Naší květinou jara je tajemná bílá rostlinka, která svoji korunku skromně vyzvedne tam, kde ji nikdo nečeká. Jen někdo ano. Galanthus Nivalis je jednou z těch, které přes rok nevidíme… ale víme o nich uvnitř srdce. Nemluví ani nenaříkají... jen dělají krásu. Bělostně září více nežli sníh.
Mrazivých dech lesa je pro nás urputný, ale pro přírodu je i bolest její součástí.
„Kapky deště pojďte ke mě...ke mě na sluníčku“. Měla jsem dohodu, že naše bílé kachličky květů, nám příroda požehná.
Jaký je úsměv sněženky? Neřekne ti nikdo jiný než ona.
Proč přicházíš po zimě k nám?
Sněženka šeptá „Cítím zimu. Byla dlouhá a mrazivá, ale těšila jsem se, že i kousek sluníčka je pro nás. Vyzvedla jsem svoji hlavičku, když přišel první paprsek. Cítila jsem něco jako nadechnutí. Nadechnutí na kraji ledu, kde mé velké lesy jemně chvějí větvemi a vzdávají hold jaru.“
Zima byla tuhá, zasněžená a bylo nám trošku smutno. Chladiví sníh nám pokryl naše župánky a jediné co jsem měla, byla moje sněženka naproti.
Přichází rosa.
„Co je to rosa?“
Přichází jaro, kdo ti to řekl?
„Broučci, ptáčci, tesklivé oči dětí, které se k nám dívají. Jsem sněženka a říkám jim „Už se nemusíte sněhu bát. Pojďte, travičky a ostatní květinky ukázat svou krásu. Náš život je možná krátký, ale ten okamžik, který teď máme je ten náš. Úžasný....“
Zastavíme se. Posloucháme ticho, které je kolem nás. Slyšíme kapičky vody jak domlouvají poslednímu ledu. Pusť už dech lesa pro všechny z nás. Dejme krásu lesu. Alespoň na ten krátký okamžik, protože pro ten jsme zde. Pro ten zde budeme, ten je náš život. Otázka není jestli nás někdo uvidí, ale jestli si uvědomujeme jak vidíme sebe, přírodu a svět.
„Vše plyne a věříme, že i pro nás Sněženky, bude ten život krásný...“.
© PannaCz.com – Aisa „Příroda v nás“.
Světlo mne probouzí, ale není ještě brzy?
Venku pár paprsků a zbylý
sníh se zemí plazí,
těžký a mokrý, měnící se v život květin...
Nesmělý nádech, snad něco voní?
Otvírám okno a vítr v uších lehce
zvoní,
zpívá mi píseň, duše pookřívá.
Začíná nový den, odložil starý kabát tmy a zimy,
vesele dýchá, tichá
melancholie mu již chybí...
Chce se mi smát, jsou to dobré zprávy,
přes poslední záchvěvy chladu se blíží příslib tepla, barev,
jasu....
Za všechnu tu budoucí jarní krásu, vděčíme tobě Bílá paní,
ale nyní nastal čas tvého posledního klání...
Naposled hlavu před
tebou
skláním,
nech nás ji zvednout do nádherného tání,
probouzení, do zelených strání...
Sojka
