Magie a Strážkyně prahu

Strážkyni prahu provází strach
 23
Magie hermetiků - padlí andělé, magie a svatyně, velcí mágové starověku, magie teoretická a magie praktická, magie v praxi, magie a astrál, Strážkyně prahu, Sefira - kabalistický strom, Černá magie a nekromatické operace, třetí oko, sexuální magie...
Zobrazen: 4726x   24. 4. 2006, aktualizováno: 2. 11. 2007

Magie a moc

(Termín je patrně odvozen z perského slova, které znamená „moc" nebo „velikost"; podobně v latině magnus znamená velký, v řečtině megas mocný, v sanskrtu „mana" znamená moc.) Ve staré Persii byly mágy nazývány osoby, které byly schopny ovládat nadpřirozené síly (podle Porphyria je slovo magie perského původu a znamená posvátnou vědu). V mnoha dosud podaných vymezeních magie je nutno rozlišovat přístup okultistický, resp. hermetický a „vědecký" (kulturně antropologický, etnologický). Kulturně antropologické pojetí magie se kryje s pojmem čarodějnictví (lidové čarodějnictví), a je v tomto smyslu zcela zavádějící. Příležitostně je zde magie také ztotožňována s šamanismem, což je rovněž nesprávné.

Magie hermetiků - padlí andělé

Hermetikové předpokládají, že magie je pozůstatkem pradávné vědy o přírodě a dědictvím po zaniklé kultuře. Jiné názory chápou magii jako vědění a činnost, které se rozvinuly na základě dnes již zaniklých schopností člověka. Konečně třetí pojetí chápe magii jako vědu a činnost, kterou člověka naučili „padlí andělé", což by mohly být podle jistých hypotéz bytosti z jiné planety, pomineme-li esoterní význam výrazu „padlí andělé".

Magie a svatyně

Historicky vzato byla magie pěstována ve svatyních starého Egypta, ale i v Persii, Babylónii, staré Indii a dalších prakulturách. Protože „nadpřirozeno", pojem, jímž je magie definována, je chápáno různě a má i historicky proměnlivý význam, jsou dosud podaná vymezení magie nejednotná a namnoze i neurčitá.

Velcí mágové starověku

Velcí mágové starověku, jako byli Mojžíš, Zoroaster, Apollónios z Tyany a další, nezanechali sami žádné vymezení magie. Gnostik Simon Mágus nazýval magii „nejvyšší mocí". Římský filosof a básník Lucius Apuleius ve II. stol. po Kr. chápal magii, stejně jako Platón, jako „božskou vědu", která umožňuje styk s bohy, pomocí něhož lze dosáhnout jakéhokoli cíle. Apuleius tvrdil, že Pythagoras i Platón znali magii (oba byli do magie zasvěceni v Egyptě), ale nepoužívali ji, a že na magii se zakládalo vědění ve starém Egyptě, Chaldei, Persii a Indii. Podle Plinia zanechal perský mág Ostanes dílo o magii, ale zachovalo se jen jeho zdůraznění, že existuje několik druhů magie, nikoli však jeho vymezení magie. Apuleius se ve svémdíle Zlatý osel (Metamorfózy) dotýká často problému magie, ale sám ji přesněji nevymezuje. Plotin ve svých Enneadách uvádí, že magie se zakládá na znalostech tajemných souvislostí mezi věcmi: magie je mu vědou o přitažlivosti a odpudivosti věcí.

Magie skrytých korespondencí

dnes bychom řekli, že magie je vědou o skrytých korespondencích mezi věcmi; ale to je jen jeden z jejich aspektů. Jamblichos ve svých Mystériích egyptských zaměňuje magii s jednou její formou - teurgií. V obdobi renesance chápe Marsilio Ficino magii jako nástroj božského tvoření a rozlišuje ve své Apologii, dovolávaje se Platóna, rituální, ďábelskou a přírodní magii. Klasik západní magie H. C. Agrippa von Nettesheim (De occulta philosophia, kn. I.) chápe magii jako „nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů a podstaty přírody" a podává současně první systematickou teorii magie, kterou vyjadřuje ve dvou základních tezích

  • všechny věci mají svou duši a projevuje se v nich duch světa, který je navzájem spojuje
  • všechny věci se nacházejí na téže úrovni, vzájemně na sebe působí a předávají si své síly (tj. tzv. přírodní magie - magia naturalis)

Jeho současník lékař T. Paracelsus von Hohenheim nazývá magii „nejvyšší moudrostí" a chápe ji jako jednotu vědy a umění. Renesanční filosof G. Bruno (De magia physica a jinde), který vysoce vyzdvihoval úroveň egyptské magie, rozlišuje spirituálni a přirozenou magii a chápe magii obecně jako schopnost vyvolávat příčiny skrytými způsoby psychologickými. G. della Porta (Magia naturalis, 1619), který se však zabýval jen tzv. přírodní magii, v ní viděl vrchol přírodních věd. Filosofa státník F. Bacon Verulámský (Instauratio magna, kn. III.) v rámci své klasifikace věd definuje magii velmi výrazně jako empirickou či experimentální metafyziku. Myšlenka, že magie je jakousi praktickou metafyzikou, je v zásadě správná. Ani novodobí autoři spisů o magii, dokonce ani ti, kteří se ji zabývali prakticky, nepodávají jednotné vymezení magie.

Eliphas Lévi Zahed - magie

(Klíč k velkým tajemstvím) charakterizuje tajemství magie básnicky a označuje ji za první z věd; na jiném místě (Dějiny magie) tento autor říká, že „v Egyptě byla učiněna z magie univerzální věda, která byla formulována v dokonalé dogma" v Hermové Smaragdové desce.

Papus (La science des mages) - magie

nerozlišuje mezi magií, okultismem, hermetismem a esoterismem, ale na konci svého největšího díla o okultismu (Traité méthodique de science occulte, Paris 1891, s. 932) uvádi, že magie je aplikací okultního poznání v praxi. Toto okultní poznání formuloval v deseti tezích a později ve třech základních axiómech:

  • základním zákonem akce ve všech pláních univerza je existence trojjedinosti
  • existence korespondencí úzce sjednocuje všechny aspekty viditelného a neviditelného univerza
  • existuje neviditelný svět, exaktní dvojník a neustálý činitel světa viditelného (La science des mages, 4. vyd. Paris 1956, s. II)

Ve své praktické magii chápe Papus magii jako vědu a umění a vzletně připojuje, že „synteticky posuzována, je magie vědou lásky", ale jinde ji opět považuje za „vědu a uměni, jimiž člověk může poroučet neviditelným bytostem". Ani u velkého historika a systematika okultních věd C. Kiesewettera nenacházíme žádnou přijatelnou definici magie. Zcela moderní praktik J. Boucher (1941) definuje magii jako „akce člověka v mimofyzické rovině". Je to pojetí, z něhož chceme sami vyjít. Tomu je blízké pojetí P. Piobba, který uvádí, že magie začíná tam, kde konči fyzika, a že je tedy „vyšší fyzikou". Filosofickým základem magie je magický idealismus, který je v podstatě rozvinutím klasického hermetismu, zejména jeho zákona trojnosti a učení o astrálním světle jako univerzální duši všeho jsoucího.

Magie teoretická a magie praktická

Můžeme ovsem rozlišovat magii teoretickou, a zůstaneme-li u magie praktické, můžeme říci, že je - s výjimkou teurgie - prací s astrálem a v astráiu. Astrál, čili „duše" všeho jsoucího, ať už bytuje fyzicky, nebo jako věc pomyslná, je životni a tvořivou substanci všech věci a jevů, bytostí a ideji. Zásahy v pláni astrální tak nutně vyvolávají účinky v pláni fyzické, jejíž dimenzí je i empiricky pojatá lidská psychika. A právě tyto zásahy do astrálu jsou podstatou magické praxe, resp. její nižší formy - psychurgie - a projevuji se jako kauzálně nevysvětlitelně, i když mohou mít i formu zdánlivě kauzální (jako je např. úraz nebo smrt způsobená zpětným odrazem nebo Černomagickou operací: oběť černého mága umírá např. sebevraždou, ale její příčinou nebyl vnitřní psychický imperativ sebevraha, nýbrž imperativ astrální).

Magie v praxi

Zatímco v interakcích mezi fyzickými objekty viditelného světa se uplatňují kauzální vztahy a princip determinismu, je magie založena na interakcích mezi světem fyzickým a astrálním, a uplatňují se zde proto principy přírodním i společenským védám neznámé. Jinak řečeno: na rozdíl od fyzika, chemika, technika, lékaře atd. způsobuje mág ve fyzickém světě účinky prostřednictvím astrálu, a to poměrné přesně vymezenou metodou. Protože hlavním prostředkem magie je astrální svět, empirickým vědám neznámý, nelze dost dobře její praxi charakterizovat koncepty empirických věd. Schematicky vyjádřeno jde o následující interakce: svět duchovni. Přijmeme-li jako fakt existenci astrálního světa a s ním související tezi o tom, že vnitřní podstatou všech entit jsoucna je jejich „duše", jeví se nám praktická magie skutečně jako „empirická metafyzika", či jako teoretická a praktická metapsychologie. Absurdní a neuvěřitelná se jeví magie jen tehdy, zastáváme-li přesvědčení, že v psychofyzické realitě existují jen empirickými vědami potvrzené kauzální relace mezi jejími objekty a že tyto objekty jsou úplné ve svých, empirickými vědami potvrzených strukturách, tj. že nemají žádnou transcendenci. Přijmeme-li pak za skutečnost existenci transcendentna a transcendentálna, můžeme říci, že magie je relací mezi transcendentálním subjektem mága a transcendentnem jeho objektu magické činnosti. Za transcendentálno lze považovat vše, co je v subjektu mimoempirické. Ve výše uvedeném schématu jsou obsaženy pouze tři základní druhy magické akce, spadající do oblasti nižší magie, resp. psychurgie, v níž se pracuje s astrálem.

Magie a astrál

Magik může zaměřit svou činnost na vlastní astrál a na astrální bytost (elementární duchové, „duchové" zemřelých osob a další). K prvnímu druhu akce patří i tvoření elementálů (umělých astrálních bytostí), a chápeme-li pojem magické akce široce, nikoli jen jako vědomě použitou metodu, tedy i tvoření larev. Schéma je ovšem nutným zjednodušením problematiky a jeho smyslem je pouze přiblížit podstatu nižší praktické magie. V magii samé se tyto skutečnosti vyjadřují esoterně a zcela jiným jazykem. V uvedeném schématu je obsažen ještě svět duchovní, který je předmětem vyšší magie - teurgie. Podle toho, na jaké úrovni mág pracuje, rozlišujeme psychurgii jako magii zaměřenou na práci v astrálu a teurgii jako magii zaměřenou na práci ve světě duchovním. Podrobnosti o obou těchto druzích magie přinášíme v příslušných heslech. Podle toho, k jakému cíli je magická operace zaměřena, rozlišuje se již odedávna: magie bílá, jde-li o cíl eticky nezávadný magie černá, jde-li o cíl eticky závadný, tj. smyslem magické operace je poškození nebo zničení objektu operace. Hranice mezi oběma těmito druhy magie jsou však nejasné, což je dáno relativismem společenských mravních hodnot.

Milostné očarování - magie (červená magie) - sexuální magie

Milostné očarování nemusí objekt vůbec poškozovat nebo mu působit újmu, ale donucuje ho k něčemu, co není v souladu s jeho intencemi. Černá magie se někdy definuje jako magické používání démonů, ale v magii není rozhodující prostředek, nýbrž cíl. V novodobé magii se ještě rozlišuje tzv. „červená magie", tj. nyní velmi oblíbená sexuální magie. Klasikové, jak už víme, třídili magii na přirozenou (magia naturalis) a nadpřirozenou (magia innaturalis). První byla spíše jakousi spagyrií, neboť pomocí utajovaných znalostí o skrytém působení bylin a různých fyzických objektů a úkonů vyvolávala účinky v psychofyzickém světě.

Psychurgie a teurgie - magický výcvik

Prace v astrálu, resp. i ve světě duchovním, tj. zahrnovala psychurgii a teurgii. Magik sám se obvykle na magické operaci podílí svým transcendentálním subjektem. Jsou-li dvěma hlavními činiteli magie vůle a imaginace, jak to zdůrazňoval zejména Paracelsus a jiní, není to vůle a imaginace, jak je známe jako fenomén empirické psychologie, nýbrž je to již imaginace a vůle magicky preparovaná, tj. transcendentální. K tomu slouží magický výcvik. Bez tohoto výcviku je praktická magie v podstatě nemožná, i když výjimečně lze docílit výsledků mechanickým, ale naprosto přesným, předepsaným způsobem, uvedeným v některé z příruček magie, za předpokladu pevné víry v úspěch. Pevná víra je přirozeným magickým činitelem a uplatňuje se zejména u čarodějů a čarodějnic. Původním cílem magie bylo ovšem ovládání přírodních sil, s nímž souviselo i poznávání jejich zákonů a historie (magie zvědná).

Magie a vývoj lidské kultury

Vývojem lidské kultury byla magie postupně nahrazována technikou a vědami. Současně se stále více a více kultivovaný člověk odcizoval původní jednotě s přírodou, bytostnému vztahu k dnes již nevnímatelným dimenzím přírodního bytí - a ztrácel své přirozené magické schopnosti. Proto v určité etapě vývoje lidské kultury vznikla magie jako pokus uchovat tyto původní vztahy člověka; ještě později se stala už jen vzpomínkou. Nedokonalá lidská řeč již nebyla s to zachytit původní svět magie, protože její pojmy již odrážely svět zcela jiný. Postupující úpadek morálky, přirozený důsledek zesilující se restriktivní funkce kultury a dehumanizačních vlivů civilizace zvláště, učinil znalost magie nebezpečnou v mysli egoistických jedinců, ovládaných potřebami bohatství, moci, sexu a pocity nenávisti, závisti a dalších. Uvádí se, že Egypťané po vpádu Hyksů skryli své znalosti magie a učinili z ní esoterní a enigmatickou vědu, která byla sdělována jen vybraným osobám, které se předtím musely podrobit velmi přísným zkouškám způsobilosti pro přijetí této vědy. Osob praktikujících dnes magii je velmi málo, i když zájem o magii je ve světě velký. Vztah k magii je motivován především zvědavostí a senzacechtivostí, jakož i zvláštním druhem romantismu, a je dnes především druhem vzrušujícího vztahu k tajemství a záhadám světa a lidského bytí.

Strážkyně prahu

Magický svět sám jako by střehl práh, jímž se vstupuje do jeho svatyně, a strašlivá, třikrát přicházející „strážkyně prahu" se snaží odradit jedince, který se rozhodl oddat se magii. Je to varovná viza, a mnozí se proto vracejí ke svým „pozlaceným okovům" tohoto světa, nebo je vášeň silnější než strach, strhává do pout „magického otroctví". Jen nemnozí přistupují k magii, aby se jí věnovali v jejím původním noetickém smyslu. Neboť jako na každé cestě vzhůru musí se ten, kdo se chce vážně zabývat magií v jejím původním, zejména gnoseologickém poslání, vzdát mnoha požitků tohoto světa. Současně ovšem pro mnohé je magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného; oddávajíce se magii jsou však neodvratně vtahováni do astrálních vírů lidských vášní a platí celým svým životem osudný krok k uskutečnění svého poživačného sobectví. V magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho neukojitelná touha, ať už je to touha po poznání, nebo po tělesných slastech, moci a bohatství atd.

Oběť magii

Přirozeným důsledkem oddání se magii je oběť: taje vyžadována již v rovině ceremoniální, ale vystupuje jako stín všeho, co bylo magií získáno, ať už v rovině čistého poznáni, či v oblasti materiální. Každý magický akt vychyluje ramena Hermových vah bytí a jeho tajemný činitel jim opět vrací rovnováhu. Běda tomu, kdo nedostatečně chráněn nebo lehkomyslně vnikl do krajů astrálna a nejistě se potácí šerem jejich plání plných nedohledných propastí. Jen ten, kdo získal Světlo a odhodil své okovy, se může odvážit vkročit do světa magie. Její historie je plna tragických osudů: J. Schrópfer, lehkomyslný nekromant, P. B. Randolph, divoký „rosekrucián", a další umírají vlastní rukou, Eliphas Lévi platí nejbolestnějšími zkušenostmi a umírá v bídě, nemocen a opuštěn, posedlý A. Crowley končí jako ubohá lidská troska, M. de Pasqually mizí beze stopy a Fausta si odnáší sám ďábel. „Ideálem magie pracující na hmotě jest dokonalý, vítězný člověk ve smyslu světa, ideálem vyšší magie, pracující na duchu, je dokonalé chápání pravdy, krásy a dobra. Těmto vznešeným cílům podřizuje [magik] vše ostatní, práci a hmotné výhody pokládá za nedůstojné inteligentního člověka; uznává důležitost chudoby i smrti a nevzpouzí se jim, hmotnému světu a životu ve společnosti davu poskytuje jen to, co jest bezvýhradně nutno (...)

Magie a rovnováha bytí

Magie je pochopením rovnováhy bytí. Této rovnováhy člověk může využíti silou své inteligence" (J. Kefer: Syntetická magie, s. 37). Prameny evropské magie jsou zejména encyklopedické dílo jezuity A. Kirchera (Oedipus Aegyptiacus, 1653), C. Schott (Magia universalis naturae et artis, 1657), H. C. Agrippa von Nettesheim (De occulta philosop-hia, 1510), P. de Abano (Heptameron: Elementa ma-giae, 1534), G. von Welling (Opus mago-cabbalisti-cum et theosophicum, 1735), J. von Heidenberg-Trithemius (Steganographia, 1606), K. von Eckhartshausen (Aufschlusse zur Magie und gepriiften Erfahrungen 1788-1790), z novodobějších pak zejména F. Barrett (The Mágus, or celestial intelligencer; being a complete system of occult philosophy, 1801) a E. Salverte (Des sciences occultes, ou essai sur la magie, les prodiges et les miracles chez les anciens, 1829), jakož i proslulé Šalamounovy klíčky (Claviculae Salo-monis) a dílo Paracelsovo (zejm. Archidoxa magica a Philosophia sagax).

Abbé Louis Constant - Eliphas Lévi

Novodobým klasikem evropské magie se stal exkomunikovaný francouzský abbé Louis Constant (1810-1875), píšící pod pseudonymem Eliphas Lévi (Zahed), který mimo jiné vydal důležitou trilogii o magii: Dogma a rituál vysoké magie (česky 1919 ve zkráceném překladu), Dějiny magie (česky 1935 jen I. část) a Klíč k velkým tajemstvím (česky 1937 bez obrázků).

Klasické tradice v magii

Klasické tradice v magii shrnul ve svém díle francouzský okultista a lékař G. Encausse, publikující pod pseudonymem Papus (česky Základy praktické magie, 2. vyd. sv. I.-II.).

Magie a XIX. století

Koncem XIX. stol. pronikla do Evropy zejména z orientálních pramenů tantrické „levé stezky" sexuální magie, která silně ovlivnila dílo A. Crowleyho (1875-1947) a dnes je módním a dominujícím směrem západní magie. Směrem klasického hermetismu se ubírala francouzská škola Papusova, římská skupina „Ur" vedená vynikajícím hermetikem J. Evolou a pražská skupina hermetiků (P. de Lasenic - P. Kohout, J. Kefer a F. Kabelák). Německá magie (Th. Reuss, G. A. Gregorius-E. Grosche, Musallam - F. Satler) šla cestou sexuální magie různě variované. Určitou syntézu této magie s jejími klasickými formami reprezentuje dílo na Západě velmi přeceňovaného F. Bardona. Významným představitelem severoamerické magie, rovněž převážně sexuální, byl P. B. Randolph (1825-1871) a Crowleyho žák, kriticky a synteticky orientovaný I. Regardie (nar. 1907). Vyšší formu magie oživilo po staletích dílo J. Kefera a Sadhu Mouniho, kteří se zabývali teurgií. Psychologizující zjednodušení praktické magie na „vizualizaci sigilií" představuje dílo O. A. Sparea (1886-1956), velmi blízkého A. Crowleymu, které směřuje ke stimulaci atavistických sklonů podle vzoru prastarých „dračích kultů" a principů „Zos-Kia". V tomto směru pokračuje i dílo Peter Carrolla (Liber Null) a tzv. „anarchomagie" R. Dukese, která je, jako zjednodušená „psychomagie", již namnoze jen předstíranou „magií" snobských „party", vydávaných za kroužky „mágů". Jazykem hermetismu řečeno: vyšší magie pracuje se 72 přírodními silami, které empirická věda nezná a které kabala označuje „božími jmény".

Sefira - kabalistický strom

Bereme-li pak magii jako jednu z cest k rozšířenému vědomí, jsou základní směry těchto cest naznačeny v tzv. kabalistickém stromu (Sefira). Východiskem je sefira Malkuth fyzického světa Assijah, jejíž cesty směřují do astrálního trojúhelníka sefir Hod, Jessod a Necah světa Jecirah - je to tedy cesta astrální, jíž každá magie, i vyšší, počíná. Přímá je cesta saturnská k sefiře Jessod, signifikované Lunou. Podrobnější popis těchto cest, metod magie či jejích forem se vymyká rámci tohoto pojednání. Pokud je předmětem magie psychurgické působení na fyzický objekt, tj. jde o účinky ve fyzickém, resp. psychofyzickém světě, buduje se magický rituál na čísle, které vyjadřuje předmět evokace.

Černá magie a nekromatické operace

Jinou formu má rituál při operaci nekromantické, který je individuální. Přesně stanoven je postup při evokaci živlových bytostí a démonů, při vytváření elementálů a v některých dalších případech. Černá magie je v podstatě založena na interakci animálních prapodstat operatéra s jejich astrálními larvami a égregory. Proto se operatér stává obvykle obětí silných astrálních vírů, které tyto égregory - démonické bytosti vytvářejí. Je tedy projekcí vlastního démonického nevědomí na astrální shluky, které mají afinitu k obsahu tohoto nevědomí. Proto se černá magie stává osudově destruktivní a její rituály jsou namnoze silně afektogenní a perverzní. Naproti tomu magie vysoká či božská (magia divina) je založena na komunikaci s vyššími duchovními inteligencemi (anděly, génii), vývojově vyššími než Člověk, a jejím cílem je čisté poznáni a nadpozemsky intenzívni estetické dojmy (proto je teurgii velmi blízké umění, zejména hudba). Magik v jistém smyslu pracuje tedy s vlastním nevědomím, s jeho hlubokými, fylogeneticky prastarými strukturami, které se personifikuji v bizarních tvarových kontaminacích, ale komunikuje také s bytostmi mimolidské povahy. Vzniká nyní kardinální otázka po podstatě zjevů, které jsou magickou evokaci realizovány. Názor kritiků okultismu je ovšem ten, že se jedná o čiré halucinace, vyvolané jednak celkovým psychickým rozpoložením operatéra, který zjevy napjatě očekává, a jednak působením narkotických kuřidel, jichž vliv může posilovat ještě povinný půst a jiné faktory. Naproti tomu okultisté sami jsou ovšem zase přesvědčeni o reálné existenci těchto zjevů a pokládají je za materializované obrazy. Od konce šedesátých let, kdy proběhly příslušné parapsychologické experimenty, bylo potvrzeno, že představy a později i halucinace se mohou materializovat. Tím však celý problém ještě není vyřešen. Jsou magické zjevy materializované představy operatéra, nebo jsou to snad existující quasifyzické entity? Připustíme-li, že magie není jen zvláštním případem individuální metapsychologie a že tedy magik pracuje nejen se svým personifikovaným nevědomím, ale i s bytostmi jiného řádu, než jsou pozemští živočichové, tj. s bytostmi řádu astrálního a duchovního, je nutno připustit, že manifestace bytostí v magických evokacích mají materiální povahu a jsou nezávislé, alespoň relativně nezávislé na vědomí operatéra, tj. nejsou to pouhé halucinace ani materializované představy magika, nýbrž reálně existující materiální zjevy. Tyto materiální zjevy mají různé formy; jsou to především, jak již bylo uvedeno, zjevy bizarních živočichů nebo bytosti kontaminované z lidských a zvířecích tvarů, při projekci démonů jsou to často zjevy odporné a hrůzu vyvolávající, ale zásadně platí, že i démonické zjevy mohou být naopak příjemné a esteticky působivé. V průběhu evokace se vyvolaný zjev může měnit a přecházet z jedné podoby do druhé.

Zjevy a lokalizace - trojúhelník zjevů

Zjevy mohou být různě lokalizovány, pohybuji se před čelem magického kruhu nebo kdekoli jinde v jeho blízkosti a jejích lokalizace může být usměrňována do tzv. „trojúhelníka zjevů", který je narýsován před čelní stranou magického kruhu. Astrální bytosti ke svým projevům velmi často používají dýmu magických kuřidel, z něhož se jakoby formuji. Právě tato skutečnost vyvolávala námitky kritiků magie, že jde o halucinace vyvolávané projekci operatérových představ do obrazu dýmu kuřidel, asi jako promítáme určité představy do tvaru oblaků a jiných vjemově nestrukturovaných podnětů, resp., že se jedná o iluze. Chybí tu však podstatný předpoklad vzniku vjemových iluzi, totiž ten, že podnětová percepční struktura je velmi proměnlivá (poměrně rychlý pohyb dýmu kuřidla a proměnlivost jeho tvarů a kontur). Zjevy lidských, zvířecích či kontaminovaných tvarů nejsou ovšem jedinými zjevy pří magických evokacích; uplatňují se zde dále efekty světelné a zvukové, zejména charakteristické zvuky připomínající kroky kolem magického kruhu, zvuky zvláštní, jakoby tlumené či z velké dálky přicházející vokální hudby, rytmické klepáni nebo praskání, náhlé údery a ze světelných zjevů zvláště charakteristické namodralé nebo nazelenalé světelné záblesky a jakési rychle vyšlehované světelné jazyky, zářiči kulovité útvary, chuchvalce mlhy se zářícíma očima a jiné. Zvláštní třídu zjevů v evokativní magii tvoři neobvyklé přírodní úkazy, např. početné hejno černých havranů, hustý roj světlušek, útočící divoké zvíře apod. V teurgii jsou to i zjevy krajin, fragmentů různých scén, např. krátkodobý obraz skupiny tančících dívek atd. V podstatě jde o viditelnou materializaci „neviditelných entit". Ve všech kulturách existují nějaké formy velmi primitivní magie, jež je vhodnější nazývat spíše čarodějnictvím nebo kouzelnictvím. Zcela zvláštním případem je tzv, šamanismus. Čarodějnictví je vlastně lidsky deformovanou, profanovanou magií, převážně „černou" (ale za jistých předpokladů velmi účinnou). Podobně existuje v každé kultuře nějaká více či méně vyspělá forma náboženství. H. Bergson (Dvojí pramen mravnosti a náboženství, Praha 1936) spatřuje ve vývoji konfabulační schopnosti člověka společný pramen náboženství, mytologie a magie, což je však problematické již tím, že magii omezuje Bergson jen na kult: Magie se liší od náboženství právě tím, že není kultem - a není ani vírou, protože ve své praxi musí být nutně aplikací určitého vědění.

Magie a náboženství

Otázku vztahu magie a náboženství zodpovídají různí teoretikové a filosofové náboženství různě: magie je pokládána za druh animismu, tj. primitivního náboženství, náboženství je vyvozováno z magie nebo naopak magie z náboženství, přičemž magie je vždy kulturními antropology pokládána za znak kulturního primitivismu (T.-W. Danzel 1924 a další). Jako důvod tohoto hodnocení jsou uváděny naivní mantické techniky a amulety, nesmyslné „magické" úkony, jako je např. plivání, slaboduchá zaklínání apod. Raná stadia vývoje kultury nemůžeme pochopit bez magie, píše Danzel, a všude, v evropském středověku, ve staré Indii, Číně, Babylónu, ve starém Mexiku, Peru, Egyptě, nacházíme bezpočet kultických a čarodějnických úkonů a předmětů, pokračuje dále tento interpret magie jako určitého systému pověr. Avšak ani Danzel, ani kdokoli jiný z těchto „kriticky pracujících" antropologů nevysvětluje vytrvalou existenci magie - a ani je nenapadne, aby k magii přiřadili též vynikající díla jejích klasiků. To, o čem píší, není totiž magie, jak ji chápe hermetismus, nýbrž jen její prostá a degenerovaná lidová forma. Jako pouhá pověra by však i toto lidové čarodějnictví muselo nutně zaniknout, neboť by nepřinášelo žádné výsledky, na něž je zaměřeno: víra spojená s praxí musí nutně podléhat zákonům psychologického zpevňování, tzn. že to, co nevede k cíli, nutně zaniká.

Čarodejnictví

Čarodějnictví se udržuje až do současnosti - a i v zemích s vyspělou kulturou, jako jsou Itálie, Francie, Anglie a jiné, je čarodějnictví velmi rozšířeno. S přechodem kultury k technice však, podle Danzela, „magie" ustupuje do pozadí. Je pravda, že zaniká jako činnost veřejná, ale neztrácí se, a tak „homo faber" nenahrazuje nikdy „homo divinans". Magické vědomí původního člověka je jen potlačováno a překrýváno jinými vrstvami psychiky, ale nikdy nezaniká plně a udržuje se jako jakési magické povědomí. Magické vědomí samo pak není symptomem primitivní mysli, ale mysli zcela specifické, která, jak zde již bylo uvedeno, umožňuje úzké sepětí člověka s přírodou.

Třetí oko - magie

Různé - i okultní - teorie o původu magie se vzájemně zcela nevylučují: magie mohla být funkcí „třetího oka" (E. Dacqué 1924), ale mohli ji člověku přinést i „padlí andělé", kteří „vábeni krásou lidských dcer sestoupili z nebe na zem", na vrchol hory Hermonu, „počali k nim vcházet a učili je kouzlům, zaříkáním a řezání kořínků a dřev a vyjevili jim byliny", plodíce s nimi „pokolení obrů" (Henochova kniha). Atlantovští kolonizátoři Evropy pak mohli tyto poznatky o magii jen zdokonalit. Hypotéza „třetího oka", které mělo být uprostřed čela, není zcela nesmyslná a existují zoologické i paleontologické důkazy o jeho existenci. Jeho pozůstatkem má být epifýza, jejíž funkce je dosud objasněna jen částečně. Vztah moderního člověka k magii může být v určitých případech funkcí fylogenetické paměti a nikoli funkcí primitivizace jeho myšlení.

Antropologické pojetí magie

- zcela sporné kulturně antropologické pojetí „magie", jak je charakteristicky formulováno např. v Příručním slovníku naučném (Čs. akad. věd, Praha 1966, díl III., s. 12), kde je magie definována jako „(1) čarodějnictví, kouzelnictví, jeden z nejstarších elementů počátečního vývoje náboženství, fantastická víra v čáry a kouzla. Zakládá se na neznalosti přírodních zákonů a snaží se vysvětlit přírodní jevy představou, že existuje možnost, aby lidé pomocí kouzel a čar působili na okolní přírodu a jiné lidi (...) (2) primitivní obřady z této víry vyplývající". Tato „poprava" magie je ubohá nejen jazykově, ale především tím, že ignoruje fakta i rozdíly mezi pojmy; podobá se tvrzení, že chemie je domácí příprava vína z pampelišek. Takové zjednodušené a zcela sporné pojetí magie nacházíme zejména u J. G. Frazera (Zlatá ratolest, Praha 1977 - čes. překl. zkráceného vydání jeho vícesvazkového díla The golden bough, London 1911 - 1915). Na něj navazovali francouzští badatelé H. Hubert a M. Mauss (Exquisse ďune théorie generále de la magie, Paris 1904).

J.G. Frazer - magie

Frazer spatřoval v magii zárodek nejen náboženství, ale i vědy a filosofie. Sám byl ve svých názorech pokračovatelem E. B. Tylora (Primitive culture); rozlišuje tři druhy „magie": sympatetickou, homeopatickou a kontagiózní (přenosnou): první se opírá o představy o příbuzenství věcí, druhá o jejich podobnosti a třetí o působení styčnosti mezi věcmi. To znamená, že mezi příbuznými a podobnými věcmi, které spolu přišly do styku, se vytváří „magický vztah" a jedna z nich pak může působit na druhou. V pojetí přenosné „magie", která je základem lidového čarodějnictví, se uplatňuje 1 princip „pars pro toto" (část za celek, tj. část věci reprezentuje věc celou), mimochodem ve své okultní účinnosti potvrzený experimenty A. de Rochase. Vyjadřuje fakt, že část reprezentuje celek, a tak i působení na část je působením na celek. Příkladem toho je kouzlo známé ve všech kulturách, „volt".

Volt - magie

z hlíny nebo vosku se zhotoví soška osoby, která má být očarována, a impregnuje se něčím z těla této osoby (vlasy, kusem látky z jejího oděvu apod.). Pak se tato soška-volt různě „týrá", což se má projevit fyzickým poškozováním osoby, kterou volt reprezentuje. Jiný teoretik „magie" R. R. Marett (The threshold of religion,1909) se pokusil vyložit vznik magie ze zvláštností emocionality primitivního člověka, jehož modelem, velmi sporným, má být mentalita určitých dosud přírodně žijících národů, ačkoli jsou nepochybně podstatné rozdíly mezi mentalitou pračlověka a současnými přírodně žijícími lidmi v australské buši nebo africkém pralese. Marett však nedokázal souvislosti hlouběji analyzovat, a tak mu magie, jako všem kulturním antropologům a etnologům, zůstala jen projevem psychologického primitivismu. Toto „primitivistické" -a neváháme říci primitivní - pojetí „magie" dovršil L. Lévy-Bruhl. C. Kiesewetter byl historickou osobou, tajemný hrabě Cagliostro a další.

 

Abramelinova kniha o posvátné magii

Vlastní dějiny magie, v nichž se již lze opřít o ucelené prameny, začínají vlastně až teurgy alexandrijské školy z konce III. stol. po Kr. (Jamblichos, Porfyrios a Proklos); pokračují středověkou a renesanční magii s třemi klasiky: sponheimským opatem Trithemiem (J. von Hei-denberg), jeho žákem H. C. Agrippou z Nettesheimu a Paracelsem (T. von Hohenheim). Renesanční magie pak vrcholí v díle anglického učence J. Dee (1527-1607). Faustovi (J, Sabelicus) je připisováno významné dílo Magia naturalis et innaturalis (1505; č. překlad II. části Magia innaturalis 1970). V téže době jsou v Evropě rozšiřovány proslulé Šalamounovy klíčky a jiné příručky evokativni magie, tzv. grimoáry, většinou bezcenné. Teprve na konci XIX. stol, je v pařížské knihovně Arsenalu objevena významná příručka praktické magie - Abramelinova kniha o posvátné magii a ještě mnohem později arabský Necronomicon. Na konci XIX. stol. dochází k oživení zájmu o magii v okultních řádech The Golden Dawn (Zlatá Jitřenka, 1889) a Ordo Templi Orientis (Rád orientálních templářů), jakož i mezi francouzskými martinisty, z nichž vzešel řád Rose-Crois-Cabbalistique (1888) v čele se S. de Guaitou (1861-1897), duchovním žákem novodobého klasika magie Eliphase Léviho. Z těchto řádů a z americké hermetické společnosti Eulis (P. B. Randolph) se pak vyvinuta současná euroamerická magie, převážně sexuální.

Bardon František - magie

Posledními známými praktikujictmi a současně publikujícími ma¬giky byli český okultista F. Bardon (+ 1958) a zejména předčasné zemřelý J. Boucher. Magie reprezentuje nejvyšší hermetickou vědu (Hermetismus) a současně empirické potvrzení hermetického pojetí světa a člověka. Magický obraz světa, který podává, dalekosáhle přesahuje „skutečnost" zachycovanou empirickými vědami, tj. konvenčním způsobem myšlení a známými lidskými smysly a jejich znásobením vědeckými aparaturami. Ačkoli magie a věda, majíce různý předmět studia a různé metody zkoumáni, se od sebe v mnoha směrech lišt, dochází i k jejich určitému sbližování - jakmile věda narazí na nevysvětlitelné jevy a sezná, že je nucena zavést pro explanaci těchto jevů hypotézy, které jsou velmi blízké pojmům klasické magie, ačkoli jsou vyjadřovány jinými slovy. Tak vznikla tzv. transpersonální psychologie, která proniká do mim o empirické oblasti lidské psychiky a zahrnuje dnes i studium magie v její klasické a nikoli již zvrhlé podobě. Magické pojetí světa však souvisí s magickým vědomím, tj. s vědomím rozšířeným o zkušenosti čerpané z magické praxe.

Magie a veřejnost

Proto pro mnoho lidí zůstane svět magie zabydlený démony a skřítky, tajemnými signaturami, plazivými fluidy a půlnočními květy, duchy stromů a oživlými roklemi, nočními tanci vil, bytostmi snů a myšlenek a všemi těmi rekvizitami zdánlivě naivního romantismu jen absurdní fantazií, jitřenou hlubinami neukojených přání, jako by skutečností byl jen každodenní vnímatelný život, jímž se dnešní Člověk stále více a více vzdaluje své bytostné podstatě. Nikdy ale neztratí svou touhu po „velké zkušenosti" a své vzpomínky na autentickou „velkou zkušenost" své prehistorické existence jako „homo divinans".

Literatura

Agrippa von Nettesheim H. C: Magische Werke l.V„ 4. vyd. Berlin 1921 (Česky kn. 1. -II., Praha 1934, 1935). - Aumont O.: - Bittner K. G.: Magie, Mutter aller Kultur, Boucher J.: Manuel de la magie pratique, repr. Paris 1951. - Bouisson M.: Magie: its rites and history, London 1960. - Crowiey A.: Magick, repr. London 1973. - Dumas F. R.: Histoire de la magie, nov. vyd. Paris 1970. - Eliáš O.: Úvod do magie, Praha 1935. - Evola J.: Magie als Wissenschaft vom leh, Interiaken (Sv. 1985). - Gray W. C: Magical rituál metods, Toddington (Engl.) 1971. - Guaita S. de: Klič k černé magii, sv. I. Přerov 1921, sv. II. Praha 1934. - Kefer J.: Syntetická magie, Praha - Klingsor: Experimental-Magie, Freiburg im Br. 1967. - Lévi E.: Dogma a rituál vysoké magie, 2. vyd. Přerov 1919. - Lévi E.: Klíč k velkým tajemstvím, Praha 1937. - Lévi E.: Histoire de la magie, repr. Paris 19)4 (česky kn.: Dějiny magie, Praha 1934). - Papus: Základové praktické magie, 2. vyd. sv. J. - II. Piaha b. 1. (1920). - Papus: La science des mages, 4. vyd. Paris 1956. - Paracelsus: Základy magie (Archidoxa magica), Praha 1933. - Piobb P.: Formulář vysoké magie, Praha I. - Regardie [.: The tree of life: A study in magie, 6. vyd. New York 1980. - Seiigmann K.: Das Weltreich der Magie, Wiesbaden b. I. - Schertel E.: Magie: Geschichte - Theorie - Praxis, Prien (Ním.) 1923. - Shah L: The secret lore of magie, Secaucus {N. J.), repr. 1975. - Shah Li Orien-tal magie, London 1956. - Waite A. E.: The book of cere¬moniál magie, New York repr, 1971. - Lexikon Magie M. Nakonečný. V případě zájmu Vám doporučujeme zakoupení celé publikace.


 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality