Magnetická magie Pythagorova

Veliký učitel filosofie čísel poznal veškeré svatyně světa

Byl připuštěn k mysteriím kabaly i k zasvěcení egyptskému. Síla jeho genia připojila mnohé k nedokonalým výkladům hierofantů, takže on sám se stal mistrem a zasvěcovatelem. Pythagoras definoval Boha: jest to živá, absolutní pravda, oděná světlem. Učil, že slovo je formou ztělesněné číslo. Vše odvozoval od tetraktys, jak nazýval čtveřici. Učil dále ještě, že Bůh je nejvzácnější hudba, jejíž harmonií je příroda. Nejvyšším výrazem spravedlnosti je kult, nejdokonalejší zkouškou pravdy je lékařství. Krása je harmonie, síla rozumu, štěstí, dokonalost, konat pravdu znamená odříci se lidských slabostí a hrubostí. Když přišel do Krotonu poradil radě tohoto města, aby obětovali Múzam a zachovávali mezi sebou co nejdokonalejší harmonii, poněvadž – jak učil – spory mezi pány ženou sluhy ke vzpouře. Pak jim dal veliký předpis náboženský, politický a sociální:,,Žádné zlo není tak strašlivé jako anarchie.“ Tento výrok má světodějný význam a je téměř nekonečně hluboký. Od Pythagora se nám dochovaly « Zlaté verše» a symboly. Jeho zlaté výroky se staly obecným majetkem lidové morálky. Zde jej jejich překlad:

Έπητά χρυσα - Podle zákona

vzdávej nesmrtelným bohům spravedlivé oběti; v úctě měj přísahy, heroje, pozemské daimony a mudrce. Rodičům, králům, dobrodincům prokazuj vždy úctu. Za přítele si vyvol jen nejlepšího člověka. Dále buď poslušný a mírný, vážný v jednání. Nezlob se na přítele kvůli malé chybě. Svatý zákon poutá železnou nutností možnost! Jako pravý mudrc se vyhýbej přebytku; vystříhej se rozkoše,spánku,nasycenosti,lásky a hněvu. Nikdy ale neztrať ani se nevzdávej své cti a posuzuj sám sebe jako svůj nejpřísnější soudce. Buď spravedlivý v jednání a ještě více ve slovech. Neomlouvej zlo zločinnou výhodou. Bohatství uděluje osud, on nás může zase ochudit; ale ať jsme chudí nebo bohatí, nám všem se směje smrt. Míře svých bolestí, ach, nevzpírej se s hořkostí, považuj ji za užitečný a uzdravující lék a vždy se obklopuj hradbou svých ctností. Nejméně nešťastný je smrtelně zasmušilý. Nespravedlivému nechť se uzavřou tvoje srdce a ústa; nech mluvit svět a následuj vnitřní hlas, nikdy a nikde nečiň unáhlené soudy, jež se jeví jako nespravedlivé a neužitečné. Nech kráčet před sebou osvěcující radu, aby tě vrávorající nesmyslnost nepředešla. Hloupost je vždy největší zlo a bezradný člověk následuje svou bloudící mysl. Nikdy nejednej bez vědění, neúnavně vzdělávej svého ducha. Uč se v době učení, takto ti štěstí splatí námahu. Nebuď nedbalý ve starosti o své zdraví, ale i to nepotřebnější plň s moudrou uměřeností. Vše neužitečné ničí život. Buď ušlechtilý a čistý, nezavdávej příčinu k nenávisti. Vyhýbej se nedbalosti a nestoudné okázalosti a pýše: největší ozdobou buď ti jednoduchost a prostota. Stále pozorně rozvažuj, co chceš konat. Večer pohlédni nazpět na celý prožitý den:,, Co jsem konal, co slyšel, čeho musím litovat?“ Tak se ptej! Neustále kráčej vzhůru, abys byl oblečen božskou cností!

Až potud se zlaté verše zdají být jen pedagogickými poučkami

Avšak jejich význam je jiný. Jsou to úvodní zákony magického zasvěcení, první díl Velkého Díla, což znamená utvoření dokonalého adepta. Pokračování nám to objasní a dokáže:

• ,,Tebe za svědka beru: Tetraktys, ty nevyslovitelný, nevyčerpatelný prameni forem a věků; A ty, jehož umím prosit, dokonči, když bohové tě obklopují, jejich dílo a ve víře pracuj. Brzy se dostavíš a bez námahy seznáš, odkud jsi přišel, kam kráčíš a kam se navrátí tvá bytost. Bez bázně a přání seznáš tajemství, které příroda skrývá před jazykem smrtelníků. Nohama zašlápneš lidskou slabost, kterou náhodně a bezúčelně vede osud. Poznáš, co chystá nejistá budoucnost, a který daimon ukrývá děti temnot. Pak vstoupíš do vozu světla, jako vítězný duch, ty, král země. Bůh ti udělí otcovsky dědičnou říši, a ty spočineš ve věčném míru.“

Pythagoras učil

Tak jako existují trojice Božích pojmů a tři intelektuální úrovně, tak existuje i trojité slovo, neboť hierarchický řád se vyjevuje vždy počtem tří. Je to slovo jednoduché, hieroglyfické a symbolické; jinými termíny pak slovo vyjadřující, zakrývající a slovo, které má význam. Veškerý hierarchický náhled spočívá v dokonalém poznání těchto tří stupňů.

Svoji nauku skrýval Pythagoras v symbolech

avšak uvážlivě zavrhoval každou personifikaci a každý obraz, neboť tyto dle jeho mínění dříve či později vedou k modloslužbě.,,Nezpívej verše, je-li beze strun tvoje lyra,“ praví se v těchto symbolech. Dále doporučoval svým žákům, aby se nepídili po slávě a aby se ani neúčastnili toho, o čem svět se domnívá, že je nutno uctívat. ,,Nikdy netrhej květů, abys upletl věnce.“

S vážností k základním naukám, s čistotou mravů

zasvěcovalo se ve škole Pythagorově do tajemství přírody, sebeovládáním se brzo docilovalo, že bylo možno řídit sily živlů. Pythagoras měl dar jasnovidnosti věštění, poslouchala ho i zvířata Když byl tázán po vědě, která mu propůjčila tak podivuhodnou moc, odpověděl: ,,Poznání světla.“Živoucí bytosti jsou ve skutečnosti ztělesněním světla. Z polostínu ohyzdnosti nabývají postavy více a více lesku krásy. Instinkty jsou závislé na formě. Syntéza světla, člověk, jehož analýzou jsou zvířata, je stvořen k tomu, aby jim vládl. Poněvadž se však stal jejich pronásledovatelem a vrahem, namísto jejich mistrem, bojí se ho a bouří se proti němu. Zvíře však musí nad sebou cítit neobyčejnou vůli, která se k nim sklání blahovolně a udává jim směr, potom jsou neodolatelně magnetizována.

Přívrženci fyziognomiky pozorují v rysech obličejů mnoha lidí jistou podobu se zvířetem

Tato podobnost může být i čistě imaginární a může vzniknout z dojmu, kterým na nás působí rozličné fyziognomie, přičemž však může prozradit určité povahové vlastnosti dotyčných lidí. Tak se stane, že se nám zdá, že zamračený člověk se podobá medvědu, pletichářka kočce a podobně. Takový druh soudů vzniká z imaginace, kterou doplňuje sen, v němž se i v bdění nepříjemní lidé proměňují ve zvířata, přičemž na prsou pociťujeme tlak, jejž lid nazývá můrou. Zvířata podléhají imaginaci více než my, přičemž jim chybí rozmysl, který by opravoval omyly fantazie, jako je tomu u nás. Jsou tedy ve své přehnané sympatii či antipatii vůči nám pod vlivem našeho magnetismu. Při tom jim však chybí pojem toho, co utváří lidskou formu, a pohlížejí na nás jako na zvířata, která je ovládají. Tak pán je svému psu jen dokonalejším tvarem jeho vlastního druhu. V umění ovládat, v tomto pudu, tkví tajemství vlády nad zvířaty. Slavný krotitel zvěře fascinoval své lvy tím, že před ně předstupoval se zamračenou tváří, mající výraz zuřícího lva. Na tomto poli platí přísloví:,,Je nutno s vlky výt a s ovcemi bečet.“ Každý zvířecí tvar představuje nějaký zvláštní pud, schopnost nebo vášeň.

Mají-li některé vlastnosti zvířat volné pole

v naší osobnosti, pak vrůstá do naší postavy stále více a více i jejich vnější tvářnost, takže vyjadřujeme v astrálním světle jejich dokonalou podobu a my sami se ve snu neb v extázi objevujeme v takové tvářnosti, v jaké nás vidí extatikové a jasnovidci a jak se nepochybně také zračíme zvířatům. Zhasne-li rozum, pak se mění vytrvalý sen v šílenství a my se měníme ve zvířata jako Nabukadnesar. Fakta, že sny se shodly se skutečností nebo ji předešly, nejsou ani řídká, ani neobyčejná. Extaktikové ve stavu extáze se scházejí a rozmlouvají spolu o konci světa. Často se nám stane, že vidíme některého člověka poprvé, a přece se nám zdá, že ho již dlouho známe. To se stává tehdy, když jsme se s ním častokrát setkali ve snu. Takových případu je život plný a s přeměnou lidí ve zvířata se setkáváme na každém kroku. Kolik zprvu rozkošnických a galantních žen upadlo do stavu blbství, když požily poslední kapku rozkoší života a nyní jsou jen jako staré, svým kocourem roznícené kočky.

Pythagoras především věřil v nesmrtelnost duše

a ve věčnost života. Stále střídaní léta a zimy, dne a noci, spánku a bdění bylo mu předobrazem smrti. Trvání paměti pokládal za zvláštní nesmrtelnost lidské duše. Tvrdí se o něm, že se dovedl upamatovat na své předešlé životy. Pravděpodobně věřil, že tyto vzpomínky nalezl ve svých snech a pokládal je za potvrzení svých snah a hypotéz. Je-li tomu tak, pak jeho myšlenka je vznešená, neboť skutečný život naší individuality žije jen pamětí. Pro starověkého člověka byla řeka zapomnění filosofickým obrazem smrti. A zdá se, že sama Bible dala této myšlence božské posvěcení, praví-li:,,In memoria aeterna erit justus.“(Ve věčné paměti bude spravedlivý.)