Věda v protikladu k esoterismu
Věda a filosofie jsou často kladeny do protikladu k esoterismu, zejména
hermetismu, asi jako věda a víra, věda a náboženství. Odkud pramení
toto sebevědomí lidského myšlení? A j
aký obsah má zdůrazňování
antagonismu mezi vědeckým a nevědeckým?
Věda jako systém poznatků a ověřitelných vědeckých metod
Věda je chápána jako systém poznatků získaných objektivními, tj.
ověřitelnými způsoby, vědeckými metodami. Za podstatu vědy se pokládá
systém a metoda: podstata vědy je v její metodě (W. Windelband).
Avšak
systém a metody mají relaci k tomu, co tvoří jejich obsah a předmět — a
to jsou fakta, jakési stavební kameny vědy. Výstavba každé vědy pak
může být znázorněna tímto schématem:
Obecná teorie úroveň zobecnění
Dílčí teorie
Fakta
Vědecké spory
Každá z věd (přírodních i společenských) má za svůj předmět jen určitý
výsek skutečnosti, přičemž některé vědy se z hlediska svého předmětu
překrývají. Vědy podávají v podstatě modely (paradigmata) těchto výseků
skutečnosti a jejich základ tvoří evidentní pravdy podané formou
jednoduchých axiómů (základních výroků či pojmů). Vědecká fakta jsou
produkty určitých vědeckých metod, tj. způsobů vědeckého poznávání, ale
ve všech vědách existují metodologické spory, tj. spory o poznávací
nosnost některých metod (např. spor o experiment v sociální
psychologii), protože některé metody jsou nepřiměřené tomu, co
zkoumají, a zkoumaný předmět příliš zjednodušují (např. laboratorní
zkoumání lidské psychiky). Proto ve vědách existují spory o základní
fakta a z těchto sporů se vyvíjejí i nejednotné teorie (nejednotná
interpretace fakt, jejich jednostranný výběr atd.). Smyslem všech věd
je praxe, způsobilost předvídat vývoj určitých jevů a zasahovat do
jejich průběhu tak, aby byly navozeny žádoucí, zamýšlené důsledky.
Ale
víme, jak jsou v tomto smyslu vědy omezené (např. jak omezená je
lékařská praxe).
Vědecké zákony
jsou objevené pravidelnosti, tedy potvrzované zkušenosti, jsou to stavy
světového řádu; jejich alternativou je chaos a v chaotickém světě by
nebylo možno žít (D. J. Lewis 1963). Nástrojem vědeckého poznávání je
především pojmově logické myšlení, a
lze se proto ptát, zda zákony
myšlení a zákony věd a bytí, které vyjadřují, jsou totéž. Někteří
teoretikové věd tvrdí, že zákony věd jsou empiricky omezené konstrukce,
které jsou ovšem užitečné, ale jsou do přírodních a společenských dějů
jen vkládány, aby umožnily praktickou orientaci a určité účelné zásahy
technického, léčebného a jiného druhu. Co je skutečnost o sobě („an
sich"), nevíme. Teorii vědy a jejího poznávání zpochybnili v mnohém K.
Popper, F. K. Feyerabend a jiní.
Raciomorfní poznávání a protichůdné vědecké teorie
se vyvíjelo v souvislosti s lidskou praktickou činností a věda byla
nástrojem praxe vždy v jisté míře nedokonalé.
Má-li být praxe kritériem
pravdivosti vědy a je-li vždy nedokonalá, je pravdivost každé vědy jen
relativní. Lidstvo nemá ale ani jednotné vědecké poznatky, ani jednotný
vědecký výklad přírodních a společenských jevů a některé vědy
(psychologie, sociologie, historie, ale i biologie) mají i protichůdné
teorie. Poznání, které poskytují jednotlivé vědy, je tedy neúplné a v
mnoha směrech dokonce i sporné. Ještě problematičtější je z hlediska
poznání filosofie.
Věda a filosofie
W. Windelband (1912) prohlásil, že
definice filosofie jsou tak
rozdílné, že je vůbec není možno převést na jednotný základ. Velmi
různě, dokonce protikladně je pojímán předmět filosofie a její metoda.
Platón (Faidros — resp. Sokrates) rozlišuje pojmy ,,filosofos" a
„sofos": první se vztahuje k vědění, druhý k moudrosti. Moudrost je víc
než vědění, je to z poznání vyvozený smysl bytí. Proto se Sokrates a
jiní snažili učinit filosofii antropocentrickou. Avšak jak může člověk
žijící ve světě určit smysl svého bytí, když neví, co je svět, který je
tu sice pro člověka, ale také jaksi sám o sobě.
Aristoteles pokládal
filosofii za vědu o principech bytí, nebo také za vědu o posledních
příčinách bytí. A protože se v jeho době nerozlišovala filosofie a
věda, hovořil o první filosofii (proto filosofía) jako o vědě zcela
zvláštního druhu a jeho knihy o této „vědě" byly zařazeny za jeho spisy
o přírodě a nazvány „metafyzickými" (metafysika).
Aristoteles
inspiroval myšlenku o rozdílu věd a filosofie, která svým způsobem
začíná tam, kde vědy končí. Schematicky je to možné znázornit takto:
Řetěz příčin - ? – filosofie – věda - ?
Věda neví proč
Metody vědy mohou dovést poznání jen ke hranici světa příčin, za níž
působí sice další příčiny, ale ty již věda svými metodami nemůže
postihnout. Je to hranice odpovědí na otázky „proč": tak se můžeme
např. jen po určitou mez ptát, co je příčinou života — a poslední
odpovědí věd je plození (biologie); a ptáme-li se, co je život,
poslední možnou odpověď nám dává biochemie v řeči určitých chemických
vzorců. Ale můžeme se ptát dále, proč je tu plození. Filosofie může
učinit krok za hranice vědeckého poznávání, pokud chce být tzv.
„vědeckou filosofií", a usilovat ještě o větší úroveň zobecněného
poznání. Může však nějaký filosofický systém zobecnit poznatky všech
věd? Otazník našeho hořejšího schématu je poslední příčina, k jejíž
jednoznačné identifikaci nemůže dospět ani filosofie a která je chápána
jako bůh, vynořující se všude jako „deus absconditus" (skrytý bůh, tj.
řád). E. Husserl se snažil vytvořit „filosofii jako přísnou vědu" a
chápal ji jako „vědu o podstatách"; za její metodu pokládal
fenomenologii, kterou logičtí pozitivisté prohlašují za čirý
subjektivismus. Ve filosofii byla ostatně řada „koperníkovských
převratů":
-
Kant se pokusil vytvořit vědecké základy gnoseologie
-
Hegel a Husserl vědecké základy ontologie
Všechny filosofické systémy jsou zpochybňovány
Všechny filosofické systémy byly a jsou zpochybňovány. Proto se někteří
filosofové snažili omezit předmět svého myšlení na lidskou existenci:
-
S. Kierkegaard chápal filosofii jako meditaci o autentickém lidském bytí
-
M. Heidegger naproti tomu uvažoval především o neautentickém lidském bytí
-
K. Jaspers příznačně prohlásil filosofii za „přípravu na smrt"
Teprve filosofie dává smysl vědeckým faktům
V téže době, kdy rozvíjeli své filosofické systémy tito filosofové,
jiní, členové tzv. vídeňského kroužku (R. Carnap, M. Schlick a další),
usilovali o filosofii jako o nejvyšší úroveň zobecněného, přísné
vědeckého poznání, nazývajíce ji „Einheitswissenschaft" a dospěli
nakonec k pojetí filosofie jako teorie vědeckého jazyka. Pozitivisté
ostře oddělovali vědu od filosofie, ale M. Scheler a
jiní chápali
filosofii jako předpoklad vědy, protože teprve filosofie dává smysl
vědeckým faktům. H. Bergson jednoznačně rozlišil intelekt a intuici,
ale jiní filosofové jako základ své metody zdůrazňovali jedno či druhé.
Jedni zdůrazňovali psychologický základ gnoseologie a axiologie, druzí
hovořili o transcendentální podstatě logiky a hodnot. Věda i filosofie
se dostaly do slepé uličky a ocitají se v permanentních krizích.
Mozek jako nástroj přežití
V současné době se prosazuje tzv. radikální konstruktivismus:
skutečnost je konstrukce našeho mozku (H. Maturana a F. Varela 1984,
1986) a
racionální myšlení je velkou simplifikací skutečnosti, která
nám umožňuje žít. Používáme vědomí, ale nemůžeme o něm nic vědecky
vypovědět, je to „tajemství mozku" a „náš mozek přece prvotně není
nástrojem k porozumění světu, nýbrž nástrojem sloužícím k přežití" (H.
von Ditfurth 1976). Mnozí lidé jsou nadšeni nejnovější generací
počítačů modelujících lidské myšlení a dokonalejších než nejlepší
lidská paměť.
Ale počítač je jen algoritmický stroj rozvíjející
člověkem daný program, objevuje jen to, co do něj člověk vložil, je to
komplexita ze sebe samé se reprodukující. L. Wittgenstein (Tractatus
logico-philosophicus, repr. 1960) pojal filosofii v podstatě jako
analýzu jazyka, ale na závěr napsal:
„Existuje zajisté cosi
nevyslovitelného. To se vykazuje, je to mystické“ a
„Mystické není to,
jaký je svět, nýbrž to, že je“.
Homo mágus
Praktické vědecké a filosofické modely skutečnosti (lépe „skutečnosti")
mají své hranice.
To neznamená, že za těmito hranicemi již nic není:
lidé nazvali tuto dimenzi transcendentnem a byli spalováni touhou
poznat ji. A je zřejmé, že existovaly kultury, které k tomuto poznání
dospěly, neboť předtím, než se člověk stal „homo faber“ a začal
rozvíjet prakticistní raciomorfni myšleni, byl
„homo mágus“ a žil v
důvěrném kontaktu s touto, dnes již metafyzickou, realitou. Dokazují to
stopy těchto kultur v dějinách, a to stopy hmatatelné i duchovní. Věda
a filosofie na jedné a esoterismus na druhé straně jsou odlišné jako
způsoby poznáváni, jsou to různé cesty, mající odlišný smysl.
Smyslem
vědy není klást metafyzické otázky, a pokud je klade filosofe, nemůže
na ně najít uspokojující odpověď, protože je ve své metodologické
podstatě jen rozvíjením raciomorfního poznávání. Esoterismus naproti
tomu vyvinul poznávací metody, které umožňují jak průnik k této
transcendenci, tak i k její komunikaci. Jsou to metody ve své podstatě
eidomorfni, opírající se o poznávací hodnotu obrazů vystupujících jako
znaky transcendentna. Zde můžeme podat jen schematické znázornění
rozdílu raciomorfniho a eidomorfního (ideografického) poznávání:
Vjem myšlenka
představa
signum symbol signatura
Pojem
Archetyp
Poznávání
Raciomorfní
Eidomorfní
-
Pojmy symbolu, signatury a archetypu jsou vysvětleny v příslušných
heslech. Signum je znamení transcendentního významu, signál jeho
přítomnosti, a projevuje se, mimo jiné, principem synchronicity.
Hovoří-li se v hermetismu o Vědě (resp. posvátné Vědě), rozumí se tím
poznáni vnitrního smyslu stvoření, jeho vnitřního řádu.
Akademické vědy
jsou jen více či méně uspořádanou sbírkou poznatků bez znalosti
vnitřního řádu, který jim dává smysl — protože tento smysl je právě v
transcendentnu.
Posláním Vědy je Umění života, je to Světlo ozařující
Cestu. Neboť i posláním všech esoterismů je v jistém smyslu praxe, a to
praxe reintegrační, návrat člověka k jeho původní božské podstatě.
Základním důkazem této Vědy jakož i náboženství — o vztahu náboženství
k vědě a filosofii jsme zde nehovořili, ale poznamenáváme, že věda a
víra se nevylučují, neboť bůh je poznatelný i rozumem, ale věda má jiné
poslání než náboženství — je přítomnost řádu ve světě, a to jak v
mikrokosmu, tak i v makrokosmu (analogie řádu atomu a řádu kosmu),
řádu, který se projevuje účelností jak na úrovni atomu či buňky, tak i
na úrovni vesmíru.
„Každý hluboký přírodovědec musí mít blízko k náboženskému cítění,
protože si nemůže představit, že on sám poprvé myslel ony podivuhodné a
jemné vztahy, které zkoumal. V podivuhodném vesmíru se projevuje
bezmezně vševládnoucí Rozum"
(A. Einstein)
-
Vesmír je podivuhodně promyšlený řád, který nemohl vzniknout náhodně mechanickou cestou.
Použitá literatura: De Bivort de la Saudée J., Huttenbugel J.:
Gott, Mensch, Milan Nakonečný Lexikon magie, Universum, Koln-Graz,
1963. — Nuys K. van: Science and cosmic purpose, New York 1949.
Z materiálů
telestézické společnosti PannaCz.com