalendář
Vyspělejší zemědělské kultury potřebují přesnější celoroční plánování a užívají sluneční čili solární kalendář, jehož základem je tropický rok, doba oběhu Země okolo Slunce (365,25 dne). Rok se dělí na čtyři roční období, oddělená rovnodennostmi a slunovraty, jejichž přesné určení však už vyžaduje jisté znalosti. Den začínal obvykle na úsvitu a jednou za čtyři roky se vkládal přestupný den. Čistě sluneční kalendář však není praktický a téměř vždy se kombinuje s prvky kalendáře měsíčního.
Lunisolární kalendář
Tak vzniká smíšený, lunisolární kalendář. Základem je sluneční rok, je však rozdělen na kalendářní měsíce, které bývají různě dlouhé a mají se skutečným oběhem Měsíce málo společného. Jiné řešení spočívá v tom, že se 11 dnů na konci roku do žádného měsíce nepočítá. Nezávisle na ročním a měsíčním cyklu probíhá cyklus týdnů, další prvek, pocházející z lunárního kalendáře.
Rok se původně členil svátky a slavnostmi
takže kalendář úzce souvisel s náboženstvím a byl vždy konservativní. Přesný počátek roku a letopočet nabývají na významu ve vyspělejších civilizacích s kněžskou či písařskou vrstvou, kde se vedou záznamy a účty, platí daně a podobně.
Základem současných kalendářů je pravidelné členění roku na měsíce a týdny
přes něž se překládají „pohyblivé svátky“ ( Velikonoce, Svatodušní svátky, Roš ha-šana, ramadán apod.), tradičně odvozované od Měsíce, ale v křesťanském i židovském kalendáři zároveň synchronizované se slunečním rokem. Tradiční kalendářní systémy jsou tedy poměrně složité a od 18. století se objevují pokusy o zásadní racionalizaci a zjednodušení kalendáře. Jedním z prvních byl francouzský revoluční kalendář (viz níže), který se však neprosadil a brzy zanikl, podobně jako sovětský pokus ze 30. let.
Různé návrhy na racionální reformu kalendáře mají společné jádro a chtějí dosáhnout hlavně následující:
- aby Nový rok připadal vždy na stejný den v týdnu a kalendářové schéma týdnů tak bylo každý rok stejné;
- aby se délka měsíců určovala jednodušším pravidlem;
- aby všechna čtvrtletí byla stejně dlouhá.
Obvykle se navrhuje, aby se na konci roku zařazoval jeden den (v přestupném roce dva), který by nebyl součástí týdne ani měsíce. Zbývající počet 364 je dělitelný sedmi, takže rok může souhlasit s cyklem týdnů, a v každém čtvrtletí by pak byl jeden měsíc o 31 dnech, ostatní o 30 dnech. Jiný, radikálnější systém počítal se 13 stejnými měsíci po 28 dnech a jedním nebo dvěma "přestupnými dny".
Konzervatismus reformy kalendáře
Ač se takové návrhy pravidelně znovu objevují a v 60. letech 20. století se dokonce zdálo, že je mezinárodní organizace schválí, nakonec vždy převládl až nečekaný konservatismus a z reformy nic nebylo. Pro lepší orientaci ještě uvedu významnější kalendářní systémy a jejich srovnání, ale je to jenom přehled. (zdroj Wikipedie) Pro podrobnější znalosti je třeba si najít jiný zdroj.
Egyptský kalendář
Jeden z nejstarších kalendářů vznikl
pro účely účetnictví a daňové evidence. Rok měl 365 dní a 12 měsíců po 30 dnech s vloženým „malým měsícem“ , roku 266 př. n. l. zavedl Ptolemaios III. přestupné roky. Ptolemaiův kalendář byl základem kalendáře juliánského.
Řecký kalendář
Řecký den začínal východem slunce. Roky měly 12 nebo 13 měsíců po 29 nebo 30 dnech. (stejně jako keltský) Měsíc u starých Řeků se dělil na 3 dekády po 10 dnech, v měsících s 29 dny měla druhá dekáda jen 9 dní. Počátkem letopočtu byl první den první olympiády (8. červenec r. 776 př. n. l..) Olympiáda znamenala čtyřleté období a označovala se pořadovým číslem. Od 87. olympiády se pro vkládání přestupného dne užíval tzv. Metonův 19letý cyklus a od 3. roku 112. olympiády 76letý Kalipův cyklus, který se rovnal čtyřem Metonovým; čtvrtý byl zkrácen o 1 den.
Mayský kalendář
Mayský letopočet začínal rokem 3114 př. n. l. a pracoval s cykly po 5119 letech, „Velkými roky“. Celé schéma zahrnuje více než 36 000 let a v roce 2012 našeho (gregoriánského) letopočtu skončí (budou vyčerpány všechny kombinace této matematické soustavy). 21. prosince toho roku má podle mayské tradice zaniknout svět a začít zcela nový cyklus. Mayský kalendář stanovuje délku roku pomocí tisícin dne přesněji než je tomu u současného „západního“ kalendáře.
Kombinace mayské matematické soustavy pro počítání času tímto datem zdaleka vyčerpány nebudou. Mayské datum pro tento den totiž je 13.0.0.0.0 4 Ahau 3 Kankin, zatímco mayské datum pro počátek mayského letopočtu v roce 3114 př.Kr. bylo 0.0.0.0.0 4 Ahau 8 Cumhu, někdy označované jako 13.0.0.0.0. A 4 Ahau 8 Cumhu je úplně jiná kombinace Calendar Roundu než 4 Ahau 3 Kankin.
Juliánský kalendář
Juliánský kalendář zavedl v Římě Gaius Julius Caesar roku 46 před n. l.; měl 12 měsíců po 29, 30 nebo 31 dnech, dohromady 365 dnů s tím, že každý čtvrtý rok je přestupný a přidává se jeden den na konec měsíce února. Sedmý měsíc roku, náš červenec, byl nazván po Césarovi julius; když se měl osmý měsíc na počest císaře Augusta nazvat augustus, dostal také 31 dní a únor byl zkrácen na 28 dní. (tak tento kalendář se rozhodně neřídil vesmírným řádem, když si upravím měsíc, jak se mi zachce, protože jsme císař))) Délka kalendářního roku je mezi siderickým (hvězdným) rokem a tropickým rokem; spíše je však orientován na hvězdný (siderický) rok. Kvůli kumulované odchylce od slunečního (tropického) roku vznikl Gregoriánský kalendář. Juliánský kalendář dodnes používá většina pravoslavných křesťanů a používá se i v astronomii.
Židovský kalendář
Den začíná západem slunce, již z Bible (Gn 1) má týden sedm dnů (od posledního dne, který se nazýval „šabat“, pochází naše sobota). Systém přestupných roků je velmi blízký řeckému v jeho pozdní podobě. Roky se dělí na jednoduché (353, 354 nebo 355 dnů) a přestupné (382, 384, nebo 385 dnů) a obě tyto kategorie se dělí na krátké normální a dlouhé. Jednoduché, normální mají 12 měsíců. V přestupných letech se mezi 6. měsíc (adar) a 7. měsíc (nizan) zařazoval přestupný měsíc - veadar. Začátek roku byl určován „modelem“ tj. novoluním, které je nejbližší podzimní rovnodennosti. Letopočet klade stvoření světa podle různých údajů Bible na 7. říjen 3671 př. n. l., což je také první rok první epochy (tišry); tento letopočet se však objevuje až ve středověku. Židovský kalendář je poměrně hodně propojený s nebeskými tělesy, ovšem svou strukturou svátků je tak složitý, že v podstatě znemožňuje soustředit se na vesmírný život. Že by tato složitá struktura byla vytvořená za nějakým jiným účelem?
Gregoriánský kalendář
Gregoriánský kalendář vznikl reformou papeže Řehoře (Gregor) XIII. v r. 1582, když rozdíl mezi kalendářním a slunečním počátkem roku dosáhl 10 dní. Počet přestupných let byl zredukován tak, že roky dělitelné stem jsou přestupné, pouze jsou-li zároveň dělitelné čtyřmi sty. Na hvězdný rok se nebere zřetel a odchylka kalendáře svou délkou roku od tropického roku je zcela zanedbatelná. Snahy o vytvoření tzv. věčného kalendáře, kde by odchylka neexistovala, mají tedy spíše akademickou povahu.
Islámský kalendář
Islámský kalendář je výjimečný tím, že je čistě lunární a nezná ani přestupné měsíce, běžné i v daleko jednodušších kulturách. Byl zaveden chalífou Umarem roku 637, počátek letopočtu byl stanoven na rok 622 (hidžra).
Liturgické kalendáře
Pro účely svých svátků a bohoslužeb užívají různé církve vlastní kalendáře či kalendaria, zvláštní význam měl až do 20. století římský kalendář se jmény světců. Je zobrazen mimo jiné i na dolním ciferníku Staroměstského orloje. Dnes používá Římskokatolická církev v českých zemích tzv. Cyrilometodějský kalendář.
Francouzský revoluční kalendář
Francouzský revoluční kalendář byl zaveden ve Francii 24. listopadu 1793 během tzv. jakobínské diktatury, tedy ve 3. fázi Velké francouzské revoluce. Nový letopočet začínal vyhlášením první francouzské republiky (1792), rok začínal zpravidla podzimní rovnodenností a skládal se z těchto měsíců: Podzim: vendémiaire (měsíc vinobraní), brumaire (měsíc mlh), frimaire (měsíc jinovatky), Zima: nivôse (měsíc sněhu), pluviôse (měsíc dešťů), ventôse (měsíc větrů), Jaro: germinal (měsíc rašení), floréal (měsíc květů), prairial (měsíc luk), Léto: messidor (měsíc žní), thermidor (měsíc horka, koupelí), fructidor (měsíc plodů). Tyto měsíce měly tři týdny po deseti dnech (dekády). Dny se jmenovaly podle praktických věcí, potřebných k životu (den ovoce, lilku, …). Nejvýznamnější svátek „Nejvyšší bytosti“, tj. Rozumu se slavil v červnu. Zavedení kalendáře vyvolalo ve Francii vlnu odporu a obrovské zmatky, nikdy se úplně neprosadil a postupem času zmizel úplně. Oficiálně byl zrušen Napoleonem už v roce 1804.
Hypotetický keltský kalendář
Roku 1897 byly v blízkosti Lyonu ve Francii nalezeny zbytky bronzové desky, tak zvaný kalendář z Coligny. Podle některých badatelů by to mohl být běžný lidový kalendář pozdní antiky, podle jiných gallský (keltský) kalendář, o němž se zmiňují latinští autoři (César, Plinius mladší). Patrně kombinoval lunární měsíce a solární roky ve 30letých cyklech, kdy se pravidelně vkládaly přestupné měsíce. Den začínal večer, měsíc patrně novoluním a rok buďto letním slunovratem nebo podzimní rovnodenností. Kalendář patrně neznal týdny a počítal se 14denními „půlměsíci“ (srv. anglické fortnight). S oživením zájmu o Kelty vzniklo kolem "keltského kalendáře" (a Stonehenge atd.) množství spekulací, které se však vesměs nedají věrohodně podložit.
Kalendář pro orientaci ve vesmírném čase
Tolik pro základní orientaci a přehled.
A teď k teorii. Pokud si odmyslím dnešní technickou společnost a jeden z důvodů, proč byl zaváděn kalendář (myslím teď daně) a vrátím se v čase. Jeden z důvodů, proč člověk potřeboval stanovit roční dobu, byla jeho orientace ve vesmírném čase. A k tomu potřeboval znát polohu Slunce i Měsíce a dost možná ještě i jiných těles.
Tuto polohu mohl určit jednoduchým způsobem, a to sice podle stínů, které vrhá Slunce. A podle úplňku Měsíce, což je celkem dobře viditelná záležitost. Takže sama příroda zajistila dobrou čitelnost. Dobře tedy, tento Člověk ví přesnou polohu Slunce a Měsíce, ví, ve kterém období se nachází. K čemu mu to je? Z hlediska zemědělství je to jistě důležité, ví, kdy má zasít, kdy bude sklízet, kdy je potřeba připravit se na zimu, závisí na tom jeho fyzické přežití.
Ale jaký to má význam z hlediska duchovního.
A má to vůbec nějaký význam?
Budeme-li si myslet, že Člověk pochází z opice a má pouze tento život k tomu, aby zde něco dokázal, pak to duchovní význam nemá. Co se naučím, použiji zde a se smrtí to zanikne. Přesto se některé rodiny neustále snaží to, co se naučily přenášet na děti a uchovat rodinnou tradici.
Ale vezmeme-li v úvahu, že Člověk je součástí vesmíru, je jeho nedělitelná součást a tudíž je na vesmír vázaný, nabízí se otázka „jak moc je vázaný?“ a co všechno tato provázanost nabízí?
Existují esoterické zdroje, které tvrdí, že Člověk dokáže vědomě odejít ze života. Žije svůj život, dokud ví, že je to třeba a až usoudí, že nastal jeho čas, odejde do krajiny a opustí tělo. Opustí svoje zdravé tělo ne vlivem nějaké nemoci ani nehody. Smrti se nebojí, protože ví, že duše je nesmrtelná a že život bude pokračovat. Kde bude pokračovat a jak, je opět předmětem teorie.
Cestování duše
Existují esoterické zdroje, které tvrdí, že Člověk dokáže vědomě přemístit svou duši jinam a pak se zase vrátit do těla. Je to všechno otázka tréninku a vzdělávání, ale jsou jedinci, kteří to dokázali a umí to.
Existují esoterické zdroje, které tvrdí, že Člověk se dokáže přenést do jiného těla a tak žít svůj život dál. Nebudu se teď zabývat etickou otázkou, co se stane s duší ve stávajícím těle, ale povšimnu si faktu, že při tomto přenosu nedochází k zapomenutí informací, všeho co se člověk naučil. Dotyčný jedinec tak má k dispozici život delší než je běžný a tak i větší prostor k získávání znalostí.
Východní kultura se touto možností zabývá již dlouhou dobu. Chce se vracet do minulých životů a přinést sebou to, co člověk zapomene okamžikem narození.
Zkusme připustit, zatím čistě hypoteticky, že toto všechno je pravda. Že toto všechno je opravdu reálné. A že navíc, jsou to přirozené schopnosti Člověka za určitých podmínek dodržování řádu.
Při studování jednotlivých kalendářů narazíte na skutečnost, že všemi probíhají různé svátky. Každá kultura má jiné, ale některé jsou si velice podobné. Teorie je, že buď jsou převzaté, nebo pochází původně z podobné kultury a během staletí se mírně přesunuli. Nebo je někdo jinému národu vnutil, když si dotyčný národ podrobil.
Svátky, které slavíme dnes v České republice, více méně odpovídají křesťanskému náboženství
Jejich oslavy ale již neprobíhají tak jako dřív, nejspíše v dobách keltů, nebo chcete-li pohanů tzn. určitým rituálem ve skupině. Dnes dostaneme volno v práci a můžeme si dělat, co chceme. Skupinové oslavy jsou nežádoucí, ať už je to vlivem minulé doby, kdy se první máj slavil masově anebo neochotou slavit něco, co z přirozenosti člověka žádný důvod k oslavě nemá.
Všimněme si na chvíli informace, že bylo žádoucí v určité době slavit svátky masově. Jaké to mělo důvody? Jeden z důvodů jistě byl, že kdo slavit nešel, byl hned divný a tudíž pro režim nebezpečný. Nemusíme si myslím říkat, že pokud by tato oslava probíhala podle lidské přirozenosti, nikdo by Člověka k této oslavě nutit nemusel. Naopak šel by rád, protože by věděl, že je to v zájmu věci.
Nikomu nemusím vysvětlovat, že sejde- li se víc lidí a soustředí se na stejnou věc, pak se tato věc jakoby stane lehčí a nějakou neviditelnou energií je podporována k uskutečnění. Je-li to tvořivý proces, pak se vytvoří skupina myšlenek za stejným účelem. A každý tomu dá svou určitou energii. Někdy to jde lehce, někdy hůře. Někdo tomuto jevu říká také davová psychóza, tzn. že lidé se chytnou na stejnou vlnu ( zřejmě dle silnějšího vědomí některých jedinců) a pak je také velice snadné je nalákat třeba do nějaké sekty (že by to byl hlavní důvod masových oslav minulého režimu? Vymazat vlastní myšlenky jinými při davových oslavách?). Nutno podotknout, že toto se může stát pouze u jedinců, kteří jsou nevědomí. Nehlídají svoje myšlenky a nevědí, které jsou jejich a které ne, které jim byly „vnuceny“.
Keltský kalendář a neviditelná energie
Mne ale zajímá jiná věc, a to sice ta neviditelná energie. Pokud by se totiž sešla skupina vědomých lidí, kteří by vědomě vysílali svoje myšlenky za určitým účelem, pak by jistě tato energie dosáhla nečekaných výšek. A k čemu by se tato energie dala využít?
Vraťme se k předchozím teoriím a ke keltskému kalendáři a keltským svátkům. Ke keltskému proto, že je to součást naší historie a tudíž k němu máme určitý vztah. Při studování keltského kalendáře narazíte na kusé informace z různých zdrojů, které ovšem při podrobnějším studování mají celkem logický základ.
Keltové velice pečlivě sledovali pohyb Slunce
a to tak, aby přesně znali termín rovnodennosti a slunovratu. V tyto dny pak měli slavnosti, které měli svůj účel, dalo by se říci své zasvěcení. Nutno podotknout, že je nezajímalo, jestli jsou tyto polohy Slunce přesně rozdělené na čtvrtiny roku. Země má svou rychlost otáčení a tomu prostě odpovídá termín v kalendáři pro rovnodennost a slunovrat.
Keltové také velice pečlivě sledovali polohu Měsíce
a pro dny, kdy byl Měsíc v úplňku, měli také slavnosti. Zvláště jsou známé slavnosti, které vycházejí dle datumu v gregoriánském kalendáři na 1.11., 1.2., 1.5., 1.8. pro nás jsou to dušičky 2.11. (svátek zesnulých nebo také svátek svatých), 1.2. to bývá masopust, 1.5. první máj, lásky čas a 1.8. v některých zemích Dožínky. Je dobré také zmínit 30.4. pálení čarodějnic.
Keltská kultura
V keltské kultuře dle dostupných údajů tyto svátky byly cca 40 dnů po slunovratu nebo rovnodennosti. Proč zrovna 40 dnů? Je to spíš orientované na úplněk Měsíce, než na 40 dnů. Slavnost byla při úplňku cca 40 dnů po podzimní rovnodennosti.
Tak získali poměrně přesné dělení roku podle skutečné polohy nebeských těles a ne podle papírového kalendáře. A ptejme se dál. K čemu je dobré znát přesnou polohu těchto nebeských těles? Nesouvisí to přeci jenom s provázaností člověka a vesmíru?
Svátek zesnulých - dušičky
Vezměme si první svátek 2.11. pro nás po většinou známý jako Svátek zesnulých, Dušičky nebo svátek svatých. Proč existuje takový svátek? Proč je dobré vzpomínat na zemřelé, když to pro většinu z nás je spíše smutná událost, někdy až bolestivá? A proč na ně vzpomínat hromadně a ne každý dle data úmrtí? A jak by vypadalo takové vzpomínání beze strachu ze smrti?
Svátek o úplňku
Zkusme se na to podívat z jiné stránky. Podle dostupné literatury Keltové slavili tento svátek o úplňku, cca 40 dnů po letním slunovratu. Přesná poloha slavnosti ve vesmírném čase. Z některých pramenů vyplývá, že by toto mohl být keltský konec roku a počátek roku nového, protože končí léto, teplo, úroda je sklizená a vše se připravuje na zimu, odpočinek.
Keltové a stromy
Je známo, že Keltové měli velkou znalost stromů. Takže snadno pochopíme, že když doba zimy je doba odpočinku pro stromy, aby na jaře zase mohli růst, může to tak být i pro lidi. Jak se asi vyčerpáváme dnešním životem přes zimu? Jaká je tedy provázanost této slavnosti s lidským životem?
Samhain nebo také Samonois
Můžeme to brát z duchovního hlediska. A vezmeme v úvahu předchozí teorie. Podle pramenů o keltech slavili v listopadu svátek Samhain nebo také Samonois (kalendář z Coligny). Zvyklostí v tento den údajně bylo prostírat pro zesnulé, dávat za okno svíčku, aby duše našli cestu, zapalovat ohně, aby mohli přijít z temnoty, spalovat figuríny ze slámy. A také je to prý čas, kdy se prolíná svět živých a zemřelých. Neumím si to představit, ale napadá mě jiná věc.
Svátek smrti a zrození
Vzhledem k tomu, že mne spousta dostupné esoterické literatury nabádá k integraci mužského a ženského principu v jedno, ke slučování a používání dvou pólů různých vlastností. Co když tento svátek nebyl jenom svátkem zemřelých, smrti? Ale také zrození?
Jak by potom taková slavnost probíhala?
Prameny hovoří o tom, že slavnosti probíhali většinou vpodvečer úplňku, a přes den. Nevím, jestli se nejdřív umírá a potom zrozuje nebo opačně a jaká časová prodleva mezi tím může být, aby se nezapomnělo nic ze znalostí druidů (nebo člověka?). Ale zkusme obě teorie.
Duše je přeci nesmrtelná
Takže pokud by bylo první „vědomé úmrtí“, duše by si na své nové zrození v pohodě počkala. Vpředvečer úplňku by byla slavnost na počest těch lidí, kteří se rozhodli vědomě odejít ze současného fyzického života. Tancovalo by se, zpívalo by se, obřad by byl vědomý rituál. Součástí slavnosti je oheň, jako zástupce Slunce na zemi. Do ohně by se házeli slaměné figurky, které odnášejí sebou všechno negativní, co není potřeba k životu a tudíž netřeba to sebou brát do duchovní říše. Po určitém rituálu se dotyční odeberou do lesa a vědomě odejdou z tohoto fyzického života. Jejich duše ovšem zůstává poblíž nebo jde někam, kde má co dělat v duchovním životě. Každopádně slavnost pokračuje a slaví se nový život, zrození. Ovšem už by chyběla část energie odešlých. Zatím nevím, jaký riuál by se k tomu hodil, snad popíjení určitého moku nebo i vody s myšlenkou zrození života. Pojídání plodů země, aby nový člověk byl silný a zdravý. Zpívání písní k oslavě života a tak vědomé dýchání určitých společných myšlenek. Kdo ví. Každopádně po tomto obřadu by se milenecké páry, které se rozhodly mít rodinu, odebraly do lesa nebo kamkoliv jinam a vědomým vzájemným milováním za účelem stvoření nového života by zplodili „dítě“. A tím také připravili život pro duše zemřelých. Tak by se zajistil přechod duše a zřejmě vědomý nesmrtelný život. Protože by se neztratili informace, tak jako se to stává dosud. Nebo ztratili?
Pokud by to probíhalo opačně
nejdříve by probíhala slavnost ke zrození, pil by se ten správný nápoj (voda?), jedlo by se to správné jídlo (plody země?), tancovali by se ty správné tance (oheň), zpívalo by se (vzduch). Všechno by vědomě vedlo k rituálu plození života, nové hvězdy na nebi. Nutno ještě podotknout, že některé zdroje uvádějí, že je třeba na zrození dítěte myslet ještě dříve, než dojde k samotnému aktu plození. Aby zrozený člověk opravdu měl všechny schopnosti, které má mít. Takže je možné, že k tomuto účelu sloužilo předchozích 40 dnů od podzimní rovnodennosti. Na tento den vychází u keltů svátek Alban Elved. Speciální příprava obou, muže i ženy, ale naprosto přirozená v souladu s přírodou. Z některých zdrojů totiž vyplývá, že 1.8. se uzavírali sňatky, slavil se svátek Lughanasad, svátek na počest sňatku boha Luga s Matkou Zemí. Slavnost na oslavu života. Pro společný život se tedy zřejmě neuzavíraly sňatky na zkoušku, jak se někde uvádí, ale byl to zcela vědomý sňatek dvou duší z lásky, které k sobě patří neoddělitelně, protože spolu žijí svůj nesmrtelný život, tedy pokud chtějí))). A uzavírali spolu „nebeský sňatek“, stejně jako nebeská tělesa. Tedy žádné civilní manželství, které se dá rozvést, ale naprosto zodpovědné láskyplné chování vůči partnerovi, dětem a rodině.
Zrození života
Vraťme se tedy k tomu, že se nejdřív zrodí nový život, z lásky a ze dvou buněk a teprve potom při určitém rituálu a za pomoci celého společenství (neviditelná energie společné myšlenky) odejdou vědomě duše z fyzického života. Mohou rovnou přemístit svou duši do nové materie, některé prameny uvádějí, že se narodí znovu do své rodiny. Takže pak by odpovídalo, že prohřešek jedince proti řádu nese tato rodina. Ale vzhledem k zachování znalostí a vědomostí, proč by se konal prohřešek? Navíc když při odchodu jsou rituály na očištění duše? Takže pokud prohřešek, tak snad jen současných lidí, protože zapomněli na tyto zákony tvoření spolu s vesmírem.
Duchovní prostor
Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby je v tom, že u prvního musí duše po nějakou dobu přebývat bez těla a je možné, že vlivem této prodlevy zapomene své znalosti. Dost možná, že ztrácení informací je přímo úměrné této době v duchovním prostoru. (jak dlouho tam dnes duše asi přebývají?) A po narození si člověk pamatuje již jen zlomky a začíná téměř od začátku. Pokud se podíváme na dnešní stvořování dětí, pak je nám jasné, že s vesmírem to nemá vůbec nic společného, a někdy dokonce ani s láskou. Nelze se potom divit, že se nám rodí děti stále nemocnější, postižené apod. a o přirozených schopnostech člověka se hovoří jako o paranormálních jevech.
Zajímavé je se podívat na souvislosti svátků
Pokud budeme brát rok 2009, kdy vychází svátek Samhain svým úplňkem na 2.11, což je zároveň i svátek zesnulých podle křesťanské mytologie. A vzali bychom v úvahu, že jsou manželství, uzavřená 1.8. a dnes tradovaná jako nejšťastnější. A že tito manželé ve svých myšlenkách tvoří svého potomka (pozor, jenom ve svých myšlenkách, žádný „trénink“, možná jenom nácvik, ale o tom jindy a v jiné teorii) a čekají až bude vhodná hvězdná konstelace, tedy letos 2.11. 20:14 a tuto noc (nebo možná předchozí, protože se slavilo vpředvečer úplňku), o tomto svátku zplodí dítě.
Kdypak asi bude mít narozeniny? No tak počítejme. Těhotenství sice trvá údajně 9 měsíců, ale přesněji je to 40 týdnů. A když odpočítáme 40 týdnů, dostaneme přesný datum a to sice 31.7. tedy vpředvečer 1.8. svátku k oslavě života, plodnosti matky země. Nebyl tento svátek také náhodou svátkem k oslavě zrození nového života v materiálním světě??? Děti se narodily v létě, do času sklizně, do tepla, z hlediska společnosti všechny najednou, jako by to byli sourozenci, takže měly všechny po celý život spoustu kontaktů od svých vrstevníků, už do mala. Pokud se takto nerodily všechny děti, pak „minimálně druidové“))) ti znali tajemství nesmrtelného života.
Takže ještě jednou, 40 dnů myšlenka, 40 týdnů tvoření nového života v materii.
Tím prozatím skončím se svou teorií. Ale stejně mi ještě vrtá v hlavě jedna myšlenka. Je to opravdu jenom náhoda, že jsem se narodila 31.7.????? už jak dlouho tvrdím, že na náhody nevěřím))))
Je to jenom teorie, která se dá dále rozvíjet a upřesňovat. Jsou ještě další keltské svátky a je třeba je prozkoumat. Ve většině z nich se ale opakuje jeden motiv, a to sice žena jako bohyně matka.
A pak mne napadá ještě další teorie, kdo a za jakým účelem se snaží Člověka od této přirozenosti odvést???
© PannaCz.com - Lioness.artep
