Hrnce trpaslíků a čarodějnic
Ve středověku lidé nacházeli v zemi při těžbě hlíny, při orbě nebo při stavbě domů záhadné nádoby. Obyčejní vesničané považovali tyto černé, zvláštně tvarované a zdobené nádoby za hrnce trpaslíků a čarodějnic, v nichž tyto démonické bytosti přechovávali své poklady nebo vařili kouzelné nápoje. Teprve později se začalo mluvit o pohřebních urnách pohanů. Je zajímavé, jak chtivost pokladu či možnost získání hrnce, sváděli v duši takového vesničana boj s podvědomým strachem z věcí neznámých, a tedy nejspíše nebezpečných. Už samo objevení nádoby bylo považováno za neblahé znamení. Každý, kdo se dotkl podzemního hrnce, vstupoval do styku s nečistou silou. Zlomení zlé kletby bylo možno dosáhnout jedině rozbitím nádoby. Nad tímto letitým zvykem si zoufali archeologové devatenáctého století, protože kopáči všechny nalezené nádoby, které byly dosud vcelku, okamžitě bez milosti roztloukli na střepy.Traduje se mnoho pověstí o lidech, kteří si podzemní hrnce přinesli domů a pak je v noci vyděsil šramot, podivné pohyby a chrastění nalezených nádob, hrůzné úpění a mátožné stíny na zdech. Duchů se zbavili teprve tehdy, když nádoby odnesli na místo, kde je našli a opět je tam zakopali. Samozřejmě že tak tajemný předmět neušel pozornosti lidové magie.
Žena a plodná hlína
Bůh stvořil člověka z hlíny, z prachu země. Tak to tvrdí všechna stará náboženství. Země je základní materiální substancí, je to pozoruhodná směs látek nerostného a organického původu. Plodivou sílu jí dávají zbytky z tisíců rozložených mrtvých těl a dalšího živočišného odpadu, který se v ní „pročišťuje“ a vrací se do koloběhu potravinového řetězce. Proto dávná mateřská bohyně Země má dvě tváře: laskavou a strašnou. Své děti rodí a zároveň požírá. Výroba hliněných nádob nabyla na důležitosti s rozvojem zemědělství, kdy najednou nastala zvýšená potřeba uchovávat sypké, tekuté a kašovité potraviny. Souběžně s praktickou stránkou nádob nacházíme i jejich funkci rituální a magickou. Pravěký zemědělec byl fascinován poznáním, že v nádobě se uzavírá část ceku. Tvar oblého břicha rodičky-země je přenášen na pohár, džbán, amforu, misku, grál… Z nádoby člověk jí a pije a do pohřební nádoby se po své smrti vrátí.
Osvobození ducha džbánu
Návody v magických knihách předepisují pro vaření čarodějných mastí hrnec, který má být nový, nepoužitý. Každá látka uložená v hrnci, či dokonce v něm vařená, zanechá v mikrostruktuře vypálené hlíny informaci, která je sice nehmatatelná a běžnými lidskými smysly nezjistitelná, ale přesto výrazně ovlivňující další procesy. Proto zkušené kuchařky říkají, že každý druh potraviny má mít svoji vyhrazenou nádobu, do níž se nedává nic jiného. Týká se to samozřejmě především keramiky, kameniny a nádob dřevěných. Sklo a do určité míry také kov je vůči podobným vlivům neutrální.
Rituální nádoby se používaly odpradávna při kontaktech se světem duchů, démonů a bohů. Ať už to byly poloviny skořápek kokosových ořechů, dlabané tykve, dřevěné misky či bronzové kotle. Hliněné nádoby však v této řadě zaujímají naprosto specifické místo. Jeho významnou magickou vlastností je totiž také to, že je lze snadno rozbít. Společné pití nápoje a následné rozbití nádoby, ze které se pilo, je pradávným aktem potvrzení smlouvy. Ukazuje se tím, že tento akt byl jedinečný a neopakovatelný. Každá ze smluvních stran si schová jeden střep jako důkaz. Současně je však rozbitím nádoby uvolněn její duch, je spuštěn jakýsi nevratný proces.
Hrnčířské čarování
Na hrnce se často malovaly či vyrývali různé čáry, ornamenty a z nich se pak sestavovaly magická či zaklínací znamení. Geometrický dekor, vytvářený dodnes lidovými hrnčíři, má prastarou tradici. Vlnovky, čáry, pásy, voluty, spirály, kroužky a tečky obepínaly „břicho“ nádoby, aby chránily a „zaklínaly“ to, co bylo uvnitř. Zlí démoni se totiž snaží proniknout do nitra hrnců a proměnit jejich obsah. Negativní energii může do hrnců vložit i nepřející člověk a způsobit tak třeba onemocnění celé rodiny. Tajemné znaky na povrchu nádob vytvářely vůči těmto vlivům neprostupnou hráz. Zdá se, že plastické znaky na dnech nádob (kříže, hvězdy, půlměsíce, kroužky,…) nebyly značkami výrobců, jak se dodnes domnívají mnozí archeologové, ale měly působit jako komunikační kód mezi nádobou a ohněm.
K čarování patřilo i využívání barev rostlinného a živočišného původu. Hrnčíři dodnes znají techniku zdobení pomocí kravského rohu, jehož dutina se naplní barvou, která pak vytéká malým otvorem ve špičce. Speciálním typem byly nádoby v podobě zvířecích či lidských figur. Ty sloužily výhradně k magickým a rituálním účelům a vkládaly se do nich obětiny určené bohům.
Zdroj: Magická řemesla-Otomar Dvořák
